ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.175.2001.1
sp. zn. 5 Tz 175/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 15. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. R., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 12. 2000, ČVS: OVV-759/98, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 12. 2000, ČVS: OVV-759/98, a v řízení, jež mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného J. R.
Toto usnesení se zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Havlíčkově Brodě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Havlíčkově Brodě (dále jen „vyšetřovatel\") ze dne 29. 12. 2000, ČVS: OVV-759/98, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. R. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 15. 7. 1998 kolem 7.15 hod. bezdůvodně fyzicky napadl svého otce J. R., v dílně kamenosochařství firmy E. v O., a to tím způsobem, že svého otce pěstí srazil na zem do kouta se slovy: „To máš za všechno\", poté jej několikrát udeřil pěstmi do předloktí, hlavy a levého boku se slovy: „Já tě zabiju\", a když otec ležel na podlaze, tak jej bil pěstmi a kopanci po celém těle. Ve svém jednání pokračoval i v době, když se otec snažil vstát. Poté bezdůvodně fyzicky napadl i svoji matku V. R., kterou v téže místnosti několikrát udeřil pěstmi do obličeje, když se snažila mu zabránit v dalším napadení otce. V důsledku napadení utrpěl jeho otec otok a podkožní hematom kolem levé očnice a na straně čela, drobné zhmožděniny na zádech, zhmoždění krční páteře a otřes mozku. Tato uvedená zranění si vyžádala hospitalizaci v Okresní nemocnici v Havlíčkově Brodě v době od 15. 7. 1998 do 22. 7. 1998 s tím, že v důsledku poranění páteře následně trpěl i potížemi krční páteře a bolestmi hlavy, pro což mu byla obnovena pracovní neschopnost, byl znovu léčen a podroben rehabilitaci. Vyšetřovatel zastavil trestní stíhání obviněného proto, že dospěl k závěru, že tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Usnesení nabylo právní moci dne 12. 1. 2001.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Vytkl v ní, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k §221 odst. 1 tr. zák. ve prospěch obviněného J. R. Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti na to, že podle judikatury je za „ublížení na zdraví\" pokládán takový stav, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalé následky. Jde například o déletrvající bolesti, nespavost, poruchy nervstva, nechuť k jídlu, nemožnost pohybu, upoutání na lůžko, případně zhoršení nemoci, kterou již poškozený dříve trpěl. Posouzena musí být i délka pracovní neschopnosti.
Ministr spravedlnosti zdůraznil, že poškozený J. R., uvedl, že po napadení dne 15. 7. 1998 byl odvezen do nemocnice, kde po dobu pěti až šesti dnů nesměl opustit lůžko a nebylo mu ani povoleno odejít na WC. Po celou dobu trpěl silnými bolestmi hlavy, pociťoval nutkání na zvracení, nemohl ani číst a z nemocnice byl propuštěn až 22. 7. 1998. Další týden byl v domácím ošetřování, kde musel polehávat. Bolesti hlavy neustávaly a důsledkem napadení bylo i poškození krční páteře. Vzhledem k tomu, že poškozený soukromě podniká, byla pracovní neschopnost ukončena na jeho žádost dne 31. 7. 1998. I v následujícím období však trpěl bolestmi hlavy a páteře, byl léčen v neurologické ambulanci nemocnice a byla mu vystavena také další pracovní neschopnost od 27. 8. 1998 do 29. 9. 1998 a poté se podrobil rehabilitaci. Následně byl až do února 1999 v péči psychologa pro přetrvávající psychické trauma vyvolané kritickou událostí. Po napadení se poškozenému zhoršil krevní tlak a pro tuto chorobu byl léčen až do 1. 2. 2000, kdy dostal mozkový infarkt.
Tato tvrzení měla být podle ministra spravedlnosti důsledně prošetřena, zejména když u postkomočního syndromu, u úrazového šoku, projevujícího se zejména ve sféře psychické, a u poškození krční páteře nelze vyloučit, že jde o trvalejší škodlivý následek násilného jednání obviněného J. R., který nevylučuje ani vznik delší dobu trvající poruchy zdraví. Dále ministr spravedlnosti poukázal na to, že vyšetřovatel zařadil do spisu řadu lékařských zpráv, z nichž některé nebyly opatřeny datem, přičemž tyto zprávy psané různými lékaři při jednorázových vyšetřeních poškozeného, nedávají komplexní ucelený náhled na rozsah poškození zdraví, příčinnou souvislost s kritickou událostí, ani přehled o průběhu léčení a případné následky zranění. Přitom znalecký posudek ze dne 24. 10. 2000 na č. l. 106 - 119 odpovídá především na otázku mechanismu vzniku zranění, spočívajícího v pohmoždění hlavy, zad a předloktí, avšak stranou pozornosti znalce zůstalo posouzení otřesu mozku, poškození krční páteře a posttraumatická stresová porucha, k nimž se znalec ve znaleckém posudku nevyjádřil. Znalec v posudku připomenul, že hodnocení eventuálních psychických následků u poškozeného není v kompetenci soudně-lékařského znalce. Na jiném místě posudku znalec tvrdí, že následné potíže u poškozeného, jako potíže s krční páteří a bolesti hlavy, mohou i nemusejí být v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Podle ministra spravedlnosti je nejasné i tvrzení znalce, že další chorobné stavy, jako zvýšení a kolísání krevního tlaku a mozkový infarkt, nelze klást zcela nepochybně do souvislosti s kritickou událostí. Podle znalce došlo k ublížení na zdraví v užším slova smyslu s přiměřenou dobou léčení do 31. 7. 1998, přičemž zranění se podle znalce projevovalo otokem měkkých tkaní a bolestivostí zhmožděných míst, přičemž v době sedmidenní hospitalizace byl poškozený nucen se podrobit řadě lékařských zákroků a zachovávat klidový režim. Tyto potíže je podle znalce možné považovat za omezení obvyklého způsobu života, nikoliv však za podstatné, dlouhodobě ovlivňující zdravotní pohodu a životní stereotyp poškozeného. Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukázal na to, že znalec pominul údaje poškozeného o naprostém upoutání na lůžko v době hospitalizace, o úporných a dlouhodobě trvajících bolestech hlavy, o potížích s krční páteří, o psychických potížích a úplně pominul i hodnocení poškození mozku. Znalec posudek zpracoval pouze podle obsahu vyšetřovacího spisu a v něm obsažených fotokopií lékařských zpráv a podle ministra spravedlnosti nesprávně dospěl k závěru, že ze strany poškozeného byly uváděny pouze subjektivní potíže, které nebyly objektivizovány lékařským vyšetřením. Ze závěrečné zprávy chirurgického oddělení Nemocnice v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 7. 1998 je však patrno, že dne 20. 7. 1998 byl zjištěn stav po komoci mozku s projevy lehké levostranné lateralizace v neurologickém obraze. Šlo tedy patrně o závažnější poškození mozku, přičemž nelze přehlédnout, že z lékařských zpráv neurologů vyplývá, že ještě v roce 2000 u poškozeného přetrvávala snížená pohyblivost krční páteře. Ministr spravedlnosti vytkl, že vyšetřovatel znalce nevyslechl, a případně neobstaral nový posudek. Pokud by vyšetřovatel hodnotil znalecký posudek samostatně i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, musel by dojít k závěru, že znalecký posudek je neúplný a rozporuplný.
Podle názoru ministra spravedlnosti vzhledem k charakteru zranění poškozeného měl vyšetřovatel také blíže objasnit způsob léčení poškozeného v době od 15. 7. do 22. 7. 1998 na chirurgickém oddělení Nemocnice v Havlíčkově Brodě a ověřit vyžádanou zprávou příčinu pracovní neschopnosti za dobu od 27. 8. do 20. 9. 1998, a potíže, jimiž poškozený v této době trpěl, způsob léčby a omezení běžného způsobu života poškozeného v této době.
Není však pochyb o tom, že s ohledem na povahu zranění poškozeného, které je i podle znaleckého posudku ublížením na zdraví, byť znalec nemůže otázku právního pojmu ublížení na zdraví posuzovat, jde o zranění, které je vzhledem k délce trvání pracovní neschopnosti i omezení obvyklého způsobu života poškozeného - hospitalizace v nemocnici po dobu 8 dnů, platnou judikaturou považováno za prosté ublížení na zdraví, a to bez ohledu na posuzování dalších souvisejících léčení a psychických poruch. Podle ministra spravedlnosti i kdyby tomu tak nebylo, bylo nutno s přihlédnutím k povaze a způsobu provedení útoku (údery pěstí do hlavy, jež vedly ke sražení poškozeného na zem a poté další údery pěstí a kopání), zvažovat pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák.
Ministr spravedlnosti dále namítl, že vyšetřovatel se nezabýval značnými rozpory, které se týkají hodnocení duševního stavu obviněného v inkriminované době. V původním znaleckém posudku znalců MUDr. D. N. a MUDr. M. B. bylo konstatováno, že obviněný v době spáchání skutku trpěl patologickou reakcí, tzv. pathickým afektem a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zcela vymizelé. Z dalšího znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Š. M. a MUDr. L. V. vyplývá, že obviněný netrpí duševní chorobou v pravém slova smyslu a že v důsledku přechodné duševní poruchy byly jeho rozpoznávací schopnosti zachovány, avšak schopnost ovládat své jednání byla podstatně snížena. Vyšetřovatel se těmito protichůdnými znaleckými posudky o duševním stavu obviněného nezabýval.
Protože napadené usnesení bylo vydáno na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a bez všestranného a objektivního hodnocení důkazů, ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkaná porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Havlíčkově Brodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného J. R. z těch důvodů, na něž poukazuje stížnost pro porušení zákona.
Vyšetřovatel odůvodnil své rozhodnutí závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž znalec posoudil zranění poškozeného jako ublížení na zdraví v užším slova smyslu, tedy prosté, spíše při nižší hranici závažnosti s tím, že toto poranění mohlo vzniknout použitím tupého násilí malé až střední intenzity a potíže udávané poškozeným (bolesti hlavy a krční páteře), nemusejí být v časové ani místní příčinné souvislosti s napadením poškozeného dne 15. 7. 1998. Znalec v posudku také uvedl, že další chorobné stavy, kterými poškozený trpěl v pozdější době (zvýšení a kolísání krevního tlaku, mozkový infarkt), nelze klást do souvislosti s událostí dne 15. 7. 1998. Dále vyšetřovatel poukázal na to, že podle znaleckého posudku dobu prvotní léčby a pracovní neschopnosti do 31. 7. 1998 lze pokládat u poškozeného za zcela přiměřenou k povaze objektivně diagnostikovaných traumatických změn a tyto potíže je možné považovat za omezení obvyklého způsobu života, ze soudního lékařského hlediska však nikoliv za podstatné omezení a dlouhodobě negativně ovlivňující jeho zdravotní pohodu a životní stereotyp. Vyšetřovatel výslovně uvedl, že vzhledem k závěrům tohoto znaleckého posudku se v uvedené věci nejedná o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci. Zastavení trestního stíhání se týká vždy konkrétního obviněného, případně obviněných, a určitého skutku, nikoliv jeho možné právní kvalifikace. Zastavení trestního stíhání je obligatorní, pokud jsou splněny zákonné podmínky uvedené v tomto ustanovení trestního řádu, jimiž jsou: 1) skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem, 2) a není důvod k postoupení věci. Skutek není trestným činem např. jestliže nejsou naplněny všechny znaky trestného činu spáchaným skutkem, jde o nutnou obranu podle §13 tr. zák., krajní nouzi podle §14 tr. zák, malý stupeň nebezpečnosti pro společnost u mladistvého (§75 tr. zák.) apod. Důvod k postoupení věci je dán tehdy, jestliže skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, avšak mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Uplynula-li od spáchání přestupku nebo kárného provinění doba, po jejímž uplynutí je již nelze podle příslušných předpisů stíhat a příslušný orgán by je nemohl projednat, postoupení věci nepřichází v úvahu. Trestní stíhání je nutno v takovém případě zastavit podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Okolnost, že skutek nenaplňuje žádné znaky skutkové podstaty trestného činu, musí být náležitě zjištěna. Jestliže dosavadní výsledky vyšetřování nasvědčují tomu, že došetřením mohou být prokázány znaky trestného činu, nelze trestní stíhání až do dokončení došetření zastavit podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Má-li se stíhaný skutek posoudit v jednočinném souběhu jako více trestných činů, nelze trestní stíhání zastavit jen pro některý z trestných činů přicházejících takto v úvahu (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Trestní stíhání nelze zastavit jen pro část skutku (srov. č. 19/1968 - I. Sb. rozh. tr.).
Rozhodnout o zastavení trestního stíhání podle §172 tr. ř. lze jen tehdy, jestliže věc byla dostatečně objasněna v rozsahu nezbytném pro toto rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). V usnesení o zastavení trestního stíhání je nutno uvést ve výrokové části stíhaný skutek i označení obviněného. Odůvodnění usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání musí obsahovat skutkové i právní úvahy, na jejichž podkladě vyšetřovatel rozhodl o zastavení trestního stíhání (srov. č. 34/1969 Sb. rozh. tr.). To vyplývá z §134 odst. 2 tr. ř., které se týká obsahu usnesení. Podle něj v odůvodnění usnesení je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Nejvyšší soud zjistil, že skutkový stav věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), že dosud provedené důkazy nebyly hodnoceny důsledně podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. Usnesením vyšetřovatele je v podstatě nepřezkoumatelné, neboť vyšetřovatel opřel své rozhodnutí pouze o závěry znaleckého posudku a nevypořádal se s ostatními důkazy, které ve věci byly provedeny. Samotné odůvodnění usnesení vyšetřovatele není v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř., neboť z něj není patrno, kromě zmíněného znaleckého posudku, na základě jakých skutkových i právních úvah vyšetřovatel rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Je nutno přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, že vyšetřovatel se náležitě nevypořádal s výpovědí poškozeného J. R., pokud jde o rozsah zranění, potíže a jím vyvolané omezení v obvyklém způsobu života poškozeného. Již samotné následky zranění popsané poškozeným, z nichž některé jsou objektivizovány lékařskými zprávami, měly vést vyšetřovatele k tomu, aby se zabýval tím, jakou újmu na zdraví poškozený skutečně utrpěl. Závažným nedostatkem přípravného řízení je pak to, že vyšetřovatel k závěrům znaleckého posudku ani znalce nevyslechl, případně nevyžádal nový znalecký posudek. Je totiž nepochybné, že závažná poranění poškozeného jako otřes mozku, poškození krční páteře a posttraumatická stresová porucha s přihlédnutím ke zhoršení krevního tlaku a následnému mozkovému infarktu poškozeného, k němuž došlo dne 1. 2. 2000, si vyžadovalo znalecké posouzení. Přitom v popisu skutku vyšetřovatel uvedl, že v důsledku poranění páteře poškozený J. R. následně trpěl i potížemi krční páteře a bolestmi hlavy, pro což mu byla obnovena pracovní neschopnost, byl znovu léčen a podroben rehabilitaci. Místo toho se vyšetřovatel spokojil se závěrem znalce ohledně prvotní léčby a pracovní neschopnosti do 31. 7. 1998, která podle znalce měla být zcela přiměřená povaze objektivně diagnostikovaných traumatických změn u poškozeného i omezení obvyklého způsobu života. Zůstal neobjasněn způsob léčení poškozeného J. R. v době od 15. 7. do 22. 7. 1998 na chirurgickém oddělení Nemocnice v Havlíčkově Brodě. Nelze též přehlédnout, že poškozený J. R., jak sám uvedl, si nechal ukončit pracovní neschopnost ke dni 31. 7. 1998 proto, že soukromě podnikal. Vyšetřovatel si také měl vyžádat zprávu o pracovní neschopnosti poškozeného v době od 27. 8. do 20. 9. 1998, aby zjistil důvod této pracovní neschopnosti a výslechem poškozeného objasnit způsob léčby i okolnosti omezení v běžném způsobu života poškozeného v této době. Po opatření uvedené zprávy a výslechu poškozeného bylo namístě přibrat znalce k podání znaleckého posudku, v němž by se znalec vyjádřil k tomu, zda případně pracovní neschopnost v době od 27. 8. do 20. 9. 1998 má souvislost s útokem obviněného vůči poškozenému dne 15. 7. 1998. Přitom délka pracovní neschopnosti sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví (srov. rozhodnutí pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve po takto doplněném dokazování by vyšetřovatel mohl posoudit, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., případně o jeho pokus podle §8 odst. 1, §221 tr. zák., a to s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem byl veden útok obviněného proti poškozenému, okolnostem napadení a zjištěným následkům. Přitom vyšetřovatel musí posuzovat sám otázku ublížení na zdraví a nikoliv poukazovat na závěr znalce, neboť v tomto případě se nejedná o otázku znaleckou, ale o otázku právní, kterou musí řešit orgán činný v trestním řízení samostatně.
Vyšetřovateli je třeba též vytknout, že se nijak nezabýval rozpory ve znaleckých posudcích, které se týkaly posouzení duševního stavu obviněného dne 15. 7. 1998. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních, vyplývajících z provedeného dokazování, stejně tak jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Vyšetřovatel v odůvodnění napadeného usnesení se vůbec nezmiňuje o uvedených znaleckých posudcích, ačkoliv to bylo jeho povinností vyplývající z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. i ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. týkající se obsahu usnesení. Pokud vyšetřovatel nezaujal v odůvodnění napadeného usnesení žádný postoj ke znaleckým posudkům, z nichž jeden posuzoval ovládací schopnosti obviněného za zcela vymizelé a druhý posudek tyto schopnosti pokládal za podstatně snížené, porušil vyšetřovatel zákon.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného J. R. Podle §269 odst. 2 tr. ř. za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil, přičemž současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože je třeba učinit ve věci nové rozhodnutí, Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Havlíčkově Brodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci vyšetřovatel odstraní postupem podle §2 odst. 5 tr. ř. neúplnosti v dokazování, na něž bylo poukázáno v tomto rozhodnutí, zejména znovu vyslechne poškozeného J. R. k rozsahu jeho zranění, způsobu léčby od 15. 7. 1998 až do 1. 2. 2000, poté vyžádá nový znalecký posudek, v němž bude posouzena i otázka otřesu mozku, pohmoždění krční páteře a posttraumatické stresové poruchy, a to i s přihlédnutím k další pracovní neschopnosti poškozeného v době od 27. 8. do 20. 9. 1998, přičemž znalec posoudí případnou souvislost této pracovní neschopnosti se zraněními, která poškozený utrpěl dne 15. 7. 1998. Za účelem odstranění rozporů mezi závěry znaleckých posudků o duševním stavu obviněného, vyslechne znalce MUDr. D. N. a MUDr. M. B., ale také znalkyně MUDr. Š. M. a MUDr. L. V. a v případě, že se tyto rozpory nepodaří odstranit, vyžádá revizní znalecký posudek. Po takto doplněném dokazování vyšetřovatel zhodnotí podle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) nově provedené důkazy s důkazy již dříve provedenými, a to jednotlivě i v jejich souhrnu, a vyvodí z nich odpovídající skutkové i právní závěry. Pokud by vyšetřovatel rozhodl usnesením, bylo by jeho povinností takové usnesení odůvodnit naprosto v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř., tj. zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se vyšetřovatel řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejich podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Vyšetřovatel je přitom podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 15. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek