ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.121.2010:65
sp. zn. 6 Ads 121/2010 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: A. J.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Smetkou, advokátem, se sídlem Masarykova 1031, Veselí nad
Moravou, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce (stěžovatele)
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010, č. j. 22 Cad 122/2009 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Pavlu Smetkovi, advokátu, se sídlem
Masarykova 1031, Veselí nad Moravou, se přiznáv á odměna za zastupování
ve výši 1600 Kč; tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dní
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 22 Cad 122/2009 - 26, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele
proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2009, č. j. X. Žalovaná uvedeným rozhodnutím přiznala
stěžovateli plný invalidní důchod podle §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve
znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o důchodovém pojištění“), s přihlédnutím
k článku 40 a k článkům 45 a 46 odst. 2, 48 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, a to od 3. 7.
2007 ve výši 9975 Kč měsíčně, od ledna 2008 ve výši 10 352 Kč měsíčně, od srpna 2008 ve výši
10 788 Kč měsíčně a od ledna 2009 ve výši 11 175 Kč měsíčně.
Žalovaná v odůvodnění konstatovala, že podle posudku Pražské správy sociálního
zabezpečení pro Prahu 3 ze dne 15. 7. 2008 byl stěžovatel uznán plně invalidním od 3. 7. 2007
podle §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Doba pojištění stanovená pro nárok
na důchod byla splněna pouze s přihlédnutím k článku 45 odst. 1 nařízení Rady (EHS)
č. 1408/71; pro výši důchodu byla započtena doba pojištění v českém důchodovém pojištění
10 441 dní, ve španělském důchodovém pojištění 818 dní, celkem 11 259 dní. Pro nárok na plný
invalidní důchod byla započtena i doba pojištění kratší jednoho roku získaná na území Slovenské
republiky ve výši 151 dní. Základní a procentní výměra důchodu byla stanovena ve smyslu čl. 46
odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 v částce odpovídající poměru délky dob pojištění
získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských
státech, tj. v poměru 10 441/11 259. Základní výměra byla takto stanovena na 1456 Kč (1570 Kč
x 10 441/11 259). Žalovaná v dalším provedla rozbor výpočtu výše procentní výměry,
ve kterém se vychází z výpočtového základu stěžovatele, jeho osobního vyměřovacího základu
za rozhodné období (v daném případě tvořeno roky 1986 - 2006) a průměrného indexovaného
výdělku za období výkonu výdělečné činností v jiném členském státě během rozhodného období.
Plná výše procentní výměry byla stanovena na 9186 Kč, po úpravě dle pravidel čl. 46 odst. 2
nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 byla stanovena na 8519 Kč (9186 Kč x 10 441/11 259), celková
výše důchodu činila 9975 Kč měsíčně. Žalovaná zároveň vypočetla výši poskytovaného důchodu
v souvislosti se změnami výše důchodu učiněnými nařízením vlády č. 256/2007 Sb.,
od ledna 2008, nařízením vlády č. 211/2008 Sb., od srpna 2008 a nařízením vlády č. 363/2009 Sb.
od ledna 2009.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalobou ze dne 13. 7. 2009, v zásadě nesouhlasil s výší
přiznaného invalidního důchodu; poukázal přitom na evidenční list důchodového pojištění,
(myslel přitom podle názoru Nejvyššího správního soudu osobní list důchodového pojištění,
který tvořil přílohu napadeného rozhodnutí), kde dle jeho názoru nebyla započítaná doba
od 1. 1. 1993 do 14. 5. 1998 v kategorii AA hlubinné doly a dále na skutečnost, že mu nebyla
započítána doba odpracovaná ve Španělsku též v hlubinných dolech v úhrnu 2049 dní. Vyjádřil
přitom názor, že jeho invalidní důchod musí činit minimálně 1500 eur.
Žalovaná k žalobním námitkám uvedla, že zaměstnání stěžovatele bylo k 31. 12. 1992
zařazeno do I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných
dolech na základě nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 117/1988 Sb.,
o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů. Pracovní kategorie zaměstnání byly s účinností od 1. 1. 1993
zrušeny zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách
v sociálním zabezpečení, proto nelze zaměstnání od tohoto data hodnotit jako zaměstnání
zařazené do I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných
dolech. Z osobního listu důchodového pojištění a formuláře E 205 ES - Potvrzení týkající se
historie pojištění - vyplývá, že u stěžovatele došlo k vzájemnému krytí některých dob pojištění.
Podle článku 12 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 platí obecná zásada, že podle citovaného
nařízení není možné přiznat, ani zachovávat nárok na pobírání několika dávek stejného druhu
za jednu a tutéž dobu pojištění; stěžovateli byla proto pro výpočet výše důchodu započtena doba
pojištění ve španělském důchodovém pojištění v délce 818 dní, zbylé dny pojištění byly
posouzeny jako kryté v českém důchodovém pojištění.
Stěžovatel krajskému soudu dnem 8. 10. 2009 dodatečně předložil potvrzení o průběhu
zaměstnání vystavené Ministerstvem práce a sociálních věcí Španělského království,
z něhož vyplynulo, že stěžovatel byl (k datu vystavení tohoto potvrzení 12. 7. 2007) registrován
v systému sociálního pojištění v celkové době 2049 dní, 5 roků, 7 měsíců a 11 dní.
Žalovaná na výzvu soudu k těmto podkladům uvedla, že se dobou pojištění stěžovatele
ve Španělsku v délce 2049 již zabývala ve svém předchozím vyjádření, jež zároveň zopakovala
a uzavřela, že vzhledem k tomu, že k přiznání invalidního důchodu je příslušná Česká správa
sociálního zabezpečení jako český nositel pojištění, je nutné při souběhu dob pojištění primárně
přihlížet k dobám pojištění v českém důchodovém pojištění a teprve při jejich absenci k dobám
pojištění získaným v jiném členském státu Evropské unie.
Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 22 Cad 122/2009 - 26, žalobu zamítl
a rozhodl o nákladech řízení. V narativní části rekapituloval dosavadní procesní vývoj věci
a skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu. Krajský soud konstatoval, že v příloze
V Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 nebyl se Španělskem uznán soulad legislativy ohledně
podmínek invalidity, bylo postupováno výhradně podle českých právních předpisů. Stěžovatel byl
ode dne 3. 7. 2007 uznán plně invalidním podle §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém
pojištění, v platném znění, lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení pro Prahu 3 v posudku
ze dne 15. 7. 2008. V návaznosti na článek 45 odst. 1 Nařízení byla pro výši důchodu započtena
doba pojištění v českém důchodovém pojištění 10 441 dní, ve španělském důchodovém pojištění
818 dní. Doba 2049 dní nemohla být započítána s přihlédnutím k článku 12 odst. 1 Nařízení,
podle něhož není možné přiznat ani zachovávat nárok na pobírání několika dávek stejného druhu
z titulu jedné a téže doby povinného pojištění; zbylé dny pojištění byly posouzeny v českém
důchodovém pojištění.
Soud dále vysvětlil pravidla plynoucí z Nařízení týkající se výpočtu tzv. teoretické výše
důchodu a tzv. dílčího důchodu (odpovídajícího poměru dob pojištění získaných v tomto státě
vůči dobám získaným dohromady ve všech členských státech, kde byl žadatel pojištěn).
Soud se ztotožnil i s argumentací žalované, že nebyla započítána doba od 1. 1. 1993
do 14. 5. 1998 jako zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinných dolech vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 1993 byly pracovní kategorie
zaměstnání zrušeny zákonem č. 235/1992 Sb., a dle §15 citovaného zákona se zaměstnání
vykonávaná po 31. 12. 1992 pro účely důchodového zabezpečení považují za zaměstnání
III. pracovní kategorie.
Krajský soud v Brně neshledal v postupu žalované vadu chybného posouzení právní
otázky, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále převážně jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel kasační stížností a jejím doplnění ze dne 28. 6. 2010 napadl rozsudek ze dne
31. 3. 2009, č. j. 22 Cad 122/2009 - 26, v celém jeho rozsahu. Pochybení krajského soudu
spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud ignoroval důkazy, které stěžovatel v řízení předložil,
nepřihlédl k tomu, že v České republice platí nový zákon o pracovních kategoriích se zpětnou
platností, nezapočítal mu odpracované roky rovněž v kategorii hlubinné doly ve Španělsku.
Měsíčně údajně stěžovatel přichází minimálně o 400 eur. K výzvě soudu kasační stížnost
dne 8. 9. 2010 doplnil zástupce stěžovatele; proti rozsudku uplatnil důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení; měl za to, že se soud ztotožnil pouze s právní argumentací žalované
ohledně dob pojištění dle Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, aniž se vypořádal s jeho námitkami
vycházejícími z čl. 2 odst. 2. Nařízení Rady (ES) č. 859/2003 ze dne 14. 5. 2003. Ohledně
nezapočítání doby zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví, konstatoval v doplnění kasační
stížnosti zástupce stěžovatele, že ten se nyní obrací na evropské instituce, neboť si je vědom,
že pracovní kategorie pro výpočet důchodu byly zrušeny v České republice zákonem
č. 235/1992 Sb.
Stěžovatel tak uplatnil námitku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (vada řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé), pokud uvádí,
že se krajský soud nezabýval jeho důkazními návrhy, případně, že se nezabýval stěžovatelovými
námitkami v žalobě, a podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), pokud namítá nesprávnou aplikaci
práva Evropské unie v otázce tzv. překrývání dob pojištění. Pod tento stížní bod by také patřila
námitka týkající se nesprávného užití právní normy (tvrzení o novém zákonu upravujícím v České
republice pracovní kategorie).
Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou; Nejvyšší správní soud
ji projednal vázán rozsahem a důvody uplatněnými v kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Spornou otázkou je výše invalidního důchodu stěžovatele, jenž je občanem Slovenské
republiky, bydlí na Slovensku; doby pojištění před r. 1993 jsou podle příslušné právní úpravy
dobami českými a stěžovatel po roce 1992 pracoval na území České republiky, Slovenska
a Španělska.
Pokud jde o stěžovatelovy kasační námitky, Nejvyšší správní soud neshledal,
že by se krajský soud nezabýval důkazem, který stěžovatel v řízení před krajským soudem
předložil (potvrzení o době pojištění ve Španělsku). V rozhodnutí uvedl, že ve správním spise
je založeno potvrzení španělského nositele pojištění o celkové době registrace v systému
sociálního pojištění ve Španělsku v délce 2449 dnů - zde se krajský soud dopustil zřejmé chyby
v psaní, neboť na jiném místě rozsudku (č. l. 27) uvádí správnou dobu 2049 dnů; zřejmá
technická chyba v psaní však nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí. V identickém rozsahu
byla potvrzena doba pojištění ve Španělsku i na potvrzení, které stěžovatel předložil soudu
a které je založeno na č. l. 13 - 14 soudního spisu. Rozsah této doby ostatně sporným nebyl
(2049 dnů). Námitka spočívající na tvrzení, že se soud nezabýval předloženým důkazem,
tak neobstojí (navíc v tomto rozsahu španělský nositel potvrdil rozsah pojištění i v řízení,
které vedla žalovaná, přičemž žalovaná z potvrzení španělského nositele pojištění při určení
celkové doby pojištění vycházela).
Krajský soud se uplatněnými žalobními námitkami zabýval; nutno vidět, že stěžovatel
námitky uplatnil ve značně obecné podobě. Pokud se domáhal zápočtu dob pojištění
ve Španělsku v širším rozsahu, než tak učinila žalovaná, krajský soud tuto námitku nepominul a -
byť velmi stručně - vyložil, proč se tak nestalo (překrývání dob). Krajský soud je oprávněn
ztotožnit se i s argumentací žalované - v takovémto přístupu není možno spatřovat opominutí
žalobní námitky. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že poukaz na Nařízení Rady (ES)
č. 859/2003 (čl. 2 odst. 2) učiněný v doplnění kasační stížnosti je zcela nepatřičný,
neboť toto nařízení na posuzovanou věc vůbec nedopadá (jedná se o úpravu, která rozšířila
působnost nařízení (ES) č. 1408/71 a nařízení (ES) č. 574/72 na příslušníky třetích zemí -
stěžovatel je příslušníkem členského státu Evropské unie).
Nedůvodnou je i námitka poukazující obecně na nějaký nový zákon upravující v České
republice „pracovní kategorie“. Institut pracovních kategorií (rozdělování zaměstnání
do kategorií) byl pro Českou republiku zrušen zákonem č. 235/1992 Sb. od 1. ledna 1993.
Po tomto datu tedy nelze žádné zaměstnání vykazovat jako zaměstnání určité pracovní kategorie.
Zákon o důchodovém pojištění však zachoval po poměrně dlouhé období určité výhody plynoucí
z dřívější právní úpravy; tyto výhody se především týkají stanovení věkové hranice pro vznik
nároku na starobní důchod (§74 cit. zákona), případně výpočtu starobního důchodu (§76a
cit. zákona) - podstatná doplnění byla provedena zákonem č. 264/2006 Sb. Tato ustanovení
se však nijak nedotýkají výpočtu invalidního důchodu. Pro ten přichází z hlediska dříve platných
úprav použití §71 odst. 2 cit. zákona (srovnávací výpočet procentní výměry invalidního důchodu
podle zákona o důchodovém pojištění a podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995 - žalovaná
takové srovnání provedla, byť podle §71 odst. 2 druhé věty k tomu byla povinna toliko k žádosti
pojištěnce).
Pokud jde o námitku vytýkající obecně zápočet dob pojištění ve Španělsku, Nejvyšší
správní soud uvádí:
Nositel pojištění ve Španělsku potvrdil v období let 1995-2006 (tiskopis E 205) celkem
2049 dnů pojištění ve vymezených obdobích - nejednalo se o soustavný výkon práce, šlo
o 22 případů pracovní činnosti podléhající pojištění ve Španělsku v rozsahu od 3 dnů do 138 dnů.
V tomtéž období evidence žalované obsahuje evidenční listy důchodového zabezpečení
(pojištění), podle nichž byl stěžovatel v tomtéž období současně účasten důchodového pojištění
i na území České republiky. Například v roce 1995 je potvrzeno od 3. 7. 1995 do 14. 10. 1995
(104 dnů) pojištění ve Španělsku, zaměstnavatel VOKD akciová společnost Ostrava - Moravská
Ostrava na evidenčním listu důchodového pojištění vykazuje v roce 1995 365 dnů pojištění
a výdělek ve výši 127 909 Kč (120 dní vyloučená doba). V roce 1996 potvrdil španělský nositel
pojištění dobu pojištění od 8. 1. 1996 do 1. 3. 1996 (54 dnů), dále od 1. 4. 1996 do 28. 6. 1996
(89 dnů), a dále od 2. 9. 1996 do 29. 11. 1996 (89 dnů). V České republice přitom byl
podle evidenčního listu důchodového pojištění stěžovatel pojištěn od 1. 1. 1996 do 31. 5. 1996,
od 1. 7. do 31. 8. 1996 a od 1. 12. do 31. 12. 1996. Od roku 2000 se na evidenčních listech
objevuje jako druh zaměstnání „dohoda o pracovní činnosti“ (zaměstnavatel CZ - E, a. s.,
se sídlem Praha 3, Koněvova 2455/239) s obdobnou frekvencí dob pojištění na území České
republiky a Španělska, s výjimkou 151 dnů pojištění v roce 1999 na Slovensku (3. 6. -
31. 10. 1999).
Takto vykázané doby vzbuzují řadu otázek (které ovšem stěžovatel ze zřejmých důvodů
soudu nepokládá, takže nepředstavují ratio decidendi tohoto rozhodnutí): na území dvou států
docházelo v období před vstupem České republiky do Evropské unie i po vstupu k souběžnému
výkonu - patrně - závislé činnosti (stěžovatel byl horníkem, není zřejmé, na základě
jakého právního vztahu pracoval ve Španělsku). Česká republika sice uzavřela v roce 2002
smlouvu o sociálním zabezpečení se Španělskem, do doby vstupu do Evropské unie
však smlouva nenabyla účinnosti. V případě bezesmluvního vztahu nelze prima facie vyloučit
vznik dvojího pojištění (jeden stát například váže účast na pojištění na místo výkonu práce,
jiný stát na bydliště). Po vstupu České republiky do Evropské unie však Nařízení Rady (ES)
č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny
pohybující se v rámci Společenství v čl. 13 odst. 1 stanoví, že s výhradou článků 14c a 14f
podléhají osoby, na které se vztahuje nařízení, pouze právním předpisům jediného státu
(pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel je občan Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku).
Podle čl. 14 odst. 2 písm. b) i i) cit. Nařízení pak osoba obvykle zaměstnaná na území dvou
nebo více států podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má podnik
nebo zaměstnavatel, pro kterého pracuje, sídlo nebo místo podnikání, nemá-li bydliště na území
žádného státu, kde vykonává svou činnost. Povaha pracovních činností stěžovatele, které se často
překrývaly, tak zůstává neobjasněna. Poněvadž stěžovatel tyto skutečnosti v řízení před soudy
nijak nezpochybnil, a žalovaná se těmito fakty v řízení nikterak nezaobírala, bere Nejvyšší správní
soud tyto skutečnosti jako fakta nesporná.
Podle Nařízení č. 1408/71 platí (čl. 94 odst. 2), že všechny doby pojištění získané
podle právních předpisů členského státu přede dnem, od kterého je toto nařízení použitelné,
se berou v úvahu při stanovení nároků získaných podle tohoto nařízení; dále platí (čl. 45 odst. 1),
že instituce členského státu přihlíží v nezbytné míře k dobám pojištění získaným podle právních
předpisů kteréhokoli jiného členského státu, ať již v rámci obecného nebo zvláštního systému
a jako zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná, pokud právní předpisy
podmiňují získání, zachování nebo opětné nabytí nároku na dávky získáním dob pojištění.
Zákon o důchodovém pojištění stanoví, že potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní
důchod činí u pojištěnce ve věku nad 28 let pět roků; potřebná doba pojištění se zjišťuje z období
před vznikem invalidity, u pojištěnce nad 28 let z posledních deseti roků před vznikem invalidity.
Pro stěžovatele tedy bylo určující, zda v období 10 let před vznikem invalidity (před 3. 7. 2007)
získal 5 let pojištění. Pro zjištění, zda nárok na důchod vznikl, musela žalovaná zohlednit i doby
pojištění získané ve Španělsku.
Právní úprava pro zápočet dob pojištění jednoho členského státu Evropské unie
v případě jejich překrývání s dobou pojištění druhého státu je obsažena v čl. 15 odst. 1 Nařízení
Rady (ES) č. 574/72 (prováděcí nařízení k Nařízení č. 1408/71). (Pro úplnost je vhodné dodat,
že žalovaná rozhodla o žádosti stěžovatele o invalidní důchod dne 29. 6. 2009, Nejvyšší správní
soud věc posuzuje pod právního stavu ke dni vydání rozhodnutí).
Podle této úpravy (čl. 15 odst. 1 písm. a) Nařízení č. 574/72) v případech uvedených
mj. v čl. 45 odst. 1 nařízení č. 1408/71 se sčítání dob pojištění provádí v souladu
s těmito pravidly: k dobám pojištění získaným podle právních předpisů jednoho členského státu
se přičtou doby pojištění získané podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu,
pokud je to nezbytné k doplnění dob pojištění získaných podle právních předpisů prvního
členského státu za účelem získání, zachování nebo obnovení nároků na dávky,
pokud se tyto doby pojištění nepřekrývají (zvýraznil Nejvyšší správní soud). Platí tedy,
že překrývající se doby se započítají pouze jednou.
Nejvyšší správní soud ve správním spisu žalované ověřil, že žalovaná porovnala doby
pojištění evidované na území České republiky a ve Španělsku, a pokud se tyto doby překrývaly,
započetla je pouze jednou, a to jako české doby pojištění. Tento postup Nejvyšší správní soud
shledává v souladu se shora uvedenou právní úpravou. Z doby 2049 dnů pojištění ve Španělsku
tak zůstalo 818 dnů, které žalovaná k českým dobám připočetla. Jen díky tomu pak stěžovatel
vůbec získal nárok na invalidní důchod. Ke konkrétním případům překrývání dob stěžovatel
konkrétní námitky neuvedl, takže Nejvyšší správní soud na tomto konstatování skutečností
zjištěných ze správního spisu může přestat. Stěžovatel získal pro výši důchodu 44 roků pojištění
(s dopočtenou dobou, která představovala období od 3. 7. 2007 do 1. 4. 2020). Problém výše
stěžovatelova důchodu tedy vůbec netkví v době pojištění; není jasné, z čeho stěžovatel
dovozoval tak vysoké ztráty na výši důchodu (v žalobě uváděl, že jeho důchod má činit
minimálně 1500 eur, v kasační stížnosti uváděl, že přichází nejméně o 400 eur. Španělské doby
pojištění představovaly 2049 dnů, tedy 5 let, 7 měsíců a 11 dnů, z toho překryto českými dobami
pojištění bylo (2049 - 818 = 1231) 1231 dnů, 818 dnů bylo započteno jako výlučná španělská
doba. „Překryté“ doby tedy představovaly cca 3 roky pojištění, což teoreticky může vést
k důchodu nižšímu o 4,5% výpočtového základu (jenž byl ve stěžovatelově věci stanoven částkou
13 917 Kč). Tento fakt tedy nemohl ani teoreticky vést k tak nežádoucím důsledkům, jak je
stěžovatel vnímá (stěžovatel se domnívá, že má důchod minimálně o 10 000 Kč nižší,
než mu náleží). Výše důchodu totiž vedle počtu let pojištění (které u stěžovatele představují
vcelku nadstandardních 44 let) závisí na výši dosahovaných výdělků na území České republiky
(a samozřejmě na právní úpravě výpočtu). K tomu stěžovatel v kasační stížnosti ničeho nenamítá,
proto Nejvyšší správní soud uvádí toliko obecně: Za základ pro výpočet důchodu se berou - při
výpočtu dílčího důchodu - pouze příjmy dosažené v dobách pojištění získaných podle českých
právních předpisů (čl. 47 odst. 1 písm. d/ Nařízení č. 1408/71). Za doby pojištění v cizině
se dosazují obdobné výdělky, jaké by pravděpodobně pojištěnec dosáhl, kdyby v daném období
pracoval v České republice (průměrný indexovaný výdělek, který se určí z vyměřovacích základů
získaných podle českých právních předpisů). Žalovaná takto určila osobní vyměřovací základ
ve výši 25 369 Kč (jde v podstatě o průměrný výdělek) a výpočtový základ ve výši 13 917 Kč (jde
o redukovaný průměrný výdělek). Tomu posléze odpovídá procentní výměra důchodu za 44 roků
pojištění (66 % výpočtového základu) ve výši 9186 Kč, v poměru délky dob pojištění v České
republice a ve Španělsku pak činí 8519 Kč. Jestliže byl průměrný měsíční výdělek (osobní
vyměřovací základ) stěžovateli stanoven na 25 369 Kč, stěží mohl jeho důchod činit 1500 eur
(přibližně 37 500 Kč) či cca 20 000 Kč (v kasační stížnosti vyčíslená újma ve výši 400 eur).
V České republice je průměrný měsíční výdělek podstatně redukován - jak shora uvedeno,
výpočtový základ, tedy redukovaný průměrný výdělek, činí ve stěžovatelově případě 13 917 Kč;
redukce plynou z §15 zákona o důchodovém pojištění (pro důchody přiznané ode dne
spadajícího do kalendářního roku 2007 byla první redukční hranice 9600 Kč, druhá redukční
hranice 23 300 Kč - to znamenalo, že stěžovateli se částka 9600 započetla zcela, z částky
nad 9600 do 23 300 se započetlo 30 %, tj. 4110 Kč a z částky nad 23 300 10 %, tj. 207 Kč).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud se namítaných pochybení nedopustil,
byť jeho odůvodnění věci bylo velmi strohé a některá ustanovení předpisů Evropské unie
pominul stejně jako žalovaná. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud odůvodnění doplnil,
v duchu již konstantní judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs
104/2008 - 66, obojí dostupné na www.nssoud.cz), aniž zpochybnil správnost výroku rozsudku
krajského soudu.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nenáleží, správní orgán nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
30. 7. 2010, č. j. 22 Cad 122/2009 - 43, ustanoven zástupcem JUDr. Pavel Smetka, advokát,
se sídlem Masarykova 1031, 698 01 Veselí nad Moravou; podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ustanovení §9
odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přiznal Nejvyšší správní
soud zástupci odměnu za dva úkony právní služby, a to 2 x 500 Kč podle §11 odst. 1 písm. b)
(první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi
zástupce nebo obhájce ustanoven soudem; za součást převzetí a přípravy k zastoupení klienta
se považuje i studium spisu u soudu dne 18. 8. 2010) a §11 odst. 1 písm. d) (doplnění kasační
stížnosti dne 7. 9. 2010) citované vyhlášky a náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby
ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy 1600 Kč. Zástupce stěžovatele
na výzvu soudu uvedl, že není plátcem daně z přidané hodnoty. Uvedená částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu