ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.136.2001.1
sp. zn. 5 Tz 136/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné Mgr. M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 5 To 217/2000, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 115/98, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 5 To 217/2000, a v řízení, které mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. e), odst. 2, §259 odst. 3, §256 tr. ř., §89 odst. 9 a §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v neprospěch obviněné Mgr. M. K.
Citovaný rozsudek a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 115/98, se zrušují . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 4 T 115/98, byla obviněná Mgr. M. K. uznána vinnou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 14. 4. 1994 v P., H. nám., v N. galerii jako pracovnice této galerie odpovědná za referát vývozu dala neoprávněně souhlas k vývozu 31 obrazů pocházejících ze zámku Ch., vlastníka B. T. H., které byly prohlášeny kulturní památkou evidovanou v ústředním seznamu kulturních památek pod č. j. 9131/91 a č. j. 9130/91, aniž si tuto skutečnost ověřila, ač jí tato povinnost byla uložena zákonem č. 20/1987 Sb. a vyhláškou č. 239/1959 Ú. l., přičemž o vývozu kulturních památek nebyla oprávněna rozhodnout a musela by tuto žádost postoupit Ministerstvu kultury. Za toto jednání byla obviněná odsouzena podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Usnesením městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. 5 To 335/99, byl z důvodu odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 1 podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 4 T 115/98, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 115/98, byla obviněná Mgr. M. K. opět uznána vinnou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to na zcela shodném skutkovém základě, jak byl výše uveden. Za toto jednání byla obviněná odsouzena podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 5 To 217/2000, byl z důvodu odvolání obviněné Mgr. M. K. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 115/98. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám rozhodl ve věci a při nezměněném výroku o vině obviněné uložil podle §53 odst. 3 tr. zák. za použití §54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 5000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nemohl být ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné Mgr. M. K. stížnost pro porušení zákona.
V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti konstatuje, že důkazní řízení bylo u soudu prvního stupně provedeno v souladu se zákonem a při respektování práv obhajoby. Nesouhlasí však se skutkovými zjištěními a s vyvozenými právními závěry soudů obou stupňů v části, v níž se zabývaly otázkou, zda vzhledem ke svému pracovnímu zařazení jednala obviněná v postavení speciálního subjektu ve smyslu ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a zda splňovala znaky veřejného činitele uvedené v ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §1 a §4 zákona č. 148/1949 Sb., o Národní galerii v Praze, ze kterých mimo jiné vyplývá její charakter a zaměření s tím, že organizaci a správu upravuje statut Ministerstva školství, věd a umění vydaný po dohodě s dalšími v zákoně uvedenými státními orgány. Ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že Národní galerie v Praze je státní příspěvkovou organizací se samostatnou právní subjektivitou. Předpisy, které by tuto skutečnost dokladovaly, a to statut Národní galerie v Praze vydaný Ministerstvem kultury České republiky ze dne 14. 5. 1990, č. j. 5355/90, platný v době předmětného skutku, a statut Národní galerie v Praze vydaný tímtéž ministerstvem ze dne 9. 4. 1998, č. j. 4545/98, platný v době rozhodování soudů ve věci, však nebyly do spisového materiálu opatřeny. Soudy obou stupňů proto neměly podklad pro vyhodnocení, jaký charakter má Národní galerie v Praze a zda ji lze zařadit mezi orgány uvedené v ustanovení §89 odst. 9 tr. zák.
Ministr spravedlnosti dále namítá, že soud prvního stupně se charakterem Národní galerie v Praze nezabýval a bez vyřešení této otázky dospěl k závěru, že v případě obviněné byly naplněny všechny pojmové znaky veřejného činitele. V tomto směru považuje jeho závěry za nepřesvědčivé a nesprávné, neboť Národní galerii v Praze jako státní příspěvkovou organizaci nelze podřadit pod pojem orgánu státní správy a samosprávy, ani pod pojem jiného státního orgánu ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. Opak by byl nepřípustnou analogií v neprospěch obviněné. Protože se odvolací soud s neúplnými skutkovými zjištěními a jejich nesprávným právním hodnocením soudem prvního stupně ztotožnil, tak podle ministra spravedlnosti nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost a porušil zákon, když akceptoval výrok o vině obviněné. Pochybení spatřuje i v tom, že pokud odvolací soud zrušil napadený rozsudek na základě odvolání státního zástupce a obviněné a sám ve věci rozhodl, nemohl podle §256 tr. ř. zamítnout odvolání státního zástupce.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 5 To 217/2000, byl porušen zákon v neprospěch obviněné Mgr. M. K. v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. e), odst. 2, §259 odst. 3 a §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 115/98, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. oba napadené rozsudky zrušil. Současně aby zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud doplnil u veřejného zasedání dokazování přečtením vyžádaných statutů Národní galerie v Praze, které byly na základě zákonného zmocnění postupně vydány rozhodnutím ministra kultury ze dne 14. 5. 1990, č. j. 5355/90, ze dne 8. 6. 1994, č. j. 7706/94, a ze dne 9. 4. 1998, č. j. 4545/98, přičemž byly účinné v příslušném časovém období.
Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, včetně pravomocné části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 115/98, a shledal, že zákon porušen byl.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že u hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 1 byly v rámci dokazování provedeny výslechy obviněné, svědků a znalce - zpracovatele znaleckého posudku z oboru výtvarného umění. Rovněž byly přečteny zajištěné listinné důkazy.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 1 v rozporu s výše citovanými ustanoveními trestního řádu, neboť k objasnění skutkového stavu věci provedl všechny potřebné a dostupné důkazy. Tyto důkazy také náležitě vyhodnotil a dospěl ke správným skutkovým závěrům uvedeným ve výroku napadeného rozsudku. Řízení před soudem prvního stupně není zatíženo vadami procesního charakteru a také právo obviněné Mgr. M. K. na obhajobu bylo plně zachováno.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Podle §89 odst. 9 tr. zák., ve znění účinném v roce 1994, veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Obvodní soud pro Prahu 1 správně zjistil, že obviněná Mgr. M. K. jako pracovnice N. galerie v P. postupovala ve funkci odborné pracovnice vývozu při vyřizování žádosti B. T. H. o udělení souhlasu k vývozu jednatřiceti obrazů protiprávně. V napadeném rozsudku důvodně zdůraznil, že obviněná jako odpovědná pracovnice na referátu vývozu uměleckých předmětů měla zcela jednoznačně stanovenou povinnost přesvědčit se, zda předměty, o jejichž vývoz se žádá, nejsou kulturní památkou. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že předmětné obrazy byly součástí depozitáře V. v K. H. a součástí mobiliárního fondu hradu K., jenž byly podle §3 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, prohlášeny jako celek Ministerstvem kultury České republiky dne 28. 5. 1991, č. j. 9130/91, a č. j. 9131/91, za kulturní památku. Přestože vyřízení žádosti o vývoz kulturní památky náleželo podle §20 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., ve znění pozdějších přepisů, a §18 vyhlášky č. 66/1988 Sb. do kompetence Ministerstva kultury České republiky, obviněná tuto žádost sama vyřídila včetně dobrozdání, že se nejedná o kulturní památku ani o předmět muzejní hodnoty. Tím porušila ustanovení §3 odst. 4 vyhlášky č. 239/1959 Ú. l. a umožnila neoprávněný vývoz předmětných obrazů – kulturní památky.
Podle §1 zákona č. 148/1949 Sb. je Národní galerie v Praze státní ústav, jehož úkolem je odborně shromažďovat a spravovat malířská, sochařská a grafická díla domácího a cizího umění, o nich vědecky bádat a činit je přístupnými veřejnosti. Podle §4 téhož zákona organizaci a správu Národní galerie v Praze upraví ministerstvo školství statutem, který vydá v dohodě s dalšími v zákoně uvedenými orgány. Statut Národní galerie v Praze, který byl vydán v rámci zákonného zmocnění rozhodnutím ministra kultury ze dne 14. 5. 1990, č. j. 5355/90, mimo jiné uváděl, že jde o příspěvkovou organizaci s právní subjektivitou. Účinnost tohoto statutu skončila dnem 14. 6. 1994. Shodné skutečnosti konstatují i následně postupně vydané dva statuty Národní galerie v Praze.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Národní galerii v Praze, jak je definována v zákoně č. 148/1949 Sb. a konkrétním způsobem charakterizována v jejím statutu, podřadit pod pojem orgán státní správy a samosprávy, ani pod pojem jiný státní orgán ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. V tomto zákonném ustanovení není po novele provedené zákonem č. 175/1990 Sb. opora, aby orgány Národní galerie v Praze, která je státní organizací, a k nimž obviněná vzhledem k rozhodovací pravomoci patřila, bylo možno zahrnout mezi státní orgány. Nutno souhlasit se stížností pro porušení zákona, že opak by byl nepřípustnou analogií v neprospěch obviněné, neboť by tím byly rozšiřovány podmínky trestnosti vymezené zákonodárcem. Proto obviněná Mgr. M. K. nemohla skutek, uvedený ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 115/98, spáchat v postavení speciálního subjektu – veřejného činitele a dopustit se trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., byť jí byla v rámci pracovního zařazení svěřena významná pravomoc.
Toto pochybení měl napravit Městský soud v Praze, který dne 31. 5. 2000 rozhodoval o odvolání obviněné Mgr. M. K. a obvodního státního zástupce pro Prahu 1. Místo toho, aby odvolací soud v rámci přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil s příslušným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí, tak nesprávně zrušil pouze výrok o trestu a obviněné uložil mírnější trest. Rovněž chybně zamítl odvolání státního zástupce, byť bylo podáno v neprospěch obviněné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 5 To 217/2000, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256, §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a §89 odst. 9, §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v neprospěch obviněné Mgr. M. K. Dále podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 115/98, zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozsudků se trestní věc obviněné Mgr. M. K. dostala do procesního stadia jako po podání obžaloby. Úkolem Obvodního soudu pro Prahu 1 by mělo být, při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat. S poukazem na shora konstatované skutečnosti nelze žalovaný skutek kvalifikovat jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejné činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale mohlo by jít o trestný čin poškozování cizích práv podle 209 odst. 1 tr. zák., pokud by důkazy prokázaly všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty. V této souvislosti nutno zdůraznit, že prvořadým úkolem obvodního soud po vrácení trestního spisu bude posoudit, zda jsou důvody pro aplikaci čl. I. písm. a) rozhodnutí prezidenta o amnesii ze dne 3. 2. 1998, kterým bylo nařízeno, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Pokud obviněná Mgr. M. K. nebude z účasti na amnestii vyloučena vzhledem čl. IV. této amnestie, obvodní soud trestní stíhání její osoby pro předmětný skutek, který by mohl být kvalifikován jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. (na který zákon stanoví mimo jiné i trest odnětí svobody až na dvě léta), zastaví z důvodu uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě, že z nějakého důvodu bude v trestním řízení pokračováno, tak vzhledem na změnu v kvalifikaci žalovaného skutku by měla být v rámci hlavního líčení znovu vyslechnuta obviněná Mgr. M. K., popřípadě by měly být provedeny další důkazy, pokud by to výsledky doplněného dokazování ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. vyžadovaly. Dalším úkolem obvodního soudu by mělo být všechny důkazy postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotit a na základě skutkového zjištění učinit i zákonu odpovídající právní posouzení žalovaného skutku.
Závěrem a pouze pro úplnost lze připomenout, že podle §270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení nařídil. Protože Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněné, nemůže ve smyslu §273 tr. ř. dojít v novém řízení ke změně rozhodnutí v její neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 7. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k