ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.129.2010:55
sp. zn. 6 Ads 129/2010 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce:
GASLINES, s. r. o., se sídlem Horní 1679, Žďár nad Sázavou, zastoupeného
Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou,
proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Horní náměstí 103/2, Opava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2009, č. j. 910/1.30/09/14.3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, č. j. 22 Ca 209/2009 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á .
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím potvrdil žalovaný rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce
pro Jihočeský kraj a Vysočinu, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 40 000 Kč a povinnost
zaplatit náklady řízení ve výši 1000 Kč za správní delikt na úseku odměňování zaměstnanců podle
§26 odst. 1 písm. b) a písm. c) ve spojení s odst. 2 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci
práce. Žalobce podle napadeného rozhodnutí správní delikt spáchal tím, že jednomu zaměstnanci
v rozporu s §112 odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, neposkytl doplatek
mzdy v takové výši, aby součet mzdy a doplatku byl alespoň ve výši minimální mzdy, a tím,
že dvěma zaměstnancům nevyplatil mzdu ve stanoveném termínu (u jednoho zaměstnance byla
v minulosti část mzdy vyplacena opožděně, u obou zaměstnanců nebyla mzda za jiný měsíc
vyplacena ke dni kontroly vůbec).
V odvolání proti rozhodnutí I. stupně žalobce napadal, že porušení zákona správní orgán
zkoumal ryze po formální stránce. Podle žalobce z jeho strany nedošlo k záměrnému krácení
mzdových nároků jeho zaměstnanců, které by vedlo k jejich hmotné nouzi. Zaměstnanci
totiž nevyužili žádného z institutů k ochraně svých práv (okamžité zrušení pracovního poměru
ze strany zaměstnance z důvodu prodlení s úhradou mzdy, civilní žaloba o zaplacení mzdy)
a mzda jim později byla doplacena v plné výši, tudíž nedošlo k ohrožení jejich práv. Platební
neschopnost žalobce vůči jeho zaměstnancům je způsobena častým prodlením smluvních
partnerů žalobce, podnikatele v oboru stavebnictví, s plněním splatných závazků. Na tomto stavu
tak žalobce nenesl vinu.
Žalovaný odvolání žalobce shora označeným rozhodnutím zamítl. Pokud jde o argument,
že krácení mzdových nároků zaměstnanců nebylo záměrné a nevedlo k jejich hmotné nouzi,
žalovaný uvedl, že v řízení o dotčeném správním deliktu se posuzuje objektivní odpovědnost,
tedy odpovědnost za výsledek, a zavinění se nezkoumá. Žalovaný na odvolací námitku žalobce,
že zaměstnanci nevyužili žádného z institutů k ochraně svých práv, uvedl, že podle jeho zjištění
naopak oba zaměstnanci už pracovní poměr zrušili z důvodu prodlení s úhradou mzdy. Žalobce
navíc podle žalovaného při kontrole nepředložil žádný relevantní důkaz, proč by mzdu uvedeným
zaměstnancům nemusel v termínu vyplatit. Skutečnost, že žalobci smluvní partneři neuhradili
včas smluvní závazky, podle žalovaného není pro posouzení věci relevantní, neboť žalobce nesmí
podle §13 odst. 2 písm. a) zákoníku práce riziko svého podnikání přenášet na své zaměstnance.
Žalovaný se zabýval také výší sankce a shledal, že správní orgán I. stupně přihlédl při určení výše
pokuty k počtu zaměstnanců zaměstnavatele, k závažnosti deliktu, způsobu jeho spáchání
a ke společenské nebezpečnosti deliktu, kterou posoudil jako vysokou. Vzhledem k tomu,
že se jedná o nejpřísněji postižitelné jednání (částkou až 2 000 000 Kč), a uložená pokuta byla
u spodní hranice sankčního rozpětí, považoval ji žalovaný za přiměřenou.
V žalobě proti rozhodnutí o odvolání žalobce zopakoval námitku, že žalovaný pojímá
odpovědnost za správní delikty ryze formálně. Žalobce znovu uvedl, že krácení mzdových
nároků zaměstnanců nebylo z jeho strany záměrné a nevedlo k hmotné nouzi zaměstnanců.
Mzdové nároky zaměstnanců byly v mezidobí vypořádány, tudíž jednání žalobce nenaplňovalo
potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, což je základním předpokladem odpovědnosti
za správní delikt.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 7. 2010 žalobu zamítl. Krajský soud
se sice neztotožnil s některými úvahami žalovaného a tyto vypořádal samostatně, potvrdil
však závěry napadeného rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že při posuzování správních deliktů
je nutné zkoumat nejen naplnění znaků skutkové podstaty, ale také to, zda jednání vykazuje
materiální stránku, tedy stupeň společenské nebezpečnosti. Podle krajského soudu by se zdánlivě
mohlo podávat, že se správní orgány v případě žalobce zabývaly jen naplněním znaků skutkové
podstaty správního deliktu (formálními znaky), a nikoli tím, zda jednání vykazuje společenskou
nebezpečnost (materiálním znakem). Nicméně, i když nejsou rozhodnutí správního orgánu
I. stupně a žalovaného precizní, neboť úvaha o společenské nebezpečnosti je obsažena v části
týkající se pokuty, je z jejich úvah zřejmé, že shledaly takovou intenzitu společenské
nebezpečnosti vytýkaného jednání, která odůvodňuje uložení pokuty ve výši spodních 2 %
zákonem stanoveného rozmezí pro výši sankce. Také krajský soud se ztotožnil s tím, že vytýkané
jednání naplňuje dostatečný stupeň společenské nebezpečnosti, neboť nelze odhlédnout
od skutečnosti, že ani zdánlivě nízká výše nedoplatků nepředstavuje pro postižené zaměstnance
zanedbatelnou část jejich mzdy, neboť jsou odměňováni na hranici minimálních mzdových tarifů.
Za bagatelní nelze podle krajského soudu vůbec považovat nevyplacení mzdy se zpožděním
přesahujícím 1,5 měsíce. Krajský soud zdůraznil alimentační povahu mzdy, která představuje
zdroj výživy pro zaměstnance i jeho rodinu; prodlení s výplatou mzdy v délce přesahující
1,5 měsíce tak nemůže být vykládáno jako nezpůsobilé přivodit hmotnou nouzi zaměstnanců.
Chování delikventa následující po zjištění deliktu kontrolními orgány považoval krajský soud
ve shodě s žalovaným za nerozhodné.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost, v níž znovu
zopakoval námitky uvedené v odvolání a později v žalobě, přičemž se domnívá, že napadené
rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení právní otázky (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.).
Žalovaný odkázal na svá předchozí vyjádření a zdůraznil, že při stanovení výše pokuty
byly zohledněny všechny skutečnosti, které byly žalovanému známy. K otázce objektivní
odpovědnosti žalovaný odkazuje na rozsudek ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 As 49/2004 - 74,
v němž Nejvyšší správní soud potvrdil, že odpovědnost právnických osob za správní delikty
je odpovědností objektivní, t. j. bez ohledu na zavinění. Podle žalovaného finanční situace
stěžovatele, jeho druhotná platební neschopnost a chování obchodních partnerů nemůže mít vliv
na plnění zákonných povinností vůči zaměstnancům, kteří mají také své osobní zájmy
a povinnosti navázané na předpokládaný měsíční příjem za vykonanou práci. Podle žalovaného
byl stupeň společenské nebezpečnosti prokázán a k okolnostem a následkům spáchání deliktu
bylo přihlédnuto při stanovení výše sankce.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, osobou
oprávněnou, zastoupenou advokátem, a není dán ani jiný důvod nepřípustnosti podle §104
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud
proto posoudil kasační stížnost, vázán jejím rozsahem a důvody v ní uplatněnými podle §109
odst. 2 a odst. 3 s. ř. s., a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v rozhodném znění,
se „právnická osoba … dopustí správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců tím, že … b) neposkytne
zaměstnanci mzdu nebo plat, alespoň ve výši minimální mzdy, popřípadě minimálního mzdového tarifu nebo plat
ve stanovené výši“. Podle §26 odst. 1 písm. c) téhož zákona se právnická osoba dopustí správního
deliktu také tím, že „neposkytne zaměstnanci ve stanoveném termínu mzdu nebo plat nebo některou
její složku.“ Za tyto delikty může být právnické osobě uložena podle §26 odst. 2 písm. c)
téhož zákona pokuta až do výše 2 000 000 Kč.
Zdejší soud v rozsudku ze dne 2. 6. 2010, č. j. 6 Ads 171/2009 - 60, dostupném
na www.nssoud.cz, konstatoval, že zákon o inspekci práci koncipuje odpovědnost za spáchané
správní delikty právnickou osobou jako odpovědnost objektivní. Dále podrobně popsal,
jaké znaky musí jednání naplňovat k uplatnění odpovědnosti za správní delikt právnické osoby:
„[k] uplatnění odpovědnosti za správní delikt právnické osoby je nutné, aby jednání naplňovalo jak obecné znaky
(protiprávnost jednání, existence odpovědné osoby, trestnost stanovená zákonem), tak znaky některé konkrétní
skutkové podstaty uvedené ve zvláštním zákoně. Znaky určující skutkovou podstatu se člení na znaky
charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu. Zásadně je nutné naplnit
materiální znak deliktu. Individuální objekt, který má každá skutková podstata, vyjadřuje konkrétní jednotlivý
zájem, proti kterému delikt směřuje a k jehož ochraně je příslušné ustanovení určeno. Objektivní stránkou
se od sebe jednotlivé delikty právnických osob odlišují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2007, č. j. 4 As 28/2006 - 65, dostupný na www.nssoud.cz).“
Stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti tomu, že správní orgány nezkoumaly, že krácení
mzdových nároků nebylo záměrné, tedy že protiprávní stav nezavinil; namítá tedy nesprávné
právní posouzení subjektivní stránky deliktu. Dále namítá, že jeho jednání nenaplňovalo potřebný
stav společenské nebezpečnosti, tedy že nebyl v předchozím řízení správně posouzen materiální
znak deliktu. K oběma námitkám však již zaujali žalovaný i krajský soud podrobná stanoviska
ve svých rozhodnutích, Nejvyšší správní soud proto přezkoumal, zda jejich právní posouzení
nebylo nesprávné ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud jde o subjektivní stránku deliktů, zákon o inspekci práce koncipuje odpovědnost
za spáchané správní delikty právnickou osobou jako odpovědnost objektivní. Koncepce
objektivní odpovědnosti za správní delikt neklade správním orgánům povinnost zkoumat
zavinění odpovědné právnické osoby, tedy zkoumat a prokazovat naplnění psychického vztahu
pachatele ke svému jednání. Porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem
nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti, pak je naplněna objektivní stránka
správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt postačí prokázání
těchto porušení. Objektivní odpovědnost za správní delikty dle zákona o inspekci práce zabraňuje
tomu, aby se zaměstnavatel zbavoval či na zaměstnance přenášel povinnosti mu uložené právními
normami (srov. výše uvedený rozsudek č. j. 6 Ads 171/2009 - 60). Jinými slovy, to, že stěžovatel
nekrátil mzdové nároky záměrně, na jeho odpovědnost za správní delikt nemělo dopad.
Krajskému soudu tedy nelze vytknout žádné pochybení ohledně právního posouzení relevantní
otázky.
Pokud jde o materiální stránku deliktu, tedy společenskou nebezpečnost spáchaného
deliktu, v obecné rovině lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že správní delikt podle uvedeného
zákona nelze posuzovat čistě formálně. Nicméně, podle zdejšího soudu tak nečinili ani žalovaný
ani krajský soud. Důvody, které stěžovatel uvádí na podporu argumentu, že jeho delikt
nenaplňoval potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, mají spočívat v tom, že mzdové nároky
zaměstnanců byly v mezidobí vypořádány, že společnost podniká ve stavebnictví, takže často
její zákazníci hradí dluhy vůči společnosti pozdě a že krácení mzdových nároků nebylo záměrné.
Společenská nebezpečnost činu znamená, že spácháním takového činu pachatel ohrozí zájem
společnosti, který je považován za důležitý a kterému je přiznána ochrana.
Ustanovení, které zavádí sankci za správní delikt na úseku odměňování, má za cíl zajistit
v praxi účinné fungování institutu minimální mzdy. Právní úprava minimální mzdy v zákoníku
práce má přitom původ v Mezinárodním paktě o hospodářských, sociálních a kulturních právech,
publikovaném pod č. 120/1976 Sb., v němž je minimální odměna za práci, potřebná k slušnému
životu pracovníků a jejich rodin, uvedena jako lidské právo [čl. 7 písm. a) paktu]. Nevyplacení
mzdy v minimální výši nebo prodlení s jejím vyplacením výrazně delší, než je splatnost mzdy,
je tedy možné považovat za zásah do zájmu společnosti zajistit odměnu za práci k slušnému
a soběstačnému životu pracovníků a jejich rodin, a tedy za společensky škodlivé jednání.
Podle §141 zákoníku práce jsou mzda či plat splatné po vykonání práce, a to nejpozději
v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu
nebo plat nebo některou jejich složku, a tuto lhůtu pro vyplácení mzdy stěžovatel opakovaně
nesplnil. Význam, jenž zákonodárce přikládá včasné výplatě mzdy, lze ostatně dovodit i z toho,
že nevyplacení odměny za práci do patnácti dnů ode dne splatnosti mzdy je jedním z mála
taxativně vymezených důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem v §56
písm. b) zákoníku práce.
Naproti tomu je nutno jednoznačně odmítnout argument stěžovatele, že by zaměstnanci
museli využít okamžitého zrušení pracovního poměru jako institutu k ochraně jejich práv
předtím, než by bylo možné zaměstnavateli uložit sankci podle zákona o inspekci práce.
Takový výklad nejenže nevyplývá ze zákona a argumenty k němu nepředložil ani stěžovatel,
ale navíc by popíral smysl úpravy inspekce práce. Včasná kontrola dodržování předpisů
o odměňování, která odhalí případná pochybení, je účinnější i z pohledu ochrany práv
zaměstnanců, neboť na základě ní lze sjednat nápravu a taková kontrola má také preventivní
účinky. I v tomto ohledu se Nejvyšší správní soud ztotožnil s právním posouzením otázky
krajským soudem.
Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému neshledal námitky stěžovatele
důvodnými a kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl
ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu