ECLI:CZ:NS:2002:5.TZ.272.2001.1
sp. zn. 5 Tz 272/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 To 91/99, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 24/98, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 2 tr. ř. takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 To 91/99, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v neprospěch obviněného P. K. v ustanoveních §228 odst. 1 a §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, v případě výroku o náhradě škody poškozeným společnostem Š., s. r. o., P. a ČP , a. s., pobočka O.
Citovaný rozsudek se zrušuje ve výroku, kterým byla podle §228 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, obviněnému P. K. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným společnostem Š., s. r. o., P., částku 256.590,- Kč a ČP , a. s., P., pobočka O., částku 417.500,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 9. 10. 1998 do zaplacení, a ve výroku, kterým byla poškozená společnost Š., s. r. o., P. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poškozené společnosti Š., s. r. o., P., a ČP , a. s., P., pobočka O., se o d k a z u j í s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. 36 T 24/98, byl obviněný P. K. uznán vinným:
1) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.,
2) až 6) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.,
7) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Za uvedené trestné činy byl obviněný P. K. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a pro jeho výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnosti ohledně nákupu a prodeje zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným společnostem P + P., a. s., M. O., ve výši 436.115,- Kč, Š., s. r. o., P., ve výši 268.723,80 Kč, IMP L., a. s., N. M. n. M., ve výši 363.391,- Kč a ČP , a. s., P., pobočka O., ve výši 417.500,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 9. 10. 1998 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená organizace Š., s. r. o., P., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený Ing. M. K., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný P. K. a krajský státní zástupce v Ostravě.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 To 91/99, bylo rozhodnuto:
I. z podnětu odvolání obviněného P. K. a krajského státního zástupce v Ostravě byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. 36 T 24/98, a to ve výrocích o vině pod body 1) až 6), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody týkajících se poškozených společností P + P., a. s., Š., s. r. o., IMP L., a. s., a ČP , a. s.,
II. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
III. Podle §259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, učinil odvolací soud ve věci vlastní rozhodnutí a obviněného P. K. uznal vinným:
1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože dne 12. 6. 1997 v O. vylákal osobní motorové vozidlo zn. Mazda 323 F 1.8i, v hodnotě 475.220,- Kč ke škodě leasingové společnosti P + P., a. s., O., tak, že jako podnikatel pod firmou P. K. – K., O.-R., nejprve v sídle firmy uzavřel se S. H. dohodu o postoupení práv a závazků z leasingové smlouvy sjednané dne 3. 2. 1997 mezi leasingovou firmou a jmenovaným dosavadním nájemcem tohoto vozidla, které téhož dne převzal do pronájmu, jehož podmínky však neplnil a v měsíci červenci 1997 vozidlo prodal nezjištěné osobě za částku 60.000,- Kč a při odečtení leasingových splátek ve výši 39.105,- Kč způsobil škodu společnosti P + P., a. s., ve výši 436.115,- Kč,
2) až 6) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., protože:
2) dne 16. 1. 1998 v O. před autosalonem firmy A. H., s. r. o., vylákal osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia 1.9 TDI, v hodnotě nejméně 417.500,- Kč, pronajaté na podkladě leasingové smlouvy ze dne 11. 8. 1997 společností Š., s. r. o., P., R. L., tak, že vydávajíc se za A. S. jmenovanému slíbil převzít leasing tohoto vozidla, předal mu částku 50.000,- Kč na úhradu dlužných měsíčních splátek nájemného, vozidlo převzal do užívání, avšak nedlouho poté vozidlo prodal nezjištěné osobě za částku 100.000,- Kč, přičemž tak způsobil Š., s. r. o., škodu ve výši nejméně 417.500,- Kč,
3) dne 13. 2. 1998 v O. na pracovišti před budovou FB vylákal osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia 1.6 GLX, v hodnotě 326.590,- Kč leasingové firmy Š., s. r. o., P., pronajaté na podkladě leasingové smlouvy ze dne 11. 9. 1997 firmě L. R., export-import, tak, že vydávajíc se za A. S., majitele reklamní agentury, slíbil zástupkyni firmy Ing. M. K. převzít leasing tohoto vozidla a tento převod společně vyřídit u leasingové firmy, předal jí notářsky ověřenou padělanou „smlouvu o postoupení leasingové smlouvy“ mezi Ing. M. K. a A. S. a tzv. odstupné ve výši 70.000,- Kč a vozidlo od ní převzal do užívání, avšak nedlouho poté je prodal nezjištěné osobě za částku 100.000,- Kč, čímž způsobil Š., s. r. o., škodu ve výši 256.590,- Kč,
4) dne 27. 2. 1998 v H.-H. S., okr. K., vylákal osobní motorové vozidlo zn. Fiat Brava 1.6, v hodnotě 364.646,70 Kč leasingové firmy C., a. s., P., pronajaté na podkladě leasingové smlouvy ze dne 8. 8. 1997 podnikateli J. D., tak, že vydávajíc se za A. S. slíbil jmenovanému převzít leasing tohoto vozidla a tento převod společně vyřídit u leasingové firmy, předal mu částku 50.000,- Kč jako tzv. odstupné a vozidlo od něj převzal k užívání, avšak krátce na to vozidlo prodal nezjištěné osobě za částku 70.000,- Kč a při zaplacených leasingových splátkách do února 1998 způsobil škodu C., a. s., nejméně 316.000,- Kč,
5) dne 26. 3. 1998 v O. vylákal osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia 1.6 GLXi, v hodnotě 457.240,- Kč leasingové společnosti IMP L., a. s., N. M. n. M., tak, že vydávaje se za A. S. nejprve uzavřel v sídle pobočky této firmy v O.-M. H., s firmou leasingovou smlouvu na pronájem tohoto vozidla, zaplatil zálohu na nájemné (tzv. akontaci) ve výši 93.849,- Kč, vozidlo téhož dne převzal v autosalonu firmy A. C. v O.-B. l. do užívání, avšak podmínky leasingu neplnil a nedlouho poté vozidlo prodal nezjištěné osobě za částku 110.000,- Kč, čímž způsobil IMP L., a. s., škodu ve výši 363.391,- Kč,
6) dne 26. 3. 1998 v dopoledních hodinách v O.-M. H., v sídle firmy L. P., s. r. o., se majiteli firmy Ing. P. R. představil jako A. S., předložil doklad totožnosti na toto jméno a poté pod záminkou zapůjčení na 24 hodin vylákal od něj k jeho škodě jeden transdisk v hodnotě 5.800,- Kč, jež poté prodal nezjištěnému muži.
Za tyto trestné činy a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, byl obviněný P. K. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a deseti měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu provozování živnosti nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje, v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným společnostem P + P., a. s., M. O., částku 436.115,- Kč, Š., s. r. o., P., částku 256.590,- Kč, IMP L., a. s., N. M. n. M., částku 363.391,- Kč a ČP, a. s., P., pobočka O., částku 417.500,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 9. 10. 1998 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Š., s. r. o., P. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti naposledy konstatovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného P. K. stížnost pro porušení zákona, a to pouze do některých výroků týkajících se náhrady škody, popř. že některé poškozené společnosti nebyly se zbytkem nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Ministr spravedlnosti konstatuje, že výrok o vině, k němuž soudy obou stupňů dospěly s použitím §259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, lze považovat za zákonný a odpovídající provedeným důkazům, včetně použité právní kvalifikace, která je s ohledem na výši způsobené škody přiléhavá. Rovněž uložený trest považuje za přiměřený a odpovídající zásadám vyplývajícím z ustanovení §23 a §31 tr. zák. V tomto směru napadenému rozsudku nic nevytýká.
V mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení §44 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 22. 2. 2001, §228 odst. 1, §229 odst. 2 a §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, s tím, že se jimi příslušné soudy neřídily při rozhodování o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody. Uvádí, že krajský soud rozhodl na počátku prvního hlavního líčení usnesením podle §44 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 22. 2. 2001, o účasti poškozených společností P + P., a. s., O., Š., s. r. o., Praha, IMP L., a. s., N. M. n. M., ČP, a. s., P., pobočka O. a M: K. v trestním řízení. Tímto usnesením však nebylo rozhodnuto o účasti nebo o nepřipuštění účasti v trestním řízení poškozených C., a. s., P., L. P., s. r. o., O. a M., s. r. o., P., přestože se tyto poškozené společnosti již v přípravném řízení se svými nároky řádně připojily. Ministr spravedlnosti spatřuje pochybení i v tom, že krajský soud opomenul podle §229 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, v rozsudku rozhodnout o nepřiznaném zbytku nároku na náhradu škody poškozených společností P + P., a. s., O. a IMP L., a. s., N. M. n. M., přestože požadovaly náhradu ve vyšší částce, než jaká jim byla přiznána. Zdůrazňuje, že tento nedostatek odvolací soud nezjistil a nenapravil.
Podle ministra spravedlnosti došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného P. K. jen při rozhodování o náhradě škody ohledně jednání pod body 2) a 3) výroku o vině. V této souvislosti uvádí, že obviněný se účastníkem leasingového vztahu nestal a vozidla od uživatelů podvodně vylákal, zneužívaje jejich ochoty jednat z důvodu insolventnosti v rozporu s uzavřenou leasingovou smlouvou. Upozorňuje, že vzhledem ke specifiku leasingu, byla bez ohledu na výši zaplacených splátek vlastníkem vozidla poškozená leasingová společnost, které sice vznikla škoda ve výši tržní ceny zcizeného vozidla, avšak pro potřebu náhrady škody bylo nezbytné vzít v úvahu skutečnost, že část ceny vozidla již byla uživatelem uhrazena formou akontace a kapitálové služby leasingových splátek. V tomto směru poukazuje na leasingové podmínky společnosti Š., s. r. o., P., a na obsah finančních vyrovnání této společnosti s nájemci obou vozidel s tím, že v těchto případech je vyčíslená část celkové pohledávky, odpovídající neuhrazené části ceny vozidla, znatelně nižší než náhrada škody, k jejímuž zaplacení byl obviněný odvolacím soudem zavázán. Rovněž upozorňuje na písemné připojení ČP, a. s., P., pobočka O. k trestnímu řízení s náhradou škody v případě jednání pod bodem 2) výroku o vině, ze kterého je patrno, že z požadované částky 417.500,- Kč, kterou byl obviněný odvolacím soudem zavázán nahradit, tvoří 20.492,- Kč dlužné pojistné. Tuto položku však nelze do náhrady škody zahrnout.
Ministr spravedlnosti dále uvádí, že určení přesné částky, k jejíž náhradě by byl obviněný zavázán, vyžaduje další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání. Proto nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Z toho důvodu měly být poškozené společnosti Š., s. r. o., P., a ČP , a. s., P., pobočka O., odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pochybení spatřuje i v tom, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř.,ve znění účinném do 31. 12. 2001, když pochybení krajského soudu nenapravil a s modifikací přiznané náhrady škody v případě jednání pod bodem 3), rozhodl shodně jako soud prvního stupně.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 To 91/99, byl porušen zákon jednak v neprospěch obviněného P. K. v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, dále ve prospěch i v neprospěch obviněného v ustanoveních §254 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch i v neprospěch obviněného v ustanovení §44 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 22. 2. 2001, a ve prospěch obviněného v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o náhradě škody poškozeným společnostem Š., s. r. o., P. a ČP , a. s., P., pobočka O. a o odkázání poškozené Š., s. r. o., P. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poté aby postupoval podle §271 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě spisového materiálu a podle §267 odst. 3 věty první tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Podle §44 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 22. 2. 2001, v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodl o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci. Podle §228 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, odsuzoval-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uložil mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému uhradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 2 tr. ř.). Podle §229 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem, odkázal soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku na náhradu škody, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přiznal jen z části. Podle §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nezamítl-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že v řízení, které napadené části rozsudku předcházelo a v případě výroků rozsudku odvolacího soudu, jež byly napadeny stížností pro porušení zákona, nebylo postupováno důsledně podle výše citovaných ustanovení trestního řádu, jak důvodně namítá i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.
Předně Krajský soud v Ostravě opomenul rozhodnout podle §44 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 22. 2. 2001, o účasti poškozených C., a. s., P.,. L. P., s. r. o., O. a M., s. r. o., P. v předmětném trestním řízení. Absencí tohoto rozhodnutí však nebyla práva těchto poškozených v trestním řízení dotčena, včetně možnosti uplatnit vůči obviněnému P. K. nárok na náhradu škody. Proto v tomto nedostatku nespatřuje Nejvyšší soud takovou vadu, aby bylo nutno vyslovit porušení zákona. Navíc a pouze pro úplnost lze připomenout, že zmíněné ustanovení trestního řádu bylo s účinností od 23. 2. 2001 jako neústavní zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2001, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 77/2001 Sb.
Také Vrchní soud v Olomouci nepostupoval důsledně podle zákona v případě výroku podle §228 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, o povinnosti obviněného P. K. k náhradě škody poškozeným společnostem Š., s. r. o., P. a ČP , a. s., P., pobočka O., ohledně jeho jednání uvedeného v napadeném rozsudku pod body 2) a 3) výroku o vině. Jmenované poškozené společnosti uplatnily své nároky na náhradu škody proti obviněnému včas (č. l. 229, 453-459 tr. spisu). O jejich účasti v řízení před krajským soudem bylo podle §44 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 22. 2. 2001, rozhodnuto na počátku hlavního líčení dne 25. 2. 1999, kdy předseda senátu ve smyslu §206 odst. 2 věty druhé tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, přečetl i jejich požadavky na náhradu škody co do důvodu a výše z trestního spisu, neboť zástupci poškozených nebyli u soudního jednání přítomni (č. l. 494 tr. spisu). Lze připomenout, že společnost Š., s. r. o., P., požadovala v případě automobilu Škoda Octavia 1.6 GLX, náhradu škody ve výši 412.951,70 Kč a ČP , a. s., P., pobočka O. požadovala ohledně automobilu Škoda Octavia 1.9 TDI, náhradu škody ve výši 417.500,- Kč, včetně úroků z prodlení, když v rámci pojistného plnění dne 25. 9. 1998 uhradila společnosti Š., s. r. o. P., částku 397.008,- Kč, a proto ve smyslu §813 obč. zák. mohla uplatnit náhradu škody přímo proti pachateli trestné činnosti. Obviněný P. K. odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (§420 odst. 1 obč. zák.). Vadnost přezkoumávaných výroků spatřuje Nejvyšší soud v tom, že obviněnému byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu ve vyšší finanční částce, než jak náleželo podle důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že při finančním pronájmu (leasingu) je vlastníkem leasingového předmětu po celou dobu trvání leasingového vztahu pronajímatel, v daném případě Š., s. r. o., P. Lze uvést, že uzavřené leasingové smlouvy sice počítaly s možností, že nájemce odkoupí motorové vozidlo za zůstatkovou hodnotu, ale až po uplynutí doby finančního pronájmu (č. l. 131, 215 tr. spisu). Proto ve vztahu k nájemcům R. L. a podnikateli L. R., export-import, byla pronajímaná motorová vozidla cizí věcí. Takovou věcí nepochybně byla i ohledně obviněného P. K. Protože obviněný v rozporu s ujednáním s dosavadními nájemci prodal motorová vozidla Škoda Octavia 1.9 TDI, a Škoda Octavia 1.6 GLX, zbavil tak leasingovou společnost Š., s. r. o., P. vlastnického práva k těmto věcem a způsobil škodu rovnající se hodnotě předmětných automobilů v době spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Při stanovení výše škody se ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. V daném případě byla hodnota předmětných automobilů stanovena znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady motorových vozidel (č. l. 182 – 186, 251 – 255, 510 tr. spisu). Při rozhodování v trestním řízení o uplatněných nárocích poškozených Š., s. r. o., P. a ČP a. s., P., pobočka O. na náhradu škody, avšak bylo nutno vzít v úvahu i dosud realizované platby nájemců automobilů leasingové společnosti a další skutečnosti.
Nutno zdůraznit, že leasingové smlouvy mají specifickou povahu a zásadním způsobem se odlišují od běžné smlouvy nájemní podle §663 a násl. obč. zák. V případě jejich realizace nejde o pouhé placení nájemného za užívání věci, ale nájemce uhrazuje leasingovými splátkami jak pořizovací cenu předmětu leasingu, tak další položky (např. náklady pojištění, úroky, poplatky za zvláštní služby a zisk leasingové společnosti), a současně si „předplácí“ cenu pronajaté věci pro případ, že uplatní právo na její koupi. V dosud ne zcela jednotné rozhodovací praxi soudů převažuje právní názor, že pokud nájemce jedná v rozporu s obsahem leasingové smlouvy, např. nakládá s věcí tak, že ji převede na někoho jiného, je škodou způsobenou protiprávním jednáním hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu, určená podle hledisek stanovených v §89 odst. 12 tr. zák., snížená o tu část akontace a uhrazených leasingových splátek, které představují čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu. S tímto právním názorem se ztotožňuje i senát Nejvyššího soudu, rozhodující v této trestní věci. I když obviněný P. K. nebyl ve vztahu ke společnosti Š., s. r. o., P. nájemcem zmíněných automobilů a žádnou akontaci a splátky neplatil, tak při rozhodování o náhradě škody měla být zohledněna výše čistých splátek uhrazená leasingové společnosti nájemci R. L. a podnikatelem L. R., exportimport, o které měla být výše náhrady škody nižší. V daném případě nemělo být pominuto, že podvodným jednáním obviněného byla způsobena škoda nejen vlastníku motorových vozidel společnosti Š., s. r. o., P., ale i dosavadním leasingovým nájemcům, kterou bylo možno uvedeným způsobem finančně vyjádřit. V této souvislosti nutno ale uvést, že v případě náhrady škody ČP a. s., P., pobočka O., vztahující se k výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, měl vrchní soud vzít v úvahu, že obviněný předal R. L. částku 50.000,- Kč, kterou byly uhrazeny dlužné měsíční splátky finančního pronájmu předmětného automobilu. Do povinnosti obviněného k náhradě škody ve výši 417.500,- Kč nebylo možno zahrnout ani částku 20.492,- Kč, kterou tvořilo dlužné pojistné (č. l. 180 tr. spisu). Také nelze pominout, že většina písemností vztahujících se k náhradě škody předložených společností Š., s. r. o., P., které jsou založeny ve spise a byly provedeny jako důkazy, jsou neověřené kopie.
Nejvyšší soud spatřuje porušení zákona v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, v tom, že odvolací soud dostatečně nesplnil svoji přezkumnou povinnost, neboť z hlediska nyní přezkoumávaných výroků o náhradě škody rozhodl obdobným způsobem, jako soud prvního stupně (povinnost obviněného k náhradě škody společnosti Š., s. r. o., P., byla uložena v mírně nižší částce).
Nedostatkem napadeného rozsudku je i skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci neučinil podle §229 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, rozhodnutí, kterým by poškozené P + P., a. s., O. a IMP L., a. s., N. M. n. M. odkázal se zbytkem jejich uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť tyto poškozené společnosti uplatnily vůči obviněnému P. K. náhradu škody ve vyšší částce, než jak bylo rozhodnuto v adhézním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Protože tento chybějící výrok není překážkou, aby poškozené společnosti mohly v občanskoprávním řízení uplatnit zbytek nároku na náhradu škody (výrok podle §229 odst. 2 tr. ř. má pouze deklaratorní charakter), tak Nejvyšší soud nepovažuje v tomto případě za potřebné vyslovit porušení zákona. Na zmíněný nedostatek však upozorňuje.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 To 91/99, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného P. K. porušen zákon v ustanoveních §228 odst. 1 a §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, v případě výroku o náhradě škody poškozeným společnostem Š., s. r. o., P. a ČP a. s., P., pobočka O. Dále podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým byla podle §228 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, uložena obviněnému P. K. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným společnostem Š., s. r. o., P., částku 256.590,- Kč a ČP a. s., P., pobočka O., částku 417.500,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 9. 10. 1998 do zaplacení, a ve výroku, kterým byla poškozená Š., s. r. o., P. podle §229 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poté Nejvyšší soud podle §271 odst. 2 tr. ř. s ohledem na ustanovení §265 tr. ř. odkázal poškozené Š., s. r. o., P. a ČP a. s., P., pobočka O. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto rozhodnutí je důvodné, neboť napadený rozsudek byl zrušen pouze v konstatovaných výrocích o náhradě škody, když v tomto směru nebyl skutkový stav v původním řízení správně zjištěn, a bylo by neúčelné, aby se podle trestního řádu vedlo řízení jen o nároku poškozených na náhradu škody.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 7. února 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k