ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.103.2020:21
sp. zn. 6 As 103/2020 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Dům Žižkov a.s.,
sídlem náměstí Winstona Churchilla 1800/2, Praha 3, zastoupené JUDr. Pavlem Širokým,
advokátem, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města
Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 11. 2019, č. j. MHMP 187211/2019, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, č. j. 6 A 9/2020 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 1. 2020 domáhala u Městského soudu v Praze zrušení
rozhodnutí žalovaného. Jelikož žalobkyně zároveň s podáním žaloby nezaplatila soudní poplatek,
usnesením ze dne 19. 2. 2020 ji soud vyzval ke splnění poplatkové povinnosti ve lhůtě 15 dnů
od doručení usnesení. Zároveň žalobkyni poučil o následcích nezaplacení soudního poplatku.
[2] Výzva byla zástupci žalobkyně doručena dne 20. 2. 2020. Žalobkyně na výzvu nereagovala
a soudní poplatek nezaplatila. Soud proto řízení dle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, usnesením
ze dne 16. 4. 2020 zastavil.
II. Kasační stížnost
[3] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[4] Stěžovatelka má za to, že soudní poplatek včas zaplatila, neboť dne 17. 4. 2020,
tedy týž den, kdy jí bylo doručeno usnesení o zastavení řízení, učinila platbu poplatku
bezhotovostním převodem a k tomuto dni byla částka připsána na bankovní účet soudu.
K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 5 Afs 1/2007 – 172, ze kterého vyplývá, že „ účastník zaplatí soudní poplatek dříve, než usnesení
(o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku) nabylo právní moci (§9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích), i tehdy, učiní-li tak v den, kdy usnesení nabylo právní moci.“ V takovém případě nelze
řízení zastavit (nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07).
[5] Dále stěžovatelka uvádí, že její zaváhání s platbou soudního poplatku bylo způsobeno
mimořádnými okolnostmi, kdy právní zástupce stěžovatelky byl v souvislosti s propuknutím
pandemie nemoci COVID-19 povinen po návratu ze zahraničí nastoupit do 14 denní karantény
a neměl tak možnost se s výzvou řádně seznámit. K tomu odkazuje na §3 odst. 1 zákona
č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV 2,
který umožňuje prominutí zmeškání lhůty.
[6] Dále stěžovatelka odkazuje na §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích,
ze kterého vyplývá, že při správě placení poplatků se postupuje podle daňového řádu a uvádí,
že není důvod, aby se na poplatkovou povinnost neaplikoval institut posečkání, který upravuje
§156 daňového řádu.
[7] Závěrem stěžovatelka odkazuje na §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích,
podle něhož soud řízení pro nezaplacení poplatku nezastaví, začal-li již jednat o věci samé.
Stěžovatelce byl před výzvou k zaplacení soudního poplatku doručen přípis městského soudu,
kterým byla poučena o přidělení věci senátu a o možnosti namítat podjatost. Jednání o věci samé
pak stěžovatelka nepovažuje za pojem totožný s pojmem jednání ve věci samé. Dle jejího názoru jde
o jakýkoliv procesní úkon soudu, který procesní právo předvídá a který má vliv na řízení. Městský
soud tak začal jednat o věci před uhrazením soudního poplatku a neměl tedy možnost řízení
zastavit.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[9] Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] V dané věci není sporné, že soudní poplatek za žalobu nebyl uhrazen ve lhůtě
k tomu určené ve výzvě městského soudu.
[11] Dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 platí,
že „nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační
stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů;
výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku
po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“
[12] Citované ustanovení bylo oproti předchozí podobě účinné do 30. 9. 2017 novelou zákona
č. 296/2017 Sb. změněno. Zákon o soudních poplatcích nyní stanoví, že lhůta k zaplacení
soudního poplatku má být (až na výjimky) alespoň patnáctidenní; k případné úhradě po marném
uplynutí této lhůty se však již nepřihlíží a řízení se zastaví (§9 odst. 1). Tomu odpovídá i změna
v §9 odst. 7, který dosud pamatoval ve větě první na situace, kdy sice nedošlo k úhradě soudního
poplatku ve lhůtě stanovené ve výzvě soudu, avšak poplatník stihl poplatek uhradit předtím,
než rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci. V takovém případě soud, který usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku vydal, toto své usnesení zrušil. Nyní již zákon
o soudních poplatcích takové pravidlo neobsahuje, což je logickým důsledkem nově stanoveného
pravidla, že se nepřihlíží k úhradě soudního poplatku, pokud byla provedena po marném uplynutí
lhůty stanovené ve výzvě soudem. To vyplývá i z důvodové zprávy, podle které zákonodárce
reaguje mj. na zneužívání dobrodiní zákona v podobě placení soudního poplatku až po vydání
usnesení o zastavení řízení, ale před nabytím právní moci tohoto usnesení.
[13] Judikatura, na kterou stěžovatelka odkazuje, se vztahuje k předchozí právní úpravě
placení soudních poplatků a z výše uvedeného plyne, že na současnou právní úpravu
a posuzovaný případ není použitelná. Krajský soud nemohl postupovat jinak, než po marném
uplynutí lhůty řízení zastavit. Stěžovatelka byla městským soudem ve výzvě k zaplacení poplatku
výslovně poučena o tom, že po marném uplynutí určené lhůty se k zaplacení soudního poplatku
nepřihlíží.
[14] Namítá-li stěžovatelka, že úhrada soudního poplatku byla zpožděna v důsledku karantény
jejího právního zástupce po návratu ze zahraničí spojené s vypuknutím pandemie koronaviru,
toto tvrzení nijak neupřesnila a nedoložila. Zákon č. 191/2020 Sb., nelze vnímat
jako jakýsi univerzální či generální pardon pro jakékoliv zmeškání lhůty k provedení úkonu.
Tento postup je podmíněn existencí vážného omluvitelného důvodu spočívajícího
v mimořádném opatření při epidemii, v jehož důsledku bylo učinění příslušného úkonu
znemožněno či podstatně sníženo. Výzva městského soudu k zaplacení soudního poplatku byla
stěžovatelce doručena dne 20. 2. 2020, posledním dnem lhůty pro zaplacení soudního poplatku
tak bylo 6. 3. 2020. První mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví týkající se povinné
karantény pro osoby vracející se ze zahraničí (konkrétně z Itálie) bylo vydáno dne 6. 3. 2020
(č. j. MZDR 5503/2020-10/PRO), s účinností od 7. 3. 2020. Ze samotné časové posloupnosti
událostí bez bližší konkretizace stěžovatelky tak ani nelze dovodit možné zasažení výkonu práce
jejího zástupce mimořádným opatřením.
[15] Stěžovatelka dále dovozuje možnost aplikace institutu posečkání dle daňového řádu,
na základě §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, který uvádí, že se při správě placení
poplatků se postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak. K této otázce
se Nejvyšší správní soud vyjádřil v usnesení ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 - 34, kde uvedl,
že žádost o posečkání úhrady soudního poplatku není přípustná v případě poplatku splatného
s podáním návrhu [dle §4 odst. 1 písm. a) - d) zákona o soudních poplatcích], u nějž je zaplacení
soudního poplatku podmínkou pro to, aby řízení mohlo dále pokračovat. V těchto případech
stanoví zákon o soudních poplatcích jiný postup. Povinnost platit soudní poplatek může být
na základě žádosti poplatníka za splnění podmínek vyjmenovaných v §9 odst. 4 písm. c)
citovaného zákona odložena až do rozhodnutí ve věci samé (§9 odst. 6 citovaného zákona),
případně může být této povinnosti poplatník zproštěn využitím institutu osvobození od soudního
poplatku. Uvedené dopadá i na soudní poplatek za žalobu dle §4 odst. 1 písm. a) uvedeného
zákona.
[16] Závěrem stěžovatelka tvrdí, že městský soud nemohl řízení zastavit, neboť úkonem
učiněným vůči ní již začal jednat o věci samé. Shodnou námitkou se Nejvyšší správní soud zabýval
v rozsudku ze dne 19. 11. 2019, č. j. 1 Afs 362/2019 – 16, na nějž v podrobnostech soud nyní
odkazuje. V uvedeném rozhodnutí se konstatuje, že jednáním o věci samé je v tomto smyslu nutno
rozumět jednání k projednání věci samé dle §49 odst. 1 s. ř. s. a nikoliv učinění jakéhokoliv
procesního úkonu soudu ve vztahu k navrhovateli. Výklad stěžovatelky by popíral smysl
regulatorní funkce právní úpravy placení soudních poplatků. Pokud by soud po obdržení návrhu
začal řádně činit procesní úkony směřující k rozhodnutí věci, úprava poplatkové povinnosti
by byla vyprázdněna a soudní poplatek by v rozporu s účelem zákona nebylo možné
před rozhodnutím ve věci od účastníka řízení vybrat.
[17] Krajský soud tak postupoval správně, jestliže po uplynutí lhůty k zaplacení soudního
poplatku řízení o žalobě zastavil.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu