ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.93.2007:98
sp. zn. 6 Ads 93/2007 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: V. S.,
zast. JUDr. Jiřím Slovenským, advokátem, se sídlem Krkonošská 186, Vrchlabí, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2007, č. j. 32
Cad 3/2006 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhala zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) ze dne 15. 3. 2007,
č. j. 32 Cad 3/2006 – 70, (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 11. 2005, č. X, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o
invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, v platném znění.
Žalobou doručenou krajskému soudu dne 11. 1. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení
napadeného rozhodnutí žalované. Stěžovatelka namítala, že napadené rozhodnutí je nezákonné
a nesprávné. Nezákonnost a nesprávnost rozhodnutí spatřovala v tom, že dle výsledků
ambulantního vyšetření a vyjádření lékařů, kterých se jí dostalo, bylo rozhodnuto nesprávně.
Dle jejího přesvědčení jsou její zdravotní potíže takového rázu, že odůvodňují poskytnutí plného
invalidního důchodu.
Krajský soud rozhodl o podané žalobě napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl.
V přezkumném řízení provedl důkaz (z lékařské dokumentace OSSZ v Trutnově) posudkem
lékaře ze dne 23. 9. 2005, v němž je v diagnostickém souhrnu uvedeno, že u žalobkyně
byla na základě výsledků lékařských vyšetření zjištěna chronická recidivující lumboischialgie
při degenerativním nálezu lehkém víceetážovém diskogenním, dále recidivující virové infekce
při lehkém buněčném imunodeficitu, difusní struma krční bez poruchy thyreoidální funkce;
žalobkyně byla vyhodnocena jako depresivní osobnost s histriónskými projevy. Za rozhodující
zdravotní postižení lékař OSSZ označil vertebrogenní potíže a dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav žalobkyně označil za odpovídající postižení uvedenému v kap. XV., odd. F, pol. 2, písm. b)
přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění (tj. degenerativní změny na páteři
a ploténkách s lehkým funkčním postižením zpravidla více úseků páteře) a míře poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 15 % s tím, že stupeň zdravotního postižení
se ve smyslu §6 odst. 4 a 5 cit. vyhlášky nemění (navýšení horní hranice nebo snížení dolní
hranice o maximálně 10 %). Uzavřel, že s tímto zdravotním postižením žalobkyně není schopna
prací fyzicky namáhavých s přetěžováním páteře nošením těžkých břemen a prací ve vynucených
polohách páteře a v chladu. V posudkovém výroku uvedl, že žalobkyně není plně invalidní
dle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, není ani částečně invalidní dle §44
odst. 1 a 2 téhož zákona.
Na žádost krajského soudu byl ve věci dne 4. 4. 2006 vypracován posudek posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR s pracovištěm v Hradci Králové(dále též „PK“).
Posudková komise hodnotila zdravotní stav žalobkyně na podkladě spisové dokumentace OSSZ
a odborných lékařských nálezů v ní obsažených, na podkladě zdravotní dokumentace
od ošetřujícího praktického lékaře, nálezu doloženého k žalobě a dalších lékařských nálezů
předložených žalobkyní při jednání komise. Žalobkyně byla při jednání komise přešetřena
odbornou lékařkou z oboru neurologie. Po vyhodnocení lékařské dokumentace považovala
PK za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně víceetážové
bolesti zad při degenerativních změnách páteře bez kořenového kompresivního syndromu
s omezením hybnosti bederní páteře. Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stanovila podle kap. XV, oddílu F, položky 2, písm. b) přílohy č. 2 výše citované vyhlášky
na 20 %. Střední hranici uvedeného rozpětí (15 – 25 %) zvolila vzhledem k lehkému omezení
hybnosti jednoho úseku páteře a s přihlédnutím k psychickému postižení. Pro užití §6 odst. 4
cit. vyhlášky nezjistila další posudkově významné skutečnosti. V posudkovém závěru PK uvedla,
že žalobkyně se léčí pro bolesti v zádech s omezením hybnosti v bederním úseku.
Nemá prokazatelné silnější projevy nervového a svalového dráždění, má omezení hybnosti
jen jednoho úseku páteře a nejedná se o středně těžkou statickodynamickou insuficienci.
Psychické postižení zhodnotila jako lehkou poruchu osobnosti. V posudkovém výroku uvedla,
že zdravotní stav žalobkyně neodpovídá ani částečné invaliditě.
Vzhledem k nesouhlasným námitkám, které žalobkyně k danému posudku vznesla,
požádal krajský soud PK s pracovištěm v Hradci Králové o doplňující posudek k vyhodnocení
poruchy imunitního systému a stanovení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. PK v doplňujícím posudku ze dne 16. 6. 2006 podrobně popsala výsledky
a závěry z nálezu Ústavu klinické imunologie a alergologie FN Hradec Králové – MUDr. B., ze
dne 14. 12. 2004 (s tím, že pozdější vyšetření nebylo provedeno) se závěrem, že se jedná pouze o
lehkou poruchu buněčné imunity, kterou nelze považovat za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu. Toto zdravotní postižení by podle PK bylo možno hodnotit dle
kap. III., oddílu A, pol. 1 přílohy č. 2 cit. vyhlášky a míru poklesu ve výši 20 %. Ani psychické
postižení nelze dle PK považovat za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu. Posudková komise setrvala na svém posudkovém závěru vysloveném v prvoposudku ze
dne 4. 4. 2006.
Žalobkyně nesouhlasila se závěry doplňujícího posudku a v dalším písemném podání,
a stejně tak při jednání soudu dne 14. 12. 2006, zopakovala své zdravotní potíže a předložila
soudu dvě lékařské zprávy z interní ambulance ze dne 4. 10. 2006 a ze dne 8. 11. 2006.
Krajský soud vzhledem k opakovaným námitkám žalobkyně požádal, za účelem
objektivního posouzení jejího zdravotního stavu, posudkovou komisi MPSV ČR s pracovištěm
pro Prahu o vypracování tzv. srovnávacího posudku. Tento posudek byl vyhotoven dne
23. 1. 2007. Krajský soud z něho zjistil, že PK pro Prahu zasedala v řádném složení, za účasti
odborné lékařky z oboru neurologie a zdravotní stav žalobkyně hodnotila na základě
dokumentace OSSZ, včetně odborných lékařských nálezů v ní obsažených, zdravotní
dokumentace praktického lékaře, žalobkyní předložených nálezů a na základě vlastních poznatků,
přičemž žalobkyně byla při jednání komise přešetřena odbornou neuroložkou. V posudku PK
ocitovala posudkově významné odborné lékařské nálezy a jejich závěry. V souhrnné diagnóze
uvedla, že v případě žalobkyně se jedná o vertebrogenní algický syndrom převážně bederní páteře
při degenerativních změnách, bez významnějšího funkčního omezení, zvětšení štítné žlázy
bez poruchy funkce, depresivní osobnost s hystrionskými rysy, opakované virové infekce
při lehkém buněčném imunodeficidtu, opakované uroinfekce s mírným postižením ledvinných
funkcí. V posudkovém závěru PK uvedla že žalobkyně je v péči imunologie, dle doložených
nálezů se však jedná pouze o lehkou poruchu buněčné imunity, kterou nelze považovat
za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Poukázala na to, že poslední
imunologické vyšetření je z roku 2004 a na další vyšetření se žalobkyně nedostavila. V případě
psychického onemocnění se jedná o lehkou poruchu osobnosti s hystrionskými rysy s lehkou
depresivní poruchou. Zvětšená štítná žláza je bez přesvědčivých laboratorních známek
významnější poruchy funkce. Ani jedno z těchto postižení nelze dle PK považovat za rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Tou byl k datu vydání napadeného
rozhodnutí (18. 11. 2005) vertebrogenní algický syndrom převážně bederní páteře při výrazných
degenerativních změnách s lehkým omezením hybnosti. Na základě neurologického vyšetření
se podle PK jednalo o normální funkční nález, odpovídající věku a habitu (celkovému vnějšímu
vzhledu) žalobkyně. Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovila
podle kap. XV., oddílu F, položky 2, písm. b) přílohy č. 2 cit. vyhlášky na 20 %, se zohledněním
ostatních postižení. Pro hodnocení při horní hranici v položce uvedeného rozpětí neshledala
posudkový důvod.
Z protokolu o jednání ze dne 15. 3. 2007 je zřejmé, že i k tomuto posudku PK MPSV
měla stěžovatelka zásadní výhrady, jak při její omluvené neúčasti tlumočil její zástupce. Zástupce
uvedl, že po projednání posledně citovaného posudku se žalobkyní tato i nadále trvá na tom,
aby její zdravotní stav byl zkoumán ustanoveným znalcem. Proto navrhl doplnění důkazního
řízení o znalecký posudek. Soud s odkazem na §52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějším předpisů (dále jen „s. ř. s.“) rozhodl tak, že navržený důkaz nebude
proveden.
Krajský soud vyhodnotil provedené důkazy a poté uzavřel, že posudkové orgány
se případem žalobkyně podrobně zabývaly a zcela objektivně vyhodnotily posudkově významné
lékařské nálezy. O jejich shodné závěry, o jejichž správnosti neměl pochyb, opřel své konečné
rozhodnutí.
Proti rozsudku brojila stěžovatelka kasační stížností, v níž uvedla, že ji podává z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy proto, že řízení před soudem
bylo stiženo vadou, která mohla způsobit nezákonnost rozhodnutí. Vadu řízení spatřuje
stěžovatelka především ve skutečnosti, že krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatelky,
aby její zdravotní stav byl přezkoumán znalcem či znalci z oboru zdravotnictví přesto,
že opakovaně namítala, že posudky posudkových komisí nevycházejí z její kompletní zdravotní
dokumentace, resp. vycházejí pouze z některých zpráv a závěrů. Navržený důkaz nebyl krajským
soudem proveden s odkazem na ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s. bez toho, že by krajský soud
svůj názor jakkoliv dále odůvodnil. Dále stěžovatelka odkázala na svoje vyjádření z 18. 4. 2007,
v němž zejména uváděla, že neměla možnost se kvalifikovaně obhájit a tímto byla zkrácena
na svých právech. Uvedla, že prostřednictvím svého právního zástupce předkládá soudu kopie
zdravotních dokladů z vyšetření od odborných lékařů, a to z roku 2002, 2003, 2004, 2005, 2006
i doposud. Tam se uvádí, že trpí těžkým degenerativním onemocněním páteře, nevyléčitelným,
od kterého se odvíjí její další zdravotní problémy. Zejména klade důraz na doklad ze dne
10. 11. 2005, kdy chodila z vlastního zájmu na obstřiky kořenového nervu k MUDr. F.
do Vrchlabské nemocnice. Ten konstatoval, že (stěžovatelka) má páteř rozbitou,
jako kdyby pracovala v kamenolomu. Proto ji doporučil na neurochirurgii do FN v Hradci
Králové k MUDr. M. na o dborné vyšetření. Ten po vyšetření zvažoval operační řešení,
po vzájemné konzultaci a z obavy, že operace neskončí zdárně, stěžovatelka tuto operaci odmítla.
Dále nebylo nikde nic uvedeno o léčení vakcínami, které absolvovala po celý rok 2005 a zčásti
roku 2006. Po těchto vakcínách následovala tříměsíční pauza a mělo nastat kontrolní vyšetření
na imunologii u MUDr. B. Z důvodu její nemoci, která byla dlouhodobá, ke kontrolnímu
vyšetření nemohlo dojít. Na závěr stěžovatelka uvedla, že její zdravotní stav se neustále zhoršuje
a je v léčení u jednotlivých lékařů z místa bývalého bydliště.
S touto argumentací navrhla stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti vyjádřila tak, že se s rozsudkem Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2007, č. j. 32 Cad 3/2006 – 70, ztotožňuje a k provedeným
důkazům nemá žádných námitek. Domnívá se, že zdravotní stav stěžovatelky byl přezkoumán
zcela dostatečně, úplně a přesvědčivě.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti relevantní
pro posouzení námitek stěžovatelky:
Z dokumentace vztahující se k přiznání částečného invalidního důchodu vyplývá,
že stěžovatelka opakovaně od r. 2002 neúspěšně žádá o přiznání invalidního důchodu. V únoru
2005 bylo rozhodnuto, že není invalidní plně ani částečně, odvolala se a sama dne 1. 8. 2005
požádala o posouzení invalidity.
Ze záznamu o jednání z OSSZ Trutnov ze dne 23. 9. 2005, resp. z posudku
v něm obsaženém, vyplývá, u stěžovatelky byla na základě výsledků předchozích lékařských
vyšetření zjištěna chronická recidivující lumboischialgie při degenerativním nálezu lehkém
víceetážovém diskogenním, recidivující virové infekce při lehkém buněčném imunodeficitu,
difusní struma krční bez poruchy thyreoidální funkce, depresivní osobnost s histriónskými
projevy. Za rozhodující zdravotní postižení posudek označil vertebrogenní potíže a dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav žalobkyně označil za odpovídající postižení uvedenému v kap. XV.,
odd. F, pol. 2, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění (tj. degenerativní
změny na páteři a ploténkách s lehkým funkčním postižením zpravidla více úseků páteře) a míře
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 15 % s tím, že stupeň zdravotního
postižení se ve smyslu §6 odst. 4 a 5 cit. vyhlášky nemění. S tímto zdravotním postižením
žalobkyně není schopna prací fyzicky namáhavých s přetěžováním páteře nošením těžkých
břemen a prací ve vynucených polohách páteře a v chladu. V posudkovém výroku bylo uvedeno,
že žalobkyně není plně invalidní dle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění,
není ani částečně invalidní dle §44 odst. 1 a 2 téhož zákona.
Dne 18. 11. 2005 vydala žalovaná rozhodnutí č. j. 595 718 0471, jímž zamítla žádost
stěžovatelky o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb.,
v platném znění, a to s poukazem na citovaný posudek OSSZ Trutnov ze dne 23. 9. 2005.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že kasační stížnost je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve obecně vymezit význam uplatněného
kasačního důvodu. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila důvod vymezený v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Tímto důvodem jsou vady řízení před správním orgánem spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatelka své námitky opírá především o nesouhlas
s posudkem PK MPSV, který považuje za nesprávný. Důvodem je podle jejího názoru,
že posudky posudkových komisí nevycházejí z její kompletní zdravotní dokumentace,
resp. vycházejí pouze z některých zpráv a závěrů, a vadu řízení spatřuje ve skutečnosti, že krajský
soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby její zdravotní stav byl přezkoumán znalcem či znalci
z oboru zdravotnictví přesto, že opakovaně namítala nesprávné hodnocení svého zdravotního
stavu. Z toho Nejvyšší správní soud usoudil, že stěžovatelka uplatnila spíše důvody uvedené
v ustanovením §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť brojila proti nesprávnému hodnocení důkazů
v řízení před soudem, tedy jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
soudu o věci samé (k tomu viz např. rozsudek téhož soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads
13/2003 - 54, přístupný na www.nssoud.cz).
Těžiště posouzení této věci spatřuje Nejvyšší správní soud ve zhodnocení postupu
krajského soudu při dokazování skutkového stavu věci. Krajský soud je povinen v souladu
s ustanovením §77 odst. 2 s. ř. s. hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy
provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjít ze skutkového stavu
takto zjištěného. V řízení o žalobě proti rozhodnutí ČSSZ ve věci žádosti o invalidní důchod
je klíčovým důkazním prostředkem odborné posouzení zdravotního stavu žalobce/žalobkyně.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí
(dále jen „MPSV“) zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení
soudního ve věcech důchodového pojištění. Za tímto účelem zřizuje MPSV své posudkové
komise. Jak Nejvyšší správní soud již dříve vícekrát judikoval, s posudkem posudkové komise
MPSV může soud nakládat jako s důkazem stěžejním za předpokladu, že tento posudek splňuje
požadavky přesvědčivosti, úplnosti a objektivity (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 – 50, přístupné na www.nssoud.cz). Je ustáleným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, že ve věcech týkajících se posouzení invalidity
posudkovými komisemi MPSV soud není povinen provádět další důkazy, je-li z posudku
PK MPSV zřejmý zdravotní stav a jeho ohodnocení vzhledem k podmínkám invalidity
posuzovaného účastníka řízení. Případné další důkazy (tj. zejména přibrání znalce z příslušného
oboru medicíny) jsou zapotřebí pouze tehdy, nesplňuje-li posudek požadavek celistvosti, úplnosti
a přesvědčivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads
22/2003 - 48, dále rozsudek ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 - 50, viz www.nssoud.cz).
V posuzované věci bylo tedy třeba posoudit, zda zejména posudek PK MPSV v Praze
ze dne 23. 1. 2007 byl dostatečně úplný, přesvědčivý a souladný s lékařskou dokumentací
obsaženou ve správním spisu a mohl pro krajský soud představovat stěžejní důkaz prokazující
zdravotní stav stěžovatelky i přesto, že tato opakovaně vznášela proti posouzení
svého zdravotního stavu námitky. Posudek PK MPSV vycházel z doložené podkladové lékařské
dokumentace, posouzení stěžovatelky před komisí a z dalších údajů, především z její osobní
anamnézy. Z těchto podkladů vyplývalo, že v případě stěžovatelky se jedná o vertebrogenní
alogický syndrom převážně bederní páteře při degenerativních změnách bez významnějšího
funkčního omezení, zvětšení štítné žlázy bez poruchy funkce, depresivní osobnost
s hystrionskými rysy, opakované virové infekce při lehkém buněčném imunodeficidtu, opakované
uroinfekce s mírným postižením ledvinných funkcí. V posudkovém závěru PK uvedla,
že žalobkyně je v péči imunologie, dle doložených nálezů se však jedná pouze o lehkou poruchu
buněčné imunity, kterou nelze považovat za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Poukázala na to, že poslední imunologické vyšetření je z roku 2004 a na další
vyšetření se žalobkyně nedostavila. V případě psychického onemocnění se jedná o lehkou
poruchu osobnosti s hystrionskými rysy s lehkou depresivní poruchou. Zvětšená štítná žláza
je bez přesvědčivých laboratorních známek významnější poruchy funkce. Ani jedno
z těchto postižení nelze dle PK považovat za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Tou byl k datu vydání napadeného rozhodnutí (18. 11. 2005) vertebrogenní
alogický syndrom převážně bederní páteře při výrazných degenerativních změnách s lehkým
omezením hybnosti. Na základě neurologického vyšetření se dle PK jednalo o normální funkční
nález, odpovídající věku a habitu (celkovému vnějšímu vzhledu) žalobkyně. Procentní míru
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovila podle kap. XV., oddílu F, položky 2,
písm. b) přílohy č. 2 cit. vyhlášky na 20 % se zohledněním ostatních postižení.
Pro posouzení míry přesvědčivosti tohoto posudku je zapotřebí zkoumat především
jeho právní a skutkový kontext. Aplikované ustanovení kap. XV., oddílu F, položky 2, písm. b)
přílohy č. 2 cit. vyhlášky, podle něhož byl zhodnocen zdravotní stav stěžovatelky, postihuje
tato zdravotní postižení: „Degenerativní změny na páteři a ploténkách s lehkým funkčním postižením
zpravidla více úseků páteře, s občas vystupujícími projevy nervového a svalového dráždění (např. cervikokraniální
syndrom, cervikobrachiální syndrom, lumbální syndrom, ischialgie, syndrom sakroiliakálního skloubení, občasné
blokády), slabostí svalového korzetu, omezením pohybu v postiženém úseku, omezení pro vynucené polohy
a fyzicky náročné aktivity.“
Citovaná úprava pak přiřazuje takovým postižením míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti ve výši 15 – 25 %. PK MPSV v Praze navíc posoudila zdravotní stav
stěžovatelky stejně jako PK v Hradci Králové, která v doplňujícím posudku poukázala i na další
zdravotní postižení, a taktéž vyhodnotila mírou poklesu 20 % (v zásadě současně obdobně
jako OSSZ Trutnov dne 23. 9. 2005), pouze s rozdílným stanovením míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti, kterou PK MPSV v Praze stanovila na rozdíl od OSSZ Trutnov
(15 %) procentuálně vyšší.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že z posudku PK MPSV v Praze ze dne 23. 1. 2007
bylo možno vycházet jako ze stěžejního důkazu prokazujícího zdravotní stav stěžovatelky,
neboť v kontextu ostatních zjištění pramenících z lékařské dokumentace a především z posudku
PK MPSV v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2006 a jeho doplňku ze dne 16. 6. 2006
a OSSZ Trutnov ze dne 23. 9. 2005, vyplývá, že její zdravotní stav v té době neodpovídal
ani částečné invaliditě. Hodnocení PK MPSV v Praze, stejně jako předchozí hodnocení
PK MPSV v Hradci Králové, bylo tedy založeno na funkčním hodnocení zdravotního postižení
stěžovatelky k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované (18. 11. 2005),
nikoliv jen jeho formálním popisu, což je plně v souladu se zásadami posudkového hodnocení,
jehož cílem je zhodnotit dopad zdravotního postižení na schopnost soustavné výdělečné
schopnosti žadatele o důchodovou dávku, nikoliv pouze diagnostikovat jeho zdravotní stav.
Pro argumenty stěžovatelky, že její zdravotní stav nebyl posouzen správně, či byl posouzen
neúplně, nelze najít oporu ve spisu, neboť významnější zdravotní potíže nedokládá žádný
ze stěžovatelčiných lékařských nálezů. Krajský soud na výhrady stěžovatelky reagoval správně,
když si vyžádal nejprve doplnění posudku PK MPSV v Hradci Králové a dále pak ještě revizní
posudek PK MPSV v Praze. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že za této situace krajský soud
nepochybil, když již nepokládal za potřebné a účelné vyžádat navrhovaný znalecký posudek,
neboť lékařská dokumentace byla s posudkovým závěrem PK MPSV plně v souladu,
přičemž tentýž výsledek ukázalo i přešetření zdravotního stavu stěžovatelky neuroložkou
při jednání posudkové komise. Krajský soud tedy vyhodnotil provedené důkazy správně
a dovodil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby z posudkového závěru PK MPSV v kontextu celé
spisové dokumentace. V řízení bylo totiž bezpečně ověřeno, že k datu vydání přezkoumávaného
rozhodnutí žalované nebyla stěžovatelka plně ani částečně invalidní.
Po přezkoumání námitek stěžovatelky tedy Nejvyšší správní soud shledal,
že nejsou důvodné. Krajský soud se nedopustil ani nesprávného právního posouzení věci,
ani jiné vady řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalované nelze náklady řízení o kasační stížnosti
přiznat v souladu s ustanovením §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu