Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.04.2001, sp. zn. 5 Tvo 44/2001 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.44.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.44.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 44/2001 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. dubna 2001 v neveřejném zasedání stížnost obžalovaných M. B., P. V., a P. K., kterou podali proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 10 Ntv 6/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 23/2000, a rozhodl takto: Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti obžalovaných M. B., P. V. a P. K. z a m í t a j í , protože nejsou důvodné. Odůvodnění: Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 10 Ntv 6/01, bylo k návrhu předsedy jiného senátu téhož soudu rozhodnuto tak, že podle §71 odst. 3 tr. řádu se prodlužuje vazba obžalovaných M. B., P. V. a P. K. do 31. 5. 2001. Proti tomuto usnesení podali v zákonné lhůtě všichni tři obžalovaní stížnosti, v jejichž odůvodnění zpochybnili existenci důvodů vazby, a to zejména s poukazem na skutečnost, že se žádné trestné činnosti nedopustili a necítí se být vinnými. Obžalovaný M. B. dále upozornil na to, že má v T. družku, nezletilého syna a svůj majetek, proto neshledává obavu z opuštění České republiky. Rovněž obžalovaný P. V. argumentuje svým rodinným zázemím a možností pracovního uplatnění, přičemž podle jeho názoru vazba mu brání v možnosti prokázat nevinu. Obžalovaný P. K. taktéž poukazuje na pevné rodinné zázemí, nespatřuje žádný důvod k uprchnutí či skrývání se a zdůrazňuje, že některé ze spoluobžalovaných vůbec nezná. Jak plyne z obsahu podaných stížností, všichni tři obžalovaní nesouhlasí s prodloužením vazby a domáhají se propuštění na svobodu. Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že stížnosti obžalovaných M. B., P. V. a P. K. nejsou důvodné. Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a příslušné části řízení, jež mu předcházelo, z předloženého trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 23/2000 Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby byl u všech tří obžalovaných podán včas v souladu s ustanovením §71 odst. 6 tr. řádu předsedou jiného senátu Vrchního soudu v Praze, tedy osobou k tomu oprávněnou podle §71 odst. 5 tr. řádu, neboť v době podání návrhu probíhá řízení právě před uvedeným soudem. Obžalovaný M. B. byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 30 Nt 176/99, z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu, a to s účinností od 8. 4. 1999; nyní jsou u něj shledávány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu. Obžalovaný P. V. byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 30 Nt 176/99, z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, a to s účinností od 8. 4. 1999; nyní je u něj shledáván důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Obžalovaný P. K. byl vzat do vazby usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 5 To 277/99 (kterým bylo nahrazeno usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 30 Nt 164/99), z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to s účinností od 24. 3. 1999; nyní je u něj shledáván důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Rovněž ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaných podrobně popsány v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu. Všichni tři obžalovaní (a další jejich spoluobžalovaný) byli po provedeném hlavním líčení rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2000, sp. zn. 2 T 23/2000, uznáni vinnými, a to obžalovaný M. B. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zák. a dále pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Obžalovaný P. V. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zák. Konečně obžalovaný P. K. byl citovaným rozsudkem uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Podstata trestné činnosti, pro kterou byli odsouzeni, měla spočívat v tom, že se všichni obžalovaní podle citovaného rozsudku v různé míře podíleli na organizaci a vypravení zásilek obsahujících heroin z České republiky do Dánska. Každému z obžalovaných byl za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a to obžalovanému M. B. v trvání 12 let a 6 měsíců, obžalovanému P. V. v trvání 11 let a 6 měsíců a obžalovanému P. K. v trvání 10 let a 3 měsíce. Všichni tři byli k výkonu trestů zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Věc se nyní nachází ve stadiu řízení před Vrchním soudem v Praze, který bude jako soud odvolací projednávat odvolání podané státní zástupkyní v neprospěch obžalovaných M. B. a P. V. a odvolání podaná všemi obžalovanými. Veřejné zasedání Vrchního soudu v Praze k projednání těchto odvolání bylo nařízeno na den 3. 5. 2001. S postupem Vrchního soudu v Praze vyjádřeným v napadeném usnesení lze souhlasit, jestliže u obžalovaných M. B., P. V. a P. K. konstatoval existenci důvodů vazby podle §67 odst. 1 tr. řádu, které jsou předpokladem pro možnost prodloužení vazební lhůty na dobu přesahující 2 roky, přičemž vrchní soud uvedl, z jakých skutečností tento závěr dovozuje. Protože skutkové okolnosti, z kterých vyplývají důvody vazby obžalovaných M. B. a P. K. podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu a obžalovaných M. B. a P. V. podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu, velice podrobně popsal a vyložil v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje a neshledává nic, co by existenci těchto důvodů vazby zpochybňovalo. K námitkám uvedeným ve stížnostech obžalovaných Nejvyšší soud dodává, že hrozba uložení vysokého trestu obžalovaným ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu se stala reálnou, neboť obžalovanému M. B. byl vyměřen trest odnětí svobody na 12 let a 6 měsíců a obžalovanému P. K. na 10 let a 3 měsíce, byť rozsudek soudu prvního stupně není pravomocný a bude přezkoumáván též z podnětu odvolání všech obžalovaných. Uvedená hrozba ve spojení se skutečností, že obžalovaní měli mít kontakty na osoby v zahraničí, přičemž jde o osoby, které se rovněž měly podílet na stíhané trestné činnosti, tedy vyvolává reálnou obavu, že by se obžalovaní mohli skrývat, a to i pobytem v cizině, aby se vyhnuli hrozícímu vysokému trestu odnětí svobody. Pokud jde o hrozbu pokračování v trestné činnosti ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu u obžalovaných M. B. a P. V., Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že trestná činnost, která je jim kladena za vinu, měla být páchána po dobu několika měsíců a více útoky, na nichž se měli tito obžalovaní podílet v největším rozsahu. Nejvyšší soud však tímto rozhodnutím nemůže řešit otázku viny všech tří obžalovaných ani jejich námitky směrující k průběhu dokazování a ke skutkovým a právním závěrům, protože tyto okolnosti mohou být přezkoumávány jen odvolacím soudem, který bude rozhodovat o podaných odvoláních. K prodloužení vazby pak postačuje důvodné podezření z toho, že se obžalovaní trestných činů dopustili, což zatím nebylo vyvráceno, jak vyplývá též z rozhodnutí soudu prvního stupně. Primárním účelem vazby jako zajišťovacího institutu totiž je, aby byli obžalovaní k dispozici orgánům činným v trestním řízení pro úspěšné a co nejrychlejší provedení úkonů trestního řízení a případně i pro výkon uloženého trestu, budou-li pravomocně odsouzeni. Argumentace obžalovaných, že se trestné činnosti kladené jim za vinu nedopustili, tudíž nemůže být v tomto řízení o jejich stížnostech zohledněna. Rozhodnutím o vazbě však není nijak presumováno rozhodnutí o vině a trestu obžalovaných, protože tyto otázky jsou předmětem samostatného posuzování nezávisle na skutečnosti, zda se obžalovaní nacházejí ve vazbě či nikoli. Na druhé straně vazba má obžalovaným zabránit v jednání předpokládaném v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) nebo c) tr. řádu, proto její důvodnost není podmíněna důkazy, že si obžalovaní tímto způsobem již skutečně počínali, ale postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je zatím u obžalovaných M. B., P. V. a P. K. z výše uvedených důvodů opodstatněná. Za těchto okolností proto nemůže existenci vazebních důvodů vyloučit ani poukaz obžalovaných na jejich existující rodinné zázemí. Pokud jde o podmínky podle §71 odst. 3 tr. řádu pro prodloužení vazby na dobu přesahující 2 roky, Nejvyšší soud souhlasí se závěry napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, že obtížnost věci je daná především závažností projednávané trestné činnosti a složitostí prováděného dokazování. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za důvodný poukaz na nesnáze při opatřování některých důkazů, především pak v souvislosti s nutností opatřovat a provádět řadu důkazů v zahraničí cestou právní pomoci, což je v předmětné věci objektivně existujícím faktem. Proto lze uzavřít, že trestní stíhání obžalovaných v posuzované věci nebylo možno ukončit ve dvouleté vazební lhůtě z důvodů, které mají povahu závažných důvodů. Přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné zbytečné průtahy v řízení, které by snad byly způsobené nečinností orgánů činných v trestním řízení, tedy v posuzovaném období zejména nečinností soudu. Ostatně ani jeden z obžalovaných námitky v tomto směru neuplatnil. Z uvedeného rovněž vyplývá, že případným propuštěním obžalovaných M. B., P. V. a P. K. z vazby by za popsaných okolností mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu. Jak již bylo konstatováno, u obžalovaných Vrchní soud v Praze právem shledal důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, resp. podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu, jejichž charakter a skutečnosti, kterými jsou vyvolány, takovou obavu dostatečně odůvodňují. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména ke způsobu, jakým měla být provedena, k její závažnosti a k následkům, které měli obžalovaní způsobit, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaných je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde obava, že by někteří obžalovaní mohli uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnuli, nebo pokračovat v trestné činnosti, pro kterou jsou stíháni. Napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaných M. B., P. V. a P. K. prodloužil. Prodloužení vazby všech obžalovaných do 31. 5. 2001 lze považovat za dobu skutečně jen nezbytně nutnou podle §71 odst. 3 tr. řádu k tomu, aby mohl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací prostudovat celý rozsáhlý spisový materiál, provést již nařízené veřejné zasedání, projednat podaná odvolání všech obžalovaných i státní zástupkyně a vyhotovit své rozhodnutí. Prodloužení dvouleté vazební lhůty o necelé dva měsíce (u obžalovaných M. B. a P. V. ), resp. o dva měsíce a 1 týden (u obžalovaného P. K. ) tedy plně odpovídá charakteru a časové náročnosti uvedených procesních úkonů, přičemž jde o první překročení zmíněné zákonné lhůty a je nutné, aby měl odvolací soud určitou časovou rezervu též k případnému odročení veřejného zasedání a k písemnému vyhotovení rozhodnutí o podaných odvoláních. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti neshledal Nejvyšší soud stížnosti obžalovaných M. B., P. V. a P. K. důvodnými, proto je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 11. dubna 2001 Předseda senátu: JUDr. František P ú r y

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/11/2001
Spisová značka:5 Tvo 44/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.44.2001.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18