ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.162.2001.1
sp. zn. 5 Tz 162/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. září 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného mladistvého J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 7 To 160/2000, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 22/99, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §271 odst. 1 tr. ř. a za podmínek §272 odst. 1 tr. ř. takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 7 To 160/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a to ve prospěch i v neprospěch obviněného mladistvého J. V.
Citovaný rozsudek se zrušuje ohledně výroku, kterým odvolací soud učinil vlastní rozhodnutí o náhradě škody. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný mladistvý J. V. p o v i n e n zaplatit poškozené Z. P., zastoupené JUDr. Y. K., advokátkou, náhradu škodu ve výši 32.443,- Kč s 15% úrokem od 18. 2. 1999 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se tato poškozená odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 1 T 1/99, byl obviněný mladistvý J. V. uznán vinným:
1/ trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., protože dne 12. 7. 1998 kolem 13.00 hod. v P., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou Z. P., tak, že jí kuchyňskými noži o délce čepele 12 cm a 15 cm 10x bodl do krku, hrudníku a zad a způsobil jí tak dvě bodné rány vpředu na hrudníku ve vnitřním kvadrantu pravého prsu, pronikající vpředu do hloubky skrze druhý mezižeberní sval hluboko do pravé plíce, bodnou ránu vpředu na hrudníku nad dvorcem levé prsní bradavky, pronikající zpředu do hloubky protínající chrupavčitou část druhého žebra a pronikající horním lalokem levé plíce, přední stěnou osrdečníkového vaku a přední stěnou plicní tepny, a sedm bodných ran za pravým ušním boltcem, na zadní ploše levého ramene nad horním okrajem levé lopatky, na zádech těsně vpravo od střední čáry, vpředu na krku uprostřed a vpředu na hrudníku vpravo, vždy pronikající pouze do podkoží nebo svalů, dvě hluboké řezné rány v týlní krajině zasahující do měkkých tkání až na kost a řeznou ránu na konečném článku čtvrtého prstu pravé ruky protínající nehet a nehtové lůžko; těmto zraněním poškozená v důsledku pokrvácivého šoku při zakrvácení dutiny hrudní podlehla, přičemž smrtelný následek nešlo odvrátit ani okamžitým odborným zákrokem,
2/ trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., protože dne 12. 7. 1998 v odpoledních hodinách v P., poté, co usmrtil poškozenou Z. P., této odcizil: mobilní telefon v hodnotě 3.990, Kč, kroužkový diář v hodnotě 190,- Kč, klíče od bytu v hodnotě 160,- Kč, na hotovosti 200,- Kč, osobní doklady poškozené s částkou 50, DM, tj. 897,- Kč, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 5.237,- Kč, dále odcizil osobní automobil Škoda Favorit 136 L, v hodnotě 54.400,- Kč a klíče od tohoto vozu v hodnotě 148,- Kč, čímž majiteli K. H. způsobil škodu v celkové výši 54.548,- Kč a s odcizeným vozem z místa činu odjel.
Za toto jednání byl obviněný mladistvý J. V. odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1, §79 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštních věznicích nebo odděleních. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. P. škodu ve výši 53.811,40 Kč s 21% úrokem od 18. 12. 1998 do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svých nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímtéž rozsudkem byli spoluobvinění A. H., J. J. a mladistvý J. S. uznáni vinnými trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 4 Tz 156/99, bylo v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vysloveno, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 1 T 1/99, v části v níž byl obviněný mladistvý J. V. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a v řízení, které tomuto výroku předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. byl citovaný rozsudek zrušen ve výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., ve výroku o trestu i ve výroku o uložení ochranného léčení a náhradě škody. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 1 T 22/99, byl obviněný mladistvý J. V. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to na stejném skutkovém základě, jak byl uveden výše. Za tento trestný čin a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 1 T 1/99, byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1, §79 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštních věznicích nebo odděleních. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. P. škodu ve výši 53.811,40 Kč s 21% úrokem od 18. 12. 1998 do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svých nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 7 To 45/2000, byl k odvolání obviněného mladistvého J. V. podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 1 T 22/99, přičemž podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 1 T 22/99, byl obviněný mladistvý J. V. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to na stejném skutkovém základě, uvedeném shora. Za tento trestný čin a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 1 T 1/99, byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1, §79 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštních věznicích nebo odděleních. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. P. škodu ve výši 53.811,40 Kč s 21% úrokem od 18. 12. 1998 do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svých nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 7 To 160/2000, byl k odvolání obviněného mladistvého J. V. podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 1 T 22/99, a to ve výrocích o trestu a náhradě škody. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud sám rozhodl ve věci a obviněnému uložil za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 1 T 1/99, a za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. za použití §35 odst. 1, §79 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou s tím, že podle §81 odst. 2 tr. zák. vykoná trest odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštní věznici nebo oddělení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Z. P., zastoupené zmocněnkyní JUDr. Y. K., škodu ve výši 27.206,- Kč s 20% úrokem od 20. 12. 1998 do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozené zamítnuto.
Proti naposledy citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného mladistvého J. V. stížnost pro porušení zákona, a to pouze do výroku o náhradě škody. Ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení §43 odst. 1 věty první, §228 odst. 1, §254 odst. 1 a §258 odst. 2 tr. ř. s tím, že se jimi vrchní soud neřídil.
Ministr spravedlnosti konstatuje, že napadeným rozsudkem byla obviněnému v případě trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. uložena povinnost k náhradě škody ve správné výši 27.206,- Kč, když požadavky uplatněné a doložené poškozenou Z. P. byly důvodně kráceny. V této souvislosti poukazuje na příslušné znění právních předpisů podle kterých bylo postupováno. Namítá však, že vrchní soud chybně obviněnému uložil povinnost zaplatit úroky z prodlení ode dne 20. 12. 1998, neboť obviněný mladistvý J. V. se o uplatněném nároku na náhradu škody co do jeho důvodu a výše dozvěděl až u hlavního líčení dne 29. 3. 1999. Proto v této části výroku o náhradě škody byl v neprospěch mladistvého obviněného porušen zákon.
Ministr spravedlnosti spatřuje porušení zákona i v postupu vrchního soudu, pokud v napadeném rozsudku zaujal stanovisko, že nemůže rozhodnout o náhradě škody v případě výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., který zůstal v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 1 T 1/99, nedotčen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 4 Tz 156/99. Zdůrazňuje, že v uvedeném rozsudku postupoval Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §269 odst. 2 věty třetí tr. ř., když po zrušení části výroku o vině, zrušil kromě výroků o trestu a ochranném léčení i celý výrok o náhradě škody. Konstatuje, že za této situace nepostupoval Městský soud v Praze po formální stránce chybně, pokud rozhodoval u uplatněném nároku na náhradu škody poškozené Z. P. v celém rozsahu. Naopak odvolací soud, ačkoli byl povinen z podnětu odvolání poškozené přezkoumat zákonnost a důkazní podloženost celého výroku o náhradě škody jak v jeho kladné, tak i v zamítavé části, si stanovil umělý omezující rámec. V důsledku tohoto postupu nerozhodl vrchní soud o celém uplatněném nároku poškozené Z. P. na náhradu škody a tím porušil zákon ve prospěch mladistvého obviněného.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 7 To 160/2000, byl ve prospěch i v neprospěch obviněného mladistvého J. V. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k §43 odst. 2 a §228 odst. 1 tr. ř. Dále navrhl, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a současně zrušil i případná obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému rozhodnutí o odvolání poškozené do výroku o náhradě škody.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřila poškozená Z. P., a to prostřednictvím své zmocněnkyně JUDr. Y. K. Zejména zdůrazňuje, že se jednalo o úmyslný trestný čin a podle §442 odst. 1 o. z. by měla být hrazena skutečná škoda, která by neměla být krácena podle nařízení vlády č. 108/1994 Sb. Dále poukazuje na ustanovení §§489, 492, 563, 415, 420 odst. 1 a 494 o. z. a konstatuje, že obviněný byl povinen zaplatit závazek ze způsobené škody již od doby vzniku škody. Proto se z hlediska placení úroků z prodlení dostal do prodlení dříve. V adhézním řízení mělo být rozhodnuto i o nákladech za projednání dědictví, neboť jde o náklady s odstraňováním škodných následků trestného činu. Rovněž měla být poškozené přiznána náhrada za škodu způsobenou trestným činem krádeže. Poškozená navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 7 To 160/2000, byl porušen zákon.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, včetně pravomocné části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 1 T 22/99, a shledal, že zákon porušen byl.
Z trestního spisu bylo zjištěno, že u hlavního líčení před Městským soudem v Praze byly k objasnění skutkového stavu věci provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy. Tyto důkazy městský soud také náležitě vyhodnotil a učinil správné skutkové i právní závěry o vině obviněného mladistvého J. V. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal zvlášť surovým způsobem. Také výrok o ochranném protitoxikomanickém ambulantním léčení obviněného byl učiněn v souladu s ustanoveními §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. Rovněž výrok o trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, který byl v odvolacím řízení mladistvému obviněnému uložen, včetně způsobu jeho výkonu, není z hlediska ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti jeho činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, přičemž ani uložený druh trestu není ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Konečně v tomto směru ani stížnost pro porušení zákona napadeným rozhodnutím nic nevytýká.
Nejvyšší soud dále přezkoumal výrok odvolacího soudu o náhradě škody a zjistil, že nebylo postupováno důsledně podle zákona, byť výrok soudu prvního stupně o náhradě škody byl jako chybný důvodně zrušen (náleželo odškodnění v nižší částce) a odvolání poškozené bylo oprávněně zamítnuto. Předně nutno souhlasit se stížností pro porušení zákona, že mělo být odvolacím soudem rozhodnuto i ohledně poškozenou Z. P. včas a řádně uplatněného nároku na náhradu škody v případě skutku kvalifikovaného jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., který zůstal v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 1 T 1/99, nedotčen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 4 Tz 156/99, když naopak výrok o náhradě škody byl zrušen. V daném případě byl pro soudy obou stupňů závazný příkaz z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta, tj. včetně rozhodnutí o uplatněném nároku poškozené Z. P. na náhradu škody. Postupem Vrchního soudu v Praze, kdy nebylo kladně rozhodnuto i ohledně náhrady škody u skutku kvalifikovaného v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 1 T 1/99, jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., byl obviněný mladistvý J. V. nedůvodně zvýhodněn, čímž došlo k porušení zákona v jeho prospěch.
Naproti tomu Vrchní soud v Praze rozhodl o povinnosti obviněného mladistvého J. V. platit úroky z prodlení již ode dne 20. 12. 1998, přičemž vycházel z toho, že se mladistvý obviněný dozvěděl o povinnosti k náhradě škody dne 18. 12. 1998, kdy mu bylo umožněno prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (č. l. 715 tr. spisu). Z protokolu o tomto procesním úkonu je však zřejmé, že se seznámil s č. l. 1-714 spisu, přičemž na č. l. 548-549 spisu je ve vztahu k uvedené problematice pouze výpověď a poučení poškozené Z. P. Proto je zřejmé, že v té době nemohl být obeznámen s nárokem poškozené na náhradu škody co do jeho důvodu a výše, který byl uplatněn až po tomto úkonu a mladistvý obviněný se o něm dozvěděl u hlavního líčení dne 16. 2. 1999. V daném případě byl obviněný mladistvý J. V. napadeným rozsudkem znevýhodněn a proto došlo k porušení zákona v jeho neprospěch.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 7 To 160/2000, byl porušen zákon v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch i v neprospěch obviněného mladistvého J. V. Dále podle §269 odst. 2 tr. ř. a za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým odvolací soud učinil vlastní rozhodnutí o náhradě škody. Jedná se o výrok, kterým byla mladistvému obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Z. P. náhradu škody ve výši 27.206,- Kč s 20% úrokem od 20. 12. 1999 do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože byly splněny podmínky §271 odst. 1 tr. ř., tak Nejvyšší soud učinil ve věci vlastní rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému mladistvému J. V., který trestnou činností způsobil i majetkovou škodu, povinnost zaplatit poškozené Z. P. náhradu škody ve výši 32.443,- Kč s 15% úrokem ode dne 18. 2. 1999 do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Při rozhodování o náhradě škody Nejvyšší soud vycházel z údajů v trestním spise s tím, že poškozená uplatnila nárok na náhradu škody řádně a včas (z hlediska jeho důvodu a výše), přičemž obviněný mladistvý J. V. se o něm dozvěděl u hlavního líčení dne 16. 2. 1999. Poškozená Z. P. podáním ze dne 16. 12. 1998 požadovala po obviněném mladistvém J. V. náhradu škody ve výši 52.465,- Kč, kterou podrobně specifikovala (č. l. 726-730). Dalšími podáními ze dne 12. a 15. 2. 1999 své nároky upřesnila a po mladistvém obviněném požadovala náhradu škody ve výši 57.043,30 Kč s 21% úrokem ode dne 18. 12. 1998 a její zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Z toho požadovala částku 22.206,- Kč za vypravení pohřbu dcery Z. P. podle rozpisu Pohřební služby V. P., částku 30.930,- Kč za pomník od firmy Kamenictví L. B., částku 4.328,90 Kč jako náhradu za placení poplatků za mobilní telefon, který se nenašel, částku 588,40 Kč za projednání dědictví a částku 3.990, Kč za odcizený mobilní telefon. Naproti tomu poškozená z uplatněného nároku odečetla pohřebné v částce 5.000,- Kč. Dále poškozená požadovala od všech obviněných ve věci, včetně obviněného mladistvého J. V. zaplacení náhrady škody společně a nerozdílně v celkové částce 1.257, Kč s 21% úrokem ode dne 18. 12. 1998, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Z toho požadovala částku 160,- Kč za klíče od bytu, částku 200,- Kč za odcizenou hotovost ve stejné výši a částku 897,- Kč za odcizených 50,- DM (č. l. 786-788, 793-800 tr. spisu).
Podáními ze dne 19. 1., 16. 8. a 25. 10. 2000 a 12. 1. 2001 požadovala poškozená Z. P. kromě již uplatněné náhrady škody po obviněném mladistvém J. V. i částku 5.000,- Kč, která měla být odcizena Z. P. (č. l. 35-36, 127129, 156-157 a 166 tr. spisu sp. zn. 1 T 22/99).
Výše nároku na náhradu škody, vztahující se k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., byla poškozenou Z. P. řádně vyčíslena a doložena a nelze mít o ní žádné pochybnosti. Nejvyšší soud shledal zcela oprávněným požadavek k náhradě částky 22.206,- Kč za vypravení pohřbu Z. P. Dále však musel podle §37 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. snížit úhradu za pomník na částku 10.000, Kč. Stejný předpis neumožňuje úhradu za projednání dědictví v částce 558,40 Kč a rovněž muselo být odečteno pohřebné ve výši 5.000,- Kč.
Pokud jde o rozsah náhrady škody za odcizené věci a odcizené finanční hotovosti, byl Nejvyšší soud vázán pravomocným výrokem o vině obviněného mladistvého J. V. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 1 T 1/99. V důsledku toho je nepochybná náhrada škody za odcizený mobilní telefon v částce 3.990,- Kč, za klíče od bytu v částce 160, Kč, za odcizenou finanční hotovost 200,- Kč částka v téže výši a za odcizených 50,- DM částka 897,- Kč. Ostatní poškozenou uplatněné nároky na náhradu škody v souvislosti s trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. nemohly být v tomto řízení přiznány, neboť jak již bylo uvedeno Nejvyšší soud musel při rozhodování vycházet z pravomocně zjištěného skutkového stavu ohledně odcizených věcí a jejich hodnoty.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný mladistvý J. V. se o uplatněném nároku na náhradu škody co do jeho důvodu a výše dozvěděl u hlavního líčení dne 16. 2. 1999. Vzhledem k ustanovení §563 o. z. nastala jeho povinnost platit škodu následujícího dne a pokud se tak nestalo, povinnost hradit úroky z prodlení nastoupila dne 18. 2. 1999. Výše úroků byla podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. určena dvojnásobkem diskontní sazby stanovené Českou národní bankou, která byla v období od 23. 12. 1998 do 11. 3. 1999 ve výši 7,5 %, tj. 15 %.
Protože v tomto adhézním řízení nemohlo být z výše uvedených důvodů rozhodnuto o všech uplatněných nárocích poškozené Z. P. na náhradu škody, byla jmenovaná s jejich zbytkem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 6. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k