ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.79.2010:41
sp. zn. 6 Ads 79/2010 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223,
Praha 6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
v řízení o kasační stížnosti žalobce (stěžovatele) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
14. 1. 2010, č. j. 2 Cad 131/2009 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznáv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové,
se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 1600 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal obnovy řízení, vedeného pod sp. zn. 4 Cad 110/2006 u Městského
soudu v Praze, v němž byla zamítnuta jeho žaloba ve věci úpravy starobního důchodu dle zákona
o mimosoudních rehabilitacích. Soud vyšel z toho, že i když obtížně sháněl zaměstnání v letech
1983 - 1989, nebylo prokázáno, že obtížné pracovní uplatnění bylo způsobeno politickou
perzekucí nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Toto rozhodnutí
Městského soudu v Praze je podle žalobce nesprávné, přičemž při podání návrhu na obnovu
řízení usuzoval, že jeho právo na obnovu řízení dle §111 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je založeno z důvodu odlišného
posouzení příčiny jeho nezaměstnanosti Ústavním soudem oproti obecným soudům.
Městský soud v Praze shora označeným usnesením návrh na obnovu řízení odmítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení
uvedl, že v dané věci (sp. zn. 4 Cad 110/2006) rozhodoval v řízení o kasační stížnosti i Nejvyšší
správní soud a kasační stížnost zamítl. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu byla odmítnuta. Dále konstatoval, že se návrhem na obnovu řízení zabýval ve smyslu §111
a násl. s. ř. s. a dospěl k závěru, že návrh nelze věcně projednat a musí být odmítnut. Poukazoval
na ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s., podle něhož je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku
vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran
a hnutí. Podle ustanovení §114 odst. 2 potom obnova řízení není přípustná proti rozhodnutí
o kasační stížnosti. V dané věci se prakticky jedná o obnovu řízení proti rozhodnutí o kasační
stížnosti, neboť rozhodnutí Městského soudu v Praze, které je návrhem na obnovu řízení
napadáno, bylo přezkoumáno v rámci kasačního řízení a rozsudkem Nejvyššího správního soudu
byla kasační stížnost zamítnuta. Dále poukázal na ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle soudního řádu správního
nepřípustný. Návrh na obnovu řízení pak shledal podle ust. §114 odst. 1 i odst. 2 s. ř. s.
ve smyslu výše uvedeného nepřípustným a postupoval tak, že návrh žalobce podle ustanovení
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které uvedl, že se neztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, které vedly k odmítnutí
návrhu na obnovu řízení a tvrdí, že obnova řízení měla být povolena a je v této věci přípustná,
neboť jde o ochranu před nezákonným zásahem žalované. V daném případě jde o záležitost
nesprávně stanovené výše starobního důchodu při nezohlednění stěžovatelovy politické
pracovněprávní diskriminace minulým režimem. Stěžovatel shodně se soudem uvádí, že ve věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cad 110/2006 rozhodoval v řízení o kasační
stížnosti i Nejvyšší správní soud a kasační stížnost zamítl. Ústavní stížnost proti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu byla sice odmítnuta, avšak Ústavní soud jako první z rozhodujících
orgánů v odůvodnění uvedl, že „... Nejvyšší správní soud nepopírá nezaměstnanost stěžovatele
založenou politickou diskriminací v období let 1983 až 1990 ...“. Ústavní soud tedy uznal
stěžovatelem tvrzenou nezaměstnanost založenou politickou perzekucí. Z těchto důvodů
je stěžovatel toho názoru, že na základě vysloveného názoru Ústavního soudu by ze strany soudu
mělo být zohledněno jeho politické pronásledování, včetně pracovněprávní diskriminace a mělo
být zohledněno pravidlo práva důchodového pojištění, že důkazní nouze nemůže být k tíži
účastníku řízení, zjistí-li se, že jeho tvrzení mohou být prokázána i jiným způsobem
než tzv. povinným důkazem. Ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil jako nezákonné a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Městský soud po podání kasační stížnosti postupoval ve smyslu §108 odst. 1 s. ř. s.
a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti
a shledal, že kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný
důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů stěžovatel jím označené rozhodnutí krajského soudu napadá
(§106 odst. 1 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná a vykazuje zákonné minimum náležitostí
nezbytných k tomu, aby mohla být věcně projednána. Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel za důvody kasační stížnosti označil důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. Nezákonnost napadeného usnesení spatřuje principiálně v tom, že obnova řízení je
v jeho věci přípustná, neboť jde o ochranu před nezákonným zásahem žalované. Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že s výše uvedeným názorem nelze na základě příslušné právní úpravy
a ustálené judikatury souhlasit. Podle ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s. je obnova řízení přípustná
jen proti rozsudku vydanému v řízení a) o ochraně před zásahem správního orgánu, b) ve věcech
politických stran a hnutí. V posuzované věci se stěžovatel dovolává obnovy řízení ve věci vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cad 110/2006. V předmětném řízení byla zamítnuta
jeho žaloba ve věci úpravy starobního důchodu dle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Jednalo se zde tedy o opravném prostředku stěžovatele, směřujícímu proti rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 8. 2006, č. X, kterým bylo rozhodnuto o přiznání
starobního důchodu žalobci. Žaloba byla městským soudem zamítnuta a podanou kasační
stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Stěžovatel se tedy domáhal obnovení tohoto řízení
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cad 110/2006.
Z citace ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že toto zákonné ustanovení omezuje
možnost podat návrh na obnovu řízení jen na řízení a) o ochraně před zásahem správního orgánu
a b) ve věcech politických stran, přičemž současně je v tomto zákoně upraveno v ustanovení §82
řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu.
Podle ustanovení §82 s. ř. s., každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není
rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu, nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah
nebo jeho důsledky, anebo hrozí-li jeho opakování. V obdobné situaci, jako je výše uvedená,
již rozhodoval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 4 Ads 44/2009 - 41 z 28. 4. 2009 a dospěl
k následujícímu závěru: „Definici zásahu zákon neobsahuje, zásah vymezuje velmi obecně a široce. Přesná
definice ani není možná, protože pod pojem zásahu spadá velké množství faktických činností správních orgánů,
ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena
pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy
ke sjednání nápravy), zajišťovací úkony atd., tedy obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí,
ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat,
nějaké činnosti se zdržet, nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního
či jinak vyjádřeného pokynu či příkazu). Kromě neformálnosti samotného zásahu (v tom smyslu, že není
realizován ve formě rozhodnutí, ani jiného typově formalizovaného aktu správního orgánu) je neformální
i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu (když ovšem i donucení je zahrnuto pod legislativní
zkratku „zásah“). Z výše uvedeného nutno dovodit, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
o zamítnutí žádosti o starobní důchod není možné považovat za nezákonný zásah, jak jej má na mysli §82
s. ř. s., ale jde typicky o rozhodnutí správního orgánu, proti němuž lze podat žalobu ve smyslu §4 písm. a) s. ř. s.
„Byť stěžovatelem tvrzené vady rozhodnutí žalované a soudu subjektivně stěžovatel mohl
považovat za určitý „zásah“ ve vztahu ke své osobě, nejsou tyto tvrzené vady rozhodnutí
„nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s.“, neboť dikce uvedeného ustanovení předpokládá,
že zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu není „rozhodnutím“. Na těchto skutečnostech
nemůžou nic změnit ani tvrzení uvedená v kasační stížnosti, týkající se případných úvah
vyslovených následně Ústavním soudem při odmítnutí ústavní stížnosti k otázce nezaměstnanosti
stěžovatele v důsledku politické diskriminace. Pokud jde o důvody Městského soudu v Praze
k odmítnutí návrhu na obnovu řízení s odkazem na §114 odst. 2 s. ř. s., podle něhož není
obnova řízení přípustná proti rozhodnutí o kasační stížnosti, k tomu Nejvyšší správní soud
poznamenává, že městský soud primárně argumentoval nepřípustností obnovy řízení v dané věci
ve spojení s §114 odst. 1 s. ř. s., a poukaz na §114 odst. 2 s. ř. s. uváděl doplňkově. Jeho úvaha
v této otázce ostatně, materiálně vzato, odpovídala skutečnosti, i když striktně posouzeno,
tato argumentace soudu není příliš případná, jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí
č. j. 4 Ads 44/2009 - 41 z 28. 4. 2009. Z právního hlediska však bylo v dané věci rozhodující
vymezení pravidel přípustnosti, resp. nepřípustnosti, obnovy řízení obsažené v §114 odst. 1
s. ř. s., které Městský soud v Praze uvedl a argumentoval jím na prvém místě. Za této situace
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze postupoval správně, pokud
řízení ve věci sp. zn. 4 Cad 110/2006 vedené u Městského soudu v Praze, nepovažoval za řízení
podřaditelné režimu obnovy řízení podle s. ř. s. a dovodil, že podmínky pro obnovu řízení nejsou
v posuzované věci splněny.
Nutno tedy uzavřít, že řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení o přiznání starobního důchodu není řízením o ochraně před zásahem správního
orgánu, ale řízením o žalobě proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci
výkonné. Proti usnesení Městského soudu v Praze vydanému v tomto řízení není obnova řízení
podle §114 odst. 1 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze bylo vydáno v souladu se zákonem. Kasační stížnost
proto za důvodnou nepovažuje, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1, 2
za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti, neboť stěžovatel s kasační stížností úspěch neměl a žalované právo na náhradu nákladů
řízení ze zákona nenáleží (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s.).
Odměna ustanovené zástupkyni stěžovatele byla stanovena za dva úkony právní služby
po 500 Kč za každý úkon (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a podání
doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 5. 2010 podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b/ a d/
vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením
§9 odst. 2 téže vyhlášky, celkem tedy 1000 Kč), a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3
téže vyhlášky po 300 Kč, celkem tedy 1600 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada
nákladů v celkové výši 1600 Kč. Odměna bude zástupkyni stěžovatele vyplacena do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu