ECLI:CZ:NSS:2013:6.ADS.3.2013:41
sp. zn. 6 Ads 3/2013 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: JUDr. L. M.,
zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, se sídlem Vodňanského 538/4, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7,
Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 16. 2. 2010,
č. j. 28892/2009-I/3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 10. 1. 2013, č. j. 5 Ad 9/2010 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce byl dne 29. 9. 1977 vyloučen ze studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy
v Praze. Dne 23. 11. 2009 podal žádost o přiznání odškodnění podle §§1 a 2 nařízení vlády
č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického
režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole (dále
též jen „nařízení vlády o odškodnění“).
[2] Žalobou podanou dne 26. 4. 2010 se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení
rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 16. 2. 2010, č. j. 28892/2009-I/3, kterým byl zamítnut
rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení o žádosti stěžovatele
o jednorázovou peněžní náhradu podle nařízení vlády o odškodnění.
[3] Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“) svým rozsudkem ze dne 26. 4. 2012,
č. j. 5 Ad 9/2010 - 35, žalobě vyhověl, toto rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení a zároveň mu uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení. Zaujal právní názor,
že nárok na jednorázovou náhradu dle výše označeného nařízení vlády nelze upřít osobám, které
byly vyloučeny z řádného studia na vysoké škole v době od 1. 1. 1957 do 17. 11. 1989 přesto,
že toto nařízení vymezuje rozhodné období pro vyloučení daty 25. 2. 1948 – 31. 12. 1956.
Časovou hranici 31. 12. 1956 shledal rozpornou se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu, který za období nezákonného režimu považuje
dobu od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989. Městský soud posoudil soulad nařízení vlády se zákonem
dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a časovou hranici do 31. 12. 1956 pominul, aby byla odstraněna
bezdůvodná nerovnost v zacházení s osobami perzekuovanými předchozím režimem.
[4] Ministr žalované poté rozhodnutím ze dne 19. 7. 2012, č. j. MŠMT-30 407/2012 - 62,
zrušil usnesení správního orgánu prvého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ten pak stěžovateli jednorázovou peněžní náhradu ve výši 100.000,- Kč přiznal (rozhodnutí
ze dne 8. 8. 2012, č. j. 26 861/2009-81). Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 8. 2012.
[5] Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl žalovaný kasační stížností s návrhem
na přiznání odkladného účinku, který však Nejvyšší správní soud nepřiznal. Svým rozsudkem
ze dne 7. 11. 2012, č. j. 6 Ads 76/2012 - 63, zrušil rozsudek městského soudu pro nesprávné
posouzení právní otázky a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že v novém rozhodnutí má
rozhodnout i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. V odůvodnění důkladně vyložil
podstatu a limity pravomoci soudu neaplikovat podzákonný předpis, je-li v rozporu se zákonem,
jakož i svůj pohled na závěr městského soudu o tom, že nařízením vlády stanovené časové
omezení je nezákonné i proto, že vede k nedovolenému nerovnému zacházení s rehabilitovanými
osobami. Velmi zevrubně se věnoval rovněž judikatuře Ústavního i Nejvyššího správního soudu
k tomuto tématu. V závěru deklaroval, že „zmocnění uvedené v §8 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu je v souladu s ústavním pořádkem ČR. Ustanovení nařízení vlády o odškodnění omezující
odškodnění pouze na studenty vyloučené z vysokoškolského studia v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1956 není
ani v rozporu se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, ani s ústavním pořádkem České republiky.“
[6] Podáním ze dne 11. 11. 2012, doručeným městskému soudu, žalobce (stěžovatel) navrhl
zastavení řízení, neboť byl novým rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
ze dne 8. 8. 2012 uspokojen ve smyslu §62 odst. 4 s. ř. s. Požadoval současně, aby mu byla
přiznána náhrada nákladů řízení.
[7] Dne 10. 1. 2013 rozhodl městský soud rozsudkem č. j. 5 Ad 9/2010 - 73, že se žaloba
zamítá, návrhu žalobce na zastavení řízení se nevyhovuje a žádnému z účastníků řízení nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení. Na podkladě předcházejícího zrušujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu a v něm uvedeného závazného právního názoru shledal žalobu nedůvodnou.
Podle jeho mínění nenastala situace předvídaná ustanovením §62 odst. 1 s. ř. s., neboť správní
orgán prvého stupně vydal rozhodnutí, jímž žalobci vyhověl, až poté, co bylo městským soudem
zrušeno rozhodnutí o rozkladu proti prvostupňovému nepříznivému rozhodnutí. Nové
rozhodnutí nebylo vydáno procesem předpokládaným §62 s. ř. s. a pr ávní moci nabylo poté,
co bylo doručeno žalobci, jenž se vzdal práva podat opravný prostředek, tedy nikoli rozhodnutím
soudu o zastavení řízení dle §62 odst. 5 s. ř. s. Zmíněným rozhodnutím ministerstva
tedy nedošlo k uspokojení žalobce, a proto soud nevyhověl návrhu žalobce na zastavení řízení.
Městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), tj. dne 16. 2. 2010, a tak nepřihlížel k tomu, že rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně bylo posléze ministrem zrušeno (č. j. MŠMT-30 407/2012-62).
[8] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce 14. 1. 2013 kasační stížnost z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem a pro zmatečnost [§103 odst. 1 písm. a) a c)
s. ř. s.]. Podle názoru stěžovatele soud není oprávněn pokračovat v řízení a vydat meritorní
rozhodnutí, pokud žalobce navrhl řízení zastavit. Zmatečnost pak spočívá v tom, že pro vydání
meritorního rozhodnutí chyběly podmínky řízení, tj. po návrhu na zastavení řízení neexistovala
aktuální žaloba, v níž by se žalobce domáhal vydání rozsudku. Stěžovatel má za to, že posouzení
toho, zda byl či nebyl uspokojen, náleží jemu a soud má po takovém prohlášení stěžovatele
obligatorní povinnost řízení zastavit.
[9] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem soudu. Poukázal
na to, že účelem §62 s. ř. s. je umožnit správním orgánům, aby, uznají-li samy oprávněnost
výhrad vůči svým úkonům, mohly zjednat nápravu. V daném případě podmínky stanovené §62
s. ř. s. nenastaly, neboť uspokojivé rozhodnutí vydalo ministerstvo až poté, co městský soud
rozhodnutí ministryně zrušil (č. j. 5 Ad 9/2010 - 35 ze dne 26. 4. 2012). Pokud jde o stěžovatelem
tvrzenou zmatečnost napadeného rozsudku, podotkl, že podáním návrhu na zastavení řízení
žaloba „nezaniká“, ale nastanou důsledky stanovené v §47 s. ř. s.
[10] V replice stěžovatel zdůraznil, že není podstatné, že pozitivní rozhodnutí bylo vydáno dne
8. 8. 2012, tj. až po vydání rozsudku ze dne 26. 4. 2010, ale naopak podstatné je, že bylo vydáno
před vydáním rozsudku ze dne 10. 1. 2013 (o zamítnutí žaloby). Správní orgán může
navrhovatele dle §62 s. ř. s. uspokojit kdykoli, přičemž stanovení lhůty dle odstavců 1-3
citovaného ustanovení má smysl tehdy, když si správní orgán potřebuje pro rozhodnutí vyžádat
od soudu spis. Není-li lhůta stanovena, nebrání to samo o sobě správnímu orgánu vydat
rozhodnutí, jímž navrhovatele uspokojí.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal podanou kasační stížnost v rozsahu a z důvodů
vymezených stěžovatelem, neboť jsou pro něj závazné (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a shledal, že je
nedůvodná.
Ustanovení §62 s. ř. s. Uspokojení navrhovatele, zní
takto:
(1) Dokud soud nerozhodl, může odpůrce vydat nové rozhodnutí nebo opatření,
popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí, nezasáhne-li
tímto postupem práva nebo povinnosti třetích osob. Svůj záměr navrhovatele
uspokojit sdělí správní orgán soudu a vyžádá si správní spisy, pokud je již soudu
předložil.
(2) Předseda senátu stanoví lhůtu, v níž je třeba rozhodnutí vydat, opatření nebo úkon
provést a oznámit je navrhovateli i soudu; uplyne-li tato lhůta marně, pokračuje soud
v řízení.
(3) Dojde-li oznámení odpůrce podle odstavce 2 soudu, vyzve předseda senátu
navrhovatele, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda je postupem správního orgánu
uspokojen. Zmeškání této lhůty nelze prominout.
(4) Soud řízení usnesením zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen. Soud řízení
zastaví i tehdy, nevyjádří-li se takto navrhovatel ve stanovené lhůtě, jestliže ze všech
okolností případu je zřejmé, že k jeho uspokojení došlo.
(5) Rozhodnutí, opatření nebo úkon podle odstavce 1 nabývá právní moci
nebo obdobných právních účinků dnem právní moci rozhodnutí soudu o zastavení
řízení.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda napadený rozsudek městského soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení, a je tedy naplněn první důvod kasační stížnosti [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
[13] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu
výslovně v celém rozsahu. V nyní projednávaném případě jde právě o situaci, kdy napadený
rozsudek městského soudu byl vydán poté, co jeho předchozí rozsudek v téže věci byl Nejvyšším
správním soudem zrušen. Jelikož stěžovatel nenamítal, že by se městský soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, je třeba kasační stížnost v části mířící
proti výroku ad. I. napadeného rozsudku, jímž bylo vysloveno, že se žaloba zamítá, považovat
dle citovaného ustanovení za nepřípustnou. Stejný závěr je třeba vztáhnout i na výrok týkající se
nákladů řízení, neboť je na hlavním výroku obsahově závislý.
[14] Námitky stěžovatele podle jejich obsahu směřovaly primárně proti výroku, kterým nebylo
vyhověno jeho návrhu ze dne 11. 11. 2012 na zastavení řízení podle §62 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel
má za to, že soud nebyl oprávněn pokračovat v řízení a vydat meritorní rozhodnutí,
pokud stěžovatel (žalobce) navrhl zastavení řízení. Že podle názoru soudu nedošlo k uspokojení
stěžovatele, není v dané věci relevantní, neboť takové posouzení náleží toliko stěžovateli.
Z ustanovení §62 odst. 4 s.ř.s. plyne obligatorní povinnost soudu řízení zastavit, sdělí-li
navrhovatel (stěžovatel), že je uspokojen.
[15] Nejvyšší správní soud tomuto výkladu stěžovatele nemůže přisvědčit. Ustanovení §62
s. ř. s. upravuje institut uspokojení navrhovatele komplexně a vytržení jediné věty (§62 odst. 4
s. ř. s.: „soud řízení usnesením zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen“) vede k nesprávným závěrům.
Dané ustanovení je potřeba interpretovat jako celek a nelze z něj vydělit pouze zmíněné právní
pravidlo, aniž by to vedlo k posunu či pozbytí smyslu celého ustanovení. Již odstavec první §62
s.ř.s. říká, že „dokud soud nerozhodl, může odpůrce vydat nové rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provést jiný
úkon, jímž navrhovatele uspokojí (…)“. V nyní projednávaném případě tak mohl učinit počínaje
dnem, kdy mu byla doručena žaloba, až do 26. 4. 2012, kdy městský soud vydal meritorní
rozhodnutí, kterým žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného o rozkladu zrušil. Po právní moci
tohoto rozsudku konal žalovaný ve shodě s právním názorem v něm vyjádřeným, což vedlo
a k vydání rozhodnutí správním orgánem prvního stupně, kterým bylo původní žádosti žalobce
zcela vyhověno (č. j. 26 861/2009 - 81 ze dne 8. 8. 2012, jež bylo stěžovateli doručeno a stalo se
pravomocným). Jde o standardní procesní postup, neboť právní názor vyjádřený v pravomocném
rozsudku správního soudu je pro správní orgán závazný (§54 odst. 6 s. ř. s.). Stěžovatel se
tedy ocitl v situaci, kdy dosáhl toho, co požadoval. Důležité ovšem je, že k tomu došlo
až po rozhodnutí správního soudu, respektive na jeho základě. Následně však žalovaný podal
kasační stížnost jako opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví. Kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přisvědčil, když zaujal
právní názor zcela opačný, než ten, který tvořil jádro původního rozhodnutí městského soudu.
Ten musel být v novém rozhodnutí respektován (§110 odst. 4 s. ř. s.) a vedl k zamítnutí žaloby
městským soudem.
[16] Z podání stěžovatele ze dne 11. 11. 2012 označeného jako návrh na zastavení řízení je
zřejmé, že jím stěžovatel zamýšlel odvrátit účinky před několika dny vydaného rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu v jeho věci, zaujímajícího právní názor opačný, pro stěžovatele
nepříznivý. Ačkoli ve svém návrhu výslovně uvedl, že je rozhodnutím žalovaného o přiznání
jednorázové peněžní částky podle nařízení vlády o odškodnění plně uspokojen, postupoval
městský soud správně, když návrhu na zastavení řízení dle §62 odst. 4 s. ř. s. nevyhověl.
Je sice pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že soud zásadně nezkoumá, zda byl navrhovatel skutečně
uspokojen, a v dané věci také městský soud tuto skutečnost ani neposuzoval. Podstatou
jeho rozhodnutí je závěr, že v daném případě vůbec nenastala situace předvídaná ustanovením
§62 s. ř. s. Protože v této věci již soud dříve rozhodl, nebylo možné postupovat
podle citovaného ustanovení. Naplnění této podmínky představuje již první rozhodnutí soudu,
nikoli některé z těch, které následovaly, ať již byly vydány Nejvyšším správním soudem
nebo opětovně městským soudem. Institut uspokojení navrhovatele je totiž koncipován
jako prostředek dosažení nápravy stavu vyvolaného vadným rozhodnutím správního orgánu,
který po podání žaloby, avšak ještě před rozhodnutím soudu provede jakousi sebereflexi a svou vlastní
aktivitou odstraní předmět sporu. Jde o koncept blízký institutu smíru v civilním procesu
(ať už prétorskému nebo soudnímu), přičemž společným znakem je jejich realizace dříve,
než se soud usnese na svém rozhodnutí.
[17] Názor stěžovatele, že nestanovení lhůty předsedou senátu ve smyslu §62 odst. 2,
případně odst. 3 s. ř. s. nebrání odpůrci vydat rozhodnutí, jež navrhovatele uspokojí, je sice
správný, avšak uplatní se pouze za předpokladu, že dosud nebylo ve věci soudem rozhodnuto
(§62 odst. 1 věta první s. ř. s.), což je bazální podmínkou využití institutu uspokojení
navrhovatele. V tomto případě však z výše nastíněných důvodů již nebylo možné podle §62
s. ř. s. postupovat.
[18] Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí městského soudu
spočívalo na nesprávném posouzení této právní otázky. Městský soud institut uspokojení
navrhovatele v daném případě vůbec neaplikoval, neboť to procesní situace neumožňovala,
a postupoval správně, když návrhu stěžovatele na zastavení řízení podle §62 odst. 4 s. ř. s.
nevyhověl.
[19] Pokud jde o druhý důvod kasační stížnosti, tedy tvrzenou zmatečnost, spočívající
v absenci podmínek řízení pro vydání meritorního rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.],
ani tomu Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit.
[20] Stěžovatel v této souvislosti namítal, že po návrhu na zastavení řízení neexistovala
aktuální žaloba. Žaloba, tj. návrh na zahájení řízení před správním soudem, je prvním úkonem
v řízení, vymezujícím předmět přezkumu. Stěžovatel jako jediný účastník, který je oprávněn
disponovat řízením a jeho předmětem, žádný procesní úkon, kterým by odstranil žalobu, neučinil.
Stěžovatel pouze navrhoval zastavení řízení z důvodu podle §47 písm. b) s. ř. s.,
které však předpokládá naplnění podmínek uvedených v ustanovení §62 s. ř. s., jak bylo
vysvětleno výše. Řízení městského soudu tedy není zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s.
[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Nezjistil ani jiné vady, k nimž je povinen přihlížet
z úřední povinnosti [nepřezkoumatelnost rozsudku, nicotnost rozhodnutí správního orgánu
či zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109
odst. 4 s. ř. s.)].
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s., když stěžovatel neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému žádné náklady
nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu