ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.138.2009:73
sp. zn. 6 Ads 138/2009 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: V. S.,
zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009, č. j. 42 Cad 287/2008 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, JUDr. Ireně Slavíkové, advokátce, se sídlem
Wenzigova 5, Praha 2, se přizn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 960 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
13. 5. 2009, č. j. 42 Cad 287/2008 - 47, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 23. 4. 2008, č. X, jímž žalovaná zamítla stěžovatelovu žádost o plný invalidní
důchod pro nesplnění zákonných podmínek. Napadený rozsudek potvrdil rozhodnutí žalované,
neboť konstatoval, že u stěžovatele nebyly naplněny podmínky plné invalidity, jak je stanoví §38
a §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že ve správním řízení došlo k vadám, pro něž měl
krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel vady řízení spatřuje v tom, že jeho zdravotní
stav byl špatně posouzen jak lékařem okresní správy sociálního zabezpečení, tak i Posudkovou
komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „PK MPSV“). Stěžovatel pociťuje
svůj zdravotní stav jako zhoršující se a zásadně neovlivnitelný léčbou a domnívá se, že byl
podhodnocen. Dále stěžovatel poukazuje na to, že nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování
znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství a psychiatrie a že jeho zdravotní stav
jej diskvalifikuje na trhu práce.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že krajský soud vycházel
z posudku PK MPSV jako z hlavního podkladu pro své rozhodnutí. Krajský soud konstatoval,
že posudková komise měla dostatek údajů pro zjištění zdravotního stavu žalobce, její závěr
je shodný s posouzením lékaře OSSZ v Mladé Boleslavi. Posudková komise podala posudek
v řádném složení, za účasti odborného lékaře podle povahy zdravotního postižení žalobce,
jakož i po studiu a vyhodnocení zdravotní dokumentace. Krajský soud proto návrh stěžovatele,
aby byl ve věci vypracován znalecký posudek, zamítl jako nadbytečný. Krajský soud pak uvedl,
že podle zjištěných a odůvodněných závěrů PK MPSV činil pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti žalobce 40 %, je tedy nižší než 66 % a nejde o žádné ze zdravotních postižení,
která jsou vyjmenována v příloze č. 3 a 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Ze závěrů PK MPSV i další
lékařské dokumentace, obsažené v dávkovém spise, pak soud dovodil, že k datu vydání
napadeného správního rozhodnutí nebyl žalobce plně invalidní podle §39 odst. 1 a 2 zákona
o důchodovém pojištění. Postup žalované, která napadeným rozhodnutím zamítla stěžovateli
žádost o plný invalidní důchod, krajský soud shledal jako správný a v souladu se zákonem,
a proto stěžovatelovu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 21. 5. 2009, kasační stížnost byla podána dne
3. 6. 2009. Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost
podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel námitku z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pro tento důvod kasační stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší
správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných
kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal,
přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K stěžovatelovým výhradám, že jeho zdravotní stav byl posudkovým lékařem i PK MPSV
posouzen špatně a že měl být jeho zdravotní stav posouzen navrženým soudním znalcem,
Nejvyšší správní soud uvádí, že invalidní důchod je důchodem podmíněným existencí
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Rozhodnutí soudu o přiznání plného či částečného
invalidního důchodu jako dávky důchodového pojištění se tedy opírá především o odborné
lékařské posouzení, jež je v řízení soudním primárně zákonem (§4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) svěřeno Ministerstvu práce
a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Tyto posudkové
komise jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní
schopnosti pojištěnců, rovněž však k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku.
Tyto posudky pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených §132 občanského
soudního řádu se zřetelem k §64 s. ř. s. Přitom však takový posudek, který zcela splňuje
požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním. Požadavek
úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky posudkových komisí spočívá pak v tom,
aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi,
které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým
nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité
odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá
ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné či částečné)
závisí především.
Krajský soud proto nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí z posudku
PK MPSV; tato komise totiž ve svém posudku nepominula žádné z potíží udávaných
stěžovatelem, resp. potíže, o nichž byly doklady ve zdravotnické dokumentaci.
Takové opomenutí ostatně nenamítal ani stěžovatel, pouze se lišil ve svém subjektivním
hodnocení závažnosti těchto problémů. Stěžovatel v žalobě ani netvrdil nedostatečnost podkladů
(neúplnost zdravotnické dokumentace), z níž žalovaná při posouzení vycházela. S ohledem na to,
že se konečné závěry jak posudku okresní správy sociálního zabezpečení, z něhož vycházela
žalovaná, tak posudku PK MPSV, z něhož vycházel soud, ohledně nenaplnění podmínek
invalidity shodovaly, nebyl důvod napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. O obsahu
posudku PK MPSV nemohla s ohledem na absenci výhrad vůči jeho úplnosti vzniknout
ani pochybnost, která by odůvodňovala přibrání znalce v oboru posudkového lékařství.
Nejvyšší správní soud již v obdobných případech konstatoval, že „důvodu kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., spočívajícího v tom, že správní orgán pro skutkovou
podstatu, z níž vycházel, neměl oporu ve spisech, nelze ve věci týkající se dávky důchodového
pojištění podmíněné zdravotním stavem přisvědčit, jestliže Česká správa sociálního zabezpečení
ve svém rozhodnutí vycházela z posudku podaného posudkovým lékařem příslušné správy
sociálního zabezpečení“ (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2003, č. j. 5 Ads 15/2003 - 60,
publikovaný pod č. 176/2004 Sb. NSS). Krajský soud tedy postupoval správně, pokud shledal
postup a závěry žalované jako souladné se zákonem.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném rozsudku
nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalované rovněž právo na náhradu nákladů nenáleží, neboť přiznání nákladů
řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovaná, přestože měla ve věci plný úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 42 Cad 287/2008 - 55 ze dne
8. 6. 2009 ustanovena pro řízení o kasační stížnosti zástupkyně JUDr. Irena Slavíková.
Té Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za jeden úkon právní služby
spočívající v sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném k datu provedení úkonu.
Ustavená advokátka svým přípisem ze dne 9. 9. 2009 požaduje po soudu odměnu za tři úkony
právního zastoupení, a to za převzetí a přípravu, za studium spisu a za sepis doplnění kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že podle §11 odst. 1 písm. b) citované
vyhlášky mimosmluvní odměna náleží za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem. Na rozdíl od §11 odst. 1 písm. a) citované
vyhlášky, kdy na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb náleží odměna již za samotné
převzetí a přípravu zastoupení, ustanovení §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky vyžaduje první
poradu s klientem. Ustanovená advokátka však netvrdila ani nedoložila, že by se s klientem
v souvislosti s převzetím zastoupení a přípravou kasační stížnosti sešla. Pokud byla požadována
i odměna za nahlédnutí do spisu, které se uskutečnilo dne 19. 6. 2009, k tomu Nejvyšší správní
soud upozorňuje, že mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. f) advokátovi náleží
za prostudování spisu při skončení vyšetřování, v daném případě se však jedná o nahlížení
do soudního spisu v průběhu zastupování klienta, což nenaplňuje situaci předvídanou citovaným
ustanovením. Nejvyšší správní soud nadto neshledal ani jinou skutečnost,
jež by odůvodňovala přiznání odměny za úkon spočívající ve studiu spisu, jak ustanovená
advokátka požadovala, a odměnu za tento úkon jí nepřiznal. Nejvyšší správní soud tedy úkony
deklarované zástupkyní stěžovatele posoudil jako jeden úkon právní služby a za něj přiznal
odměnu. Tato odměna je podle §9 odst. 2 cit. vyhlášky ve spojení s §7 cit. vyhlášky stanovena
ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby. Dále náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele
paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni na odměně za zastupování a náhradě
hotových výdajů 800 Kč. Protože je ustanovená zástupkyně plátcem daně z přidané hodnoty,
náleží jí rovněž podle §35 odst. 8 s. ř. s. částka, kterou je z přiznané odměny na této dani povinna
odvést. Celkem tedy ustanovené zástupkyni náleží 960 Kč. Pro zaplacení odměny soud stanovil
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu