ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.87.2011:68
sp. zn. 6 Ads 87/2011 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: J. Z.,
zastoupeného Mgr. Jitkou Kapsovou, advokátkou, se sídlem Hodinářská 1523, Uherský Brod,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, č. j. 34 Ad 42/2010 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Jitce Kapsové, advokátce, se sídlem
Hodinářská 1523, Uherský Brod, se přizná v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 800 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
23. 2. 2011, č. j. 34 Ad 42/2010 - 31, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 9. 6. 2010, č. j. X, jímž žalovaná zamítla stěžovatelovy námitky a potvrdila
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod pro nesplnění zákonných podmínek.
Napadený rozsudek potvrdil rozhodnutí žalované, neboť konstatoval, že stěžovatelův zdravotní
stav byl žalovanou zhodnocen správně a odpovídá do 31. 12. 2009 částečné invaliditě dle §44
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a od 1. 1. 2010 invaliditě druhého
stupně podle §39 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že v soudním řízení došlo k vadám
a že při hodnocení jeho zdravotního stavu vycházel správní orgán ze skutkové podstaty,
která neměla oporu ve spisech nebo byla s nimi v rozporu.
Vady soudního řízení před krajským soudem stěžovatel spatřuje v tom, že nebyl řádně
poučen o svých právech. Stěžovatel nemá právní vzdělání, a proto měl být zvlášť poučen soudem
o tom, že má právo navrhovat a předkládat sám důkazy, respektive, že mohl navrhnout
provedení znaleckého posudku znalcem v oboru lékařství, který mohl nezávisle v rámci soudního
řízení posoudit zdravotní stav stěžovatele. Nedostatek takového bližšího poučení ze strany soudu
v případě, že žalobcem je laik bez právního vzdělání, způsobuje dle stěžovatele jinou vadu řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé,
protože stěžovatel nemohl řádně a úplně uplatnit v řízení před soudem svá procesní práva.
Stěžovatel dále namítl, že se soud ve svém rozhodnutí řídil závěry odborného posudku
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále také „PK MPSV“), který přehodnotil
závěry lékařů okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) a žalované a úplně
pominul zdravotní stav stěžovatele v poslední době.
Žalovaná ve svém vyjádření vyslovila souhlas se závěry krajského soudu a poukázala
na to, že se jedná o dávku podmíněnou nepříznivým zdravotním stavem a v případě,
kdy se rozhoduje o nároku na invalidní důchod, je rozhodnutí závislé především na odborném
lékařském posouzení.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že krajský soud vycházel
z posudku PK MPSV jako z hlavního podkladu pro své rozhodnutí. Krajský soud odkázal
na závěry z tohoto posudku plynoucí a konstatoval, že je PK MPSV v Brně učinila na základě
důsledného posouzení zdravotního stavu stěžovatele za použití dostatečného množství podkladů,
lékařských zpráv a odborných nálezů. Krajský soud závěry PK MPSV označil jako přesvědčivé
s tím, že posudková komise se věcí zabývala pečlivě, posudek je úplný, celistvý a objektivní.
Posudková komise ostatně přisvědčila stěžovateli v tom, že se jako závažnější jeví
jeho onemocnění dolních končetin, což však nevedlo ke změně stupně invalidity. K námitce
stěžovatele, že nebyl vzat v potaz jeho aktuální zdravotní stav, krajský soud vysvětlil,
že posudková komise hodnotí zdravotní stav k době vydání napadeného správního rozhodnutí.
Pokud po vydání napadeného správního rozhodnutí došlo dle názoru stěžovatele ke zhoršení
zdravotního stavu, má možnost podat novou žádost o posouzení stupně invalidity.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační
stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a tuto kasační stížnost
podal včas (§106 odst. 2 a §35 odst. 8 poslední věta s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje
stěžovatel námitky z důvodů dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pro tyto důvody kasační stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší
správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných
kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal,
přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ke stěžovatelovým výhradám, že měl být soudem poučen o možnosti požadovat znalecký
posudek, pokud nesouhlasil se závěry odborného posudku PK MPSV, Nejvyšší správní soud
uvádí, že invalidní důchod je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Rozhodnutí soudu o přiznání plného či částečného invalidního důchodu
jako dávky důchodového pojištění se tedy opírá především o odborné lékařské posouzení,
jež je v řízení soudním primárně zákonem svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí,
které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise (§4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Tyto posudkové komise jsou
oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti
pojištěnců, rovněž však k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí
posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Tyto posudky pak soud
hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených ustanovením §77 s. ř. s.
Přitom však takový posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti,
bývá zpravidla důkazem stěžejním. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky
posudkových komisí spočívá pak v tom, aby se posudková komise vypořádala se všemi
rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení
uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem,
jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak,
aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti,
na nichž posouzení invalidity (ať plné či částečné) závisí především.
Krajský soud proto nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí z posudku
PK MPSV; tato komise totiž ve svém posudku nepominula žádné z potíží udávaných
stěžovatelem, resp. potíže, o nichž byly doklady ve zdravotnické dokumentaci.
Takové opomenutí ostatně nenamítal ani stěžovatel, pouze se lišil ve svém subjektivním
hodnocení závažnosti těchto problémů. O obsahu posudku PK MPSV nemohla s ohledem
na absenci výhrad vůči jeho úplnosti vzniknout ani pochybnost, která by odůvodňovala přibrání
znalce v oboru posudkového lékařství. Výhrady stěžovatele vůči posudku PK MPSV
se vztahovaly pouze k důrazu, který PK MPSV přikládala jednotlivým diagnózám a rozsahu
provedených vyšetření. V takovém případě krajský soud nemohl stěžovatele poučit o možnosti
požadovat provedení znaleckého posudku, neboť posouzení znalcem v tomto případě nebylo
důvodné.
Rovněž skutečnost, že žalovaná vycházela ze závěrů lékaře OSSZ a ČSSZ, které pak byly
revidovány posudkem PK MPSV, není důvodem zrušení napadeného správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud již v obdobných případech konstatoval, že „důvodu kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., spočívajícího v tom, že správní orgán pro skutkovou
podstatu, z níž vycházel, neměl oporu ve spisech, nelze ve věci týkající se dávky důchodového
pojištění podmíněné zdravotním stavem přisvědčit, jestliže Česká správa sociálního zabezpečení
ve svém rozhodnutí vycházela z posudku podaného posudkovým lékařem příslušné správy
sociálního zabezpečení“ (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2003, č. j. 5 Ads 15/2003 - 60,
publikovaný pod č. 176/2004 Sb. NSS). PK MPSV sice revidovala závěry lékaře OSSZ (shledala
jinou rozhodující příčinu nepříznivého zdravotního stavu), avšak procentuálně se pokles pracovní
schopnosti nezměnil, tedy změna neměla dopad na zařazení stěžovatele do jiné kategorie
invalidity. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud shledal postup a závěry žalované
jako souladné se zákonem.
Základní nedostatek posudku PK MPSV pak stěžovatel spatřoval v tom, že posudková
komise neprovedla jeho aktuální lékařské vyšetření (zejména vyšetření magnetickou rezonancí)
a že nepřihlédla k vývoji jeho zdravotního stavu v poslední době. Tuto výtku správně vypořádal
krajský soud v napadeném rozsudku, když poukázal na to, že posudková komise hodnotí
zdravotní stav k době vydání napadeného správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud k tomu
dodává, že tento závěr vyplývá z §75 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že při přezkoumání rozhodnutí
vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Stěžovatel taktéž upozornil na chyby v psaní, neboť PK PMSV nesprávně uvedla
v posudku pro rok 2009 zařazení jeho postižení do kapitoly XI, oddílu A, položky 8 písm. e)
přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., přičemž soud v odůvodnění napadeného rozsudku
již toto označení uvedl správně. Závažnější chyba je pak v části odůvodnění rozsudku i posudku
PK MPSV ohledně hodnocení zdravotního postižení stěžovatele pro rok 2010 (zařazeno
do kapitoly VI, položky 9 písm. c) přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb.). Citovaná položka
pak odpovídá míře poklesu pracovní schopnosti 60 - 70 %, přičemž odůvodnění v posudku
i míra poklesu pracovní schopnosti odpovídá položce 9 písm. b). Z kontextu celého posudku
PK MPSV vyplývá, že došlo k chybě v psaní a správně mělo být v závěru posudku uvedeno
posudkové zhodnocení zařazením postižení do kapitoly VI, položky 9 písm. b) přílohy vyhlášky
č. 359/2009 Sb. Popsanou chybu v psaní pak do svého odůvodnění převzal i krajský soud.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že případné zrušení napadeného rozsudku
pro tuto popsanou chybu v psaní není na místě, neboť nezpůsobuje nezákonnost celého
rozsudku.
I přes uvedené chyby v psaní v rámci odůvodnění rozsudku a posudku PK MPSV
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném rozsudku nedopustil
pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalované rovněž právo na náhradu nákladů nenáleží, neboť přiznání nákladů
řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovaná, přestože měla ve věci plný úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 34 Ad 42/2010 - 41 ze dne
19. 4. 2011 ustanovena pro řízení o kasační stížnosti zástupkyně Mgr. Jitka Kapsová, advokátka,
se sídlem Hodinářská 1523, Uherský Brod. Té Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8
s. ř. s. odměnu za jeden úkon právní služby, který spočívá v sepsání písemného podání soudu
týkajícího se věci samé podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění účinném k datu provedení úkonu. Ustavená advokátka svým přípisem ze dne 14. 6. 2011
požaduje po soudu odměnu za dva úkony právního zastoupení po 1000 Kč, aniž by upřesnila,
v čem tyto dva úkony mají spočívat a proč by odměna za jeden úkon měla činit 1000 Kč. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti uvádí, že podle §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky
mimosmluvní odměna náleží za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení,
je-li klientovi zástupce ustanoven soudem. Na rozdíl od §11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky,
kdy na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb náleží odměna již za samotné převzetí
a přípravu zastoupení, ustanovení §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky vyžaduje první poradu
s klientem. Ustanovená advokátka však netvrdila ani nedoložila, že by se s klientem v souvislosti
s převzetím zastoupení a přípravou kasační stížnosti sešla. Nejvyšší správní soud tedy úkony
deklarované zástupkyní stěžovatele posoudil jako jeden úkon právní služby a za něj přiznal
odměnu. Tato odměna je podle §9 odst. 2 ve spojení s §7 cit. vyhlášky stanovena ve výši
500 Kč za jeden úkon právní služby. Dále náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem Nejvyšší
správní soud přiznal ustanovené zástupkyni na odměně za zastupování a náhradě hotových
výdajů 800 Kč, s přihlédnutím k tomu, že ustanovená zástupkyně není plátcem daně z přidané
hodnoty. Pro zaplacení odměny soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu