ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.18.2004
sp. zn. 6 As 18/2004 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobců: a) M. Ch., b) M. Ch., oba zastoupeni Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem, se
sídlem Na Poříčí 1199, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o přezkoumání rozhodnutí
Okresního úřadu Frýdek – Místek ze dne 4. 9. 2002, č. j. RR/457/02 - 330/Rk, ve věci
stavebního povolení, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 24. 9. 2003, č. j. 22 Ca 402/2002 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský úřad ve Frýdlantě nad Ostravicí, odbor výstavby a územního plánování, vydal
dne 10. 6. 2002 pod č. j.: výst. 575/2002/Mec. stavební povolení, kterým povolil stavební
úpravy a přístavbu rekreačního střediska B. na pozemku parc. č. 346/1 a parc. č. 36/1
v katastrálním území N. V.. Součástí odůvodnění je i rozhodnutí o námitkách účastníků řízení
(nyní žalobců – dále jen „stěžovatelé“) týkajících se nesouhlasu s navrhovanými úpravami
z důvodu hluku, přičemž tyto námitky byly zamítnuty. Proti tomuto rozhodnutí podali
stěžovatelé odvolání, které odůvodnili tím, že se stavební povolení obrací k zákonům z let
výstavby rekreačního střediska. Dále tvrdí, že již zde došlo k porušování těchto zákonů, a
proto je třeba provést jejich revizi a nedovolit jejich opakované porušování. Konstatují, že
stavba probíhá v rozporu se stavebním řízením a stavební úřad tomu přihlíží. Stavební práce
pokračují, přestože stavební řízení (zřejmě rozhodnutí) nenabylo právní moci. Rozhodnutím
blíže označeným v záhlaví tohoto rozsudku Okresní úřad ve Frýdku – Místku odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
ve které jako sousedé stavebníka namítali, že již v průběhu sloučeného územního a stavebního
řízení řádně uplatnili své námitky, v nichž uvedli, že stavba již v minulosti nesplňovala
požadavky urbanistické, architektonické, hygienické, veterinární atd. Dále uvedli, že změna
užívání stavby není zárukou, že by splňovala současný stavební zákon. V žalobě tyto námitky
konkretizovali tak, že stavba je začleněna do krajiny v rozporu s urbanistickým hlediskem
a esteticky narušuje ráz krajiny. Stěžovatelé se obávali, že budou po realizaci stavby v míře
větší než přiměřené obtěžováni hlukem, pachem a prachem. Namítali rovněž, že stavební
povolení je nezákonné, neboť připouští realizaci stavby svépomocí. Stavba je totiž v příslušné
dokumentaci řešena jako třípodlažní a není tedy stavbou jednoduchou ve smyslu §139b
odst. 5 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“). Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že spisový materiál neobsahuje doklad o tom,
že by stavba byla realizována k tomu oprávněnou osobou. Dále tvrdili, že ve věci selhal
okresní hygienik, jelikož si věc řádně neprostudoval a také odbor životního prostředí
Okresního úřadu ve Frýdku – Místku, neboť se jeho vedoucí nezúčastnila ústního jednání,
přestože to stěžovatelům slíbila.
Krajský soud se nejprve zabýval otázkou okruhu účastníků řízení s ohledem na zrušení
okresních úřadů ke dni 1. 1. 2003 (článek CXVII, bod 1, zákona č. 320/2002 Sb.) a dospěl
k závěru, že působnost Okresního úřadu Frýdek – Místek přešla podle článku LXX, bod 13
téhož zákona v této věci na Krajský úřad Moravskoslezského kraje, který je nadále žalovaným
(§69 s. ř. s.).
Krajský soud po posouzení správního rozhodnutí v mezích žalobních bodů dospěl
k závěru, že žaloba je důvodná, rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku – Místku zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval,
že opodstatněným shledal jediný žalobní bod. Stavební zákon totiž v §44 odst. 1 stanoví,
že stavbu a její změny může provádět jen právnická nebo fyzická osoba oprávněná
k provádění montážních nebo stavebních prací jako předmětu své činnosti podle zvláštních
předpisů. Výjimky, kdy může stavby nebo jejich změny provádět stavebník svépomocí,
jsou uvedeny v §44 odst. 2 a 3 citovaného zákona a jedná se obecně řečeno o stavby
jednoduché, definované §139 b odst. 5 stavebního zákona. V daném případě šlo o přístavbu
dokončené stavby obsahující suterén a dvě nadzemní podlaží, soud proto konstatoval,
že ji nelze podřadit pod žádnou ze zákonných definic jednoduché stavby. Pokud rozhodnutí
stavebního úřadu umožnilo realizaci stavby svépomocí, je stavební povolení v rozporu
se stavebním zákonem. Povinností odvolacího orgánu bylo v souladu s §59 správního řádu
přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu a zjištěné vady odstranit, případně
napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit. Pokud v průběhu odvolacího řízení bylo
stavebníkem doloženo čestné prohlášení, nemohlo pouze tímto úkonem dojít k odstranění
nezákonnosti rozhodnutí stavebního úřadu, ale bylo na místě jej změnit. Ostatní žalobní body
soud označil za nedůvodné, neboť námitky stěžovatelé uplatnili ve správním řízení pouze
velmi obecné, konkretizovali je až v žalobě, a proto se jimi odvolací správní orgán ani soud
vzhledem ke koncentrační zásadě nemohly zabývat. Krajský soud rovněž neshledal důvody
uvedené v §78 odst. 3 s. ř. s. proto, aby zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
jak navrhovali stěžovatelé.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé kasační stížnost (původně označenou jako
odvolání), v níž napadají, že soud nezrušil rovněž rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
tj samotné stavební povolení. Stěžovatelé výslovně uplatňují kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Vady řízení ve smyslu písm. b) uvedeného ustanovení spatřují
ve skutečnosti, že již v průběhu správního řízení uplatnili své námitky ohledně nezohlednění
urbanistických, architektonických a hygienických požadavků na stavbu (jak bylo již popsáno
výše). Splnění těchto požadavků správní orgán I. stupně před vydáním stavebního povolení
dostatečně nezkoumal, přestože mu §3 odst. 3 správního řádu ukládá vycházet ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatelé shledávají
ve skutečnosti, že v prostorách předmětného rekreačního střediska fungoval v roce 1985
pouze letní pionýrský tábor, který byl posléze bez povolené změny užívání stavby od roku
1991 - 1992 využíván celoročně. Nynějším povolením přístavby došlo k prohloubení tohoto
protiprávního stavu. Podle §66 stavebního zákona pak měl stavební úřad ve stavebním
povolení stanovit komplexně podmínky pro provedení a užívání stavby, což však dle názoru
stěžovatelů neučinil, a dále nebylo zabezpečeno, aby následným provozem nebylo
nad přípustnou míru obtěžováno okolí. Přístavba rekreačního střediska, tak jak byla povolena,
se nachází nepřípustně blízko domu stěžovatelů. Uvedené skutečnosti jsou tak v rozporu s §4
vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu a §123, §124
a §127 občanského zákoníku. Ze všech těchto důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud má především za to, že kasační stížnost směřuje toliko proti
důvodům napadeného rozhodnutí a tudíž je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.
Stěžovatelé ve svých námitkách napadají toliko důvody rozhodnutí soudu, neboť tvrdí,
že citované správní rozhodnutí mělo být zrušeno i z dalších jimi uváděných důvodů. V petitu
uvedené žaloby při tom stěžovatelé navrhli správní rozhodnutí zrušit.
Protože v dané věci krajský soud podané žalobě vyhověl a napadené správní
rozhodnutí zrušil (byť jen pro jeden z důvodů uvedených v žalobě) a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení, je nutno konstatovat, že za této procesní situace musí být kasační stížnost
ohledně těchto námitek odmítnuta pro nepřípustnost, neboť brojí toliko proti důvodům
rozhodnutí soudu ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s., tak jak již bylo uvedeno.
Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že na uvedené skutečnosti nic nemění
ani případná úvaha, že krajský soud mohl zrušit i rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
pokud by dospěl k závěru, že okolnosti případu to vyžadují, tak jak to stanoví
§78 odst. 3 s. ř. s. Ze smyslu tohoto ustanovení však vyplývá, že na takový výrok není právní
nárok a je tudíž v plné pravomoci krajského soudu posoudit, zda rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně zruší či ne.
Ze samotné povahy kasační stížnosti, představující mimořádný opravný prostředek
a řídící se zásadou subsidiarity, totiž plyne, že je přípustná pouze tehdy, pokud stěžovatel
již nemá žádnou jinou reálnou procesní dispozici k ochraně svých práv. Tato podmínka však
nemůže být naplněna tehdy, když krajský soud podané žalobě vyhověl, správní rozhodnutí
zrušil a stěžovatelé v důsledku tohoto rozhodnutí budou moci svá práva řádně uplatňovat
v průběhu správního (příp. následně i soudního) řízení. Bylo by ostatně nelogické připustit
kasační stížnost účastníkům, jejichž návrhu krajský soud vyhověl. Je třeba připomenout,
že právo účinně využít mimořádného opravného prostředku má příslušet tomu, jemuž byla
rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá kvalifikovaná újma. Podstatné je přitom
porovnání výsledku řízení před krajským soudem s nárokem uplatněným žalobci v žalobě,
nikoli subjektivní přesvědčení účastníků řízení o tom, že by jim např. jiná úvaha soudu mohla
zajistit případné jiné výhody, resp. se jich případně ve svých důsledcích jinak příznivě
dotknout.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost (§46 odst. 1
písm. d/, §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.).
Podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí návrhu žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu