ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.25.2010:146
sp. zn. 6 Ads 25/2010 - 146
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: M. T.,
zastoupené JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem, se sídlem Drážďánská 106, Ústí nad Labem,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11.
2009, č. j. 75 Cad 22/2008 - 106,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně podává kasační stížnost proti shora označenému rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované č. X ze dne 29. 2.
2008; žalobkyně nesouhlasí s tím, že jí byl vyměřen dílčí starobní důchod a požaduje, aby veškerá
doba pojištění, kterou dosáhla, byla hodnocena jako doba česká a byl jí přiznán plný český
starobní předčasný důchod.
Krajský soud žalobu zamítl a s odvoláním na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního
soudu vyložil, z jakých důvodů neshledal, že by bylo namístě napadený správní akt rušit.
Žalobkyně byla zaměstnána u organizační jednotky Československých státních drah, jejíž sídlo
bylo k rozdělení ČSFR na území Slovenska (jednalo se organizační jednotku Správa přepravních
tržeb Bratislava), třebaže místo výkonu práce žalobkyně bylo v Litoměřicích u výkonné jednotky
Kontrola přepravních tržeb. Doby pojištění získané přede dnem rozdělení proto v souladu
s čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení
(č. 228/1993 Sb., dále převážně jen „Smlouva“) a na něj navazujícím čl. 15 Správního ujednání
jsou dobami slovenskými, za které přísluší žalobkyni důchod od Slovenské sociální pojišťovny.
Krajský soud své rozhodnutí podrobně odůvodnil a poukázal na opakovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu v skutkově obdobných případech (sp. zn. 6 Ads 14/2009,
sp. zn. 4 Ads 152/2008, sp. zn. 4 Ads 80/2009).
V obsáhlé kasační stížnosti žalobkyně napadá rozsudek krajského soudu z důvodů
obsažených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“); skutkový stav věci považuje za nesprávně zjištěný, krajský soud údajně nevzal v potaz
nové skutečnosti, které stěžovatelka uvedla v řízení o žalobě, a rozhodl podle předchozí
judikatury Nejvyššího správního soudu, která nemůže na její případ dopadat. Z kasační stížnosti
lze dovodit, že stěžovatelka má za to, že určujícím datem, k němuž je třeba posuzovat splnění
podmínek stanovených shora uvedenou Smlouvou, není 31. 12. 1992, nýbrž den 1. 1. 1993.
Odlišuje tak den „rozdělení“ ode dne „zániku“ ČSFR; k tomu obsáhle cituje řadu právních
norem upravujících zánik ČSFR, tuto úvahu pak kombinuje s úpravami regulujícími existenci
Československých státních drah v souvislosti se zánikem ČSFR, aby dovodila, že dne 1. 1. 1993
měla zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, a proto veškeré doby před tímto datem
jsou dobami, za které jí náleží plný český starobní důchod. Jádro její argumentace tkví v tvrzení,
že dnem zániku ČSFR je 31. 12. 1992, zatímco dnem rozdělení ČSFR je 1. 1. 1993. Dne
1. 1. 1993 byly jejím zaměstnavatelem České dráhy, státní organizace, Správa přepravních tržeb,
Kontrola přepravních tržeb Litoměřice, proto v souladu s čl. 20 Smlouvy jí náleží český důchod.
Jiné řešení je diskriminační, neboť pracovala celý život v Litoměřicích; odkazuje na nálezy
Ústavního soudu, zejména IV. ÚS 301/05, Pl. ÚS 4/06, navrhuje provést řadu důkazů
k pracovněprávním aspektům jejího vztahu k organizaci Československé státní dráhy.
Ke kasační stížnosti podala vyjádření žalovaná, jež doplnila podáním ze dne 1. 7. 2010.
Ve vyjádření podala přehled postupů, které při aplikaci Smlouvy ve vztahu k zaměstnancům ČSD
Kontroly přepravních tržeb při přiznávání důchodu aplikuje; uvedla, že došlo k určitým
rozdílným postupům vůči některým žadatelům o důchod a také k takové judikatuře správních
soudů v České a Slovenské republice, jež vedla k nutnosti vést jednání mezi smluvní stranami,
jež by vyřešilo příslušnost České a Slovenské republiky k hodnocení zaměstnání bývalých
zaměstnanců ČSD - Správy přepravních tržeb Bratislava přede dnem 1. 1. 1993; ministři práce
a sociálních věcí obou smluvních stran pak ve smyslu čl. 26 Smlouvy uzavřeli dohodu,
podle níž je k hodnocení dob zaměstnání těchto zaměstnanců příslušná za dobu před 1. 1. 1993
Sociální pojišťovna v Bratislavě. Tato dohoda též umožňuje zavést tzv. zprostředkovanou
výplatu důchodu, který vyplácí slovenský nositel pojištění, Českou správou sociálního
zabezpečení - znamená to, že Sociální pojišťovna v Bratislavě poukazuje slovenský důchod
na účet České správy sociálního zabezpečení a tento orgán na základě mimořádného opatření
ministra práce a sociálních věcí vydaného podle §4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, vyplácí občanu důchod ve výši, na kterou by měl nárok,
pokud by byla Česká správa sociálního zabezpečení příslušná k hodnocení veškerých dob
pojištění, a to bez ohledu na skutečnou výši slovenského důchodu. Podmínkou pro toto řešení je
trvalý pobyt i pracoviště oprávněné osoby k 31. 12. 1992 na území České republiky a přiznání
a výplata důchodu ze Slovenské republiky (a žádost oprávněné osoby podaná u okresní správy
sociálního zabezpečení).
Dále pak žalovaná obdobně jako v řízení o žalobě argumentovala ve prospěch určení
příslušnosti k hodnocení dob před 1. 1. 1993 podle sídla Správy přepravních tržeb na území
Slovenské republiky.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud konstatuje následující skutečnosti:
Žalobkyně podala dne 9. 5. 2007 žádost o starobní důchod před dosažením důchodového
věku (tzv. předčasný důchod); žalovaná v říjnu 2007 žalobkyni sdělila, že za doby pojištění
získané k 31. 12. 1992 je k rozhodnutí o žádosti a k jeho výplatě příslušná Sociální pojišťovna
v Bratislavě, a to podle čl. 20 Smlouvy uvedeného v Příloze III Nařízení Rady 1408/71.
Stěžovatelka nato dne 22. 10. 2007 žalované sdělila, že o slovenský důchod žádat nechce
a nebude, žádá pouze o český důchod, slovenský nositel pojištění proto řízení o důchodu dne
21. 11. 2007 zastavil. Ve správním spise je založen evidenční list důchodového zabezpečení,
na němž za dobu od 1. 1. 1990 do 31. 12. 1992 potvrdily „Československé štátné dráhy, Správa
prepravných tržieb, Bratislava, Klemensova 8“ příslušné údaje (počet dnů pojištění, náhradních
dob a výši výdělků). Dne 29. 2. 2008 vydala žalovaná rozhodnutí, kterým ode dne 14. 5. 2008
přiznala žalobkyni důchod podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
a podle čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ve výši 3204 Kč; pro výši důchodu byla
započtena doba pojištění v českém důchodovém pojištění 5255 dnů (po 31. 12. 1992)
ve slovenském důchodovém pojištění 9953 dnů (do 31. 12. 1992). Přiznaný důchod je tedy
tzv. dílčím důchodem. Žalobkyně soudu předložila mimo jiné fotokopii dohody o změně
pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 1992, kterou na straně zaměstnavatele uzavírala „Státní
organizace Československé státní dráhy, Správa přepravních tržeb Bratislava, Kontrola
přepravních tržeb Litoměřice“. O tom, že žalobkyně pracovala v Kontrole přepravních tržeb
Litoměřice není žádného skutkového sporu.
Kasační stížnost byla podána oprávněnou osobou, byla podána včas a námitky uplatněné
v kasační stížnosti jsou většinou námitkami přípustnými ve smyslu §104 s. ř. s.;
pokud se v kasační stížnosti domáhá stěžovatelka rovněž argumentace, kterou v minulosti užil
Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 301/05 a Pl. ÚS 4/06, a to formou citací různých částí
nálezů, aniž by blíže rozvedla, co z těchto citací pro svůj případ dovozuje, pak jednak Nejvyšší
správní soud je nucen konstatovat, že ve lhůtě pro podání žaloby žádnou právní argumentaci
opírající se o nálezy Ústavního soudu nevznesla, argumentovala (srov. č. l. 1 - 5 soudního spisu)
pouze ve prospěch svého názoru, že její zaměstnavatel měl 1. 1. 1993 sídlo na území České
republiky, a proto všechny doby pojištění před tímto datem jsou dobami českými a náleží jí
proto výlučně český starobní důchod. Dodatečná právní argumentace, která nebyla vznesena včas
před krajským soudem (Ústavní soud založil svůj názor na povinnost doplácet ze strany České
republiky k úhrnu dílčích důchodů doplatek do výše částek fiktivního důchodu na existenci
občanství České republiky, příp. trvalého pobytu na území České republiky) nemůže být účinně
uplatněna poprvé až v řízení o kasační stížnosti (§104 s. ř. s.), neboť stěžovatelce nic nebránilo
použít tyto argumenty již v řízení o žalobě. Krajský soud v souladu s §71 odst. 1 písm. d) a §75
odst. 2 s. ř. s. měl a mohl přezkoumat rozhodnutí žalované pouze v mezích žalobních bodů. Dále
pak, i kdyby šlo o námitky uplatněné včas a řádně, není zřejmo, jaká má být podle stěžovatelky
jejich hierarchie. Jestliže by totiž soud přisvědčil stěžovatelce v její argumentaci k posouzení sídla
zaměstnavatele, pak žádné další argumenty pro příslušnost České republiky k přiznání důchodu
za nečeskou dobu pojištění není třeba (pokud by sídlo bylo na území České republiky
k 31. 12. 1992, pak jde před rozdělením o dobu českou). Ústavní soud se v minulosti zabýval
výlučně případy, kdy žalovaná odmítla k úhrnu dílčího důchodu českého a slovenského doplácet
rozdíl do výše „fiktivního“ českého důchodu. V posuzované věci však argumentace mířila
výlučně k tomu, aby veškerá doba pojištění byla posuzována jako česká. Závěry judikatury
Ústavního soudu by byly aplikovatelné až v situaci, kdy by slovenská i česká strana přiznaly dílčí
důchod a poté se zjistilo, že jejich úhrn nedosahuje výše fiktivního českého důchodu. Nejvyšší
správní soud proto posoudil námitky kasační stížnosti v rozsahu, v němž byly přípustně
uplatněny, a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatelka nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, popřípadě vady
řízení před soudem (§103 odst. 1 písm. d/ a b/ s. ř. s.) nelze takovéto námitce vyhovět. Krajský
soud vyšel z jasně zjištěných skutkových okolností a skutkový stav zjištěný žalovanou
v posuzované věci nevyžadoval žádných doplnění. Určující skutkovou okolností
totiž v posuzované věci bylo zjištění, kdo byl stěžovatelčiným zaměstnavatelem ke dni
stanovenému Smlouvou (otázka stanovení tohoto dne je však již otázkou výkladu Smlouvy,
tedy otázkou právní, k níž nemožno vést jakékoliv dokazování) a kde měl sídlo. Poukázal-li
krajský soud na judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k řadě případů zaměstnanců
ČSD Správy přepravních tržeb Bratislava s místem výkonu práce na území České republiky,
pak tak učinil zcela případně; skutkové okolnosti těchto případů jsou totiž zcela identické;
odlišnosti existují pouze v tom, jak stěžovatelé postupovali vůči orgánům sociálního zabezpečení
Slovenské republiky (někteří měli vyměřený slovenský dílčí důchod, někteří o něj nepožádali
a někteří jej dokonce odmítli). Tyto rozdílné okolnosti však pro posouzení věci rozhodující
nejsou. Nejvyšší správní soud tak již ve věci sp. zn. 6 Ads 14/2009 (rozsudek
č. j. 6 Ads 14/2009 - 41 ze dne 28. 5. 2009; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) v případě stěžovatelky zaměstnané
u Kontroly přepravních tržeb Olomouc spadající stejně jako Kontrola přepravních tržeb
Litoměřice pod Správu přepravních tržeb jako organizační složku Československých státních
drah zapsanou v obchodním rejstříku na adrese Bratislava, Klemensova 8, podrobně vyložil
svá zjištění o organizačním členění Československých státních drah a jeho organizační složky
Správa přepravních tržeb Bratislava, do níž byly začleněny i útvary Kontrola přepravních tržeb
mj. i v Litoměřicích. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud odkazuje na citovaný rozsudek,
jehož závěry v plném rozsahu platí i v posuzované věci. Stěžovatelka také proti těmto
skutečnostem v kasační stížnosti ničeho nenamítá, proto její výhrady vůči přezkoumatelnosti
rozsudku a skutkovým zjištěním míří na vady, kterými v žádném případě napadený rozsudek
netrpí a ani trpět nemohl. Identifikace zaměstnavatele a jeho sídla jako otázky skutkové
tak nebylo třeba v řízení před krajským soudem doplňovat. Otázka zápisu organizační složky
Správa přepravních tržeb do obchodního rejstříku v Bratislavě také již byla zdejším soudem
judikována (srov. rozsudek č. j. 4 Ads 80/2009 - 198 ze dne 15. 10. 2009), a to skutkově i právně,
takže krajský soud posuzující stěžovatelčinu žalobu neměl, co by ve věci dále skutkově zjišťoval.
Navrhované svědecké výpovědi zaměstnanců Českých drah a. s. nemohou na takto ustáleném
skutkovém stavu ničeho již změnit, neboť v tomto ohledu žádné pochybnosti nepanují.
Okolnosti transformace Československých státních drah v období zániku ČSFR z hlediska
právního pak, pokud jsou pro posouzení věci určující (ve velmi omezené míře), jsou otázkou
právní, o které si musí učinit úsek soud a z tohoto pohledu nejsou jakkoli relevantní výsledky
korespondence blíže nespecifikovaných osob či stěžovatelky se zaměstnanci Českých drah a. s.
To, co stěžovatelka napadá z hlediska právního posouzení věci jako stěžejní, je její právní
závěr o tom, že z dikce Smlouvy má vyplývat, že sídlo organizační složky jejího zaměstnavatele je
třeba posuzovat ke dni 1. 1. 1993, který označuje jako den rozdělení ČSFR, nikoli ke dni zániku
ČSFR, tedy 31. 12. 1992. Tuto námitku je nutno podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se s takto originálně právně pojatou teorií zániku České a Slovenské
Federativní republiky setkává poprvé. Stěžovatelka tento svůj ústavněprávní závěr nikterak blíže
neosvětluje, pouze lze z dikce kasační stížnosti dovodit, že se odvolává na doslovné znění
Smlouvy (podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy „Doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České
a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl
zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy
před tímto dnem“). Jak Nejvyšší správní soud již v minulosti vícekrát osvětlil v případech aplikace
této Smlouvy, smyslem čl. 20 bylo rozdělit existující implicitní závazky federálního státu v oblasti
důchodového zabezpečení, které se materiálně projeví v okamžiku přiznání důchodu
a jeho výplaty. K tomu bylo třeba do Smlouvy vtělit jasné kritérium, podle kterého se rozdělí
povinnost přiznat a vyplácet důchod za doby existence federálního státu (a jeho právních
předchůdců) na nástupnické státy. Takové kritérium se nutně musí opírat o existenci skutečností,
které existovaly k datu zániku společného státu. Opírat dělící kritérium o skutečnosti,
které nastaly jako důsledek zániku státu, je logický a právní nonsens. Česká a Slovenská
Federativní Republika zanikla podle ústavního zákona č. 542/1992 Sb., uplynutím dne
31. 12. 1992. Za nástupnické státy byly určeny Česká republika a Slovenská republika;
následujícím dnem přešla působnost ČSFR na nástupnické subjekty, čímž se staly nositeli
samostatné úplné státní moci na svém území. Hovoří-li Smlouva o dni rozdělení, pak tímto dnem
nemůže být jiný den než den zániku federálního státu, tedy den 31. 12. 1992 (poslední okamžik
tohoto dne - cit. ústavní zákon stanovil, že stát zaniká uplynutím tohoto dne). Dne 1. 1. 1993
již nebylo co rozdělovat, nástupnické státy se ujaly prvním okamžikem dne 1. 1. 1993 státní moci
na svém území (tyto státy existovaly již od 1. 1. 1969 - srov. Jan Filip: Ústavní právo České
republiky 1, str. 166 - 167, 4. doplněné vydání, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk,
2003). Okamžikem, k němuž se upíná kritérium, které si zvolily smluvní strany Smlouvy
jako nástroj pro rozdělení implicitních závazků federace v oblasti důchodového zabezpečení,
je tedy den zániku federálního státu, tedy 31. 12. 1992. Z výrazu užitého Smlouvou,
tedy „den rozdělení“, nelze ničeho jiného dovodit ani jakýmkoli jazykovým výkladem, tím spíše
pak jakýmkoli kontextuálním či systematickým. Je skutečností, že krajský soud mohl svůj názor
na tuto otázku v rozsudku blíže rozvést, ovšem z jeho závěrů je evidentní, že o datu 31. 12. 1992
vůbec nepochyboval, tak jako o něm nepochyboval kdykoliv v minulosti ani Nejvyšší správní
soud a tomu není známo, že by takové pochybnosti snad měly někdy orgány druhé smluvní
strany, které Smlouvu rovněž denně aplikují i po vstupu obou smluvních stran do Evropské unie
právě v otázce příslušnosti nástupnických států k dobám důchodového zabezpečení získaným
v době existence společného státu. Pro rozhodnutí o tom, zda doby získané do 31. 12. 1992 jsou
dobami českými nebo slovenskými je tedy určující, zda organizační složka Československých
státních drah, v jejíž působnosti byla zaměstnána i stěžovatelka (Správa přepravních tržeb,
Kontrola přepravních tržeb Litoměřice) zapsaná v obchodním rejstříku na adrese Bratislava,
Klemensova 8, měla toto sídlo zapsáno dne 31. 12. 1992. Pozitivní závěr o této skutečnosti učinil
Nejvyšší správní soud již v řadě předchozích případů zaměstnanců této organizační složky
(srov. rozsudky sp. zn. 6 Ads 14/2009, sp. zn. 4 Ads 80/2009, sp. zn. 3 Ads 37/2009 a další)
a pro účely posuzované věci lze proto jen na tato zjištění odkázat. Kritérium užité ve Smlouvě
pak považuje Nejvyšší správní soud obecně za spravedlivé a vyjadřující územní princip pro dělení
závazků zaniknuvšího státu v oblasti důchodového zabezpečení.
V posuzované věci však Nejvyšší správní soud s uspokojením vnímá sdělení žalované,
kterého se mu dostalo z doplňku vyjádření k této kasační stížnosti ze dne 1. 7. 2010, v němž byl
Nejvyšší správní soud ujištěn, že v případě stěžovatelky, pokud jí bude přiznán dílčí slovenský
důchod reflektující doby zabezpečení do 31. 12. 1992, bude, pokud o to stěžovatelka požádá,
aplikovat tzv. zprostředkovanou výplatu důchodu, tedy jinými slovy bude vyplácet důchod
ve výši, na kterou by měla stěžovatelka nárok, pokud by k hodnocení veškerých dob byla
příslušná žalovaná. Toto řešení žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení aplikuje pro ty
osoby, které měly trvalý pobyt i pracoviště ke dni 31. 12. 1992 na území dnešní České republiky.
Jestliže tedy stěžovatelka požádá o důchod druhou smluvní stranu Smlouvy a poté
o zprostředkovanou výplatu důchodu, dosáhne výsledku, jehož se domáhá kasační stížností.
Nejvyšší správní soud si je vědom rozhodovací činnosti Ústavního soudu ve vztahu
k Smlouvě; předchozí judikatura Ústavního soudu vyústila pro období před vstupem České
republiky do Evropské unie v soustavu opatření na úrovni moci výkonné, v jejichž důsledku
České republika doplácí (formou různých právních nástrojů) úhrn dílčích důchodů slovenského
a českého v případě, že tzv. fiktivní český důchod je vyšší než takový úhrn. V těchto případech
rozhodovaných v minulosti však nebylo žádného sporu o místě sídla zaměstnavatele. Ratio
argumentace Ústavního soudu tkvělo v tom, že tento postup má být aplikován výlučně z důvodu
existence občanství České republiky. Obdobná opatření, jak plyne z vyjádření ke kasační stížnosti
v projednávané věci, přijala žalovaná (a další orgány České republiky) v mezidobí i pro případy
zaměstnanců Správy přepravních tržeb. Nejvyšší správní soud, jak shora uvádí, považuje taková
opatření za účinný nástroj, jak zabránit pocitům nerovnosti zaměstnanců jedné organizační složky
bývalé rozsáhlé federální organizace; rovněž zdůrazňuje, že by považoval za nepřijatelné,
aby s takovýmito zaměstnanci bylo zacházeno rozdílně, jak se v minulosti stalo v důsledku
různých evidenčních pochybení. Pokud by stěžovatelka důsledně v řízení o žalobě a kasační
stížnosti trvala na argumentu priority místa výkonu práce a občanství České republiky
(což se v projednávané věci, jak shora uvedeno, nestalo), pak by Nejvyšší správní soud byl
povinen položit tzv. předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropských společenství, neboť určení
příslušnosti státu je součástí právní úpravy obsažené v Nařízení Rady (EHS) 1408/71. Nadto je
třeba vidět, že naprostá priorita místa výkonu práce či občanství za současného odmítnutí dílčího
slovenského důchodu by v řadě případů občanů České republiky mohlo vést k jejich poškození
na výši důchodových příjmů (jejich český důchod bude nižší než úhrn dílčích důchodů
slovenského a českého). I z tohoto důvodu považuje Nejvyšší správní soud za nejvhodnější
metodu řešení důsledků zániku federálního státu, které se dotkly života všech jeho obyvatel,
respektování kritérií založených Smlouvou a začleněných po vstupu do Evropské unie
do evropského práva koordinace sociálního zabezpečení, s dorovnáním do výše fiktivního
českého důchodu na základě žádosti (v posuzované věci tedy tzv. zprostředkovanou výplatou
důchodu), jako fakultativním řešením. Nelze rovněž nevidět, že tímto způsobem je zajištěno,
že důsledky rozdělení společného státu nadále nesou obě nástupnické země, nikoli pouze Česká
republika, což lze považovat za spravedlivé, neboť Československé státní dráhy vyvíjely činnost
na celém území zaniknuvšího státu.
Z důvodů, které byly podány shora, bylo ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. rozhodnuto,
že kasační stížnost není důvodnou.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.;
stěžovatelka nebyla procesně úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá, žalované
však toto právo nepřísluší podle výslovného ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. ani v případě
procesního úspěchu. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu