ECLI:CZ:NSS:2015:6.AFS.60.2015:47
sp. zn. 6 Afs 60/2015 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: DHL Global
Forwarding (CZ) s.r.o., IČ 271121161, se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4,
zastoupen JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou, se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí
Celního ředitelství Praha ze dne 24. 5. 2012, č. j. 6788-3/2012-170100-21, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015,
č. j. 3 Af 22/2012 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalobce podal dne 20. 3. 2015 kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze
(dále „městský soud“) ze dne 24. 2. 2015, č. j. 3 Af 22/2012 – 48 (dále „napadený rozsudek“).
Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha
(dále „žalovaný“) ze dne 24. 5. 2012, č. j. 6788-3/2012-170100-21 (dále „napadené rozhodnutí“).
Působnost Celního ředitelství Praha, jako orgánu rozhodujícího o odvoláních
proti rozhodnutím celních úřadů, přešla dle §82 odst. 1 a 2 a §4 odst. 1 písm. a) zákona
č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, na Generální ředitelství cel. Dále
je proto označení „žalovaný“ používáno jak pro Celní ředitelství Praha, tak pro Generální
ředitelství cel.
Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního
úřadu Praha 2 (dále „celní úřad“) ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5278-3/2010-176400-021
(dále „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci dodatečně
vyměřeno clo dle článku 220 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní
kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), ve výši 511.772 Kč.
V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že příčinou nezaúčtování předmětné částky cla
bylo uvedení nesprávných údajů o sazebním zařazení zboží v celním prohlášení. Po provedení
následné kontroly se ukázalo, že zboží „nekompletní nesmontovaná jízdní kola mající podstatné
rysy kompletních jízdních kol“ bylo v celním prohlášení nesprávně zařazeno jako „části a součásti
(náhradní díly) jízdních kol“. Celní úřad v celním řízení celní prohlášení neověřoval a neprováděl
kontrolu zboží, neboť nebylo povinností celního úřadu tyto úkony provádět. Vzhledem k tomu,
že nebyly splněny podmínky pro dodatečné nezaúčtování cel, stanovené čl. 220 odst. 2 písm. b)
celního kodexu, celní orgány byly povinny dodatečné zaúčtování provést. Žalovaný
proto odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl a toto potvrdil.
Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný se nevypořádal s tím, že již před samotným
daňovým řízením proběhla dne 22. 10. 2007 kontrola zboží celním orgánem. Žalobce měl právo
se domnívat, že pokud kontrolor v okamžiku kontroly nepojal podezření o správnosti sazebního
zařazení, jsou údaje o sazebním zařazení správné, a na základě tohoto uvedl příslušné podpoložky
do celního prohlášení. Dále se žalobce dovolával článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu,
podle kterého se neprovede dodatečné zaúčtování, pokud částka cla dlužného ze zákona nebyla
zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit
clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna
ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Chyba celního úřadu vyplývala
podle žalobce z jeho aktivního chování a byla způsobená kumulací kontroly zboží a následného
propuštění tohoto zboží do navrženého režimu, neboť celní úřad neměl námitky ohledně
sazebního zařazení zboží v okamžiku kontroly, ačkoli mu tyto údaje v době kontroly byly známy.
II. Napadený rozsudek
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku předně poukázal na skutečnost,
že žalobce nenamítal nesprávné sazební zařazení zboží pro účely výpočtu cla, nýbrž brojil
pouze proti postupu celního orgánu a namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost shledával v tom, že celní orgány se nevypořádaly s tím,
že již před samotným daňovým řízením proběhla kontrola zboží celním orgánem.
Podle městského soudu ze spisového materiálu vyplynulo, že příčinou nezaúčtování předmětné
částky cla bylo uvedení nepravdivých údajů o sazebním zařazení zboží v celním prohlášení.
Městský soud odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora C-173/06 Agrover Srl
ze dne 18. 10. 2007, dle něhož příslušné orgány neprovedou dodatečné zaúčtování dovozního
cla ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, pokud jsou splněny tři kumulativní
podmínky. Podle městského soudu nebyla naplněna již první podmínka, podle které došlo
k nezaúčtování dlužného cla následkem chyby ze strany příslušných orgánů. Žalobce označil
za chybu celního orgánu, že při kontrole zboží týkající se ochrany práv z duševního vlastnictví,
která proběhla ještě před podáním celního prohlášení, celní orgán nenamítal nic
proti navrhovanému zařazení zboží. Městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu a judikaturu Evropského soudního dvora, dle které musí chyba na straně příslušného
celního orgánu spočívat v jeho chybném aktivním jednání. Podle judikatury může chyba spočívat
i v pasivním jednání, avšak jde o výjimku z pravidla, které vyžaduje aktivní jednání, v daném
případě však taková situace nenastala. Účelem kontroly uskutečněné dne 23. 10. 2007 (pozn. NSS
– dle obsahu spisu kontrola proběhla 22. 10. 2007, dne 23. 10. 2007 byl o této kontrole sepsán
záznam) bylo provedení ztotožnění přepravovaného zboží v ložném prostoru kontejnerů
se zaměřením, zda tímto zbožím nejsou porušována práva z duševního vlastnictví. V rámci
uskutečněné kontroly celní orgán vůbec nemohl a ani neposuzoval sazební zařazení zboží.
Kontrola proběhla v době před podáním celního prohlášení, v němž teprve deklarant sazební
zařazení zboží navrhuje. Celní orgán tedy v době uskutečněné kontroly nejenom neměl žádné
podklady týkající se navrhovaného zařazení zboží, ale v rámci dané kontroly mu vůbec
nepříslušelo zařazení zboží posuzovat.
Podle městského soudu žalobce mylně tvrdil, že provedená kontrola musela odpovídat
kontrole ve smyslu článku 42 celního kodexu, Toto ustanovení je v celním kodexu systematicky
zařazeno do kapitoly 2 - předložení k celnímu řízení, nemůže se tedy vztahovat na kontrolu práv
duševního vlastnictví. Podle městského soudu byl nesprávný taktéž odkaz na článek 68 celního
kodexu, protože i ten lze použít až po předložení celního prohlášení a nemá žádný význam
pro úkony učiněné před jeho podáním. Tvrzení žalobce, že požádal o provedení kontroly
před propuštěním zboží, ze správního spisu nevyplývá a žalobce své tvrzení o žádný důkaz
neopírá. Městský soud na závěr shrnul, že žalobce směšuje tři úkony celního orgánu. Zaprvé
dne 23. 10. 2007 proběhla kontrola, jejímž předmětem bylo zjištění, zda dováženým zbožím
nedochází k porušení práv duševního vlastnictví. V rámci této kontroly celnímu orgánu nepřísluší
zkoumat sazební zařazení zboží. Následně na základě podaného celního prohlášení celní úřad
rozhodoval o propuštění zboží do navrženého celního režimu. Celní úřad přitom posuzoval,
zda je dané zboží způsobilé k tomu, aby mohlo být propuštěno, avšak nezkoumal s tím současně
správnost zařazení zboží do sazebníku pro účely výpočtu cla. Dalším úkonem je kontrola toho,
zda navržené zařazení předmětného zboží do celního sazebníku skutečně odpovídá charakteru
zboží. Účelem této kontroly je ověřit, zda bylo vybráno clo ve správné výši.
Teprve v tomto momentu celní úřad zkoumá, zda údaje v celním prohlášení odpovídají
charakteru a účelu zboží v souladu s celní nomenklaturou. Celní orgán se tak nedopustil
pochybení ve smyslu článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, když po kontrole ohledně
možného porušení práv duševního vlastnictví ani v rámci rozhodnutí o propuštění zboží
do daného celního režimu neupozornil žalobce, že jím zamýšlené sazební zařazení zboží
je nesprávné. Žalobce se nemůže úspěšně dovolávat dobré víry vycházející pouze z toho, že celní
orgán při předcházející kontrole nevznesl žádné námitky ohledně sazebního zařazení zboží.
V dané věci byl výsledek kontroly na ochranu práv duševního vlastnictví pro dané rozhodnutí
irelevantní. Z výše uvedených důvodů městský soud neshledal žalobu důvodnou,
a proto ji zamítl.
III. Kasační stížnost a vyjádření
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem (§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a pro vadu řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že není pravdou,
že celní orgán neměl v době provádění částečné kontroly zboží žádné podklady týkající se
zařazení zboží, neboť při provádění částečné vnitřní kontroly dne 22. 10. 2007 celní úřad provedl
ztotožnění přepravovaného zboží s předloženými doklady, tedy celní úřad měl všechny obchodní
faktury a přepravní doklady včetně údajů o sazebním zařazení zboží a věděl, že obsahem
kontrolovaného kontejneru jsou části kol. Celní úřad toto zboží, popsané a zařazené v celním
prohlášení jako „náhradní díly jízdních kol“ propustil svým rozhodnutím ze dne 2. 11. 2007,
e. č. 07CZ17030012740616, do režimu volného oběhu, přičemž disponoval všemi nezbytnými
doklady, ale současně i záznamem o provedené kontrole č. j. 1014/07-170300-02 ze dne
23. 10. 2007. Součástí celního prohlášení byl i rozpis zboží ke kontejneru CBHU 1666122
a faktury za zboží SV-7B-1, ze kterých vyplývá, že v tomto případě bylo dovezeno 2244 kusů
rámů, 2244 ks řízení a řidítek a taktéž 2244 ks jejich částí a součástí. Celní prohlášení bylo celním
úřadem přijato okamžitě, bez jakýchkoli námitek.
Stěžovatel má za to, že částečná vnitřní kontrola provedená dne 22. 10. 2007 byla
kontrolou ve smyslu čl. 42 celního kodexu, neboť se jednalo o kontrolu zboží předloženého
k celnímu řízení, tedy se jednalo o kontrolu dle celních předpisů a nelze uzavřít, že se jednalo
o kontrolu vztahující se pouze na kontrolu práv vyplývajících z duševního vlastnictví. Celní orgán
měl povinnost výsledky kontroly použít i při rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu
a pro stanovení výše cla, kdy měl celní orgán možnost ověřit si správnost údajů uvedených
v celním prohlášení ve vztahu k zařazení zboží. S ohledem na obsah protokolu ze dne
23. 10. 2007, kde je uvedeno, že kontejner obsahoval jednotlivé, zde specifikované části jízdních
kol, nelze uzavřít, že tato kontrola se týkala pouze dodržování předpisů o ochranných známkách.
Stěžovatel dále odkázal na čl. 37 ve spojitosti s čl. 4 bod 13 a 14 celního kodexu a uvedl,
že výsledky celních kontrol jsou pro celní orgány závazné.
Stěžovatel je přesvědčen, že částka cla dlužného ze zákona nebyla v daném případě
zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, tedy následkem jednání Celního úřadu
Praha 2, který, ač měl veškeré podklady, rozhodl o propuštění zboží do volného oběhu
s jeho sazebním zařazením jakožto „náhradní díly jízdních kol“ a vyměřil clo
dle tohoto sazebního zařazení. Stěžovatel pak nemohl žádným rozumným způsobem zjistit,
že zboží patří do podpoložky „nekompletní nesmontovaná jízdní kola mající podstatné rysy
kompletních jízdních kol“, přičemž jednal v dobré víře a dodržel všechna ustanovení platných
předpisů týkající se celního prohlášení. Není tedy pravdou, že příčinou nezaúčtování předmětné
částky cla bylo uvedení nepravdivých údajů o sazebním zařazení v celním prohlášení. Celní
prohlášení bylo kompletní a poskytovalo všechny nezbytné doklady a takový popis zboží, že celní
úřad měl možnost zjistit, že došlo k nesprávnému sazebnímu zařazení. Celní orgán si musel být
vědom toho, jakou komoditu kontroluje a měl dostatečný prostor k tomu, aby případné sazební
nesrovnalosti objevil ještě před propuštěním zboží. Podle stěžovatele byly naplněny podmínky
pro neprovedení dodatečného zaúčtování cla ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit napadený rozsudek a věc vrátit městskému
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s názorem
městského soudu, že účelem kontroly podle protokolu ze dne 23. 10. 2007 bylo provedení
ztotožnění přepravovaného zboží v ložném prostoru kontejnerů se zaměřením, zda tímto zbožím
nejsou porušována práva z duševního vlastnictví. V rámci této částečné vnitřní kontroly orgány
neposuzovaly sazební zařazení zboží, a ani nemohly, neboť tato kontrola proběhla v době
před podáním celního prohlášení (dne 2. 11. 2007), v němž deklarant sazební zařazení navrhuje
a s nímž je teprve zboží do tohoto celního řízení předloženo. V době dotčené kontroly nebylo
ještě podáno celní prohlášení, nebylo tedy ani zahájeno dotčené celní řízení a zboží
v tomto celním řízení nemohlo být případné kontrole za účelem ověření přijatého celního
prohlášení podrobeno a celnímu úřadu vůbec nepříslušelo sazební zařazení zboží posuzovat.
Následně na základě podaného celního prohlášení celní úřad rozhodl o propuštění zboží
do režimu (dne 13. 11. 2007) bez jeho kontroly, tedy bez ověření ve smyslu §73 odst. 1 celního
kodexu. Provést kontrolu zboží za účelem ověření údajů uvedených v přijatém celním prohlášení
je právem celního úřadu, nikoliv jeho povinností. Podmínky pro dodatečné doměření cla
na základě následné kontroly zboží byly splněny. Provedená kontrola nemohla být kontrolou
ve smyslu čl. 42 celního kodexu, a to z hlediska předmětu dotčené kontroly (ověření porušování
práv duševního vlastnictví) i z hlediska časového (kontrola před podáním celního prohlášení).
Zmiňovaný čl. 42 celního kodexu typově vůbec není „kontrolou“, kterou by prováděly celní
orgány, ale jen umožňuje deklarantovi, aby si před podáním celního prohlášení ověřil vlastnosti
zboží. Podrobnosti této prohlídky upravoval čl. 182 (v současné době čl. 187a) nařízení Komise
č. 2454/93, kterým se provádí celní kodex v platném znění. Vzhledem k tomu žalovaný navrhl
kasační stížnost zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplývá, že dne 22. 10. 2007 byla provedena částečná vnitřní kontrola
kontejnerů číslo CBHU 615984-0 a CBHU 166612-2, v jejímž rámci došlo ke ztotožnění
přepravovaného zboží s předloženými doklady. Z protokolu o provedené kontrole ze dne
23. 10. 2007, č. j. 10014/07-170300-02, plyne, že kontrola byla zaměřena na ochranné známky,
zboží nevykazovalo známky padělků. Celní úřad rozhodnutím ze dne 2. 11. 2007,
ev. č. 07CZ17030012740616, na návrh žalobce, deklaranta příslušného celního prohlášení,
propustil do volného oběhu dovozené zahraniční zboží. Dne 15. 9. 2009 Celní ředitelství Praha
zahájilo kontrolu dle čl. 13 a 78 celního kodexu a §12 7 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „celní zákon“). Předmětem kontroly bylo ověření
správnosti údajů uvedených ve výše uvedeném rozhodnutí ze dne 2. 11. 2007. Dne 30. 3. 2010
vydalo Celní ředitelství Praha kontrolní protokol o provedení následné kontroly
č. j. 2793-4/2010-170100-24, ve kterém konstatovalo zjištění související s únikem na cle.
Na základě výsledku následné kontroly byl vydán platební výměr, kterým bylo dodatečně
vyměřeno clo ve výši 511.772 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí a opakuje námitky, které již posuzoval městský soud,
přičemž vady napadeného rozsudku napadá v obecné rovině. Stěžovatel tvrdí, že částečná vnitřní
kontrola ze dne 22. 10. 2007 byla kontrolou ve smyslu čl. 42 celního kodexu a že celní orgán měl
povinnost výsledky kontroly použít i při rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu
a pro stanovení výše cla. Stěžovatel tvrdí, že celní úřad měl při částečné vnitřní kontrole všechny
obchodní faktury a přepravní doklady včetně údajů o sazebním zařazení zboží. Nejvyšší správní
soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že tvrzení městského soudu, že celní orgán
v době uskutečněné kontroly neměl žádné podklady týkající se navrhovaného zařazení zboží, není
nepravdivé, jak uvádí stěžovatel. Celní orgán měl v průběhu částečné vnitřní kontroly k dispozici
předložené doklady, nicméně až v celním prohlášení deklarant navrhuje sazební zařazení zboží.
V hlavě III., kapitole 2 celního kodexu je upraveno předložení zboží k celnímu řízení.
Podle čl. 42 celního kodexu, „Poté, co bylo předloženo k celnímu řízení, a na základě povolení celních orgánů
může být zboží prohlíženo nebo z něj mohou být odebírány vzorky za účelem přidělení celně schváleného určení.“
Tento článek umožňuje deklarantovi ověřit vlastnosti zboží na jeho žádost [srovnej čl. 182
Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí Celní kodex Společenství,
(dále jen „Nařízení č. 2454/93“)]. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem,
že částečná vnitřní kontrola ze dne 22. 10. 2007 nebyla kontrolou ve smyslu článku 42 celního
kodexu, byla zaměřená na ochranné známky a z ničeho nevyplývá, že by proběhla na žádost
deklaranta.
Celní orgán rozhodoval o propuštění zboží do volného oběhu až na základě podaného
celního prohlášení. Podle čl. 199 Nařízení č. 2454/93 se má za to, že podáním celního prohlášení
podepsaného deklarantem nebo jeho zástupcem celnímu úřadu vzniká v souladu s platnými
předpisy odpovědnost za správnost údajů uvedených v celním prohlášení, za pravost přiložených
dokladů a za dodržení všech povinností v souvislosti s propuštěním zboží do daného celního
režimu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 8. 2008, č. j. 1 Afs 79/2008 - 91, konstatoval,
že „(p)ři rozhodování o propuštění stěžovatelčina zboží do volného oběhu není současně rozhodnuto o správnosti
jeho zařazení podle celního sazebníku. Chybné zařazení zboží zjištěné v průběhu následné kontroly pak má vliv
na správnost výše cla; při zjištění pochybení je povinností celního úřadu clo doměřit ve správné výše.
Pro tento právní závěr je irelevantní, že v řízeních souvisejících s propuštěním zboží do volného oběhu bylo zboží
kontrolováno v rámci tzv. velkého celního řízení na základě čl. 68 Celního kodexu Společenství (na rozdíl
od řízení podle čl. 71 odst. 2 Celního kodexu Společenství, které probíhá bez ověření celního prohlášení,
kdy se rozhodnutí celního úřadu opírá pouze o údaje uvedené v celním prohlášení).“ (bod 21)
Stěžovateli bylo dodatečně vyměřeno clo na základě zjištění v rámci následné kontroly
ve smyslu čl. 78 celního kodexu a §127 celního zákona. Podle čl. 78 celního kodexu odst. 1
„(p)o propuštění zboží mohou celní orgány z úřední povinnosti nebo na žádost deklaranta celní prohlášení
přezkoumat.“ Podle čl. 78 odst. 2 „(p)o propuštění zboží mohou celní orgány kontrolovat obchodní doklady
a jiné údaje vztahující se k dovozním nebo vývozním operacím se zbožím nebo k následným obchodním operacím
s týmž zbožím s cílem ujistit se o správnosti údajů obsažených v celním prohlášení. Kontrolu lze provést
u deklaranta nebo jiné osoby, která se přímo nebo nepřímo obchodně podílí na uvedených operacích,
nebo jiné osoby, která má v držení zmíněné doklady a údaje pro obchodní účely. Celní orgány mohou
rovněž kontrolovat zboží, pokud ještě může být předloženo.“ Tato následná kontrola proběhla
i v nyní posuzovaném případě, konkrétně dne 15. 9. 2009, a byla zaměřena na ověření správnosti
údajů uvedených v celním prohlášení.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu, že žalobce zaměňuje
jednotlivé úkony celních orgánů, které mají odlišný účel. Ke stejnému závěru nadto dospěl
již v rozsudku ze dne 27. 11. 2015, č. j. 5 Afs 72/2015 - 36 (všechna zde citovaná judikatura
dostupná na www.nssoud.cz), týkajícím se obdobné věci stěžovatele.
Žalovaný neměl povinnost, ani možnost, použít výsledky kontroly ze dne 22. 10. 2007
zaměřené na ochranu práv duševního vlastnictví při rozhodnutí o propuštění zboží do volného
oběhu ve vztahu k sazebnímu zařazení zboží, neboť kontrola za účelem ověření sazebního
zařazení zboží se provádí až na základě celního prohlášení. Nadto ze záznamu o kontrole
ze dne 23. 10. 2007 ani neplyne, že by kontrolor provedl kontrolu celního zařazení. To, že zboží
bylo propuštěno, neznamená, že celní orgán nemůže povést následnou kontrolu a případně
doměřit clo.
Stěžovatel dále namítal, že částka cla dlužného ze zákona nebyla v daném případě
zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, neboť celní prohlášení bylo kompletní
a poskytovalo všechny nezbytné doklady a takový popis zboží, že celní úřad měl možnost zjistit,
že došlo k nesprávnému sazebnímu zařazení. Podle stěžovatele byly naplněny podmínky
pro neprovedení dodatečného zaúčtování cla ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné uvést, že v žalobě stěžovatel shledával důvody
pro aplikaci tohoto článku z důvodu chyby celního úřadu spočívající v aktivním jednání
způsobeného kumulací kontroly zboží a následného propuštění zboží do navrženého režimu.
Podle článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu se s výjimkou případů uvedených
v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci dodatečné zaúčtování neprovede, pokud: „částka cla
dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná
zaplatit clo přiměřeným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení
platných předpisů týkající se celního prohlášení;“.
Městský soud nejprve citoval rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 10. 2007 ve věci
Agrover Srl sp. zn. C-173/06, ECLI:EU:C:2007:612, v němž jsou definovány podmínky
pro nezaúčtovaní dodatečně vyměřeného cla, přičemž městský soud dospěl k závěru, že nebyla
splněna již první podmínka a to, že k nezaúčtování dlužného cla má dojít následkem chyby
ze strany příslušného orgánu. Nejvyšší správní soud se s tímto právním posouzením ztotožňuje,
a má za to, že podmínky pro aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu nebyly splněny.
Stěžovatel za chybu orgánu považuje jednání celního úřadu, který, ač měl veškeré podklady,
rozhodl o propuštění zboží do volného oběhu s jeho sazebním zařazením jakožto „náhradní díly
jízdních kol“ a vyměřil clo dle tohoto sazebního zařazení, celní úřad měl přitom možnost zjistit,
že došlo k nesprávnému sazebnímu zařazení.
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, kdy může dojít k chybě
ze strany celního orgánu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014,
č. j. 5 Afs 3/2014 – 40, dospěl k právnímu názoru, že „(p)rávo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno
poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají jen chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných celních orgánů.
V případě pouhé akceptace celního prohlášení k takovémuto aktivnímu jednání nedochází.“ Dále v rozsudku
ze dne 17. 9. 2015, č. j. 9 Afs 128/2015 - 60, konstatoval: „Celní orgány nemohou v případě
každého jednotlivého dovozu důkladně přezkoumávat, zda všechny údaje, které dovozce tvrdí ve svém celním
prohlášení a v připojených listinách, odpovídají skutečnosti, a nemohou být proto činěny odpovědnými za to,
že tomu tak někdy není. K přezkoumání tohoto postupu slouží právě následná kontrola (…)“. Jak plyne
z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Afs 16/2006 - 120,
a ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 - 96), předmětem řízení o propuštění zboží do volného
oběhu je právě jen otázka, zda jsou splněny předpoklady pro propuštění zboží do tohoto režimu.
Žalovaný se tedy v posuzovaném případě nemohl rozhodnutím o propuštění zboží dopustit
chyby přičitatelné aktivnímu jednání.
Stěžovatel v žalobě nenamítal chybu spočívající v pasivitě žalovaného, a v kasační
stížnosti pouze uvádí, že celní prohlášení poskytovalo takový popis zboží, že celní úřad měl
možnost zjistit, že došlo k nesprávnému sazebnímu zařazení. Nejvyšší správní soud
k tomu podotýká, že městský soud se v obecné rovině zabýval i tím, kdy může chyba celních
orgánů spočívat v pasivním chování (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 – 96), městský soud však neshledal, že by nastala situace
pro aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání
tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou
nepřípustné.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud neshledal, že by v daném případě byl naplněn jakýkoliv kasační
důvod. S posouzením a postupem městského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil,
a proto kasační stížnost stěžovatele ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Výroky o nákladech řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné
důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl
tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu