ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.142.2007:192
sp. zn. 6 Ads 142/2007 - 192
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: L. K.,
zastoupené JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem, se sídlem Slovanská 21, Šumperk,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 14. 9. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2007, č. j. 21 Cad 124/2006 - 57,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2007, č. j. 21 Cad 124/2006 - 57,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. 5. 2007, č. j. 21 Cad 124/2006 - 57, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 14. 9. 2006, č. X, jímž žalovaná zamítla stěžovatelčinu žádost o plný invalidní
důchod pro nesplnění podmínek podle ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť stěžovatelka podle posudku lékaře
Okresní správy sociálního zabezpečení v Šumperku ze dne 24. 8. 2006 nebyla plně invalidní,
a to proto, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost
soustavné výdělečné činnosti pouze o 10 %.
Obsahem velmi rozsáhlé (49 stran a 66 stran doplnění), poněkud pleonasticky
koncipované a nepříliš přehledně členěné kasační stížnosti (pro tyto vlastnosti a s ohledem na to,
že obsah kasační stížnosti je účastníkům řízení znám, Nejvyšší správní soud upouští
od její podrobné rekapitulace a provádí rovněž jistou simplifikaci a redukci jednotlivých námitek
podle jejich smyslu) je v podstatě jediná, různými slovy opisovaná a v mnohých kontextech
zmiňovaná námitka. Jde o námitku nesprávně zjištěného druhu a rozsahu zdravotního postižení,
a to jak v řízení před správním orgánem, tak v řízení před soudem, v důsledku čehož došlo
podle stěžovatelky k nesprávnému závěru o splnění či nesplnění podmínek invalidity ve smyslu
zákona o důchodovém pojištění.
Stěžovatelka v této souvislosti polemizuje zejména se závěrem krajského soudu,
že posudky posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Šumperku (dále jen
„PK OSSZ“) a Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „PK
MPSV“) jsou úplné a přesvědčivé. Pokud jde o úplnost, stěžovatelka namítá,
že ve všech posudcích chybí citace, resp. odkaz na stěžejní texty mnoha lékařských zpráv
svědčících o nepsychiatrické příčině jejího zdravotního stavu (uvádí rozsáhlými citacemi příklady),
zcela chybí jakékoliv zprávy potvrzující závěry posudku PK OSSZ o simulaci a rentové motivaci
stěžovatelky, v posudku PK OSSZ chybí zpráva z komplexního psychologického vyšetření
stěžovatelky ze dne 28. 7. 2006, zcela chybí jakékoliv podklady pro tvrzení PK MPSV,
že stěžovatelka byla od dětství nezralou, nevyrovnanou osobností s labilní emotivitou, nicméně
především stěžovatelka postrádá v posudcích odkaz na části lékařské dokumentace, které svědčí
pro to, že v jejím případě nejsou naplněna hlavní ani vedlejší diagnostická kritéria pro chronický
únavový syndrom (dále i „CFS“).
Posudky jsou podle stěžovatelky v důsledku neúplnosti nepřesvědčivé ve svých závěrech.
Nepřesvědčivý je závěr o tom, že u stěžovatelky dominuje nespecifická porucha osobnosti
s pithiatickými rysy pocházející z dětství, neboť takovému závěru podle stěžovatelky
nekoresponduje žádná v posudku citovaná lékařská zpráva, nepřesvědčivý je závěr o simulaci
stěžovatelky, neboť PK OSSZ nařízené psychologické vyšetření stěžovatelky žádnou simulaci
neprokázalo, posudky dávají do popředí staré lékařské zprávy. Zásadní námitku však stěžovatelka
vznáší proti tomu, že všechny tři posudky zasahují do diagnostiky ošetřujících odborných lékařů
a bagatelizují jejich diagnostické závěry, pokud jde o otázku, zda stěžovatelka trpí či netrpí CFS.
Stěžovatelka namítá, že posudky nemohou být v tomto ohledu přesvědčivé, pokud uvádějí citace
lékařských zpráv o nesplnění diagnostických kritérií z roku 2001, tj. z doby, kdy byly
teprve hledány příčiny dlouhodobých potíží stěžovatelky a postupně (s mizivým dlouhodobým
efektem) léčeny její nejrůznější infekce, a vydávají je za aktuální stav v roce 2007. Dále
se stěžovatelka pozastavuje nad tím, že posudky napadají a ignorují závěry jejího ošetřujícího
lékaře o CFS, aniž jakkoliv konkrétně dokládají, o jaké odborné a diagnosticky podložené
argumenty se v negaci CFS u stěžovatelky opírají.
Stěžovatelka dále velmi podrobně odkázala na obsah žaloby, v níž, podobně
jako v kasační stížnosti, namítla neúplnost a nepřesvědčivost posudku PK OSSZ, a to opět
pro skutečnost, že (zjednodušeně řečeno) preferuje staré lékařské zprávy s nespecifickými
a nejasnými závěry před novějšími, snaží se příčiny stěžovatelčina dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu hledat v její narušené psychice, aniž pro to má jednoznačné podklady, a zcela
ignoruje dlouhodobě a setrvale diagnostikovaný CFS, s nímž je stěžovatelka v péči u, podle jejích
slov, renomovaného odborníka na problematiku CFS MUDr. M. N., CSc.
Podle názoru stěžovatelky je příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
právě CFS, o jehož diagnóze nejsou podle ní pochybnosti, resp. v jejím vyvrácení jsou posudky
nepřesvědčivé. CFS sice není samostatnou položkou v příloze č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.,
kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nicméně
v takovém případě měly posudkové komise podle stěžovatelky přistoupit k aplikaci §6 odst. 6
zmíněné vyhlášky a stanovit procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
podle takového zdravotního postižení uvedeného v příloze č. 2, které je s CFS funkčním
dopadem nejvíce srovnatelné. Nejvíce srovnatelná jsou pak podle stěžovatelky postižení
imunodeficitní (a to již pro předpokládanou etiologii CFS v jejím případě), nikoliv postižení
psychiatrická, neboť psychické příčiny CFS podle stěžovatelky vědecká literatura povětšinou
neguje.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí
žalované dne 4. 10. 2006 žalobou. V žalobě namítala, jak již bylo uvedeno výše, v podstatě
shodné skutečnosti jako v kasační stížnosti, a to ve vztahu k posudku PK OSSZ.
Ze soudního spisu dále vyplývá, že krajský soud nařídil dne 8. 11. 2006 vypracování
posudku PK MPSV v Praze. Z posudku této komise ze dne 15. 1. 2007 vyplývá následující:
PK MPSV konstatuje, že posudek byl vypracován na podkladě velmi rozsáhlé dokumentace,
a to posudkového spisu OSSZ v Šumperku, dokumentace praktického lékaře stěžovatelky,
dokumentace Centra zátěžové medicíny 1. lékařské fakulty UK a Vinohradské fakultní
nemocnice, Neurologické kliniky Fakultní nemocnice v Motole, neurologického oddělení
nemocnice v Šumperku, infekčního oddělení Nemocnice Na Bulovce, Neurologické kliniky
Fakultní nemocnice Olomouc a Centra klinické imunologie v Praze (MUDr. M. N., CSc.).
V popisu předchorobí posudek uvádí, že stěžovatelka byla na jaře 1998 pokousána
kočkou, dva měsíce byla léčena lokálními antibiotiky, byla přeočkována, od podzimu se u ní
rozvily potíže (únavnost, spavost, polyalgie, subfebrilie). V této době byla opakovaně v pracovní
neschopnosti pro infekty močového měchýře a horních cest dýchacích. Dále posudek konstatuje,
že v roce 1999 byly zjištěny vyšetřením likvoru protilátky proti borreliím (posudek doslova uvádí:
„pozitivní nález v mozkomíšním moku svědčící o prodělané borrelióze“) a stěžovatelka byla následně
opakovaně přeléčena při hospitalizaci v Nemocnici Na Bulovce. V roce 2000 byla léčena
ve Fakultní nemocnici v Olomouci pro chlamydiovou infekci. Přesto potíže stěžovatelky,
jak posudek konstatuje, gradují, přičemž stěžovatelka uvádí v poslední době kolapsy s projevy
inkontinence a slzení, prodromy kolapsových stavů (nausea, těžké končetiny, rozmazané vidění,
vertigo), těžké vyčerpání, trvalé bolesti a subfebrilie.
Dále posudek rekapituluje výsledky vyšetření ošetřujících lékařů, které vzal za rozhodné
pro posouzení. Odkazuje tak na:
1. neurologické vyšetření (neurologie Šumperk) z 2. 3. 2006 se závěrem
„t. č. prekolapsové stavy, chronický únavový syndrom“;
2. vyšetření mozku pomocí magnetické rezonance z téhož pracoviště ze dne
27. 3. 2006 se závěrem „postischemické ložisko periventrikulárně bez známek progrese“,
a vyšetření mozku elektroencefalografií s normálním nálezem;
3. kardiologické vyšetření (nemocnice Šumperk) ze dne 15. 3. 2006 se závěrem
„negativní HUT test i masáž karotid, Holte EKG – nález bez patologických arytmií,
celodenní průměrná TP 73/min“;
4. alergologické vyšetření ze dne 1. 6. 2006 se závěrem „chronická rýma a faryngitidy,
alergie na roztoče“;
5. endokrinologické vyšetření ze dne 24. 5. 2005 se závěrem „nezvětšená štítná žláza
s uzlovitou přestavbou, izohormonální terapie, euthyreosa“;
6. ortopedické vyšetření ze dne 7. 11. 2005 se závěrem „RTG – LS bez patologie, skelet
dobře zavápněn, bez degenerativních změn“);
7. psychologické vyšetření ze dne 28. 7. 2006 se závěrem „depresivita nepřekračuje širší
normu, neurotizace je mírná, lehčí porucha osobnosti“;
8. imunologické vyšetření ze dne 21. 11. 2006 (Centrum klinické imunologie –
MUDr. M. N., CSc.) se závěrem „výrazně vyjádřený postinfekční CFIDS po borreliové
infekci, migrenosní charakter kolapsových atak při postupující ischemizaci centrální nervové
soustavy“;
9. neurologické vyšetření ze dne 21. 11. 2006 (Centrum klinické imunologie)
se závěrem „organický psychosyndrom v rámci únavového syndromu, opakované kolapsové
stavy s pádem a inkontinencí, zatím bez jasné etiologie, vícečetná drobná ložiska v bílé hmotě
frontoparientálně dle MR nejspíše na podkladě vaskulárním či pozánětlivém, chronický
vertebrogenní syndrom celé páteře, více hrudního a bederního úseku, bez známek kořenové
iritace“.
V posudkovém zhodnocení se PK MPSV odvolala na starší zdravotnickou dokumentaci
stěžovatelky obsahující závěry řady vyšetření, přitom cituje některé diagnostické závěry svědčící
o prodělaných infekcích, o reakci na léčbu antibiotiky a o vedlejších nálezech, většinou
nespecifických. Pokud jde o CFS, z citovaných starších zpráv se ho výslovně týká pouze zpráva
z Nemocnice Na Bulovce z roku 2000, která konstatuje „chronický únavový syndrom susp. (hlavní ani
vedlejší kritéria nejsou jednoznačně splněna)“. S ohledem na to a s ohledem na citovaná vyšetření
z poslední doby PK MPSV konstatovala, že výsledky vyšetření nepotvrzují potíže,
které stěžovatelka uvádí. V diagnostickém souhrnu pak PK MPSV uvedla, že stěžovatelka trpí
lehčí poruchou osobnosti (udávané potíže charakteru počínajícího psychoorganického syndromu
nebyly verifikovány), stavem po proběhlé neuroborrelióze a chlamydiové infekci, vertebrogenním
algickým syndromem, a hypothyreózou s normalizovanou funkcí štítné žlázy; pokud jde
o kolapsové stavy, PK MPSV uvedla, že nebyly vysvětleny žádným odborným vyšetřením
a zřejmě nejde o projevy drobných ischemických ložisek v čelní a temenní oblasti mozku, pokud
jde o chronický únavový syndrom, o něm PK MPSV uvedla, že „opět nebyl akceptován, protože hlavní
ani vedlejší kritéria nejsou jednoznačně splněna“.
Z výše uvedeného rezultující posudkový závěr pak konstatuje, že rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí byly
psychosomatické potíže u lehce narušené osobnosti. Pro CFS podle PK MPSV nebyla splněna
všechna hlavní ani vedlejší kritéria, somatickým vyšetřením nebyly verifikovány silné bolesti
kloubů a páteře, neurologickým ani kardiologickým vyšetřením nebyly vysvětleny subkolapsové
a kolapsové stavy. Dále PK MPSV uvedla, že „posudkové závěry MUDr. N., CSc., nejsou podloženy
žádnými objektivními nálezy, a nemohou být proto zohledněny.“ Proto PK MPSV hodnotila míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kap. V, položky 5 a) přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. ve výši 10 %.
Stěžovatelka na tento posudek dne 11. 2. 2007 k výzvě krajského soudu reagovala
rozsáhlým podáním, v němž napadla rozsah citovaných lékařských zpráv, zejména však napadla
skutečnost, že PK MPSV odmítá uznat diagnostický závěr MUDr. M. N., CSc., aniž odůvodnila,
v čem spočívá jeho nedostatečnost, či nesprávnost. S ohledem na tento přípis krajský soud
vyžádal u PK MPSV doplňující posudek, přičemž zrekapituloval nálezy Centra klinické
imunologie a uložil PK MPSV, aby tyto nálezy znovu vyhodnotila a přesvědčivě odůvodnila,
které objektivní skutečnosti ve zdravotním stavu žalobkyně by musely být zjištěny, aby bylo
prokázáno, že u žalobkyně jde o CFS.
V doplňujícím posudku ze dne 27. 3. 2007 PK MPSV k položené otázce uvádí:
„Imunologem MUDr. M. N., CSc., z Centra klinické imunologie není závěr vyšetření z 21. 11. 2006 PK
MPSV ČR v Praze akceptován, protože tento hodnotí výrazně vyjádřený postinfekční CFIDS, přičemž pro tento
syndrom nejsou splněna hlavní ani vedlejší kritéria, ale ani dostatečně není vysvětlena postinfekční etiologie, protože
nebyla potvrzena laboratorním vyšetřením.“ Jinak PK MPSV setrvala na svém předchozím závěru.
Tento závěr stěžovatelka opět ve svém přípisu ze dne 24. 4. 2007 napadla s odůvodněním, že PK
MPSV neuvádí žádné konkrétní důvody, proč diagnostický závěr MUDr. N. nehodlá akceptovat.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že krajský soud vzal
za prokázán, stručně řečeno, zdravotní stav, jak jej zrekapitulovaly oba posudky PK MPSV,
a konstatoval, že považuje posudek ze dne 15. 1. 2007 ve spojení s doplňujícím posudkem ze dne
27. 3. 2007 za úplný, odborný a přesvědčivý, neboť posudková komise v posudku uvedla,
z jakých lékařských nálezů o zdravotním stavu žalobkyně vycházela, jaká zjištění z nich učinila
a jak je hodnotila. Závěr posudkových orgánů považuje krajský soud za zcela jednoznačný.
S ohledem na to krajský soud konstatoval, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí stěžovatelka
nebyla plně ani částečně invalidní.
Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 11. 6. 2007, kasační stížnost byla podána dne
19. 6. 2007.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které podle svého obsahu
představují námitky proti rozsahu posouzení zdravotního postižení. Neúplné posouzení rozsahu
zdravotního postižení, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované,
by pak mohlo být vadou řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud
mohlo mít, jak stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, za následek nesprávné stanovení míry
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a v důsledku toho i nesprávné posouzení
zákonných podmínek plné invalidity podle ustanovení §38 ve spojení s §39 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud proto považuje stěžovatelkou uplatněný důvod
podle obsahu za důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d), a pro tento důvod kasační
stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského
soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ve stěžovatelčině případu se jedná o nepřiznání plného invalidního důchodu
pro nesplnění podmínek podle §38 ve spojení s §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění,
neboť míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v jejím případě nedosahovala
zákonem požadovaných 66 % a nedosahovala ani 33 % (hranice potřebná pro splnění podmínek
pro částečný invalidní důchod). Plný invalidní důchod jako dávka důchodového pojištění
je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a rozhodnutí
soudu se opírá především o odborné lékařské posouzení, jež je v řízení soudním primárně
zákonem (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení)
svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány
posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání
zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnců, rovněž však k posouzení poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné
invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Tyto posudky pak soud hodnotí, jak správně konstatoval
krajský soud v souladu se setrvalou judikaturou správních soudů, jako každý jiný důkaz
podle zásad upravených §77 s. ř. s. Je pravdou, že takový posudek, který zcela splňuje požadavek
celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním. Požadavek úplnosti
a přesvědčivosti kladený na tyto posudky posudkových komisí spočívá pak v tom, aby se komise
vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník
soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním
stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru
tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské
znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné či částečné) závisí především (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2006, č. j. 6 Ads 25/2004 - 58).
Krajský soud v Ostravě tedy nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí z obou
posudků PK MPSV v Praze jako ze stěžejních důkazů; podle názoru Nejvyššího správního soudu
ovšem již není možné souhlasit s hodnocením krajského soudu, které se týká úplnosti
a přesvědčivosti těchto posudků, a nelze považovat skutkový stav posudky předestřený
za prokázaný.
Základním měřítkem pro posouzení úplnosti a přesvědčivosti lékařských posudků
jako důkazů v řízení o přiznání dávky důchodového pojištění podmíněné zdravotním stavem
jsou náležitosti těchto posudků definované právem. Z relevantních ustanovení je třeba jmenovat
následující:
Podle ustanovení §39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění způsob posouzení
a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanoví prováděcí předpis.
Zákon tedy svěřuje konkretizaci postupu při hodnocení kritérií podle ustanovení §39 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění prováděcímu předpisu, jímž je již zmíněná vyhláška
č. 284/1995 Sb. Ustanovení §6 vyhlášky č. 284/1995 Sb. pak tento postup shrnuje do sekvence
kroků v logické posloupnosti, jež vypočítává v ustanovení odst. 3 až 6. Pro stanovení procentní
míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti musí tedy v první řadě PK MPSV určit
zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (§6 odst. 3
cit. vyhlášky). Pokud v příloze č. 2 není zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu, uvedeno, stanoví se procentní míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti podle takového zdravotního postižení uvedeného v této příloze,
které je s ním funkčním dopadem nejvíce srovnatelné (§6 odst. 6 vyhlášky). Z ustanovení §8
odst. 9 ve spojení s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, pak pro PK MPSV vyplývá jako základní zdroj pro vypracování posudku
lékařská dokumentace ošetřujících lékařů, z níž musí, slovy zákona, při posuzování vycházet.
S ohledem na výše uvedené nelze nevidět nedostatečnost posudků v tom,
jak se (ne)vypořádaly s existencí celé části zdravotnické dokumentace jednoho z ošetřujících
lékařů, v jehož péči stěžovatelka prokazatelně několik roků je. Sama PK MPSV ve svém prvním
posudku, jak bylo výše zrekapitulováno, uvádí, že při jeho zpracování vycházela ze zdravotnické
dokumentace stěžovatelky vedené Centrem klinické imunologie, konkrétně MUDr. N. Jak
vyplývá z příloh správního spisu (a tato skutečnost nebyla PK MPSV nikterak zpochybněna),
stěžovatelka je po řadu let v péči tohoto nestátního zdravotnického zařízení, a to pro základní
diagnózu CFS. Přesto PK MPSV ve svém prvním posudku tuto diagnózu v diagnostickém
souhrnu opomíjí, a to s odůvodněním, že „hlavní ani vedlejší kritéria této diagnózy nebyla
splněna“. Toto konstatování však není vskutku nijak odůvodněno, a pro soud, který nemá
medicínských znalostí, jde o ve své podstatě stejně relevantní výpověď, jako výpověď MUDr. N.,
že stěžovatelka CFS trpí. Nejvyšší správní soud nemůže za dostatečné odůvodnění závěru
PK MPSV o nesprávné diagnóze CFS, resp. za dostatečný důvod ke konstatování, že hlavní ani
vedlejší diagnostická kritéria CFS nebyla splněna, považovat citaci zprávy Nemocnice Na Bulovce
z roku 2000, v níž jediné se o nesplnění diagnostických kritérií CFS hovoří. Mezi datem této
zprávy a datem vydání posudku je dosti značný časový posun. Tento základní nedostatek
neodstraňuje ani doplňující posudek PK MPSV ze dne 27. 3. 2007. Nejvyšší správní soud nemůže
zastřít svůj podiv nad tím, že na výzvu soudu, aby posudková komise „nálezy (MUDr. N. – pozn.
NSS) znovu vyhodnotila a přesvědčivě odůvodnila, které objektivní skutečnosti ve zdravotním stavu žalobkyně by
musely být zjištěny, aby bylo prokázáno, že u žalobkyně jde o CFS“, posudková komise uvedla jedinou
větu (stylistickou neobratností nadto natolik poznamenanou, že není zprvu jasné, kdo co
neakceptuje), v níž opakuje totéž apodiktické, avšak tautologické a nikterak zdůvodněné tvrzení o
neexistenci hlavních ani vedlejších kritérií CFS jako v předchozím posudku, a dodává opět dosti
nekonkrétní přídavek o nepotvrzení infekční etiologie.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti musí podotknout, že si je vědom skutečnosti,
že v odborných kruzích posudkového lékařství v posledních letech probíhá vcelku zásadní
diskuse o CFS a jeho posudkovém významu a že někteří autoři vyslovují značnou skepsi
nad samotnou diagnózou, resp. nad tím, že CFS tvoří samostatnou nosologickou jednotku,
a nad možností CFS jako základní diagnózu vůbec posudkově hodnotit (z novějších
např. Slavíčková, R.: Chronický únavový syndrom v problematice posudkového lékařství, Revizní
a posudkové lékařství 3/2004, str. 45 a násl.; Bystroň, J.: Chronická únava a chronický únavový
syndrom, Interní medicína pro praxi, 3/2006, str. 112 a násl.). Na druhé straně existují publikace,
které tyto pochybnosti nesdílejí (Nouza, M., Svoboda, J.: Chronický únavový syndrom, Praha,
Galén 1998). Z veřejně dostupných zdrojů lze také zjistit, že již několik let vedou pacientská
sdružení více či méně intenzivní dialog s orgány veřejné moci, zejména s ministerstvem
zdravotnictví a ministerstvem práce a sociálních věcí o zajištění komplexní péče o pacienty s CFS
(srov. http://cfids.nezavislestranky.cz/view.php?cisloclanku=2008091401), v němž se rovněž
ke slovu dostávají nejrůznější náhledy na problematiku, zejména se projednává vůbec možnost
standardizování diagnostiky CFS. Nicméně tyto skutečnosti, které svědčí o složitosti širšího
kontextu a do jisté míry ospravedlňují určitou odbornou zdrženlivost posudkových lékařů,
nemůže být nijak na újmu právu účastníka řízení na to, aby rozhodnutí orgánu veřejné moci
(ať už správního orgánu či soudu) vycházelo jednak ze spolehlivě zjištěného stavu věci a jednak
bylo řádně odůvodněno.
V případě stěžovatelky proto nutno připomenout následující:
Jak již bylo řečeno, základním pokynem pro posudkové komise při zpracovávání posudků
v řízení o přiznání dávky důchodového pojištění podmíněné zdravotním stavem je obsah normy
§8 odst. 9 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
(do 31. 12. 2006 obdobně §3 odst. 8 ve spojení s §1 odst. 2 vyhlášky č. 182/1991 sb.,
kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení). Tj. posudková komise musí vycházet z nálezů
ošetřujících lékařů posuzované osoby. Jedním z ošetřujících lékařů je i MUDr. M. N., CSc., jehož
zdravotnickou dokumentaci týkající se stěžovatelky měla posudková komise k dispozici. Tento
ošetřující lékař setrvale diagnostikuje u stěžovatelky CFS a má ji pro tuto diagnózu v péči a vede
s ní patrně rovněž nějaký terapeutický proces. Ani v jednom z obou posudků nebylo
zpochybněno, že by MUDr. N. nebyl lékařem v příslušném oboru, nebylo rovněž nikterak
zpochybněno, že CFS je samostatnou nosologickou jednotkou, nebylo ani zpochybněno, že
existují nějaká jasná, lékařskou vědou vymezená diagnostická kritéria pro tento syndrom.
Posudková komise se ve svém posudku ovšem omezila na konstatování, že diagnostický závěr
MUDr. N. odmítá akceptovat, protože nejsou splněna blíže neurčená diagnostická kritéria.
Posudková komise tak provedla implicite rediagnostiku, což jí však, s ohledem na dikci výše
uvedeného ustanovení, stricto sensu nepřísluší. Zajisté nelze chápat pokyn k tomu, aby z nálezů
ošetřujících lékařů vycházela, tak, že je musí bez výhrad akceptovat. Na druhou stranu to ovšem
neznamená, že bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění prohlásí, že se ošetřující lékař posuzované
osoby mýlí. Pokud posudková komise dospěje k závěru, že některý z diagnostických závěrů
ošetřujícího lékaře je vadný, přitom jde o závěr, který může být z hlediska posudkového
relevantní, pak je třeba, má-li soud posudek považovat za přesvědčivý, zcela konkrétně vymezit,
v čem spočívá diagnostický omyl a případně provést doplňující vyšetření k potvrzení či vyvrácení
diagnózy.
Krajský soud v případě stěžovatelky přesně k tomuto upřesnění skutkové situace
svoje zadání doplňujícího posudku směřoval. Pochybil však, pokud se následně spokojil s více
méně formálním doplněním posudku. Nejvyšší správní soud má totiž za to, že i po doplnění
prvního posudku PK MPSV přetrvávala nejistota co do základní otázky, a to, jakými chorobami
stěžovatelka skutečně trpí. Nebylo tak možné spolehlivě usoudit ani na to, která z chorob
je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (§6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.)
a provést její taxonomické zařazení pod nějakou z položek přílohy č. 2, a to ať už přímé,
či za pomoci ustanovení §6 odst. 6 zmíněné vyhlášky.
Nejvyšší správní soud závěrem proto s ohledem na výše uvedené konstatuje, že krajský
soud zatížil svůj postup výše uvedenou vadou řízení, která mohla mít nepochybně vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí, a proto námitku stěžovatelky shledal důvodnou. Kasační stížnost
je proto důvodná a Nejvyšší správní soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu