ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.60.2009:53
sp. zn. 6 Ads 60/2009 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: V. D. B., zast.
JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem, se sídlem Plzeňská 70, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. 42 Cad
240/2008 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. 42 Cad 240/2008 - 23, se z r
u š u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 7. 2008, č. X, podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) a čl. 5
odst. 1 Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik
o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda“) přiznala žalobkyni od 1. 7. 2006
starobní důchod ve výši 2240 Kč měsíčně s tím, že od ledna 2007 jí náleží ve výši 2384 Kč
měsíčně a od ledna 2008 ve výši 2539 Kč měsíčně.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná odkázala na čl. 5 odst. 1 Dohody, z něhož
dovodila, že občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní
strany a získali doby pojištění podle českých právních předpisů, se důchod vypočítává
z vyměřovacího základu dosaženého v České republice s tím, že to samé platí i v případě,
kdy občan přesídlil do České republiky jako poživatel důchodu, pokud v České republice
pracoval. Rovněž tak žalovaná uvedla, že z rozhodného období pro stanovení výpočtového
základu se vylučují doby pojištění (zaměstnání) získané podle právních předpisů nástupnického
státu před 1. 1. 1996 a doba pobírání důchodové dávky v nástupnickém státě po 31. 12. 1995,
avšak doby pojištění (zaměstnání) získané v nástupnickém státě po 31. 12. 1995 se z rozhodného
období nevylučují.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí a v průběhu řízení před krajským soudem žalobkyně
namítla, že čl. 5 odst. 2 Dohody obsahuje dvě věty, a proto z hlediska posouzení, jaké zákonné
ustanovení má být aplikováno, není rozhodné, zda občan po přesídlení na území České republik y
pracoval či nikoli, nýbrž to, zda přesídlil před přiznáním nebo naopak po přiznání důchodu
druhou smluvní stranou. V případě přesídlení občana z jedné země do druhé až po přiznání
důchodu se totiž podle čl. 5 odst. 2 věty druhé Dohody důchod vyměří z průměrného měsíčního
výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni jeho přiznání v zemi, do níž přesídlil.
Jiný výklad posuzované otázky by vedl buď k logickému nesmyslu nebo by svědčil o tom,
že ustanovení čl. 5 odst. 2 věty druhé Dohody bylo pominuto.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 42 Cad 240/2008 - 23, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku
uvedl, že postupovat podle čl. 5 odst. 2 Dohody je možné pouze tehdy, když žadatel o důchod
po přesídlení na území České republiky nepracoval, a proto jedině v těchto případech se důchod
vyměří z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni
přiznání důchodu v zemi, do níž občan přesídlil.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a tvrzené nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí soudu spočívající v nedostatku jeho důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatelka konkrétně namítla,
že závěr krajského soudu o nezbytnosti postupu podle čl. 5 odst. 1 Dohody postrádá podrobnější
odůvodnění.
K tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku stěžovatelka konkrétně namítla, že krajský
soud přehlédl ustanovení čl. 5 odst. 2 věty druhé Dohody, které stanoví výjimku ze zásady, podle
níž pro způsob stanovení vyměřovacího základu, z něhož se vypočítává důchod, je rozhodující
okolnost, zda žadatel po přesídlení na území druhé smluvní s trany pracoval či nikoliv.
Tato výjimka spočívá v tom, že ustanovení čl. 5 odst. 1 Dohody se nepoužije, pokud žadatel
na území druhé smluvní strany přesídlil až po přiznání důchodu. Výjimka je ovšem formulována
tak, že se výslovně podle čl. 5 odst. 2 věty první postupuje i v případech, kdy žadatel v době
přesídlení měl již druhou stranou přiznán důchod. Při opačném výkladu by se totiž bylo zapotřebí
vypořádat s otázku o smyslu ustanovení čl. 5 odst. 2 věty druhé Dohody, které by bylo vlastně
nadbytečné.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. 42 Cad 240/2008 – 23, zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly
stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil stížnostní námitku o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu. Jestliže by totiž odůvodnění napadeného rozsudku postrádalo
rozhodný důvod pro v něm učiněný závěr o nemožnosti aplikace čl. 5 odst. 2 Dohody,
tak by nebylo možné se zabývat ani správností tohoto závěru. Taková situace však nenastala.
V odůvodnění napadeného rozsudku totiž krajský soud uvedl, že postupovat podle čl. 5
odst. 2 Dohody je možné pouze v případě, kdy žadatel o důchod po přesídlení na území České
republiky nepracoval. Krajský soud tak alespoň v nezbytné míře objasnil, v čem spatřuje základní
podmínku pro použití čl. 5 odst. 2 Dohody, které oproti odstavci prvnímu téhož ustanovení
Dohody umožňuje vyměření důchodu z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců
obdobného oboru a kvalifikace ke dni přiznání důchodu v zemi, do níž občan přesídlil.
Tím krajský soud vymezil rozhodný důvod pro jím učiněný závěr o posuzované právní otázce,
takže i když napadený rozsudek postrádá podrobnější odůvodnění, nelze ho považovat
za nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal stížnostní námitku o nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu důvodnou. Proto mohl k další stížnostní námitce posoudit, zda právní otázka
v napadeném rozsudku řešená byla posouzena správně či nikoliv.
V projednávané věci je podstatou sporu způsob stanovení výdělku pro účely vyměření
starobního důchodu stěžovatelky. Ta se totiž dovolávala použití čl. 5 odst. 2 Dohody, podle
něhož: „Občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení
nepracovali, vyměří se důchody a jiné dávky z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru
a kvalifikace ke dni přiznání důchodu nebo jiné dá vky v zemi, do níž přesídlili. Stejně se postupuje při výpočtech
důchodu a jiných dávek u občanů, kteří přesídlili z jedné země do druhé po přiznání důchodu nebo jiné dávky.“
S odkazem na toto ustanovení stěžovatelka dovodila, že pokud přesídlila na území České
republiky po přiznání starobního důchodu ruským orgánem sociálního zabezpečení, musel jí být
po přesídlení vyměřen český starobní důchod z průměrného měsíčního výdělku, který ke dni
jeho přiznání dosáhli v České republice zaměstnanci obdobného oboru a kvalifikace,
a to bez ohledu na to, zda po přesídlení pracovala či nikoliv. Naproti tomu krajský soud
a žalovaná odkázaly na čl. 5 odst. 1 Dohody, který zní
takto:„Občanům, kteří přesídlili z území jedné
smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení pracovali, vyměřují se důchody a jiné dávky
z výdělku dosaženého v zaměstnání v zemi, do níž přesídlili.“ Na základě čl. 5 odst. 1 Dohody
pak tyto orgány dospěly k závěru, že pokud stěžovatelka po přesídlení pracovala, musel jí být
vyměřen starobní důchod z výdělku, který v České republice dosáhla, i když jí byl
před přesídlením přiznán ruský starobní důchod.
Krajský soud i žalovaná si však učinily úsudek o výkonu práce stěžovatelky po přesídlení
jen na základě zjištění, že žadatelka o důchod dosáhla v České republice výdělků a v rozhodném
období pro stanovení osobního vyměřovacího základu tak získala rovněž české doby pojištění.
Samotným pobytem stěžovatelky v České republice za účelem výkonu výdělečné činnosti však
nemohlo dojít k jejímu přesídlení. Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne 20. 5. 2010,
č. j. 6 Ads 56/2009 - 52, který lze vyhledat na www.nssoud.cz, dovodil, že „přesídlení ve smyslu
Dohody o sociálním zabezpečení uzavřené mezi ČSR a SSSR nastává nejdříve datem vydání souhlasu s tímto
přesídlením podle čl. II Protokolu k Dohodě; za souhlas je třeba považovat povolení k trvalému pobytu podle §66
a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.“ S tímto výkladem pojmu
přesídlení, jenž byl v uvedeném judikátu velmi obsáhle odůvodněn, se Nejvyšší správní soud plně
ztotožňuje i v nyní projednávané věci a neshledává žádného důvodu se od něho odchýlit.
Použití čl. 5 odst. 1 Dohody tedy v dané věci přicházelo v úvahu jen kdyby stěžovatelka
pracovala na území České republiky po získání povolení k trvalému pobytu. Až za této situace
by totiž bylo možné zvažovat, zda přiznání starobního důchodu ruským orgánem sociálního
zabezpečení před přesídlením stěžovatelky na území České republiky představuje právně
relevantní skutečnost, nebo zda je rozhodující, že žadatelka po přesídlení pracovala a dosáhla
tak v České republice výdělku, z něhož jí bylo možné vyměřit starobní důchod, aniž by muselo
být vycházeno z fiktivního výdělku uvedeného v čl. 5 odst. 2 Dohody.
Tato základní podmínka pro případnou aplikaci čl. 5 odst. 1 Dohody však nebyla v nyní
projednávané věci splněna. Stěžovatelka totiž sice pracovala na území České republiky nepřetržitě
od 1. 12. 2000, jak je zřejmé z jejího osobního listu důchodového zabezpečení, který je založen
ve správním spise, nicméně povolení k trvalému pobytu jí bylo uděleno až dne 3. 5. 2006.
O této skutečnosti nepochybně svědčí fotokopie průkazu o povolení k pobytu, v němž se uvádí,
že byl vydán dne 3. 5. 2006 s dobou platnosti na deset let pro typ povolení k trvalému pobytu.
Tyto údaje uvedené v průkazu o povolení k pobytu plně korespondují s ustanoveními §78 a §79
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ,
které upravují problematiku vydávání a obsahu průkazu o povolení k pobytu v návaznosti
na udělení povolení k trvalému pobytu. Průkaz o povolení k pobytu se podle §74 odst. 2 věty
první zákona č. 326/1999 Sb. vydává namísto písemného vyhotovení rozhodnutí, takže udělení
povolení k trvalému pobytu stěžovatelce ke dni 3. 5. 2006 nemůže zpochybnit to, že se takové
rozhodnutí ve správní spise nenachází. V něm je obsažena fotokopie potvrzení o povoleném
pobytu na území, které se podle §74 odst. 2 věty druhé zákona č. 326/1999 Sb. vydává spolu
s průkazem o povolení k pobytu. Podle tohoto potvrzení je stěžovatelka dne 3. 5. 2006 přihlášena
k trvalému pobytu na adrese K., Š. 70. Navíc součástí správního spisu je i rozhodnutí Policie
České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha , Oddělení
cizinecké policie Kladno ze dne 6. 4. 2006, č. j. SCPP-00871/PH-III-CI-2006, které nabylo
právní moci dne 3. 5. 2006. Tímto rozhodnutím bylo stěžovatelce podle čl. 4 až 8 Směrnice Rady
(EU) č. 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí,
kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, vydáno povolení k pobytu a přiznáno právní
postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta Evropské unie na území České republiky . Takové
postavení má přitom podle uvedeného evropského právního předpisu trvalou povahu a přiznává
se státním příslušníkům třetích zemí při splnění obdobných podmínek, za kterých se jim podle §
65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb. uděluje povolení k trvalému pobytu na území České republiky.
Konečně pak o udělení trvalého pobytu stěžovatelce ke dni 3. 5. 2006 svědčí i to, že podle
nedatovaného potvrzení Penzijního fondu Ruské federace byla stěžovatelce od 1. 7. 2006
zastavena výplata ruského starobního důchodu z důvodu jejího trvalého pobytu v České
republice.
Přestože tedy otázka udělení povolení k trvalému pobytu nebyla ve správním řízení
ani v řízení před krajským soudem řešena, může Nejvyšší správní soud na základě listin
založených ve správním spise učinit jednoznačný závěr, že stěžovatelka toto povolení získala
ke dni 3. 5. 2006. Teprve až tímto dnem tedy došlo ve shodě se závěrem vysloveným v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 6 Ads 56/2009 - 52, k jejímu přesídlení
na území České republiky. Krátce po udělení trvalého pobytu pak stěžovatelka požádala
o starobní důchod, který jí byl přiznán od 1. 7. 2006, přičemž podle §18 odst. 1 věty první
zákona o důchodovém pojištění nebylo při stanovení osobního vyměřovacího základu vycházeno
z období kalendářního roku, ve kterém k přiznání důchodu došlo, takže v tomto směru byly
zohledněny jen její výdělky dosažené do konce roku 2005. Za tohoto stavu věci lze konstatovat,
že stěžovatelka po přesídlení na území České republiky nepracovala a nedosáhla tak v této zemi
výdělky, z nichž by bylo možné podle zákona o důchodovém pojištění vyměřit starobní důchod.
Hypotéza pro použití normy obsažené v čl. 5 odst. 1 Dohody tedy nebyla v projednávané věci
naplněna, takže stěžovatelce musel být český starobní důchod vyměřen podle odstavce druhého
téhož ustanovení Dohody z průměrného měsíčního výdělku, který ke dni přiznání důchodu
dosáhli v České republice zaměstnanci obdobného oboru a kvalifikace.
V nyní projednávané věci tedy nebyla splněna základní podmínka pro použití čl. 5 odst. 1
Dohody, takže krajský soud pochybil, když z tohoto ustanovení vycházel. V žalobním řízení tedy
došlo k nesprávnému posouzení právní otázky soudem, v důsledku čehož byl naplněn důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Za tohoto stavu věci se již Nejvyšší správní
soud nemusel zabývat tím, zda-li by v případě práce stěžovatelky po přesídlení na území České
republiky ve spojení s přiznáním starobního důchodu ruským orgánem sociálního zabezpečení
před přesídlením musel být při vyměření českého starobního důchodu aplikován první odstavec
čl. 5 Dohody, nebo jeho odstavec druhý.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud v souladu
s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše uvedeným právním názorem.
V novém rozhodnutí pak krajský soud podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu