ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.36.2015:36
sp. zn. 6 Ads 36/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Ing. R. K.,
zastoupena Mgr. Lenkou Vitebskou, advokátkou, se sídlem Měsíčná 256/2, 460 07 Liberec,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
128 01 Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2014,
č. j. MPSV-UM/1429/14/4S-LBK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2015, č. j. 60 Ad 11/2014 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni advokátce Mgr. Lence Vitebské se nepřiznává odměna
a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 21. 12. 2011 požádala žalobkyně o přiznání příspěvku za živobytí. Doložila
prohlášení o výživném ve výši 2.000 Kč a dohodu o výživném ze dne 21. 12. 2011 uzavřenou
s rodiči, podle níž každý z rodičů přispívá žalobkyni 1.000 Kč. Oznámením ze dne 27. 1. 2012 byl
žalobkyni přiznán příspěvek na živobytí od prosince 2011 ve výši 1.236 Kč, od 1. 1. 2012 ve výši
1.520 Kč. Následně byla žalobkyně vždy vyzývána k doložení dokladů k dávce příspěvek
na živobytí.
[2] Výzvou ze dne 8. 8. 2013 Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Liberci
(dále jen „úřad práce“) s ohledem na věk a formu studia vyzval žalobkyni k doložení dohody
o zvýšení výživného, případně podání návrhu na určení nového výživného, neboť výživné
je nepřiměřeně nízké. V odpovědi ze dne 20. 8. 2013 žalobkyně uváděla, že jí rodiče pomáhají
vedle výživného materiálně, a protože nemohou hradit bydlení, přispívají jí na náklady
na studium, a úřadu práce předestřela, jak se varianty zvýšeného výživného promítnou do výše
sociálních dávek. Vyrozuměním ze dne 17. 9. 2013 byla žalobkyně vyzvána, aby se vyjádřila
k podkladům ve věci změny výše dávky. V e-mailové zprávě ze dne 16. 10. 2013 zástupce
žalobkyně, mimo jiné, uváděl, že rodiče nemají problém se zvýšením výživného, ale dohoda
nebude podepsána, pokud to bude mít vliv na výši sociálních dávek. Při ústním jednání konaném
dne 1. 11. 2013 žalobkyně potvrdila, že rodiče jí přispívají nad rámec výživného 2.000 Kč
také na stravu, telefon, dopravu, internet. Výše pomoci je uvedena ve výpočtu, který žalobkyně
předložila a požadovala, aby byl součástí protokolu. Podle výpočtu tvoří výdaje na stravu
2.000 Kč, na telefon a internet 694 Kč, na MHD 228 Kč a ostatní výdaje 2.000 Kč.
Kromě toho jí rodiče zaplatili autoškolu ve výši 7.500 Kč, notebook 12.400 Kč a dioptrické
potřeby ve výši 2.368 Kč a 6.416 Kč. Uvedla, že do června 2013 jí bylo vypláceno stipendium
1.620 Kč, ale překročila dobu standardního studia. Protože dokončuje školu, není schopna
si přivydělávat. Otec žalobkyně jako zmocněnec prohlásil, že by neměl problém zvýšit výživné,
ale zvýšení výživného by vedlo ke snížení sociálních dávek a rodiče by jí nemohli
jako teď pomáhat nad rámec výživného.
[3] Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2014, č. j. 18889/2014/LIB (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), úřad práce odejmul žalobkyni od 1. 10. 2013 příspěvek na živobytí. Při stanovení
výše dávky v měsíci říjnu 2013 zohlednil skutečné výživné od rodičů ve výši 5.000 Kč, dále byl
do příjmů započítán příspěvek ve výši 700 Kč. Při stanovení přiměřených nákladů na bydlení byla
zohledněna částka 5.051,40 Kč. Přiměřené náklady na bydlení činí 1.710 Kč a částka na živobytí
3.410 Kč. Protože skutečné příjmy byly vyšší než částka živobytí i po odečtu přiměřených
nákladů na bydlení, bylo rozhodnuto o odnětí dávky. K odejmutí příspěvku na živobytí došlo
poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o zastavení výplaty příspěvku na bydlení od 1. 10. 2013
rozhodnutím úřadu práce ze dne 31. 10. 2013 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne
19. 12. 2013.
[4] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 4. 2014, č. j. MPSV-UM/1429/14/4S-LBK, odvolání
žalobkyně zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného
brojila žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský
soud“), který však žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Krajský soud vyslovil,
že příspěvek na živobytí je dávka, která řeší nedostatek finančních prostředků k uspokojení
živobytí, tj. výživy a dalších základních životních potřeb, osob, které se ocitnou v hmotné nouzi
a svou situaci nemohou řešit vlastním přičiněním. Uvedl taktéž, jaké jsou podmínky vzniku
nároku na dávku dle §21 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění
rozhodném pro posuzovaný případ (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Upozornil
rovněž, že pokud dojde ke změně skutečností rozhodných pro nárok na dávku nebo její výplatu
tak, že nárok na dávku nebo její výplatu zanikne, dávka se odejme nebo se její výplata zastaví
podle §44 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
[5] Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni, že bylo porušeno její procesní právo dle §36 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném pro posuzovaný případ
(dále jen „správní řád“), neboť úřad práce vycházel při rozhodnutí o odejmutí dávky z podkladů,
které byly úřadu práce předloženy přímo žalobkyní, resp. z protokolu o jednání,
kterého se zúčastnila i s obecným zmocněncem. Správní orgán totiž mohl postupovat podle §74
zákona o hmotné nouzi, dle něhož povinnost správního orgánu dát účastníku řízení před vydáním
rozhodnutí možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí neplatí, jedná-li se pouze o podklady, které správnímu
orgánu předložil tento účastník řízení. Tento postup nemohl mít za daných okolností vliv
na zákonnost rozhodnutí o odejmutí dávky. Sama žalobkyně krajskému soudu potvrdila, že ví,
co bylo podkladem pro rozhodnutí ve věci, ale že nesouhlasí se zohledněním výživného ve výši
5.000 Kč způsobem, jakým to učinily orgány pomoci v hmotné nouzi.
[6] K nesouhlasu žalobkyně se zohledněním částky 5.000 Kč jako jejího příjmu soud uvedl,
že „[p]okud žalobkyně opakovala, co namítala v odvolání ve správním řízení ve vztahu k odůvodněným
nákladům na bydlení, nejedná se o řádný žalobní bod“. Následně však posoudil zohlednění částky
5.000 Kč jako příjem žalobkyně za rozhodnou pro posouzení trvání nároku na příspěvek
na živobytí, čímž se dále zabýval. Vycházel z ustanovení §9 odst. 1 písm. c) ve spojení s §7
odst. 2 písm. d), e) zákona o pomoci v hmotné nouzi, kdy započitatelným příjmem
je taktéž výživné. „Žalobkyně nesporuje zahrnutí přídavků na děti ve výši 700 Kč a výživného 2.000 Kč
dle dohody o výživném uzavřené s rodiči dne 21. 12. 2011 do příjmu ve smyslu §9 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Brání se zohlednění další finanční pomoci ze strany rodičů ve výši 3.000 Kč, uvádí, že výživné
ve výši 5.000 Kč je orgány pomoci v hmotné nouzi smyšlená částka.“ Krajský soud má „za prokázané,
a to žalobkyní předloženým přehledem o finanční pomoci rodičů nad rámec dohodnutého výživného
a také jejím vyjádřením, jakož i vyjádřením jejího otce do protokolu o ústním jednání dne 1. 11. 2013,
(když finanční pomoc nad rámec dohodnutého výživného a možnost zvýšení výživného žalobkyně zmiňovala
již v písemném vyjádření ze dne 20. 8. 2013), že rodiče žalobkyni finančně přispívali nad dohodnutou částku
výživného 2.000 Kč měsíčně na úhradu stravy, telefonu, internetu a městské hromadné dopravy, případně dalších
nákladů finančními částkami ve výši 2.000 Kč, 694 Kč a 228 Kč. Tohoto přehledu se žalobkyně výslovně
dovolávala, při ústním jednání uvedla, že se jedná též o vyčíslení úhrady pomoci rodičů výdajů jako je strava,
telefon, internet, dopravu, atd. Následné tvrzení žalobkyně o tom, že se nejednalo o pomoc finanční, případně šlo
o dary, soud hodnotí jako účelové“. Soud shledal pouze nepřesnost ve výpočtu, kdy do příjmů
žalobkyně započítaly částku 3.000 Kč, nikoliv pouze 2.922 Kč, z toho plynoucí rozdíl 78 Kč
však neměl vliv na posouzení trvání nároku na dávku. Přestože uvedená finanční výpomoc
poskytovaná žalobkyni rodiči nebyla zahrnuta do dohody o výživném, šlo o plnění vyživovací
povinnosti rodičů vůči zletilému dítěti, neboť se jednalo o částky na uspokojení odůvodněných
potřeb žalobkyně. Úřad práce a žalovaný postupovali v souladu se zákonem, když zohlednili
výživné poskytované žalobkyni ze strany rodičů ve skutečné výši, jak ji žalobkyně vyčíslila.
Ani absence data vyhotovení přehledu nemohla bránit jeho využití správními orgány ve spojení
s tvrzeními žalobkyně a obecného zmocněnce při ústním jednání a také v písemných podáních.
Sama žalobkyně opakovaně potvrdila, že jí rodiče přispívají na úhradu jejích potřeb částkou vyšší
než 2.000 Kč dohodnutého výživného. Krajský soud upozornil i na skutečnost, že úřad práce
nezohlednil všechny částky vyčíslené v přehledu výdajů jako příjem žalobkyně a některé byly
hodnoceny jako dary (úhrada autoškoly, notebook a dioptrické potřeby). Krajský soud
nepovažoval za důvodnou ani námitku vznesenou obecným zmocněncem žalobkyně
až v průběhu ústního jednání, že vyživovací povinnost rodiče vůči žalobkyni neměli. Shledal
ji jako účelovou a v rozporu s dalšími tvrzeními, přičemž v řízení před správními orgány
žalobkyně naopak dokládala placení výživného. Upozornil na skutečnost, že jak v písemném
vyjádření žalobkyně ze dne 20. 8. 2013, tak při ústním jednání dne 1. 11. 2013 „zaznělo, že důvodem
pro neuzavření nové dohody o vyšším výživném pro zletilé dítě, resp. pro nepodání návrhu na zvýšení výživného
ze strany žalobkyně byly negativní dopady, které by to mělo na výši či trvání nároku na dávky pomoci v hmotné
nouzi. Situaci, kdy dohoda o výživném pro zletilé dítě představuje jakousi „optimalizaci“ příjmů žalobkyně
ve smyslu §9 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojení s §7 odst. 2 písm. d) zákona
o životním a existenčním minimu, zatímco ve skutečnosti rodiče přispívají na její potřeby částkami násobně
vyššími, nelze akceptovat“. Soud uzavřel, že je především na rodičích, aby dostatečně zaopatřili
své dítě, a teprve pokud nejsou schopni skutečně uspokojit jeho potřeby, nastupuje pomoc
ze systému hmotné nouze.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani výtkám žalobkyně ve vztahu k neposkytnutí odpovídajícího
základního sociálního poradenství ze strany úřadu práce, neboť není zřejmé, že by se tyto tvrzené
okolnosti mohly promítnout do zákonnosti rozhodnutí o odejmutí příspěvku na živobytí.
Zároveň však upozornil, že dle protokolu o ústním jednání dne 1. 11. 2013 byla žalobkyni
předána žádost o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu a nákup školních pomůcek, čili úřad
práce projevil snahu řešit sociální situaci žalobkyně dostupnými formami pomoci ze strany státu.
Rovněž nebylo vadou rozhodnutí, pokud se žalovaný věcně nezabýval otázkami vznesenými
k doplatku na bydlení, neboť doplatek na bydlení nebyl předmětem řízení a byl přezkoumán
samostatně. Stejně tak na zákonnost napadeného rozhodnutí nemá vliv skutečnost, že orgány
pomoci v hmotné nouzi vycházely při posouzení trvání nároku na příspěvek na živobytí
z jiných příjmů než orgány státní sociální podpory pro účely výpočtu příspěvku na bydlení.
Došlo-li ke změně skutečností rozhodných pro výši či trvání nároku na dávku, bylo povinností
žalobkyně změnu oznámit.
[8] Vyjádřila-li žalobkyně nesouhlas s odejmutím dávky za měsíc říjen, neboť z rozhodnutí
úřadu práce nelze zjistit, k jaké změně došlo a kdy, soud k tomu uvedl, že z odůvodnění
rozhodnutí v obou stupních jednoznačně vyplývá, že změna, která se promítla do nového
posouzení nároku na dávku příspěvek na živobytí, spočívá ve zjištění vyššího příjmu žalobkyně
minimálně v měsíci říjnu 2013. Příspěvek na živobytí byl žalobkyni naposledy vyplacen
v měsíci září 2013, přičemž o odnětí dávky bylo rozhodnuto od 1. 10. 2013 v souladu s §44
odst. 1, odst. 7 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Námitku absence kalkulačního listu
shledal soud opožděnou, neboť byla vznesena až v rámci ústního jednání.
II. Kasační stížnost a další podání účastníků řízení
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla v záhlaví označený rozsudek krajského
soudu, kterým byla její žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta z výše nastíněných důvodů.
Stěžovatelka svou kasační stížnost opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje
zdejšímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil.
[10] Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nebylo porušeno její právo
na seznámení se s podklady rozhodnutí, jelikož do správního spisu byly v daném řízení zakládány
listiny z jiného správního spisu, proto musela mít možnost se s těmito podklady seznámit.
Stěžovatelka očekávala, že ve správním spisu bude dokument, z něhož by vyplývalo, jaké příjmy
hodlá správní orgán stěžovatelce započítat. Stěžovatelka pokládá obsah práva na seznámení se
s podklady rozhodnutí za mnohem širší, než že jsou podklady pro rozhodnutí dostatečné
a účastníkům řízení známé, ale že musí mít možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí
po seznámení se s celým spisem v okamžiku, kdy je připraven k rozhodnutí. Správní orgány
i soud tento institut znevážily. Nejsou-li do spisu založeny takové listiny, o kterých se účastník
řízení domnívá, že by tam být měly, umožňuje mu seznámení s podklady rozhodnutí uvážit
návrhy na doplnění správního spisu. V důsledku tohoto pochybení, skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá dle stěžovatelky oporu ve spisech a je s nimi v rozporu.
Krajský soud aplikoval v neprospěch stěžovatelky ustanovení §74 zákona o pomoci v hmotné
nouzi. Kdyby se správní orgán opřel jen o podklady předložené stěžovatelkou, nemohl by ve věci
vůbec rozhodnout, musel tudíž použít i podklady z jiných správních spisů. V takovém případě
musí dát účastníku řízení možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Žalovaný nemůže
vykládat zákon tak, jak se mu hodí.
[11] Dle stěžovatelky musí být součástí spisové dokumentace kalkulační list,
který by obsahoval rozpis příjmů v rozhodném období. V dané věci bylo započítáno výživné
ve výši 5.000 Kč, což je slovy stěžovatelky „absolutní nesmysl“. Domnívá se, že správní orgány
vyložily skutkový stav tak, aby nemusely stěžovatelce dávku přiznat. Stěžovatelka popsala vztahy
mezi ní a rodiči, jak se u nich připravovala na státní zkoušku a oni jí dali najíst, protože věděli,
že nemá finanční prostředky na stravu. Pochopila, že právě dobré vztahy s rodiči byly zneužity
v její neprospěch. Stěžovatelka přiznala, že jí rodiče zaplatili internet, MHD a telefon. Započtení
této částky do příjmů však považuje za absurdní. Bez internetu a dopravy by stěžovatelka
studovat nemohla. Pokud stát stanovuje záchovné částky na život, určitě do toho dle stěžovatelky
nezapočítává dopravu a internet, avšak v jejím případě to započítáno bylo. Pokud rodič,
jenž o dítě osobně nepečuje, dítěti něco dá nad rámec dohodnutého výživného,
nikdo to v běžném životě neeviduje jako výživné. Je to vyjádření vztahu rodičů k dítěti.
Stěžovatelka považuje za nepatřičné použití termínu „účelové tvrzení“ ze strany krajského soudu.
V této souvislosti stěžovatelka vytýká samosoudkyni rozhodující ve věci necitlivé chování
vůči ní a jejímu zástupci, na základě čehož pochybuje o její nepodjatosti.
[12] Argumentaci krajského soudu vztahující se k nepřesnosti v započtení částky 3.000 Kč
namísto vyčíslených 2 922 Kč považuje stěžovatelka za absurdní a nepřesvědčivou. Dokument
příjmy a výdaje si otec stěžovatelky vytvořil pro vlastní potřebu, protože chtěl vědět,
jaká je finanční situace stěžovatelky. Správní orgány neměly právo použít tento dokument
pro výpočet výše příspěvku na živobytí. Stěžovatelka tvrdí, že od samého počátku uváděla,
že tento dokument představuje pouze odhad a neodpovídá skutečnosti (což nevyvrací ani to,
že částky jsou uvedeny zjevně přesně), přičemž neměla důvod dokument nepodepsat,
neboť netušila, že bude použit proti ní a výživné bude určeno ve výši 5.000 Kč měsíčně.
To, že se jednalo o odhad, dokazuje naprosto jednoznačně zaokrouhlená částka na stravu
2.000 Kč a ostatní výdaje 2.000 Kč. Stěžovatelka spekuluje, jak by bylo určeno výživné,
kdyby byly uvedené položky vyšší či nižší. Správní orgány nikdy neuvedly, jakým matematickým
výpočtem dospěly právě k částce 3.000 Kč. Náklady na stravu lze odhadnout, ale nikdy nebudou
dosahovat přesné částky 2.000 Kč, stejně tak ostatní výdaje. Stěžovatelka namítá, že od okamžiku,
kdy jí nebyl vyplacen příspěvek na živobytí, ostatní výdaje klesly prakticky na nulu. Podle výkladu
krajského soudu by se naopak muselo o částku odejmutého příspěvku na živobytí zvýšit výživné,
ale tak to u osob s nízkými příjmy nefunguje. Stěžovatelka byla naopak nucena snížit výdaje.
Vyjádření krajského soudu ve vztahu k zohledněným (a naopak nezohledněným) částkám
uvedeným v dokumentu „Příjmy a výdaje“ považuje stěžovatelka za zkomolená.
Jestliže je v něm uveden odhad 2 000 Kč na stravu, neznamená to automaticky, že se jedná
o částku, kterou jí rodiče hradí nad rámec výživného. Předložený dokument takovou konstrukci
nedokazuje.
[13] Považoval-li krajský soud za účelové tvrzení otce stěžovatelky uplatněné až při ústním
jednání, že vyživovací povinnost rodiče vůči stěžovatelce již neměli, navíc v rozporu s dřívějšími
tvrzeními, stěžovatelka namítá, že otec si byl vědom, že jeho vyživovací povinnost končí dnem,
kdy měla stěžovatelka původně ukončit své studium a že plnění vyživovací povinnost nad rámec
obvyklé doby studia není samozřejmé. Stěžovatelka považuje za otřesné zneužití skutečnosti,
že ji rodiče „nenechali na holičkách“, v její neprospěch. Krajský soud nesprávně vyložil otázku
placení výživného a jeho výše v době studia nad rámec obvyklé doby studia. Z nálezu Ústavního
soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, na který stěžovatelka poukazovala již v řízení
před krajským soudem, přitom vyplývá, že studenti mají požadavek na placení výživného
uplatňovat uvážlivě. V případě stěžovatelky proto nebyl požadavek na zvýšení výživného
na místě.
[14] Stěžovatelka nadále trvá na tom, že jí nebylo poskytnuto dostatečné sociální poradenství,
přičemž konstatování krajského soudu ohledně poskytnutí rady ve vztahu k nákupu toneru
považuje za směšné. Navíc je absurdní, že v době řádného studia úřad práce zvýšení výživného
nepožadoval, ale učinil tak až v době, kdy bylo trvání vyživovací povinnosti rodičů
vůči stěžovatelce sporné. Hovoří-li soud o stipendiu, které stěžovatelka dostává, vyložil to opět
v její neprospěch. Nadto stěžovatelka v rozhodném období žádné stipendium nepobírala.
[15] Krajský soud konstatoval, že ke změně příjmu došlo minimálně v měsíci říjnu 2013,
avšak dle stěžovatelky to bylo opačným směrem – příjem se snížil o částku příspěvku na živobytí,
tedy o 1.520 Kč.
[16] Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že v napadeném rozsudku vyzdvihl skutečnost,
že se nebránila proti rozsudku ze dne 19. 6. 2014, č. j. 60 Ad 2/2014 – 34. Vyložila
k tomu důvody, pro které tak neučinila, přičemž považuje pozastavení výplaty příspěvku
na živobytí s odkazem na §6 odst. 2 správního řádu za nadbytečné. Tento nesprávný postup
správních orgánů odmítla stěžovatelka akceptovat, aby se nepodílela na jeho nehospodárném
rozšiřování. Správní orgány účastníky zbytečně zatěžují. Stěžovatelka očekává, že jí popsané
chování orgánů veřejné moci nebude přičítáno k tíži, jak to udělal krajský soud, který jí vytkl
nepodání kasační stížnosti.
[17] Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s jejími námitkami,
že výpočet příjmů u příspěvku na živobytí byl jiný než v případě příspěvku na bydlení.
Domnívá se, že správně nahlásila příjmy ve výši 700 Kč přídavek na dítě a 2.000 Kč výživné.
Dále namítá, že nerozumí poslední větě na straně 8 a pokračující na straně 9 napadeného
rozsudku.
[18] Stěžovatelka je šokována tím, že krajský soud odmítl námitku absence kalkulačního listu,
neboť byla podána až při ústním jednání. Právo na soudní přezkum rozhodnutí se tím stává
bezpředmětným. Jestliže správní orgány tvrdí, že výživné bylo poskytováno ve výši 5.000 Kč,
musí to doložit. Jinak je rozhodnutí třeba zrušit pro nezákonnost. Stěžovatelka doložení
této skutečnosti v žalobě požadovala, tedy i doložení kalkulačního listu. Částka 5.000 Kč
výživného je vymyšlená.
[19] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje s odůvodněním napadeného
rozsudku. Dávka byla odejmuta po právu, neboť bylo zohledněno výživné 5.000 Kč, které rodiče
plní vůči studující dceři, ať už na základě dohody či nad její rámec. Údaje o konkrétních částkách
předložila správnímu orgánu sama stěžovatelka a není tedy důvodu, proč by je nemohl
ve svém rozhodnutí zohlednit. Systém dávek v hmotné nouzi je určen osobám, které nejsou
sto hradit své základní potřeby, neboť příjmy nedosahují částek životního minima. Tato pomoc
má nastoupit až jako poslední možnost, kdy osoba není schopna svůj příjem jakkoliv zvýšit.
Požadavek na učinění kroků ke zvýšení výživného byl proto v případě stěžovatelky oprávněný.
Stěžovatelka se mýlí, pokud považuje příspěvek na živobytí za prostředek optimalizace
jejího rozpočtu. Navrhuje zdejšímu soudu, aby kasační stížnost zamítnul. Nikoliv orgány pomoci
v hmotné nouzi vyložily skutkový stav tak, aby dávka nemusela být stěžovatelce přiznána,
naopak stěžovatelka se snažila svou finanční situaci předestřít tak, aby dosáhla na dávky pomoci
v hmotné nouzi, aniž by skutečně podmínky pro trvání nároku na předmětnou dávku splňovala.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní
soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost žalobkyně není důvodná.
[22] Pro posouzení kasační stížnosti je rozhodující, zda v daném případě mohly správní
orgány použít přehled příjmů a výdajů předložený stěžovatelkou a zda správně určily výši příjmů
pro výpočet nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na živobytí, když určily výši
skutečně hrazeného výživného stěžovatelce 5.000 Kč. Na všechny vymezené otázky si Nejvyšší
správní soud odpověděl kladně, a to z následujících důvodů.
[23] Úvodem je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud se zcela neztotožnil se všemi dílčími
závěry vyjádřenými v napadeném rozsudku, avšak důvody pro jeho zrušení nebyly dány,
neboť je přezkoumatelný a podstata sporu byla posouzena správně. Za rozhodnou přitom zdejší
soud považuje skutečnost, že z podkladů založených ve správním spise jednoznačně vyplývá,
že stěžovatelka i obecný zmocněnec se snažili doložit výživné v rozporu se skutečností tak,
aby stěžovatelka pobírala dávky hmotné nouze, byť na ně neměla nárok. Stěžovatelka i její otec
(jako obecný zmocněnec) oba shodně tvrdili, že rodiče poskytují stěžovatelce finanční prostředky
nad rámec dohodnutého výživného a že dohoda nebude uzavřena, pokud to bude mít vliv na výši
dávek, přičemž stěžovatelka předložila přehled příjmů a výdajů, aby jím doložila, v jaké výši
jí rodiče přispívají na stravu, telefon a internet, MHD a další nad rámec dohodnutých 2.000 Kč.
Tvrdí-li nyní, že od počátku uváděla, že se jedná pouze o odhad, nikoliv o skutečnost,
a že si přehled otec vytvořil pro svou vlastní potřebu, aby věděl o finanční situaci stěžovatelky,
pak tato tvrzení nelze hodnotit jinak než jako účelová a použití tohoto výrazu krajským soudem
bylo zcela na místě.
[24] Systém dávek pomoci v hmotné nouzi je nastaven tak, aby z něj čerpaly dávky jen osoby,
které se nacházejí v hmotné nouzi (nebo které se považují za osoby v hmotné nouzi), a má
sloužit k jejich hmotnému zajištění až v okamžiku, kdy nelze jejich základní životní potřeby
zajistit jiným způsobem, jak ostatně vyložil i krajský soud. Nelze opomenout, že primárně
je každý povinen postarat se o své potřeby sám, případně rodiče o nezletilé a studující děti,
teprve pokud příjmy rodiny nedostačují pro zajištění základních životních potřeb, nastupují
na řadu dávky v hmotné nouzi. Ty ale neslouží k dorovnání příjmů tak, aby si každý žil na úrovni,
jež považuje za odpovídající dle svého mínění, nýbrž na úrovni, kterou stanovil zákonodárce,
tedy dostačující k uspokojení minimálních lidských potřeb. Do jaké míry mají být lidské potřeby
zajišťovány státem, je otázkou politickou. Správní orgány a soudy aplikující konkrétní zákonná
ustanovení mohou hodnotit situaci žadatelů o dávky toliko v mezích zákona. Ze zákona
tudíž vyplývá, jaké osoby pomoc v hmotné nouzi skutečně potřebují, těm pak mohou být dávky
vypláceny. Jak se uvádí i v důvodové zprávě k zákonu o pomoci v hmotné nouzi, „[d]ávky,
které se budou poskytovat, budou sloužit k zajištění základních životních podmínek“. Nejvyšší správní soud
netvrdí, že by finanční situace stěžovatelky jako studentky byla jednoduchá, přesto souhlasí
s hodnocením věci úřadem práce, žalovaným i krajským soudem, neboť její příjmy nejsou
tak nízké, aby měla nárok na dávku příspěvek na živobytí.
[25] Pro určení příjmu stěžovatelky bylo aplikováno ustanovení §9 odst. 1 písm. c) zákona
o pomoci v hmotné nouzi, dle něhož se jako příjem započítává 100 % ostatních započitatelných
příjmů podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon
o životním a existenčním minimu“), s výjimkou příspěvku na živobytí. Takovým ostatním
započitatelným příjmem je podle §7 odst. 2 písm. d), e) zákona o životním a existenčním minimu
výživné a dávky státní sociální podpory s výjimkou příspěvku na bydlení a jednorázových dávek.
V případě stěžovatelky je sporná pouze výše výživného.
[26] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že částka 5.000 Kč jako skutečné
výživné stěžovatelky je vymyšlený údaj, neboť z prvostupňového rozhodnutí v kontextu
stěžovatelkou doložených podkladů založených ve spise vyplývá, jak byla výše výživného určena.
Správní orgány nebyly povinny vycházet výhradně z předložené dohody o výživném ve výši
2.000 Kč, vyšlo-li v průběhu řízení najevo, že stěžovatelka dostává výživné vyšší, než uvedla.
Úřad práce vycházel při stanovení výše výživného z přehledu příjmů a výdajů, který stěžovatelka
sama doložila s tím, že z něj vyplývá, v jaké výši jí rodiče finančně pomáhají nad rámec
dohodnutého výživného. Jelikož jsou v něm pouze náklady, jejichž hrazení představuje plnění
vyživovací povinnosti (na bydlení, stravu, telefon a internet, MHD, léky, ošacení a další),
neobstojí výklad stěžovatelky, že by se jednalo o dary nad rámec výživného či mimořádnou
pomoc (na rozdíl od koupě notebooku a úhrady autoškoly či dioptrických potřeb, které nebyly
ve výši výživného zohledněny). Stěžovatelka v tomto přehledu vyčíslila, jaké jsou její příjmy
(včetně dohodnutého výživného 2.000 Kč) a výdaje měsíčně, přičemž výdaje přesahují příjmy
v částce slabě přesahující 3.000 Kč, která tedy nutně představuje „nedohodnutou část
výživného“. Stěžovatelka sama prohlašovala, že jí dávky a výživné 2.000 Kč nedostačují k úhradě
jejích potřeb a že jí rodiče v rozdílné výši pomáhají. Je tedy zřejmé, že částka výživného 5.000 Kč
určená správními orgány byla vyčíslena správně. Pro úplnost je však třeba dodat, že výtka
krajského soudu vůči částce určené správními orgány nebyla tímto směrem oprávněná.
Domníval-li se, že správní orgány zaokrouhlily výši skutečně hrazeného výživného směrem
nahoru, pak tomu bylo naopak, neboť jak bylo již uvedeno, z předloženého přehledu příjmů
a výdajů vyplývá, že rodiče přispívají stěžovatelce nad rámec dohodnutého výživného slabě
přes 3.000 Kč (částka, o kterou výdaje převyšují uvedené příjmy), nikoliv konkrétně jen na stravu
(2.000 Kč), telefon a internet (694 Kč) a MHD (228 Kč). S ohledem na to se pak stávají
zcela bezpředmětné námitky stěžovatelky, že za stravu nikdy neutratí přesně 2.000 Kč atd.,
neboť stěžovatelka jasně vyčíslila, kolik jí rodiče měsíčně přispívají, a od toho se pak odvíjela
celková výše příjmu, která byla zohledněna pro určení nároku na dávku. Jakékoliv menší odchylky
ve skutečné útratě stěžovatelky či v zaokrouhlení částek provedené správními orgány
(nadto ve prospěch stěžovatelky) nemají proto vliv na výsledek rozhodnutí ve věci. Totéž platí
pro zmíněnou nesrovnalost v napadeném rozsudku.
[27] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje dobré vztahy stěžovatelky s rodiči, nicméně
stěžovatelka si zjevně neuvědomuje, že právě skutečnost, že má rodiče, kteří jsou schopni
a ochotni postarat se o její materiální zajištění v době studia, způsobuje, že dávky hmotné nouze
nepotřebuje. Na tom však není nic nezákonného ani nespravedlivého. Neznamená to,
že by si stát dobré vztahy mezi rodiči a dětmi nepřál a že by jí to kladl k tíži. Naopak,
odpovědnost za zajištění dětí mají v prvé řadě rodiče a teprve tehdy, když tyto vztahy selžou,
přichází na řadu stát, aby se postaral o ty, kteří to skutečně potřebují. Proto stát musí mít zájem
na dobrém fungování rodiny. Přitom však vždy platí, že pomoc státu přichází jen za podmínek
a v míře, kterou stanoví zákon. Nejvyšší správní soud připomíná, že je zcela standardní, že rodiče
o své děti pečují a podporují je při studiu, pokud mohou, a že dávky v hmotné nouzi čerpají ti,
u kterých tento model nefunguje. To však není případ stěžovatelky. Zákonné podmínky
přitom mají motivovat (nejen) rodiče, aby své povinnosti řádně plnili a své děti dostatečně
zajistili, a to i tím, že zpravidla student podporovaný rodiči bude žít na vyšší úrovni, než student
podporovaný státem, přičemž je logické, že ve správně fungující rodině je pro rodiče samozřejmé,
že dítě zajistí lépe, než by to udělal stát. Tomu opět svědčí znění důvodové zprávy k zákonu
o pomoci v hmotné nouzi, dle které má systém pomoci v hmotné nouzi mimo jiné motivovat
k zajištění příjmů vlastním přičiněním, neboť vychází z principu odpovědnosti jednotlivé osoby
za své sociální postavení. Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než souhlasit s žalovaným
a krajským soudem, že poskytování dávek hmotné nouze má představovat až poslední záchranu,
nikoliv nástroj pro optimalizaci příjmů na úroveň určenou žadatelem.
[28] Namítá-li stěžovatelka, že jí byly náklady na telefon, internet a MHD započteny
do záchovné částky na živobytí, i když s nimi zákon nepočítá, pak je třeba uvést, že prostředky,
které jí rodiče poskytují na telefon, internet a MHD, jí byly započítány do výše příjmů
jako výživné. V důsledku toho pak její příjmy přesahovaly záchovnou částku na živobytí,
z čehož nevyplývá nic jiného, než že stěžovatelka si z pohledu zákona o pomoci v hmotné nouzi
žije tzv. nad poměry, což ostatně sama potvrzuje tvrzením, že předmětné potřeby, jež uspokojují
její rodiče, určitě nelze zahrnout do základních životních potřeb.
[29] Za správnou je třeba považovat též argumentaci krajského soudu ve vztahu k údajnému
zániku vyživovací povinnosti rodičů. V situaci, kdy rodiče dobrovolně plnili vyživovací povinnost
ke stěžovatelce, kterou nijak nerozporovali, a naopak otec v řízení před správními orgány
prohlásil, že je ochoten přispívat stěžovatelce vyšší částkou než 2.000 Kč, je námitka předestřená
až v řízení před krajským soudem zcela nepatřičná. Správní orgány nemohly
při svém rozhodování vycházet z jiné premisy, než že vyživovací povinnost rodičů
ke stěžovatelce trvá. Nejvyšší správní soud nad rámec nutného podotýká, že se stěžovatelkou
lze souhlasit do té míry, že vyživovací povinnost rodičů k dětem nad rámec obvyklé doby studia
není samozřejmá, nelze však ani tvrdit, že by okamžikem překročení obvyklé doby studia
automaticky zanikala. Na tom nic nemění ani odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu
ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14. Byť o otázce existence vyživovací povinnosti
nepřísluší rozhodovat soudům v soudním řízení správním, Nejvyšší správní soud si dovolí pár
poznámek. Judikatura civilních soudů a Ústavního soudu vychází obecně z předpokladu,
že vyživovací povinnost rodičů netrvá zpravidla tehdy, když studium dítěte není účelně zaměřené
na lepší budoucí vyhlídky při uplatnění na pracovním trhu, a slouží primárně takzvaně
k „prodlužování mládí“ (což vyplývá taktéž z citovaného nálezu, jehož se dovolává stěžovatelka).
To však není případ stěžovatelky, která ze zdravotních důvodů o pár měsíců překročila
standardní dobu studia, kterým si zcela legitimně prohlubovala své vzdělání a soustavně
se připravovala na budoucí povolání, a nebyla proto schopna se sama živit. V této souvislosti
lze příkladmo odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2155/09,
kde bylo uznáno trvání vyživovací povinnosti otce vůči studentce, která nesložila úspěšně
v řádném termínu maturitní zkoušku, ale až o několik měsíců později, přičemž v mezidobí
absolvovala pomaturitní studium cizího jazyka.
[30] Stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo na seznámení se s podklady rozhodnutí
ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu, přičemž bylo nesprávně aplikováno ustanovení §74
zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť správní orgány nemohly vycházet jen z podkladů,
které jim sama předložila. Stěžovatelka však nepoukazuje na žádné konkrétní podklady
rozhodnutí, které by bránily použití citovaného ustanovení, a Nejvyšší správní soud
sám neshledal, že by správní orgány postupovaly v rozporu se zákonem, když aplikovaly
ustanovení §74 zákona o pomoci v hmotné nouzi, které je lex specialis ve vztahu k §36 odst. 3
správního řádu. Stěžovatelka ani nenamítala, že by tento postup měl vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí. Byť obecně namítá, že správní orgány vycházely ze skutkového stavu,
který nemá oporu ve spise, vyjma nesouhlasu se započtením 5.000 Kč jako výživné
ničeho konkrétního neuvedla. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl shora, výše skutečně hrazeného
výživného byla s ohledem na obsah spisu stanovena správně. Naopak pokud by správní orgány
započetly do příjmů výživné ve výši 2.000 Kč, jak se dožaduje stěžovatelka, neodpovídalo
by to skutkovému stavu, který vyplývá z podkladů založených ve správním spise.
[31] Je-li stěžovatelka zaskočena způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou
absence kalkulačního listu, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než konstatovat, že v ustálené
praxi správních soudů nejde o nic nového ani neobvyklého, přičemž tento postup neodporuje
právu na spravedlivý proces, nýbrž se jedná o zcela legitimní podmínku soudního přezkumu.
V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu procesní předpis vyžaduje, aby žaloba
obsahovala tzv. žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Žalobní body přitom musí být vzneseny ve lhůtě pro podání správní
žaloby, rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2
s. ř. s.). Vznesenými žalobními body je přitom správní soud vázán, správní rozhodnutí
přezkoumá jen v mezích žalobních bodů, s výjimkou případné nicotnosti a vad řízení ve smyslu
§76 s. ř. s., k nimž správní soud přihlíží z úřední povinnosti bez ohledu na obsah žaloby.
K jiným než včas uplatněným žalobním bodům správní soud nepřihlíží. Tuto koncentrační
zásadu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu potvrzuje i komentářová literatura
a bohatá ustálená judikatura (viz např. POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní.
Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 629-630, 637-638, BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J., MOLEK, P.,
POSPÍŠIL, P., SOCHOROVÁ, V., ŠEBEK, P. Soudní řád správní – online komentář. 3. aktualizace.
Praha: C. H. Beck, 2014, k §71 s. ř. s., JEMELKA, L., PODHRÁZKÝ, M., VETEŠNÍK, P.,
ZAVŘELOVÁ, J., BOHADLO, D., ŠURÁNEK, P. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, s. 576-578; z judikatury např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 – 69, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, ze dne
18. 11. 2013, č. j. 6 Azs 18/2013 – 37, či ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 68/2015 – 32). Krajský
soud proto postupoval v souladu s ustálenou soudní praxí, když se nezabýval námitkou,
kterou obecný zmocněnec stěžovatelky vznesl až v rámci ústního jednání, tedy po lhůtě
pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud podotýká, že zvažoval, zda se v daném případě nejedná
pouze o upřesnění řádně uplatněných žalobních bodů, jak naznačuje stěžovatelka, přičemž dospěl
k opačnému závěru. Stěžovatelka sice v žalobě namítala, že částka 5.000 výživného je smyšlený
údaj a že není dostatečně vyloženo, jak správní orgány k této částce dospěly. Jednalo se
však o námitky směřující proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoliv proti úplnosti
podkladů pro rozhodnutí. Shledal-li proto krajský soud, že se jednalo o námitku novou,
a tudíž uplatněnou opožděně, nelze mu v tomto rozsahu nic vytýkat.
[32] K otázce poskytnutí sociálního poradenství stěžovatelce se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s názorem krajského soudu, že není zřejmé, jak se tyto tvrzené okolnosti mohly
promítnout do zákonnosti rozhodnutí o odejmutí příspěvku na živobytí. Stěžovatelka zřejmě
chtěla po správních orgánech, aby jí poradily, jak má postupovat, aby jí dávka nebyla odejmuta.
Za situace, kdy však nesplňovala podmínky pro trvání nároku na příspěvek na živobytí, nemohly
správní orgány objektivně poskytnout informace, které by stěžovatelka považovala za dostatečné.
Nemůže očekávat, že dostane návod, jak obejít zákon a dávku získat, přestože příslušné
předpoklady nesplňuje. Za těchto okolností pak správní orgány učinily vše, co bylo v jejich silách,
když stěžovatelce předaly formulář s žádostí o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu
a nákup školních pomůcek, čímž jí upozornily, že v systému pomoci v hmotné nouzi jsou
i jiné dávky, které by za určitých okolností mohly pro stěžovatelku připadat v úvahu. Proto byl
odkaz krajského soudu na tuto skutečnost adekvátní. Nelze pominout také fakt, že stěžovatelka
byla rovněž poučena, že nedostatek finančních prostředků může řešit i snížením výdajů,
např. využitím levnější formy bydlení, či přivýdělkem při studiu. Jak již bylo uvedeno, za daných
okolností shledává Nejvyšší správní soud postup správních orgánů za odpovídající,
především pak bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[33] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že krajský soud vyložil
skutečnost, že během studia na vysoké škole pobírala stipendium, v neprospěch stěžovatelky.
Zmíněný fakt neměl na výsledek věci žádný vliv a soud pouze nad rámec nutného podotkl,
že vyplácené stipendium je finanční pomocí státu při vysokoškolském studiu ve smyslu čl. 33
odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aniž by z toho vyvozoval jakékoliv závěry.
[34] Namítala-li stěžovatelka, že nerozumí větě: „Na okraj si soud dovolí podotknout, že dohoda
o výši výživném ze dne 21. 12. 2011 pak zcela jistě neodrážela poměry a možnosti rodičů žalobkyně, kteří zjevně
na uspokojení jejích odůvodněných potřeb přispívali částkou převyšující dohodnuté výživné 2.000 Kč,
ať už z jakýchkoli zdrojů.“, pak Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než konstatovat,
že ji považuje za naprosto srozumitelnou a pouhá skutečnost, že ze subjektivního hlediska
stěžovatelce není jasné, jaký má význam, nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[35] K výtkám stěžovatelky ve vztahu k okamžiku změny příjmu, tedy minimálně v měsíci
říjnu 2013, lze uvést, že stěžovatelka zaměňuje příčinu a důsledek, když tvrdí, že příjem se snížil
o částku příspěvku na živobytí. S odůvodněním krajského soudu, že z rozhodnutí úřadu práce
ve spojení s rozhodnutím žalovaného vyplývá, že změna ve smyslu §44 zákona o pomoci
v hmotné nouzi spočívá ve zjištění vyššího příjmu stěžovatelky, a t o minimálně v měsíci
říjnu 2013, Nejvyšší správní soud zcela souhlasí, neboť se opírá o podklady založené ve spise.
[36] Stěžovatelka nesouhlasí s odůvodněním krajského soudu ohledně jiného výpočtu příjmů
příspěvku na bydlení, neboť nahlásila měsíční příjmy ve výši 2.000 Kč výživné a 700 Kč přídavek
na dítě. Nic víc nebylo třeba hlásit. Tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí, neboť již shora
bylo vyloženo, že jsou tato tvrzení mylná a skutečně hrazené výživné bylo vyšší, přičemž
by naopak bylo vadou rozhodnutí, pokud by správní orgány vycházely pouze z toho,
co stěžovatelka označila jako příjem.
[37] K námitce stěžovatelky Nejvyšší správní soud uvádí, že z protokolu o ústním jednání
nezjistil, že by jednání proběhlo nestandardně, případně že by se soudkyně chovala
jakkoliv nepatřičně. Nad rámec nutného zdejší soud konstatuje, že důvody podjatosti soudce
jsou vymezeny v §8 odst. 1 s. ř. s., přičemž mezi ně nepatří okolnosti, které spočívají v postupu
soudce v řízení o projednávané věci. Nelze proto seznat, jak by předmětná námitka mohla
souviset se zákonností napadeného rozsudku.
[38] Konečně nejsou důvodné ani námitky, že správní orgány stěžovatelku zbytečně zatěžují
tím, že rozhodly nejdříve o zastavení výplaty dávky a poté o jejím odnětí a že krajský soud
jí přičetl k tíži, že ve věci zastavení výplaty dávky nepodala kasační stížnost. Krajský soud
stěžovatelce nevytýkal, že nevyužila svého práva podat proti jeho rozhodnutí kasační stížnost,
nicméně ji upozornil, že přezkum rozhodnutí o zastavení výplaty dávky proběhl v rámci
jiného řízení, které skončilo bez podání kasační stížnosti. Zákonností rozhodnutí krajského soudu
ve věci zastavení výplaty předmětné dávky se tak nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud
v tomto řízení. Nutno taktéž dodat, že výplata dávky příspěvek na živobytí byla zastavena,
neboť stěžovatelka nedoložila doklady požadované úřadem práce, avšak úřad práce ponechal
ještě v úvahu možnost, že stěžovatelka požadované listiny doloží a výplata dávky by mohla
pokračovat. Pokud tedy nejprve zastavil výplatu příspěvku na živobytí a následně dávku odejmul,
byl takový postup jednak opodstatněný, jednak v souladu s dikcí zákona, neboť se jedná
o odlišná rozhodnutí s odlišnými důvody i důsledky a nemohlo být vydáno toliko jedno společné
rozhodnutí. Ani tato námitka tak není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, a proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží,
žalovaný nemá právo na náhradu nákladů ze zákona, neboť je orgánem pomoci v hmotné nouzi.
[41] Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka, přičemž
v takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů podle ustanovení §35 odst. 8
s. ř. s. stát. V dané věci však Nejvyšší správní soud zástupkyni stěžovatelky odměnu
za zastupování nepřiznal, protože zástupkyně neučinila žádný úkon, za který náleží odměna
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu