ECLI:CZ:NSS:2004:6.A.87.2002
sp. zn. 6 A 87/2002 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce
P., s. r. o., zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Holcem se sídlem Václavské nám. 4,
110 00 Praha 1, proti žalované Komisi pro cenné papíry, se sídlem Washingtonova 7,
110 00 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne
30. 4. 2002, č. j. 10/NeO/3/2002/1,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného
rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry (dále jen „Prezidium“), kterým Prezidium
zamítlo rozklad a potvrdilo rozhodnutí Komise pro cenné papíry (dále jen „Komise“)
ze dne 22. 1. 2002, č. j. 45/N/433/2002/1. Tímto rozhodnutím Komise žalobci podle
ustanovení §183e odst. 8 písm. a) obchodního zákoníku uložila zvýšit v návrhu povinné
nabídky převzetí navrhovanou cenu za registrované akcie cílové společnosti E., a. s., vydané
ve formě na majitele o jmenovité hodnotě 1 000 Kč, a to ze 100 Kč na 156,80 Kč za jeden kus
akcie.
Žalobce především namítá, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo
nezákonné, a to pro rozpor s ustanoveními §3 a §32 správního řádu, neboť v něm nebyl
zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci, nebylo provedeno potřebné dokazování, k některým
důkazům nebylo vůbec přihlédnuto a zjištěné okolnosti nebyly řádně zhodnoceny, v důsledku
čehož došlo i k nezákonné interpretaci aplikovaných ustanovení.
Žalobce tvrdí, že Komise i Prezidium odmítli závěry, obsažené v žalobcem
předloženém znaleckém posudku a zpracovaném znaleckým ústavem B. E., s. r. o.,
dokládající přiměřenost ceny za akcie cílové společnosti ke dni 30. 11. 2001. Porušení
ustanovení §33 odst. 2 správního řádu spatřuje žalobce v tom, že mu nebyla dána možnost
vyjádřit se k podkladu správního rozhodnutí a ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout
jeho doplnění. Prezidium údajně není oprávněno stanovit výši ceny akcií ve výrazném
rozporu s výší ceny doložené posudkem znalce, aniž by opatřilo a provedlo příslušné důkazy
(např. revizní znalecký posudek). Protože znalecký posudek v předmětném řízení je tzv.
povinným důkazem, který žalobce předložil, nemůže Prezidium suplovat znalce při určení
ceny akcií a jinak zasahovat do odborné činnosti, vyhraněné znalci, jelikož obchodní zákoník
nesvěřuje Komisi či Prezidiu právo ocenit akcie. Ustanovení §183e odst. 8 obchodního
zákoníku dává Komisi toliko právo uložit žalobci, aby navrhovanou cenu změnil, a to s
ohledem na obvykle používaná kritéria a zvláštnosti cílové společnosti. Komise však nemůže
uložit zvýšení ceny ve výrazném rozporu s obvykle používanými objektivními kritérii.
Žalobce nesouhlasí se závěrem Prezidia, že použití metody likvidačního zůstatku při
oceňování akcií cílové společnosti pro účely povinné nabídky je na místě pouze tehdy, pokud
se lze oprávněně domnívat, že dojde k prodeji jednotlivých složek majetku cílové společnosti.
Žalobce při stanovení ceny vycházel z toho, že cílová společnost byla ve špatné ekonomické
situaci, reálně hrozil její úpadek a proto se žalobce domnívá, že zahrnutí metody likvidační
hodnoty bylo zcela v souladu s objektivními kritérii a se zvláštnostmi cílové společnosti.
Napadenému rozhodnutí Prezidia žalobce především vytýká, že nerespektovalo zásadu
materiální pravdy a zásadu volného hodnocení důkazů, když neprovedlo důkazy navržené
žalobcem dne 19. 4. 2002. Prezidium totiž opřelo napadené rozhodnutí o závěry obsažené
ve správním rozhodnutí I. stupně, a to aniž by provedlo další dokazování, přičemž
nezhodnotilo důkazy, které mu žalobce předložil. Těmito důkazy byla zpráva auditora
a účetní výkazy, dokládající podstatný rozpor mezi veřejně dostupnými finančními výsledky
cílové společnosti a jejím skutečným stavem. Proto napadené rozhodnutí bylo vydáno bez
přesného a úplného zjištění skutečného stavu věci.
Proto žalobce navrhuje napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě především uvádí, že ustanovení §183e odst. 8
písm. a) obchodního zákoníku zakládá oprávnění Komise uložit navrhovateli povinnost
změnit navrhovanou cenu, přičemž má brát ohled na obvykle používaná kritéria ocenění
a na zvláštnosti cílové skupiny. Rozhodnutí o změně ceny proto připadá v úvahu jen tehdy,
jestliže navrhovaná cena není podle zákona přiměřenou a má vést ke zhojení vady povinné
nabídky převzetí. Správní orgán proto posuzuje, zda navrhovaná cena je přiměřenou.
Znalecký posudek je skutečně povinným důkazem a výchozím podkladem pro zjišťování
přiměřené ceny akcií, nicméně pokud by vady tohoto posudku byly natolik zásadní,
že by nebylo možno učinit o této ceně úsudek, je nutno konstatovat, že přiměřenost
navrhované ceny nebyla doložena. Žalovaná dále uvádí, že přiměřená cena musí být
stanovena jako konkrétní finanční částka, nikoliv pouze jako způsob jejího výpočtu nebo
rozptyl, v jakém se může cena pohybovat.
Žalovaná tvrdí, že účelem existence institutu povinné nabídky převzetí je zejména
ochrana minoritních akcionářů před poklesem likvidity v důsledku ovládnutí společnosti jinou
osobou a tím i před zvýšeným rizikem výkyvů akcií. Přiměřená cena proto nemůže být
pojmově totožná s cenou tržní, neboť právě z důvodu ochrany před výkyvy tržní ceny
je nutné, aby tato cena odpovídala objektivně stanovené hodnotě, kterou je třeba stanovit
především s ohledem na tržní hodnotu společnosti jako celku. V daném případě však žalobce
údajně konstruoval cenu pouze s ohledem na průměrnou cenu, za kterou byly předmětné akcie
obchodovány v posledních 6 měsících, aniž by se zabýval tím, zda je tato cena přiměřená
hodnotě akcií.
Z dikce ustanovení §183c odst. 5 obchodního zákoníku je údajně zřejmé, že posudek
zde vystupuje jako tzv. povinný důkaz a nikoliv jako závazný způsob určení přiměřené ceny,
přičemž jako důkaz je posuzován znalecký posudek jako celek (každá jeho část) a nikoliv
pouze jeho závěr. Podle ustanovení §36 správního řádu má správní orgán možnost, nikoliv
povinnost ustanovit znalce pro odborné posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí.
Protože však Komise je specializovaným odborným orgánem pro oblast kapitálového trhu,
má odborné znalosti potřebné pro posouzení dané problematiky včetně věcné správnosti
znaleckého posudku. V citovaném rozhodnutí proto Komise uvedla, že znalcem stanovená
cena neodpovídá §183c odst. 3 obchodního zákoníku a následně odůvodnila, z jakých důvodů
nelze postup znalce považovat za dostatečný pro zjištění výše přiměřené ceny a jakým
způsobem dospěla ke stanovení této ceny. Komise se proto znaleckým posudkem zabývala
a řádně se s ním vypořádala. K podkladům, použitým pro stanovení výše ceny, žalovaná
odkázala na znalecký posudek a na zjištění z veřejně přístupných zdrojů. Jiné důkazy
ke skutečnostem, obsaženým ve znaleckém posudku, prováděny nebyly, neboť by to nebylo
hospodárné a nelogické. V daném případě žalovaný nezpochybnil skutková zjištění, obsažená
ve znaleckém posudku, nýbrž toliko zpochybnil použité metody výpočtu ceny, což však
nevyžadovalo doplnění dokazování.
K námitce žalobce, že Prezidium v řízení o rozkladu neprovedlo důkazy navržené
přípisem ze dne 19. 4. 2002, žalovaná odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí,
z něhož je zřejmé, že se Prezidium zabývalo námitkami ohledně špatné hospodářské situace
cílové společnosti. Navíc důkazy navržené v předmětném doplnění rozkladu obsahovaly
pouze předběžné výsledky hospodaření cílové společnosti a nezpochybňovaly zjištění znalce,
která byla podkladem pro rozhodnutí v I. stupni. Žalovaná nesouhlasí ani s tvrzením,
že žalobci nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům obou rozhodnutí a ke způsobu jejich
zjištění, neboť oba orgány vycházely výhradně z materiálů předložených žalobcem a ten tedy
s nimi byl seznámen. Navíc se k nim vyjádřil v rozkladu a v jeho doplnění.
Žalovaná dále k tvrzení žalobce, že zákonodárce nesvěřil právo ocenit akcie Komisi,
nýbrž žalobci, uvádí, že cena za akcie má být stanovena v souladu s ustanovením §183c
odst. 3 obchodního zákoníku. Pokud tedy v daném případě žalovaný shledal v postupu znalce
podstatné vady, nemohl znalcem zjištěnou cenu považovat za přiměřenou, odpovídající
zvláštnostem cílové společnosti. Znalec totiž použil metodu, která předpokládá likvidaci
společnosti, přestože bylo zjevné, že tato společnost bude pokračovat v činnosti a její
likvidace je pouze teoretickou hrozbou. Znalec tak značně podcenil předpoklady společnosti
pro další rozvoj a také opomněl ocenit hodnotu ochranné známky E. a vybudované obchodní
sítě. Tvrzení žalobce, že podle posudku společnosti K. byla cena akcií stanovena na pouhých
83 Kč, žalovaná označila na nedoložené a navíc pro soud je závazný skutkový stav, který tu
byl v době vydání napadeného rozhodnutí.
Žalovaná navrhuje podanou žalobu zamítnout.
Žalobce v replice k vyjádření žalovaného trvá na tvrzeních obsažených v žalobě a dále
uvádí, že žalovaný porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když změnil způsob ocenění
provedený ve znaleckém posudku, jednotlivé metody ocenění „okleštil“ a některé z nich
vypustil, další doplnil a vlastní metodologií výpočtu dospěl ke zcela jiným závěrům než
znalec. Odmítnutím likvidační metody došlo ke zkreslení pozice cílové společnosti, neboť
v době vypracování posudku byla společnost v úpadku a konkurs byl reálný. Žalobce se proto
domnívá, že volné hodnocení znaleckého posudku mělo spočívat buď v tom, že posudek měl
být žalovaným akceptován, příp. měl být znalec požádán o bližší vysvětlení. Pokud by však
posudek byl odmítnut, měl žalovaný opatřit jiný důkaz; nebyl však oprávněn direktivně uložit
takové zvýšení ceny, které je ve výrazném rozporu s obvykle používanými kritérii. K tvrzení
ohledně ochrany minoritních akcionářů žalobce uvádí, že pokud by přijali nabídku, ve které
by byla určena cena akcií jako nepřiměřená, mohou se soudní cestou domáhat doplacení
předmětného rozdílu. Navíc, akcionáři nabídku nemusí přijmout. Žalobce nesouhlasí ani
s tím, že důkazy navržené v rozkladu a jeho doplnění obsahovaly pouze předběžné výsledky
hospodaření cílové společnosti. Protože totiž ve lhůtě pro podání rozkladu nemohly být
k dispozici údaje pro účetní závěrku za rok 2001, předložil žalobce toliko mezitimní vyjádření
auditora (společnosti K.), které by bylo finalizováno, pokud by Prezidium rozhodlo o
rozkladu o cca 3 týdny později.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Žalobce ve svém podání ze dne 7. 3. 2003 označil za osoby zúčastněné na řízení
bývalé akcionáře společnosti E., a. s. Proto soud dne 10. 12. 2003 vyzval ve smyslu
ustanovení §34 ve spojení s §42 odst. 4 s. ř. s. označené subjekty k tomu, aby ve lhůtě 2
týdnů oznámily, zda budou v této věci uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení s tím,
že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, nelze se později práv osoby zúčastněné na řízení
domáhat. Žádný z oslovených subjektů se ve stanovené lhůtě k této výzvě nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné
papíry v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná.
V souzené věci z předloženého správního spisu především vyplývá, že žalobce
přípisem ze dne 22. 11. 2001 Komisi oznámil podle ustanovení §183e odst. 3 obchodního
zákoníku vznik povinnosti učinit nabídku převzetí, a to z důvodu nabytí podílu na hlasovacích
právech cílové společnosti E., a. s ve výši 64,7%. Zároveň si žalobce nechal zpracovat
znaleckým ústavem B. E., s. r. o. znalecký posudek, v jehož závěru je hodnota akcie cílové
společnosti oceněna částkou 97 Kč. Dne 14. 1. 2002 byla Komisi předložena nabídka
převzetí.
Komise pro cenné papíry shora citovaným rozhodnutím ze dne 22. 1. 2002 žalobci
uložila v návrhu povinné nabídky převzetí zvýšit cenu akcie z částky 100 Kč na částku
156,80 Kč. V odůvodnění rozhodnutí Komise uvedla, že přezkoumala předmětný znalecký
posudek a zjistila, že znalec použil metodu vážené střední hodnoty, přičemž jako vstupní data
použil hodnoty získané aplikací metody substanční hodnoty, likvidačního zůstatku, a ocenění
akcií na základě ceny dosažené obchodováním na veřejném trhu. Komise však neshledala
uvedenou cenu za přiměřenou ve smyslu §183c odst. 3 obchodního zákoníku. Znalcem
použitá metoda likvidačního zůstatku totiž neměla být použita, a to s ohledem na záměry
žalobce (strategického partnera) týkající se další činnosti cílové společnosti, spočívající
v dalším podnikání této společnosti, z čehož lze dovodit, že společnost nevstoupí
do likvidace. Navíc, pokud by žalobce měl v úmyslu cílovou společnost zrušit, provedl by
vlastní zkoumání možného likvidačního zůstatku a za ovládající podíl by nabídl cenu
mnohonásobně nižší, než za kterou uvedený podíl nabyl (100,10 Kč za jednu akcii). Při
ocenění nebyla vzata v potaz ani obchodní značka „E.“, která má na českém trhu významnou
pozici. Komise proto 30% váhy, kterou znalec ve výsledném algoritmu přiřadil metodě
likvidační hodnoty, rovnoměrně přiřadila dvěma zbývajícím zvoleným způsobům ocenění
akcií cílové společnosti, a dospěla tak k hodnotě 156,80 Kč za jednu akcii.
Prezidium napadeným rozhodnutím zamítlo rozklad a potvrdilo citované rozhodnutí
Komise. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedlo, že Komise je oprávněna
navrhovateli uložit, aby cenu změnil, a to s ohledem na obvykle používaná objektivní kritéria
ocenění a zvláštnosti cílové společnosti. Protože použití metody likvidačního zůstatku
je na místě pouze tehdy, pokud se lze oprávněně domnívat, že v relevantním období dojde k
prodeji jednotlivých složek majetku cílové společnosti, a v daném případě „osoby s nejlepšími
informacemi o hospodářské situaci cílové společnosti“ předpokládají její další činnost, je
správný závěr Komise o neaplikovatelnosti metody likvidačního zůstatku. K námitkám
žalobce, obsaženým v rozkladu a jeho doplnění, že až během posledních dvou měsíců zjistil
katastrofální hospodářský stav společnosti, Prezidium uvedlo, že tyto údaje mu musely být
známy již z provedené due diligence, tedy před podáním žádosti Komisi. Navíc Komise
vycházela z údajů, obsažených ve znaleckém posudku, s nímž žalobce souhlasí. Tyto námitky
proto Prezidium označilo za účelové a nad tento rámec konstatovalo, že provázanost obou
subjektů (a tedy i vzájemná znalost jejich ekonomických poměrů) vyplývá ze skutečnosti, že
v roce 2000 poskytla cílová společnost ručení ve prospěch žalobce ve výši 82 mil. Kč.
Nejvyšší správní soud k jednotlivým žalobním bodům uvádí následující:
Žalobce především namítá, že nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci,
a to zejména z toho důvodu, že žalovaný zasáhl do odborné činnosti znalce a stanovil výši
ceny předmětných akcií v daném případě ve výrazném rozporu s jeho posudkem.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §183c odst. 5 obchodního
zákoníku přiměřenost ceny nebo směnného poměru cenných papírů při povinné nabídce
převzetí musí být doložena posudkem znalce. Tento posudek proto lze – ve shodě s názorem
účastníků řízení – skutečně charakterizovat jako tzv. povinný důkaz. Povinný důkaz však není
možno považovat jako důkaz, který by byl pro správní orgán závazný. Z citovaného
ustanovení zákona totiž vyplývá pouze, že předmětný důkaz musí být proveden, nicméně
nelze z něj dovodit, že závěry obsažené v tomto důkazu by rozhodující správní úřad
zavazovaly. Lze proto učinit dílčí závěr, že i na tzv. povinný důkaz se v plné míře vztahují
pravidla dokazování podle správního řádu, a to především zásada volného hodnocení důkazů
(§34 odst. 5 správního řádu).
Podle ustanovení §183e odst. 8 písm. a) obchodního zákoníku Komise pro cenné
papíry může do osmi pracovních dnů od předložení nabídky převzetí uložit navrhovateli, aby
ve stanovené lhůtě změnil navrhovanou cenu nebo směnný poměr akcií s ohledem na obvykle
používaná objektivní kritéria ocenění a zvláštnosti cílové společnosti. Z citované dikce
zákona je zřejmé, že Komise je oprávněna autoritativně rozhodnout o povinnosti změnit
navrhovanou cenu akcií. Přitom již z povahy věci vyplývá, že toto rozhodnutí musí být
dostatečně konkrétní, a to ve smyslu určení konkrétní navrhované ceny, neboť v opačném
případě, když by Komise byla oprávněna toliko uložit změnu navrhované ceny bez její
specifikace, by toto rozhodnutí zjevně nesplňovalo základní atributy, kladené na individuální
právní akty, mezi něž patří především jednoznačnost stanovení práv a povinností. Navíc
je nutno mít na zřeteli také skutečnost, že předmětné rozhodnutí Komise má rovněž externí
účinky, tzn. týká se dotčených akcionářů, a musí proto ve vztahu k nim být předvídatelné.
Tento požadavek by nebyl splněn, jestliže by Komise konkrétní cenu nestanovila.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že Komise pro cenné papíry je koncipována jako
ústřední orgán státní správy (§2 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných
ústředních orgánů státní správy ČR), který působí jako správní úřad pro oblast kapitálového
trhu (§2 odst. 1 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění
dalších zákonů). Ze zákonného vymezení věcné působnosti Komise (především §3, §4
zákona č. 15/1998 Sb.) je přitom zřejmé, že Komise představuje odborný orgán v dané
oblasti. Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s paušálním názorem žalobce,
odmítajícím možnost stanovit výši ceny akcií Komisí ve výrazném rozporu s výší ceny
doložené posudkem znalce, aniž by byly provedeny další důkazy (např. revizní znalecký
posudek). S ohledem na postavení Komise je totiž na jejím vlastním hodnocení, zda v
konkrétním případě shledá skutková zjištění dostatečná a postačující pro rozhodnutí ve
smyslu ustanovení §32 správního řádu či nikoliv. Napadené rozhodnutí Prezídia proto není
možno považovat za protizákonné jen z toho důvodu, že Komise neprovedla další důkazy za
situace, kdy nikterak nezpochybnila skutková zjištění, obsažená v předmětném znaleckém
posudku, a od tohoto posudku se odchýlila toliko při vyhodnocení těchto zjištění.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že protizákonnost rozhodnutí žalované by bylo
nutno spatřovat v situaci, když by toto rozhodnutí odporovalo provedeným skutkovým
zjištěním a vykazovalo by znaky libovůle. Zákonný limit proti zmíněné libovůli představuje
především ustanovení §183c odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož při stanovení ceny
pro účely povinné nabídky převzetí při ovládnutí společnosti se přihlédne k váženému
průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody těmito cennými papíry v době 6 měsíců
před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí; a také ustanovení §183e odst. 8 písm. a)
cit. zákona, podle něhož může Komise uložit změnit navrhovanou cenu s ohledem na obvykle
používaná objektivní kritéria ocenění a zvláštnosti cílové společnosti. Institucionální záruku
vyloučení libovůle v těchto případech představuje především soudní přezkum příslušných
správních rozhodnutí, vykonávaný ve správním soudnictví.
V daném případě se proto – na základě shora uvedeného - Nejvyšší správní soud
koncentroval na otázku, zda se citovaným rozhodnutím žalovaná nedostala do rozporu
s provedeným skutkovým zjištěním a zda nerozhodla libovolně. V tomto směru však v obou
rozhodnutích neshledal pochybení. Jak totiž vyplývá již ze shora uvedeného, Komise
(a následně i Prezidium) sice akceptovala skutková zjištění, obsažená ve znaleckém posudku
a respektovala rovněž metodu vážené střední hodnoty, odmítla však použití metody
likvidačního zůstatku při stanovení vstupních dat. Toto odmítnutí dostatečně a v souladu
se zákonem odmítla poukazem na obvykle používaná objektivní kritéria a na zvláštnosti
cílové společnosti, když žalobce do cílové společnosti vstoupil jako strategický partner
a hodlal s ní dále podnikat a do ocenění nebyla zahrnuta obchodní značka „E.“ a vybudovaná
síť odběratelů a dodavatelů této společnosti. Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že
napadené rozhodnutí Prezidia i jemu předcházející rozhodnutí Komise jsou dostatečně a
přesvědčivě odůvodněna a odpovídají zákonu.
Žalobce dále namítá, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladu správního
rozhodnutí ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 správního řádu. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že smysl citovaného ustanovení správního řádu spočívá v tom, že představuje záruku
toho, aby účastník řízení byl informován, že probíhá správní řízení a měl možnost vyjádřit
se k podkladu rozhodnutí, ke způsobu jeho zjištění a mohl případně navrhnout jeho doplnění.
V daném případě však je zřejmé, že předmětné správní řízení bylo zahájeno návrhem
samotného žalobce, přičemž obsahem správního spisu jsou výhradně listiny, doložené
žalobcem. Za těchto okolností (a rovněž s přihlédnutím ke lhůtě podle §183e odst. 8
obchodního zákoníku, podle níž může Komise uložit změnu navrhované ceny akcií do osmi
pracovních dnů od předložení nabídky převzetí) je zřejmé, že seznamovat žalobce zvlášť
s obsahem správního spisu bylo zjevně nadbytečné.
Žalobce konečně tvrdí, že v řízení o rozkladu nebyly provedeny důkazy, navržené
v podání ze dne 18. 4. 2002 a doručeném žalovanému dne 19. 4. 2002. Nejvyšší správní soud
shledal, že těmito důkazy byly předběžné výsledky společnosti E. za rok 2001, plán na rok
2002 a předběžné výsledky za 1. čtvrtletí 2002. S těmito důkazy se však Prezidium
v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádalo, když především konstatovalo,
že předmětné údaje musely být žalobci známy již z provedené due diligence, přičemž mezi
žalobcem a cílovou společností existovala jistá ekonomická provázanost již v roce 2000.
Ve skutečnosti tak žalobce nebrojí proti neprovedení a nezohlednění předmětných důkazů,
nýbrž proti tomu, že se s nimi Prezidium v rozkladovém řízení neztotožnilo. Z této
skutečnosti však není možno dovozovat nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu
a odpovídá proto zákonu. Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl
(§78 odst. 7 s. ř. s.), přičemž tak učinil se souhlasem účastníků řízení bez jednání
(§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce, která neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému – jak vyplývá ze spisového materiálu - náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 1. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu