ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.84.2005
sp. zn. 6 Ads 84/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
L. P., zastoupen JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, se sídlem Mariánská 531, Česká Lípa,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu
376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 5. 2005, č. j. 4 Cad 68/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu práce a sociálních věcí se nepři znává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „žalovaný“) ze dne
30. 7. 2004, č. j. 2004/36190 – 212, bylo podle §9 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) potvrzeno rozhodnutí Krajského
úřadu Libereckého kraje ze dne 22. 6. 2004, jímž nebyla povolena obnova řízení ve věci
povinnosti vrátit vyčíslené přeplatky na dávkách státní sociální podpory – přídavek na dítě
a sociální příplatek ve smyslu §62 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění
pozdějších předpisů. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správní orgán
I. stupně postupoval plně v souladu s platnou právní úpravou, když nepovolil obnovu řízení,
kterou lze povolit pouze z důvodů taxativně stanovených správním řádem podle §62 odst. 1.
Žádný z těchto důvodů splněn nebyl, proto nemohlo být návrhu vyhověno. V návrhu
na povolení obnovy řízení nebyly navíc konkrétně uvedeny skutečnosti, o něž účastník řízení
svůj návrh opírá, nebylo uvedeno, proč tyto skutečnosti nemohl účastník řízení uplatnit ještě
v průběhu původního řízení. Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně ve věci
postupoval v souladu s právním řádem, odvolání žalobce bylo proto zamítnuto.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č. j. 4 Cad 68/2004 – 27, tak, že žalobu zamítl. Městský soud
v odůvodnění svého rozsudku uvedl stejně jako žalovaný, že žalobce v podaném návrhu
na obnovu řízení neuvedl důvody obnovy a ani neuvedl žádné nové skutečnosti, které mohly
mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez jeho zavinění.
Takovými novými skutečnostmi nemohou být podle městského soudu žalobcem tvrzené
příjmy z renty, které měly být nižší, než jak bylo rozsudkem Okresního soudu v České Lípě
stanoveno. Žalobce totiž tyto skutečnosti znal již v době rozhodování správního orgánu
I. stupně a tyto skutečnosti neuvedl v tomto řízení a ani je nenamítal v odvolání. Když tyto
námitky vznesl v návrhu mimo odvolací řízení, nedoložil je. Nejedná se tedy o nové
skutečnosti, které by vyšly najevo, a které nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění
účastníka řízení. Podle názoru městského soudu se rovněž nejedná o případ, kdy nesprávným
postupem správního orgánu byla účastníkovi řízení odňata možnost zúčastnit se řízení,
mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li náprava být sjednána v odvolacím
řízení. Konečně bylo poukázáno na to, že žalobce měl možnost v průběhu správního řízení
seznamovat se s podklady pro rozhodnutí a měl možnost se k nim vyjádřit.
Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž výslovně uplatnil důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžoval poukázal na své podání
z 28. 5. 2004, v němž se alternativně dovolával přezkumu mimo odvolací řízení a jen v závěru
jako další eventualitu navrhoval, aby podání bylo případně posouzeno jako návrh na povolení
obnovy řízení. Městský soud opomněl se jeho návrhem na přezkoumání rozhodnutí mimo
odvolací řízení zabývat, a to přesto, že v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
to zmiňoval. Stěžovatel je tak přesvědčen, že jak městským soudem, tak žalovaným, nebyl
vyčerpán celý jeho podnět, což samozřejmě vedlo k zamítavému rozhodnutí i soudem.
Dále popírá, že neinformoval správní orgán o výši příjmů vyplácených od zaměstnavatele
pana Z., když Krajskému úřadu v Liberci zaslal dopis ze dne 23. 4. 2003, v němž o věci
informoval a k tomu připojil soupis o příjmech. Stěžovatel je tak přesvědčen, že došlo
k pochybení na straně městského soudu, že i jeho rozhodnutí trpí vadami, proto je
nepřezkoumatelné, že nevychází ze skutkových okolností, jež jsou ve spise založená a v tomto
důsledku je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Závěrem stěžovatel zdůraznil,
že pokud by byl vzat v úvahu i jeho podnět, jímž se dovolával přezkoumání rozhodnutí mimo
odvolací řízení, pak je přesvědčen o tom, že by městský soud nemohl žalobu zamítnout,
ale napadené rozhodnutí by zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatel proto navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení. Zároveň požádal, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný
účinek, když poukázal na to, že žádnému orgánu České republiky a ani jiným osobám
v případě přiznání odkladného účinku, nevznikne žádná újma a nedotkne se to nepřiměřeným
způsobem práv třetích osob, rovněž tak jeho přiznání nebude v rozporu s veřejným zájmem.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na své vyjádření k žalobě
ze dne 29. 12. 2004. K navrhovanému přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaný
uvedl, že s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Poukázal na to, že stěžovatel neprokázal
vznik „nenahraditelné újmy“ a navíc by přiznání odkladného účinku mohlo být v rozporu
s veřejným zájmem. Stěžovatel dosud nevrátil přeplatek na dávkách státní sociální podpory
a existuje zde reálná hrozba promlčení jeho povinnosti na vrácení přeplatku. Žalovaný
se domnívá, že kasační stížnost je nedůvodná, a navrhl proto, aby ji Nejvyšší správní soud
zamítl.
Nejvyšší správní soud, který je podle §109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační
stížnosti, neshledal kasační stížnost důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že jak správní orgán, tak městský
soud nevzaly v úvahu jeho podnět, jímž se dovolával přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací
řízení. Pokud jde o uvedený podnět, Ministerstvo práce a sociálních věcí se jím zabývalo
a jak vyplývá z jeho dopisu ze dne 3. 6. 2004, adresovaného zástupci stěžovatele JUDr. Josefu
Klofáčovi, neshledalo tento podnět důvodným a nezahájilo proto správní řízení ve smyslu
§65 správního řádu. Z ustálené soudní judikatury, z níž vycházejí i komentáře ke správnímu
řádu, vyplývá, že vyrozumění podatele o tom, že správní orgán neshledal důvody ke zrušení
rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu, je sdělením úřadu,
které nepodléhá přezkumu soudem ve správním soudnictví. Neshledá-li správní orgán podnět
důvodným, nevydává o tomto zjištění rozhodnutí; není totiž důvodu zasahovat do právní sféry
účastníků řízení, protože jejich práva a povinnosti, změněné nebo vzniklé rozhodnutím
původním, takovým zjištěním nijak dotčena nejsou. Městský soud v Praze neměl vůbec důvod
brát v úvahu uvedený podnět stěžovatele, neboť k jeho žalobě bylo přezkoumáváno pouze
rozhodnutí, které se týkalo nevyhovění návrhu na povolení obnovy řízení. Námitka
stěžovatele, že městský soud se měl zabývat jeho podnětem k přezkoumání správního
rozhodnutí mimo odvolací řízení, není tedy důvodná.
V případě podaného návrhu na obnovu řízení městský soud správně poukázal na to,
že uvedený návrh stěžovatele neměl potřebné náležitosti podle §63 odst. 1, 2 správního řádu,
zejména z návrhu stěžovatele nebylo zřejmé, jaký důvod obnovy řízení uplatňuje a rovněž
neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že je návrh podán včas. Lze se pouze domnívat,
že stěžovatel hodlal uplatnit důvod podle §62 odst. 1 písm. a) správního řádu,
kdy se na návrh účastníka řízení obnovy řízení před správním orgánem, jestliže vyšly najevo
nové skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být
v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení. Již městský soud správně uvedl, že takovými
novými skutečnostmi nemohly být žalobcem tvrzené příjmy z renty, které měly být nižší,
než jak byla renta rozsudkem Okresního soudu v České Lípě stanovena. Stěžovatel tyto
skutečnosti znal již v době rozhodování správního orgánu I. stupně, jímž byl Městský úřad
v České Lípě, tyto skutečnosti v tomto řízení neuvedl, namítal je potom v řízení odvolacím,
neboť jak je zřejmé z jeho podání z 23. 4. 2003, označené jako doplnění odvolání, zaslal
odvolacímu orgánu rozepsané části plateb od povinného, opsané z výpisu účtu. Nejedná
se tedy o nové skutečnosti, které by vyšly najevo, a které nemohly být v řízení uplatněny
bez zavinění stěžovatele, jak z toho správně vyšel městský soud.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží; žalovaná byť byla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů nemá,
neboť tak výslovně stanoví §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu