ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.87.2006
sp. zn. 6 Ads 87/2006 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Ing. K. H ., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2004, č. X, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec, ze dne 30. 3. 2006, č. j. 63 Cad 35/2004 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností shora označený rozsudek
krajského soudu, jímž bylo zrušeno pro vady řízení její rozhodnutí č. X ze dne 3. 11. 2004
a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka namítá, že soud nesprávně právně
posoudil věc, pokud dospěl k závěru, že stěžovatelka pochybila v řízení, jež předcházelo
vydání zrušeného rozhodnutí, tak závažným způsobem, že bylo na místě rozhodnutí zrušit.
Stěžovatelka namítla, že v označeném rozhodnutí rozhodla, že výplata starobního důchodu
žalobci nenáležela za měsíce leden 2000, únor 2000, březen 2000 a leden 2001 podle
ustanovení §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Podle ustanovení §37 odst. 1
písm. b) zákona o důchodovém pojištění výplata starobního důchodu podle §29 téhož zákona
osoby samostatně výdělečně činné nenáležela v kalendářním roce, v němž vznikl nárok na
tuto dávku a v následujících dvou kalendářních letech v těch kalendářních měsících, ve
kterých je poživatel starobního důchodu povinen platit zálohy na pojistné na důchodové
pojištění z měsíčního vyměřovacího základu, který je vyšší než dvojnásobek částky životního
minima platné pro jednotlivce, jenž je poživatelem starobního důchodu, ke dni 1. 1.
příslušného kalendářního roku. Dále stěžovatelka uvedla, že podle svého názoru, na rozdíl od
názoru krajského soudu, vycházela při vydání rozhodnutí na základě dodatečně předložených
dokladů od Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě. Veškeré tyto podklady,
respektive jejich obsah, z nichž při svém rozhodování vycházela, jsou citovány v odůvodnění
rozhodnutí. Nesouhlasí tedy s tím, že by její rozhodnutí bylo, jak dovodil krajský soud,
nedostatečně odůvodněno. Vedle toho pak žalovaná zásadně nesouhlasí se závěrem krajského
soudu, že by žalobci měla v novém řízení umožnit seznámit se s podklady pro rozhodnutí a
předložit důkazy, popř. je označit, neboť podle ustanovení §85a zákona č. 582/1991 Sb., o
organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), se v řízení ve věcech důchodového
pojištění nepoužije ustanovení správního řádu o vyjádření účastníků k podkladům rozhodnutí.
S ohledem na toto ustanovení tedy stěžovatelka není povinna umožnit žalobci v dalším řízení
uplatnit důkazy a svá stanoviska k podkladům pro rozhodnutí s tím, že tento postup bude
řádně zaprotokolován, jak bylo uloženo krajským soudem. S ohledem na to stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru je stížnost
nedůvodná, a to především s ohledem na širší kontext. Žalobce poukázal
na to, že stěžovatelka nerespektuje setrvale předchozí rozhodnutí soudů v téže věci, zejména
zásadní pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci,
sp. zn. 63 Cad 9/2003 ze dne 24. 2. 2003, v němž krajský soud vyslovil právní názor
na výklad zákona o důchodovém pojištění, přičemž přisvědčil žalobním námitkám žalobce
v tom, že při posuzování nároku na výplatu starobního důchodu podle §37 odst. 1 písm. b)
zákona o důchodovém pojištění ve dvou letech následujících od přiznání důchodu, se mají
měsíční zálohy osob samostatně výdělečně činných, které byl žalobce povinen platit,
posuzovat s ohledem na to, v jakém období vznikly – tj. z příjmů v testovaném období dvou
let po přiznání důchodu, nikoliv v období předcházejícím přiznání starobního důchodu.
Žalobce poukázal na to, že tento rozsudek nabyl právní moci a stěžovatelka je povinna
se jím řídit. Tuto povinnost však v následujících rozhodnutích nerespektovala, jak vyplývá
ostatně i z rozhodnutí, které krajský soud v tomto řízení zrušil. Z pohledu žalobce podáním
kasační stížnosti stěžovatelka sleduje pouze další protahování věci a oddaluje vydání
rozhodnutí, v němž by konečně respektovala právní názor soudu vyslovený v pravomocném
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu zjistil následující skutečnosti
rozhodující pro posouzení věci:
Stěžovatelka dne 3. 11. 2004 vydala pod č. X rozhodnutí, v jehož výroku konstatovala,
jak již bylo zmíněno, že výplata starobního důchodu za měsíce leden, únor a březen 2000 a za
leden 2001 žalobci nenáleží podle §37 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.
V odůvodnění přitom uvedla, že pro výplatu starobního důchodu podle §37 odst. 1 písm. b)
zákona o důchodovém pojištění žalobce nesplňuje za měsíce uvedené ve výroku podmínky,
protože byl za tyto měsíce povinen platit v souvislosti s výkonem samostatné výdělečné
činnosti zálohy na pojistné z měsíčního vyměřovacího základu, které byly vyšší než
dvojnásobek částky životního minima platné pro jednotlivce (jako důkaz označuje
stěžovatelka příslušná hlášení o nesplnění podmínky ustanovení §37 odst. 1 písm. b/ zákona
o důchodovém pojištění Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě). Dále pak
poukazuje na to, že žalobce podle §14 odst. 5 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení nepožádal o snížení vyměřovacího základu pro rok 2001, nemohlo být o snížení
vyměřovacího základu za leden 2001 rozhodnuto. Nakonec odůvodnění rozhodnutí
konstatuje, že se tímto rozhodnutím realizuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 8. 9. 2004, sp. zn. 63 Cad 70/2003, a že se předchozí rozhodnutí stěžovatelky
z 18. 10. 2004 tímto rozhodnutím ruší. Dále Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil,
že předchozí rozhodnutí stěžovatelky ze dne 18. 10. 2004 obsahuje, pokud jde o výrok o
nesplnění podmínek pro výplatu starobního důchodu podle §37 odst. 1 písm. b) zákona o
důchodovém pojištění, shodné odůvodnění včetně doušky, že se jím realizuje rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 63 Cad 70/2003. Stejně tak shodné odůvodnění
obsahuje i rozhodnutí stěžovatelky ze dne 7. 10. 2003 s jedinou výjimkou, a to, že má být
realizací rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn.
62 Cad 48/2003, a obdobně rovněž rozhodnutí ze dne 21. 5. 2003, které mělo být realizací
žalobcem v replice ke kasační stížnosti zmiňovaného rozsudku sp. zn. 63 Cad 9/2003. Žádný
z těchto rozsudků ve správním spisu stěžovatelky není založen, nic bližšího o nich není ani
v odůvodněních jednotlivých rozhodnutí.
Proti rozhodnutí stěžovatelky podal žalobce dne 29. 12. 2004 žalobu, v níž namítl,
že stěžovatelka porušila svým rozhodnutím zejména ustanovení §78 odst. 5 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož platí, že právním
názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost,
je v dalším řízení správní orgán vázán. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí stěžovatelky
je v odůvodnění v podstatě shodné a neuvádí žádné jiné skutečnosti oproti předchozím
rozhodnutím, zvláště pak rozhodnutí ze dne 12. 8. 2002, které bylo zrušeno rozsudkem
krajského soudu dne 24. 2. 2003, sp. zn. 63 Cad 9/2003, který nabyl právní moci dnem
6. 3. 2003. Žalobce proto dovodil, že se stěžovatelka v odůvodnění nevypořádala
nikterak s právními závěry vyslovenými v posledně citovaném rozsudku. Závěrem žalobce
uvedl, že stěžovatelka opakovaně nepředvedla, že je schopna vydat rozhodnutí, které by mělo
zákonné náležitosti, a navrhl proto, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka ve vyjádření k žalobě k žalobním námitkám uvedla, že vycházela
z dostatečných dokladů Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě,
jejichž pravdivost nelze zpochybnit. Poukázala na to že i Krajský soud v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, v rozsudku sp. zn. 63 Cad 9/2003 přiznal, že stěžovatelka v době
rozhodování vytvořila podmínky pro řádné rozhodnutí, neboť měla k dispozici všechny
důkazy pro rozhodnutí potřebné. Stěžovatelka má proto za to, že napadeným rozhodnutím
realizovala rozsudek na základě jí známých skutečností zcela vyčerpávajícím způsobem
a s odůvodněním, které se vymyká běžné praxi jí vydávaných rozhodnutí.
Krajský soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že je na místě napadené
rozhodnutí zrušit. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle §75 s. ř. s. přezkoumal
napadené výroky rozhodnutí vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Poukázal přitom na ustanovení §47 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád z roku 1967“), který byl účinný v době vydání
napadeného rozhodnutí, které obsahovalo náležitosti, jež musí správní rozhodnutí obsahovat,
přičemž náležitostí správního rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění, musí být nejen úvahy
skutkové a právní, včetně hodnocení důkazů, ale také úvahy o tom, jak se správní orgán
vypořádal s návrhy, námitkami a vyjádřeními účastníků k podkladům rozhodnutí. Krajský
soud připomněl, že z citovaného ustanovení, ale např. i z ustanovení §33 správního řádu
z roku 1967, vyplývá, že před vydáním rozhodnutí je povinností správního orgánu dát
účastníkovi možnost, aby se vyjádřil k podkladům, popř. mu umožnit, aby navrhl důkazy
na podporu svých tvrzení. Krajský soud, posoudiv obsah napadeného rozhodnutí a správního
spisu, zjistil, že stěžovatelka tuto povinnost nerespektovala. Odůvodnění napadeného
rozhodnutí je podle krajského soudu totiž zkratkovité s poukazy na jiná rozhodnutí
bez bližšího odůvodnění a rozboru, a nemůže tudíž dávat odpověď na otázku,
jakými skutkovými a právními důvody byl správní orgán veden. Odůvodnění sice obsahuje
poukaz na ustanovení §37 zákona o důchodovém pojištění a §14 zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, nicméně podle krajského soudu jinak odůvodnění
připomíná sérií odkazů na obsah správního spisu, který však žalobce neměl k dispozici.
Z obsahu napadeného rozhodnutí proto nelze spolehlivě zjistit, proč stěžovatelka dospěla
k závěru obsaženému ve výroku. Krajský soud proto konstatoval, že jde o rozhodnutí
nepřezkoumatelné ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vedle toho pak krajský soud
poukázal na to, že ze spisu nelze ani zjistit, zda žalovaná postupovala podle §33 správního
řádu z roku 1967, tedy umožnila žalobci seznámit se s podklady pro rozhodnutí a předložit
důkazy. Tento nedostatek krajský soud označil za vadu řízení, která může mít reálně vliv
na zákonnost rozhodnutí o meritu věci ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Proto krajský
soud napadené rozhodnutí zrušil a stěžovatelce uložil, aby v dalším řízení umožnila žalobci
uplatnění důkazů a stanovisek k podkladům pro rozhodnutí a tento postup řádně
zaprotokolovala, a teprve poté rozhodla, přičemž její rozhodnutí, včetně odůvodnění,
bude odpovídat zákonným náležitostem stanoveným v §68 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu (dále jen „správní řád“), který představuje obdobu ustanovení §47 správního řádu z roku
1967.
Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 5. 4. 2006, kasační stížnost
byla podána dne 19. 4. 2006.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvod, který sama
označuje za důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní
soud se může s touto subsumpcí ztotožnit. Nejvyšší správní soud za této situace napadený
rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu a v rozsahu kasační
stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s.ř.s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud předem svých úvah vyzdvihuje, že základem rozhodnutí
krajského soudu bylo konstatování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatelky pro absenci
zákonných náležitostí ve smyslu §47 správního řádu z roku 1967, resp. §68 správního řádu.
Nepřezkoumatelností se přitom podle konstantní judikatury správních soudů a podle doktríny
chápe taková vada správního rozhodnutí, která je charakterizována jako nesrozumitelnost
nebo nedostatek důvodů. V případě rozhodnutí stěžovatelky byla přitom krajským soudem
vytknuta vada spočívající v nedostatku důvodů, neboť jak krajský soud konstatoval,
odůvodnění napadeného rozhodnutí je zkratkovité s poukazy na jiná rozhodnutí bez bližšího
odůvodnění a rozboru, a nemůže tudíž dávat odpověď na otázku, jakými skutkovými
a právními důvody byl správní orgán veden. Odůvodnění sice obsahuje poukaz na ustanovení
§37 zákona o důchodovém pojištění a §14 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, nicméně jinak odůvodnění připomíná sérií odkazů na obsah správního spisu.
Z obsahu napadeného rozhodnutí proto nelze spolehlivě zjistit, proč stěžovatelka dospěla
k závěru obsaženému ve výroku.
S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Nic na tom nemění
ani poukaz stěžovatelky ve vyjádření k žalobě, že její rozhodnutí v posuzovaném případě
„se vymyká běžné praxi jí vydávaných rozhodnutí“ a vysoce překračovalo standard
odůvodňování. Nejvyšší správní soud může v této souvislosti pouze podotknout, že standard
odůvodňování rozhodnutí stěžovatelky je mu z vlastní činnosti velmi dobře znám,
přičemž i stěžovatelka patrně tuší, že by bylo možné vznášet proti tomuto standardu značné
výhrady, pokud jde o úplnost a přesvědčivost odůvodnění. V případě posuzovaného
rozhodnutí pak onen „výmyk běžné praxi“ snad možno spatřovat pouze v kvantitě
odůvodnění (místo běžné jedné věty několik odstavců), pohříchu však ne již v kvalitě.
Zatímco totiž v případě jiných rozhodnutí vydávaných stěžovatelkou Nejvyšší správní soud
zpravidla může pamětliv zásady definované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
25. 6. 1996, č. j. 6 A 825/95 - 7, („Soud může jako překlenutelnou procesní chybu posoudit
to, když i přes nedostatečné odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí jsou skutkové
údaje, z nichž správní orgán vycházel, obsahem správního spisu, a skutkové a právní úvahy
správního orgánu, které vedly k vydání rozhodnutí, jsou ze spisu alespoň v základních rysech
bez pochyb rekonstruovatelné.“), a vědom si toho, že účelem soudního přezkumu správních
rozhodnutí není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana
veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy, poněkud slevit z nároků na dodržení
jinak zcela oprávněných požadavků §47 správního řádu z roku 1967 (resp. jeho obdoby
ve správním řádu) s vědomím toho, že ve správním spisu nalezl dostatečnou oporu pro úvahu,
že je rozhodnutí stěžovatelky po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem,
v předkládaném rozhodnutí tak učinit nemůže ani při nejlepší vůli. Plně se tu totiž naplňuje
druhá premisa již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to, že „za situace, kdy spis
neobsahuje nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, z jakých podkladů správní orgán
vycházel (§3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 správní řád) a jakými skutkovými a právními úvahami
se řídil, nezbývá soudu, než bez dalšího napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost
bez nařízení jednání (§250f o. s. ř.) zrušit“.
Jak již bylo výše konstatováno, napadené rozhodnutí stěžovatelky, jakož i rozhodnutí
jemu předcházející, pouze opakují stále totéž ve formě odkazů na další podklady a jiná
rozhodnutí, přičemž v závěru vždy dodávají doušku o tom, že realizují nějaké soudní
rozhodnutí. Přitom ze samotného odůvodnění, natož pak ze správního spisu, v němž není
ani jedno ze zmiňovaných soudních rozhodnutí založeno, nelze ani náznakem vytušit, co bylo
předmětem těchto rozhodnutí, jakou právní úvahu v nich příslušný krajský soud nastolil
a k čemu stěžovatelku zavázal. Pouze z letmé zmínky stěžovatelky ve vyjádření k žalobě
by se dalo usuzovat na to, že předmětem výhrad krajského soudu ve všech předchozích
rozhodnutích bylo patrně právní posouzení věci. Ovšem z tzv. realizačních rozhodnutí
stěžovatelky nelze vůbec zjistit, zda a do jaké míry se s právním názorem krajského soudu,
kterým byla, jak správně žalobce poukazoval, zavázána, vypořádala. Snad pouze
ze skutečnosti, že se žalobce neustále proti těmto rozhodnutím brání žalobami, lze usuzovat
na to, že stěžovatelka právní závěry krajského soudu patrně nerespektuje.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud musí, jakkoliv obiter dictum, poznamenat,
že soudní kontrola zákonnosti správních aktů neslouží k tomu, aby soudy se správními orgány
hrály jistou obdobu ping - pongu, jehož cílem je zjistit, kdo déle vydrží přesvědčovat druhého
o správnosti svého postupu. Takovou parodii na správní soudnictví Nejvyšší správní soud
nehodlá tolerovat, protože v konečném důsledku se nejcitelněji dotýká toho, komu by mělo
poskytovat především ochranu, tedy adresátu veřejné správy. Stěžovatelka by učinila lépe,
kdyby vydala ve věci žalobce konečně řádné správní rozhodnutí, v němž se bude řídit
do důsledku tím, k čemu ji krajský soud v předcházejících rozhodnutích zavázal,
spíše než aby věnovala čas tvorbě pochvalných tiskových zpráv o tom, jak nízké procento
svých rozhodnutí neustojí před správními soudy.
V kontextu výše uvedeného a při vědomí toho, že hlavním důvodem, pro který bylo
rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, byla nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pak působí
jako marginálie stěžejní námitka stěžovatelky, že ji krajský soud „nesprávně“ zavázal
k tomu, aby v dalším řízení umožnila žalobci uplatnění důkazů a stanovisek k podkladům
pro rozhodnutí a tento postup řádně zaprotokolovala, neboť podle ustanovení §85a zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení se v řízení ve věcech důchodového pojištění
nepoužije ustanovení správního řádu o vyjádření účastníků k podkladům rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud poukazuje na to, že podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání správního
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. V době, kdy stěžovatelka vydávala své rozhodnutí, které později krajský
soud zrušil, ustanovení §85a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
neobsahoval - jak stěžovatelka sama ostatně konstatuje, zmíněné ustanovení se stalo součástí
citovaného předpisu až dnem 1. 1. 2006. Předtím zákon o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení žádné podobné ustanovení v hlavě druhé („Řízení ve věcech důchodového
pojištění“) neměl, bylo proto plně použitelné ustanovení §33 správního řádu z roku 1967.
Pokud stěžovatelka podle zmíněného ustanovení nepostupovala, zatížila své řízení vadou,
kterou jí krajský soud po právu vytkl. Je pak vcelku logické, že krajský soud zavázal
stěžovatelku k tomu, aby tuto vadu řízení odstranila a napravila. Dovolávat se v této situaci
toho, že v mezidobí změněný procesní předpis vytvořil stěžovatelce beneficium v podobě
toho, že nemusí ve své rozhodovací činnosti v jisté části řízení dostát obecným procesním
nárokům správního řádu, je zcela irelevantní. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval
již např. ve svém rozsudku z 20. 6. 2007, č. j. 6 Azs 142/2006 - 58, (viz www.nssoud.cz),
smysl vyloučení některých procesních povinností správních orgánů podle správního řádu
zvláštními předpisy tkví ve zjednodušení a zefektivnění výkonu veřejné správy tam,
kde by bylo dodržování obvyklých procesních standardů na újmu plynulosti a rychlosti řízení,
přičemž tato výluka se příliš práv adresáta veřejné správy nedotkne. Nad rámec odůvodnění
vznáší Nejvyšší správní soud pochybnost, zda výluka §36 odst. 3 správního řádu zaručuje
poživateli důchodu korektní proces před správním orgánem, jenž v posledních letech
prosazuje ve veřejně dostupných materiálech tzv. „klientský přístup“. Ovšem žádná
z podobných výluk použitelnosti částí procesních předpisů nikdy není konstruována, právě
pro svůj charakter beneficia ve prospěch správního úřadu a v neprospěch účastníka správního
řízení, tak, že by znamenala zákaz takové ustanovení použít. I když tak správní orgány
s oblibou činí, není tu na místě poukaz na zásadu vázanosti veřejné správy zákonem,
jak ji stanoví čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky - tato zásada je stanovena k ochraně práv
jednotlivce, není a nemůže se nikdy stát legitimací, jak se vyhnout praktickému garantování
spravedlivého a řádného procesu. Stručně a krátce - existence ustanovení §85a zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení dává stěžovatelce pouze a jenom právo
nepostupovat tak, jak by jinak postupovat musela. Rozhodně jí však nezakazuje,
aby vyloučené ustanovení na řízení aplikovala. A měla by tak učinit tím spíše, že právem
vytýkanou vadu řízení nemůže odstranit v novém řízení jinak.
Poněvadž Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí krajského soudu pochybení,
které by zakládalo nutnost je zrušit, kasační stížnost zamítl (§110 s. ř. s.).
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120
s. ř. s.), ze soudního spisu pak neplynou žádné náklady žalobce, které by měla stěžovatelka
jako procesně neúspěšná hradit, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu