ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.49.2001.1
sp. zn. 5 Tz 49/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 9. května 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného O. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 4 To 326/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 120/96, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. řádu takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e b y l .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 1. 2000, sp. zn. 3 T 120/96, byl obviněný O. K. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 1998), kterého se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 1. 11. 1995 v 16.10 hod. v prostoru před domem čp. 8 v obci P., okres S., fyzicky napadl za použití kladiva o hmotnosti 1,9 kg, délky násady 38 cm s kovovou pracovní částí o rozměrech 13 x 4,5 x 4,5 cm poškozeného B. R., tak, že dva údery tímto kladivem vedl do oblasti levé temenní krajiny a pravého ramene poškozeného, když v důsledku úderu poškozený spadl na zem, přičemž intenzita úderů byla ztlumena zásahem ze strany přítomného svědka E. K., který zabránil taktéž dalším fyzickým napadáním poškozeného ze strany obviněného, poškozený B. R. utrpěl zranění spočívající v zhmoždění pravého ramene s poruchou rotátorového čepce, které je z hlediska soudně lékařského hodnoceno jako lehké s obvyklou dobou léčení 2 až 3 týdny, přičemž ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je zřejmé, že pokud byly údery vedeny s nápřahem a směřovaly na temeno hlavy poškozeného, je nutno připustit, že mohlo dojít ke zlomenině, nejspíše vpáčené, kostní klenby lební se zhmožděním mozku, když toto zranění je ze soudně lékařského hlediska považováno za poškození důležitého orgánu, a to mozku, když vznik tohoto poranění je možné připustit za předpokladu, že by údery byly vedeny větší intenzitou, když motivem jednání obviněného byla pohrůžka ze strany poškozeného ohledně toho, že obviněnému zastřelí psa, pokud se tento vyskytne v honitbě\".
Za to byl obviněnému O. K. uložen podle §222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tři roky. Dále byl obviněnému uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to kladiva (palice) o hmotnosti 1,9 kg. Rozhodnuto bylo rovněž o nárocích na náhradu škody uplatněných VZP České republiky, OP ve S. a B. R.
Pokud jde o právní kvlifikaci předmětného skutku, soud prvního stupně zdůraznil, že ke vzniku těžšího následku nedošlo nikoli přičiněním obviněného, ale zásahem druhé osoby. Úmysl obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví vyvodil soud prvního stupně z nástroje použitého k útoku na hlavu poškozeného, přičemž obviněný křičel na poškozeného, že ho zabije. Jako podstatnou okolnost hodnotil soud prvního stupně to, že se obviněný dopustil činu před svědky a že poté, co byl jeho první úder svědkem E. K. zbrzděn, snažil se zaútočit podruhé. Soud prvního stupně poukázal i na prudkou a nesnášenlivou povahu obviněného, který svým jednáním přihlížející osoby překvapil, a ačkoliv mezi obviněným a poškozeným nebyly nejlepší vztahy, obžalovanému k vyprovokování útoku stačila slovní narážka poškozeného.
K odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 4 To 326/2000, rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §257 písm. b) tr. řádu zrušil a podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a podle čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 trestní stíhání obžalovaného pro výše uvedený skutek zastavil. Podle názoru odvolacího soudu, učiněného s poukazem na podrobný rozbor obsahu provedených důkazů, jednání obviněného ještě nebylo natolik společensky nebezpečné, aby bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a proto nebylo ani pokusem tohoto trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., neboť činnost, kterou obviněný podnikl, nebyla způsobilá v míře předpokládané pro pokus přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Jestliže poškozený B. R. utrpěl jen zranění v podobě prosté újmy na zdraví, podle odvolacího soudu nelze jednoznačně dovozovat, že by mu při útoku obviněného reálně a bezprostředně hrozila i těžká újma na zdraví, což vyplynulo i ze závěru znaleckého posudku, v němž soudní znalec takový těžší následek u poškozeného považoval za málo pravděpodobný. Pokud možnost vzniku tohoto následku nakonec v průběhu hlavního líčení a k dotazům státní zástupkyně znalec připustil, pak jen podmíněně a za určitých předpokladů, jejichž naplnění však z provedených důkazů podle názoru odvolacího soudu nebylo možno dovodit. Ve svém rozhodnutí zdůraznil odvolací soud i podstatně sníženou ovládací schopnost obviněného v důsledku vystupňovaného afektu v době činu a poukázal na význam výhrůžky pronesené poškozeným vůči obviněnému, která vyvolala reakci obviněného. Závažnost obranného jednání svědka E. K. pro intenzitu útoku obviněného zpochybnil odvolací soud vyšším věkem tohoto svědka (65 let) a tím, že v jedné ruce držel srnčí maso. Odvolací soud tedy jednání obviněného O. K. kvalifikoval nanejvýš jako trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., na které se vztahuje aboliční ustanovení citovaného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, přičemž obviněný není z použití této amnestie vyloučen.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti dne 1. 3. 2001 stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného O. K. Podle ministra spravedlnosti došlo napadeným rozhodnutím k porušení zákona ve prospěch obviněného v ustanoveních §254 odst. 1, §257 písm. b) a §223 odst. 1 tr. řádu. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zrekapituloval průběh dosavadního řízení, popsal způsob a důvody rozhodnutí soudů obou stupňů a uvedl podrobný obsah dosud provedených důkazů vztahujících se k projednávanému skutku, který je obviněnému kladen za vinu. Podle názoru ministra spravedlnosti je argumentace odvolacího soudu nepřípadná a nemá oporu v provedených důkazech. Jak dále zdůraznil, odvolací soud změnil právní kvalifikaci jednání obviněného, aniž by zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně a aniž by sám provedl další šetření ve věci. Ministr spravedlnosti je přesvědčen, že odvolací soud bezdůvodně zlehčuje úmysl obviněného způsobit poškozenému zranění, přičemž není pravdivé tvrzení tohoto soudu o tom, že nebyl prokázán delší dobu trvající nepřátelský vztah obviněného k poškozenému, který vyplývá již z výpovědi samotného obviněného, ale potvrzují ho též dva nezaujatí očití svědci předmětné události.
Jak se dále ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňuje, obviněný s kladivem o váze 1,9 kg zdviženým nad hlavou a s výrokem „Já tě zabiju!\" se vrhl zcela bezdůvodně proti poškozenému a tímto kladivem vedl ránu z nápřahu značnou silou na temeno hlavy zcela bezbranného B. R., který proti němu stál čelem a byl jeho útokem neobyčejně překvapen. Ministr spravedlnosti rovněž poukazuje na obsah výpovědi svědka E. K., podle něhož v případě, kdyby obviněnému nesrazil ránu a tato dopadla na hlavu poškozeného, ten by již nebyl mezi živými. Pokud je v rozhodnutí odvolacího soudu argumentováno vyšším věkem svědka E. K., který odrazil útok obviněného pouze jednou rukou, v důsledku čehož podle názoru odvolacího soudu nemohlo jít o žádný intenzivní útok, považuje ministr spravedlnosti tyto úvahy za nepodložené a zůstávající pouze ve sféře dohadů. Odvolacímu soudu je pak vytýkáno i přehlédnutí okolnosti, že po zákroku svědka E. K. obviněný znovu napřáhl kladivo na poškozeného a hodlal jej udeřit do hlavy. Ministr spravedlnosti zpochybňuje též další závěry odvolacího soudu, k nimž dospěl při hodnocení důkazů, zejména rozporných výpovědí svědků.
Podle názoru ministra spravedlnosti odvolací soud rovněž nedůvodně zlehčuje závěry znalce z odvětví soudního lékařství, pokud znalec považoval vznik těžké újmy na zdraví poškozeného za téměř vyloučený. Právě v hlavním líčení při podrobném a doplňujícím výslechu, kdy znalci byl předložen útočný předmět, znalec jednoznačně uvedl, že jeho použitím z nápřahu proti nechráněnému temenu hlavy poškozeného by šlo o útok nejméně střední intenzity, který by těžký následek na zdraví vyvolal, pokud by intenzita útoku nebyla zmírněna přičiněním svědka E. K. Konečně je odvolacímu soudu ve stížnosti pro porušení zákona vytýkáno, že nezohlednil tělesnou výšku obviněného 174 cm a jeho váhu přes 100 kg, zatímco poškozený byl podstatně drobnější postavy.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících zrušil a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu, případně podle §271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud po přezkoumání příslušného trestního spisu především konstatuje, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích je výsledkem řízení, v kterém bylo postupováno v souladu s trestním řádem a v němž jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem nedošlo k žádným takovým vadám, které by mohly mít vliv zejména na objasnění věci nebo na uplatnění práva obviněného na obhajobu. Okresní soud ve Strakonicích provedl všechny dostupné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a učinil tak v rozsahu, který byl nutný pro rozhodnutí o podané obžalobě. Z provedených důkazů pak soud prvního stupně vyvodil odpovídající skutková zjištění, jež nemusela být doplňována či upřesňována ani odvolacím soudem, který přiléhavě odůvodnil, proč nevyhověl důkazním návrhům obviněného. Ostatně stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí nevytýká, že by snad bylo založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, resp. neuvádí, v jakých směrech a jakými důkazy by mělo být řízení doplněno. S ohledem na časový odstup od spáchání stíhaného skutku pak ani nelze předpokládat možnost dodatečného zjištění nových důkazů či skutečností ovlivňujících objasnění skutku, které by ovšem mohly být spíše důvodem pro obnovu řízení a nikoli pro podání stížnosti pro porušení zákona. Navíc nejdůležitější nestranný svědek události E. K. již dříve zemřel, proto nemohl být vyslechnut ani soudem prvního stupně.
Jak je patrné z dosud shromážděných důkazů, za výše uvedených časových a místních okolností skutečně došlo k fyzickému útoku obviněného O. K. proti poškozenému B. R., a to způsobem, který byl popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i ve výroku napadeného usnesení odvolacího soudu. Tento závěr o existenci jednání jako jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nezpochybňuje ani podaná stížnost pro porušení zákona. Předmětem výhrad ministra spravedlnosti je jeho jiný názor na závažnost a právní povahu následku, který hrozil z takového jednání ve srovnání s názorem uplatněným odvolacím soudem v napadeném usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného O. K. Jde tedy o to, zda v důsledku zmíněného fyzického napadení mohlo dojít – kdyby v tom obviněnému nezabránila jiná osoba – k ublížení na zdraví poškozeného B. R. v takové intenzitě a rozsahu, aby se jednalo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 a §222 odst. 1 tr. zák., a zda ke způsobení tohoto následku směřoval úmysl obviněného. V tomto směru se ministr spravedlnosti domáhá rozhodnutí, že v posuzovaném skutku obviněného je třeba spatřovat pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák. Proto v podané stížnosti pro porušení zákona v podstatě polemizuje jen se závěry, které odvolací soud vyvodil ze správně a úplně provedených důkazů, a s právním hodnocením těchto závěrů.
K právnímu posouzení předmětného skutku Nejvyšší soud připomíná, že pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák., pro který byl obviněný O. K. stíhán, může být spáchán jen jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, a jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo. Pokus uvedeného trestného činu je tedy charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. nebo jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 tr. zák., je rozhodující, jestli úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. Na úmysl tohoto charakteru je však možné usuzovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo.
Násilný útok pachatele s kladivem o hmotnosti 1,9 kg, vedený s větší intenzitou do oblasti hlavy napadené osoby, bude možné v obvyklých případech zpravidla hodnotit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák., nedošlo-li z určitých důvodů ke způsobení těžké újmy na zdraví, popřípadě za určitých okolností by mohl být takový útok posouzen ještě přísněji. Nejvyšší soud se však ztotožňuje s argumentací Krajského soudu v Českých Budějovicích, uplatněnou v tomto směru v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a aniž by ji opakoval, považuje za nutné zdůraznit některé významné důvody, které i přes všechny zmíněné okolnosti předmětného násilného útoku nedovolují spolehlivě a beze všech pochybností dospět k závěru, že v konkrétním posuzovaném případě byl prokázán úmysl obviněného O. K. způsobit poškozenému B. R. těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 a §222 odst. 1 tr. zák.
Není pochyb o tom, že o pokus ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§4 tr. zák.), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter: pachatel si totiž musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně poukázal na zásady, podle nichž se i v judikované soudní praxi posuzuje úmysl pachatele v souvislosti s jeho útokem na zdraví jiné osoby. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že - jak je zřejmé z provedených důkazů - obviněný O. K. popřel úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, resp. vůbec jakékoli ublížení na zdraví. Úmysl způsobit uvedený těžší následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu, resp. pokusu trestného činu podle přísnější zákonné alternativy, pak lze usuzovat zejména z povahy použitého útočného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., str. 230 a 231). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§31 odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu, tj. že mezi jednáním pachatele a hrozícím následkem již není žádný zprostředkující článek, který by mohl zabránit vzniku následku.
Úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví proto nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod. (viz rozhodnutí pod č. 35/1991 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud rovněž správně zdůraznil, že k naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, tj. úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, nýbrž musí být spolehlivě prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení těžšího následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 19/1963 a č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že nelze přehlédnout podstatný význam situace, za které k předmětnému skutku došlo. Útok obviněného byl výsledkem jeho momentálního selhání při řešení konkrétního konfliktu s poškozeným, který se na vyvolání konfliktu nepochybně rovněž podílel. Jde o problém vzájemných mezilidských vztahů, přičemž úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví z tohoto hlediska zpochybňuje především okolnost, že obviněný se na útok předem nepřipravoval, jednal nepromyšleně, reagoval spontánně na okamžitou situaci, kterou si vyhodnotil jako provokaci ze strany poškozeného, proto též použil k útoku nástroj (kladivo), s nímž právě krátce předtím pracoval, aniž by si jej zvlášť vybíral z důvodu zvýšení intenzity útoku.
Zásadní vliv na hodnocení úmyslu obviněného O. K. přikládá Nejvyšší soud závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který je výsledkem vyšetření duševního stavu obviněného. Z něj je patrné, že obviněný spáchal stíhaný skutek ve vystupňovaném afektu, a to afektu mimořádně silném, v němž se nechal strhnout k nerozumnému, surovému či násilnému činu. Proto byla v době činu podstatně snížena ovládací schopnost obviněného a lehce i jeho rozpoznávací schopnost. Důsledkem uvedeného stavu, který nebyl způsoben požitím alkoholických nápojů ani jinak zaviněn obviněným, je tedy i podstatné snížení příčetnosti obviněného a tím i míry jeho zavinění. Z tohoto hlediska tedy Nejvyšší soud rovněž posuzoval úmysl obviněného, zejména pak možnost, zda skutečně chtěl způsobit závažnější následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, resp. do jaké míry byl srozuměn s hrozbou takového následku. Pokus trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. - jak již bylo uvedeno - je totiž obecně charakterizován cílevědomým zaměřením jednání pachatele na dokonání trestného činu, tj. musí zde být vůle pachatele způsobit zamýšlený následek. S ohledem na mimořádně silný vystupňovaný afekt a na podstatně snížené ovládací schopnosti obviněného v době činu pak nelze spolehlivě dovodit, že si obviněný plně uvědomoval všechny hrozící následky svého počínání vůči poškozenému a že k jejich způsobení zaviněně směřoval, třebaže použil nástroj způsobilý přivodit závažnější újmu na zdraví a útočil jím proti důležitým částem těla poškozeného. Duševním stavem obviněného O. K. byla totiž výrazně ovlivněna jeho vůle, jejíž zaměření na způsobení závažnějšího následku (těžšího účinku) je nezbytným předpokladem pokusu trestného činu. Proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu podstatně snížená míra zavinění obviněného odvíjející se od jeho podstatně snížených ovládacích schopností v době činu dovoluje uzavřít, že v posuzovaném případě nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák., přestože některé objektivní znaky byly prokázány.
Se zřetelem na zmíněné okolnosti výrazně ovlivňující míru zavinění obviněného je třeba hodnotit i verbální projevy, jimiž doprovázel svůj útok proti poškozenému. Ani v tomto směru nemá Nejvyšší soud důvod považovat za nesprávnou argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vážnost výhrůžky obviněného je tedy zpochybňována rovněž především mimořádně silným vystupňovaným afektem, v němž se obviněný nacházel, a jeho podstatně sníženými ovládacími schopnostmi.
Nesprávnost napadeného rozhodnutí nelze spatřovat ani v tom, jestliže se Krajský soud v Českých Budějovicích při posuzování úmyslu obviněného O. K. opíral o závěry znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Jak plyne z tohoto posudku, vznik těžké újmy na zdraví poškozeného B. R. není možné považovat za nezbytný následek násilného útoku obviněného O. K., třebaže znalec připustil, že za určitých okolností hrozilo i závažnější poranění. Ani závěry znalce tedy nesvědčí o takovém charakteru jednání obviněného, aby ho bylo možné považovat za bezprostředně směřující ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., resp. učiněné s úmyslem způsobit takový následek. Přitom poranění skutečně způsobené útokem obviněného (spočívající v zhmoždění pravého ramene s poruchou rotátorového čepce) utrpěl poškozený podle znaleckého posudku spíše při pádu než v důsledku úderu použitým nástrojem (kladivem). Ostatně ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona ani nekonkretizuje, ke které z alternativ těžké újmy na zdraví uvedených v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. mělo jednání obviněného O. K. směřovat, tj. v jaké podobě hrozila z útoku obviněného vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění poškozeného B. R.
Pokud stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí vytýkala, že odvolací soud podcenil význam zákroku svědka E. K., který zmírnil intenzitu a důsledky útoku obviněného proti poškozenému, nelze již uvedené tvrzení ministra spravedlnosti ani závěr odvolacího soudu spolehlivě prověřit či vyvrátit, protože jmenovaný svědek zemřel, jeho osobní výslech před soudem tudíž není možný a bez něj nemohl ani Nejvyšší soud učinit opačný závěr, než jaký v tomto směru vyplývá z napadeného rozhodnutí.
Jak správně zdůraznil odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, existují v posuzované věci jak okolnosti svědčící o tom, že by se mohlo jednat o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák. (nasvědčoval by tomu zejména použitý nástroj, útok vedený na hlavu poškozeného, jeho zmírnění zásahem svědka E. K. ), tak také okolnosti zpochybňující úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, na něž bylo poukázáno v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jde tedy do jisté míry o hraniční případ, jehož posouzení závisí na vyhodnocení všech rozhodných skutečností. V tomto směru pak Nejvyšší soud respektoval též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, podle níž byl oprávněn Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení posoudit správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak odvolací soud učinil a jeho rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby sám hodnotil důkazy s jiným možným právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění přitom není pochyb, jak bylo výše uvedeno, a Nejvyšší soud by za popsané situace nemohl dát odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak má hodnotit provedené důkazy a jaký právní závěr má na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění odvolacího soudu ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon, třebaže odvolací soud správně zjištěný skutkový stav posoudil odchylně od soudu prvního stupně.
Krajský soud v Českých Budějovicích tudíž s ohledem na všechny rozvedené argumenty správně nepovažoval za spolehlivě prokázaný úmysl obviněného O. K. způsobit stíhaným jednáním těžkou újmu na zdraví poškozenému B. R. a neshledal tak důvod k právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák. V jednání obviněného proto odvolací soud v souladu se zákonem spatřoval toliko zákonné znaky trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., byť tento právní závěr výslovně nevyjádřil ve výroku napadeného usnesení, ale jen v jeho odůvodnění. Jde však toliko o formální nedostatek, který nemá vliv na věcnou správnost napadeného usnesení, a proto ho nebylo třeba napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Na takto právně kvalifikovaný skutek se pak skutečně vztahovalo aboliční ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.), protože jde o úmyslné trestné činy, na které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky, přičemž obviněný nebyl z této amnestie vyloučen podle čl. IV téhož rozhodnutí. Další trestní stíhání obviněného O. K. pro uvedené trestné činy tedy bylo podle §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřípustné a nezbylo, než je podle §223 odst. 1 a §257 písm. b) tr. řádu zastavit.
Vzhledem k tomu, co bylo výše konstatováno, i když byly dodrženy podmínky ustanovení §272 odst. 1 tr. řádu (stížnost pro porušení zákona byla podána do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud o ní rozhodl do tří měsíců od jejího podání), Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože napadeným rozhodnutím ani v řízení, jež mu předcházelo, zákon porušen nebyl, a to jak ve vytýkaném směru, tak ani v jiném ohledu. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran, když Nejvyšší soud nemusel provádět ani žádné důkazy. Přitom obviněný i jeho obhájce v původním řízení plně využili svého práva, aby věc byla u soudu prvního i druhého stupně projednána veřejně, za jejich přítomnosti a mohli se vyjadřovat ke všem provedeným důkazům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y