ECLI:CZ:NSS:2014:6.APS.9.2013:25
sp. zn. 6 Aps 9/2013 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: P. T.,
zastoupené Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem
třída Kosmonautů 189/10, Olomouc, týkající se žaloby proti zásahu žalované, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2013, č. j. 22 A 47/2012 - 117,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2013, č. j. 22 A 47/2012 - 117,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předcházející řízení před správními soudy
[1] Žalobkyně se žalobou ze dne 2. 4. 2012 domáhala určení, že byl zásah žalované
spočívající ve vykázání žalobkyně ze společného obydlí dne 22. 2. 2012 nezákonný.
[2] První rozsudek Krajského soudu v Ostravě (č. j. 22 A 47/2012 - 60 ze dne 27. 9. 2012),
jenž žalobě vyhověl, byl ke kasační stížnosti žalované rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2013, č. j. 6 As 62/2012 - 18, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
[3] Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“) nepřezkoumatelným, neboť posuzoval zákonnost zásahu žalované v podobě vykázání
stěžovatelky ze společného obydlí podle §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“), prizmatem požadavků kladených
na vydání předběžného opatření podle §76b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ačkoli jde o kvalitativně různá opatření,
která jsou odlišná i co do podmínek aplikace. Zdůraznil, že se provedení vykázání musí zakládat
na objektivních skutečnostech vytvářejících důvodný předpoklad budoucího nežádoucího útoku
násilné osoby vůči osobě ohrožené, zatímco u předběžného opatření musí být dána sama existence
takového ohrožení. Poukázal na skutečnost, že vymezení podmínek pro vykázání podle zákona
o Policii se neshoduje s vymezením domácího násilí podle nauky, zejména nemusí být
vždy splněn požadavek dlouhodobosti a opakovanosti útoků a k vykázání lze přikročit třeba
již při prvním útoku, který je ovšem obzvláště intenzivní. Policejní vykázání má preventivní
povahu, jeho účelem je předejít (dalším) nebezpečným útokům násilné osoby vůči ohrožené
osobě. Nejvyšší správní soud shrnul, že provedení vykázání se nemůže zakládat kupříkladu
pouze na subjektivních informacích a výpovědích ohrožené osoby, které nejsou podloženy
objektivními skutečnostmi; nicméně takovými skutečnostmi, které mohou sloužit jako rozumný
podklad pro vykázání, mohou být například i viditelná zranění ohrožené osoby, výpovědi sousedů
atd. V žádném případě po zasahujících policistech nelze vyžadovat, aby před přikročením
k vykázání nabyli úplné jistoty, že pokud násilná osoba nebude vykázána, dopustí se
nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku
proti lidské důstojnosti ohrožené osoby, neboť to by vedlo k naprosté neaplikovatelnosti
tohoto institutu (srov. odstavec [17] předcházejícího rozsudku NSS).
[4] Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že je úkolem správního soudu učinit
si co nejúplnější představu o relevantních okolnostech vykázání, k čemuž zpravidla nebude stačit
toliko obsah žaloby a písemné potvrzení o vykázání, a často bude třeba provést dokazování
před soudem (včetně svědeckých výpovědí všech aktérů vykázání – zasahujících policistů,
ohrožené osoby, vykázané osoby, nezúčastněné osoby přítomné vykázání, event. i dalších osob).
Hodnocení je třeba provést i s ohledem na informace, s kterými disponovali či mohli a měli
disponovat zasahující policisté v době, kdy se rozhodovali o provedení zásahu. V rámci
hodnocení jednání a možností policistů v dané situaci je třeba zohlednit i to, zda museli konat
v časové tísni či ne a zda si v době vykázání mohli bez nepřiměřených obtíží a časové prodlevy
opatřit další relevantní (objektivní) informace, aniž by tím popřeli smysl institutu vykázání
(viz odstavec [18] předcházejícího rozsudku NSS).
[5] Krajský soud poté zásah žalované znovu přezkoumal a dospěl opětovně k závěru,
že žaloba je důvodná. Ze spisového materiálu žalované a Magistrátu města Přerova zjistil,
že poprvé žalovanou kontaktovala dne 4. 1. 2012 žalobkyně, když oznámila napadení manželem
téhož dne v 16.00 hodin v jejich společném bytě. Následovala oznámení manžela žalobkyně
o jejích útocích ve dnech 25. 1., 26. 1., 21. 2. a 22. 2. 2012. Krajský soud vzal v úvahu
ještě protokoly o podání vysvětlení sepsané pouze s manželem žalobkyně (včetně tzv. otázek
SARA, certifikovaného diagnostického manuálu) a lékařskou zprávu z 25. 1. 2012, podle níž měl
manžel žalobkyně toho dne hematom pod pravým okem, mnohočetné pohmožděniny
s hematomy po celých zádech, podlitiny ve vlasaté části hlavy, škrábance na krku a krevní tlak
150/100. Veškerá oznámení žalobkyně a jejího manžela byla přestupkovým orgánem odložena,
neboť nikdy nebyl podán návrh na projednání přestupku. Před vykázáním bylo provedeno
prověření u sousedů, kdy nikdo z dotázaných neslyšel z bytu manželů křik ani hluk. Při jednání
byl konstatován obsah spisu a podání účastníků, včetně vyjádření žalobkyně doručeného soudu
dne 14. 8. 2013, v němž předestírá svoji verzi události, značně se lišící od skutečností uvedených
v oznámení manžela žalobkyně i potvrzení o vykázání. Žalobkyně k důkazu navrhla
svoji účastnickou výpověď, fotografie zranění po napadení manželem, lékařské zprávy
ze 4. 1. a 14. 3. 2012, listiny týkající se následných rodinněprávních řízení a záznamy o podání
vysvětlení žalobkyní na policii ze dne 4. 1. a 14. 3. 2012.
[6] Krajský soud své rozhodnutí opřel o zjištění, že žalovaná neměla při své úvaze
v rozhodnou dobu kromě vysvětlení manžela žalobkyně (ohrožené osoby) žádné poznatky o tom,
že by mu hrozilo napadení ze strany žalobkyně. Důvodnost jeho obavy z napadení nebyla
nijak verifikována, tzn. nebyly tu žádné konkrétní objektivní skutečnosti, které by svědčily
o pravděpodobnosti budoucího útoku žalobkyně (řádně zjištěná zranění manžela stěžovatelky,
pozitivní zjištění ze šetření u sousedů apod.), krom těch téměř měsíc starých (lékařská zpráva
ze dne 25. 1. 2012) za situace, kdy po tuto dobu spolu manželé bez jakýchkoli oznámení sdíleli
byt. Zprávu o zraněních manžela žalobkyně z 25. 1. 2012 považoval krajský soud pro závěry
žalované za nedostačující, neboť dokládá události 28 dnů staré, tedy nikoli bezprostředně
předcházející vykázání. V únoru 2012 tu žádná lékařská zpráva o zraněních ohrožené osoby
nebyla, ohledání poranění policisty nebylo provedeno a nikdo z dotázaných sousedů neslyšel
z bytu manželů křik ani hluk. Důkazy navrhované žalobkyní krajský soud neprovedl,
protože nemohly nikterak objasnit skutkový stav rozhodný pro posouzení věci.
Ani k výslovnému dotazu soudu při jednání nebyly další důkazní návrhy vzneseny, proto soud
další důkazy neprovedl a omezil se na zjištění, která měl k dispozici.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[7] Proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost žalovaná
(dále též „stěžovatelka“). Namítala, že krajský soud v novém rozsudku pouze převzal
svou původní argumentaci s tím rozdílem, že aplikoval příslušné ustanovení zákona o Policii ČR,
ale k učinění si co nejúplnější představy o relevantních okolnostech vykázání žádný úkon
ani dokazování neprovedl. Rozhodnutí deklarující nezákonnost vykázání bylo ovlivněno
jeho výhodou časového odstupu a nevycházelo výhradně z informací a skutečností,
na jejichž základě policisté jednali, navíc soud nezohlednil, že i během zákroku policistů byla
žalobkyně hysterická a i před nimi napadala svého manžela, což je jasným důkazem aktivního
násilí z její strany. Krajský soud se nevypořádal s interpretací události ve vyjádření žalobkyně
doručeném soudu dne 14. 8. 2013, kde uvedla, že po celou dobu jednala bez emocí, mluvila tiše
a plně spolupracovala s policisty. To je však v přímém rozporu s úředními záznamy policistů
na místě, kteří popsali její jednání jako hysterické, provázené křikem a napadáním manžela.
[8] Stěžovatelka zdůraznila, že podmínky vykázání podle §44 odst. 1 zákona o Policii ČR
se plně nekryjí s vymezením domácího násilí podle nauky (obligatorně není vyžadována
opakovanost ani dlouhodobost). Příslovce zejména v textu tohoto ustanovení předpokládá,
že existence předcházejících útoků nemusí být jediným kritériem, na jehož základě policista
situaci posuzuje. Dalšími významnými rizikovými faktory, ze kterých může plynout obava
z opakování útoku, mohou být: zvláště surový způsob provedení útoku, napadání ohrožené
osoby, jakož i výhrůžky vůči ohrožené osobě i za přítomnosti policie (jako tomu bylo
podle jejího mínění v tomto případě) apod. Přípustnost realizace vykázání nelze omezovat
pouze na skupinu plně rozvinutých případů domácího násilí a ve specifických odůvodněných
případech právní řád nevylučuje vykázání i pro ojedinělý vážný incident násilí vůči blízké osobě,
pokud policista v konkrétní situaci vzhledem k nebezpečnosti útoku a s přihlédnutím k riziku
jeho opakování dospěje k předsvědčení, že zvolení jiného postupu by konkrétní osobě
neposkytlo dostatečnou ochranu. Stěžovatelka na podporu správnosti svého postupu
také poukázala na závazný pokyn policejního prezidenta č. 166/2009 o provádění vykázání
a oficiální stanovisko odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ze dne 15. 12. 2011
č. j. MV-138545-2/OBP-2011, kde jsou obsaženy praktické postupy a doporučení pro provádění
vykázání.
[9] Stěžovatelka shrnula skutkový stav, z jakého vycházela (čtyři oznámení ze strany manžela
žalobkyně včetně jím předložené lékařské zprávy a poznatky z úřední činnosti o dlouhodobě
konfliktním soužití manželů), a dodala, že charakter a rozsah zranění popsaných v lékařské zprávě
odpovídal mechanismu předchozího útoku popsaného manželem žalobkyně (údery kuchyňským
válečkem, který lze podle jejího mínění v podmínkách konkrétní situace považovat za zbraň).
Vzhledem k opakovanosti a intenzitě útoků žalobkyně nepovažovala při řešení posledního,
čtvrtého konfliktu, na rozdíl od krajského soudu lékařskou zprávu za bezvýznamnou,
ale za mimořádně důležitý důkaz. Krajský soud nesprávně vázal existenci zranění manžela
jako významné indicie na incident bezprostředně předcházející vykázání. Stěžovatelka zdůraznila,
že vykázání má preventivní povahu a jeho účelem je předejít (dalším) nebezpečným útokům.
Rozporovala závěr krajského soudu o nedostatečnosti shromážděných skutkových zjištění
pro vznik důvodného předpokladu pro zásah a vytýkala mu, že „v rozporu s právním názorem
Nejvyššího správního soudu vyžadoval další verifikaci (tedy ověření, potvrzení)“. Odkázala
na jiný rozsudek krajského soudu v obdobné věci, podle něhož k aplikaci tohoto institutu musí
dojít již při existenci pouhých indicií o tom, že určité osobě hrozí nebezpečí ze strany osoby,
s níž sdílí společnou domácnost, aby nebyl zcela popřen jeho smysl a účel (rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013 č. j. 10 A 100/2013 - 56). Navrhla zrušení rozsudku krajského
soudu a vrácení věci tomto soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalobkyně s argumenty uvedenými v kasační stížnosti nesouhlasila a uvedla, že není
pravdou, že by krajský soud nedostál požadavkům na soudní přezkum, neboť ten vyzval
obě strany k předložení dalších důkazů. Zatímco žalobkyně předložila vyjádření a navrhla
několik důkazů, žalovaná žádný návrh na doplnění dokazování nevznesla. Pokud žalovaná
tohoto svého práva nevyužila, jsou její námitky ohledně pasivity krajského soudu při přezkumu
irelevantní. Uvedla, že na žalobě trvá a vytýkala žalované, že postupovala jednostranně,
když na základě oznámení žalobkyně, že ji manžel napadl, jeho kontaktovala, ale později,
když napadení oznamoval manžel, takto nepostupovala. Neprovedla žádná šetření za účelem
odůvodnění zásahu, jenž měl zásadní vliv na vývoj vztahů a následná řízení (zejména ve věci
výchovy dcery). Popřela tvrzení žalované, že se chovala hystericky a napadala manžela v průběhu
zásahu policie, a považovala je za účelové. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšší správním soudem
A/ Přípustnost kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas [§106 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§102 s. ř. s.). Přípustnost
kasační stížnosti v tomto konkrétním případě však Nejvyšší správní soud posuzoval i ve světle
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost, která směřuje proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem, nepřípustná; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[12] V nyní posuzované věci jde o opakovanou kasační stížnost žalované podanou poté,
co Nejvyšší správní soud již jednou rozhodnutí krajského soudu pro vadu řízení zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Stěžovatelka primárně tvrdí, že krajský soud nedostál požadavkům formulovaným
Nejvyšší správním soudem, neboť neprovedl žádný úkon ani dokazování k získání představy
o podstatných okolnostech vykázání. Další její námitky mířily do právního posouzení
těch skutečností, jež doposud tvořily skutkový základ pro úvahu o zákonnosti zásahu žalované,
a to v tom smyslu, že byly pro takový závěr dostačující. Krajskému soudu ještě vytýkala,
že se v rozsudku nevypořádal s protichůdnými tvrzeními žalobkyně a policistů ohledně
jejího chování přímo při realizaci vykázání.
[14] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. brání tomu, aby účastník řízení brojil
proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru Nejvyššího
správního soudu v předcházejícím zrušujícím rozsudku: „Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem
závazně posouzeným“ (srov. usnesení č. j. 1 As 79/2009 – 165 ze dne 22. 3. 2011, dostupné
na www.nssoud.cz, stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na něž je
v tomto rozsudku odkazováno). Výslovně však připouští nový přezkum tam, kde má stěžovatel
za to, že rozhodnutí krajského soudu je vadné proto, že tento soud nerespektoval závazný právní
názor vyjádřený v předchozím zrušujícím rozhodnutí.
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že jádrem jeho předchozího rozsudku je právní názor,
že lze brát v potaz výhradně kritéria stanovená v §44 zákona o Policii, jež je třeba v obecné
rovině vykládat naznačeným způsobem. Kasační námitky žalované napadající nesprávné právní
posouzení jsou tedy v zásadě přípustné, neboť Nejvyšší správní soud poprvé rozsudek
krajského soudu zrušil z úřední povinnosti pro vadu řízení, aniž se mohl věcně vyjádřit
k jejich opodstatněnosti. Předpokladem pro přezkum právních závěrů krajského soudu bylo,
že budou vystavěny na interpretaci ustanovení, jež na řešenou věc skutečně dopadá, což bylo
naplněno až v nyní přezkoumávaném rozsudku. K důvodnosti námitek žalované, jak byly
formulovány v této kasační stížnosti, se Nejvyšší správní soud vysloví poprvé, takže konkurence
s dříve v této věci vysloveným právním názorem nepřipadá v úvahu.
[16] Nejvyšší správní soud za této situace shledal kasační stížnost žalované přípustnou,
napadený rozsudek v mezích uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
B/ Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[17] První kasační námitkou stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že podle pokynu
Nejvyššího správního soudu aplikoval na daný případ již správně ustanovení §44 zákona o Policii
ČR, ale k učinění si co nejúplnější představy o relevantních okolnostech vykázání neprovedl
žádný úkon ani dokazování a setrval na své původní argumentaci.
[18] Ačkoli stěžovatelka tento důvod kasační stížnosti neoznačila příslušným zákonným
ustanovením, lze jej podle jeho obsahu posoudit jako námitku tzv. jiné vady řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
[19] Řízení o zásahové žalobě je podle své povahy řízením návrhovým, a dispoziční zásada,
jež je pro správní soudnictví typická, se zde projevuje tím, že strana žalující přináší spor
před správní soud, určuje tedy jeho předmět a přirozeně může také žalobu vzít zpět.
Svými procesními kroky, zejména tvrzeními a důkazními návrhy, pak významně modeluje průběh
řízení. Je na ní, aby namítala, že zásah proti ní byl nezákonný, neboť správně zjištěný skutkový
stav byl nesprávně právně posouzen (vyhodnocen), to znamená, že vznáší argumenty pro závěr
o tom, že v době, kdy policisté zvažovali provedení zásahu, nepředstavoval zjištěný skutkový stav
dostatečný podklad pro jeho realizaci, což de facto způsobilo jeho nezákonnost. Do této kategorie
spadá také situace, kdy skutková zjištění jsou nedostatečná. Žalobce může namítat
také nezákonnost zásahu pramenící z toho, že zasahující správní orgán vycházel z chybně
zjištěného skutkového stavu. Také žalovaná strana má právo na tvrzení žaloby reagovat
protitvrzeními a opřít je o vlastní důkazní návrhy.
[20] Řízení o ochraně před nezákonným zásahem se výrazně liší od řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s., kde se dispoziční zásada, doplněná
zásadou koncentrační, projevuje v celé šíři. Soud rozhodující o zásahové žalobě,
i když samostatně a zcela nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných
správním orgánem, nemůže na zjištěné skutkové deficity reagovat tím, že uloží správnímu orgánu
jejich odstranění či nahrazení, případně doplnění skutkového podkladu. Zjištění takových
nedostatků má bez dalšího za následek deklarování nezákonnosti posuzovaného zásahu,
tedy úspěch žaloby. Podstatou tohoto typu řízení není náprava ve smyslu odklizení vadného aktu
(jako řešení samo o sobě; případně vytvoření předpokladu pro vydání rozhodnutí nového,
bezvadného), nýbrž deklarace, že došlo k nezákonnosti. Pro žalobce to může mít význam
v rovině morální, ale takový výrok může významně pomoci při domáhání se náhrady škody
způsobené státním orgánem [podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].
[21] Podle §84 odst. 3 písm. c) s. ř. s. je žalobce povinen v řízení o ochraně před nezákonným
zásahem v žalobě označit důkazy, jichž se dovolává. Soud pak na základě §52 odst. 1 s. ř. s.
rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. U tohoto typu
žaloby, tj. o určení nezákonnosti zásahu (§82 s. ř. s. in fine) soud rozhoduje podle skutkového
stavu, který tu byl v okamžiku provedení zásahu. Soubor skutkových okolností, které měla
(či za daných okolností mohla a měla mít) žalovaná v okamžiku bezprostředně předcházejícímu
provedení zásahu k dispozici, tvoří podklad pro následné hodnocení, zda provedení vykázání
ze společného obydlí bylo zákonné či ne.
[22] Úprava dokazování je v soudním řádu správním velmi kusá, takže se podle §64
přiměřeně použijí ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu, konkrétně §120
a násl. o. s. ř. Uplatní se tedy v §132 o. s. ř. zakotvená zásada volného hodnocení důkazů,
podle níž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ustanovení
§77 odst. 2 s. ř. s. o oprávnění soudu zopakovat či doplnit důkazy provedené správním orgánem
se nepoužije, neboť se vztahuje k řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů (zásahu
žádné řízení v obvyklém slova smyslu nepředchází, takže se v předsoudní fázi ani neprovádějí
důkazy).
[23] V části týkající se přípustnosti kasační stížnosti již Nejvyšší správní soud naznačil,
že instrukce v odstavcích [17], [18] a [19] jeho předcházejícího zrušujícího rozsudku nemají
povahu závazného právního názoru. Jde spíše o načrtnutí směru, kudy by se v novém řízení měly
úvahy krajského soudu ubírat, a to nelze stricto sensu považovat za závazný právní názor,
který musí být bezvýhradně následován, neboť závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím
rozsudku je zhmotněním smyslu kasačního přezkumu a odrazem instanční hierarchie soudů.
[24] Na druhou stranu svůj smysl a nezpochybnitelnou relevanci taková pravidla mají,
a proto je soud, jemuž jsou adresována, nemůže bez dalšího pominout. Podle jejich rácia,
jak plyne z textu zmíněných pasáží, je správní soud povinen takovým pokynům vyhovět
a pouze usoudí-li, že je zapotřebí se od nich odchýlit a některý „doporučený“ úkon či úvahu
provést v konkrétní situaci nehodlá, musí předestřít důvody, které ho k tomu vedly. Takové pojetí
dokládají zejména výrazy jako „musí (si) učinit co nejúplnější představu o relevantních okolnostech
vykázání“, „zpravidla nebude stačit toliko obsah žaloby a písemné potvrzení o vykázání“, „začasté bude nutno
před soudem provádět dokazování“ či „v rámci hodnocení jednání a možností policistů (…) je přitom třeba
zohlednit například i to, zda (…)“.
[25] Ze správního spisu není patrno, jaká byla atmosféra v bytě manželů v okamžiku,
kdy se tam dostavili příslušníci policie k provedení vykázání. Až v rámci řízení před správním
soudem tvrdila žalovaná (ve vyjádření k žalobě ze dne 4. 6. 2012), že se žalobkyně chovala
hystericky a napadala a urážela svého manžela za přítomnosti policistů. Tuto skutečnost
pak žalovaná řadila mezi ty, jež vytvořily podle jejího mínění rozumný základ pro zásah.
Žalobkyně naopak ve svém vyjádření ze srpna 2013 tvrdila, že se chovala klidně, mluvila tiše
a s policisty spolupracovala. Je zřejmé, že mezi účastníky je ohledně této skutečnosti rozpor.
Je velmi pravděpodobné, že světlo do t éto záležitosti by mohl vnést výslech osob, jež byly
přítomny na místě (kupř. zasahující policisté, strážník městské policie přibraný jako nezúčastněná
osoba).
[26] Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud za dané situace dokazování k získání
„co nejúplnější představy o relevantních okolnostech vykázání“ provést měl. Podstatou
rozhodnutí krajského soudu je totiž závěr, že ze souhrnu skutkových podkladů, jež má
k dispozici, plyne, že stěžovatelka neměla dostatek skutkových zjištění, které by nasvědčovaly
pravděpodobnosti budoucího útoku žalobkyně. Právě ve spojení s tímto výsledkem zhodnocení
shromážděných zjištění je neudržitelný postoj soudu rezignující na možnost provést k důkazu
výslechy osob, které vykázání byly přítomny, jež by mohly poskytnout další skutková zjištění
(jejich přínos pro úvahy o zákonnosti zásahu by pak byl vyplynul z hodnocení podle zásad
uvedených v §132 o. s. ř.). Nově získaná skutková zjištění by pak ve spojení s těmi nemnoha
ostatními pravděpodobně přispěla ke zpevnění skutkového základu pro úvahu o zákonnosti
(či nezákonnosti) vykázání, jakož i k vypořádání protichůdných tvrzení stran o chování žalobkyně
vůči jejímu manželu při provádění vykázání.
[27] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že z logiky věci plyne, že pokus o opatření dalších
skutkových zjištění prostřednictvím dokazování před soudem postrádá smysl naopak
pouze v situaci, kdy soud dospěje k závěru, že má dostatek skutkových zjištění, z nichž může
vyvodit závěr o zákonnosti vykázání (plyne z nich důvodná obava z budoucího útoku). Prohlásit
soubor shromážděných skutkových zjištění za postačující pro závěr o tom, že žalovaná neměla
dostatek skutkových zjištění k závěru o existenci důvodné obavy z útoku, a proto byl její zásah
nezákonný, je rovněž možné, ale ovšem až poté, co vyšel naprázdno pokus dokazováním
ozřejmit, jaký skutkový podklad měla stěžovatelka reálně k dispozici v okamžiku,
kdy se rozhodovala, zda zasáhne.
[28] Krajský soud se omezil na hodnocení pouze těch skutečností, jež byly patrny z potvrzení
o vykázání. Vyhodnotil je jako insuficientní pro závěr o zákonnosti vykázání, avšak dokazování
při jednání neprovedl, přestože měl z vyjádření účastníků povědomí o tom, že zde mohou být
ještě další významné skutečnosti, aniž by v rozhodnutí vysvětlil důvody pro takový odklon
od instrukce vyjádřené v předcházejícím rozsudku zdejšího soudu. Odkaz na nedostatek
důkazních návrhů stran takovým dostatečným důvodem není. Toto řízení totiž není koncipováno
tak, že by soud byl důkazními návrhy stran vázán. Naopak může, nastane-li taková potřeba,
provést i důkazy jiné, než vyplynuly z návrhů účastníků. Proto ani procesní pasivita účastníků
řízení, pokud jde o důkazní návrhy, nevede sama o sobě k neúspěchu ve věci, takříkajíc
„pro neunesení důkazního břemene ohledně vlastních tvrzení“. Z výše vyložených důvodů je
třeba u tohoto typu žaloby, jakkoli to není ve správním soudnictví obvyklé, akcentovat v postupu
soudu nalézací a vyšetřovací (inkviziční) prvky. Krajský soud je totiž prvním orgánem, který je
povolán ve svém rozhodnutí vyjádřit všechny relevantní skutkové důvody, jež vedly k vykázání,
neboť potvrzení o vykázání je ze zákona ve vyčerpávající míře obsahovat nemusí.
[29] V této souvislosti je potřeba poukázat také na nutnost provedení úvahy, zda policisté
museli jednat v časové tísni nebo ne a zda si v době vykázání mohli bez nepřiměřených obtíží
a časové prodlevy opatřit další relevantní (objektivní) informace, aniž by tím popřeli smysl
institutu vykázání. Výsledek takové úvahy totiž napomáhá stanovit rozumnou míru,
korespondující s konkrétními, jedinečnými okolnostmi, pokud jde o dostatek či nedostatek
skutkových podkladů pro vykázání. Při jednání v časové tísni zpravidla bude stačit
pro rozhodnutí zasáhnout méně skutkových zjištění, s nižším standardem jejich podepření
objektivními skutečnostmi (např. policisté vstupují do obydlí na základě anonymního oznámení
třetí osoby, že právě probíhá násilná potyčka mezi spolu žijícími osobami). Naopak situace,
jež není tolik „akutní“, kdy se např. ohrožená osoba dostaví na policejní služebnu, kde popíše
svou situaci, a nemá silný důvod se do společného obydlí opět ihned vrátit nebo se násilná osoba
v obydlí nenachází a její návrat připadá v úvahu až za 2 či 3 dny nebo není známo, kdy se vrátí),
vytváří policii prostor pro verifikaci prvotně sdělených údajů a opatření dostatku zjištění
za účelem ověření, zda je předpoklad hrozícího útoku možno považovat za důvodný. Policisté
přitom nemohou bezdůvodně rezignovat na potřebu ověření existence předpokladů
pro provedení zásahu, je-li to v konkrétním případě objektivně možné (tzn. dovolují-li
to okolnosti a současně nebude zcela popřen smysl institutu vykázání).
[30] Jde o zcela zásadní požadavek, který byl zřetelně vyjádřen v předcházejícím rozhodnutí
zdejšího soudu v této věci, ale krajský soud na něj nijak nereagoval a z odůvodnění
jeho rozhodnutí se nepodává, že by nějakou úvahu v tomto směru provedl.
[31] Pokud jde o „vnitřní složení“ skutkového základu (z hlediska nezbytné kvantity a kvality
skutkových zjištění), jejž má mít policie před zásahem k dispozici, Nejvyšší správní soud obecně
podotýká, že je možno vyjít z kompenzačního principu. Nedostatek skutkových podkladů,
jež bylo možné (či se podařilo) v daný okamžik shromáždit k tomu, aby mohl být učiněn závěr
o důvodnosti předpokladu hrozícího násilného jednání, musí být vyvážen věrohodností a vnitřní
bezrozporností vysvětlení podaného ohroženou osobou (obdobně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 12. 2013, č. j. 9 Aps 11/2013 - 39).
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když se spokojil
pouze se skutečnostmi patrnými ze správního spisu, jež však vyhodnotil jako jednostranné
a neposkytující dostatečný podklad pro provedení vykázání, avšak neprovedl důkazy,
jež by mohly přispět k získání úplnější představy o okolnostech vykázání. Při absenci dalších
důkazních návrhů účastníků řízení měl sám rozhodnout o provedení důkazů potřebných
pro náležité zjištění relevantních okolností případu. Teprve jejich vyhodnocení ve vzájemné
souvislosti i v porovnání s tím, co uváděli účastníci a co je obsahem správního spisu, se mělo stát
podkladem pro právní úvahu o zákonnosti či nezákonnosti provedení vykázání. Krajský soud
ani nezkoumal, zda policisté museli jednat v časové tísni, zda si v rozhodné době mohli
bez nepřiměřených obtíží a časové prodlevy opatřit relevantní (objektivní) informace,
jak mu to v předcházejícím rozsudku uložil Nejvyšší správní soud.
[33] Zdejší soud si je dobře vědom toho, že časový odstup od posuzované události (více než 2
roky) negativně ovlivní „výtěžnost“ dokazování před soudem. Je však (kontinuálně, jak plyne
z jeho předchozího rozhodnutí) přesvědčen, že vzhledem k obsahu vyjádření stran sporu
v jeho průběhu jde o krok nezbytný pro vyplnění obrysů případu, i když lepšího efektu by velmi
pravděpodobně muselo být dosaženo v době, kdy se případ „na stole“ krajského soudu ocitl
poprvé. Teze o nutnosti provést dokazování platí pochopitelně při dodržení předpokladů
vysvětlených v odstavcích [26] až [28] tohoto rozsudku.
[34] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal tuto kasační námitku důvodnou, zrušil rozsudek
krajského soudu opět pro vadu řízení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a dále se nezabýval
námitkami žalované, jež směřovaly do právního posouzení věci [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Krajský soud poté, co vyhodnotí výsledky dokazování, znovu zváží naplnění předpokladů
pro provedení vykázání uvedených v §44 zákona o Policii ČR. Ty lze případně poté učinit
prostřednictvím kasační stížnosti předmětem přezkumu. V dalším řízení je dle §110 odst. 4
krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (zejména v odst. [32] a [34]).
[35] Výše bylo popsáno, že nové právní posouzení se (zřejmě) neobejde bez doplnění
dokazování, ale v zájmu dodržení zásady hospodárnosti řízení se Nejvyšší správní soud
nad rámec rozhodovacích důvodů již nyní vyjádří k významu lékařské zprávy o zraněních
manžela žalobkyně, a to z pohledu kasační námitky tvrdící, že ji krajský soud mylně považoval
za pominutelnou, neboť se časově nevázala k incidentu bezprostředně předcházejícímu vykázání.
[36] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tato lékařská zpráva svou vypovídací hodnotu
má, i když ji manžel žalobkyně předložil k doložení napadení ze dne 25. 1. 2012, tj. téměř měsíc
před zásahem policie. Přinejmenším dokazuje, že manžel žalobkyně několik týdnů předtím utrpěl
určitá zranění, u nichž je třeba porovnat jejich charakter a mechanismus vzniku. Z toho je možné
usuzovat jak na původce zranění, tak i na způsob vedení útoku, což jsou nepochybně indicie,
jež musejí být zvažovány při posuzování věrohodnosti výpovědi osoby, jež žádá o poskytnutí
ochrany. I zde však ční jisté rozpory, jež by se soud měl pokusit odstranit – zatímco v kasační
stížnosti (v nové i té předchozí) žalovaná tvrdí, že poranění odpovídají úderům kuchyňským
válečkem, v úředním záznamu o vykázání, vycházejícím z výpovědi manžela žalobkyně, se hovoří
o ovladači. Zda byla zranění způsobena jedním či druhým předmětem je přitom podstatné,
neboť každý z nich má řádově jiný potenciál způsobit vážná zranění, je-li použit jako zbraň.
[37] Nejvyšší správní soud rovněž nemůže přijmout konstatování krajského soudu
v napadeném rozsudku, že manželé spolu po 25. 1. 2012, kdy manžel žalobkyně lékařskou
zprávou dokládal utrpěná poranění, sdíleli bez jakýchkoli oznámení jeden byt. Takové vyjádření
nemá oporu ve spise a v dalším řízení z něj nebude možné vycházet,
neboť ze zaprotokolovaných výpovědí manžela žalované plyne, že v mezidobí oznámil útoky
další (26. 1. a 21. 2. 2012).
[38] K odkazu stěžovatelky na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013
č. j. 10 A 100/2013 - 56 Nejvyšší správní soud upozorňuje, že tento byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2013, č. j. 9 Aps 11/2013 - 39. Pokud jde o povahu
skutečností zakládajících důvodný předpoklad hrozícího útoku, a tedy dostatečnost
zde popsaného základu pro vykázání, však Nejvyšší správní soud názor zaujatý Městským
soudem v Praze potvrdil (důvody ke kasaci záležely v procesních pochybeních žalované).
[39] Tvrzení žalobkyně uvedená ve vyjádření ke kasační stížnosti, jejichž podstatou jsou
výhrady vůči postupu žalované v době před provedením vykázání (od 4. 1. 2012), nejsou
pro meritorní posouzení relevantní. Žalobkyně považovala předestřené skutečnosti
za jednostranné v tom smyslu, že žalovaná po oznámení napadení žalobkyně jejího manžela
kontaktovala a poskytla mu možnost se k věci vyjádřit, zatímco o dalších čtyřech oznámeních
o napadení, učiněných manželem žalobkyně, ona zpravena nebyla. Soud by tyto okolnosti mohl
zohlednit pouze v tom smyslu, že ilustrují, jaké informace a z jakých zdrojů žalovaná v době
zásahu měla. Postup policie jako takový, jeho oprávněnost či vhodnost v tomto řízení hodnotit
nelze. Stejně tak je pro závěr o zákonnosti provedení vykázání irelevantní, že mělo vliv na vývoj
vztahů a ovlivnil i následná řízení. Tento důsledek lze přičíst povaze tohoto institutu a samotné
existenci konfliktu mezi manžely. To, že vykázání ze společného obydlí představuje citelný zásah
do práv vykazované osoby, soud nezpochybňuje – v hodnocení jeho zákonnosti ve smyslu
prověření existence zákonných předpokladů pro jeho provedení však nemůže hrát roli žádná
ze skutečností, které nastaly později (svěření dítěte do péče otce apod.).
[40] Mimo rozhodovací důvody Nejvyšší správní soud považuje za vhodné či spíše nutné
podotknout, že rozhodnutí správního soudu o zásahové žalobě je třeba chápat pouze a jedině
jako výsledek posouzení naplnění zákonných kritérií pro postup policie podle §44 zákona
o Policii z pohledu žalobních tvrzení. To je jeho pravou podstatou, nikoli snad závěr o tom,
že se žalobkyně dopouštěla či nedopouštěla na svém manželu (domácího) násilí.
Takové rozhodnutí soudu se nemá stát dalším „trumfem“ ve sporech partnerů o budoucí
uspořádání jejich vztahů k nezletilé dceři. Výsledek řízení totiž nevypovídá nic o povaze
či založení jeho aktérů. Jelikož zákonnou podmínkou pro provedení vykázání ze společného
obydlí je toliko „důvodný předpoklad“ budoucího násilného jednání vykázané osoby, není namístě
podlehnout dojmu, že bylo prokázáno, že k nebezpečnému útoku by bez zásahu policie skutečně
došlo.
[41] V novém rozhodnutí krajský soud v souladu s §110 odst. 3 větou prvou s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu