ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.136.2001
sp. zn. 6 A 136/2001 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce
O.s.Z., proti žalovanému Ministerstvu kultury, Milady Horákové 139, Praha, o žalobě proti
rozhodnutí ministra kultury ze dne 31. 10. 2001, č.j. 6407/2001,
takto:
I. Rozhodnutí ministra kultury ze dne 31. 10. 2001 č.j. 6407/2001
a rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 20. 7. 2001 č.j. 6407/2001 se
zrušují a věc se vrací Ministerstvu kultury k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
1000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 20. 7. 2001 č.j. 6407/2001 byla zamítnuta
žádost žalobce ze dne 9. 4. 2001, doplněná podáním ze dne 12. 6. 2001, o udělení oprávnění
k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů počítačových programů. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce dne 6. 8. 2001 rozklad, který zamítnul ministr kultury rozhodnutím
ze dne 31. 10. 2001, č.j. 6407/2001.
Žalobou ze dne 17. 12. 2001 se žalobce domáhá zrušení obou výše cit. rozhodnutí.
Žalobce v žalobě udává, že s ohledem na současnou právní úpravu (na rozdíl od dřívější
právní úpravy), názory publikovanými v odborné literatuře a dle teorie správního práva je při
splnění taxativně vymezených zákonných podmínek na udělení oprávnění dle §98 zák. č.
121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů (dále jen ,,autorský zákon“) právní nárok. Žalobce uvádí, že jediným
důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce byla v obou napadených rozhodnutích údajná
neúčelnost kolektivní správy práv k autorským programům. Žalobce nesouhlasí s výkladem
pojmu ,,účelnost“, tak jak si jej vyložil ministr kultury i správní orgán 1. stupně (dále jen
,,ministerstvo“). Ministerstvo mělo dle názoru žalobce posuzovat účelnost kolektivní správy
vzhledem k právům vymezeným v žádosti, tzn. mělo tedy posoudit každé žalobcem vytyčené
právo pohledem jeho kolektivního výkonu. Dle §95 odst. 2 autorského zákona se kolektivní
správa uplatní tam, kde je individuální výkon nedovolený, nebo neúčelný. Žalobcem vytýčená
práva spadala zejména do těchto dvou skupin. V případě práv povinně kolektivně
spravovaných žalobce dovozuje, že pokud žádal o udělení oprávnění ke kolektivnímu výkonu
takových práv, která jsou ze zákona podrobena povinnému kolektivnímu výkonu, popř.
spadají pod ustanovení §101 odst. 9 autorského zákona, pak je povinností správního orgánu
oprávnění udělit. Žalobce má tedy za to, že věcné námitky svědčící k udělení oprávnění
v souvislosti s podmínkou účelnosti jsou: jde buď o práva povinně kolektivně spravovaná,
nebo o práva, jejichž uplatňování je pro jedince nereálné. Žalobce má za to, že odůvodnění
ministerstva týkající se pojmu účelnosti je naprosto nedostačující a tudíž nepřezkoumatelné.
Dále žalobce odmítá záměr ministerstva vnést do rozhodování v dané věci mezinárodní
hlediska, a to i ve vztahu k posuzování účelnosti kolektivní správy. Jak žalobce uvádí, dle
důvodové zprávy k §95 a §104 autorského zákona se rozhodnutí o tom, zda má být
kolektivní správa obecná či specializovaná na určitá práva a určité kategorie nositelů,
ponechává na vnitrostátní úpravě. Žalobce dále doplňuje, že ani Směrnice Rady Evropských
společenství č. 91/250/EHS, o právní ochraně počítačových programů, ani žádný jiný předpis
komunitárního práva, jež by se počítačových programů dotýkal, ochranu počítačových
programů pomocí kolektivní správy či vůbec možnost tohoto institutu jako takového
neodmítal. Dále žalobce konstatuje, že i tak je Evropská dohoda závazná pro stát jako takový,
nikoliv pro vnitrostátní subjekty práva a není možné ji na ně vztahovat. Dále žalobce v žalobě
uvádí, že ministerstvo se nejen provinilo proti cíli hmotněprávní úpravy, ale také svým
jednáním porušilo čl. 34 Listiny základních práv a svobod, podle něhož práva k výsledkům
tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, tj. právo na provozování jiné hospodářské činnosti.
Dále žalobce namítá, že ministerstvo svým jednáním porušilo řadu práv žalobce
plynoucích z jeho postavení účastníka řízení (§14 správního řádu). Dle názoru žalobce tvořily
jediný podklad pro zamítnutí jeho žádosti závěry z jednání konaného na Ministerstvu kultury
dne 6. 6. 2001, ke kterému žalobce nebyl přizván, ani nebyl o jeho průběhu, závěrech, zápisu
atd. informován. Tím bylo žalobci znemožněno vznášet námitky, argumenty a svá tvrzení
proti tvrzení osob přítomných na tomto jednání. Žalobce byl tímto zkrácen na svém právu
vyjádřit se k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy (§3 odst. 2 správního řádu), správní
orgán nechránil jeho zájmy (§3 odst. 1 správního řádu) a nepostupoval s žalobcem v úzké
součinnosti (§3 odst. 2 správního řádu). Došlo rovněž i k popření zásady nezávislého,
nestranného a objektivního zhodnocení stavu věci a popření zásady materiální pravdy (§32
správního řádu). Dále bylo postavení žalobce ztíženo i tím, že mu jakožto účastníkovi řízení
nebyla dána příležitost, aby při zjišťování skutečného stavu věci mohl spolupůsobit a uplatnit
skutečnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch (§33 správního řádu). V souladu s judikaturou
žalobce uvádí, že mimoprofesní neověřitelná zjištění, s nimiž se žalobce ani soud nemohli
seznámit, nemohou tvořit podklad pro rozhodnutí (§32 správního řádu). K §23 správního
řádu žalobce jako námitku zásadního charakteru uvádí, že mu nebylo nikdy v průběhu řízení
umožněno nahlédnout do spisu. Žalobce se cítí dotčen na svých právech být účasten řízení
a nahlížet do spisu podle §23 správního řádu, neboť dvojnásobné odepření možnosti
nahlédnutí do spisu znamenalo nemožnost přinejmenším zaujmout argumentační
a polemizující názor do rozkladové fáze řízení. Dále žalobce namítá nedostatečně a nikoliv
v souladu se zákonem zjištěný skutkový stav věci, neboť žalobce je materiálně i personálně,
jakož i technicky a prostorově připraven k výkonu kolektivní správy. Dále žalobce namítá
jako vadu zákonnosti tu skutečnost, že až teprve z rozhodnutí bylo možné vyčíst, jaké
konkrétní kroky učinil správní orgán ke zjištění skutečného stavu věci. Tím došlo k porušení
§33 odst. 2 správního řádu, tedy práva, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí mohl stran
úplnosti důkazní situace (vůči svědkům, znalcům – odborníkům na jednání dne 6. 6. 2001 )
uplatnit své výhrady a učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze
spolehlivě zjištěného stavu věci. V souvislosti s §46 správního řádu žalobce namítá, že
rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a vzhledem k §47 správního řádu je
i nedostatečné, neboť z odůvodnění rozhodnutí není patrné, proč správní orgán považuje
námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého
rozhodnutí. Správní orgán neprovedl potřebná zjištění, hlavní rozhodovací důvod opřel
o skutečnosti, které nebyly v řízení zjišťovány, nadto nelze ze spisu zjistit, zda vůbec a jaké
důkazy byly v řízení provedeny. Spis neobsahuje nic, z čeho by bylo možnost usoudit na to,
z jakých podkladů správní orgán vycházel. Ke skutečnosti, že nikde v Evropě není ustavena
kolektivní správa počítačových programů, žalobce poznamenává, že tento závěr je pro účely
správního řízení naprosto nepoužitelný, nepodstatný a rozhodně nemůže být podkladem pro
rozhodnutí. Z odůvodnění by bylo možno vyvodit, že kritérium účelnosti je spatřováno
v existenci této kolektivní správy v zahraničí a jediným vymezením tohoto pojmu je
mezinárodní hledisko. Závěrem žalobce navrhuje, aby soud pro nezákonnost a vady řízení
zrušil rozhodnutí ministra kultury ze dne 31. 10. 2001 č.j. 6407/2001, spolu s ním také
rozhodnutí správního orgánu 1. stupně ze dne 20. 7. 2001, věc vrátil ministerstvu k dalšímu
řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Žalobce k žalobě přiložil kopie obou napadených rozhodnutí, stanovy občanského
sdružení Z., výpis z registru ekonomických subjektů v ARES, doklad Mgr. L. R. o
ukončeném právnickém studiu, dopis ministrovi kultury ze dne 11. 10. 2001, odpověď
ministra kultury ze dne 24. 10. 2001 a dopis ministrovi kultury ze dne 29. 10. 2001.
Ministerstvo ve svém vyjádření k žalobě uvedlo, že dle jeho názoru na udělení
oprávnění k výkonu kolektivní správy není právní nárok a odepřením udělení oprávnění nebyl
žalobce dotčen na svých právech. Ministerstvo tento svůj právní názor opírá o historické
hledisko. Institut kolektivní správy práv je výjimečně dovoleným výkonem tohoto výlučného
práva autora jinou osobou, a proto nelze konstruovat právní nárok vykonávat kolektivní
správu práv. Ministerstvo nesouhlasí ani s tvrzením žalobce, že se nezabýval pojmem
účelnosti kolektivního výkonu práv k počítačovým programům. Ministerstvo účelnost
posuzovalo komplexně z hlediska specifické právní úpravy počítačových programů, jimž
autorský zákon přiznává ochranu jako dílům literárním. Ministerstvo nepochybilo, když se
zabývalo účelností kolektivní správy práv ke specifickému předmětu ochrany, jakým jsou
počítačové programy a tuto účelnost zkoumalo ve vztahu k výkonu majetkových práv
zaměstnavatelem. Pokud jde o prověřování účelnosti výkonu kolektivní správy ve vztahu
k jednotlivým právům, o jejichž kolektivní výkon žalobce požádal, bylo na žalobci, aby na
žádost ministerstva ze dne 7. 6. 2001 prokázal, že díla autorů, jejichž seznam k žádosti
připojil, jsou užívána způsoby, pro něž o výkon povinné kolektivní správy žádá. Ministerstvo
ani nepochybilo, když účelnost kolektivního výkonu práv k počítačovým programům
hodnotilo i z hlediska mezinárodních standardů ochrany těchto práv. Výkon kolektivní správy
práv není účelný, jestliže kolektivní správce nemůže pověřit zastupováním při výkonu jím
kolektivně spravovaných práv zahraniční osobu podle §97 odst. 5 písm. a) autorského
zákona, která podle práva jiného státu oprávněně vykonává na území takového státu
kolektivní správu k týmž předmětům ochrany. K povinné kolektivní správě cizích státních
příslušníků chybí reciprocita. Ministerstvo nesouhlasí ani s hodnocením žalobce o záměrné
a účelové dezinterpretaci Asociační dohody. Ministerstvo je odborně přesvědčeno, že by
výkon kolektivní správy práv k počítačovým programům tvořil překážku volného pohybu
tohoto specifického druhu zboží z hlediska fungování jednotného evropského trhu.
Ministerstvo se účelností kolektivního výkonu práv k počítačovým programům velmi
podrobně zabývalo a pro posouzení věci skutkový stav zjistilo dostatečně. Protože neshledalo,
že kolektivní výkon těchto práv je účelný, rozhodlo ministerstvo o zamítnutí žádosti žalobce
o udělení oprávnění ke kolektivnímu výkonu práv k počítačovým programům. Zamítnutím
žádosti nemohl být zkrácen žalobce ani autoři, jejichž práv se žalobce dovolává. Své
materiální zájmy autoři počítačových programů uspokojují v rámci licenčních smluv anebo
v rámci odměny obdržené v zaměstnaneckém poměru. Ministerstvo odmítá tvrzení o porušení
procesních práv žalobce. Neformální jednání uskutečněné mimo správní řízení dne 6. 6. 2001
ministerstvo iniciovalo, aby získalo názory na možnost a účelnost kolektivní správy práv
k počítačovým programům od zástupců významných softwarových firem. Ministerstvo se
zabývalo všemi aspekty účelnosti kolektivní správy práv k počítačovým programům
a uvedené jednání nebylo podkladem pro zamítnutí žádosti. Také tvrzení o tom, že
ministerstvo bránilo žalobci nahlédnout do spisu, není důvodné. Žalobce záměrně nevyužil
efektivním způsobem své právo nahlížet do spisu a prováděl jen simulované úkony se
záměrem napadnout nezákonnost rozhodnutí z důvodů, že mu ministerstvo bránilo ve výkonu
tohoto procesního práva. Zrovna tak není pravdivé tvrzení žalobce o tom, že ministerstvo
učinilo jediný neformální dotaz ve vztahu k žadateli v průběhu řízení. Je také nepravdivé
tvrzení, že ministerstvo vedlo jednání s neoprávněným členem žalobce Ing. N. Ministerstvo
navrhuje, aby soud po projednání věci žalobu v celém rozsahu zamítl.
V replice žalobce setrvává na svém názoru, že na udělení oprávnění dle §98 odst. 6
autorského zákona je při splnění zákonných podmínek právní nárok. Žalobce cituje literaturu
a judikaturu a namítá, že nelze již neplatnou právní úpravou dokládat neexistenci tohoto
právního nároku, jak činí žalobce. Dále žalobce odkazuje na průběh legislativního procesu při
schvalování vládního návrhu autorského zákona, který byl schválen ve znění daném
pozměňovacím návrhem, který odmítnul správní uvážení při udělování oprávnění. Žalobce
dále nesouhlasí s tvrzením ministerstva, že institut kolektivní správy je výjimečně dovoleným
výkonem tohoto výlučného práva autora. Naopak v těchto případech je projev vůle autora užít
dílo znemožněn zákonnou úpravou, lze tedy dovodit, že institut kolektivní správy není
ojedinělým průlomem do výlučného práva autora. Kolektivní správa je v případě práv
povinně kolektivně spravovaných konstruována jakožto zastoupení, a to zákonné. Výše
dovozený závěr ministerstva nemá vůbec žádnou souvislost s nárokovatelností udělení
oprávnění. Žalobce odmítá tvrzení ministerstva, že se ministerstvo zabývalo pojmem
účelnosti kolektivního výkonu práv k počítačovým programům, učinilo tak až ve vyjádření
k žalobě. Žalobci není zřejmé, proč i dílo zaměstnanecké slouží ministerstvu jako argument
pro neúčelnost kolektivní správy, když přímo §95 odst. 2 písm. b) autorského zákona stanoví,
že kolektivní správou je zastupování i osob, jimž přísluší oprávnění k výkonu majetkových
práv k dílu (§58 autorský zákon). Dále žalobce zdůrazňuje, že posunem v právní úpravě
došlo k tomu, že počítačový program je chráněn jako předmět práva autorského bez ohledu,
splňuje-li požadavek jedinečnosti či neopakovatelnosti. Lze tedy konstatovat, že podle platné
právní úpravy jsou předmětem ochrany všechny počítačové programy, které jsou autorovým
vlastním duševním výtvorem. Dále žalobce uvádí, že nežádal o oprávnění k výkonu
kolektivní správy dle §96 odst. 1 písm. a) bod 3, kterýžto se týká ministerstvem zmiňovaných
náhradních odměn z nahraných nosičů, a proto není zřejmé, proč se ministerstvo k této
argumentaci uchyluje. K otázce dokazování žalobce uvádí, že mohl pouze prokazovat splnění
požadavku §98 odst. 5 a 6 autorského zákona, tedy způsobilost žalobce k řádnému
a účelnému výkonu kolektivní správy. Dále žalobce namítá, že pokud §65 autorského zákona
stanoví, že počítačový program je chráněn jako dílo literární, a je-li dále v §95 odst. 1
autorského zákona zakotveno, že účelem kolektivní správy je mimo jiné i ochrana
majetkových práv autorských, není možné upírat počítačovým programům stejnou ochranu
jako u děl literárních (chrání kolektivní správce D.) a k jejich autorům, potažmo ostatním
nositelům práv, není možno zaujímat diskriminační postoj založený na nerovném posuzování
jejich tvorby vzhledem k tvorbě spisovatelů, jejichž autorská díla jsou kolektivně chráněna.
Dále žalobce uvádí, že autorské právo je striktně ovládáno principem teritoriality. Tudíž je
nesprávné se domnívat, že by snad kolektivní správce měl vůči zahraničním subjektům
povinnosti dle §100 odst. 1 písm. a), b) autorského zákona. Dále žalobce poukazuje na
důvodovou zprávu k autorskému zákonu, kde se stanoví, že rozhodnutí o tom, zda má být
kolektivní správa obecná či specializovaná na určitá práva a určité kategorie nositelů se
ponechává na vnitrostátní úpravě. Žádná směrnice tudíž nemusí kolektivní správu upravit.
Tak je tomu i u děl hudebních, výtvarných, atd. Ministerstvo se dle názoru žalobce
nezabývalo účelností kolektivního výkonu práv k počítačovým programům a ani nezjistilo
dostatečně skutkový stav. Dalším nedostatkem je absence jakékoliv zmínky o splnění
náležitostí dle §98 odst. 6 písm. a) autorského zákona. Žalobce poukazuje na skutečnost, že
se k řízení o žádosti postavil naprosto zodpovědně. Nechal si vypracovat kvalitní žádost
splňující všechny zákonné náležitosti, nechal si zpracovat důvodovou zprávu k žádosti, jednal
s odborníky na autorské právo ohledně odborného personálního dohledu nad právními otázky
výkonu kolektivní správy, disponuje prostorovým zabezpečením, vyjednal i podporu
organizací sdružující autory počítačových programů. Pokud ministerstvo v žádosti postrádalo
především názor softwarových firem, žalobce namítá, že žádné zákonné ustanovení neklade
žadateli za povinnost přednést rozhodujícímu orgánu názory softwarových firem.
Ministerstvo předložení takových názorů po žalobci ani nepožadovalo. Žalobce předložil
seznam nositelů práv, kteří žádají o to, aby jejich práva kolektivně spravoval žadatel, což je
jediná podmínka týkající se nositelů práv. Pokud ministerstvo postrádalo v tomto seznamu
část nositelů práv, stačilo, aby to dal žalobci na vědomí, žalobce by tomuto požadavku
vyhověl. I z toho plyne, že se ministerstvo zásadním způsobem provinilo proti §33 odst. 2
správního řádu, neboť před rozhodnutím ve věci nedalo žalobci možnost, aby se před
vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě
navrhnout jeho doplnění. Když se žalobce snažil zjistit, jaké úvahy správní orgán vedl
v řízení, jak v něm postupoval, nebylo mu umožněno nahlédnout do spisového materiálu.
Zplnomocněnému členu sdružení panu S.bylo odepřeno nahlédnutí do spisu, neboť žalobcem
mu udělená plná moc nebyla notářsky ověřená. Předsedkyně sdružení žalobce přitom
telefonicky potvrdila jak členství pana S. ve sdružení, tak vystavení plné moci. Ministr
kultury rozhodl ve věci dne 31. 10. 2001, opět aniž by uplatnil postup dle §33 odst. 2
správního řádu, a žalobce tedy do spisu do doby vydání rozhodnutí nenahlédl. Tvrzení
žalobce, že správní orgán jednal s neoprávněným členem sdružení Ing. R. N. je pravdivé.
Podle sdělení Ing. N. se jednalo o tři až čtyři jednání, minimálně jednoho se zúčastnila i
náměstkyně ministra kultury. K obsahu správního spisu, do nějž žalobce nahlédnul u
Vrchního soudu v Praze, žalobce namítá, že ve správním spisu postoupeném ministerstvem
soudu chybí záznam o konzultaci konané dne 6. 6. 2001 na Ministerstvu kultury s cílem získat
od zástupců SW firem a odborníků informace o kolektivní správě. Rovněž není obsahem
postoupených spisů dopis ministra kultury ze dne 24. 10. 2001, odpověď žalobce na dopis
ministra kultury ze dne 24. 10. 2001, jakož i poslední podání v řízení – shrnutí důležitých
bodů Odpovědi sdružení ze dne 29. 10. 2001 na dopis ministra kultury ze dne 24. 10. 2001.
K replice žalobce připojil následující přílohy: dopis Ing. N. ze dne 20. 6. 2001,
odpověď Ing. N. ze dne 28. 6. 2001, obsah spisu Z...cz č.j. 6407/2001 ke dni 16. 11. 2001
(žlutě jsou označeny položky, které nejsou údajně založeny ve správním spise postoupeným
ministerstvem), dopis ministra kultury ze dne 24. 10. 2001, shrnutí důležitých bodů
z Odpovědi sdružení ze dne 29. 10. 2001 na dopis ministra ze dne 24. 10. 2001, vládní návrh
zákona o právu autorském – EU.
Ze správního spisu předloženého ministerstvem vyplývá:
Dne 9. 4. 2001 podal žalobce žádost o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy.
Dopisem ze dne 23. 4. 2001 žádal žalobce ministerstvo o písemné uvědomění o zahájení
správního řízení a o sdělení, pod jakým č.j. a kdy lze do příslušného spisu nahlédnout
a pořizovat si z něj výpisy. Dne 26. 4. 2001 ministerstvo žalobci odpovědělo, že uvědomění
o zahájení správního řízení není třeba činit vůči účastníkovi řízení, který podal sám návrh na
zahájení řízení, neboť dle §18 odst. 2 správního řádu je správní řízení zahájeno dnem, kdy
podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušného ve věci rozhodnout. Dále bylo
žalobci sděleno, že do spisu lze nahlédnout kdykoli v pracovní době Ministerstva kultury.
Dopisem ze dne 8. 5. 2003 sdělil žalobce ministerstvu, že je připraveno a ochotno poskytnout
veškerou součinnost, materiály, podklady, rovněž i potřebná vysvětlení ve věci rozhodování
o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy k počítačovým programům. Dále žalobce
sdělil, že byli určeni příslušní členové sdružení žalobce a sdružení CSTUG k prověření těch
žadatelů o kolektivní správu, kteří nositelství práv neprokázali dostatečně věrohodným
způsobem a rovněž k doplnění seznamu nositelů práv, kteří projevili zájem o kolektivní
správu. Dále žalobce oznámil, že v blízké budoucnosti bude vyvíjet aktivitu především na poli
přednáškové činnosti a dále doplňovat podání ze dne 9. 4. 2001 takovým způsobem a dle
transparentních požadavků žalobce, aby žádost o udělení oprávnění reglementovala
požadavky zákona a mohlo být o ní ve správním řízení rozhodnuto v pozitivním smyslu.
Žalobce podáním ze dne 12. 6. 2001 svou žádost o udělení oprávnění k výkonu kolektivní
správy změnil a práva, která mají být kolektivně spravována vymezil
takto:
1. práva povinně kolektivně spravovaná — výkon kolektivní správy
a) dle §96 odst. 1 písm. c) - právo na užití kabelovým přenosem počítačových programů
jakožto autorských děl.
2. U těch nositelů práv, kteří sjednají se Z. příslušné občanskoprávní vztahy, vykonávat
kolektivní správu — dobrovolná kolektivní správa - na základě §12 - práva dílo užít, a to v
rozsahu sjednaném s nositelem práv a v případě následujících práv
a) dle odst. 4 písm. c) práva na pronájem počítačových programů jakožto autorských děl,
b) dle odst. 4 písm. f) - právo na sdělování díla veřejnosti:
1. práva na zpřístupňování počítačových programů jakožto autorských děl způsobem,
že kdokoli může mít k nim přístup na místě a v čase podle své vlastní volby, zejména
počítačovou nebo obdobnou sítí podle §18 odst. 2.
2. práva na vysílání počítačových programů jakožto autorských děl televizí podle §21,
3. práva na provozování televizního vysílání počítačových programů jakožto
autorských děl podle §23,
4. práva na vystavování počítačových programů jakožto autorských děl.
Dále žalobce tímto podáním změnil znění části 2.2 žádosti (vzorový návrh smlouvy
s nositeli práv při zastupování při výkonu kolektivní správy).
Dopisem ze dne 7. 6. 2001 žádalo ministerstvo žalobce o sdělení, jakou část trhu se
softwarovými produkty představují díla autorů uvedených v seznamu zájemců o kolektivní
správu připojeném v žádosti, jaké jsou konkrétní případy užití děl způsoby uvedenými
v žádosti, zda jsou těmito způsoby užívána i díla autorů uvedených v žádosti, z čeho vyplývá
oprávnění žalobce vydávat tzv. GNU licenci, co konkrétně má žalobce na mysli ,,dohlížením
nad plněním ujednání z licence GNU“.
Na tuto výzvu odpověděl žalobce dopisem ze dne 18. 6. 2001, ve kterém uvádí, že
nedisponuje zevrubnou analýzou, jakou část trhu se softwarovými produkty představují díla
autorů uvedených v jmenném seznamu žádosti. Žalobce není oprávněn požadovat od autorů,
kteří projeví zájem o kolektivní správu svých děl, sdělení informací o počtu jimi vytvořených
děl, natož o sdělení, jaký segment trhu jejich tvorba zahrnuje. Žalobce se však domnívá, že
obsáhlost jmenného seznamu autorů není skutečností zásadního charakteru. Zákon požaduje,
aby kolektivní správa byla zastupováním většího počtu osob. Žalobce je schopen sjednat
smluvní vztahy o zastupování s většinou programátorů tzv. free software. Předpokládaný
počet těchto osob může dosáhnout až počtu 2000. Žalobce se domnívá, že v části 2.4. žádosti
plně dostál dikci zákona /§95, 98 odst. 3 písm. d)/, a to i s ohledem na skutečnost, že nositelé
práv k tzv. free software mají o kolektivní správu značný zájem, poněvadž je vhodným
nástrojem k ochraně jejich práv a kolektivní správa je i z toho pohledu účelná a při vědomí
porušování autorských práv a oprávnění kolektivního správce i nezbytná. Co se týká
konkretizace případů užití děl, ohledně vysílání počítačových programů žalobce uvádí:
výstupy počítačových programů ve vysílání např. programu Zavináč, Natočto, Neváhej a toč,
různé časomíry v případě sportovních zápasů a utkání, ve volebních studiích. U pronájmu
počítačových programů se jedná např. o užívání počítačového programu po dobu omezenou
příslušnou platbou. U práva na vystavování počítačových programů jakožto sdělování díla
veřejnosti jsou případy způsobu užití velmi četné a lze příkladmo uvést pravidelné
mezinárodní výstavy Invex Brno, LinuxExpo apod. U práva na zpřístupňování počítačových
programů jakožto autorských děl způsobem, že kdokoli může mít k nim přístup na místě
a v čase podle své vlastní volby, zejména počítačovou nebo obdobnou sítí podle §18 odst. 2
autorského zákona žalobce předpokládá, že není třeba dokazovat skutečnost obecně známou,
neboť příkladů daného užití jsou na internetu statisíce. K právům vysílání a provozování
televizního vysílání počítačových programů lze kromě výše uvedeného doplnit problematikou
kabelových televizí. K třetímu dotazu žalobce uvádí, že v souladu s dohodou o spolupráci se
sdružením C. provedlo ve znění Obecně veřejné licence GNU několik drobných úprav
vyvolaných aktuální situací na poli autorského práva. Dále znění licence systematizovalo do
standardní podoby vlastní evropské právní kultuře, ovšem v zásadě je to stejná licence GNU,
jakou vydalo občanské sdružení C.. Dále žalobce upřesnil, že pod pojmem „dohlížet nad
plněním ujednání z licence GNU“ má žalobce na mysli jen prosté ujednání, které vyplývá ze
zákona - §100 odst. 4. Nositelé práv k placenému běžnému software budou bezesporu jen
rádi, pokud kolektivní správce bude zmiňovaného oprávnění plynoucího z příslušného
ustanovení zákona využívat k ochraně jejich práv a zájmů co nejhojněji, a proto žalobce
nepovažoval za nutné upřesňovat a rozvádět toto ustanovení ve smlouvách o zastupování.
Nicméně u nositelů práv k tzv. free software je situace poněkud jiná, poněvadž tato skupina
programátorů pojímá toto oprávnění vůči uživatelům jakožto apriori špatné, jelikož jejich
zájmem je, aby se software šířil cestou co nejvolnější a bez jakýkoliv obav před možností
nelegálnosti rozmnožování daných programů. Žalobce se však domnívá, že k ochraně práv
a oprávněných zájmů i těchto programátorů je nutné pragmaticky a přiměřeně využívat
i zmiňovaného ustanovení zákona.
Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2001 č. j. 6407/2001 ministerstvo žádost žalobce o udělení
oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů počítačových programů
zamítlo. V odůvodnění svého rozhodnutí ministerstvo uvedlo, že správní orgán přihlíží
v řízení o udělení oprávnění k tomu, zda lze předpokládat, že žadatel je způsobilý k řádnému
a účelnému výkonu kolektivní správy a oprávnění udělení žadateli, který splní podmínky dle
§98 odst. 6 autorského zákona. Ministerstvo se při svém rozhodování muselo vypořádat se
zásadní otázkou, zda kolektivní výkon majetkových práv autorů počítačových programů je
účelný. Přitom účelnost musel posuzovat nejen z hlediska žadatele a autorů počítačových
programů, ale také v širších souvislostech a s přihlédnutím k evropskému standardu ochrany
počítačových programů a ochraně zakotvené v mezinárodních autorskoprávních dohodách,
jejichž členem je Česká republika. Nejdůležitějším pramenem poznatků ministerstva byla
Zpráva Evropské komise z 10. 4. 2000, o uplatnění a dopadech směrnice 91/250/EEC o právní
ochraně počítačových programů, která byla transportována do nového autorského zákona,
jenž nabyl účinnosti 1. 12. 2000. V žádném případě ve zprávě nebyla zmíněna kolektivní
správa práv k počítačovým programům ani ze strany autorů, ani softwarových firem, natož ze
strany uživatelů. Kdyby totiž bylo nutné kolektivně spravovat práva k počítačovým
programům, musela by příslušná směrnice takovou správu upravit obdobně jako upravuje
povinnou kolektivní správu práva na kabelový přenos směrnice 93/83/EEC z 27. 9. 1993
o koordinaci některých pravidel z oboru práva autorského a práv s ním souvisejících
vztahujících se na satelitní vysílání a na kabelový přenos. Dále ministerstvo poukazuje na
§58 odst. 7 autorského zákona, podle něhož se počítačové programy považují za
zaměstnanecká díla, a to i tehdy, byla-li vytvořena na objednávku. Autorský zákon shodně
s legislativou ES určuje osobu oprávněnou k výkonu práv k programu vytvořeném
v pracovním poměru. Touto osobou, není-li sjednáno jinak, je zaměstnavatel, tj. softwarová
firma. Zaměstnavatel potom vykonává výlučná majetková práva autora na rozmnožování
programů, jejich překlad, zpracování, úpravy a na jakékoli formy jejich rozšiřování veřejnosti
včetně pronájmu. Ani předmětná směrnice neuvádí konkrétní způsoby užití počítačových
programů a ponechává sjednání účelu užití programu na licenční smlouvě. V zájmu ověření
názoru na kolektivní správu práv k počítačovým programům a na její možnost a účelnost
uskutečnilo ministerstvo dne 6. 6. 2001 mimo správní řízení neformální konzultaci, jejímž
cílem bylo získat od zástupců softwarových firem a odborníků, kteří se zabývají
problematikou počítačových programů, názory na možnost výkonu kolektivní správy práv.
Přítomní účastníci vyjádřili negativní stanovisko ke kolektivní správě práv. Mezi podstatnými
důvody uváděly softwarové firmy, že jsou schopny vykonávat práva k počítačovým
programům individuálně. Kolektivní správa práv k počítačovým programům není vykonávána
v žádném státě na světě nelze proto ani zajistit na území ČR výkon majetkových práv cizích
autorů na základě recipročních smluv tak, jak je to obvyklé např. pro hudební díla. Kolektivní
správce by také mohl v softwarovém průmyslu snadno zneužít informace, které má na základě
rozsáhlých pravomocí právo od uživatelů předmětu ochrany vyžadovat. Dále bylo řečeno, že
po počítačovém programu není taková veřejná poptávka jako např. po dílu hudebním, a není
odůvodněné, aby byl počítačový program spravován stejně jako jiné předměty ochrany, které
jsou veřejnosti nabízeny. Ministerstvo neshledalo účelnou ani kolektivní správu práv
k nekomerčnímu softwaru (free software). Uvalení kolektivní správy na programy, které
autoři dali volně (zdarma) k dispozici veřejnosti a jsou srozuměni s důsledky svého
rozhodnutí, zejména pokud jde o ochranu takových volně šiřitelných programů, by bylo
v rozporu se světově uznávaným standardem užití těchto programů. Ministerstvo neshledalo
účelnost výkonu kolektivní správy práv k počítačovým programům a proto žádost žalobce
zamítlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 6. 8. 2001 rozklad, ve kterém namítá, že
ministerstvo nesprávně posoudilo naplnění podmínek pro udělení oprávnění, tak jak je
stanovuje §98 autorského zákona. Žalobce je toho názoru, že splnil všechna kritéria
stanovená zákonem pro udělení oprávnění. Dále žalobce v rozkladu uvádí, že
ministerstvo v řízení nepostupovalo v souladu se základními pravidly řízení (oddíl 2 části
první správního řádu), jedná se tedy i z tohoto pohledu o nesprávné rozhodnutí.
Dále je ve správním spise založen záznam o tom, že pan R. S. žádal dne 3. 10. 2001 o
nahlédnutí do správního spisu s tím, že má plnou moc k zastoupení. Protože plná moc nebyla
notářsky ověřena, žádala zaměstnankyně ministerstva o doložení jeho členství ve sdružení
žalobce, což učinil, jednatelkou žalobce bylo telefonicky členství pana S. i vystavení plné
moci jednatelkou potvrzeny, poté bylo dohodnuto, že pokud to činí správnímu orgánu
problémy, nahlédne do spisu sama jednatelka žalobce.
Dopisem ze dne 4. 10. 2001 informovalo ministerstvo žalobce, že dne 29. 8. 2001 byl
předán rozklad a podklady pro jednání rozkladové komisi, která zasedala dne 26. 9. 2001.
Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2001, č.j. 6407/2001 ministr kultury rozklad žalobce
zamítnul a rozhodnutí správního orgánu 1. stupně potvrdil s tím, že prvoinstanční orgán
pečlivě a vyčerpávajícím způsobem provedl všechny důkazy před vydáním předmětného
rozhodnutí, nepodařilo se zjistit porušení základních pravidel správního řízení, bylo zjištěno,
že v žádném členském státě EU není kolektivní správa práv k počítačovým programům
zavedena a její zavedení by tedy nebylo v souladu se závazkem ČR vyplývajícím z čl. 67
Asociační dohody. Dále bylo v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, že otázka účelnosti
kolektivní správy práv k počítačovým programům byla v tomto případě předmětem bedlivého
zkoumání a posuzování a následný závěr o neúčelnosti takovéto kolektivní správy byl učiněn
i s přihlédnutím k mezinárodnímu stavu a úrovni ochrany práv v této oblasti.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen ,,s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti žaloby. Konstatoval, že žaloba
je podána včas (rozhodnutí o zamítnutí rozkladu bylo žalobci doručeno dne 5. 11. 2001,
žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 18. 12. 2001).
Dále soud musel posoudit, jde-li o rozhodnutí, proti němuž je žaloba přípustná. Dle
§98 odst. 6 autorského zákona ministerstvo udělí oprávnění žadateli, a) jehož žádost
o udělení oprávnění splňuje náležitosti podle odstavce 2, b) který žádá o oprávnění
k zastupování při výkonu takových práv, kdy kolektivní výkon je účelný, c) jestliže pro týž
předmět práv, a pokud jde o díla, i pro týž druh nemá oprávnění již jiná osoba, a d) který
splňuje předpoklady pro zajištění řádného výkonu kolektivní správy. Zákon tedy pro udělení
oprávnění stanoví jako předpoklad čtyři podmínky, které musí být současně splněny. Pokud
jsou všechny čtyři podmínky stanovené zákonem splněny, je správní orgán povinen žadateli
oprávnění udělit, neboť ze znění ustanovení §98 odst. 6 ,,ministerstvo u d ě l í oprávnění
žadateli“ je zřejmé, že za splnění zákonných podmínek je na udělení oprávnění právní nárok.
Napadené rozhodnutí je tedy soudem přezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a došel k závěru, že žaloba je
důvodná.
Dle §98 odst. 8 autorského zákona se rozhodování o udělení oprávnění k výkonu
kolektivní správy řídí obecnými předpisy o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví
jinak. Oprávnění se tedy uděluje ve zvláštním druhu správního řízení před Ministerstvem
kultury, které se řídí podpůrně správním řádem tam, kde autorský zákon nestanoví jinak.
Dle §46 správního řádu rozhodnutí musí být v souladu se zákony a ostatními právními
předpisy, musí být vydáno orgánem k tomu příslušným, vycházet ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a obsahovat předepsané náležitosti. S ohledem na skutečnost, že autorský zákon
neobsahuje zvláštní úpravu náležitostí rozhodnutí o žádosti o udělení oprávnění k výkonu
kolektivní správy, užije se ust. §47 odst. 3 správního řádu, který stanoví, že správní orgán
v odůvodnění rozhodnutí uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými
úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých
rozhodoval. Odůvodněním je přitom třeba rozumět vyložení skutkových i právních důvodů,
které správní orgán vedly k rozhodnutí – pokud se rozhoduje o žádosti účastníka, u níž zákon
za splnění stanovených podmínek stanoví vyhovění, musí v odůvodnění negativního
rozhodnutí přesvědčivě vyvrátit splnění zákonem stanovených podmínek. Povinností ministra
kultury proto bylo řádně zamítnutí rozkladu odůvodnit, zejména se vyrovnat s námitkami
žalobce, který v rozkladu namítal, že správní orgán 1. stupně v nepostupoval v souladu se
základními pravidly správního řízení (oddíl 2 části první správního řádu).
Rozhodně nelze považovat za dostatečné, když se ministr kultury, aniž sám vyjádřil
vlastní názor na věc, v odůvodnění rozhodnutí spokojí s tvrzením, že prvoinstanční orgán
pečlivě a vyčerpávajícím způsobem provedl všechny důkazy před vydáním předmětného
rozhodnutí, nepodařilo se zjistit porušení základních pravidel správního řízení, bylo zjištěno,
že v žádném členském státě EU není kolektivní správa práv k počítačovým programům
zavedena a její zavedení by tedy nebylo v souladu se závazkem ČR vyplývajícím z čl. 67
Asociační dohody.
Ministr kultury se rovněž dostatečně nevypořádal s námitkou žalobce, že správní
orgán nesprávně posoudil naplnění podmínek pro udělení oprávnění, když pouze uvedl, že
..,,Právě otázka účelnosti kolektivní správy práv k počítačovým programům byla v tomto
případě předmětem bedlivého zkoumání a posuzování, a to i s přihlédnutím k mezinárodnímu
stavu a úrovni ochrany práv v této oblasti“. Ministr kultury měl přezkoumat, zda ministerstvo
posuzovalo splnění všech jednotlivých podmínek pro udělení oprávnění, jak jsou uvedeny
v §98 odst. 6 autorského zákona a s jakým výsledkem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí,
ani ze správního spisu není zřejmé, zda tak učinil.
Ze shora uvedených důvodů soud zrušil rozhodnutí ministra kultury podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a věc
vrátil ministerstvu k dalšímu řízení.
Pokud jde o rozhodnutí orgánu 1. stupně, soud o věci uvážil
takto:
Kolektivní správou je dle §95 odst. 2 autorského zákona zastupování většího počtu osob,
jimž přísluší a) majetkové právo autorské nebo majetkové právo související s právem
autorským, b) ze zákona oprávnění k výkonu majetkových práv k dílu (§58), nebo c)
ze smlouvy výhradní oprávnění k výkonu práva kolektivně spravovaného pro celou dobu
trvání majetkových práv a alespoň pro území České republiky s právem poskytnout
podlicenci (dále jen "nositelé práv") k jejich společnému prospěchu, a to při výkonu jejich
majetkových práv ke zveřejněným nebo ke zveřejnění nabídnutým dílům, uměleckým
výkonům, zvukovým a zvukově obrazovým záznamům (dále jen "předměty ochrany"), pokud
jiný než kolektivní výkon těchto práv je nedovolený (§96) nebo neúčelný; za předmět
ochrany k zveřejnění nabídnutý se považuje takový předmět ochrany, který nositel práva
písemně oznámí příslušnému kolektivnímu správci za účelem zařazení takového předmětu
ochrany do rejstříku předmětů ochrany.
Povinně kolektivně spravovanými právy jsou dle §96 odst. 1 písm. c) autorského
zákona kromě jiného právo na užití kabelovým přenosem děl, živých výkonů a výkonů
zaznamenaných na zvukový záznam s výjimkou takových výkonů, jejichž zvukový záznam
byl vydán k obchodním účelům [písmeno a) bod 1], a dále právo na užití kabelovým
přenosem zvukově obrazových záznamů a zvukových záznamů jiných než vydaných
k obchodním účelům [písmeno a) bod 2]. Žalobce žádal o udělení oprávnění ke kolektivní
správě celé řady práv, jednak práva na užití kabelovým přenosem počítačových programů
jakožto autorských děl (povinná kolektivní správa), a dále u těch nositelů práv, kteří sjednají
s žalobcem příslušné občanskoprávní vztahy, o udělení oprávnění k výkonu ,,dobrovolné“
kolektivní správy, a to v rozsahu sjednaném s nositelem práv, např. pronájem počítačových
programů jakožto autorských děl, práva na vysílání počítačových programů jakožto
autorských děl, práva provozování televizního vysílání počítačových programů jakožto
autorských děl, práva na vystavování počítačových programů jakožto autorských děl.
Rozlišení mezi právy povinně a ,,dobrovolně“ kolektivně spravovanými je důležité zejména
při posuzování jedné z podmínek pro udělení oprávnění, a to účelnosti výkonu kolektivní
správy dle §98 odst. 6 písm. b) autorského zákona. Soud souhlasí s názorem žalobce, že
výkon práv povinně kolektivně spravovaných je vždy účelný. Pokud by kolektivní výkon
těchto v §96 odst. 1 autorského zákona taxativně stanovených práv nebyl účelný, bylo by
protismyslné, aby zákonodárce stanovil, že mají být tato práva povinně kolektivně
spravována. Režim povinně kolektivního výkonu práv je přísnější než režim prostého
kolektivního výkonu práv. Stanovil-li tedy zákonodárce pro určitá práva režim povinné
kolektivní správy, je zřejmé, že považuje jejich kolektivní správu za účelnou (a nadto
povinnou) a správní orgán již nemůže v případě těchto práv zkoumat účelnost kolektivní
správy těchto práv. Pokud by tak správní orgán učinil, a dospěl např. k závěru, že výkon
některého z práv uvedeného v §96 odst. 1 autorského zákona je neúčelný, popřel by tak vůli
zákonodárce, aby určitá práva byla povinně kolektivně spravována. Soud však zdůrazňuje, že
výše uvedené se však týká pouze práv povinně kolektivně spravovaných dle §96 odst. 1
autorského zákona. V ostatních případech je na zvážení správního orgánu, zda je kolektivní
výkon určitých práv účelný či ne. Správní orgán měl tedy především rozlišit práva povinně
kolektivně spravovaná a práva ostatní, u práv povinně kolektivně spravovaných měl zkoumat
splnění podmínek dle §98 odst. 6 písm. a), c), d) autorského zákona, u práv ostatních pak
navíc i podmínku pod písm. b) §98 odst. 6 autorského zákona, tj. zda se jedná o taková práva,
kdy kolektivní výkon je účelný. Výsledky tohoto zkoumání mělo ministerstvo v rozhodnutí
objasnit tak, aby bylo zřejmé, které podmínky u kterých konkrétních žalobcem uvedených
práv byly či nebyly splněny. Ministerstvo při svém rozhodování nerozlišovalo mezi právy
kolektivně a dobrovolně spravovanými a z jeho rozhodnutí tedy není zřejmé, výkon kterých
konkrétních práv uplatňovaných žalobcem a z jakého důvodu považoval za neúčelný, když
výkon kolektivní správy souhrnně všech majetkových práv k počítačovým programům
zejména na základě stanoviska účastníků jednání ze dne 6. 6. 2001 a vzhledem neexistenci
úpravy kolektivní správy počítačových programů jinde v Evropě považoval za neúčelný.
Dále soud přisvědčil žalobci v tom, že rozhodnutím ministerstva ze dne 20. 7. 2001
č.j. 6407/2001 byla porušena celá řada práv žalobce jako účastníka řízení, zakotvených dále
cit. ustanoveních správního řádu, které se dle §98 odst. 8 autorského zákona užijí.
Ministerstvo v odůvodnění svého rozhodnutí namítá, že z informací poskytnutých
žalobcem nevyplývá, zda kolektivní správu považují za účelnou též osoby, kterým ze zákona
přísluší oprávnění k výkonu majetkových práv a zda by s takovou správou např. softwarové
firmy souhlasily. Dále žalobce dle tvrzení ministerstva neposkytl seriózní zdůvodnění svého
rozporného stanoviska týkajícího se volně šířitelného softwaru, dále nedoložil, zda jsou
počítačové programy autorů, které sdružuje, především užití a tedy i výkonu práv, která chce
kolektivně spravovat. Pokud má ministerstvo za to, že výše uvedené informace jsou důležitým
podkladem pro jeho rozhodnutí ve věci, mělo ve věci nařídit ústní jednání, jak mu ukládá §21
odst. 1 správního řádu, který stanoví, že správní orgán nařídí ústní jednání, vyžaduje-li to
povaha věci, zejména přispěje-li se tím k jejímu objasnění. Přestože na nařízení jednání
účastníci nemají právní nárok, měl by tak správní orgán učinit tehdy, pokud lze předpokládat,
že konání ústního jednání povede k objasnění věci. Ústní jednání dává účastníkům řízení
navíc i možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a bezprostředně realizovat procesní
návrhové oprávnění k provedení důkazů. Pokud však ministerstvo po žalobci nepožadovalo
další informace a podklady pro rozhodnutí, popřípadě jejich doplnění, ani ve věci nenařídilo
ústní jednání, a samo přitom považuje písemné informace poskytnuté mu žalobcem za
nedostatečné, porušilo tak ust. §32 odst. 1 správního řádu, který mu ukládá zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Ze
správního spisu totiž není zřejmé, že by si ministerstvo jiné podklady pro rozhodnutí opatřilo.
Co se týká ,,neformální konzultace“ uskutečněné ministerstvem dne 6. 6. 2001, jejímž
cílem bylo získat od zástupců softwarových firem a odborníků, kteří se zabývají
problematikou počítačových programů, názory na možnost výkonu kolektivní správy
k počítačovým programům, chybí o tomto jednání ve správním spise jakýkoliv záznam.
Nemůže obstát tvrzení ministerstva, že se jednalo o konzultaci mimo správní řízení, neboť jak
vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, měl závěr z tohoto jednání o neúčelnosti výkonu kolektivní
správy k počítačovým programům pro ministerstvo při jeho rozhodování podstatný význam.
Dle §3 odst. 2 správního řádu jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké
součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy
účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit své návrhy. V dané věci
ministerstvo neumožnilo žalobci, aby se mohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí, zejména pak
k závěrům jednání konaného dne 6. 6. 2001. Na tomto jednání byl vysloven jeho účastníky
názor, že kolektivní správa práv k počítačovým programům není účelná. Žalobce však
k tomuto jednání nebyl přizván, nemohl tak vznést k tam prezentovaným názorům své
stanovisko a uplatnit své vlastní návrhy. Žalobce nebyl ani seznámen se závěry tohoto jednání
a nemohl tak vyjádřit své stanovisko ani dodatečně do doby vydání správního rozhodnutí.
Bylo tak porušeno ust. §33 odst. 2 správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen dát
účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu
i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění a dále ust. §32 odst. 1
správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci
a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je před vydáním
správního rozhodnutí povinen z úřední povinnosti zjistit, zda jsou dány skutkové předpoklady,
které vydání takového rozhodnutí podmiňují. Účastníkům řízení je však třeba dát příležitost,
aby při zjišťování skutečného stavu věci mohli spolupůsobit a uplatnit skutečnosti a důkazy
svědčící v jejich prospěch. Pokud ministerstvo uvedenou konzultaci se zástupci softwarových
firem provedlo mimo správní řízení (jak je uvedeno v rozhodnutí ze dne 20. 7. 2001), nemělo
by se na výsledek tohoto jednání odvolávat ve svém rozhodnutí.
Soud dává žalobci za pravdu také v tom že, odmítnutím nahlédnout do spisu dne
3. 10. 2001 bylo v řízení porušeno právo žalobce na nahlížení do spisu dle §23 správního
řádu. Tímto právem správní řád zajišťuje stanovenému okruhu osob seznámit se v průběhu
správního řízení až do vydání rozhodnutí, jakož i po právní moci rozhodnutí s obsahem
správního spisu. Zmíněné právo tak přispívá k tomu, že účastník řízení může v kterémkoliv
jeho stádiu získat přehled o dosavadních úkonech správního orgánu, a považuje-li to za
potřebné, učinit právě na základě nahlédnutí do spisu další kvalifikované procesní návrhy
stran doplnění řízení provedením navržených důkazů. Odmítnutí nahlédnout do správního
spisu osobě zplnomocněné statutárním zástupcem žalobce je v rozporu s §17 odst. 4
správního řádu, podle něhož je zmocnění při zastupování třeba prokázat písemnou plnou mocí
nebo plnou mocí prohlášenou do protokolu. Správní řád nehovoří o notářsky ověřené plné
moci, vlastnoručně podepsané zplnomocnění je tedy dostatečné. V dané věci byl
zplnomocněným zástupcem navíc člen sdružení a zaměstnanec žalobce, který podle
ustanovení §17 odst. 2 spr. ř. jedná za právnickou osobu na základě pověření statutárního
orgánu nebo vnitřních předpisů právnické osoby, tuto skutečnost doložil pověřené
zaměstnankyni ministerstva faxem na její žádost, následně si pak tato zaměstnankyně tyto
údaje ověřila telefonicky u jednatelky žalobce, která je potvrdila. Dle žalobce se jednalo již
o druhé odepření nahlédnutí do spisu, když dne 13. 7. 2001, bylo členu statutárního orgánu
žalobce odepřeno nahlédnout do spisu s tím, že spis je uzamčen v kanceláři nepřítomné
vedoucí, o tomto pokusu o nahlédnutí do spisu však není ve správním spise učiněn žádný
záznam. Žalobce tedy až z rozhodnutí mohl vyčíst, jaké kroky učinil správní orgán ke zjištění
skutečného stavu věci a to tím spíše, že žalobce před vydáním rozhodnutí nedal žalobci
možnost, aby se vyjádřil k jeho podkladům a způsobu jejich zjištění, jak bylo uvedeno výše.
Soud s ohledem na výše uvedené zrušil též rozhodnutí správního orgánu 1. stupně ze
dne 20. 7. 2001 č.j. 6407/2001 dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesrozumitelnost
a nedostatek důvodů a dále dle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty první s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl v tomto řízení úspěch, má tedy právo na náhradu
nákladů řízení – výši nákladů však nespecifikoval, ze spisu pak není zřejmé, že by mu kromě
zaplaceného soudního poplatku jiné náklady řízení vznikly, soud mu tedy přiznal náhradu
nákladů za zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Soud proto uložil žalovanému uhradit
žalobci částku 1000 Kč v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 12. 2003
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu