ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.92.2013:23
sp. zn. 6 Ads 92/2013 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: PhDr. Z. H., CSc.,
zastoupené JUDr. Františkou Svobodovou, advokátkou, se sídlem Pekařská 18, Brno, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 7. 5. 2012, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, č. j. 41 Ad 26/2012 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh dosavadního řízení
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, č. j. 41 Ad 26/2012 – 36 (dále též „krajský
soud“ a „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 7. 5. 2012, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím
žalovaná zamítla námitky stěžovatelky proti rozhodnutí, kterým jí byl přiznán starobní
důchod ve výši 5 991 Kč měsíčně.
[2] Stěžovatelka podala proti napadenému rozhodnutí žalobu. Nesouhlasila s tím, že žalovaná
nezohlednila její situaci v letech 1986 – 1989, kdy jí nebylo umožněno z politických důvodů
pracovat v oboru, který vystudovala, a tak z obav před obviněním z trestného činu
příživnictví pracovala jako uklízečka s nízkým platem, což se odrazilo v nepřiměřeně nízké
výši starobního důchodu, který jí byl žalovanou vyměřen. Stěžovatelka označila tento postup
za nespravedlivě tvrdý vůči její osobě a navrhla, aby jí při stanovení výše starobního důchodu
byly započteny roky předcházející uvedenému období, v němž byla z politických důvodů
diskriminována.
[3] Krajský soud stěžovatelčinu žalobu zamítl s tím, že neshledal žádné pochybení v postupu
žalované podle §15 až §18 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Připomněl dále,
že v případě stěžovatelky podle §18 odst. 4 citovaného zákona nelze zahrnout
do rozhodného období pro přiznání starobního důchodu kalendářní roky předcházející roku
1986. Soud dále podotkl, že zákon o důchodovém pojištění se vztahuje jako celek
na všechny účastníky důchodového pojištění v ČR, takže nelze v případě žalobkyně učinit
žádnou výjimku, neboť to zákon nepřipouští a soudu nepřísluší v individuálních případech
odstraňovat tvrdosti vzniklé prováděním sociálního zabezpečení.
[4] Krajský soud ve věci rozhodl již podruhé, neboť jeho předchozí usnesení ze dne 31. 7. 2012,
č. j. 41 Ad 26/2012 – 10, kterým stěžovatelčinu žalobu odmítl jako nepřípustnou,
bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2013,
č. j. 6 Ads 122/2012 – 26. Nejvyšší správní soud usnesení zrušil, z důvodu nezákonnosti
způsobené chybným posouzením předmětu řízení krajským soudem, který vyhodnotil
napadené rozhodnutí žalované jako rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti, ačkoli bylo
ve skutečnosti rozhodnutím o stěžovatelčiných námitkách. Nejvyšší správní soud zavázal
krajský soud, aby v opakovaném rozhodnutí posoudil zákonnost postupu žalované i ústavní
konformitu zákona o důchodovém pojištění a jeho výkladu žalovanou. Nejvyšší správní soud
připomněl povinnost krajského soudu vyložit pojmy nespravedlnosti či tvrdosti postupu
žalované (namítané ve stěžovatelčině žalobě) podle jejich obsahu a smyslu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[5] Proti napadenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které krajskému soudu
vytkla, že společně s žalovanou nezohlednil problém tvrdosti výkladu zákona o důchodovém
pojištění, podle kterého byl výpočet jejího starobního důchodu proveden striktně, a nikoli
se zohledněním k diskriminaci skupiny osob, které byly před rokem 1989 skrytě politicky
trestány zákazem výkonu povolání, k němuž měly aprobaci svou praxí i vzděláním. Nutnost
výkonu podřadných a málo placených povolání se tak odrazila ve výpočtu výše
stěžovatelčina starobního důchodu a znamená pro ni vlastně druhý trest krácením
v sociálním zabezpečení. Stěžovatelka rovněž požadovala od Nejvyššího správního soudu,
aby dal podnět k přezkoumání tvrdosti zákona o důchodovém pojištění Ústavnímu soudu.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že chápe pohnutky stěžovatelky a žádným
způsobem nezpochybňuje skutečnost, že se jí stala křivda, jejíž následky zmírňuje zákon
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Zdůraznila však, že stěžovatelka v tomto směru
dosud neuplatnila žádost, o níž by mohla žalovaná rozhodnout, a ani nepodložila svůj
požadavek na úpravu výše starobního důchodu podle citovaného zákona důkazem, který
by mohla žalovaná posoudit.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel [§102
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného
zastoupení ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Jelikož svým prvním rozsudkem
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu z důvodu nezákonnosti odmítnutí
stěžovatelčiny žaloby, aniž by došlo na věcný přezkum stěžovatelčiných námitek, neuplatní
se zde institut nepřípustnosti kasační stížnosti proti opakovanému rozhodnutí správního
soudu podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti nepodřadila kasační důvod pod konkrétní zákonné
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti nicméně plyne, že tvrdí existenci
důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve vztahu k úvaze soudu týkající
se ústavní konformity zákona o důchodovém pojištění a jeho výkladu žalovanou.
[10] Podstatou kasační stížnosti je námitka, že krajský soud nesprávně posoudil otázku výkladu
zákona o důchodovém pojištění žalovanou, vyhodnotil-li její postup jako zákonný
a nezohlednil při svém posouzení tvrdost citovaného zákona vůči stěžovatelce. Stěžovatelka
nezpochybňuje samotný výpočet výše svého starobního důchodu podle citovaného zákona,
ale brojí proti jeho tvrdosti a tomu, že soud ani žalovaná nevyhověly jejímu návrhu zohlednit
místo období mezi roky 1986 a 1989 pro výpočet důchodu některé z předchozích
let její práce, kdy nebyla politicky diskriminována a vykonávala povolání ve vystudovaném
oboru s vyšším platovým ohodnocením. Předmětem sporu je tedy otázka, zda mohl soud
(a žalovaná) zvolit postup zmírňující tvrdost zákona o důchodovém pojištění a citlivěji
reflektovat politickou diskriminaci stěžovatelky během minulého režimu.
[11] Zákon o důchodovém pojištění sám o sobě neobsahuje ustanovení umožňující zmírnění
individuální tvrdosti při jeho aplikaci. Metoda výpočtu starobního důchodu je upravena
v jeho ustanoveních §15 až 19a, přičemž rozsah období, jež lze započítat do vyměřovacího
základu, je identifikován v §18 odst. 4 téhož zákona následovně: „Do rozhodného období
se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Není-li však v takovém rozhodném období aspoň pět
kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce (§16 odst. 3 a 8), prodlužuje se rozhodné období
před rok 1986 postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden takový rok, nejvýše však kalendářní
rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let.“ Stěžovatelka nesplňuje
podmínku kratšího než pětiletého rozhodného období pro vyměřovací základ, a tudíž není
dle citovaného zákona dána možnost nahrazení období mezi lety 1986 a 1989
předcházejícími roky. Shodně se k tomuto pravidlu v citovaném ustanovení vyjádřil
i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 9. 2004, č. j. 3 Ads 1/2004 – 59, publ.
pod č. 649/2005 Sb. NSS, když konstatoval: „Uvedená právní úprava nezná podmínku zkoumání
výhodnosti pro možnost zahrnutí kalendářních roků před rokem 1986 do rozhodného období. Pokud tedy
po roce 1986 existuje alespoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem (lhostejno jak vysokým), není
důvod pro uplatnění ustanovení §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění a prodlužovat kalendářně
zpětně rozhodné období před rok 1986.“ Zdejší soud se tedy ztotožňuje s právním názorem
krajského soudu, který posoudil postup žalované při výpočtu starobního důchodu
stěžovatelky jako souladný se zákonem. Rovněž lze souhlasit i s právním hodnocením
krajského soudu, dle kterého se citovaný zákon vztahuje jako celek na všechny účastníky
důchodového pojištění v České republice a v případě stěžovatelky nepřipouští výjimku
v podobě nahrazení sporného období předcházejícími roky.
[12] Nejvyšší správní soud však zároveň nikterak nezpochybňuje politickou diskriminaci tvrzenou
stěžovatelkou, kvůli níž v daném období byla nucena vykonávat hůře placenou práci,
která se odrazila v nižší výměře starobního důchodu, což může skutečně být vnímáno jako
nepřiměřená tvrdost zákona o důchodovém pojištění v její věci. Soud však připomíná
existenci mechanismu zmírňování individuálních tvrdostí vzniklých při realizaci sociálního
zabezpečení podle §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení“). Podle něho je k odstraňování tvrdostí, které se vyskytnou
při provádění sociálního zabezpečení, povolán ministr práce a sociálních věcí, který k tomuto
účelu může pověřit i správy sociálního zabezpečení. Stěžovatelce tedy nic nebrání,
aby se postupem podle §106 citovaného zákona obrátila s žádostí ve své věci k ministru
práce a sociálních věcí a žádala touto cestou o odstranění tvrdosti při aplikaci zákona
o důchodovém pojištění na svůj případ. Na základě výše uvedeného se Nejvyšší správní soud
nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že krajský soud v napadeném rozsudku
nezohlednil problém tvrdosti výkladu zákona o důchodovém pojištění na její případ. Krajský
soud totiž stěžovatelku rovněž upozornil na výše uvedený postup zmírnění tvrdosti
prostřednictvím zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, přičemž zcela
správně podotknul, že jemu odstraňování tvrdosti v jednotlivých případech při provádění
sociálního zabezpečení nenáleží.
[13] Podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky, „(d)ojde-li soud k závěru, že zákon, jehož
má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu“. Toto
ustanovení normy nejvyšší právní síly nedává soudu na výběr. Ocitne-li se ve zde předvídané
situaci, je povinen věc Ústavnímu soudu předložit. Z hlediska posouzení problému tvrdosti
ustanovení §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění vůči stěžovatelce Nejvyšší správní
soud s odkazem na výše uvedené konstatuje, že ačkoli citovaný zákon sám o sobě
neobsahuje úpravu umožňující odstranění či zmírnění tvrdosti, jeho aplikační provázaností
se zákonem o organizaci a provádění sociálního zabezpečení jsou dány dostatečné možnosti
zmírnění tvrdostí v individuálních případech včetně toho stěžovatelčina. Nelze jej tedy
v tomto smyslu vnímat jako diskriminující a rozporný s ústavním pořádkem. Zdejší soud
se již otázkou diskriminačního charakteru §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění
zabýval (byť v mírně odlišné věci, avšak se závěry aplikovatelnými i na stěžovatelčin případ)
v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 22/2006 – 73, publ. pod č. 2252/2011 Sb. NSS,
přičemž dospěl ke shodnému závěru o souladnosti daného ustanovení s ústavním pořádkem.
Namítá-li stěžovatelka zároveň absenci zákonného zohlednění diskriminace skupiny osob,
které byly před rokem 1989 nepřímo trestány zákazem výkonu povolání dle své kvalifikace,
pak zdejší soud upozorňuje, že na danou problematiku dopadá úprava §21 a násl. zákona
o mimosoudních rehabilitacích, jehož účelem je mimo jiné i náprava křivd vůči takovým
osobám. Ústavnost zákona o důchodovém pojištění je tedy nutno vnímat nikoli izolovaně,
ale v návaznosti na právě zmíněné zákony. Pokud jde o namítanou nedostatečnou výši
důchodu, pak nutno především poukázat na skutečnost, že Listina základních práv a svobod
hovoří o „přiměřeném zabezpečení“ (čl. 30 odst. 1 Listiny), přičemž tohoto práva
se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádí (čl. 41 odst. 1 Listiny).
K právu na přiměřené zabezpečení se rovněž detailněji vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne
23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, publ. pod N 61/56 SbNU 653, přičemž dospěl k závěru,
že český důchodový systém splňuje základní parametry ústavního požadavku přiměřenosti.
Ani v tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud neshledal rozpor ustanovení §15 až 19a
zákona o důchodovém pojištění s ústavním pořádkem, a proto věc Ústavnímu soudu
nepředložil.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud tedy neshledal z výše uvedených důvodů namítanou nezákonnost,
jež by spočívala v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Jelikož v řízení
o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Úspěšné žalované pak v řízení o kasační stížnosti náhrada
nákladů řízení podle zákona nenáleží, neboť šlo o věc důchodového pojištění (§60 odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu