ECLI:CZ:NSS:2018:6.AFS.257.2017:31
sp. zn. 6 Afs 257/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. P., zast. Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Generálnímu
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
č. j. 29238-5/2015-900000-304.5 ze dne 26. 6. 2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 64/2015 - 33 ze dne 29. 6. 2017,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 6. 2017, č. j. 22 Af 64/2015 - 33 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský
soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2015, č. j. 29238-5/2015-900000-
304.5 (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo na základě odvolání žalobce ve formulaci
výroku změněno rozhodnutí Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 1. 7. 2014,
č. j. 11675-12/2014-570000-32.2, kterým byl vydán platební výměr na spotřební daň z lihu
za zdaňovací období říjen 2012. Žalovaný popsal průběh řízení, v němž bylo zjištěno,
že v říjnu 2012 jednatel společnosti LKK, spol. s r.o., pan Roman Ondřej vydal Policii
alkoholické nápoje, které byly uskladněny v nebytových prostorech, které tato společnost měla
v pronájmu. Jednatel k tomu uvedl, že tyto prostory byly přenechány k užívání na základě ústní
dohody žalobci, který si zde po vzájemné domluvě s jednatelem panem Romanem Ondřejem
uskladnil vybrané výrobky. Celkem zde bylo skladováno 4462,2 litrů lihovin, různých značek.
Tyto výrobky byly skladovány bez dokladu uvedeného v ustanovení §5 zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“).
Žalobce se k dané věci v průběhu ústního jednání nevyjádřil, následně byl vyznán k podání
daňového přiznání k dani z lihu; na tuto výzvu žalobce opět nereagoval. Správce daně
proto žalobce informoval o použití pomůcek; na což žalobce reagoval návrhem na provedení
výslechu pana Romana Ondřeje. Roman Ondřej však v průběhu jednání odmítl vypovídat.
Správce daně proto stanovil daň podle pomůcek. V průběhu odvolacího řízení byl proveden
výslech pana Romana Ondřeje, který opět odmítl vypovídat, a také výslech pana Vangelise
Michalopulose, druhého jednatele společnosti LKK, spol. s r.o., který potvrdil, že zodpovědnost
za předmětné vybrané výrobky nikdy nepřešla na tuto společnost a že jediným skladovatelem byl
žalobce.
[3] V průběhu odvolacího řízení žalovaný změnil způsob stanovení daně, a to na základě
dokazování, jelikož žalobce byl součinný v průběhu řízení, tudíž nebyly splněny podmínky
pro použití pomůcek. Žalovaný dále odkázal na obsah úředních záznamů vyhotovených Policií,
zejm. na ten, v němž je zachyceno vysvětlení podané žalobcem. Žalovaný uzavřel, že na základě
provedeného dokazování žalobce měl v užívání předmětné prostory a měl vztah k vybraným
výrobkům, které se v těchto prostorách nacházely. Bylo tedy na něm, aby příp. prokázal,
že k těmto výrobkům jakýkoliv kvalifikovaný vztah nemá, nebo aby prokázal, že se jedná
o vybrané výrobky řádně zdaněné spotřební daní. Žalovaný dále poukázal na faktické chování
stěžovatele, který převzal část vybraných výrobků na základě rozhodnutí Okresního soudu
v Karviné – pobočka v Havířově.
[4] Žalovaný měl za to, že jako důkazní prostředek lze užít i ty prostředky, které byly získány
z jiného řízení, zde trestního. Použitelným je proto i úřední záznam. Bylo tak prokázáno,
že žalobce je plátcem spotřební daně z lihu za období říjen 2012, jelikož žalobce je jedinou
osobou, která předmětné výrobky skladovala. Předmětné lihoviny byly sice v prostorách
pronajatých společnosti LKK, spol. s r.o., avšak ta je přenechala k užívání žalobci. To ostatně
potvrdil žalobce podle obsahu úředního záznamu pořízeného v průběhu trestního řízení.
Tento závěr ostatně souhlasí se sdělením jednatele společnosti LKK, spol. s r.o. a dalšími výše
popsanými důkazními prostředky. Žalobce neprokázal, že nemá k předmětným výrobkům
jakýkoliv kvalifikovaný vztah, ani neprokázal, že se jedná o vybrané výrobky řádně zdaněné
spotřební daní.
[5] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 27. 8. 2015 ke krajskému
soudu, v níž namítal, že žalovaný porušil ustanovení §92 a násl. daňového řádu,
neboť jako důkazní prostředek použil úřední záznam o podání vysvětlení, což je podle žalobce
nepřípustné. Pokud totiž platí, že úřední záznamy o podání vysvětlení nejsou použitelné
v trestním řízení, nelze je použít ani v daňovém řízení. Daňový řád rovněž vylučuje použití
úředního záznamu o podaném vysvětlení. Také protokol o vydání věci pořízený v průběhu
trestního řízení není použitelným důkazním prostředkem, neboť i tam uvedené skutečnosti měly
být zachyceny v řádné svědecké výpovědi. Nesouhlasil rovněž se závěry žalovaného,
podle kterého jej tížilo důkazní břemeno v daňovém řízení, neboť je přehlíženo, že nikdo není
schopen prokázat, že nemá k určitým výrobkům jakýkoli kvalifikovaný vztah. Obecně je
totiž nemožné prokázat neexistenci nějaké skutečnosti. Nesprávná je i úvaha žalovaného ohledně
možnosti klást svědkovi dotazy za situace, kdy svědek odmítl vypovídat. S ohledem
na tato procesní pochybení měl žalobce za to, že žalovaný vychází pouze z důkazních prostředků
od svědka pan Michalopulose, který však vypovídá pouze o tom, co se dozvěděl z doslechu.
Veškeré důkazní prostředky jsou nadto nevěrohodné, protože společnost LKK spol. s r.o.
a její jednatelé mají zájem na tom, aby daňová povinnost na zaplacení spotřební daně přešla
na žalobce.
[6] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku popsal obsah daňového spisu
a postup celních orgánů v dané věci. Soud souhlasil s tím, že předmětné alkoholické nápoje,
konkrétně 4462,2 l lihovin různých značek, jsou vybranými výrobky podle zákona o spotřebních
daních. Sporným žalobce učinil to, zda byl nebo nebyl plátcem spotřební daně, tedy zda byl
či nebyl skladovatelem ve smyslu zákona o spotřebních daních. Za situace, když žalobce
toto postavení popírá, bylo povinností správce daně prokázat, že žalobce tímto skladovatelem
a plátcem daně byl. Soud přitom dospěl k závěru, že celní orgány své povinnosti v tomto směru
dostály, a to s ohledem na provedené důkazy. Za této důkazní situace nastoupila příp. důkazní
povinnost žalobce, tyto závěry žalovaného zpochybnit. Soud přitom měl za to, že finanční orgány
mohly vyjít z úředních záznamů, neboť byly dodrženy podmínky pro jejich použitelnost
v daňovém řízení, které byly stanoveny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Úřední záznamy
o podaném vysvětlení v trestním řízení učiněné Romanem Ondřejem, stejně i žalobcem,
tyto podmínky podle závěru soudu splňují. Nebyly totiž pořízeny účelově proto, aby se správce
daně vyhnul povinnosti umožnit daňovému subjektu být přítomen výslechu svědka; v případě
Romana Ondřeje k jeho výslechu správce daně přistoupil, avšak marně. Tyto záznamy byly
v rámci trestního řízení pořízeny v souladu se zákonem a do dispozice žalovaného se dostaly
zákonným způsobem. Žalobci byly následně zpřístupněny. Nejedná se přitom o jediný důkaz,
neboť správce daně provedl rovněž výslech svědka Michalopulose; tento svědek přitom uvedl
stejné skutečnosti, které vyplývají i z obsahu úředních záznamů. Nelze přitom dovodit,
že tato výpověď je nevěrohodná pro střet zájmů, neboť obsah výpovědi se shoduje s ostatními
důkazními prostředky včetně výpovědi žalobce učiněné v trestním řízení. Žalobce tak byl
podle závěru soudu plátcem daně, neboť byl skladovatelem předmětných lihovin.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost,
v níž uvedl, že ji podává z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Tvrdil,
že soud věc nesprávně a nedostatečně posoudil. Trval na argumentaci, že v daňovém řízení
je možné použít jako důkazní prostředky pouze určité úkony, a zejm. nikoli ty, které nelze použít
v jiném řízení. Pokud protokoly a záznamy o úkonech provedených jinými orgány veřejné moci
nejsou v tomto řízení procesně použitelné, není je možné použít ani v daňovém řízení. Pokud je
u podání vysvětlení vyloučeno jeho použití jako důkazního prostředku v trestním řízení, nelze
jej tím spíše použít ani v daňovém řízení, které ostatně obdobný procesní prostředek rovněž
zakazuje použít v daňovém řízení. Vysvětlení podaná v trestním řízení jsou proto nepoužitelná
v předmětném daňovém řízení. Stejný závěr stěžovatel uvedl i ve vztahu k protokolu o vydání
věci, neboť tento důkaz nebyl proveden přípustným způsobem v rámci trestního řízení; může
se tak jednat pouze o podání vysvětlení, které opět není použitelné. Nesouhlasil s tím, že žalovaný
své rozhodnutí odůvodňuje i chováním stěžovatele v průběhu daňového řízení. Vytýkal
mu rovněž to, že po něm požadoval prokázat negativní skutečnost, což je prakticky nemožné.
Dále uváděl, že pokud svědek odmítne vypovídat, nemohl mu klást žádné otázky,
které by svědčily v jeho prospěch. Dospěl tudíž k závěru, že žalovaný své rozhodnutí opírá
pouze o výpověď pana Michalopulose, který však vypovídal o skutečnosti z druhé ruky, navíc
je nevěrohodný, jelikož on a pan Ondřej jako jednatelé společnosti LKK spol. s r.o. mají zájem
na tom, aby daňová povinnost na zaplacení spotřební daně z lihu zajištěného v jejich skladě
přešla na stěžovatele. Tuto skutečnost nemůže zvrátit závěr soudu, že tyto důkazní prostředky
odpovídají jiným důkazním prostředkům – úředním záznamům.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16. 10. 2017 uvedl, že odkazuje
na své vyjádření k žalobě a na obsah daňového spisu. Kasační námitky jsou podle něj shodné
s žalobními. Poukazoval na to, že stěžovatel vytrhává dílčí části z odůvodnění napadeného
rozhodnutí, tudíž se ztrácí celkový kontext dané věci. Setrval na stanovisku, že v daňovém řízení
je možné použít listiny pořízené v trestním řízení. Výpověď pana Michalopulose považoval
za přesvědčivou a věrohodnou, neboť její obsah odpovídá dalším skutečnostem, které celní
orgány zjistily.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínku obsaženou
v ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil,
že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního
soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho,
jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130. V tomto směru Nejvyšší správní soud
poznamenává, že stěžovatel tento důvod ve své kasační stížnosti pouze tvrdí, ničeho bližšího
k němu však neuvádí, přičemž výslovně fakticky pouze hovoří pouze o tom, že soud
nedostatečně projednal žalobní body. Takové pochybení Nejvyšší správní soud nezjistil.
Napadený rozsudek řádně (byť stručně) reaguje na všechny žalobní body uplatněné v souladu
s ustanovením §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s., což ostatně potvrzuje i samotný stěžovatel tím,
že proti závěrům krajského soudu obsáhle brojí a poukazuje na jejich nesprávnost. Krajský soud
vysvětlil, jakým způsobem tíží břemeno tvrzení a důkazní správce daně a daňový subjekt
v průběhu daňového řízení a jak se mezi nimi přenáší, rovněž se zabýval použitelností důkazních
prostředků pocházejících z trestního řízení, přičemž dospěl k závěru, že provedené důkazní
prostředky odůvodňují závěr, že je stěžovatel plátcem spotřební daně za předmětné lihoviny.
To, zda jsou tyto závěry krajského soudu správné, již představuje posouzení kasačního důvodu
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[12] Ve vztahu k naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu daňového spisu následující skutečnosti: Podle Protokolu
o vydání věci podle ustanovení §78 trestního řádu pan Roman Ondřej uvedl, že v jím užívaných
prostorách se nachází alkohol, který si zde uskladnil stěžovatel. Podle úředního záznamu
o podaném vysvětlení Romana Ondřeje ze dne 26. 10. 2012 byl vyzván policejním orgánem
k vydání věci – alkoholických nápojů, které byly do skladovacích prostor naskladněny
pro stěžovatele, jemuž poskytl předmětné pronajaté prostory. V úředním záznamu o podaném
vysvětlení stěžovatele ze dne 26. 10. 2012 je uvedeno, že lihoviny do skladu u pana Romana
Ondřeje dovezl stěžovatel, přičemž je z části následně i sám rozvážel. Podle protokolu ze dne
16. 1. 2014 vyhotoveného správcem daně se pan Roman Ondřej odmítl k celé věci vyjadřovat.
Rovněž dne 16. 4. 2014 a dne 26. 9. 2014 pan Roman Ondřej odmítl k celé věci vypovídat
z důvodu nebezpečí přivodění si trestního stíhání. Dne 5. 5. 2014 se k věci vyjádřila společnost
LKK spol. s r.o., a to prostřednictvím pana Michalopulose, tím způsobem, že předmětné zboží,
které podléhá spotřební dani, nepatří této společnosti; v pronajatých prostorách bylo uskladněno
pro stěžovatele. Pan Michalopulos k věci vypovídal dne 26. 9. 2014 a dne 17. 10. 2014, kdy uvedl,
že skladování pro stěžovatele bylo provedeno na přechodnou dobu, a to na základě ústní dohody
mezi ním a jednatelem společnosti LKK spol. s r.o., panem Romanem Ondřejem; za předmětné
zboží společnost nikdy odpovědnost nepřevzala. Součástí daňového spisu je rovněž rozsudek
Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově č. j. 105 T 122/2013 – 443 ze dne
16. 10. 2013, podle kterého byl stěžovatel uznán vinným, že v době od května 2012 nejméně
do 30. 10. 2012 ve skladu Romana Ondřeje, s úmyslem vyhnout se platbě spotřební daně
a nedostát své daňové povinnosti, poté co si opatřil bez řádných účetních dokladů alkoholické
nápoje obsahující líh, v úmyslu tyto následně se ziskem uvést do maloobchodní sítě v tuzemsku,
přechovával celkem na 3 paletách ze 13 alkoholické nápoje, čímž způsobil České republice
na spotřební dani z lihu škodu 146.775 Kč, čímž spáchal přečin zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby. Tento rozsudek okresního soudu nabyl právní moci dne 5. 11. 2013.
Oproti obžalobě však okresní soud vypustil ze skutkové věty část alkoholických nápojů,
protože se nepodařilo prokázat, že by šlo o alkohol zdravotně nebo „právně“ závadný, proto bylo
rozhodnuto o vrácení tohoto alkoholu stěžovateli, a to na základě usnesení Okresního soudu
v Karviné – pobočka v Havířově, ze dne 21. 10. 2014, č. j. 105 T 122/2013 – 552, přičemž bylo
výslovně konstatováno, že stěžovatel je jeho majitelem. Předmětný alkohol byl vrácen stěžovateli
dne 10. 2. 2015, jak vyplývá z příslušného protokolu.
[13] Nejvyšší správní soud obecně nemůže souhlasit s názorem stěžovatele, že důkazní
prostředky z trestního řízení nejsou použitelné jako důkazní prostředek v daňovém řízení.
V tomto směru je nutné obecně vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, podle kterého „listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků
z jiných řízení, mohou ovšem být za splnění určitých podmínek také podkladem pro rozhodnutí: V první řadě
musí být pořízeny nezávisle na příslušném daňovém řízení (tj. zejména nesmí být v jiném řízení pořízeny účelově
proto, aby se správce daně vyhnul povinnosti umožnit daňovému subjektu být přítomen výslechu svědka a klást
mu otázky). Dále je třeba, aby v onom jiném řízení byly pořízeny v souladu se zákonem (tuto předběžnou otázku
správce daně vyřeší podle §28 d. ř.) a aby se do sféry správce daně dostaly zákonným způsobem (nelze
tedy například jako důkazu užít listiny, jež byla součástí spisu, k jehož obsahu správce daně z těch či oněch
důvodů neměl podle zákona přístup). Konečně musí být uvedené listiny daňovému subjektu zpřístupněny,
aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění vyplývající z dotyčných
listin upřesnily, korigovaly či vyvrátily. V případě, že výpovědi svědků zaznamenané v listinách jsou v rozporu
s jinými důkazy provedenými v daném daňovém řízení, je třeba tyto rozpory odstranit, přičemž – je-li možno
příslušného svědka předvolat – nejvhodnější cestou zpravidla bude jeho výslech, při němž mu budou nejasnosti
předestřeny. Svědka je třeba vyslechnout vždy, požaduje-li to daňový subjekt, ledaže se jedná o požadavek vedený
toliko snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení (např. požadavek na výslech svědka, který se zdržuje
v cizině, zjevně se nehodlá do ČR k výslechu dostavit, takže jeho předvolávání k výslechu bude neúčelné,
a jeho výpověď není možno pořídit ani jiným způsobem, zejm. cestou mezinárodní spolupráce v daňových věcech).“
[14] Speciálně k otázce použitelnosti úředního záznamu musí Nejvyšší správní soud uvést,
že je nutné rozlišovat, v jakém řízení je úřední záznam použit a co je jeho obsahem. Zatímco
ve vztahu k řízení podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
u kterého se podpůrně postupuje dle správního řádu, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73, dospěl k jednoznačnému závěru, že v situaci, kdy „Přestupkový
zákon neobsahuje zvláštní normy týkající se důkazních prostředků a dokazování, a je třeba subsidiárně aplikovat
správní řád, který v §137 odst. 4 stanoví, že záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek“,
ve vztahu k jiným druhům řízení však tak striktní závěry Nejvyšší správní soud nepřijal.
Jmenovitě v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 132/2015 – 102, uvedl, že „tato východiska
však dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze bez dalšího aplikovat i na soudní přezkum rozhodnutí
vydaných v ostatních typech správních řízení.“ Ve vztahu k daňovému řízení a použitelnosti úředního
záznamu vyhotoveného v průběhu trestního řízení pak v rozsudku ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 9 Afs 56/2016 – 39, uvedl, že „vzhledem k tomu, že [j]ako důkazních prostředků lze užít
všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení
daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem, a to i těch, které byly získány před zahájením řízení
(§93 odst. 1, věta první, zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů), dokazoval
i úředním záznamem o podaném vysvětlení, který navrhla žalobkyně. Důkaz svědeckou výpovědí získanou
v daňovém řízení však zcela oprávněně považoval za závažnější … .“ Nejvyšší správní soud
takto tedy již dříve nevyloučil, aby v rámci daňového řízení úřední záznamy jako důkazní
prostředek použity byly.
[15] Tyto obecné právní závěry ohledně použitelnosti důkazních prostředků z trestního řízení
mají podporu též v právní doktríně. Např. dle J. Kobíka v jeho komentáři k §31 odst. 4 ZSDP
„je nepochybné, že výsledky řízení trestního, v němž se uplatňuje presumpce neviny, nelze bez dalšího přejímat
do řízení daňového, kde platí jiné rozdělení důkazního břemene. […] Přesto je autor názoru, že jednotlivé
důkazní prostředky, jimiž orgán činný v trestním řízení zjišťoval pouhý skutkový stav, mohou být použity
i v daňovém řízení“ (Kobík, J. Správa daní a poplatků s komentářem. Olomouc, ANAG 2007,
s. 292). Shodně ve vztahu k daňovému řádu in Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv.: Daňový
řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, výklad k ustanovení §93, str. 359 – 365,
nebo in Baxa, J., Šimka, K. a kolektiv.: Daňový řád Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011,
výklad k ustanovení §93.
[16] V posuzované věci má Nejvyšší správní soud za to, že postavení stěžovatele
jako poplatníka dle zákona o spotřebních daních ve vztahu k předmětným lihovinám byla
již vyřešena v jiném řízení, a to trestním, které bylo vedeno proti stěžovateli. V rozsudku
Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově č. j. 105 T 122/2013 – 443 ze dne
16. 10. 2013 totiž bylo konstatováno, že to byl právě stěžovatel, kdo skladoval líh ve skladu
poskytnutému Romanem Ondřejem. Z tohoto závěru ostatně vychází i navazující rozhodnutí
usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, č. j. 105 T 122/2013 – 552 ze dne
21. 10. 2014, v němž bylo výslovně konstatováno, že stěžovatel je majitelem tohoto zboží.
Toto zboží bylo následně stěžovateli fakticky i navráceno. Za této situace nemůže obstát tvrzení
stěžovatele, že nebyl majitelem předmětného zboží a že tato otázka nebyla finančními orgány
posouzena dostatečně.
[17] Pokud byla tato otázka vyřešena v trestním řízení, které splňuje ty nepřísnější požadavky
kladené ústavním pořádkem na vedení řízení před orgány veřejné moci z hlediska práv dotčené
osoby, nelze v daňovém řízení tvrdit, že skutková situace dané věci byla jiná. Toto rozhodnutí
trestního soudu tak představuje rozhodnutí o předběžné otázce, jímž je správce daně vázán –
srov. ustanovení §99 daňového řádu. Nejvyšší správní soud proto považuje tvrzení stěžovatele
uvedené v jeho podání ze dne 15. 6. 2015, že s odsuzujícím rozsudkem souhlasil z důvodu
procesní taktiky s ohledem na další trestní řízení proti němu vedenému v tzv. metanolové kauze,
za ryze účelové, neboť tím jakkoli nezpochybňuje závěr okresního soudu, že byl vlastníkem
předmětných výrobků. Pokud byl stěžovatel odsouzen za trestný čin na základě toho,
že bylo prokázáno, že je vlastníkem předmětných lihovin, a následně se jako vlastník
vůči těmto lihovinám i choval, když si je dne 10. 2. 2015 převzal, nelze v daňovém řízení
ve vztahu k týmž alkoholickým výrobkům tvrdit, že jejich vlastníkem nikdy nebyl.
[18] Nejvyšší správní soud má proto za to, že vlastnictví předmětných výrobků bylo
v projednávané věci celními orgány s ohledem na závěry rozsudku okresního soudu v trestní věci
stěžovatele, postaveno na jisto, a to bez ohledu na to, zda celní orgány využily stěžovatelem
rozporované úřední záznamy či nikoli.
[19] Stejný závěr musí Nejvyšší správní soud uvést k argumentaci stěžovatele, který rozporoval
věrohodnost a pravdivost výpovědi svědka Michalopulose, resp. údajů od společnosti LKK
spol. s r.o. a jejího dalšího jednatele, pana Ondřeje. K tomu je třeba nad rámec výše uvedeného
ještě dodat, že výpověď svědka Michalopulose pouze „dokresluje“ a potvrzuje závěry obsažené
v opakovaně citovaném rozsudku trestního soudu a logicky do něj zapadá. Závěry celních orgánů
při hodnocení této výpovědi splňují zásady dokazování v daňovém řízení, jak jsou popsány
např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008 – 75.
To, že výpověď svědka není pro stěžovatele příznivá a že svědek (včetně společnosti LKK
spol. s r.o. jednající prostřednictvím pana Michalopulose) měl být dle stěžovatele motivován tím,
aby nebyli on nebo společnost LKK spol. s r.o. označeni za plátce spotřební daně, jí nečiní
nevěrohodnou, a to právě s ohledem na rozsudek trestního soudu, který otázku vlastnictví
předmětných lihovin postavil na jisto.
[20] Za této důkazní situace zjištěné celními orgány proto na stěžovatele v souladu s obecnou
právní úpravou daňového řízení obsaženou v ustanovení §92 daňového řádu přešlo břemeno
tvrzení a dokazování; s ohledem na tuto úpravu přenosu důkazního břemene je potom nutné
vnímat závěr žalovaného obsažený na str. 9 napadeného rozhodnutí, že stěžovatel neprokázal,
že nemá k těmto výrobkům jakýkoliv kvalifikovaný vztah, neboť se jedná o jiné vyjádření pravidel
přenosu důkazního břemene na daňový subjekt.
[21] Nejvyšší správní soud sice souhlasí se stěžovatelem, že pokud svědek odmítne vypovídat,
nemohl mu tudíž ani on klást otázky, které by svědčily v jeho prospěch, avšak toto dílčí
pochybení obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí nedosahuje takové intenzity,
aby otřáslo zákonností napadeného rozhodnutí a závěrem, že to byl stěžovatel, kdo byl majitelem
předmětných alkoholických nápojů – srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 As 87/2013 - 31.
[22] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu