ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.68.2007:73
sp. zn. 6 Ads 68/2007 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: O. K.,
zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, se sídlem Ostrožná 40, Opava,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2005, č. j. P - 1100 - 1/2005, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, č. j. 22 Ca 348/2005 - 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, č. j. 22 Ca 348/2005 - 21,
se zrušuj e a věc se tomuto soudu v rací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 12. 9. 2005,
č. j. P - 1100/2005, nebyla žalobci poskytnuta jednorázová peněžní částka podle §4 odst. 2
písm. a) zákona č. 203/2005 Sb., o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky
Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové
republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky (dále též „zákon
o odškodnění“). V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 22. 2. 1975 došlo
k dopravní nehodě, když žalobcův osobní automobil se střetl s nákladním vozidlem sovětské
armády tovární značky ZILL, které jelo jako první v koloně při zkušební jízdě a v místě zatáčky
se dostalo do protisměru. V letech 1992 a 1993 se předmětnou událostí zabýval na základě
žádosti žalobce Úřad pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk na území ČSFR
při Federálním výboru pro životní prostředí (dále jen „Úřad“) a z dopisu Úřadu ze dne
29. 6. 1993, adresovaného žadateli, vyplývá, že žalobci bylo komisí tohoto Úřadu v souladu
se Zásadami pro odškodňování občanů poškozených na zdraví v souvislosti se vstupem,
pobytem a odchodem sovětských vojsk přiznáno jednorázové odškodění za zranění způsobené
sovětskými vojsky při dopravní nehodě dne 22. 2. 1975 ve výši 11 100 Kčs. Výše odškodnění
vychází z lékařského posudku a je tvořena částkou 2100 Kčs za bolestné a částkou 9000 Kčs
za ztížení společenského uplatnění v souvislosti se středně těžkým zraněním dolní končetiny
s nutností chirurgického zákroku s trvalými následky a tržnými ranami v obličeji. Jednorázové
odškodnění obdržel žalobce prostřednictvím Ministerstva financí ČR dne 6. 9. 1993. Obecným
právním podkladem pro předchozí odškodnění žalobce byl v rozhodné době platný a účinný
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále vyhláška č. 11/1969 Sb., o Smlouvě mezi vládou
Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik
o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické
republiky, na kterou navázala Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky
a vládou Svazu sovětských socialistických republik o odchodu sovětských vojsk z území
Československé socialistické republiky uveřejněná ve sdělení Federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 71/1990 Sb. a navazující zákonné opatření předsednictva Federálního
shromáždění ze dne 20. 5. 1992 č. 296/1992 Sb., o náhradě škod způsobených československým
fyzickým osobám vstupem cizích vojsk a pobytem sovětských vojsk na území ČSFR. Závěrem
odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce byl za své zranění odškodněn
na základě shora uvedených právních předpisů, když mu bylo Úřadem dne 29. 6. 1993 přiznáno
jednorázové odškodnění v souladu s usnesením vlády ČSFR ze dne 19. 12. 1991 č. 822,
o zásadách pro odškodňování pozůstalých po obětech vstupu, pobytu a odchodu sovětských
vojsk a občanů poškozených na zdraví v souvislosti se vstupem, pobytem a odchodem
sovětských vojsk, a nesplňuje tudíž zákonnou podmínku pro poskytnutí jednorázové peněžní
částky ve smyslu §2 odst. 1 písm. d) zákona o odškodnění.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 22 Ca 348/2005 - 21, tak, že žalobu zamítl a vyslovil, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud
uvedl, že §2 odst. 1 zákona o odškodnění stanoví jednoznačně čtyři podmínky vzniku nároku
na jednorázovou peněžní částku, přičemž tyto podmínky musejí být splněny všechny současně,
jinak nárok nevznikne. Jednou z uvedených podmínek je, že za zranění nebyl žadatel dosud
odškodněn podle jiného právního předpisu. Žalobci bylo dříve (v roce 1993) vyplaceno
odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění podle obecné úpravy odpovědnosti
za škodu obsažené v občanském zákoníku, když občanský zákoník je právním předpisem
upravujícím náhradu škody („odškodnění“) za škodu na zdraví („zranění“) při dopravních
nehodách. Z uvedeného plyne, že žalobce byl již dříve odškodněn podle občanského zákoníku,
tedy podle jiného předpisu, než kterým je zákon o odškodnění, proto na jeho případ dopadá
výluka podle §2 odst. 1 písm. d) zákona o odškodnění a nárok na jednorázovou částku mu
nevznikl, když ve smyslu §2 odst. 1 uvedeného zákona nesplňuje jednu z podmínek
pro to, aby mohl být posouzen jako oprávněná osoba. Pokud žalobce namítal, že byl odškodněn
podle vládního usnesení, nikoliv podle obecně závazného právního předpisu a pokud namítal,
že nebyl odškodněn podle vyhlášky č. 11/1969 Sb., o Smlouvě mezi vládou ČSSR a vládou SSSR
o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, s těmito závěry se krajský
soud neztotožnil. Poukázal na to, že uvedená smlouva nikdy neupravovala způsob, podmínky
či splatnost nároku na náhradu škody ve vztahu mezi fyzickou osobou (nepříslušnou
k ozbrojeným silám SSSR) a vojsky SSSR či jejich příslušníky. Smlouva totiž v §10 odst. 1 toliko
zakotvila zásadu, že tuto náhradu škody vyplatí poškozenému československé státní orgány a tato
škoda bude těmto československým orgánům následně refundována vládou SSSR. Uvedená
úprava tedy zjevně předpokládala, že československé státní orgány škodu nahradí
podle československých právních předpisů a jako subjekt povinný z odpovědnosti za škodu
způsobenou vojsky SSSR či jejich příslušníky ustanovila stát, tj. ČSSR (později ČSFR). Byla-li tedy
náhrada škody spočívající ve škodě na žalobcově zdraví vyplacena žalobci československými
státními orgány v roce 1993 podle československých právních předpisů, pak (bez ohledu
na existenci či neexistenci vládního usnesení řešícího danou problematiku) bylo postupováno
právě způsobem předvídaným v §10 odst. 1 smlouvy, na který v poznámce 1 pod čarou zákon
o odškodnění odkazuje. Navíc krajský soud přisvědčil žalovanému v tom, že obsah poznámky
pod čarou není závazným textem právního předpisu a pokud tedy zákon o odškodnění
v poznámce pod čarou č. 1 odkazuje na smlouvu, není tento odkaz bez dalšího vyčerpávající
a konečný.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou
doplnil prostřednictvím ustanoveného zástupce podáním ze dne 25. 4. 2007. Kasační stížnost
byla podána z důvodu nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, tj. z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel tvrdí, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, což zakládá vadu řízení
a důvod kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Poukazuje na dopis Úřadu
ze dne 16. 12. 1992, adresovaný stěžovateli, v němž se uvádí, že „odškodnění bude realizováno
podle Zásad schválených usnesením Vlády ČSFR č. 822/1991“. Na tento dopis pak navazuje
dopis stejného Úřadu ze dne 29. 6. 1993, v němž se uvádí, že odškodnění 11 100 Kčs bylo
stěžovateli přiznáno v souladu se zásadami pro odškodnění občanů poškozených na zdraví
v souvislosti se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk. V těchto listinách není ani
zmínky o žádném výše uvedeném právním předpisu, které měly podle citovaného rozhodnutí
žalovaného vytvářet obecný právní podklad pro předchozí odškodnění žadatele. Tato skutková
podstata nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, když předchozí odškodnění stěžovatele
bylo realizováno podle Zásad schválených usnesením Vlády ČSFR č. 822/1991, které povahu
právního předpisu nepochybně nemají. To hmatatelně dokládá obsah citovaných listin zaslaných
Úřadem ze dne 16. 12. 1992 a 29. 6. 1993 stěžovateli.
Stěžovatel dále nesouhlasí ze závěrem krajského soudu, že byl již dříve odškodněn
podle jiného právního předpisu. Stěžovatel má za to, že krajský soud právní otázku právního
důvodu jeho předchozího odškodnění posoudil nesprávně, v čemž spočívá nezákonnost i důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud
na skutkový stav vzniklý v minulosti (stejně jako předtím žalovaný) dodatečně účelově aplikoval
právo, podle něhož v rozhodné době postupováno nebylo. Z citovaných dopisů Úřadu
totiž jednoznačně vyplývá, že předchozí odškodnění nebylo poskytnuto ani podle občanského
zákoníku ani podle smlouvy, nýbrž naopak podle Zásad pro odškodňování občanů poškozených
na zdraví v souvislosti se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk, které právním
předpisem nejsou. Občanský zákoník předpokládá náhradu škody bez zbytečného odkladu, totéž
předpokládá i smlouva. Je absurdní představa, že zranění utrpěné v roce 1975 a škoda
s ním spojená byla v souladu s občanským zákoníkem nahrazena v roce 1993 a že smlouva z roku
1968 předvídala, že způsobené škody budou nahrazovány s osmnáctiletým odstupem. Krajský
soud stejně jako žalovaný by v případě, že - jak shodně tvrdí - odškodnění bylo provedeno
v souladu s občanským zákoníkem a smlouvou měli odpovědět, proč nebylo odškodnění
poskytnuto bez zbytečného odkladu po vzniku škody v polovině 70. let a hlavně kdo by tehdy
vůbec odškodnění poskytl a na koho se stěžovatel tehdy měl obrátit. Podle názoru stěžovatele
právní posouzení věci žalovaným i krajským soudem trpí přepjatým formalismem, který má
za následek sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti. Na nepřípustnost takovéhoto
postupu již mnohokrát upozorňoval Ústavní soud. Se zřetelem k výše uvedenému stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s tvrzeními žalobce, uvedenými
v odůvodnění kasační stížnosti, nesouhlasí. Podle jeho názoru skutková podstata napadeného
rozhodnutí jednoznačně vychází ze zjištěných skutečností obsažených ve správním spisu.
Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl žalovaný k závěru, že na straně stěžovatele nebyl
splněn zákonný předpoklad pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 písm. d)
zákona o odškodnění, neboť stěžovateli bylo v souvislosti s jeho zraněním, způsobeném
příslušníkem sovětské armády, poskytnuto odškodnění podle jiného právního předpisu. Krajský
soud v napadeném rozsudku dospěl k totožnému závěru, tedy že rozhodnutí žalovaného je
v souladu se zákonem. S tvrzením stěžovatele, že ze strany Úřadu přiznané odškodnění ve výši
11 100 Kčs bylo stěžovateli poskytnuto v souladu se Zásadami pro odškodnění občanů
poškozených na zdraví v souvislosti se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk,
což podle názoru stěžovatele vychází z označených součástí správního spisu, které neodkazují
na žádné další právní předpisy, lze sice souhlasit, toto tvrzení je však podle žalovaného do jisté
míry zjednodušené a účelové. Již v uváděných Zásadách se pod bodem č. 8 uvádí,
že při odškodnění za zranění se přihlíží k bodovému ohodnocení bolestného a ztížení
společenského uplatnění, čímž se na tomto místě logicky odkazuje na příslušná ustanovení
občanského zákoníku, upravující náhradu škody na zdraví. Tak tomu bylo rovněž
v posuzovaném případě, neboť výše stěžovateli přiznaného odškodnění vycházela z lékařského
posudku o určení bolestného a ztížení společenského uplatnění tak, jak je to upraveno v §444
občanského zákoníku. V souvislosti s uvedeným zastává žalovaný názor, že při odškodňování
podle citovaných Zásad je nutné rovněž vycházet z vyhlášky č. 11/1969 Sb., na kterou navázala
Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR
uveřejněná ve sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 71/1990 Sb., neboť tyto
právní předpisy vytvářejí obecný rámec pro celou oblast odškodňování a na jejich základě byly
vydávány další prováděcí předpisy, včetně výše uvedených Zásad. Uvedenými skutečnostmi je
podle žalovaného dostatečně odůvodněn závěr, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí
o neposkytnutí jednorázové peněžní částky stěžovateli a kterými nalézací soud odůvodnil
napadený rozsudek, tedy že obecným právním podkladem pro předchozí odškodnění stěžovatele
jsou příslušná ustanovení občanského zákoníku a vyhláška č. 11/1969 Sb. včetně navazujících
právních předpisů. S přihlédnutím k těmto skutečnostem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
V projednávané věci je nepochybné, že stěžovatel je osobou oprávněnou podle zákona
o odškodnění, neboť je fyzickou osobou, která byla v období od 20. 8. 1968 do 27. 6. 1991
zraněna příslušníkem některé z okupačních armád, stěžovatel byl zraněn na území
Československa a v době zranění byl československým občanem (§2 odst. 1 písm. a/, b/, c/
zákona o odškodnění). Jde pouze o posouzení, zda stěžovatel za zranění byl již odškodněn
podle jiného právního předpisu, což je rovněž podmínkou pro poskytnutí odškodnění ve smyslu
§2 odst. 1 písm. d) zákona o odškodnění. Celkový nárok stěžovatele by činil částku 70 000 Kč,
protože jeho zranění zanechalo trvalé následky (§4 odst. 2 písm. a/ zákona o odškodnění).
V tomto případě má klíčový význam pro rozhodnutí ve věci výklad pojmu
„odškodnění“. V případě §1 písm. d) zákona o odškodnění, podle něhož byla-li oprávněná osoba
odškodněna za zranění podle jiného právního předpisu, je třeba vážit, zda ono „odškodnění“
podle jiného právního předpisu v konkrétním případě vykazovalo znaky reálného odškodnění,
tj. zda se jednalo o odškodnění podle účelu citovaného zákona a ve výši alespoň zhruba
odpovídající odškodnění podle tohoto zákona. Nutno tedy zejména přihlížet k tomu, aby byl
naplněn zákonem sledovaný účel a respektován princip spravedlnosti a materiální rovnosti.
V projednávané věci vyjadřuje svůj účel zákon o odškodnění v §1, podle něhož účelem zákona je
odškodnit občany České republiky, kteří jako občané Československé socialistické republiky
nebo občané Československé federativní republiky nebo občané České a Slovenské Federativní
Republiky byli usmrceni, znásilněni či zraněni v souvislosti s pobytem okupačních armád Svazu
sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky,
Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky na území tehdejšího Československa.
Jak již bylo uvedeno u stěžovatele přichází v úvahu poskytnutí odškodnění v částce 70 000 Kč
a v tomto kontextu jde pak o posouzení úvahy žalovaného o tom, že stěžovatel byl již v minulosti
odškodněn podle občanského zákoníku ve výši 11 100 Kčs v souvislosti s poskytnutím
bolestného a ztížení společenského uplatnění. Přitom nutně vzít v úvahu, že je zde nejen značný
rozdíl ve výši „odškodnění“, které stěžovatel obdržel a odškodnění podle zákona o odškodnění,
ale účel „odškodění“ podle občanského zákoníku byl zcela odlišný a s účelem zákona
o odškodnění se zcela míjí, když v případě odškodnění podle zákona o odškodění do popředí
vstupuje aspekt imateriální. Tedy účel odškodnění podle zákona o odškodnění a účel
„odškodnění“ podle občanského zákoníku se nepřekrývají. Nejvyšší správní soud uzavírá,
že v případě aplikace §2 písm. d) zákona o odškodnění je třeba vážit, zda ono „odškodnění“
podle jiného právního předpisu v konkrétním případě vykazovalo znaky reálného odškodnění,
tj. zdá se jednalo o odškodnění podle účelu zákona o odškodnění a ve výši alespoň zhruba
odpovídající odškodnění podle tohoto zákona, tedy nutno zejména přihlížet k tomu, aby byl
naplněn zákonem sledovaný účel a respektován princip spravedlnosti a materiální rovnosti.
Krajský soud z těchto hledisek projednávanou věc neposuzoval, proto Nejvyšší správní
soud shledal kasační stížnost důvodnou a rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení rozhodne krajský soud o žalobě znovu,
jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto zrušovacím
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.); v novém rozhodnutí pak rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu