ECLI:CZ:NS:2014:5.TZ.46.2014.1
sp. zn. 5 Tz 46/2014-68
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2014 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudkyň JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Pavly Augustinové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněných P. Š., J. T., a J. P., proti pravomocnému usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 4 KZV 61/2012, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu takto:
Pravomocným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 4 KZV 61/2012, b y l p o r u š e n z á k o n v neprospěch obviněných P. Š., J. T. a J. P. v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu.
Napadené usnesení se zrušuje a současně se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením policejního orgánu – Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 11. 12. 2012, č. j. KRPL-76846/TČ-2012-180080-BD, bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání obviněných P. Š. a J. T. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a obviněného J. P. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Pro úplnost je namístě uvést, že stejným rozhodnutím bylo zahájeno trestní stíhání i dalších spoluobviněných fyzických osob a právnických osob, kterých se ovšem podaná stížnost pro porušení zákona netýká.
Citované rozhodnutí napadli obvinění P. Š., J. T. a J. P. stížnostmi, které byly podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuty jako nedůvodné usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 4 KZV 61/2012.
Proti tomuto usnesení státního zástupce podala ministryně spravedlnosti dne 19. 8. 2014 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných P. Š., J. T. a J. P.. Podle názoru ministryně spravedlnosti státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ještě předtím, než rozhodl o stížnostech výše jmenovaných obviněných, vyslovil zcela zřetelný souhlas se zahájením jejich trestního stíhání i se zněním souvisejícího usnesení, což ho vyloučilo z následného rozhodování o stížnostech podaných proti takovému usnesení. Uvedeným postupem státního zástupce došlo podle ministryně spravedlnosti k porušení zásady zakotvené v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, že o stížnosti proti usnesení policejního orgánu, ke kterému dal souhlas nebo pokyn dozorující státní zástupce, rozhoduje jemu nadřízený státní zástupce. Podle přesvědčení ministryně spravedlnosti nemá zásadní vliv na tento závěr ani skutečnost, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci postupoval zmíněným způsobem podle pokynu nadřízené státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Ministryně spravedlnosti proto navrhla Nejvyššímu soudu, aby podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, a to v neprospěch obviněných P. Š., J. T. a J. P., dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující a aby podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal napadené usnesení i řízení mu předcházející a shledal, že zákon byl porušen, a to v těch směrech a z těch důvodů, jak namítla ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že otázku, který státní zástupce je příslušný k rozhodnutí o stížnosti podané proti usnesení policejního orgánu, řeší ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Podle něj je zásadně oprávněným k rozhodnutí o stížnosti podané proti usnesení policejního orgánu státní zástupce, který vykonává dozor nad přípravným řízením. Výjimkou je však situace, kdy tento státní zástupce sám dal souhlas nebo pokyn policejnímu orgánu k vydání napadeného usnesení. V takovém případě rozhoduje o stížnosti jemu nadřízený státní zástupce. Smyslem citovaného ustanovení je zajistit nejvyšší možnou míru nestrannosti a objektivity při rozhodování o stížnosti.
S výše uvedeným požadavkem na objektivitu řízení o opravném prostředku se neslučuje, aby o stížnostech obviněných podaných proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval dozorující státní zástupce, s nímž policejní orgán konzultoval jak vydání, tak i konkrétní obsah takového rozhodnutí, a jestliže dozorující státní zástupce dal jasně najevo, že souhlasí se zněním předloženého návrhu usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím totiž státní zástupce jednoznačně vyjádřil svůj právní názor na věc. Právě taková procesní situace nastala v posuzované trestní věci.
Jak totiž Nejvyšší soud zjistil z obsahu předloženého spisového materiálu, dozorující státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci převzal od policejního orgánu vypracovaný koncept usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných P. Š., J. T., J. P. a dalších obviněných, a to včetně odůvodnění, a odsouhlasil jeho znění ručním záznamem na daném konceptu, dokonce učinil dílčí úpravy v navrhovaném textu (viz č. l. 416 až 433 spisu). Policejní orgán vydal usnesení dne 11. 2. 2012 v podobě, jež se nijak neodlišovala od té, kterou schválil dozorující státní zástupce, a doručil ho všem obviněným. Obvinění P. Š., J. T. a J. P. napadli toto rozhodnutí v zákonné lhůtě stížnostmi a dozorující státní zástupce je předložil se spisovým materiálem dne 28. 12. 2012 k rozhodnutí Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze s poukazem na svou ingerenci při vydání napadeného usnesení (viz č. l. 123 spisu). Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ovšem dne 18. 1. 2013 vrátila spis zpět dozorujícímu státnímu zástupci se závazným pokynem, aby sám rozhodl o podaných stížnostech, protože tento státní zástupce nedal pokyn k zahájení trestního stíhání, respektive souhlas s tímto úkonem, v písemné formě ve smyslu ustanovení čl. 12 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 8/2009, a nejsou tedy splněny podmínky podle §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu (viz č. l. 165 spisu).
Z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci policejní orgán rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněných P. Š., J. T. a J. P. nikoli samostatně, ale až se souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který vykonával dozor nad přípravným řízením. Jinak řečeno, policejní orgán rozhodl o zahájení trestního stíhání jmenovaných obviněných za situace, kdy ho dozorující státní zástupce ujistil o tom, že bude akceptovat zamýšlené usnesení, a to v jeho konkrétní navržené podobě. Proto o stížnosti podané proti takovému usnesení o zahájení trestního stíhání byl povinen rozhodovat státní zástupce vyššího státního zastupitelství, tj. Vrchního státního zastupitelství v Praze. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani forma souhlasu daného dozorujícím státním zástupcem, na kterou poukazovala nadřízená státní zástupkyně. Z hlediska zachování principu spravedlivého procesu je zde totiž rozhodující, že policejní orgán měl ještě před vydáním napadeného usnesení kladné stanovisko dozorujícího státního zástupce k vydání takového usnesení a k jeho konkrétní podobě. Dozorující státní zástupce tedy z podnětu stížností obviněných v podstatě neměl co přezkoumávat, protože policejnímu orgánu dal fakticky předem najevo, že souhlasí s tím, aby zahájil trestní stíhání obviněných a aby tak učinil usnesením s konkrétním obsahem. Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 8/2009, na který poukázala státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství, když ukládala dozorovému státnímu zástupci, aby rozhodl o stížnostech obviněných i přesto, že jasně vyjádřil souhlas s obsahem napadeného usnesení ještě před jeho vydáním, je pouze interním předpisem upravujícím postup státních zástupců v trestním řízení. Jeho případné porušení pak samo o sobě nemá žádný význam při posuzování, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky k tomu, aby namísto dozorujícího státního zástupce rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí policejního orgánu nadřízený státní zástupce. Trestní řád v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu nepodmiňuje instanční posun na nadřízeného státního zástupce žádnou konkrétní formou souhlasu nebo pokynu dozorujícího státního zástupce. Jak ostatně Nejvyšší soud již dříve judikoval, z hlediska citovaného ustanovení je forma souhlasu státního zástupce nerozhodná a důsledky uvedené v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu má i souhlas nebo pokyn vyjádřený jinak než v písemné podobě. Podstatná je totiž vždy povaha souhlasu nebo pokynu (viz rozhodnutí publikované pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012). Navíc tvrzení nadřízené státní zástupkyně o tom, že souhlas nebyl dán písemně, je sporné, protože na straně 18 konceptu předmětného usnesení dozorující státní zástupce ručně poznamenal: „S navrženým konceptem usnesení dle §160 odst. 1 tr. řádu souhlasím …“.
Nejvyšší soud shrnuje, že pokud o stížnostech obviněných P. Š., J. T. a J. P. podaných proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodl dozorující státní zástupce, s nímž policejní orgán nejdříve projednal tento procesní úkon a získal od něj souhlas k jeho provedení, byl tím porušen zákon v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu v neprospěch obviněných. Obvinění totiž byli zkráceni na svém právu nechat přezkoumat napadené usnesení orgánem vyššího stupně, který nebyl nijak zainteresován na tom, že bylo učiněno takové rozhodnutí v dané podobě. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil zjištěné porušení zákona v neprospěch jmenovaných obviněných a podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na toto usnesení, pokud jeho zrušením ztratila podklad. Podle §270 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento státní zástupce pak rozhodne o stížnostech výše jmenovaných obviněných podaných proti usnesení policejního orgánu, jímž bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno jejich trestní stíhání.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle §270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á