ECLI:CZ:NS:2000:5.TZ.230.2000.1
sp. zn. 5 Tz 230/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 7. prosince 2000 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného mladistvého V. M. proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 T 174/96, a rozhodl podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. řádu takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 T 174/96, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §302 odst. 2 tr. řádu v neprospěch obviněného mladistvéhoV. M.
Citované usnesení se zrušuje . Zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. 3 T 174/96, byl obviněný mladistvý V. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Za to mu byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §80 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dva roky, pro jehož výkon byl zařazen podle §81 odst. 1 tr. zák. do věznice s dozorem odděleně od ostatních odsouzených. Proti tomuto rozsudku podal obviněný mladistvý V. M. prostřednictvím svého obhájce odvolání, o němž zatím nebylo rozhodnuto.
Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 T 174/96, bylo rozhodnuto tak, že podle §302 odst. 1 tr. řádu bude nadále proti mladistvému V. M. konáno řízení jako proti osobě uprchlé. V odůvodnění poukázal okresní soud na citovaný rozsudek, který byl ve věci vyhlášen, s tím, že se jeho vyhotovení nepodařilo doručit obviněnému a není možné věc postoupit Krajskému soudu v Ústí nad Labem k rozhodnutí o odvolání. Protože státní zástupce navrhl, aby bylo proti obviněnému mladistvému V. M. konáno řízení jako proti osobě uprchlé a do doby vydání tohoto usnesení se nepodařilo vypátrat současný pobyt obviněného, a to ani v součinnosti s orgány policie, shledal okresní soud důvody pro řízení proti uprchlému.
Proti citovanému usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 T 174/96, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného mladistvéhoV. M. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení §302 odst. 1, 2 tr. řádu, ke kterému mělo dojít v neprospěch obviněného. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na skutečnost, že řízení proti uprchlému nelze konat proti osobě mladistvé a že není vůbec rozhodné, jakého věku mladistvý dosáhl v době vydání usnesení o vedení řízení proti uprchlému. Ministr spravedlnosti zmínil obsah ustanovení §74 odst. 1 tr. zák., podle kterého je mladistvým ten, kdo v době spáchání trestného činu dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Takovou osobou je podle spisu i obviněný V. M., proto trestní řízení jako řízení proti uprchlému proti němu vedeno být nemůže. Ministr spravedlnosti se domnívá, že je třeba se snažit zjistit pobyt obviněného, doručit mu rozsudek a lze uvažovat též o jeho vyžádání z ciziny podle §376 tr. řádu nebo o přerušení trestního stíhání podle analogie §224 odst. 2 tr. řádu. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona a aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného mladistvéhoV. M. z toho důvodu, jak uvádí stížnost pro porušení zákona.
Aniž by Nejvyšší soud předjímal rozhodnutí o vině a trestu obviněnéhoV. M., z trestního spisu je patrné, že obžalobou i doposud nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně je mu kladena za vinu trestná činnost, kterou měl spáchat v době, kdy ještě nedovršil osmnáct let svého věku, tj. v měsících listopadu 1995 až srpnu 1996. Z hlediska §74 odst. 1 tr. zák. jde tedy o mladistvého, za něhož citované ustanovení označuje osobu, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Podle ustanovení §302 odst. 2 tr. řádu pak platí, že proti osobě mladistvé nelze použít řízení proti uprchlému ve smyslu §302 odst. 1 a §303 až §306 tr. řádu. Přitom trestní řád neváže zmíněné omezení v konání řízení proti uprchlému na věk obviněného v době, kdy se takové řízení má konat, ale výlučně na skutečnost, že jde o osobu mladistvou. Neobsahuje-li trestní řád v této souvislosti žádnou zvláštní definici toho, koho je třeba považovat za osobu mladistvou, je třeba vycházet z obecného vymezení mladistvého podle §74 odst. 1 tr. zák., které se uplatní pro celé trestní řízení, nevyplývá-li z trestního řádu něco jiného (viz např. ustanovení §301 odst. 2, 3 tr. řádu). V posuzovaném případě pro konání řízení proti uprchlému ovšem takovou výjimku zákon nestanoví.
Jestliže za popsané situace Okresní soud v Litoměřicích rozhodl o konání řízení proti uprchlému usnesením ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 T 174/96, proti kterému směřuje stížnost pro porušení zákona, nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona v ustanovení §302 odst. 2 tr. řádu. Jde o zákonné ustanovení, které Okresní soud v Litoměřicích nerespektoval, přičemž z výše uvedeného je zřejmé, že k porušení zákona došlo v neprospěch obviněného mladistvéhoV. M., protože bez splnění zákonných podmínek bylo proti němu vedeno řízení jako proti uprchlému, a tím byl nepřípustně omezen na svých procesních právech.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Okresního soudu v Litoměřicích. Zrušena byla i případná rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Tím byly důsledky vysloveného porušení zákona v celém rozsahu odstraněny, aniž by bylo nutné opětovně rozhodovat nebo věc vracet soudu prvního stupně k jejímu novému projednání a rozhodnutí. V jiných směrech či v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal porušení zákona, když ani stížnost pro porušení zákona nic dalšího nevytýkala. Proto bude povinností Okresního soudu v Litoměřicích pokračovat v řízení a při přetrvávající nedosažitelnosti obviněného mladistvéhoV. M. zvolit jiný, zákonu odpovídající postup, např. vyloučení jeho věci ze společného řízení podle §23 odst. 1 tr. řádu a přerušení trestního stíhání případně i za analogického použití §224 odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y