ECLI:CZ:NSS:2019:6.AFS.332.2018:22
sp. zn. 6 Afs 332/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška
a soudců JUDr. Viktora Kučery (soudce zpravodaj) a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
statutární město Liberec, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 1, Liberec, zast. Mgr. Davidem
Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo
financí, se sídlem Letenská 15, Praha, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 9. 2016, č. j. MF-14752/2015/1203, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2018, č. j. 31 Af 62/2016 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým zrušil
jeho rozhodnutí ze dne 30. 9. 2016, č. j. MF-14752/2015/1203, a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
citovaným rozhodnutím žalovaný na základě odvolání žalobce změnil výši jeho odvodu
za porušení rozpočtové kázně – a to tak, že částku odvodu ve výši 219 877 867 Kč snížil
na částku 10 993 894 Kč.
[2] Regionální rada soudržnosti Severovýchod poskytla žalobci v rámci regionálního
operačního programu NUTS II Severovýchod (ROP SV) dotaci na realizaci projektu s názvem
„Revitalizace městských lázní na galerijní objekt“. Při realizaci tohoto projektu prostřednictvím veřejné
zakázky žalobce jako zadavatel omezil potenciální okruh dodavatelů pouze na ty dodavatele,
kteří mají zkušenosti s rekonstrukcemi památek v České republice. To bylo žalobci vytknuto
s tím, že porušil zásadu zákaz diskriminace danou zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), jakož i bod
12.1 smlouvy o poskytnutí dotace, tj. povinnost postupovat při výběru dodavatelů
pro uskutečňování projektu právě podle zákona o veřejných zakázkách.
[3] V návaznosti na uvedené porušení zákona o veřejných zakázkách:
- dne 12. 11. 2014 vydal Úřad regionální rady soudržnosti Severovýchod (dále jen „správce
daně“) platební výměr (č. 54/2014), kterým žalobci uložil odvod za porušení rozpočtové
kázně ve výši 219 877 867 Kč;
- dne 13. 11. 2014 podal žalobce žádost o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně
z důvodu nepřiměřené tvrdosti, o níž V ýbor Regionální rady soudržnosti Severovýchod
rozhodl dne 28. 11. 2014 tak, že prominul odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši
212 684 918,60 Kč, tj. 95 % z celkového odvodu vyměřeného platebním výměrem
(č. 54/2014), přičemž neprominutá část odvodu ve výši 7 192 948,40 Kč bude započtena
vůči čtvrté žádosti o platbu, kterou žalobce předložil;
- dne 12. 12. 2014 podal žalobce odvolání proti výše uvedenému platebnímu výměru
(č. 54/2014), o němž žalovaný rozhodl shora specifikovaným rozhodnutím ze dne
30. 9. 2016 tak, že částku odvodu uvedenou v platebním výměru snížil z 219 877 867 Kč
na 10 993 894 Kč.
[4] Rozhodnutí žalovaného odvolacího orgánu (stěžovatele) napadl žalobce žalobou,
v níž kromě jiného namítl, že žalovaný při svém rozhodování opomenul skutečnost, že odvod
za porušení rozpočtové kázně již byl žalobci pravomocně prominut. Podle žalobce vydání
odvolacího rozhodnutí, ve kterém byla částka odvodu snížena na 10 993 894 Kč, bránila překážka
věci pravomocně rozhodnuté. Pokud žalovaný v odvolacím řízení zjistil, že část odvodu byla
žalobci prominuta tak, že neprominutá částka odvodu činila 7 192 948,40 Kč, byl povinen
tuto skutečnost zohlednit ve svém odvolacím rozhodnutí.
[5] Napadeným rozsudkem krajský soud shledal právě tento žalobní bod důvodným,
a proto podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyšel přitom z povahy rozhodnutí o prominutí daně (odvodu), které má hmotněprávní
účinky; to znamená, že jeho vydáním zaniká nejen platební povinnost, ale i daňová
povinnost v prominuté výši. Vydáním rozhodnutí o prominutí části daně je tedy založena
v prominuté části překážka věci rozhodnuté a správce daně již o této části daně není
oprávněn znovu rozhodovat – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2012,
č. j. 5 Afs 54/2011 – 167. Podle krajského soudu tak vedle sebe nemůže existovat rozhodnutí
žalovaného, kterým je uložen odvod ve výši 10 993 894 Kč, a rozhodnutí o částečném prominutí
odvodu, dle nějž je žalobce povinen uhradit odvod ve výši pouze 7 192 948,40 Kč. Krajský soud
sice připustil, že není zcela jasné, jakým způsobem dospěl Výbor regionální rady soudržnosti
Severovýchod k částce prominutého odvodu, neboť v rozhodnutí uvedený mechanismus
výpočtu (95 % z 219 877 867 Kč) neodpovídá výsledné částce. Je docela dobře možné,
že při koncipování rozhodnutí došlo k chybě ve výpočtu. Nicméně podle krajského soudu je
podstatné, že v rozhodnutí je jasně uvedena částka 212 684 918,60 Kč jako prominutá část
odvodu a této částce koresponduje neprominutá část odvodu ve výši 7 192 948,40 Kč. Povinností
žalovaného tedy bylo uvedené částky respektovat s tím, že odvod snížený na 10 993 894 Kč je
nutno dále snížit na 7 192 948,40 Kč.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný odvolací orgán kasační stížnost,
v níž uplatnil důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky týkající se zákonnosti výše uloženého odvodu za porušení rozpočtové
kázně.
[7] Žalovaný nejprve namítl, že rozhodnutí o prominutí odvodu je v daném případě
zmatečné, neboť úmyslem rozhodujícího orgánu bylo prominout 95 % uloženého odvodu,
tedy 95 % z částky 219 877 687 Kč, což je 208 883 803 Kč; neprominutá částka odvodu
tedy měla představovat částku 10 993 894 Kč, jak je uvedeno ve výroku krajským soudem
zrušeného rozhodnutí žalovaného. Tento závěr je možné dovodit mj. z toho, že:
- v poučení platebního výměru správce daně uvedl, že uložený odvod lze na základě
písemné žádosti prominout až do výše 95 %,
- Výbor Regionální rady soudržnosti Severovýchod schválil svým usnesením č. 199/2014
„prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši 212684918,60 Kč, tj. 95 %“,
- v samotném výroku rozhodnutí je uvedena procentní výše 95 %,
- v odůvodnění rozhodnutí je odkaz na „schválené podmínky ROP SV“,
- regionální rady promíjejí odvody za porušení pravidel při zadávání veřejných zakázek
v souladu s pokyny COCOF (Výboru pro koordinaci fondů Evropské unie), to znamená
ve výši 95 %, 90 % nebo 75 %.
[8] V rozporu s rozhodnutím o prominutí odvodu a běžnými postupy v obdobných věcech
tak prominutá část odvodu neodpovídá 95 % z celkového odvodu, ale cca 97 % odvodu;
taková výše prominutí odvodu je dle žalovaného nejen nestandardní, ale rovněž neodůvodněná
a nelze ji dovodit z žádné metodiky, usnesení či podmínek pro čerpání dotace. V tomto kontextu
současně žalovaný uvedl, že si je vědom rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Afs 54/2011 – 167, na který odkázal krajský soud s tím, že vydáním rozhodnutí
o prominutí odvodu zaniká nejen platební povinnost, ale i daňová povinnost v prominuté výši
a správce daně již o prominuté části daně není oprávněn znovu rozhodovat. Přesto považoval
právní názor krajského soudu o nemožnosti současné existence rozhodnutí o uložení odvodu
a rozhodnutí o prominutí odvodu za nesprávný. Poukázal na to, že je zcela běžné, že odvod je
v určité výši pravomocně stanoven a následně je vydáno rozhodnutí o prominutí odvodu.
To znamená, že existuje rozhodnutí správce daně, který stanoví odvod, a vedle něj rozhodnutí
poskytovatele o prominutí odvodu, které v mnoha případech správcem daně stanovený odvod
v platební rovině modifikuje. Právě s ohledem na naznačené rozlišení odvolacího řízení při správě
odvodu za porušení rozpočtové kázně na straně jedné a řízení o prominutí tohoto odvodu
na straně druhé pak žalovaný konstatoval, že v rozhodnutí o odvolání bylo třeba uvést částku
10 993 894 Kč. S ohledem na legitimní očekávání porušitele rozpočtové kázně dané existujícím
rozhodnutím o prominutí ovšem žalovaný připustil potřebu poučit porušitele – zde: žalobce
o jeho povinnosti platební. Podle názoru žalovaného si tak lze představit, že kromě stanovení
odvodu na 10 993 894 Kč měl v odvolacím rozhodnutí uvést, že s ohledem na rozhodnutí
o prominutí (i když ho považuje za chybné, resp. zmatečné – viz výše), představuje platební
povinnost žalobce pouze částku ve výši 7 192 948,40 Kč.
[9] Na základě uvedeného navrhl žalovaný, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalobce k předložené kasační stížnosti podal vyjádření, v němž navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl. Za situace, kdy rozhodnutí o prominutí části odvodu
nebylo následně nijak změněno či zrušeno, bylo povinností žalovaného prominutou částku
respektovat – a nic na tom nemění skutečnost, že tato částka (matematicky) neodpovídá
95 % odvodu. Nelze rovněž přisvědčit tvrzení žalovaného, že vedle sebe může existovat
jeho rozhodnutí, kterým je uložen odvod ve výši 10 993 894 Kč, a současně rozhodnutí
o částečném prominutí odvodu, podle kterého je dána povinnost uhradit odvod v jiné výši.
Závěrem, s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 54/2011 – 167,
žalobce uvedl, že vydáním rozhodnutí o prominutí části daně, resp. odvodu již byla založena
v prominuté části překážka věci rozhodnuté a žalovaný o této části odvodu nebyl oprávněn
znovu rozhodovat.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil
při tom, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Podstatou věci je posouzení zákonnosti výše uloženého odvodu, který stěžovatel snížil
z částky 219 877 867 Kč na částku 10 993 894 Kč, ačkoli v mezidobí již bylo pravomocně
rozhodnuto o prominutí uloženého odvodu s tím, že neprominutá část odvodu činí pouze částku
7 192 948,40 Kč.
[14] Krajský soud dospěl k závěru o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného, který žalobci snížil
odvod na výše uvedenou částku, neboť tato částka nerespektuje pravomocné rozhodnutí
o prominutí odvodu. Závěr krajského soudu stěžovatel z pozice žalovaného odvolací orgánu
napadl v několika dílčími námitkami; v první řadě namítl zmatečnost rozhodnutí o prominutí
odvodu s tím, že neprominutá částka ve výši 7 192 948,40 Kč neodpovídá prominutí 95 %
z celkového odvodu, jak je uvedeno v rozhodnutí.
[15] K tomu je třeba poznamenat, že uvedená částka skutečně neodpovídá dané procentní
výměře, neboť 95 % odvodu ve výši 219 877 867 Kč odpovídá částka ve výši 208 883 973,65 Kč;
to znamená, že neprominutá částka činí, resp. měla činit (podle mechanismu propočtu)
10 993 893,35 Kč, po zaokrouhlení (nahoru) 10 993 894 Kč, tj. tutéž částku, na niž žalovaný
odvod ve výsledku snížil. Problém ovšem spočívá v tom, že ve výroku rozhodnutí o prominutí
odvodu je jasně stanovena „neprominutá část odvodu ve výši 7 192 948,40 Kč.“ Jak k této konkrétní
částce rozhodující orgán dospěl, není zřejmé, nicméně hovoří-li se v rozhodnutí o prominutí
95 % z celkového odvodu, nabízí se jako vysvětlení v podstatě pouze chyba v počtech. Žalobci
nebylo prominuto 95 % z celkového odvodu, nýbrž 96,72 %, po zaokrouhlení (nahoru) 97 %.
Popsaná početní chyba je svým charakterem zřejmou nesprávností, kterou podle přesvědčení
Nejvyššího správního soudu bylo možno opravit postupem podle §104 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
[16] Institut opravy zřejmých nesprávností lze aplikovat na zjevné omyly – chyby v psaní,
počtech apod., které jsou dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími správné znění.
Z okolností posuzovaného případu je přitom patrné, že úmyslem bylo prominout toliko 95 %
z celkového odvodu, nikoli více. Oporou pro tento závěr je nejen odůvodnění rozhodnutí
o prominutí odvodu, ale rovněž další okolnosti, na které poukázal sám stěžovatel v kasační
stížnosti – např. poučení obsažené v platebním výměru (č. 54/2014) a další; blíže viz bod 7
odůvodnění tohoto rozsudku. Uvedené skutečnosti svědčí o chybě v počtech, tj. zřejmé
nesprávnosti ve vyhotovení rozhodnutí, nikoli o jeho zmatečnosti. Ostatně zmatečnost je spjata
primárně s řízením soudním, nikoli správním, resp. daňovým a jedná se o velmi vážnou vadu
řízení – viz §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., dle kterého zmatečnost řízení před soudem spočívá
v tom, že „chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen,
popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.“
[17] O nic takového v daném případě zjevně nejedná a nejedná se ani o jinou vážnou vadu
způsobující nicotnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje,
že rozhodnutí o prominutí odvodu vydal věcně příslušný orgán, jde o rozhodnutí, které disponuje
obsahovými i formálními náležitostmi a netrpí vadami, které by ho činily neuskutečnitelným
či zjevně vnitřně rozporným – obsah rozhodnutí je plně pochopitelný, není zmatečný,
nesmyslný ani neurčitý a ve zjevném protikladu není ani jeho výrok a odůvodnění.
Vada rozhodnutí o prominutí odvodu spočívá výhradně ve zřejmé chybě v počtech,
přičemž její oprava byla možná pomoci institutu opravy zřejmých nesprávností, jak již bylo
naznačeno shora – samozřejmě při splnění podmínek daných daňovým řádem v §104.
[18] V případě, že se tak nestalo a rozhodnutí o prominutí odvodu nebylo posléze opraveno
ani nijak změněno či zrušeno, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu jinak,
než vycházet z toho, v jaké výši byla neprominutelná část odvodu skutečně stanovena ve výroku
rozhodnutí o prominutí odvodu (nikoli z toho, v jaké výši stanovena být měla, jak se snaží
sugerovat stěžovatel). Výrok je nedůležitější částí rozhodnutí; jsou v něm konkretizována práva
a povinnosti, o nichž bylo rozhodnuto, včetně povinností platebních. A jde-li o platební
povinnost, musí být součástí výroku jednak přesné uvedení částky, jednak číslo účtu příslušného
poskytovatele platebních služeb, kam má být platba poukázána; viz §102 odst. 1 písm. d)
daňového řádu. To bylo splněno, neboť ve výroku rozhodnutí byla jasně stanovena neprominutá
část odvodu ve výši 7 192 948,40 Kč; současně s ohledem na specifika čerpání dotace byl
stanoven mechanismu započtení dané částky vůči čtvrté žádosti o platbu, kterou předložil
žalobce k proplacení ve výši 51 523 622,87 Kč.
[19] Lze proto konstatovat, že jako určující a rozhodná z hlediska dalšího postupu stěžovatele
v odvolacím řízení byla – v rozhodnutí o prominutí odvodu – jasně uvedená částka ve výši
212 684 918,60 Kč jako prominutá část odvodu a s touto částkou korespondující neprominutá
část odvodu ve výši 7 192 948,40 Kč. Toto byly základní parametry pro postup stěžovatele,
které byl povinen respektovat, a pokud tak neučinil, pochybil a jeho odvolací rozhodnutí
z hlediska zákonnosti nemůže obstát.
[20] Obecně lze jistě dát stěžovateli za pravdu v tom, že v aplikační praxi mohou nastat
situace, kdy vedle sebe existuje rozhodnutí správce daně, který stanoví odvod, a vedle
něho rozhodnutí poskytovatele o prominutí odvodu. Podstatná je ovšem návaznost či spíše
posloupnost obou řízení – tedy řízení o stanovení samotného odvodu a řízení o jeho prominutí,
které od sebe stěžovatel správně odlišuje. Vychází přitom z toho, že odvod je v určité výši
pravomocně stanoven a následně je vydáno rozhodnutí o prominutí odvodu. V nyní souzené věci
však k vydání rozhodnutí ve věci prominutí odvodu došlo dříve, než byl vůbec odvod
pravomocně stanoven – ba co víc, bylo rozhodnuto o jeho částečném prominutí ještě předtím,
než vůbec žalobci uplynula lhůta pro podání odvolání. Pakliže žalobce možnosti podat odvolání
proti rozhodnutí o odvodu využil, odvolání podal v době, kdy již bylo rozhodnutí o (částečném)
prominutí odvodu pravomocné, není pochyb o tom, že pro žalovaný odvolací orgán zde v části
prominuté daně existovala překážka věci rozhodnuté.
[21] Převedeno na konkrétní skutkové okolnosti nyní souzené věci to znamená, že žalovaný
odvolací orgán byl vázán rozhodnutím o (částečném) prominutí odvodu, tudíž nemohl
snížit odvod jen na částku 10 993 894 Kč, jak konstatoval krajský soud. Nejvyšší správní soud
s tímto náhledem souhlasí a dodává, že s ohledem na naznačený běh věcí a jejich posloupnost byl
krajský soud povinen k příslušné žalobní námitce rozhodnutí žalovaného zrušit. Rozhodnutí
o prominutí odvodu slouží jako materiální korektiv k odstranění či zmírnění tvrdosti důsledků
rozhodnutí o odvodu, který by měl být logicky aktivován až poté, co k případné tvrdosti dojde –
tedy poté, co je výše odvodu pravomocně určena. Teprve pak je dána výsledná částka, z níž je
možné promíjet. V daném případě však paradoxně celý proces proběhl naprosto opačně –
nejprve byla pravomocně prominuta určitá částka z odvodu, a proto ji musel stěžovatel z pozice
odvolacího orgánu respektovat. Rozhodnutí o prominutí daně, resp. odvodu má
totiž hmotněprávní účinky, jak potvrdil již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2012,
č. j. 5 Afs 54/2011 – 167, v němž podobně jako v nyní projednávané věci žalovaný odvolací
orgán nezohlednil existenci rozhodnutí o prominutí daně, resp. odvodu. V této souvislosti
přitom zdejší soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že „rozhodnutí o odvolání spolu s platebním
výměrem je exekučním titulem, přičemž nelze připustit, aby částka, jež může být na základě tohoto titulu
vymáhána, byla vyšší než ta, pro kterou svědčí stěžovateli platební povinnost. Pokud žalovaný o již prominuté
dani znovu rozhodoval, pochybil. V prominuté části odvodu bylo na místě řízení dle §27 odst. 1 písm. e) ZSDP
zastavit.“
[22] Z uvedeného je zjevné, že není možné připustit, aby stěžovatelem snížená částka odvodu
byla vyšší než částka, pro kterou svědčí platební povinnost žalobce, tj. neprominutá část odvodu,
která měla být žalobci započtena oproti jeho žádosti o platbu. Stěžovatelem namítané odlišení
roviny platební tak nelze s ohledem na okolnosti projednávané věci akceptovat, stejně jako to,
že snad bylo možné „vyřešit“ věc tím, že by v rozhodnutí poukázal na platební povinnost žalobce
pouze ve výši 7 192 948,40 Kč. Především je nutno uvést, že nic takového v rozhodnutí
žalovaného obsaženo není. Ve výroku rozhodnutí se objevuje pouze změna částky stanoveného
odvodu, o nějaké nižší platební povinnosti se zde vůbec nehovoří. Nedůležitější částí
rozhodnutí je přitom právě jeho výrok, který je závazný a který v případě žalobou
napadeného rozhodnutí nemohl obsahovat vyšší částku než 7 192 948,40 Kč. Pouze ve výši
této částky zde totiž neexistovala překážka věci rozhodnuté (rei administratae), jak vyplývá
ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 54/20111 – 167.
Ten se sice vztahuje k předchozí právní úpravě (zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků – viz užitá zkratka „ZSDP“), ovšem jeho závěry jsou aktuální i ve vztahu k současné
právní úpravě, která upravuje prominutí daně v §259 a §260 daňového řádu.
[23] Stěžovatel v tomto směru ničeho nenamítal, přičemž platilo a pořád platí, že smyslem
prominutí daně, resp. odvodu je odstranění či zmírnění nepřiměřené tvrdosti. Závěry zmíněného
rozsudku jsou tak mutatis mutandis aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc, v níž navíc byla
pravomoc prominout odvod založena zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
územních rozpočtů, ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „zákon o územních rozpočtech“).
Ustanovení §22 odst. 12 zákona o územních rozpočtech upravovalo možnost prominutí
nebo částečného prominutí povinnosti odvodu s tím, že aby byla tato možnost aktivována, musí
k tomu být dány důvody hodné zvláštního zřetele; tyto důvody nejsou předmětem sporu, tím je
pouze a jenom otázka výše prominutého odvodu, resp. otázka, zda bylo nutno tuto výši
respektovat ze strany žalovaného odvolacího orgánu při rozhodování ve věci uložení samotného
odvodu (a jeho snížení).
[24] V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za podstatné připomenout,
že institut prominutí daně lze podle §259 odst. 2 daňového řádu uplatnit již od vzniku daňové
povinnosti – tj. od okamžiku, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně,
nebo skutečnosti tuto povinnost zakládající (§3 daňového řádu). Zákon tedy zjevně počítá s tím,
že v praxi mohou nastat případy, kdy je možné promíjet i daň dosud nestanovenou. Totéž platí
analogicky i pro promíjení odvodu za porušení rozpočtové kázně v režimu zákona o územních
rozpočtech, který v tomto směru žádnou odchylnou úpravu nestanoví. To znamená, že i v daném
případě, kdy povinnost odvodu vznikla porušením rozpočtové kázně (v důsledku nedodržení
zákona o veřejných zakázkách), bylo možno rozhodnout o prominutí odvodu ještě v době,
než byl tento odvod pravomocně stanoven či uložen – tudíž dříve, než byla známa jeho finální
výše. Jde o situaci do jisté míry paradoxní, jak již bylo zmíněno, nikoli však nezákonnou.
Poskytovatel dotace nepochybně mohl rozhodnout o prominutí odvodu, nicméně pokud
tak učinil dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o odvodu samotném, pak musel stěžovatel
rozhodnutí o prominutí odvodu zohlednit (nebylo-li v mezidobí zrušeno, změněno ani opraveno
v souladu s §104 daňového řádu); to stěžovatel evidentně neučil, čímž se dopustil nezákonnosti,
neboť v části prominutého odvodu znovu rozhodoval namísto toho, aby řízení zastavil [dle §106
odst. 1 písm. d) daňového řádu].
[25] Stručně shrnuto: žalovaný s ohledem na výši prominutého odvodu nemohl snížit odvod
žalobce na částku 10 993 894 Kč, tj. na částku vyšší než je částka 7 192 948,40 Kč. Rozhodnutím
o prominutí odvodu zanikla žalobci povinnost odvodu – a to právě v prominuté výši odvodu,
o níž již nebyl žalovaný oprávněn znovu rozhodovat. Pokud to nerespektoval, pak porušil §106
odst. 1 písm. d) daňového řádu, dle kterého „správce daně rozhodnutím řízení zastaví, jestliže bylo učiněno
podání ve věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, nejde-li o rozhodnutí prozatímní nebo předběžné povahy.“
Jde o vyjádření obecné překážky řízení před správcem daně, která vychází ze zásady právní jistoty
a ochrany práv nabytých v dobré víře, vč. legitimního očekávání, na něž se ostatně odkazoval
i sám stěžovatel.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Ve světle shora uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci úspěch,
a proto by mu jakožto úspěšnému účastníku řízení příslušelo právo na náhradu nákladů řízení
vzniklých v důsledku zastoupení advokátem. Nejvyšší správní soud mu ovšem – podobně
jako krajský soud – toto právo nepřiznal, neboť neshledal, že by se jednalo o náklady důvodně
vynaložené.
[28] Žalobce je statutárním městem a jeho běžné agendě, k níž je personálně i finančně
ze státního rozpočtu vybavován, se nijak zásadně nevymyká to, že se v dané věci bránil žalobou
podanou u krajského soudu. Nelze proto spravedlivě žádat po stěžovateli, aby hradil náklady
vzniklé tím, že žalobce udělil k zastupování plnou moc advokátovi. V této úvaze vyšel zdejší soud
jednak z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2012, č. j. 2 As 104/2012 – 35,
publ. pod č. 2755/2013 Sb. NSS, a jednak z jemu předcházejících nálezů Ústavního soudu ze dne
14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne
13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, v nichž ve vztahu k orgánům veřejné moci, jakož i územním
samosprávným jednotkám, byla presumována existence dostatečného materiálního
a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit
svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat v řízení před obecnými soudy právní
pomoci advokátů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu