ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.73.2007:73
sp. zn. 6 Ads 73/2007 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Z. Š.,
zastoupeného Mgr. Davidem Frankem, advokátem, se sídlem Bartošova 16, Přerov, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007,
č. j. 18 Cad 49/2006 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalované se nep řizn á vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne
14. 3. 2006 byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení důchodu pro úplnou bezmocnost
pro nesplnění podmínek §70 odst. 1 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb., v platném znění,
s odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci ze dne
20. 2. 2006 je žalobce nadále převážně bezmocný.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 1. 3. 2007, č. j. 18 Cad 49/2006 - 51, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění
svého rozsudku krajský soud uvedl, že dospěl k závěru, že žalobce k datu vydání napadeného
rozhodnutí, tj. k 14. 3. 2006, byl nadále převážně bezmocný. Tento závěr jednoznačně vyplývá
z vypracovaného posudku Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí a jejího
doplňujícího posudku, podle kterého k uvedenému datu byl žalobce převážně bezmocný
podle §70 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., neboť nepozbyl zcela schopnost
sebeobsluhy, nepotřeboval soustavné ošetřování a nebyl odkázán trvale na pomoc jiné osoby
při všech hlavních životních úkonech, potřeboval však pravidelnou pomoc, popř. soustavný
dohled jiné osoby při hlavních životních úkonech, jakož i dlouhodobě pomoc jiné osoby
při některých nezbytných životních úkonech. Na tomto závěru nemůže podle názoru krajského
soudu nic změnit námitka zástupce žalobce, který poukazoval na lékařské zprávy a návrhy, kde je
„doporučována úplná bezmocnost“. Krajský soud vysvětlil, že k posouzení těchto odborných
otázek jsou povolány posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Jestliže zástupce
žalobce poukazoval na nerovnost účastníků řízení a na to, že v obdobném případě byla „přiznána
úplná bezmocnost“, ani k této námitce krajský soud přihlédnout nemohl, neboť posouzení
otázky zdravotního stavu ve vztahu ke schopnosti sebeobsluhy posuzované osoby je vždy
jedinečné a individuální.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že krajský soud se zcela nevypořádal s námitkami zástupce
žalobce k posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, které uvedl při jednání
dne 26. 10. 2006, kdy popíral údaje tam uvedené, zejména schopnost stěžovatele samostatně
si umýt ruce, což není pravda, protože je stěžovatel schopen pouze tehdy, je -li mu puštěna voda
a namydleny ruce, tedy je nutno k tomuto úkonu pomoci druhé osoby, údaj o lehké formě
astmatu, což se nezakládá na pravdě, schopnost stěžovatele komunikovat s okolím,
kdy při návštěvě posudkové komise stěžovatel nebyl schopen ani ochoten žádné komunikace.
Stěžovatel zpochybňuje kvalitu posudkového vztahu k jeho průběhu u stěžovatele, kdy tento trval
pouze deset minut (tím je zřejmě myšlena délka návštěvy pracovníků komise), bě hem
kterých jednotlivé úkony sebeobsluhy nebyly u stěžovatele fyzicky zjišťovány a v posudku chybí
jednoznačné odůvodnění, proč je vlastně stupeň bezmocnosti stěžovatele považován toliko
za převážný a nikoliv za úplný. Krajský soud se rovněž nevypořádal s výpovědí svědkyně R. Š.,
pouze na její výpověď reagoval vyžádáním doplňujícího posudku, přičemž tento doplněk
posudku se nijak nevypořádal s námitkami stěžovatele, posudková komise pouze opětovně
prostudovala podkladovou dokumentaci, „která byla dostatečná k projednání v nepřítomnosti a
k přijetí posudkového závěru“; tedy rozhodla od stolu bez ohledu na věcné připomínky a námitky
stěžovatele a výpověď svědkyně Š. Krajskému soudu je konečně vytýkáno, že při svém
rozhodování nevzal v úvahu účastnický výslech stěžovatele, kdy podle protokolu sepsaného
Okresním soudem v Olomouci dne 21. 9. 2006 na místě samém stěžovatel odmítl vypovídat,
chodil po bytě, velmi nesrozumitelně mluvil, vydával skřeky, ukazoval na různé předměty, které
nepřiléhavě pojmenovával, komunikoval jen s rodiči, podepsal se jen pod dohledem otce a
nevydržel chvilku sedět na místě a celkově nebyl schopen výslechu. Stěžovatel připouští, že
přiznání dávky důchodového zabezpečení je podmíněno posouzením zdravotního stavu
Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, nicméně s odkazem na §77 odst. 2
s. ř. s. se podle názoru stěžovatele krajský soud zcela nevypořádal s rozpory mezi provedenými
důkazy, kdy na jedné straně stojí čistě formální lékařský posudek a proti němu na druhé straně
všechny ostatní provedené důkazy. Krajský soud se pouze spokojil s doplněním posudku, který
však nějak nereagoval na námitky stěžovatele a na ostatní důkazy a byl vyhotoven od stolu. Vedle
toho je otázkou, zda i poznatky nedokonalého a rozporuplného rozhodnutí posudkové komise
vzhledem k podmínkám stěžovatele ve kterých žije, tedy praktickým dopadům na život
stěžovatele a osob o něj pečujících, neměly vést posudkovou komisi k závěru, že je na místě
žádosti stěžovatele o zvýšení důchodu pro úplnou bezmocnost vyhovět. Závěrem stěžovatel
odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cao 7/98, který ve
svém odůvodnění připouští, že vedle posudku podaného posudkovou komisí lze provést i jiný
důkaz, např. důkaz znaleckým posudkem soudního znalce, uzná-li soud důvodnost takového
dokazování, např. tehdy nebyla-li posudková komise s to se přesvědčivě vypořádat s otázkami,
které jí položil soud a jejichž zodpovězení je pro zjištěn í skutkového stavu rozhodné.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Přiznání dávky důchodového zabezpečení (pojištění) je podmíněno zdravotním stavem,
proto je rozhodnutí soudu závislé především na odborném lékařském posouzení. V přezkumném
soudním řízení pak posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů, jakož i skutečnosti
rozhodné pro přiznání, odnětí, případně změnu zvýšení důchodu pro bezmocnost Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.). Uvedené komise
jsou ze zákona povolány nejen k celkovému posouzení zdravotního stavu, dochované pracovní
schopnosti, rozsahu a charakteru pomoci, dohledu, popř. ošetřování jinou osobou při úkonech
braných v úvahu pro posouzení bezmocnosti, ale i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě
(plné či částečné), jakož i bezmocnosti (a jejího stupně) posuzovaného občana ve smyslu §2
vyhlášky č. 284/1995 Sb., třebaže jde v oblasti rozhodování o zákonných nárocích ve věcech
důchodového zabezpečení (pojištění) především o pojmy právní. Posudek uvedené posudkové
komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak
s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím
v případech, pokud z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb
a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být
zpochybněna.
Podmínky pro zjištění důchodu pro bezmocnost v době rozhodování správního orgánu
upravoval §70 zákona č. 100/1988 S b., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
Podle tohoto ustanovení, je-li důchodce trvale tak bezmocný, že potřebuje ošetření a obsluhu
jinou osobou, zvyšuje se mu důchod z důchodového pojištění, případně úhrn těchto důchodů
při částečné bezmocnosti o 20 % takzvané částky na osobní potřeby dané podle zákona
o životním minimu. Základní podmínkou bezmocnosti ve smyslu citovaného ustanovení je její
trvalost a potřeba ošetření a obsluhy jinou osobou. Trvalostí se přitom rozumí soustavnost,
tj. nepřetržitost poskytované péče. Ošetření jinou osobou je míněno přímé poskytování nezbytné
péče v souvislosti s domácím léčením (např. podávání léků, obkladů apod.), dále přímé
poskytování nezbytné péče při osobní hygieně, tj. při mytí, česání a oblékání, v ýkonu fyziologické
potřeby a pomoc při jídle a pití. Za ošetření se pak považuje nepřetržitý dohled, pokud to stav
osoby stižené bezmocností vyžaduje. Obsluhou je pak míněna nezbytná pomoc jiné osoby
směřující k usnadnění úkonů sebeobsluhy, např. podávání připravených pokrmů a nápojů, pomoc
při chůzi, při oblékání, přenášení a odnášení různých potřeb apod. Tyto tři zákonné podmínky
musí být splněny současně. Jednotlivé stupně bezmocnosti jsou pak rozlišeny v §2 odst. 1, 2 a 3
vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. Částečně bezmocná
je fyzická osoba, která potřebuje dlouhodobě pomoc jiné osoby při některých nezbytných
úkonech, např. při mytí, česání a oblékání. Za částečně bezmocnou se vždy považuje osoba
prakticky nevidomá. Převážně bezmocnou je osoba, která potřebuje kromě uvedené pomoci
i pravidelnou pomoc, popř. soustavný dohled jiné osoby při hlavních životních úkonech,
např. při chůzi či výkonu fyziologické potřeby. Převážně bezmocnou je vždy osoba úplně
nevidomá. Úplně bezmocnou je osoba, která zcela pozbyla schopnost sebeobsluhy, potřebuje
soustavné ošetřování a je odkázána trvale na pomoc jiné osoby při všech životních úkonech.
Krajský soud při posouzení, zda schopnost sebeobsluhy stěžovatele odpovídá převážné
bezmocnosti nebo bezmocnosti úplné, měl k dispozici posudek Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí, pracoviště v Ostravě, včetně doplňku posudku podaného touto
komisí. Uvedená posudková komise ve svém posudku a jeho doplňku dospěla k závěru,
že stěžovatel je schopen zcela samostatné chůze i po schodech, usedá a vstává bez pomoci, nají
se a napije - tudíž není trvale odkázán na pomoc jiné osoby při všech životních úkonech.
Posudková komise přitom vycházela z vlastních poznatků zjištěných při návštěvě stěžovatele,
brala v úvahu i výpověď matky stěžovatele.
Z provedeného dokazování krajským soudem bylo bezpečně zjištěno, že stěžovatel k datu
vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované byl toliko převážně bezmocný, neboť vlastním
ověřením v komisi bylo zjištěno, že nepozbyl zcela schopnost sebeobsluhy, nepotřeboval
soustavné ošetřování a nebyl odkázán trvale na pomoc jiné osoby při všech hlavních životních
úkonech, potřeboval však pravidelnou pomoc, popř. soustavný dohled jiné osoby při hlavních
životních úkonech, jakož i dlouhodobě pomoc jiné osoby při některých nezbytných životních
úkonech. K uvedenému datu tedy stěžovatel nepozbyl zcela schopnosti sebeobsluhy
a nepotřeboval nepřetržité ošetřování (odpovídající prakticky péči zdravotní sestry
při nemocničním pobytu).
Krajský soud tedy nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a proto ji
zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený soudní rozsudek netrpí vytýkanými
vadami podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a k asační stížnost proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a právo
žalované na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu