ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.100.2010:139
sp. zn. 6 Ads 100/2010 - 139
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem nám. Míru 9, Šumperk,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 19. 6. 2009, č. j. 38 Cad 5/2007 - 64,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2009, č. j. 38 Cad 5/2007 - 64,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Františku Drlíkovi, se přiznáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1920 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného č. j. KUOK 8585/2007, sp. zn. KÚOK/2125/2007/OSV - SP/7025/SD - 10, ze dne
25. 1. 2007, č. j. KUOK 16592/2007, sp. zn. KÚOK/9219/2007/OSV - SP/7025/SD - 16,
ze dne 14. 2. 2007. Napadenými rozhodnutími žalovaný Krajský úřad Olomouckého kraje zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu, odboru sociálního a zdravotního,
č. j. 2006/12964/SP - MUZB ze dne 21. 12. 2006 a č. j. 2006/13479/SP - MUZB ze dne
17. 1. 2007, o nepřiznání dávky sociální péče, a tato rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2009, č. j. 38 Cad 5/2007 - 64, žalobu
směřující proti rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 25. 1. 2007,
č. j. KUOK 8585/2007, sp. zn. KÚOK/2125/2007/OSV - SP/7025/SD - 10, a ze dne
14. 2. 2007, č. j. KUOK 16592/2007, sp. zn. KÚOK/9219/2007/OSV - SP/7025/SD - 16,
zamítl, neboť neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Uvedeným
rozhodnutím soud dále rozhodl, že žádnému z účastníkům se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě vycházel z následujícího skutkového stavu:
Dne 1. 11. 2006 podal žalobce žádost o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003
ve výši 8000 Kč měsíčně a další opakovanou žádost o přiznání dávky sociální péče rovněž
od 1. 12. 2003 ve výši 8000 Kč měsíčně. Přípisem ze dne 8. 12. 2006 a ze dne 2. 1. 2007 byl
žalobce vyzván prvoinstančním orgánem k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok
na dávku sociální péče, její výši a výplatu, a to do osmi dnů od doručení výzvy a současně byl
upozorněn na následky neuposlechnutí výzvy, tj. na možné zamítnutí žádosti. Na uvedené výzvy
žalobce nereagoval, přestože si je převzal 11. 12. 2006 a 3. 1. 2007. Skutečnosti rozhodné
pro nárok na dávku sociální péče žalobce neosvědčil, a proto prvoinstanční orgán - Městský úřad
v Zábřehu, odbor sociální a zdravotní, obě žádosti zamítl rozhodnutími ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 2006/12964/SP - MUZB, a ze dne 17. 1. 2007, č. j. 2006/13479/SP - MUZB.
Podaná odvolání proti těmto rozhodnutím potvrdil žalovaný Krajský úřad Olomouckého
kraje svými rozhodnutími ze dne 25. 1. 2007, č. j. KUOK 8585/2007,
sp. zn. KÚOK/2125/2007/OSV - SP/7025/SD - 10, a ze dne 14. 2. 2007, č. j. KUOK
16592/2007, sp. zn. KÚOK/9219/2007/OSV - SP/7025/SD - 16.
Městský úřad v Zábřehu, odbor sociální a zdravotní, rozhodnutími ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 2006/12964/SP - MUZB, a ze dne 17. 1. 2007, č. j. 2006/13479/SP - MUZB. rozhodl
nepřiznat žalobci dávku sociální péče podle §90 a §94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, a podle §1 odst. 1, 3, 5, §3 a §7 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,
a v souladu se zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Své rozhodnutí odůvodnil tím,
že žalobce nereagoval na výzvu k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na dávku sociální
péče, a že nebyly předloženy požadované doklady, které byly v těchto výzvách uvedeny.
Při šetření v domácnosti provedeném v domácnosti 22. 8. 2006 žalobce odmítl sdělit,,
z jakých prostředků žije a jakým způsobem je hrazeno inkaso a poplatky s tím, že informace podá
až u soudního jednání. Správní orgán zjistil, že žalobce žije s manželkou a dcerou a jejím dítětem
v rodinném domku, avšak s manželkou nehospodaří (dne 26. 10. 2004 vydal Okresní soud
v Šumperku rozsudek, jímž nebyl zavázán povinností přispívat manželce na výživu). Dále bylo
zjištěno, že rozhodnutím ČSSZ ze dne 27. 10. 2003 byla žalobci zastavena výplata částečného
invalidního důchodu. Dne 6. 12. 2004 bylo Úřadem práce v Šumperku rozhodnuto o vyřazení
žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání od 1. 10. 2004 z důvodu jeho uznání plně invalidním.
Vzhledem k tomu, že žalobce odmítá zvýšit si příjem vlastním přičiněním uplatněním nároku
na dávku důchodového pojištění, nelze ho v souladu s ust. §1 odst. 1 zákona o sociální
potřebnosti považovat za sociálně potřebného. Žalobce nelze považovat za sociálně potřebného
také podle §3 odst. 3 písm. a) zákona o sociální potřebnosti, neboť není v pracovním
nebo obdobném vztahu a ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není veden
v evidenci uchazečů o zaměstnání a současně není občanem uvedeným v §1 odst. 5
tohoto zákona.
Podaná odvolání žalovaný Krajský úřad Olomouckého kraje zamítl rozhodnutím ze dne
25. 1. 2007, sp. zn. KÚOK/2125/2007/OSV - SP/7025/SD - 10, č. j. KUOK 8585/2007,
a ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. KÚOK/9219/2007/OSV - SP/7025/SD - 16,
č. j. KUOK 16592/2007, zamítl a napadená rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu, odboru
sociálního a zdravotního, ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2006/12964/SP - MUZB, a ze dne 17. 1. 2007,
č. j. 2006/13479/SP - MUZB, potvrdil. Žalobce podle něj odmítl osvědčit skutečnosti rozhodné
pro nárok na dávku sociální péče a správní orgán prvního stupně proto rozhodl v souladu
se zákonem, pokud jeho žádost zamítl.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. Soud vzal za prokázané, že žalobce mínil řešit svoji sociální
situaci příspěvkem sociální péče, aniž měl snahu dořešit své nároky z důchodového pojištění.
Žalobce měl nárok na částečný invalidní důchod, jehož výplata mu byla zastavena z důvodu,
že se nepodrobil vyšetření zdravotního stavu při kontrole trvání podmínek nároku. Navíc byl
žalobce od 1. 8. 2001 uznán plně invalidní a neřešil ani otázku eventuelního nároku na plný
invalidní důchod. Jestliže žalobce především neuplatnil své nároky ze systému důchodového
zabezpečení, pak správní orgány rozhodly v souladu se zákonem o sociální potřebnosti
i se zákonem o životní minimu, když žádost o sociální dávku zamítly.
Soud proto v tomto ohledu uzavřel, že neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí
žalovaného, a proto žalobu proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 1. 2007,
č. j. KUOK 8585/2007, sp. zn. KÚOK/2125/2007/OSV - SP/7025/SD - 10, a ze dne
14. 2. 2007, č. j. KUOK 16592/2007, sp. zn. KÚOK/9219/2007/OSV - SP/7025/SD - 16.
zamítl jako nedůvodnou podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. a podle §51 s. ř. s. rozhodl ve věci
bez nařízení jednání se souhlasem účastníků řízení.
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2009, č. j. 38 Cad 5/2007 - 64. V podání téměř
nečitelného obsahu stěžovatel namítl, že rozsudek byl vydán v jeho nepřítomnosti, bez jednání,
přičemž nedal souhlas k neveřejnému jednání a neobdržel předvolánku k jednání, není zastoupen
advokátem. Dodal, že mu bylo odepřeno právo na zabezpečení ve stavu hmotné nouze
od listopadu 2003. Stěžovatel doplnil, že soud porušil ustanovení čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 96 odst. 1
a 2 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 36, odst. 2, 3 a 4, čl. 37
odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §39 odst. 1, §38 odst. 1, §33 odst. 3,
§64 s. ř. s., §103 a §83 odst. 1 o. s. ř. Dále stěžovatel uvedl, že proti osobě soudce Petra
Indráčka je údajně vedeno trestní stíhání a probíhá řízení ke zbavení způsobilosti k právním
úkonům. Dále uvedl, že krajský soud nesplnil závazné pokyny a právní názor Nejvyššího
správního soudu, a doložil v kopii celou řadu písemností od rozhodnutí soudů různých stupňů,
až po části příslušných právních předpisů, o nichž se domnívá, že s věcí souvisejí s tím,
že důležité zatrhuje červeně. Stěžovatel rovněž požádal o ustanovení advokáta Mgr. Františka
Drlíka pro řízení o kasační stížnosti.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 16. 6. 2010 zástupce stěžovatele, jenž mu byl k žádosti
ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 11. 5. 2010, č. j. 38 Cad 5/2007 - 123,
a tímto usnesením vyzván k doplnění podání ve věci kasační stížnosti stěžovatele ze dne
7. 7. 2010 a to tak, že uvede v jakém rozsahu a z jakých důvodů je kasační stížnost podávána
a kdy mu bylo napadané rozhodnutí doručeno, uvedl s tím, že jedná a argumentuje na základě
výslovného pokynu svého mandanta, že rozsudek doručený 25. 6. 2009 napadá v celém rozsahu
výroku a kasační stížnost je podávána z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d)
s. ř. s. Namítá, že rozsudek byl vydán neveřejně, aniž by soud nařídil ve věci jednání, bylo jednáno
v nepřítomnosti stěžovatele, který nedal souhlas k neveřejnému jednání. Dále uvedl, že krajský
soud neplní svoji povinnost a nespojuje ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 s. ř. s. řízení
o cca 100 žalobách podávaných stěžovatelem v důsledku odepření práva na zabezpečení ve stavu
hmotné nouze, které jsou podle názoru stěžovatele obsahově shodné, a argumentuje neustále
stejně a vydává rozsudky neveřejně. Stěžovateli je tak odepřeno právo jednat a předkládat důkazy.
Dále konstatoval, aniž by konkretizoval svá tvrzení, že soud porušil práva stěžovatele zaručená
Ústavou ČR - čl. 96 odst 2 a Listinou základních práv a svobod - čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 2,
čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2. Dále uvádí, že krajský soud se neřídil pokyny a právními názory
Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele s odkazem na §8
odst. 1,2 s. ř. s. vydáno vyloučenými soudci, kteří již rozhodovali opět neveřejnými rozsudky
v prvotním soudním řízení, a opisují původní argumentaci, která není pravdivá a nelze
se s ní ztotožnit. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2009, č. j. 38 Cad 5/2007 - 64, zrušil.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s názorem Krajského
soudu v Ostravě, že žalobce mínil řešit svoji sociální situaci příspěvkem sociální péče, aniž měl
snahu dořešit své nároky z důchodového pojištění. Jestliže žalobce především neuplatnil
své nároky ze systému důchodového zabezpečení, pak správní orgány rozhodly v souladu
se zákonem o sociální potřebnosti i zákonem o životním minimu, když žádost o dávku sociální
péče zamítly. Žalovaný s ohledem na uvedené a s odkazem na obsah správního spisu navrhuje
odmítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní výslovně namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná s výjimkou té části, jak bude dále uvedeno.
Námitka stěžovatele uvedená ve vyjádření stěžovatele ze dne 6. 9. 2010 v reakci
na informaci o probíhajícím řízení před Nejvyšším správním soudem a poučení o složení senátu,
že soudci Nejvyššího správního soudu uvedení v poučení, kteří ve stejné věci a věci samé
opakovaně rozhodli v předcházejícím řízení, jsou vyloučeni podle §8 odst. 1 s. ř. s.
z projednávání a rozhodnutí věci, je nedůvodná. Jak vyplývá z obsahu soudního spisu usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. Nao 12/2008 - 42, jež nabylo právní moci
dnem 8. 2. 2008, bylo rozhodnuto, že soudci šestého senátu nejsou vyloučeni z projednávání
a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 139/2007
(sp. zn. Krajského soudu Ostrava 38 Cad 5/2007). Rovněž tak námitka, že ve věci rozhodoval
vyloučený soudce Krajského soudu v Ostravě JUDr. Petr Indráček, je nedůvodná,
neboť o námitce podjatosti uvedeného soudce bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. Nao 62/2009 - 93, jež nabylo právní moci dnem 24. 3. 2010, bylo
rozhodnuto, že soudce Krajského soudu v Ostravě JUDr. Petr Indráček není
vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 38 Cad 5/2007. Nejvyšší správní soud nebyl vyrozuměn, že by soudce nemohl ve věci
rozhodnout pro zbavení způsobilosti k právním úkonům.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku stěžovatele, v níž uplatnil důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle kterého lze podat kasační stížnost z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li taková vada mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Důvodem kasační stížnosti podle stěžovatele v tomto ohledu
je skutečnost, že soud rozhodl neveřejně, v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší správní soud shledal
jako jinou vadu řízení, že soud rozhodl ve stěžovatelově nepřítomnosti. V soudním spise není
doloženo, že účastníkům bylo zasláno a řádně doručeno poučení podle §51 odst. 1 s. ř. s.,
podle kterého soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li se účastník
od dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci;
o tom musí být ve výzvě poučen. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud výslovně
uvedl, že soud podle §51 s. ř. s. rozhodl ve věci bez nařízení jednání se souhlasem účastníků
řízení. Podle konstantní judikatury (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 482/2005)
účastníku nelze upřít právo na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti
vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Rozhodl-li soud o věci
bez nařízení jednání, aniž žalobci řádně doručil výzvu k vyslovení souhlasu s takovým postupem
(§51 s. ř. s.), došlo v řízení k vadě, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
a je proto důvodem pro jeho zrušení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud pak v novém
rozhodnutí ve věci rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Cad 5/2007 - 123 ze dne
11. 5. 2010 pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát Mgr. František Drlík.
Ustanovený zástupce k výzvě soudu nevyčíslil odměnu za zastupování stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti, a proto mu odměna byla přiznána podle obsahu soudního spisu. Nejvyšší
správní soud přiznal ustanovenému advokátovi odměnu za zastupování v řízení o kasační
stížnosti za dva úkony právní služby po 500 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to za přípravu a převzetí zastoupení
a za doplnění kasační stížnosti ze dne 16. 6. 2010, a dva režijní paušály po 300 Kč podle §13
odst. 3 téže vyhlášky. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
jak je soudu známo z jeho úřední činnosti, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně
vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 320 Kč. Ustanovenému
zástupci se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v celkové výši
1920 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu