ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.19.2009:75
sp. zn. 6 As 19/2009 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: V. Q. N.,
zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Policie České republiky, ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované č. j. SCPP - 4455/C - 227 - 2006 ze dne
15. 2. 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
č. j. 9 Ca 99/2007 - 35 ze dne 30. 9. 2008,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalované se náhrada nákladů n ep ř iz ná vá .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl shora označený rozsudek,
kterým Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) zamítl jeho žalobu proti uvedenému
rozhodnutí žalované. Žalovaná svým rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně - Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Praha, jenž stěžovateli v obnoveném řízení novým rozhodnutím udělil
správní vyhoštění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a dobu, po kterou nelze
stěžovateli umožnit vstup na území, stanovil na 5 let.
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejím doplnění uvádí, že napadá rozsudek městského
soudu z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel nejprve téměř doslovně opakuje své námitky, jež uplatnil
v řízení před městským soudem.
Stěžovatel správnímu rozhodnutí vytýká, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako závažné
narušení veřejného pořádku ve smyslu ust. §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců
v souvislosti s čl. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne
29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic
64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS,
90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Správní orgán
I. stupně považuje za závažné narušení veřejného pořádku to, že stěžovatel neoprávněně pobýval
na území ČR a mařil výkon správního rozhodnutí s tím, že bylo přihlédnuto k jeho odmítavému
postoji ke spolupráci se správním orgánem. Žalovaný pak v napadeném správním rozhodnutí
pouze přijal názor správního orgánu I. stupně, aniž by reflektoval odvolací argumentaci
stěžovatele, tím se, dle názoru stěžovatele, dopustil porušení zásady řádného odůvodnění (§68
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Závěr
městského soudu, že pro přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného postačí, pokud v rozhodnutí
na závěry správního orgánu I. stupně odkáže, stěžovatel nesdílí.
Závěrem stěžovatel navrhuje zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit k dalšímu
řízení. Činí též návrh podle ustanovení §107 s. ř. s., žádá, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho
kasační stížnosti odkladný účinek. Svůj návrh odůvodňuje charakterem přezkoumávaného
rozhodnutí, jehož bezodkladný výkon by pro stěžovatele znamenal nenahraditelnou újmu
a nepřiměřený zásah do soukromého života.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil pouze ve vztahu k návrhu na přiznání
odkladného účinku; nedomnívá se, že by výkon rozhodnutí o správním vyhoštění pro stěžovatele
znamenal nespecifikovanou nenahraditelnou újmu a neodůvodněný nepřiměřený zásah
do soukromého života.
Vzhledem k právě uvedenému obsahu kasační stížnosti a tedy rozsahu přezkumu
prováděného Nejvyšším správním soudem, považuje zdejší soud za nezbytné uvést následující
skutečnosti, které zjistil ze soudního a správního spisu:
Dne 10. 6. 2004 vydala Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie Praha, rozhodnutí č. j. SCPP - 305/PH - OPK4 - SV - 2004 o správním vyhoštění,
s dobou platnosti na 3 roky (lhůta k vycestování do 9. 7. 2004); adresátem rozhodnutí byl
M. D. T., občan Vietnamské socialistické republiky, narozen X. Dne 1. 6. 2006 podal
stěžovatelův právní zástupce podnět správnímu orgánu I. stupně k obnově řízení, jímž bylo
rozhodnuto o správním vyhoštění, neboť vznikly pochybnosti o totožnosti adresáta uvedeného
rozhodnutí. Stěžovatel byl totiž dne 26. 4. 2006 zadržen Policií ČR a vyšlo najevo, že v původním
správním řízení stěžovatel uvedl nepravé jméno M. D. T.
V rámci obnoveného správního řízení stěžovatel uvedl, že dne 1. 10. 2004 uzavřel
manželství s J. A., občankou České republiky. Tu správní orgán I. stupně přibral k řízení jako
účastnici podle ust. §27 odst. 2 správního řádu a sepsal s ní protokol o vyjádření účastníka řízení.
Manželka stěžovatele uvedla, že se o záležitosti manžela nestará, uzavřela s ním manželství pod
jménem, jak je označen v tomto rozsudku, nicméně ví, že užívá i jméno M . D. T., jeho pravé
jméno nezná. Dále uvedla, že spolu nevedou společnou domácnost, stěžovatel za ní jezdí čas od
času na víkend a peníze jí dá, pokud nějaké má. Manžel s ní hovoří česky, neboť trochu rozumí,
zbytek pak tlumočí jeho bratr, dále se dorozumívají v němčině, kterou oba trochu umí. Konečně
uvedla, že se se stěžovatelem seznámila zhruba 2 měsíce před svatbou přes kamaráda jejího
bratra. Stěžovatelův bratr pak zařídil všechny náležitosti potřebné ke sňatku, ten uzavřeli
4. 10. 2004 v Praze (pozn. NSS: z oddacího listu je zřejmé, že sňatek byl uza vřen 1. 10. 2004;
datum 4. 10. 2004 je uvedeno jako datum vydání oddacího listu). Manželka si ponechala své
původní příjmení.
Správní orgán I. stupně v rozhodnutí č. j. SCPP - 305/PH - OPK4 - SV - 2004
z 16. 11. 2006, stěžovateli uložil správní vyhoštění podle ust. §119 odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, přitom vyložil neurčitý právní pojem „veřejný pořádek“ jako „stav, kdy jsou
dodržována pravidla chování výslovně vyjádřená v právních předpisech, jakož i pravidla chování výslovně
nevyjádřená právními předpisy, za předpokladu, že jejich zachování je podle obecného přesvědčení (názoru) většiny
lidí v určitém místě a čase nutnou podmínkou pokojného stavu ... .“ Takto definovaný veřejný pořádek
stěžovatel závažným způsobem narušil (ve smyslu ust. §119 odst. 2 písm. b/ zákona o pobytu
cizinců) tím, že pobýval na území České republiky neoprávněně a mařil výkon správního
rozhodnutí, uváděl orgánům České republiky nepravdivé údaje o své totožnosti a svým jednáním
zneužil práva (uzavřel sňatek s českou občankou pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění),
též bylo přihlédnuto ke stěžovatelově odmítavému postoji ke spolupráci se správním orgánem;
správní orgán I. stupně mu proto uložil správní vyhoštění.
Žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a odvolání zamítl. V části rozhodnutí relevantní z hlediska rozsahu přezkumu Nejvyšším
správním soudem žalovaný uvedl, že se ztotožnil s názorem správního orgánu prvního stupně,
že stěžovatelovo konkrétní jednání narušilo veřejný pořádek závažným způsobem. Odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu I. stupně v této části považoval žalovaný za dostatečné.
Městský soud zamítl stěžovatelovu žalobu rozsudkem ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 9 Ca 99/2007 - 35. Městský soud považoval skutkový stav zjištěný a popsaný v odůvodnění
rozhodnutí orgánem I. stupně za dostatečný. Městský soud též stěžovatelovo jednání hodnotil
jako narušení veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu ust. §119 odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců, závěry správních orgánů v tomto směru tedy považoval za správné.
Městský soud odkázal na výklad pojmu veřejný pořádek učiněný správními orgány
s tím, že jej považuje za zcela v souladu s ust. čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Též zdůraznil,
že správní řízení v obou stupních tvoří jeden celek a je tedy v pořádku, když žalovaný přisvědčil
výkladu pojmu a jeho aplikaci učiněnému správním orgánem I. stupně; rozhodnutí žalovaného
proto není nepřezkoumatelné.
K námitce nezákonnosti uložení správního vyhoštění podle ust. §119 odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců uvedl, že pro přesnost by bylo vhodné, aby v rozhodnutí byla uvedena
obě zákonná ustanovení, tedy §119 odst. 1 písm. a) bod 2 a zároveň §119 odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Tato nepřesnost je sice vadou řízení, avšak nezpůsobuje nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudek městského soudu byl stěžovateli doručen 4. 11. 2008 a kasační stížnost podal
k poštovní přepravě dne 18. 11. 2008.
Nejvyššímu správnímu soudu je dále z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel požádal
dne 6. 4. 2007 o udělení mezinárodní ochrany, kterou mu Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutím
ze dne 17. 4. 2007, č. j. OAM - 1 - 315/VL - 20 - 05 - 2007, neudělilo. Proti rozhodnutí podal
stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji však jako opožděnou odmítl, Nejvyšší
správní soud pak rozsudkem z 11. 6. 2009, č. j. 6 Azs 28/2009 - 59, zamítl kasační stížnost
podanou stěžovatelem.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení
před krajským soudem, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), kasační stížnost podal
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a splňuje též podmínku povinného zastoupení advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a) - nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky - a
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. - vada řízení před správním orgánem, jež mohla mít vliv na
zákonnost rozhodnutí správního orgánu; kasační stížnost je tedy přípustná. Nejvyšší správní soud
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu vymezeném kasační stížností (§109
odst. 2 s. ř. s.) a též z hlediska vad, k nimž musí přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s.
ř. s.), a zjistil, že kasační stížnost není důvodná.
Procesní strategie stěžovatele při formulaci kasačních námitek, jež musejí být obsahem
tohoto podání (srov. §106 odst. 1 s. ř. s.) pozůstává ve velké většině z (téměř) doslovného
přepisu námitek žalobních, které ovšem směřovaly proti rozhodnutí žalovaného (s výjimkou
namítané nesprávnosti závěrů městského soudu o přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného).
Od námitek kasačních však nutno očekávat, že přinesou právní argumentaci k vývodům
krajského (zde městského) soudu, neboť jen tak vytváří patřičné pole přezkumu rozhodnutí
soudu I. stupně ve vztahu k šíři přezkumu Nejvyšším správním soudem. Jestliže stěžovatel
uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrdí nezákonnost rozhodnutí
městského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, pak lze očekávat, že stěžovatel uvede, která právní norma nebyla soudem použita
případně, anebo v čem je interpretace přiléhavých právních ustanovení podle názoru stěžovatele
nesprávná. Tedy kupř. v čem se soud mýlil, jaké jeho vývody neobstojí z důvodů nutnosti ústavně
konformního výkladu apod.
Stěžovatel však pouze zopakoval své výhrady vůči rozhodnutí žalovaného,
aniž jakkoli argumentoval k vývodům městského soudu. Nejprve stěžovatel uvádí, že správní
orgán I. stupně procesně pochybil, neboť mu neumožnil seznámit se s podklady pro rozhodnutí.
Městský soud totožnou námitku obsáhle odmítl (str. 9 a 10 rozsudku); Nejvyšší správní soud
může za této situace jen obecně konstatovat, že na závěru městského soudu neshledal nic
nepatřičného, natož pak „vadu řízení [..., jež mohla] mohla ovlivnit zákonnost a soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit“ (§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.). Stěžovatel
též uvedl, že v řízení před žalovaným namítal, že jeho jednání, jak bylo správním orgánem
zjištěno, nenaplňuje podmínky pro uložení správního vyhoštění podle ust. §119 odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Městský soud k tomu uvedl, že považuje skutková zjištění za dostatečná
a závěr z nich dovozený za správný; na straně 9 rozsudku uvádí, že „bylo nade vší pochybnost
prokázáno, že žalobce svým jednáním závažným způsobem narušil veřejný pořádek“ . Nejvyšší správní soud
se opět musí omezit na pouhé ujištění, že v závěrech učiněných městským soudem nelze shledat
pochybení.
Jediným bodem kasační stížnosti, který směřuje výslovně proti závěru městského soudu,
je stěžovatelova námitka nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutí
žalovaného má být nepřezkoumatelné proto, že žalovaný ve svém rozhodnutí nezohlednil
odvolací argumentaci stěžovatele, že svým jednáním nenarušil veřejný pořádek závažným
způsobem (uznává, že jeho jednání je těžko omluvitelné, ale nenaplňuje znaky závažného
narušení veřejného pořádku) a není pravda, že by jeho sňatek byl účelový. Žalovaný se pouze
ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně a tím učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Městský soud této námitce nepřisvědčil a seznal, že sp rávní řízení v obou stupních tvoří jeden
celek a je tedy přípustné, aby odvolací správní orgán odkázal na závěry správního orgánu
I. stupně; rozhodnutí žalovaného tak není nepřezkoumatelné.
K této námitce Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na své vývo dy, které uvádí níže,
z nichž je zřejmé, že závěry správních orgánů o kvalifikaci stěžovatelova jednání jako narušování
veřejného pořádku závažným způsobem jsou v souladu se zákonem. Pokud se jedná o otázku,
zda žalovaný učinil své rozhodnutí nepřezkoumate lným, když přejal skutková zjištění správního
orgánu I. stupně a ztotožnil se se závěrem, který z nich správní orgán I. stupně učinil, Nejvyšší
správní soud uvádí: je sice pravdou, že rozhodnutí žalovaného je poněkud stručné,
avšak vzhledem k formulaci odvolací námitky stěžovatele je Nejvyšší správní soud toho názoru,
že je přezkoumatelné. Stěžovatel totiž v odvolání pouze uvedl, že jeho jednání nebylo sto
způsobit závažné narušení veřejného pořádku a že není pravda, že by jeho sňatek byl účelový;
neuvedl však již žádné další skutečnosti, které by tato tvrzení potvrzovaly. Správní orgán
I. stupně obsáhle hodnotil jednání stěžovatele a dospěl k závěru, který stěžovatel v odvolání
pouze negoval. Za této situace je dostačující, pokud odvolací orgán přitaká zjiš těním a závěrům
správního orgánu I. stupně, nemá totiž z povahy věci možnost se zabývat nějakou konkrétní
výtkou odvolatele. Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k obdobnému závěru jako nyní
Nejvyšší správní soud, námitku stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného tedy
zdejší soud neshledal důvodnou.
Dále pak stěžovatel znovu opisuje, co uvedl již v žalobě k výkladu neurčitého právního
pojmu „veřejný pořádek“ a jeho narušení závažným způsobem a zdůrazňuje potřebu jeho
výkladu v souladu s čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Městský soud uvedl, že způsob výkladu
neurčitého pojmu i aplikace zjištěných skutečností na tento výklad provedený správními orgány je
zcela správný a soud se s ním ztotožňuje. Poněvadž městský soud nepodal svůj náhled na obsah
pojmu „veřejný pořádek“ a „pro stručnost odkázal na závěry napadeného rozhodnutí“, Nejvyšší správní
soud vztáhl stěžovatelovu „žalobní námitku“ k této části rozhodnutí žalovaného i na rozsudek,
neboť obě rozhodnutí se obsahově shodují. Nejvyšší správní soud ji však neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud se obsáhle zaobíral výkladem pojmu veřejný pořádek a jeho
narušení závažným způsobem ve svých dřívějších rozhodnutích, zejména v rozsudku
z 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006 - 64 (dostupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
se v uvedené věci sice zaobíral výkladem daného pojmu v poněkud jiné situaci - stěžovatelce byla
týmž žalovaným jako v nyní projednávaném případě zamítnuta žádost o povolení k trvalému
pobytu podle ust. §87e odst. 1 zákona o pobytu cizinců z důvodu podle ust. §87h odst. 1
písm. b) téhož zákona (ve znění do 23. 11. 2005) tedy proto, že by stěžovatelka mohla
„... závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, nicméně soud podal výklad neurčitého právního
pojmu, jenž je v zákoně používán v různých souvislostech, avšak nic nenasvědčuje rozdílnému
obsahu pojmu. Nejvyšší správní soud se proto v nyní projednávaném případě ztotožňuje
s výkladem tohoto pojmu provedeným v cit. rozsudku, že:
„... veřejný pořádek [je] neurčitým právním pojmem, jehož obsah je jednak proměnlivý a jednak
neztotožnitelný s pouhou výsečí jediného z existujících normativních systémů, neboť v sobě neobsahuje pouze normy
morální či pouze normy právní, ale přinejmenším normy obou těchto druhů, [...]. Má tedy veřejn ý pořádek
coby normativní systém povahu heterogenní a normy v něm obsažené nespojuje povaha jejich závaznosti a původu,
nýbrž jejich účel, tedy optimální fungování společnosti. I v rámci této výše nastíněné proměnlivosti jednak v čase
a jednak pohledem jednotlivých právních odvětví je nicméně možno dle názoru zdejšího soudu definovat veřejný
pořádek jako normativní systém, na němž je založeno fungování společnosti v daném místě a čase a jenž v sobě
zahrnuje ty normy právní, politické, mravní, morální a v některých společnostech i náboženské, které jsou
pro fungování dané společnosti nezbytné. Nadto je možno pod pojmem veřejného pořádku rozumět také faktický
stav společnosti, k němuž je dodržování tohoto heterogenního normativního systému zacíleno. Narušení v eřejného
pořádku je proto zároveň narušením normy a zároveň narušením optimálního stavu společnosti, který je účelem
a dispozicí této normy.
V podmínkách současné České republiky coby demokratického právního státu se tak jedná o ty normy,
které umožňují fungování společnosti v duchu principů vytýčených v úvodních ustanoveních Ústavy České republiky
a její preambule, tedy zejména jako společnosti rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých
povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, společnosti založené na úctě k právům a svobodám člověka
a občana, respektu k lidské důstojnosti a svobody a na úctě k lidským právům a zásadám otevřené občanské
společnosti. Zároveň je pak pod pojmem veřejného pořádku v České republice možno chápat takov ý ideální stav
společnosti, jenž odpovídá výše provedenému výčtu náležitostí.“
Nejvyšší správní soud v cit. rozsudku dále přikročil otázce, jak posuzovat porušení
veřejného pořádku, shledal přitom, že je třeba „zvolit výklad funkcionální a při hledání odpovědi
na otázku, jaké jednání je porušením veřejného pořádku ve vztahu k danému právnímu předpisu, posuzovat
souběžně jednak blízkost porušené normy k zájmům chráněným tímto předpisem a jednak intenzitu tohoto
porušení. Jinak řečeno může být za porušení ve řejného pořádku označeno jak pouhé nemorální jednání napadající
ovšem sám účel zákona, při jehož aplikaci je tato otázka kladena, tak například spáchání závažného trestného
činu, který je tomuto účelu vzdálen.
Ve vztahu k výkladu §87h odst. 1 písm. b) z ákona o pobytu cizinců je proto při hledání odpovědi
na otázku, zda posuzované jednání může „závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, potřeba souběžně
zvažovat, jednak do jaké míry je toto jednání obecně závažné ve smyslu společenské nebezpečnosti a jed nak do
jaké míry narušuje právě zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců, tedy fungování takového režimu pobytu
vstupu cizinců na české území a jejich pobytu zde, který bude jak v souladu se zájmy ČR jako celku, tak bude
respektovat lidská práva těchto cizinců.“ V právě projednávaném případě je Nejvyšší správní soud toho
názoru, že stejného přístupu je třeba i ve vztahu k ust. §119 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Při posouzení naplnění míry narušení veřejného pořádku v konkrétním případě
stěžovatele Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval kritérium blízkosti porušené normy zájmům
chráněným zákonem o pobytu cizinců. Zdejší soud dospěl k závěru, že veškeré jednání
stěžovatele směřovalo k tomu, aby mohl na území České republiky pobývat co možná nejdéle,
a to i za cenu porušení zákona; nejprve pobýval na území bez platného víza, uváděl správním
orgánům v řízení o správním vyhoštění cizí jméno, krátce po uložení správního vyhoštění
původním správním rozhodnutím uzavřel sňatek s občankou České republiky, který lze
považovat za účelový (ostatně stěžovatel proti tomuto hodnocení zjištěných skutečností
správními orgány před městským soudem ničeho nenamítal), vyhýbal se výkonu rozhodnutí
o správním vyhoštění, konečně pak velmi krátce po nabytí právní moci nyní přezkoumá vaného
správního rozhodnutí (22. 2. 2007) podal dne 6. 4. 2007 žádost o udělení mezinárodní ochrany
podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Jednání stěžovatele,
ač nemuselo ve všech svých jednotlivostech porušovat zákon, ve svém souhrnu směřovalo
k porušení přímo těch zájmů, jež jsou chráněny zákonem o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud
tedy uzavírá, že prvé z posuzovaných kritérií je naplněno ve značné míře. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud poznamenává, že ve shora cit. rozsudku sp. zn. 2 As 78/2006 zdejší soud
usoudil, že i samotné uzavření účelového manželství „ve snaze obejít zákon o pobytu cizinců, byť není
přímo znemožněno zákonem o rodině, je činem nemorálním a nemravným a v tomto směru je jistě porušením
veřejného pořádku“. Tím spíše je pak třeba považovat za narušení veřejného pořádku závažným
způsobem stěžovatelovo jednání, tak jak je popsáno výše.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že ve stěžovatelově jednání lze spatřovat
narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Tento závěr pak obstojí i ve světle
komunitární právní úpravy obsažené ve směrnici 2004/38/ES. Článkem 27 odst. 2 této směrnice
stanoví, že „opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou
přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin
samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Os obní chování dotyčného jednotlivce musí představovat
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění,
která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.“ Rozhodnutí
správních orgánů se jednoznačně opírá o osobní jednání stěžovatele naplňuje i další požadavky
uvedené v článku 27 odst. 2 cit. směrnice; ty jsou zohledněny již v samotném přístupu k pojmu
veřejného pořádku a jeho závažného narušení, jak byl vyložen v dosavadní judikatuře Nejvyššího
správního soudu a je i v tomto rozsudku shrnut.
Nejvyšší správní soud tedy shledal výklad pojmu „narušení veřejného pořádku závažným
způsobem“, tak jak jej provedly správní orgány a se kterým se městský soud ztotožnil, z a správný.
Též aplikaci zjištěných skutečností na tento výklad nelze nic vytknout; stěžovatelova námitka tedy
není důvodná.
Stěžovatel též vytýká správnímu rozhodnutí nezákonnost z toho důvodu, že správní
orgán I. stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovateli uložil správní vyhoštění podle ust. §119
odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, avšak podle stěžovatele lze cizince vyhostit z území
České republiky pouze z důvodů uvedených v ust. §119 odst. 1 téhož zákona. Městský soud
k této námitce uvedl, že pro přesnost by bylo vhodné, aby v rozhodnutí byla uvedena obě
zákonná ustanovení, tedy §119 odst. 1 písm. a) bod 2 a zároveň §119 odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců. Tato nepřesnost je sice vadou řízení, avšak nezpůsobuje nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel tomuto názoru nijak neoponoval, např. tím, že by uvedl,
jakým způsobem taková vada řízení zákonnost rozhodnutí ovlivnila. Nejvyšší správní soud
pak za této situace nemůže než obecně konstatovat, že výklad městského soudu považuje
za přiléhavý, argumentace soudu je jasná a konzistentní. Konečně pak Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že takový závěr se nepříčí názoru přijatému rozšířeným senátem Nejvyššího
správního soudu v usnesení z 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87 (dostupný na www.nssoud.cz),
že „použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo- li mít za následek nesprávné
posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové
rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva,
které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž.“
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou a jako takovou ji
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelovým návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti (§107 s. ř. s.) samostatně nerozhodoval, neboť o kasační
stížnosti rozhodl bez odkladu poté, co mu byla předložena městským soudem a byly učiněny
potřebné procesní úkony předcházející meritornímu rozhodnutí.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší spr ávní soud podle ust. §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalovanému, neboť měl ve věci plný úspěch.
Jelikož však žalovaný žádné náklad y neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady,
jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu
nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu