ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.44.2005:75
sp. zn. 6 Ads 44/2005 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobkyně
L., spol. s r. o., zastoupené Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem Praha 1, Petrská 12,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005, č. j. 12
Cad 23/2004 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalované ze dne 14. 7. 2004, č. j. 332-6003-453-23.6.2004/Ve, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Pražské správy sociálního
zabezpečení ze dne 26. 5. 2004, č. 435/1238/04, jímž bylo stěžovatelce předepsáno k úhradě
dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen
„pojistné“), včetně penále. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V posouzení
zásadní otázky, zda mělo být odváděno pojistné za zaměstnance stěžovatelky Ch. Y. G., který
je francouzským občanem a měl se stěžovatelkou uzavřenou pracovní smlouvu na dobu
neurčitou, která se řídila francouzským právem, a neměl trvalý pobyt v České republice, a
rovněž i stěžovatelkou, se soud shodl se žalovanou. Všeobecnou úmluvu o sociální
bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949,
změněnou Dodatkovou úmluvou vyhlášenou pod č. 68/1970 Sb. (dále jen „Úmluva“)
považoval městský soud za součást právního řádu České republiky, nadřazenou
vnitrostátnímu předpisu a vycházel z toho, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného
než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Logickým a systematickým výkladem čl. 1 §1
a čl. 3 §1 Úmluvy pak dovodil, že na zaměstnance, francouzského občana je nutno v České
republice pro účely sociálního zabezpečení pohlížet stejně jako na zaměstnaného českého
občana a čl. 3 §1 ve spojení s čl. 2 §1 bod 1 v části v období po 30. 6. 1964, písm. b)
Úmluvy vztahující se na právní předpisy o nemocenském pojištění je nutno vykládat
v rozsahu a v duchu čl. 1 §1 Úmluvy tedy, že českoslovenští nebo francouzští státní
příslušníci na území smluvních států mohou požívat výhod za stejných podmínek jako státní
příslušníci každého z těchto států. Pro český právní řád tak přestává být francouzský občan
cizincem a nelze aplikovat zákonná ustanovení vztahující se na cizince. Nepřichází
proto v úvahu aplikace §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění
zaměstnanců, podle něhož jsou z pojištění vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý
pobyt na území ČR, a kteří jsou zde činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu
uzavřeném podle cizích právních předpisů, ani §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen
„zákon o pojistném“), podle něhož nejsou poplatníky pojistného zaměstnanci, pokud nejsou
účastni nemocenského pojištění podle předpisu o nemocenském pojištění. Nebýt Úmluvy,
platil by opak. Výše nedoplatku pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti 449 316 Kč a penále 135 881 Kč, stejně tak období, v němž nedoplatek
vznikl (od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003), nebylo žalobou napadeno, proto je soud
nepřezkoumával. Na základě shora uvedeného soud dovodil, že stěžovatelka jako
zaměstnavatel pana Ch. Y. G. byla povinna odvádět pojistné i za tohoto svého zaměstnance a
žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Včasnou kasační stížností stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
K tvrzené nezákonnosti stěžovatelka namítá, že soud v odůvodnění napadeného
rozsudku nejprve argumentuje nadřazeností Úmluvy nad zákonem a teprve posléze
po provedení výkladu svých právních závěrů se vyjadřuje k tomu, zda je Úmluva součástí
českého právního řádu. Stěžovatelka vymezila problém tak, že v důsledku změny čl. 10
Ústavy provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002
a v důsledku novely zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen
zákon č. 54/1956 Sb.), který v ust. §2 odst. 1 vymezuje okruh osob zúčastněných
na nemocenském pojištění s účinností od 1. 1. 2004 je nesporné a jasné právní postavení
zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu podle cizích právních
předpisů z hlediska účasti na českém systému sociálního zabezpečení do 1. 6. 2002
a od 1. 1. 2004. V období od 1. 6. 2002 do 1. 1. 2004 je právní postavení zaměstnavatelů
a zaměstnanců, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu podle cizích právních předpisů sporné
a nejasné. Do účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. dle znění čl. 10 Ústavy Úmluva
nebyla součástí českého právního řádu, neboť nebyla do českého právního řádu
inkorporována odkazem v zákoně, ani její text nebyl zákonem převzat a pokud jde o situaci,
která nastala v důsledku změny čl. 10 Ústavy, je stěžovatelka přesvědčena, že v důsledku
výslovného odkazu na nutnost souhlasu parlamentu s ratifikací mezinárodní smlouvy,
k čemuž Parlament České republiky nikdy nedal souhlas, se Úmluva nestala součástí českého
právního řádu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala, že i v případě, že by Úmluva byla
součástí českého právního řádu, Úmluva sama přímo účast na sociálním zabezpečení
nezakládá a nelze tedy dovodit, že by cizí státní příslušníci, kteří mají uzavřenou pracovní
smlouvu podle cizího práva, byli účastni na systému českého sociálního zabezpečení, tedy,
že by byl odlišný stav než ten, který byl účinný do 31. 12. 2003. Dále poukázala na to, že ani
„Stanovisko MPSV k provádění mezinárodních smluv při posuzování účasti na nemocenském
pojištění“ ze dne 11. 2. 2003 nebylo aplikováno druhostupňovými správními orgány jednotně
a v právním posouzení věci nejsou jednotné ani soudní orgány. Nemohla mít právní jistotu
o tom, zda nějakou povinnost má či nemá.
K tvrzenému nedostatku důvodů rozsudku stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost
pasáže rozsudku na str. 6 a 7 v kasační stížnosti slovně vymezenou a to jak po stránce
jazykového vyjádření, tak po stránce věcného obsahu svého sdělení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
i řízení, jež jeho vydání předcházelo v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž
by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti a vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že o skutkovém
základu daného případu není mezi stranami sporu. Pan Ch. Y. G. je občanem Francouzské
republiky, v České republice neměl trvalý pobyt a pracovní smlouva s ním uzavřená se řídila
francouzským právem. Stěžovatelka nepopřela, že nezahrnula do vyměřovacího základu pro
odvod pojistného jeho mzdu za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003, jež bylo Pražskou
správou sociálního zabezpečení kontrolováno. Nebyla také zpochybňována částka dlužného
pojistného a penále k ní.
Zásadním stížním bodem kasační stížnosti podané stěžovatelkou je důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá obecně buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, nebo je sice
aplikována přiléhavá právní norma, ale její interpretací Nejvyšší správní soud nesdílí.
Zaměstnavatel je podle zákona o pojistném (§8 odst. 1) povinen odvádět i pojistné,
jehož poplatníkem je zaměstnanec. Povinnost zaměstnance (ale i zaměstnavatele) platit
pojistné je vázána na účast zaměstnance na nemocenském pojištění (§3 odst. 1 písm. c/
zákona o pojistném). Účast na nemocenském pojištění zaměstnanců upravuje zákon
č. 54/1956 Sb., skupiny osob vyňatých z pojištění jsou uvedeny v §5 citovaného zákona.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především namítá
neaplikovatelnost Úmluvy o sociální bezpečnosti a Dodatkové dohody, Zvláštní a závěrečný
protokol mezi republikou Československou a republikou Francouzskou podepsanou v Paříži
dne 12. 10. 1948, vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949 v oblasti pojištění jejího
zaměstnance, který je francouzským občanem pracující na území České republiky na základě
pracovní smlouvy řídící se francouzským právem, a nemajícího trvalé bydliště v České
republice. Dále namítala pochybení žalované i městského soudu, pokud na daný případ
neaplikovali ust. §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2003.
Pro posouzení důvodnosti tohoto stížního bodu je zásadní odpověď na otázku,
zda je Úmluva takovou mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České
republiky a má přednost před zákonem.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky ve znění do 31. 5. 2002 jsou ratifikované
a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká
republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
Novelou Ústavy ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., účinnou od 1. 6. 2002 byl nově
vymezen okruh mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu a mají přednost
před zákonem. Nyní čl. 10 Ústavy stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž
ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního
řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
V odst. 2 čl. 1 Ústavy bylo výslovně vyjádřeno, že Česká republika dodržuje závazky,
které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Tato ustanovení měla výslovně stvrdit vázanost státu nejen jeho vlastním právem,
ale též právem mezinárodním a odstranit dosavadní nepřehlednou situaci, kdy s výjimkou
ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, bylo
možné dosáhnout přednosti před zákonem a přímé použitelnosti pouze speciálními odkazy
v různých zákonech. Od 1. 6. 2002 je pro to, aby byla mezinárodní smlouva součástí právního
řádu České republiky a měla přednost před zákonem potřeba splnit následující podmínky:
souhlas Parlamentu s posléze ratifikovanou mezinárodní smlouvou, její vnitrostátní vyhlášení
a závaznost pro Českou republiku.
Úmluva vyhlášená pod č. 215/1949 Sb., byla ratifikována prezidentem republiky dne
15. 2. 1949 a účinnosti nabyla dne 1. 7. 1949. Tato smlouva, jejímž původním účastníkem
bylo Československo, byla jednou z těch, která Česká republika převzala spolu s právy
a závazky, jež pro Českou a Slovenskou federativní republiku vyplývaly z mezinárodního
práva (podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č 4/1993 Sb.). Jde o tzv. prezidentskou
mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána, jejímž předmětem nejsou lidská
práva a základní svobody a sama o sobě tedy nemůže být považována za bezprostředně
závaznou a mající přednost před zákonem. Před novelou Ústavy (do 31. 5. 2002) tomu bránilo
její věcné zaměření, tj. že předmětem její úpravy nejsou lidská práva a základní svobody.
Novela Ústavy sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního
právního řádu i mimo rámec těch, které se týkají lidských práv a základních svobod, avšak
podmínila jejich vnitrostátní účinky navíc souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy
nedošlo. Její postavení jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem,
což znamená, že ji lze přímo aplikovat pouze, existuje-li zákon, který jí takový právní status
přiznává.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že právě takovým zákonem je zákon
č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění; §1
stanoví, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění vyhlášených ve Sbírce
zákonů a nařízení mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Úmluva
mj. určuje, jakým zákonným předpisům o sociálním zabezpečení českoslovenští nebo
francouzští státní příslušníci podléhají a za jakých podmínek požívají jejich výhod, obsahuje
tedy ustanovení o sociálním pojištění, jak o něm hovoří §1 zákona č. 100/1932 Sb. Splňuje
také podmínku publikace ve Sbírce zákonů a jelikož nebyla dosud zrušena, ani nahrazena
jinou, trvá její mezinárodní účinnost. Z toho je třeba dovodit vnitrostátní účinnost ustanovení
v ní obsažených. Pravidla obsažená v Úmluvě jsou proto aplikovatelná přímo a mají přednost
před zákonem, který stanoví něco jiného.
Shora uvedený závěr vyvolává úvahu, zda a jak znění Úmluvy ovlivňuje
aplikovatelnost ust. §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění do 31. 12. 2003, tedy,
zda zaměstnanec stěžovatelky je účasten nemocenského pojištění v České republice. Zmíněné
ustanovení ve znění, že z pojištění podle tohoto zákona jsou vyňati cizí státní příslušníci, kteří
nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří jsou činní v České republice
pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů,
je třeba vykládat v duchu čl. 1 §1 a čl. 3 §1 Úmluvy. V nich se stanoví, že českoslovenští
nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním
zabezpečení, uvedeným v čl. 2 této Úmluvy a platných v Československu nebo Francii
a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států
za předpokladu, že prokáží svou státní příslušnost podle právních předpisů každého
ze smluvních států; českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci zaměstnaní v jednom
ze smluvních států podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání.
Věcná působnost ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění
do 31. 12. 2003 (výluka z účasti na pojištění), se vztahuje na cizí státní příslušníky nemající
trvalý pobyt na území České republiky činné pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu
uzavřeném podle cizích právních předpisů. Vynětí z pojištění se však v posuzovaném případě
neuplatní proto, že zde existuje platná mezinárodní smlouva, která je na základě odkazu
pojatého do zákona č. 100/1932 Sb., součástí právního řádu České republiky, a tedy přímo
aplikovatelná, jež stanoví, že francouzští státní příslušníci podléhají zákonodárství platnému
v místě jejich zaměstnání (v tomto případě v České republice), tedy jejím zákonným
předpisům o sociálním zabezpečení a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní
příslušníci České republiky. Požívat výhody sociálního systému nepochybně znamená účast
osoby, jíž jsou ony výhody přiznávány, na tomto systému. Smyslem Úmluvy, vyjádřeným
slovně i v její preambuli, je záměr zaručit občanům obou smluvních států za stanovených
podmínek stejné výhody, jako jsou poskytovány v dané zemi občanům vlastním. Stojí-li tedy
v projednávané věci proti sobě zákon osobu z pojištění vyjímající a mezinárodní smlouva téže
osobě přiznávající stejné postavení v sociálním zabezpečení jako vlastním občanům v zemi,
kde je cizinec zaměstnán, je třeba aplikační přednost přiznat mezinárodní smlouvě (čl. 10
Ústavy, za středníkem). Výsledkem kolize obou právních norem je závěr, že zaměstnanec
stěžovatelky pan G. byl v rozhodné době účasten nemocenského pojištění, což přímo zakládá
povinnost stěžovatelky zahrnout jeho příjem do vyměřovacího základu a odvádět stanovené
pojistné a za dobu prodlení s placením i penále v zákonem stanovené výši.
Argumentace stěžovatelky, že přednostní použití Úmluvy vede k odkazu na český
právní řád (a tedy vynětí cizince z pojištění), nemá logické opodstatnění. Zákon totiž cizí
státní příslušníky splňující tam uvedená kritéria z pojištění vylučuje a pokud by mezinárodní
smlouva stanovila totéž odkazem na toto pravidlo českého právní řádu, byla by nadbytečná.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud dodává, že s účinností od 1. 1. 2004 byl novelizován
zákon č. 54/1956 Sb. tak, že napříště jsou z pojištění vyňati pouze cizí státní příslušníci,
kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a jsou v České republice činní
pro zaměstnavatele požívající diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni
nemocenského pojištění v jiném státě, a ti zaměstnanci, kteří jsou činní v České republice
pro zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území České republiky. Z posledně uvedené skupiny
zákon po novele stanoví výjimku, že vynětí z pojištění se netýká zaměstnanců činných
v České republice pro zaměstnavatele, kteří mají sídlo na území státu, s nímž Česká republika
uzavřela mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení (jsou tedy pojištění účastni).
Z uvedeného je zřejmé, že napříště se podle českého zákona vztahuje působnost předpisů
o nemocenském pojištění na všechny zaměstnance, kteří jsou činní v České republice
pro zaměstnavatele mající sídlo na jejím území a dále na území státu, se kterým Česká
republika uzavřela smlouvu o sociálním zabezpečení. U cizinců ve stejné situaci, jako pan G.
(se sídlem zaměstnavatele v České republice), tato změna nepochybně napomáhá
zpřehlednění situace pro zaměstnance i zaměstnavatele a neumožní cizincům, kteří si
pro regulaci svého pracovněprávního vztahu zvolili jiné než české právo, vynětí z účasti
na nemocenském pojištění, čímž se stanou poplatníky pojistného na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Tato nová právní úprava nepochybně respektuje
tradiční princip koordinace systému sociálního zabezpečení, jímž je pro určení rozhodného
práva místo výkonu výdělečné činnosti.
Nejvyšší správní soud na tomto místě dodává, že si je vědom toho, že v rozhodné době
nebylo snadné pro adresáty zmíněných právních norem stanovené povinnosti zjistit a dodržet,
čemuž nasvědčuje značný počet obdobných případů v témže období a nejednotný přístup
při jejich řešení u žalované i u krajských soudů rozhodujících ve správním soudnictví.
I když nebyl výklad vztahů Úmluvy a zákona č. 54/1956 Sb. po určitou dobu sjednocen,
nemůže to pana G. připravit o výhody, které mu český právní řád a respekt k mezinárodním
závazkům v oblasti sociálního zabezpečení v rozhodné době přiznával. Povinnost platit
pojistné je pak již důsledkem účasti v systému pojištění.
Námitka stěžovatelky dovozující nezákonnost napadeného rozsudku z toho, že soud
až v posledním odstavci odůvodnění napadeného rozsudku po provedení výkladu svých
právních závěrů dovodil, že Úmluva je součástí českého právního řádu, není opodstatněná,
neboť na str. 5, tedy v úvodu posouzení věci, jednoznačně vyjádřil své stanovisko k otázce,
zda je Úmluva součástí právního řádu České republiky. Stejně tak námitka stěžovatelky
k tvrzenému nedostatku důvodů v rozsudku spočívající v nepřezkoumatelnosti části rozsudku
na jeho 4. a 5. straně jak po stránce jazykového vyjádření, tak po stránce věcného obsahu
svého sdělení, není důvodná, neboť soud v této části odůvodnění rozsudku vyložil obsah čl. 1
§1, čl. 2, §1 bod 1 a čl. 3 §1 Úmluvy, jejich vzájemný vztah a dopad na ustanovení §5
zákona č. 54/1956 Sb.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že městský soud při přezkoumání žalobou napadeného
rozhodnutí posoudil v mezích uplatněných žalobních bodů jeho soulad s právními předpisy,
zásadního pochybení majícího vliv na výsledek právního posouzení se nedopustil. Nejvyšší
správní soud pouze koordinuje jeho úvahu o tom, z jakých ustanovení se přímá
aplikovatelnost Úmluvy dovozuje. Řízení před soudem netrpělo vadou, která by mohla mít
vliv na zákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodu kasační
stížnosti, jíž se stěžovatelka dovolávala ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, které jí vznikly, žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo
na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu