ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.94.2002
sp. zn. 6 A 94/2002 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně
H. M. P. T., zastoupené advokátem Mgr. Ing. Janem Lerchem se sídlem Bedřicha Smetany 2,
301 35 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2002, č. j. VS-48/RK/3-2002,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 5. 2002, č. j. VS-48/RK/3-2002, s e
ve vztahu k žalobkyni zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 4650 Kč,
a to k rukám jejího zástupce ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 17. 7. 2002 žalobkyně napadla shora
označené rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“), kterým byl zamítnut rozklad
žalobkyně a jejích nezletilých dětí D. P. T. T. a D. D. P., a bylo potvrzeno rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 28. 11. 2001, č. j. VS-4762/53/2-96, o neudělení státního občanství
České republiky podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání
státního občanství.
Žalobkyně v podané žalobě především uvedla, že obě citovaná správní rozhodnutí
nebyla řádně odůvodněna a odporují proto ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, neboť
neobsahují úvahy, kterými byly správní orgány vedeny při hodnocení důkazů. Přestože tedy
žalobkyně souhlasí s názorem, že na udělení státního občanství není právní nárok, považuje
napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, a tedy i za protizákonné.
Proto žalobkyně navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.
Žalovaný - Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření konstatuje, že žalobkyni bylo dne
16. 3. 1999 sděleno obvinění z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle
§148 odst. 1, 3 trestního zákona. Protože na udělení státního občanství není dán právní
nárok, zvažoval žalovaný nejen splnění podmínek obsažených v ustanovení §7 odst. 1
zákona č. 40/1993 Sb., nýbrž i „skutečnosti širšího rozsahu“. Žalovaný tvrdí, že neexistuje
subjektivní právo na udělení státního občanství, a proto navrhuje zastavit řízení o podané
žalobě.
Žalobkyně v replice k citovanému vyjádření žalovaného uvádí, že namítá porušení
svých procesních práv (právo na řádné odůvodnění správního rozhodnutí) a nikoliv práv
hmotných a netvrdí, že má právo na udělení státního občanství. Ke zmiňovanému trestnímu
stíhání žalobkyně sděluje, že již dne 28. 1. 2002 bylo usnesením Krajského státního
zastupitelství v Plzni, sp. zn. 1 KZv 21/99, zrušeno opatření vyšetřovatele, kterým bylo
žalobkyni sděleno obvinění z trestného činu. Tuto skutečnost žalobkyně neuváděla jako
důkaz, jelikož z odůvodnění správních rozhodnutí nebylo zřejmé, že by její trestní stíhání bylo
hodnoceno jako překážka udělení státního občanství.
Žalobkyně jako osoby zúčastněné na řízení ve smyslu ustanovení §34 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního (dále jen „s. ř. s.“) označila své nezletilé děti
D. P. T. T. a D. D. P., jejichž je zákonnou zástupkyní.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 s. ř. s. postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o
žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že uvedené děti žalobkyně D. P. T. T.
a D. D. P. v tomto řízení skutečně jsou osoby zúčastněné na řízení, neboť shledal, že zrušením
napadeného rozhodnutí žalovaného mohou být přímo dotčeny. Výsledek jejich řízení
o udělení státního občanství České republiky se totiž zjevně bezprostředně odvíjí od výsledku
řízení o udělení státního občanství jejich matce, což vyplývá již ze základního principu, na
kterém je založena právní úprava státního občanství, a tou je princip jednotného občanství
rodičů a dětí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva
vnitra v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Z obsahu příslušného správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že
žalobkyně podáním ze dne 11. 6. 2001 požádala o udělení státního občanství podle
ustanovení §7 zákona č. 40/1993 Sb., a to pro sebe a pro své dvě shora jmenované nezletilé
děti. K této žádosti žalobkyně doložila žádost o výpis z rejstříku trestů ze dne 1. 6. 2001,
z něhož vyplývá, že nemá záznam v rejstříku trestů ČR; dále kopii průkazu o pobytu na území
ČR, z něhož je zřejmé, že žalobkyni byl povolen trvalý pobyt na území ČR od 22. 3. 1996;
potvrzení o prokázání znalosti českého jazyka, vystavené dne 18. 6. 2001 Úřadem městského
obvodu v Plzni 3; a potvrzení Policie ČR ze dne 30. 5. 2001 o tom, že nezletilé děti
žalobkyně T. T. D. P, a P. D. D. mají na území ČR povolen trvalý pobyt za účelem sloučení
rodiny od 25. 3. 1996. Z přípisu velvyslanectví Vietnamské socialistické republiky v Praze ze
dne 12. 4. 2001, č. 251/LS-QT/2001, k dotazu žalobkyně ohledně zproštění ze svazku státního
občanství VSR za účelem nabytí státního občanství ČR vyplývá, že žalobkyně má nejprve
požádat o zajištění příslibu českého občanství a písemný souhlas s tímto příslibem přiložit k
žádosti o pozbývání státní příslušnosti VSR. V předmětném správním spisu je dále
obsažena zpráva Úřadu Městského obvodu Plzeň 3 ze dne 4. 7. 2001, z níž je zřejmé, že
žalobkyně se na území ČR zdržuje od roku 1990, přičemž od 22. 3. 1996 má povolen trvalý
pobyt. Žalobkyně žádala o státní občanství již v roce 1996, avšak tato žádost byla zamítnuta.
V současnosti žalobkyně splňuje podmínku pětiletého trvalého pobytu na území ČR, je
v domácnosti a stará se o své nezletilé dcery. Proto uvedený úřad doporučuje státní občanství
ČR udělit. Konečně z informace Policie ČR ze dne 10. 10. 2001, ČVS: KVZC-356/20-98,
vyplývá, že žalobkyni bylo dne 16. 3. 1999 sděleno obvinění z trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné dávky dle §148 odst. 1, 3 trestního zákona a že řízení v této věci stále
pokračuje.
V odůvodnění citovaného rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 11. 2001 je
především uvedeno, že žadatelé (tzn. žalobkyně a zúčastněné osoby – jmenované dvě
nezletilé děti) splňují podmínku zakotvenou v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č.
40/1993 Sb. (trvalý pobyt na území ČR v délce nejméně 5 let), a žalobkyně splňuje rovněž
podmínky dle písm. c) a d) citovaného ustanovení, když prokázala, že nebyla v posledních
pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin a že zná český jazyk. Ministerstvo
nicméně „zvážilo všechny skutečnosti, které byly v průběhu správního řízení zjištěny a
dospělo k závěru, že žadatelům státní občanství ČR neudělí, když na udělení státního
občanství ČR není právního nároku.“ Proto také žadatelům nevydalo tzv. příslib udělení
státního občanství ČR, na jehož základě mohli dostat doklad o pozbytí dosavadního státního
občanství a splnit tak podmínku, vyplývající z písm. b) citovaného ustanovení zákona č.
40/1993 Sb.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že ani osobě, která splní
zákonné podmínky pro udělení státního občanství, nemusí být vyhověno, neboť žalovaný
posuzuje všechny právně významné skutečnosti, „např. otázky plnění povinností žadatele vůči
ČR, a zda a jak dodržuje její právní předpisy.“ V souzené věci měl žalovaný za to, že
žalobkyni bylo sděleno obvinění z předmětného trestného činu a „do současné doby nebylo
v této věci rozhodnuto a probíhá vyšetřování, které je závislé na vyřízení právní pomoci
v Thajsku.“ Protože přijetí do státního svazku je výrazem státní suverenity a probíhá ve sféře
volného uvážení, žalovaný rozklad žalobkyně zamítl.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č.
40/1993 Sb. je nutno pro udělení státního občanství na žádost splnit čtyři zákonné podmínky:
(a) nejméně pětiletý trvalý pobyt na území ČR; (b) prokázání, že nabytím státního občanství
ČR žadatel pozbude dosavadní státní občanství nebo že pozbyl dosavadní státní občanství,
nejde-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území ČR; (c)
„neodsouzení“ v posledních pěti letech pro úmyslný trestný čin a (d) prokázání znalosti
českého jazyka.
Nejvyšší správní soud - ve shodě s účastníky řízení - konstatuje, že není dán právní
nárok na udělení státního občanství, jelikož stávající koncepce právní úpravy státního
občanství vychází z principu suverenity státní moci. V tomto směru Nejvyšší správní soud pro
stručnost odkazuje na právní názor, obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/94
(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 7 a násl.), podle něhož lze státní občanství definovat jako
časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli
fyzické osoby zpravidla nezrušitelný a na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná
práva a povinnosti. Přitom je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se
nabývá a pozbývá státní občanství, neboť se jedná jednoznačně o institut vnitrostátního práva
a ostatní státy jsou vedeny zásadou nevměšovat se do vnitřních věcí státu. (Obdobný názor viz
též např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 6 A 77/97.)
V souzené věci bylo zjištěno, že žalobkyně (a její nezletilé děti) splňuje citované
podmínky pro udělení státního občanství podle §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. s tím, že
podmínka pozbytí dosavadního státního občanství by mohla být splněna po vystavení příslibu
udělení státního občanství ČR žalovaným. Jakkoliv Nejvyšší správní soud na jedné straně
souhlasí s názorem, že na udělení státního občanství není dán právní nárok - což vyplývá již
z gramatické dikce ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 („Státní občanství ČR lze na
žádost udělit fyzické osobě, která splňuje tyto podmínky“) -, je třeba na straně druhé vidět, že
rozhodování správních orgánů nesmí být libovolné. Libovůle při rozhodovací činnosti
správních orgánů by totiž zjevně odporovala charakteru státní správy jako činnosti
podzákonné a zákonem řízené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1992,
sp. zn. 6 A 6/92, in: M. Mazanec, Soudní judikatura ve věcech správních 1993 – 1997, Praha,
1998, str. 10). Jak judikoval Vrchní soud v Praze (rozsudek ze dne 5. 11. 1993,
sp. zn. 6 A 99/92, tamtéž, str. 143), rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je
povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové
úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy,
vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením,
nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při
dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí.
V souzené věci však Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný své rozhodnutí řádně
neodůvodnil a že je proto toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rozhodování o udělení státního
občanství je sice nepochybně značně zvláštním typem řízení a ministerstvo při něm nehodnotí
toliko splnění citovaných zákonných podmínek, nýbrž může zvážit i hlediska další – zejména
bezpečnostní (viz §10 odst. 3 zákona č. 40/1993 Sb.). V daném případě a s ohledem na
specifika této konkrétní věci (žalobkyně na území ČR pobývá již 13 let; během této doby se jí
narodily dvě děti, o které v současnosti pečuje; nebylo z její strany shledáno žádné porušení
povinností vůči ČR; splnila zákonné podmínky pro udělení státního občanství apod.), je
nicméně zřejmé, že pouhé obecné konstatování o tom, že na udělení státního občanství ČR
neexistuje právní nárok, je nutno považovat za nedostačující a neodpovídající ustanovení
§46 a §47 odst. 3 správního řádu, podle nichž musí rozhodnutí vycházet ze spolehlivě
zjištěného stavu věci a v odůvodnění správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval. Toto pochybení konstatuje Nejvyšší správní soud v tomto
konkrétním případě i při vědomí specifičnosti řízení o udělení státního občanství a při toliko
omezené působnosti citovaných ustanovení správního řádu na tento typ řízení.
Ze shora uvedené rekapitulační části tohoto rozsudku je totiž patrno, že v řízení o
udělení státního občanství žalovaný opakovaně zdůrazňoval, že žalobkyně je trestně stíhána
za zmíněný trestný čin. Toto tvrzení bylo zřejmě pro jeho rozhodování relevantní (ačkoliv je
nikterak blíže nekomentoval), neboť jinak žalovaný žádné pochybení či protiprávnost ze
strany žalobkyně neshledal, a naopak např. výslovně konstatoval, že žalobkyně nemá žádné
nedoplatky na veřejném zdravotním pojištění. Přitom však součástí správního spisu (č. l. 32)
je přípis Policie ČR – Služby kriminální policie Plzeň ze dne 5. 2. 2002, doručený
žalovanému dne 12. 2. 2002, z něhož vyplývá, že dne 28. 1. 2002 bylo Krajským státním
zastupitelstvím v Plzni zrušeno trestní stíhání žalobkyně. V době rozhodování o podaném
rozkladu proto žalovanému již bylo známo, že trestní stíhání bylo zrušeno, a přesto
v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozporu s tímto skutkovým stavem uvedl, že
žalobkyni bylo sděleno obvinění z trestného činu a „do současné doby nebylo v této věci
rozhodnuto a probíhá vyšetřování, které je závislé na vyřízení právní pomoci v Thajsku.“
Jinak řečeno, žalovaný mechanicky převzal tvrzení správního orgánu I. stupně, ačkoliv v době
jeho rozhodování již neodpovídalo skutečnosti, a s největší pravděpodobností právě na
základě této skutečnosti rozhodl shora uvedeným způsobem.
Ze všech prezentovaných důvodů proto Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
žalovaného ve vztahu k osobě žalobkyně zrušil, a to z důvodu vad řízení (§78 odst. 1 s. ř. s),
protože skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je
v rozporu s obsahem spisu, a napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve smyslu
ustanovení §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Ve vztahu k ostatním účastníkům předchozího
správního řízení (jmenované děti žalobkyně) napadené rozhodnutí zrušit nemohl, protože tito
účastníci žalobu nepodali a nebyli proto účastníky řízení před Nejvyšším správním soudem,
nýbrž toliko osobami zúčastněnými na řízení.
V dalším řízení bude žalovaný vycházet ze shora uvedeného právního názoru (§78
odst. 5 s. ř. s.), zejména co se týče zrušení trestního stíhání žalobkyně a nutnosti náležitého
odůvodnění správního rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 ve spojení s §133 s. ř. s.,
když soud postupoval podle ustanovení §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a podle advokátního
tarifu [§13 vyhl. č. 177/1996 Sb.] a zjistil následující náklady řízení: 1000 Kč na soudním
poplatku, 3500 Kč sazba odměny právního zástupce a 2 x 75 Kč paušální náhrada. K uhrazení
částky k rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. Jana Lercha byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 4. 9. 2003
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu