ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.34.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 34/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2001 stížnost odsouzeného J. L., kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 9 To 27/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 Nt 8/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost odsouzeného J. L. z a m í t á , protože není důvodná.
Odůvodnění:
Odsouzený J. L. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 1 T 56/98, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením k jeho výkonu do věznice s dozorem. Odvolání odsouzeného bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 9 To 17/2000.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 1 Nt 8/2000, byl podle §283 písm. c) tr. řádu zamítnut návrh odsouzeného J. L. na povolení obnovy řízení týkající se výše uvedeného odsouzení. Proti tomuto usnesení podal odsouzený včas stížnost, o které přísluší rozhodnout senátu Vrchního soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že by o stížnosti měl rozhodovat tentýž senát vedený předsedkyní senátu JUDr. H. P., který již rozhodoval o odvolání proti citovanému odsuzujícímu rozsudku, požádal odsouzený, aby projednání stížnosti bylo přiděleno jinému senátu.
Žádost odsouzeného J. L. byla posouzena jako námitka podjatosti soudců zasedajících v příslušném senátě, o níž bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 9 To 27/2001, rozhodnuto tak, že podle §30 tr. řádu nejsou předsedkyně senátu JUDr. H. P. a členové senátu JUDr. M. P. a JUDr. H. N. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci odsouzeného J. L. vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 Nt 8/2000. V odůvodnění tohoto rozhodnutí vrchní soud uvedl, že neshledal žádný z důvodů k vyloučení soudců podle §30 odst. 1 tr. řádu ani podle §30 odst. 2 tr. řádu.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 9 To 27/2001, podal včas odsouzený J. L. prostřednictvím svého obhájce stížnost. V jejím odůvodnění popsal dosavadní průběh řízení, zopakoval důvody, které ho vedly k podání žádosti o přidělení věci jinému senátu Vrchního soudu v Praze, a dovodil podjatost soudců příslušného senátu tohoto soudu zejména ze způsobu rozhodnutí o podaném odvolání odsouzeného. Podle jeho názoru důkazní situace neumožňovala, aby byl v původním řízení uznán vinným, a pokud se tak přesto stalo, odsouzený v tom spatřuje pochybnosti o nezaujatosti soudců, kteří o odvolání rozhodovali. Odsouzený dále poukázal na konstatování obsažené v odůvodnění napadeného usnesení, v němž se uvádí, že popudem k podání návrhu odsouzeného byla „zjevně skutečnost, že senát 9 To zamítl odvolání proti rozsudku jako nedůvodné\". Již z této věty samotné odsouzený dovozuje poměr předsedkyně senátu k věci a domnívá se, že v jeho případě nežádoucí ovlivnění dřívějším rozhodnutím není jen obecnou obavou, ale též zvláštní obavou z podjatosti předsedkyně senátu „danou zvláštnostmi a specifiky jejího předchozího rozhodnutí o odvolání\". Námitku předsedkyně senátu o důvodech podání žádosti o přidělení spisu jinému senátu považuje odsouzený za účelovou a vedenou úmyslem „shodit\" jeho legitimní snažení o spravedlivé rozhodnutí ve věci. Odsouzený je rovněž přesvědčen, že v tomto případě by bylo možné analogicky použít ustanovení §30 odst. 2 věty poslední tr. řádu o tom, kdy je soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby, tak aby ve věci rozhodoval soudce, který není obeznámen se skutkovými a právními okolnostmi případu a aby bylo zajištěno základní právo odsouzeného na spravedlivý proces, přičemž odsouzený připomíná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž spravedlnost nejenže musí být poskytována, ale musí se též jevit, že je poskytována. Vzhledem k tomu odsouzený J. L. navrhl, „aby senát Vrchního soudu v Praze 9 To a předsedkyně senátu JUDr. H. P. byla z projednávání a rozhodování této věci vyloučena\".
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že ustanovení §30 tr. řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v §30 odst. 2 a 3 tr. řádu, tj. jestliže soudce v projednávané věci působil v roli jiného orgánu činného v trestním řízení, společenského zástupce, obhájce nebo zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné osoby, anebo jestliže se soudce vyššího stupně zúčastnil rozhodování téže věci u soudu nižšího stupně a naopak, či soudce učinil některé z vyjmenovaných rozhodnutí v přípravném řízení. Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování v téže věci zcela zřejmě svědčila o tom, že nyní soudce již není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě.
Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, protože odsouzený J. L. ve vznesené námitce i v podané stížnosti dovozuje podjatost soudců příslušného senátu Vrchního soudu v Praze toliko ze způsobu jejich dřívějšího rozhodnutí o odvolání odsouzeného proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, aniž by uváděl jakoukoli další okolnost, která by – třeba i ve spojitosti s tímto rozhodnutím – bránila příslušným soudcům rozhodnout o nyní podané stížnosti v souladu se zákonem. Skutečnost, že soudce soudu druhého stupně rozhodoval v téže věci nejdříve o odvolání odsouzeného a že poté by měl rozhodovat i o stížnosti téhož odsouzeného podané proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu týkající se stejného odsouzení, zákon bez dalšího nepovažuje za důvod k vyloučení takového soudce z pozdějšího rozhodování. To platí na rozdíl např. od situace, kdy soudce v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba a v jejíž věci po podání obžaloby už soudce rozhodovat ze zákona nemůže, třebaže se podjatým sám necítí být (§30 odst. 2 věta druhá tr. řádu). Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka odsouzeného J. L., pokud důvod k vyloučení soudců dovozuje ze skutečnosti, že mohou být ovlivněni svým předchozím rozhodnutím ve věci ještě dříve, než se seznámí s dalšími skutkovými a právními otázkami. V jakémkoli dřívějším rozhodnutí ve věci musí totiž soudce činit určité skutkové a právní závěry, aniž by to soudce bez dalšího diskvalifikovalo z možnosti rozhodnout později ohledně téhož odsouzeného zcela nestranně, nezaujatě a v souladu se zákonem. Vždyť zákon v ustanovení §281 odst. 2 tr. řádu výslovně stanoví, že o návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, rozhoduje tentýž soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, přičemž zákon naopak nenařizuje, že by snad z rozhodování o návrhu na povolení obnovy byli vyloučeni soudci, kteří se podíleli na původním pravomocném rozsudku. Platí-li uvedené v řízení před soudem prvního stupně, není důvodu, aby se jinak postupovalo v řízení před soudem druhého stupně, pokud byla podána stížnost proti usnesení o návrhu na povolení obnovy.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. řádu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak ji zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Důvody tvrzené odsouzeným J. L., jak bylo výše uvedeno, nejsou tohoto charakteru a pochybnost o nepodjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, kteří mají rozhodovat v dané věci o stížnosti, nelze dovodit ani z jiné okolnosti obsažené ve spise. Pro úsudek o podjatosti soudce a o nemožnosti rozhodnout v důsledku toho nestranně a nezávisle není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení odsouzeného. Právě s ohledem na zmíněný ústavní rámec rozhodnutí o vyloučení soudce nelze akceptovat návrh odsouzeného obsažený v odůvodnění jeho stížnosti, aby bylo v posuzovaném případě rozhodnuto o vyloučení soudců podle analogického použití ustanovení §30 odst. 2 věty druhé tr. řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu lze rozhodnout o výjimce z ústavní zásady, jež požaduje, aby ve věci rozhodoval zákonný soudce, toliko na podkladě výslovného zmocnění obsaženého v zákoně, a nikoli analogickým postupem, který by navíc mohl být snadno zneužitelný.
O podjatosti příslušného senátu Vrchního soudu v Praze, resp. předsedkyně tohoto senátu nesvědčí ani výše uvedená věta citovaná ve stížnosti odsouzeného z odůvodnění napadeného usnesení, podle níž popudem k podání návrhu odsouzeného byla zjevně skutečnost, že senát 9 To zamítl jeho odvolání proti rozsudku jako nedůvodné. Touto větou a jí předcházející částí odůvodnění se totiž vrchní soud snažil interpretovat skutečný obsah a důvody podání odsouzeného ze dne 26. 1. 2001, označeného jako žádost o přidělení spisu jinému senátu a adresovaného předsedovi vrchního soudu. Tím vrchní soud neučinil nic jiného, než že v souladu s ustanovením §59 odst. 1 věty první tr. řádu posoudil toto podání podle jeho obsahu jako námitku podjatosti soudců příslušného senátu, ačkoli podání bylo jinak označeno. Předseda Vrchního soudu v Praze totiž sám nemohl zmíněné žádosti odsouzeného vyhovět, protože učinit opatření podle §2a odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, a přidělit určitou věc jinému senátu, než který je podle rozvrhu práce příslušný k jejímu projednání a rozhodnutí, je předseda soudu oprávněn pouze v případě, jestliže věc nemůže projednat a rozhodnout senát určený rozvrhem práce. O tom, zda nemůže rozvrhem práce určený senát věc projednat a rozhodnout, se však rozhoduje zákonným postupem a jen na podkladě zákonem výslovně stanovených důvodů, zejména podle ustanovení §30, §31, §149 odst. 5, §262 a §270 odst. 3 tr. řádu.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti odsouzeného J. L. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není důvodná. Proto nezbylo, než ji zamítnout, aniž se mohl Nejvyšší soud jakkoli zabývat důvodností návrhu odsouzeného na obnovu řízení a předjímat rozhodnutí, které v tomto směru přísluší učinit Vrchnímu soudu v Praze.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 27. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y