ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.219.2015:30
sp. zn. 6 Ads 219/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně:
MgA, Mgr. art. J. S., zastoupena Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2013, č. j. MPSV-
UM/23619/13/4S-HMP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. 7. 2015, č. j. 4 Ad 6/2014 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 1.573 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro hl. m. Prahu
(dále „prvostupňový orgán“), ze dne 5. 9. 2013, č. j. MPSV-UP/5000056/13/HMN
(dále „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobkyni dle §49 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pomoci v hmotné
nouzi“), ode dne 1. 7. 2012 odejmut příspěvek na živobytí, a to z důvodu, že žalobkyně
nedoložila kompletní výpis ze zřízených bankovních účtů za období červen 2012 – červenec 2013
tak, jak po ní bylo výzvami prvostupňového orgánu požadováno.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 12. 2013, č. j. MPSV-UM/23619/13/4S-HMP
(dále „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti prvostupňovému
rozhodnutí a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění žalovaný uvedl, že předmětnými
výzvami byla žalobkyně vyzvána k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na dávku
za měsíc červenec 2012. Požadavek prvostupňového orgánu na doložení dokladů vztahujících se
k období srpen 2012 až červenec 2013 byl tedy nadbytečný a neoprávněný. Avšak výzva
k doložení kompletních výpisů z bankovních účtů, ze kterých měl být patrný počáteční i konečný
zůstatek a také příchozí a odchozí platby za měsíce červen a červenec 2012, byla oprávněná.
Tento požadavek byl formulován jasně a srozumitelně. Tyto výpisy žalobkyně nedoložila
a prvostupňový orgán tak správně rozhodl o odejmutí příspěvku na živobytí.
Proti napadenému rozhodnutí žalobkyně brojila žalobou, o níž rozhodl Městský soud
v Praze (dále „městský soud“) tak, že ji rozsudkem ze dne 14. 7. 2015, č. j. 4 Ad 6/2014 – 95
(dále „napadený rozsudek“), zamítl. K námitce žalobkyně, že předkládala výpisy z účtů v řízení
o žádosti o příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení, si městský soud vyžádal i spisy
v těchto věcech. Z nich zjistil, že tato námitka je nedůvodná, neboť výpisy z účtů,
jež jsou založeny v těchto spisech, nejsou kompletní, tak jak bylo vyžadováno v řízení
o příspěvku na živobytí. Soud dále neshledal chybným postup, kdy prvostupňový orgán
požadoval po žalobkyni doložení jejích majetkových poměrů za období od června 2012
do července 2013, neboť v době, kdy rozhodoval o nároku žalobkyně v následujícím období
od července 2012, mohl zároveň posoudit i její nárok v měsících následujících, neboť ve věci
bylo rozhodováno v roce 2013. Tímto postupem by došlo k urychlení řízení a nemusely by být
vyžadovány tyto doklady postupně za jednotlivé měsíce roku 2012 i 2013. Prostředky uložené
na bankovním účtu jsou ve smyslu §15 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi majetkem
ve finanční podobě, se kterým může žadatel nakládat okamžitě. K tomuto majetku se tedy přihlíží
při posuzování nároku na příspěvek na živobytí, a proto bylo vyžadování výpisů z účtů v souladu
se zákonem. Podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi je příjemce dávky
povinen osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu, a na výzvu
se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko
překonatelné překážky, zejména zdravotní stav. Podle §49 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona
je příjemce dávky povinen vyhovět výzvě orgánu pomoci v hmotné nouzi, aby osvědčil
skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, a to ve lhůtě 8 dnů ode dne
doručení výzvy, neurčil-li orgán pomoci v hmotné nouzi delší lhůtu. Žalobkyně uvedenou
povinnost nesplnila, neboť nedoložila požadované doklady (výpisy z účtu za měsíc červen 2012),
a proto jí byl příspěvek správně odejmut.
Proti napadenému rozsudku nyní žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí kasační stížností.
Stěžovatelka považuje výzvy prvostupňového orgánu za nejasné a nesrozumitelné,
a to z toho důvodu, že jimi byla vyzvána k doložení dokladů za období červen 2012
až červenec 2013, což byl však požadavek neoprávněný, když období, za které měla být dávka
vyplacena, bylo od července 2012. K tomuto závěru ostatně dospěl i žalovaný. Z emailové
komunikace stěžovatelky s referentkou prvostupňového orgánu vyplývá, že prvostupňový orgán
po stěžovatelce zprvu požadoval doložení výpisů z účtů pouze za období březen až květen 2012,
přičemž stěžovatelka z procesní opatrnosti doložila výpisy za měsíce březen 2012 až červen 2012.
Stěžovatelka namítá, že pokud chtěl prvostupňový orgán prověřit její majetkové poměry,
měl tak s odkazem na §50 zákona o hmotné nouzi učinit z moci úřední a výpisy z bankovních
účtů stěžovatelky si vyžádat přímo u bank. Toto však bylo učiněno pouze částečně,
např. v červenci 2013 si správní orgán ověřoval jednotlivé transakce v průběhu roku 2013
na bankovním účtu stěžovatelky vedeném u Komerční banky. Z dokladů ve spisech
prvostupňového orgánu též plyne, že takto orgán činil i v případě některých dalších účtů
stěžovatelky, např. v období měsíců březen až červen 2014, a to i přestože stěžovatelka potřebné
listiny řádně dokládala a dokládá.
Stěžovatelka uvádí, že požadavek na doložení výpisů z účtů za 14 kalendářních měsíců
nemá oporu v zákoně. Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatelka správnímu orgánu doložila
veškeré podklady potřebné pro rozhodnutí – zejména vyplněné formuláře, doklady o výdajích
spojených s užíváním bytu, výpisy z bankovních účtů za měsíc červen 2012, čestné prohlášení
o tom, že pobírá sociální dávky. Učinila tak v souladu s poučením o potřebných podkladech
k žádosti o příspěvek na živobytí z dávek pomoci v hmotné nouzi (pro všechny osoby starší
18 let), ve kterém není jakožto povinný podklad k žádosti o příspěvek na živobytí uveden výpis
z bankovního účtu. Konkrétně stěžovatelka doložila výpisy z účtů vedených u Fio banky,
u mBank, u Komerční banky, všechny za měsíc červen 2012. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, případně
aby Nejvyšší správní soud rozhodl podle §110 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“).
Ve vyjádření ke kasační stížnost žalovaný uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského
soudu. Podle žalovaného je v řízení týkajícím se příspěvku na živobytí nutné posoudit sociální
a majetkové poměry žadatele, přičemž zákon nestanoví, jakým způsobem či jakými doklady mají
být tyto poměry prokazovány. Je na správním uvážení orgánu, jakým způsobem bude majetek
prokazován. Požadavek na doložení stavu účtů je zcela přiměřený. Správní orgán požadoval
doložení stavu účtů za delší období z důvodů procesní ekonomie, neboť splnění podmínek
pro nárok na příspěvek na živobytí (tedy i majetkové poměry) je posuzováno opakovaně
každý kalendářní měsíc. Za měsíc červen 2012, jenž byl rozhodný pro posouzení nároku
za červenec 2012, stěžovatelka všechny výpisy nedoložila (nedoložila výpis z druhého účtu
vedeného u mBank). K tvrzení stěžovatelky, že doložila čestné prohlášení o tom, že pobírá
pouze sociální dávky, uvádí žalovaný, že majetkové poměry nelze ztotožňovat s příjmy,
neboť se jedná o pojem širší – jde o jakýkoliv hmotný či nehmotný majetek, který lze využít
pro překlenutí či zlepšení stavu nouze. Může se tedy jednat i o prostředky na bankovním účtu,
které nejsou pravidelným příjmem, ale například úsporami. Stěžovatelka byla ve výzvě řádně
poučena o následcích nepředložení uvedených dokladů, správní orgán jí na její žádost prodloužil
termín k předložení požadovaných dokladů. Správní orgán postupoval správně, pokud
po nesplnění výzvy dávku odejmul.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež je zastoupena advokátkou,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující, pro věc rozhodné skutečnosti.
Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 2. 8. 2013 byl stěžovatelce od června 2012 přiznán
příspěvek na živobytí ve výši 3.410 Kč. Výzvou ze dne 8. 8. 2013 byla stěžovatelka vyzvána
k doložení vyplněných dokladů o výši měsíčních příjmů za období od června 2012
do července 2013, dokladů o úhradách nájemného a služeb spojených s užíváním bytu za stejné
období, dokladů o úhradách energií za stejné období, dokladů o výši záloh rozepsaných
dodavatelem elektrické energie a plynu za stejné období, kompletních výpisů ze všech zřízených
bankovních účtů (celkem 4 – 2 vedeny u mBank, 1 u Komerční banky a 1 u Fio banky) za stejné
období, případně měl být doložen doklad o zrušení některého účtu či doklad o založení nového
účtu. Oznámením ze dne 19. 8. 2013 byla stěžovatelka informována o zahájení řízení o odejmutí
dříve přiznaného příspěvku na živobytí. Výzvou ze dne 21. 8. 2013 byla stěžovatelka ještě jednou
vyzvána k doložení shora uvedených dokladů. Následně byl prvostupňovým rozhodnutím ze dne
5. 9. 2013 s účinností ode dne 1. 7. 2012 odejmut příspěvek na živobytí, a to z důvodu,
že stěžovatelka nedoložila kompletní výpis ze všech zřízených bankovních účtů za období
červen 2012 – červenec 2013 tak, jak po ní bylo uvedenými výzvami požadováno.
Nejprve Nejvyšší správní soud posuzoval, zdali prvostupňový orgán mohl vyžadovat
doložení výpisů z účtu i přesto, že výpis z účtu není jakožto povinný podklad uveden v poučení
o potřebných podkladech k žádosti o příspěvek na živobytí z dávek pomoci v hmotné nouzi
(pro všechny osoby starší 18 let).
Při rozhodování o poskytnutí příspěvku na živobytí se prioritně zkoumá, zda se osoba
nachází v hmotné nouzi, přičemž se též zjišťují její celkové sociální a majetkové poměry
(srov. §2 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 2. 2011, č. j. 3 Ads 162/2010 – 61; veškerá zde uváděná judikatura je dostupná
na www.nssoud.cz). Nutnost posuzovat celkové majetkové a sociální poměry ostatně vyplývá
přímo ze subsidiárního charakteru základního práva zakotveného v čl. 30 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, neboť je nutné ze systému pomoci v hmotné nouzi vyloučit
takové osoby, „jejichž příjmy sice nedosahují částky živobytí, avšak žijí v takových sociálních a majetkových
poměrech, že je nelogické a nespravedlivé poskytovat jim příspěvek na živobytí z daní ostatních osob. Takové osoby
totiž ve skutečnosti nejsou v hmotné nouzi a nepotřebují od státu pomoc nezbytnou pro zajištění jejich základních
životních podmínek.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012,
č. j. 4 Ads 55/2012 - 44)
Podle §15 odst. 2 zákona o hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona celkovými
majetkovými poměry rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné
ceny, kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmu, a to jak krátkodobě
k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné
možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek,
jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby
o běžný nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká nebo naopak tak vysoká,
že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou
na překážku přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu zjišťována.
Podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou žadatel o dávku,
příjemce i společně posuzované osoby povinni osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku, na její výši nebo výplatu, dát písemně souhlas k ověření těchto skutečností a na výzvu
se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko
překonatelné překážky, zejména zdravotní stav. Příjemce dávky je dále povinen v souladu s §49
odst. 2 písm. b) téhož zákona vyhovět výzvě orgánu pomoci v hmotné nouzi, aby osvědčil
skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, a to ve lhůtě do 8 dnů ode dne
doručení výzvy, neurčil-li orgán pomoci v hmotné nouzi delší lhůtu. Podle §49 odst. 5 zákona
o pomoci v hmotné nouzi platí, že nesplní-li osoba uvedená v odstavcích 1 až 4 ve lhůtě
stanovené příslušným orgánem povinnosti uvedené v odstavcích 1 až 4, může být po předchozím
upozornění žádost o dávku zamítnuta, výplata dávky zastavena, nebo dávka odejmuta.
Jak vyplývá z výše uvedeného, je povinností žadatele, resp. příjemce, osvědčit mj.
jeho majetkové poměry. Logicky pak správní orgán může dle §49 odst. 2 písm. b) zákona
o pomoci v hmotné nouzi vyzvat žadatele, resp. příjemce, k doložení dokladů,
jejichž prostřednictvím lze prokazovat jeho majetkové a sociální poměry. Taková výzva
samozřejmě nesmí být nepřiměřeně zatěžující, bezúčelná či šikanózní (k tomu viz i dále).
Právě výpisy z účtů mohou správnímu orgánu sloužit jako podklad nutný pro posouzení
majetkových poměrů příjemce dávky. Rozdíl mezi výdaji a příjmy lze totiž kupříkladu pokrýt
z dříve získaných úspor. Je tedy zcela běžné, pokud správní orgán při posuzování celkových
majetkových poměrů vychází z výpisů účtů, neboť tak může ověřit, že žadatel, resp. příjemce,
nedisponuje takovým majetkem, který by vylučoval, že splňuje podmínky pro přiznání dávky
pomoci v hmotné nouzi.
Nejvyšší správní soud se v tomto kontextu musel zabývat námitkou, že prvostupňový
orgán neměl výzvou k doložení výpisů zatěžovat stěžovatelku, nýbrž si měl tyto výpisy na základě
ustanovení §50 zákona o hmotné nouzi vyžádat přímo u příslušných bank.
Podle §50 zákona o pomoci v hmotné nouzi platí, že státní orgány, obce a kraje
a jejich orgány, další právnické a fyzické osoby, s výjimkou příjemců dávek a osob společně
posuzovaných, sdělují na výzvu příslušného orgánu pomoci v hmotné nouzi, který o dávce
rozhoduje, bezodkladně a bezplatně údaje rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu;
jde-li však o údaje týkající se zdravotního stavu vyžádané orgánem pomoci v hmotné nouzi, platí
o úhradě zdravotních služeb poskytnutých poskytovateli zdravotních služeb zvláštní právní
předpisy. Údaji rozhodnými pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu se rozumí údaje o výši
příjmu osob, údaje o skutečnostech prokazujících nezaopatřenost dítěte, údaje o nepříznivém
zdravotním stavu osob a další údaje nezbytné pro zjištění, zda jsou plněny podmínky stanovené
tímto zákonem.
Citované ustanovení na jedné straně implicitně stanovuje oprávnění správních orgánů
vyžadovat doklady (údaje rozhodné pro rozhodnutí o dávce) přímo po subjektech,
které jimi disponují, a na straně druhé stanovuje povinnost takových subjektů tyto údaje
poskytnout, tedy povinnost spolupráce. Toto ustanovení však nestanovuje povinnost správnímu
orgánu rozhodujícímu o dávce vždy vyžadovat údaje u těchto subjektů. Je tak do jisté míry
na úvaze správního orgánu, který postup uplatní. Taková úvaha samozřejmě nesmí být svévolná
a správní orgán tak musí v každém individuálním případě zvažovat, zdali předmětná výzva není
pro žadatele či příjemce nepřiměřeně zatěžující, šikanózní či bezúčelná. Nelze však učinit závěr,
že správní orgán vždy preferuje získávání předmětných údajů od subjektů vyjmenovaných §50
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Takový výklad by byl zcela v rozporu s konceptem
rozhodování o dávkách pomoci v hmotné nouzi, neboť, jak vyplývá z výše citovaných
ustanovení, povinnost tvrdit a dokázat nedostatečné majetkové poměry leží především na žadateli
či příjemci dávky. Nejvyšší správní soud si zároveň uvědomuje, že řízení o odejmutí dávky bylo
zahájeno z moci úřední, přičemž v takovém řízení se zpravidla vyžaduje důkazní aktivita
správního orgánu, když ten musí zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch účastníka. Nejvyšší správní soud má však za to, že toto pravidlo je v řízení
dle zákona o pomoci v hmotné nouzi do značné míry omezeno, neboť citovanými ustanoveními
§49 odst. 1 písm. a) a §49 odst. 2, se důkazní aktivita (břemeno) ohledně osvědčení nároku
na dávku přenáší na žadatele o dávku, resp. i na osoby, jimž dávka byla dříve přiznána (příjemce).
Pokud tedy správní orgán příjemce vyzve k doložení výpisů z účtů tak, aby bylo toto břemeno
splněno, a zároveň tak nečiní šikanózním, bezúčelným či nepřiměřeně zatěžujícím způsobem,
jedná v souladu se zákonem. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že jiná by byla situace,
pokud by stěžovatelka předložila požadované doklady, avšak správní orgán by i přesto
dospěl k závěru, že její poměry nejsou takové, aby ji mohla být dávka nadále přiznávána,
a proto by ji odejmul. V takovém případě by důkazní břemeno bylo na správním orgánu,
neboť příjemce by splnil povinnost osvědčovat své majetkové poměry dle §49 odst. 1 písm. a),
resp. §49 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ale správní orgán by měl za to, že příjemcem
dosvědčené poměry ho nekvalifikují jako osobu nacházející se v hmotné nouzi. Správní orgán
by tak musel nejen řádně zdůvodnit, proč a na základě jakých podkladů dospěl k tomuto závěru,
nýbrž by i v situaci, kdy by pro tento jeho závěr nepostačovaly důkazy předložené příjemcem,
musel další důkazy z moci úřední obstarat sám (k uvedenému obdobně srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 4 Ads 55/2012 - 44). Nyní se však jedná
o situaci jinou, neboť stěžovatelka nevyhověla výzvám prvostupňového orgánu a svou
majetkovou situaci tak vůbec, jak po ní bylo požadováno, neosvědčovala (k tomu viz dále).
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatelky, že výzvy prvostupňového
orgánu byly nejasné, nesrozumitelné a zmatečné, když jimi byla vyzvána k doložení výpisů
za období červen 2012 až červenec 2013, přičemž období, za které měla být dávka vyplacena,
bylo od července 2012.
Příspěvek na živobytí je měsíčně opakující se dávkou (srov. §4 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi). Podle §10 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi je rozhodným obdobím,
za které se zjišťuje příjem v průběhu poskytování opakující se dávky, období kalendářního měsíce
předcházejícího aktuálnímu kalendářnímu měsíci. Aktuálním kalendářním měsícem se podle
odstavce 1 téhož paragrafu rozumí v případě podání žádosti o dávku kalendářní měsíc,
ve kterém byla podána žádost o dávku, a v průběhu poskytování dávky kalendářní měsíc,
pro který je posuzováno splnění podmínek nároku na dávku a stanovuje se výše dávky.
Správní orgán rozhodoval o žádosti stěžovatelky o přiznání příspěvku na živobytí ze dne
26. 6. 2012 až v srpnu 2013 (rozhodnutí o přiznání dávky od června 2012 ze dne 2. 8. 2013).
Důvodem této časové proluky byla skutečnost, že dvě předchozí rozhodnutí prvostupňového
orgánu byla odvolacím orgánem vždy zrušena a věc vrácena k novému projednání. Dávka
za červen 2012 tak byla v srpnu 2013 stěžovatelce finálně přiznána. Správní orgán pak musel
posoudit, zdali nárok stěžovatelky trvá i za ostatní měsíce, a proto ji zcela logicky v srpnu 2013
vyzval k doložení splnění toho, že i v době od července 2012 do srpna 2013 splňovala podmínky
pro přiznání dávky. Dle shora citované právní úpravy tak byly tyto měsíce aktuálními
kalendářními měsíci a rozhodným obdobím byl souhrn všech měsíců předcházejících vždy
konkrétnímu aktuálnímu kalendářnímu měsíci, tedy červen 2012 až červenec 2013. Správní orgán
tak postupoval správně, když po stěžovatelce požadoval doložení dokladů za tyto měsíce.
S ohledem na to, že bylo nutné posoudit okolnosti rozhodné pro přiznání dávky za takto dlouhé
období (14 měsíců), nelze uvedený požadavek správního orgánu považovat za nepřiměřený,
šikanózní či bezúčelný. Takový postup je ostatně souladný se zásadou procesní ekonomie.
Bylo absurdní a jak pro stěžovatelku, tak pro správní orgán zbytečně nákladné, aby správní orgán
v době svého rozhodování (srpen 2013) pro každý měsíc vyžadoval doklady samostatnou výzvou.
Prvostupňový orgán nejdříve stěžovatelce zaslal výzvu ze dne 8. 8. 2013 a poté, co zahájil řízení
o odejmutí příspěvku, jí zaslal další výzvu (ze dne 21. 8. 2013). V obou výzvách správního orgánu
bylo jednoznačně a srozumitelně uvedeno, které konkrétní doklady jsou po stěžovatelce
požadovány, a stěžovatelka byla upozorněna na následek nesplnění výzvy dle §49 odst. 5 zákona
o pomoci v hmotné nouzi. Nejvyšší správní soud tak tuto stěžovatelčinu námitku posoudil
jako nedůvodnou, neboť výzvy prvostupňového orgánu byly důvodné, jasné, srozumitelné
a nikoliv zmatečné.
Stěžovatelka konečně i tvrdila, že správnímu orgánu doložila požadované doklady,
v tomto případě výpisy z účtů za měsíc červen 2012, a tedy že osvědčila své majetkové poměry.
Jak však již bylo shora vysvětleno, po stěžovatelce bylo oprávněně požadováno doložení výpisů
z účtů za období od června 2012 do července 2013. Žadatelka však za toto období všechny
požadované výpisy nedoložila. Výpis z účtů u Fio banky za červen 2012, jež je založen ve spise
týkajícím se stěžovatelčiny žádosti o příspěvek na bydlení, není, jak již uvedl městský soud,
kompletní (některé platby jsou začerněny a tedy nečitelné). Ve výzvách bylo však výslovně
uvedeno, aby stěžovatelka doložila „výpisy z účtů, kde budou patrné všechny příchozí a odchozí
platby“. Ve správním spise se sice nachází výpis z jednoho stěžovatelčina účtu u mBank za měsíc
červen 2012, stěžovatelka však u této banky měla veden i druhý účet, přičemž výpis z něj za měsíc
červen 2012 se v žádném ze spisů nenachází. Ani za měsíc červen 2012 tedy stěžovatelka
nedoložila požadované doklady tak, jak po ní bylo požadováno.
Nejvyšší správní soud již v obecné rovině vyslovil, že pokud žadatel či příjemce dávky
neosvědčí skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu na výzvu správního
orgánu v zákonné osmidenní nebo delší dohodnuté lhůtě, porušuje svou povinnost vyplývající
z §49 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi a vystavuje se tím zároveň následkům
předvídaným v §49 odst. 5 a 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tzn. zamítnutí žádosti,
zastavení výplaty dávky či jejímu odnětí, případně uložení pořádkové pokuty (srov. například
rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 3 Ads 138/2010 – 43, nebo rozsudek ze dne 11. 11. 2010,
č. j. 4 Ads 83/2010 – 136).
Za této situace správním orgánům vytýkat žádné pochybení. Z citovaných ustanovení
vyplývá, že je to stěžovatelka, kdo má povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku a v případě jejího nesplnění jí mj. hrozí odejmutí této dávky. Když v řízení vyvstala
potřeba doložit určité skutečnosti a doklady, prvostupňový orgán stěžovatelku řádně vyzval
(viz výše) a poučil o následcích nesplnění výzvy. Bylo poté pouze na stěžovatelce, aby na výzvu
relevantním způsobem reagovala. Když stěžovatelka požadované skutečnosti neosvědčila
a doklady nedoložila, neměl správní orgán důvod ani povinnost za stěžovatelku cokoli
dohledávat (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016,
č. j. 9 Ads 265/2015 - 13). Vzhledem k uvedenému prvostupňový orgán postupoval správně,
když stěžovatelce dávku odejmul.
III. Závěr, náklady řízení a odměna ustanovené zástupkyně
Nejvyšší správní soud neshledal, že by v daném případě byl naplněn jakýkoliv kasační
důvod. S posouzením a postupem městského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil,
a proto kasační stížnost stěžovatelky ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelka neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Usnesením městského soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 Ad 6/2014 – 23, byla stěžovatelce
ustanovena zástupkyně Mgr. Dagmar Rezková, advokátka, jejíž odměnu a hotové výdaje
podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Ustanovená advokátka zastupovala stěžovatelku ve smyslu
§35 odst. 8 in fine s. ř. s. i v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud zástupkyni
stěžovatelky přiznal odměnu za 1 úkon právní služby – sepsání a podání kasační stížnosti
[§11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)]. Za tarifní hodnotu se ve věcech sociálního zabezpečení
považuje částka 5.000 Kč (srov. §9 odst. 2 advokátního tarifu). Za jeden úkon právní služby
tak náleží odměna ve výši 1.000 Kč (srov. §7 bod 3 a §6 odst. 1 advokátního tarifu) a náhrada
hotových výdajů 300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupkyně stěžovatelky doložila,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto jí na náhradě na dani z přidané hodnoty přísluší
částka 273 Kč. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů tedy činí celkem 1.573 Kč
a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu