ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.199.2001.1
sp. zn. 5 Tz 199/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 18. října 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Františka Púryho stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 4 To 26/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 4/99, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. per analogiam rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 4 To 26/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného J. H.
Toto usnesení se částečně zrušuje , pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35 T 4/99. Zrušuje se také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35 T 4/99, ve výroku o náhradě škody. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozená společnost STOP, spol. s r. o., v likvidaci, J., okr. J., o d k a z u j e s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35 T 4/99, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 1. 11. 1994 jako pověřený společník s. r. o. STOP, J., okr. J., s vědomím jednatele této společnosti V. Z. převzal od zástupce s. r. o. ACER, V., okr. U. H., Ing. F. J., částku v hotovosti ve výši 3.000.000,- Kč s tím, že šlo o půjčku pro s. r. o. STOP, J., přičemž peníze neodevzdal uvedené organizaci, když předstíral, že mu byly odcizeny, avšak tyto peníze si ponechal a použil pro svou potřebu, čímž způsobil s. r. o. STOP, J., okr. J. škodu ve výši 3.000.000,- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. H. uložena povinnost nahradit s. r. o. STOP, J., v likvidaci, škodu ve výši 3.000.000,- Kč. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 4 To 26/2000, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 4 To 26/2000, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. H. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř., a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř. a §228 odst. 1 tr. ř. Podle ministra spravedlnosti soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění a skutek správně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž nelze mít ani výhrady k trestu, který byl obviněnému uložen. Naproti tomu se neztotožnil s výrokem o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Poukázal na to, že soudy obou stupňů sice správně vycházely ze skutečnosti, že obviněný zpronevěřil částku 3.000.000,- Kč ke škodě s. r. o. STOP, J., že tato společnost se jako poškozená řádně připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, avšak zcela pominuly další skutečnosti, které mají významný vliv na výši přiznaného nároku na náhradu škody. Částka 3.000.000,- Kč byla s. r. o. STOP J. zapůjčena s. r. o. ACER V., zastoupené Ing. J., se splatností do 4. 11. 1994, což s sebou neslo povinnost zapůjčenou částku ve sjednané lhůtě vrátit. Protože s. r. o. STOP, J. tuto povinnost zpočátku neuznávala s odůvodněním, že peníze nebyly zaneseny do jejího účetnictví a věřitele bylo přitom třeba aspoň částečně uspokojit, poskytla obviněnému J. H. půjčku ve výši 800.000,- Kč za účelem částečné úhrady dluhu s. r. o. ACER V. Tuto částku obviněný skutečně předal zástupci uvedené společnosti Ing. J., takže dluh vůči této společnosti klesl na částku 2.260.000,- Kč (včetně sjednané provize 60.000,- Kč), o čemž svědčí příjmový pokladní doklad na č. l. 152 spisu i výpovědi obviněného a svědka Ing. J. Shora zmíněnou půjčku potom obviněný J. H. s. r. o. STOP, J. včetně sjednaných úroků dne 16. 6. 1995 uhradil, o čemž svědčí dva příjmové pokladní doklady na celkovou částku 809.520,- Kč (dvakrát 404.760,- Kč), vystavené z nezjištěných důvodů na jména J. H. a M. D. (č. l. 153 spisu). Svědek M. D. přitom popřel, že by sám v této souvislosti jakoukoliv částku uhradil. Tyto skutečnosti podle ministra spravedlnosti vedou k závěru, že i když po formální stránce byla obviněnému J. H. poskytnuta s. r. o. STOP, J. půjčka, kterou následně včetně úroků z vlastních prostředků zaplatil, fakticky došlo tímto nestandardním postupem ke zmenšení dluhu uvedené společnosti vůči s. r. o. ACER V., a tím i k částečné náhradě způsobené škody. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené s. r. o. STOP, J. škodu ve výši 3.000.000,- Kč. Vzhledem k potřebě dalšího dokazování, přesahujícího potřeby trestního stíhání, bylo na místě uložit obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost k náhradě škody jen v částce 2.190.480,- Kč a se zbytkem ve výši 809.520,- Kč odkázat poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci však nesplnil svou přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., na pochybení soudu prvního stupně nereagoval a v rozporu se zákonem zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 4 To 26/2000, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř. a §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného J. H., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení částečně zrušil ve vztahu k náhradě škody a částečně zrušil ve výroku o náhradě škody i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35 T 4/99, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1, 2 tr. ř.
Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil tak, že v průběhu celého řízení na něj byl vytvářen psychický nátlak, aby neuváděl vše tak, jak se to ve skutečnosti odehrálo. Z obavy o život a zdraví své rodiny proto neuvedl vše, i když ze zjištěných okolností je zřejmé, že mnoho materiálů je pozměněných a uměle vytvořených. V současné době je odhodlán vše uvést na pravou míru, aby mohl dokázat svou nevinu, přestože mu bylo již dříve vyhrožováno likvidací. Dodal, že událost se odehrála v delším časovém úseku a za účasti více osob, jak to již oznámil dopisem ministru spravedlnosti.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona podané podle §266 odst. 1 tr. ř. musí být beze všech pochybností zjištěno, že pravomocným rozhodnutím soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele byl porušen zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Přitom správnost napadeného rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení se posuzuje ex tunc, tedy podle skutkového i právního stavu věci v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Zákon v případě této části řízení o stížnosti pro porušení zákona tzv. nova nikde nepřipouští.
V řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, Nejvyšší soud nezjistil žádné porušení ustanovení trestního řádu, které by mělo za následek vadnost rozsudku, pokud jde o výroky o vině a trestu. Právo obviněného na uplatnění obhajoby bylo plně zachováno. V průběhu trestního řízení byly zajištěny a u hlavního líčení v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné a potřebné důkazy. Skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř. Krajský soud v Ostravě také v odůvodnění rozsudku ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35 T 4/99, v souladu se zákonem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Náležitým způsobem se vypořádal i s obhajobou obviněného. Nejvyšší soud neshledal porušení zákona ani v postupu Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, pokud jde o rozhodnutí o vině a trestu. Odvolací soud se náležitě vypořádal se všemi námitkami obviněného, které uplatnil v odvolání. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., to znamená, že je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Odvolací soud potom nemohl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit jen proto, že by sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srovnej rozhodnutí pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Výrok o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. je správný. Soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů, které zhodnotily logickým a přesvědčivě odůvodněným způsobem zjistily, že obviněný spáchal skutek, pro který byl trestně stíhán. Ve shodě se zákonem je i právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Také výrok o trestu je v souladu se zákonem, neboť z hlediska ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. uložený trest není ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost ani k poměrům obviněného a uložený druh trestu není ve zřejmém rozporu s účelem trestu, který je vymezen v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. Podstatou porušení zákona je však to, jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, postupovaly v adhezním řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že poškozená společnost STOP, s. r. o., v likvidaci, , J., se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody dne 27. 11. 1997 ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím. K hlavnímu líčení u Krajského soudu v Ostravě dne 9. 6. 1999 se zástupce poškozené společnosti nedostavil, předseda senátu přečetl podle §206 odst. 2 tr. ř. návrh na náhradu škody ze spisu (č. l. 87) a bylo vyhlášeno usnesení, kterým byla podle §44 odst. 2 tr. ř. připuštěna účast poškozeného. Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35T 4/99, odůvodnil výrok o náhradě škody stručně tím, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému uložena povinnost nahradit společnosti STOP, s. r. o., v likvidaci, , J., škodu ve výši 3.000.000 Kč, protože poškozený subjekt se řádně a včas připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, přičemž nejsou pochybnosti o tom, že škodu způsobil právě obžalovaný úmyslným trestným činem.
Podle §43 odst. 2 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§44 odst. 2).
Poškozený může uplatnit v trestním řízení pouze nárok na náhradu majetkové škody. Takovou škodou je jen škoda, kterou lze vyjádřit v penězích. Vznik majetkové škody musí být v příčinné souvislosti se skutkem, pro který je obviněný stíhán a který je uveden v žalobním návrhu a posléze ve výroku odsuzujícího rozsudku. Ke škodě způsobené trestným činem patří též vlastní příslušenství nároku na náhradu škody, jako jsou úroky z prodlení (srov. č. III/1967 Sb. rozh. tr.). Rozhodnutí soudu v adhezním řízení o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem předpokládá, že byly zjištěny všechny podstatné okolnosti pro stanovení výše škody. Povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), platí samozřejmě i pro adhezní řízení jako součást trestního řízení. Předmětem dokazování jsou vedle skutku zejména též okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem (§89 odst. 1 písm. e/ tr. ř.). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjistit přesnou výši škody způsobené trestným činem a pokud to není možné, zjistit aspoň výši škody, kterou obviněný nejméně způsobil trestným činem. Soud, který rozhoduje v adhezním řízení o nároku na náhradu škody, je povinen odůvodnit výrok o náhradě škody podle §125 tr. ř.
Stížnosti pro porušení zákona je třeba přisvědčit v tom, že již soud prvního stupně, pokud jde o rozhodnutí o náhradě škody, nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. To je zřejmé již ze samotného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35 T 4/99, v němž tento soud uvedl, že dluh společnosti STOP, s. r. o., J., vůči společnosti ACER, s. r. o., V., byl uhrazen pouze z části částkou 800.000,- Kč, kterou obviněnému půjčila společnost STOP, s. r. o., J. Pro posouzení věci je podstatné, že dne 1. 11. 1994 byla uzavřena smlouva o zapůjčení 3.060.000 Kč mezi společností ACER, s. r. o., V., zastoupené Ing. F. J., a společností STOP, spol. s r. o., J., zastoupené obviněným J. H. a M. D. Zapůjčená částka měla být vrácena hotovostní formou dne 4. 11. 1994 a byla sjednána smluvní pokuta 1.000.000 Kč (č. l. 149). Dne 20. 11. 1994 vystavila společnost ACER, s. r. o., V., pokladní doklad, jehož ověřená kopie je založena na č. l. 152, z něhož vyplývá, že od společnosti STOP, spol. s r. o., J. přijala částku 800.000 Kč jako splátku půjčky. Dále jsou na tomto příjmovém pokladním dokladu připsány následující údaje: 3.060.000 Kč mínus 800.000 Kč rovná se 2.260.000 Kč. To nasvědčuje tomu, že částku 800.000 Kč zaplatila společnost STOP, spol. s r. o., J. a nikoliv obviněný z vlastních prostředků. Dne 25. 11. 1994 byla uzavřena smlouva o finanční půjčce 800.000 Kč mezi společností STOP, spol. s r. o., J. a obviněným J. H. (č. l. 150), podle níž se obviněný zavázal půjčku splatit do 31. 5. 1995. Podle výdajového pokladního dokladu společnosti STOP, spol. s r. o., J. ze dne 25. 11. 1994 byla obviněnému vyplacena částka 800.000 Kč (č. l. 151). Svědek Ing. F. J. potvrdil (č. l. 302-305), že asi 25. 11. 1994 za ním obviněný J. H. přijel, dovezl mu 800.000 Kč, i když měl přivézt jeden milion Kč. Dále uvedl, že firmě ACER, s. r. o., V. stále chybí částka 2.200.000 Kč a že půjčka je vykázána v účetnictví této firmy. Obviněný J. H. v závěrečné řeči při hlavním líčení u Krajského soudu v Ostravě dne 20. 12. 1999 prohlásil, že ze svých peněz poskytl 800.000 Kč, aby byl Ing. J. alespoň zčásti odškodněn (č. l. 355). Soud prvního stupně se nijak nevypořádal s tím, že již dne 20. 11. 1994 byla zaplacena výše uvedené společnosti částka 800.000 Kč, přičemž teprve dne 25. 11. 1994 byla poskytnuta obviněnému půjčka a vyplacena částka 800.000 Kč, kterou obviněný měl splácet půjčku poskytnutou společností ACER, s. r. o., V. Vzhledem k obsahu dokladů na č. l. 153 je zatím doloženo jen to, že obviněný zaplatil dne 16. 6. 1995 společnosti STOP, spol. s r. o., J. částku 404.760 Kč, neboť jeho tvrzení o zaplacení další částky 404.760 Kč nebylo ničím prokázáno, když svědek M. D. potvrdil, že žádnou částku, natož 404.760 Kč dne 16. 6. 1995 neplatil, ačkoliv je na příjmovém dokladu uveden jako plátce takové částky. Zůstalo neobjasněno, proč nebyl obviněný uveden jako jediný plátce obou těchto částek na příjmovém dokladu společnosti STOP, spol. s r. o., J.
Z výše uvedeného je patrno, že skutkový stav věci, pokud jde o rozhodování o nároku na náhradu škody, nebyl zjištěn v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., a že provedené důkazy nebyly hodnoceny důsledně podle zásady volného hodnocení důkazů uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Navíc likvidátor poškozené společnosti se k hlavnímu líčení před Krajským soudem v Ostravě nedostavil a ani se neomluvil, takže nebylo možno zjistit ani případným dotazem soudu na zástupce poškozené organizace, jaká částka byla případně obviněným zaplacena. Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování podle §228 odst. 1 tr. ř. vycházel zřejmě z toho, že nárok byl uplatněn včas, za splnění všech podmínek uvedených v §43 odst. 2 tr. ř., že výše nároku se od jeho uplatnění nezměnila, a proto rozhodl o povinnosti obviněného, zaplatit poškozené STOP, spol. s r. o., v likvidaci, J., náhradu škody ve výši 3.000.000,- Kč. Nerozhodl ani o příslušenství nároku na náhradu škody (úrocích z prodlení), ačkoliv poškozený navrhl, aby bylo v adhezním řízení rozhodnuto o nároku na náhradu škody ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím (tedy i s úroky z prodlení). Neuvedl ani, proč o příslušenství nároku na náhradu škody nerozhodoval. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, pokud jde o výrok o náhradě škody, poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a uvedl, že neshledal podmínky pro zrušení rozsudku z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. Protože neshledal důvodnými žádné námitky obviněného proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35 T 4/99, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací tím nedostál zcela své přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř., když důvodné odvolání obviněného, pokud jde o výrok o náhradě škody, zamítl podle §256 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkaná porušená zákona, když shledal porušení zákona i v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť skutkový stav věci, pokud jde o výrok o náhradě škody, nebyl v souladu se zákonem zjištěn. Podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35 T 4/99, a současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 35 T 4/99, ve výroku o náhradě škody. Zrušil také další rozhodnutí, na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud zvažoval, zda při zrušení napadeného rozhodnutí může také sám rozhodnout ve věci podle §271 odst. 1 tr. ř., avšak dospěl k závěru, že nemá dostatečný podklad pro zjištění, zda v době jeho rozhodování uplatněný nárok na náhradu škody dosud trvá v nezměněné výši. Spolehlivé rozhodnutí o náhradě škody je totiž podmíněno objasněním věci z toho hlediska, zda obviněný mezitím případně škodu, byť částečně nenahradil. Protože skutkový stav věci, pokud jde o nárok na náhradu škody, nebyl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost STOP, spol. s r. o., v likvidaci, J., okr. J., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Takové rozhodnutí učinil též proto, že nepřicházelo v úvahu, aby věc byla přikázána podle §270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť by tím došlo k situaci, při které by krajský soud v hlavním líčení rozhodoval pouze o náhradě škody, což je v trestním řízení vyloučeno.
Okolnosti, které obviněný uvedl v písemném vyjádření i u veřejného zasedání by mohly být důvodem návrhu na povolení obnovy řízení podle §277 a násl. tr. ř. Protože však tyto okolnosti z provedených důkazů nevyplývají a v řízení o stížnosti pro porušení zákona tzv. nova nejsou připuštěna, Nejvyšší soud neprovedl výslech obviněného k těmto okolnostem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 18. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek