ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.74.2005
sp. zn. 6 Ads 74/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. F., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Mansfeldova
792/3, Praha 9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2004, č. j. 7 Ca 192/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 2150 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lubomíra
Müllera, advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne
5. 6. 2003/Jo byla žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 261/2001 Sb. zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobce dne
27. 12. 2002 uplatnil žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle uvedeného zákona
z důvodu svého věznění v době od 22. 4. 1987 do 29. 10 1988. Nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky za uvedenou dobu podle žalované nevznikl z důvodu překážky
rei iudicatae. Žalovaná totiž rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002, které nabylo právní moci dne
4. 7. 2002, zamítla žádost žalobce ze dne 4. 12. 2001 o poskytnutí peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu věznění od 22. 4. 1987 do 29. 10. 1988. Vzhledem
k tomu, že se žalobce domáhá poskytnutí jednorázové peněžní částky za stejnou dobu
věznění, brání rozhodnutí překážka věci rozhodnuté, a proto byla žádost žalobce zamítnuta.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že svoji první žádost
podal na základě rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001,
sp. zn. 5 Nt 1009/2001 a 5 T 195/2001. Když žalovaná ve svém rozhodnutí ze dne 2. 5. 2002
sdělila, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání jednorázové částky podle zákona
č. 261/2001 Sb., podnikl žalobce kroky k tomu, aby tyto podmínky naplnil.
To se mu podle jeho názoru podařilo, když Okresní soud Litoměřice vydal dne 19. 9. 2002
usnesení sp. zn. Rt 2/2002, jimž rozhodl, že žalobce je podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace. Proto žalobce podal dne 27. 12. 2002 novou
žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Zdůraznil, že o první žádosti bylo
rozhodováno na podkladě rozhodnutí Okresního soudu Litoměřice ze dne 21. 11. 2001,
naproti tomu druhá žádost byla založena na usnesení Okresního soudu Litoměřice ze dne
19. 9. 2002. Z toho dovodil, že jestliže druhá žádost byla založena na usnesení ze dne
19. 9. 2002, nemůže jít o věc již jednou rozhodnutou rozhodnutím žalované z 2. 5. 2002.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2004,
č. j. 7 Ca 192/2003 - 22, tak, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
5. 6. 2003, č. X, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V podrobném a výstižném
odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že je zcela zjevné, že skutková tvrzení žalobce a
uvedený právní důvod v řízení o žádosti ze dne 4. 12. 2001 nejsou stejné a totožné jako
v řízení o žádosti ze dne 27. 12. 2002 a proto nejde o stejnou věc, byť se obě řízení týkají téže
osoby a téže doby věznění žalobce od 22. 4. 1987 do 29. 10. 1988. Z tohoto důvodu
je i mylný názor žalované vyslovený v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 5. 6. 2003,
že její prvé rozhodnutí ze dne 2. 5. 2002 tvoří překážku věci rozhodnuté pro vydání
rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném na základě žádosti žalobce ze dne 27. 12. 2002.
Z uvedených důvodů městský soud zrušil pro nezákonnost (vadné posouzení překážky věci
rozhodnuté) žalobou napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
5. 6. 2003 a věc vrátil této žalované k dalšímu řízení.
Proti rozsudku městského soudu podala Česká správa sociálního zabezpečení
(dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž především uvedla, že po jejím prvém
rozhodnutí o žádosti žalobce ve věci již dvakrát rozhodoval Nejvyšší správní soud,
který v obou případech žalobu žalobce zamítl, jednou pak ve věci rozhodoval i Ústavní soud.
Stěžovatelka má za to, že při vydání zrušeného rozhodnutí vycházela z předložených dokladů,
přičemž usnesení Okresního soudu v Litoměřicích konstatující podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. účast účastníka řízení na soudní rehabilitaci na tato rozhodnutí bezprostředně
navazovala. Podstatnou je však podle stěžovatelky skutečnost, že soudní rozhodnutí o věznění
účastníka řízení bylo zrušeno usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001,
sp. zn. 5 Nt 1009/2001, na jehož základě podal první žádost o poskytnutí jednorázové peněžní
částky, o které již bylo pravomocně rozhodnuto. Usnesení tohoto soudu deklarující žalobcovu
účast na soudní rehabilitaci na toto rozhodnutí navazuje a, jak konstatuje rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2003, č. j. 7 A 508/2002 - 26, „zrušením rozhodnutí o věznění
není ani účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.; na základě
tohoto ustanovení se neruší žádné rozhodnutí o věznění“. Stěžovatelka proto vychází
z toho, že při vydání zrušeného rozhodnutí rozhodovala o stejném nároku na základě stejných
důkazů jako při vydání prvého - již pravomocného rozhodnutí, které tak tvoří překážku věci
rozhodnuté. V další části kasační stížnosti se pak stěžovatelka vyjadřuje k usnesení Okresního
soudu v Litoměřicích konstatující podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účast žalobce
na soudní rehabilitaci a dospívá k názoru, že uvedené usnesení je zcela účelové, jak vyplývá
i z jeho odůvodnění, když zvolený postup navíc odporuje ustanovení zákona č. 119/1990 Sb.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vychází z toho, že při vydání zrušeného rozhodnutí
rozhodovala na základě stejných důkazů jako při vydání prvého - již pravomocného
rozhodnutí ve věci, které tak tvořilo překážku věci rozhodnuté, navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že sporná otázka spočívá
v tom, zda žalobce má nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.,
když soud vyslovil pravomocným usnesením žalobcovu účast na soudní rehabilitaci
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. V této souvislosti žalobce odkázal na řadu soudních
rozhodnutí, z nichž dovodil, že tento nárok má i v případě, kdy bylo vydáno rozhodnutí
na základě §33 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu je v ní namítán důvod odpovídající
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s . ř. s. vázán.
Kasační stížnost není důvodná.
Již městský soud správně vyložil, že také v řízení před správními orgány platí obecná
zásada klasického procesu „ne bis in idem“; lze ji dovodit z principu materiální právní moci.
Ten v sobě zahrnuje i nezměnitelnost rozhodnutí, tj. nenarušitelnost vzniklých změněných
nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností. To platí bez ohledu
na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci explicitně stanoví
(jako např. pro oblast civilního procesu §104 odst. 1 a §159 odst. 3 o. s. ř.),
nebo nikoli, přestože takový, třebas implicitní, příkaz zákonodárce lze i z ustanovení §59
odst. 2 správního řádu spolehlivě dovodit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává
v první řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná
tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně
rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se stejného předmětu řízení a týž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn a řízení se týká
těchže osob i v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly
účastníky pravomocně skončeného řízení.
V daném případě sice žalovaná rozhodla o stejném nároku žalobce rozhodnutím
ze dne 2. 5. 2002, lze však souhlasit s městským soudem, že další rozhodnutí žalované ze dne
5. 6. 2003 se neopírá o stejná skutková tvrzení, ani o tentýž právní důvod. První žádost
žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky se totiž opírá o usnesení Okresního soudu
v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 Nt 1009/2001, o povolení obnovy řízení
a zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 27. 5. 1987,
sp. zn. 4 T 115/87, a navazující rozsudek téhož Okresního soudu v Litoměřicích ze dne
21. 11. 2001, sp. zn. 5 T 195/2001, o zproštění žalobce z obžaloby podle ustanovení §226
písm. b) trestního řádu pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §267
odst. 1 trestního zákona o níž bylo rozhodnuto žalovanou dne 2. 5. 2002 negativně,
protože ke zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích nedošlo
podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., jak vyžaduje zákon
č. 261/2001 Sb., ale na základě mimořádného opravného prostředku (obnovy řízení),
naproti tomu druhá žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky ze dne
27. 12. 2002 se opírá o usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002,
sp. zn. Rt 2/2002, podle něhož je žalobce účasten podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
soudní rehabilitace. Nejvyšší správní soud má proto ve shodě s městským soudem
za to, že je zcela zjevné, že skutková tvrzení žalobce a uvedený právní důvod v řízení
o žádosti ze dne 4. 12. 2001 nejsou stejné a totožné jako v řízení o žádosti ze dne
27. 12. 2002. Nejde proto o stejnou věc a názor žalované vyslovený v žalobou rozhodnutí
ze dne 5. 6. 2003, že její prvé rozhodnutí ze dne 2. 5. 2002 tvoří překážku věci rozhodnuté
pro vydání rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném na základě žádosti žalobce ze dne
27. 12. 2002 není správný.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se městský soud napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost proto nebyla
shledána důvodnou a Nejvyšší správní soud ji ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že procesně zcela úspěšnému žalobci přiznal náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady jsou tvořeny náklady na právní zastoupení
žalobce ve výši 2000 Kč za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v platném znění, a paušálem ve výši 150 Kč za dva úkony právní služby
po 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu