ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.101.2019:28
sp. zn. 6 As 101/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce:
ABL Brožek Leoš s.r.o., IČ 27162494, sídlem Chocenice 7, Břežany, zastoupený
JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, sídlem náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, Praha 3,
proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. ledna 2017 č. j. 418/2016-110-SDNA/3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
11. dubna 2019 č. j. 30 A 44/2017 - 63,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2019 č. j. 30 A 44/2017 - 63 se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce provozuje silniční motorovou nákladní dopravu. Při policejní kontrole jednoho
z jeho vozidel provedené dne 10. srpna 2014 v pozdních večerních hodinách bylo zjištěno,
že řidič měl na snímači otáček kardanové hřídele vozidla umístěný magnet, který tento snímač
vyřadil z činnosti, a digitální tachograf tedy zaznamenával odpočinek i po dobu řízení. Krajský
úřad Jihomoravského kraje (dále jen „dopravní úřad“) proto se žalobcem zahájil správní řízení
a rozhodnutím ze dne 24. listopadu 2014 č. j. JMK 100056/2014 žalobci uložil pokutu ve výši
149 000 Kč za spáchání správního deliktu podle §35 odst. 2 písm. h) zákona č. 111/1994 Sb.,
o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, jehož se žalobce dopustil tím, že nezajistil,
aby jeho řidič v dopravě provozované v rámci Evropské unie vedl řádně záznam o době
řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a údaj o době odpočinku, jak mu ukládá §3 odst. 2
písm. a) zákona o silniční dopravě ve spojení s nařízením Rady (EHS) č. 3821/85 ze dne
20. prosince 1985 o záznamovém zařízení v silniční dopravě. Řidič totiž ovlivňoval správnou
činnost snímače impulsů KITAS digitálního záznamového zařízení (tachografu) nákladního
vozidla s návěsem pomocí magnetu tak, že na kartu řidiče byl zaznamenáván odpočinek v době,
kdy řidič prokazatelně řídil a byl za účelem provedení kontroly zastaven policejní hlídkou.
Používání magnetu na tachografu označil dopravní úřad za velmi závažné porušení zákona. Dále
zdůraznil, že pochybení žalobce má přesah i do unijního práva, přičemž členské státy jsou
povinny postihovat porušení povinností vyplývajících z unijního práva dostatečně efektivními
sankcemi. Nutnost uložit poutu ve výši, která bude citelným zásahem do majetkové sféry žalobce,
vyplývá též z preventivního účelu správního trestání. Dopravní úřad též hodnotil, zda uložená
pokuta nebude mít na žalobce likvidační dopad. Na základě těchto úvah dospěl k závěru,
že pokuta ve výši nedosahující ani 30 % zákonné sazby je účinnou, přiměřenou a odrazující
sankcí za správní delikt žalobce, kterou dopravní úřad ukládá i v jiných obdobných případech.
[2] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví formulačně upravil výrok rozhodnutí
dopravního úřadu a snížil uloženou pokutu na 85 000 Kč, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí
potvrdil. Nepřisvědčil námitkám žalobce, že měl dopravní úřad při stanovení výše pokuty
přihlížet k jejím sociálním dopadům (možnosti regresu žalobce vůči jeho zaměstnanci podle
pracovněprávních předpisů) a že v jiných zemích Evropské unie jsou za typově stejné delikty
ukládány mnohem nižší pokuty. Žalovaný neshledal relevantní ani námitku žalobce, že k porušení
zákona došlo v důsledku individuálního selhání řidiče, který upřednostnil svůj zájem strávit
co nejvíce času s rodinou v rozporu s pokyny žalobce. Stejně jako dopravní úřad označil žalovaný
manipulaci s tachografem za velmi závažné porušení zákona. Konstatoval však, že za obdobné
jednání se většinou ukládá pokuta kolem 85 000 Kč, a proto pokutu uloženou žalobci snížil
na tuto částku, která dle jeho názoru působí preventivně i represivně a s ohledem na výsledek
hospodaření žalobce za rok 2015 (zisk ve výši 4 624 707 Kč) pro něj není likvidační. Poukázal
též na možnost požádat o rozložení pokuty do splátek či o posečkání s jejím placením podle
§156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který věc
postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jenž žalobu
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Přisvědčil žalobci v tom, že by bylo vhodné,
aby žalovaný označil přesnou část výroku rozhodnutí dopravního úřadu, do níž rozhodnutím
o snížení pokuty zasáhl, v daném případě však pouhé konstatování snížení pokuty
bez tohoto upřesnění nezpůsobilo nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného, neboť dopravní
úřad žalobci uložil jedinou pokutu a bylo zřejmé, že se změna týká právě jí. Dále krajský soud
dospěl k závěru, že odůvodnění výše pokuty v rozhodnutí žalovaného odpovídá požadavkům
vyplývajícím ze zákona i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Snížení pokuty
oproti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný odůvodnil svou praxí v jiných obdobných
případech. Konkretizoval je sice až v řízení před krajským soudem, důvod pro snížení pokuty je
však z jeho rozhodnutí zřejmý, navíc šlo o postup ve prospěch žalobce. K přiměřenosti uložené
pokuty krajský soud připomněl, že jde o otázku spadající do oblasti správního uvážení,
z jehož mezí žalovaný uložením pokuty nedosahující ani pětiny zákonem stanovené horní hranice
nevybočil. Nešlo ani o pokutu zjevně nepřiměřenou, pročež krajský soud nevyhověl návrhu
žalobce na moderaci sankce.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost. Trval na tom, že žalovaný nepřihlédl k závažnosti, významu a době trvání protiprávního
jednání a k rozsahu způsobené škody, jak mu ukládá §36 odst. 2 zákona o silniční dopravě.
Zdůvodnění, proč žalovaný stěžovateli uložil pokutu právě ve výši 85 000 Kč, je zcela
nepostačující a nelze z něj zjistit, proč žalovaný přistoupil ke snížení pokuty původně uložené
dopravním úřadem. Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá
význam řádného odůvodnění ukládané sankce. K argumentu krajského soudu, že žalovaný
zohlednil výši pokut ukládaných v obdobných případech, stěžovatel uvedl, že každý případ je
zcela individuální a odůvodnění ukládané sankce by tomu mělo odpovídat. Ve stěžovatelově
případě žalovaný nepřihlédl k okolnostem případu, především k tomu, že stěžovatel chtěl
svému zaměstnanci umožnit strávit společný víkend s rodinou, čehož tento zaměstnanec zneužil.
I přes skutečnost, že je odpovědnost tuzemského dopravce za porušení §3 odst. 2 písm. a)
zákona o silniční dopravě absolutní, považuje stěžovatel uloženou pokutu za velice
nespravedlivou. Organizuje veškerou dopravu tak, aby jeho zaměstnanci nebyli nuceni zkreslovat
údaje o jízdách a přestávkách a zohledňuje předpisy Sdružení automobilových dopravců.
V daném případě šlo o selhání řidiče jako jednotlivce, který upřednostnil své soukromé zájmy
nad zájmy svého zaměstnavatele, za což by neměl být stěžovatel jakožto zaměstnavatel
sankcionován více než v nepatrné míře.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se na straně 8 svého rozhodnutí
zabýval závažností spáchaného správního deliktu a konstatoval, že mu není známo, že by byla
způsobena nějaká škoda, zohlednil tedy kritéria stanovená v §36 odst. 2 zákona o silniční
dopravě. Zdůvodnil i snížení pokuty oproti rozhodnutí dopravního úřadu, k němuž přistoupil
s ohledem na sankce ukládané za obdobné jednání v jiných případech, přičemž svou správní praxi
doložil v řízení před krajským soudem. Ukládání stejných sankcí v obdobných případech
považuje žalovaný za důležité, protože neexistuje sazebník pokut a jedná se tak o účinný nástroj
žalovaného pro sjednocování rozkolísané praxe dopravních úřadů rozhodujících o správních
deliktech v prvním stupni. Skutečnost, že stěžovatel chtěl svému řidiči umožnit strávit víkend
s rodinou, jej nezbavuje odpovědnosti za správní delikt, lidský přístup k zaměstnancům nemůže
jít na úkor bezpečnosti silničního provozu, jež je tak důležitým zájmem, že převáží i nad rizikem,
že případné svévolné protiprávní jednání řidiče půjde k tíži dopravce.
[6] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[8] Podle §36 odst. 2 zákona o silniční dopravě, ve znění účinném v době rozhodování
žalovaného, se při stanovení výše pokuty přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního
jednání a k rozsahu způsobené škody. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá,
že je třeba zohlednit, zda pokuta s ohledem na majetkové poměry pachatele správního deliktu
pro něj nebude likvidační (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. dubna 2010 č. j. 1 As 9/2008 - 133, č. 2092/2010 Sb. NSS. To však neznamená, že by pokuta
měla ztratit cokoli ze své účinnosti. „Aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska
individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Odpovídající
intenzita majetkové újmy bude v konkrétních případech záviset na řadě faktorů, v prvé řadě však na závažnosti
spáchaného deliktu“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2018
č. j. 7 As 133/2017 - 47).
[9] Lze též připomenou, že „ukládání sankcí za správní delikty (přestupky a jiné správní delikty),
a tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu),
tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé
z možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze jen potud,
překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení a zda toto volné uvážení nezneužil […] Řádné
odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost
úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení §12 zákona o přestupcích obsahuje
výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní
orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně
a jednoznačně formulovat logické kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak,
aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné. Správní orgán je tak povinen se při ukládání
sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá, podrobně a přesvědčivě odůvodnit,
ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané
sankce. Výše uložené sankce tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné
pochyby o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009 č. j. 6 As 62/2008 - 129).
[10] Nejvyšší správní soud dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud, a sice že žalovaný
ve svém rozhodnutí uvedeným požadavkům na odůvodnění výše pokuty dostál. Podrobně
odůvodnil, proč považuje správní delikt stěžovatele za velmi závažný [znemožnění kontroly
režimu práce řidiče, ohrožení bezpečnosti silničního provozu, zmínění použití klamného přístroje
schopného pozměnit záznamy v příloze IV. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 1071/2009, kterým se zavádějí společná pravidla týkající se závazných podmínek pro výkon
povolání podnikatele v silniční dopravě, mezi nejzávažnějšími porušeními právních předpisů],
věnoval se době trvání protiprávního jednání (z povahy věci je lze prokázat pouze v době
kontroly) a konstatoval, že mu není známo, že by byla zjištěným protiprávním jednáním
způsobena jakákoliv škoda. Žalovaný si dále zjistil majetkové poměry stěžovatele (výsledek
hospodaření za rok 2015) a s ohledem na ně konstatoval, že uložená pokuta nebude mít
pro stěžovatele likvidační důsledky. Nejvyšší správní soud též podotýká, že prvostupňové správní
rozhodnutí a rozhodnutí vydané v odvolacím řízení tvoří jeden celek (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. října 2010 č. j. 6 As 161/2013 - 25). Odůvodnění rozhodnutí
žalovaného je tak třeba číst společně s odůvodněním rozhodnutí dopravního úřadu,
který se ve vztahu k uložené pokutě věnoval některým dalším otázkám (především naplnění účelu
správního trestání z hlediska individuální a generální prevence a povinnosti členských států
ukládat za delikty s přesahem do unijního práva dostatečně efektivní sankce).
[11] Žalovaný též dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil, proč oproti rozhodnutí dopravního
úřadu snížil uloženou pokutu – odkázal na svou správní praxi v obdobných případech. K námitce
stěžovatele, že každý případ je třeba posuzovat přísně individuálně, Nejvyšší správní soud uvádí,
že správní orgány sice nesmějí mechanicky ukládat za porušení stejného zákonného ustanovení
stejné pokuty, nelze však ani připustit, aby byly v důsledku do extrému vyhnané individualizace
rozhodování ve skutkově podobných případech ukládány velmi odlišné sankce. Taková situace
by byla v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu i s obecným požadavkem na předvídatelnost
rozhodování orgánů veřejné moci (k legitimnímu očekávání vyvolanému správní praxí
srov. především usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. července 2009 č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS). V tomto ohledu odkazuje
Nejvyšší správní soud na vyjádření žalovaného, který se právě prostřednictvím změn výše pokut
ukládaných prvostupňovými dopravními úřady snaží sjednotit praxi, která je dle jeho zjištění
značně různorodá.
[12] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozhodnutí žalovaného není ve vztahu k výši
uložené pokuty nepřezkoumatelné, a kasační námitka stěžovatele důvodná není.
[13] Nejvyšší správní soud však přesto nemohl kasační stížnost zamítnout.
[14] Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, dopadající na oblast materiálně
pojímaného trestního práva, tedy včetně trestání správního, se trestnost činu posuzuje a trest
se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije,
jestliže je to pro pachatele příznivější.
[15] Pokuta v dané věci byla uložena v souladu se zákonem účinným v době, kdy byl čin
spáchán, i v souladu se zákonem účinným k datu napadeného rozhodnutí žalovaného
(2. ledna 2017). Později, po podání žaloby, však došlo v relevantní právní úpravě ke změnám.
Novelizací zákona o silniční dopravě provedenou zákonem č. 304/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, byla s účinností od 4. října 2017 snížena horní hranice pokuty za správní delikt (nyní
přestupek) spáchaný stěžovatelem z 500 000 Kč na 350 000 Kč [§35 odst. 6 písm. b) zákona
o silniční dopravě, ve znění účinném od 4. října 2017]. Vedle toho nabyl dne 1. července 2017
účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon
o odpovědnosti za přestupky“).
[16] Nutno říci, že stěžovatel tuto námitku v průběhu řízení před krajským soudem
ani v kasační stížnosti nevznesl. Nutno také konstatovat, že jde svou povahou o (později
nastalou) nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného (ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny
základních svobod), že soudní řád správní je vystavěn na koncepci přezkumu napadeného
správního rozhodnutí jen v rozsahu žalobních bodů (a podobně v kasačním řízení jen v rozsahu
kasačních námitek), což v případě námitek nezákonnosti (nezpůsobuje-li nicotnost rozhodnutí)
platí bezvýjimečně [srov. §76 a §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a konečně že podle §75 s. ř. s. je napadené
správní rozhodnutí přezkoumáváno vzhledem ke skutkovému a právnímu stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu, což je logické, neboť jde o následnou soudní kontrolu
zákonnosti rozhodování ve veřejné správě.
[17] Přesto podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
16. listopadu 2016 č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, jsou krajské soudy povinny
přihlížet ke změně právní úpravy, která nastala po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, je-li
pro pachatele příznivější. A to, zda této povinnosti dostály, pak má podle rozšířeného senátu
zkoumat Nejvyšší správní soud také z úřední povinnosti.
[18] Šestému senátu Nejvyššího správního soudu tedy nezbývá než konstatovat, že krajský
soud při posuzování, zda není pokuta uložená stěžovateli zjevně nepřiměřená, vycházel ze znění
zákona o silniční dopravě, které v době jeho rozhodování již nebylo účinné a zároveň bylo
pro stěžovatele méně příznivé, neboť stanovilo přísnější výměru sankce za stěžovatelem
spáchaný správní delikt. Krajský soud totiž uvedl, že stěžovateli byla uložena pokuta
ve výši 17 % horní hranice zákonné sazby (částka 85 000 Kč tvoří 17 % z částky 500 000 Kč).
Ačkoli si lze představit, že pokuta uložená stěžovateli by i po změně právní úpravy obstála
jako přiměřená (respektive nikoli zjevně nepřiměřená ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s.),
takovou úvahu krajský soud neučinil.
[19] Krom toho, dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu považovala odpovědnost
dopravce za správní delikty podle §35 odst. 2 zákona o silniční dopravě spočívající v nezajištění
splnění určité povinnosti za odpovědnost za výsledek bez možnosti liberace. V rozsudku ze dne
24. ledna 2008 č. j. 9 As 36/2004 - 59, č. 1533/2008, k tomuto závěru Nejvyšší správní soud
dospěl výkladem slova „zajistit“, definujícího povinnost dopravce, jejímž porušením je naplněna
skutková podstata deliktu podle citovaného ustanovení, a s ohledem na skutečnost, že zákon
o silniční dopravě (na rozdíl od řady jiných předpisů upravující správní delikty) neobsahoval
žádné liberační důvody. Druhý z těchto předpokladů však s účinností zákona o odpovědnosti
za přestupky přestal platit. Tento zákon zrušil dosavadní dvojkolejnost správního trestání a zavedl
pro právnické osoby obecnou možnost zprostit se odpovědnosti za přestupek (nové označení
zahrnující i dřívější správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob). Podle §21
zákona o odpovědnosti za přestupky: (1) Právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže,
že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. (2) Právnická osoba se nemůže
odpovědnosti za přestupek zprostit, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola
nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje
za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení
nebo odvrácení přestupku. Na první pohled není zřejmý důvod, proč by citované ustanovení nemělo
dopadat i na přestupky právnických osob spočívající v porušení zákona o silniční dopravě.
Krajský soud tuto otázku ve svém rozhodnutí pominul, i když měla zjevnou souvislost
se žalobním bodem, v němž stěžovatel namítal, že se snaží organizovat dopravu tak, aby dostál
zákonným požadavkům, a v daném případě šlo o individuální pochybení řidiče,
který nerespektoval stěžovatelovy pokyny.
[20] Nejvyšší správní soud nicméně nepovažuje za vhodné, aby možnost zproštění stěžovatele
odpovědnosti za přestupek podle §21 zákona o odpovědnosti za přestupky posoudil s konečnou
platností již v tomto rozsudku. Jde totiž o rovinu, v níž se případ dosud neposuzoval a účastníci
řízení se k ní nijak nevyjadřovali (na rozdíl od případu posuzovaného Nejvyšším správním
soudem v rozsudku ze dne 12. června 2019 č. j. 6 Afs 60/2019 - 43). S ohledem na význam
předestřeného problému je navíc žádoucí, aby k ní jako první zaujal krajský soud komplexní
stanovisko, jež by následně mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat na základě výhrad
vznesených jedním z účastníků řízení v případné kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť krajský
soud v rozporu s právním názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 As 104/2013 - 46, k použití čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
v soudněsprávním řízení, nepřihlédl ke změně právní úpravy po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, která se – alespoň v abstraktní rovině – jeví pro stěžovatele příznivější. Pominul
totiž pozdější snížení horní hranice zákonné sazby pokuty a pominul také, že s účinností zákona
o odpovědnosti za přestupky byly do právního řádu zavedeny obecné liberační důvody
pro přestupky právnických osob, což zpochybňuje platnost závěrů dosavadní judikatury,
která chápala odpovědnost provozovatele za správní delikt podle §35 odst. 2 písm. h) zákona
o silniční dopravě jako odpovědnost absolutní, a otevírá otázku, zda by se v daném případě mohl
stěžovatel v souladu s §21 zákona o odpovědnosti za přestupky zprostit odpovědnosti
za přestupek podle citovaného ustanovení zákona o silniční dopravě.
[22] Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.), v němž bude krajský soud vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V projednávané věci to znamená,
že krajský soud poté, co účastníkům řízení umožní vyjádřit k nově nastolené právní otázce, v prvé
řadě posoudí možnost zprostit se odpovědnosti za přestupky podle zákona o silniční
dopravě z důvodů vymezených v §21 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dojde-li k závěru,
že posledně uvedené ustanovení je aplikovatelné i na přestupky v silniční dopravě, a je
tedy na místě přehodnotit pojetí odpovědnosti za tyto přestupky vyplývající z výše citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 36/2004 - 59, posoudí, zda v případě stěžovatele
ke zproštění odpovědnosti za přestupek došlo. To bude pravděpodobně vyžadovat dokazování,
neboť doposud se zjišťování skutkového stavu na opatření přijatá stěžovatelem k zajištění
splnění povinnosti podle §3 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě nezaměřovalo
(neboť to nebylo nutné). Není vyloučeno, že za tím účelem bude třeba vrátit věc žalovanému,
neboť si věc může vyžádat zásadní doplnění dokazování.
[23] Pokud krajský soud důvody pro zproštění stěžovatele odpovědnosti za přestupek
neshledá, zůstává k posouzení přiměřenost pokuty uložené stěžovateli v kontextu nižší zákonné
sazby podle §35 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném od 4. října 2017
(a to se zohledněním nových kritérií pro určení výměry správního trestu podle §37 zákona
o odpovědnosti za přestupky), jíž se krajský soud rovněž v rušeném rozsudku nevěnoval.
[24] V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu