ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.2.2005
sp. zn. 6 As 2/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Ing. V. M ., zastoupen JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, se sídlem Vyšehradská
21, Praha 2, proti žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, kolegium na úseku ochrany
utajovaných skutečností, se sídlem Jezuitská 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, č. j. 29 Ca 169/2004 - 41,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, č. j. 29 Ca 169/2004 - 41,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá přezkoumání a zrušení
shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. Kl 26/2004; rozhodnutím žalovaného byl
zamítnut opravný prostředek žalobce proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního
úřadu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 5561/2003 - NBÚ/07 - SO. Z odůvodnění napadeného usnesení
vyplývá, že krajský soud vycházel ze závěru, že s ohledem na znění ustanovení §77k odst. 6
zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů,
ve znění účinném v době vydání rozhodnutí žalovaného (s přihlédnutím k §68 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní - dále jen „s. ř. s.“), je toto rozhodnutí ze soudního
přezkumu vyloučeno. Krajský soud neshledal důvody, pro něž by měl vyhovět žalobcovu
návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu pro rozpor §77k odst. 6 citovaného zákona
č. 148/1998 Sb. s ústavním pořádkem. Podle názoru krajského soudu měl stěžovatel
postupovat podle §73 odst. 2 citovaného zákona č. 148/1998 Sb., a proti rozhodnutí,
v jehož důsledku mu nebylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi, mohl
podat žalobu.
Stěžovatel podal kasační stížnost do všech výroků napadeného usnesení, a to z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Z hlediska uplatněných důvodů Nejvyšší
správní soud poznamenává, že usnesení o odmítnutí žaloby lze relevantně napadnout pouze
důvodem uvedeným v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost usnesení
o odmítnutí žaloby, přičemž tato nezákonnost může spočívat jak v nesprávném posouzení
hmotného, tak procesního práva (odmítl-li krajský soud žalobu, pak neposuzoval meritum
věci ani po stránce právní, ani po stránce skutkové, proto nelze uplatňovat stížnostní důvody,
které míří na tuto situaci); Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), jejich podřazení pod jednotlivá ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. však
provádí, aniž by subsumpcí provedenou stěžovatelem byl jakkoli omezen. Stěžovatel
v kasační stížnosti vytýká krajskému soudu, že se nezabýval meritem věci, ačkoliv zákon,
jehož má být při řešení věci použito, je zcela zřejmě v rozporu s ústavním pořádkem České
republiky (Ústavou, Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod), konkrétně pak namítá, že §77k odst. 6 výše citovaného zákona
č. 148/1998 Sb. je podle jeho názoru v rozporu s čl. 4 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 2 a čl. 26 Listiny základních práv
a svobod. Rozhodnutí žalovaného se dotýká práva na svobodnou volbu povolání,
přičemž stěžovateli bylo rozhodnutím žalovaného znemožněno vykonávat činnost,
kterou po celý život vykonával a pro kterou má odbornou kvalifikaci. Žalovaného nelze
považovat za tribunál, u kterého by byla garantována jeho nezávislost a nestrannost, jako je
tomu u orgánu moci soudní. Stěžovatel rovněž v kasační stížnosti upozorňuje na rozpor §77k
odst. 6 s §73 odst. 2 citovaného zákona č. 148/1998 Sb., kdy na jedné straně je soudní
přezkum proti rozhodnutí žalovaného vyloučen, na straně druhé se připouští. Stěžovatel
v kasační stížnosti dovozuje, že žalovaný není nadán procesní způsobilostí, a proto jako
žalovaného v žalobě označil Nejvyšší státní zastupitelství, vědom si ustanovení §7a odst. 5
věty třetí zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, podle něhož úkony provedené
kolegiem ani úkony provedené státním zástupcem při výkonu funkce člena kolegia
se nepovažují za úkony Nejvyššího státního zastupitelství. Vyloučení soudního přezkumu
ve vztahu k rozhodnutí žalovaného tak představuje podle stěžovatele porušení práva na soudní
ochranu. Stěžovatel napadal usnesení krajského soudu též pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů, neboť krajský soud se nedostatečně vypořádal s jeho žalobní námitkou
vztahující se k ústavnosti ustanovení, které pro posouzení věci bylo určující. Pokud dále
v kasační stížnosti stěžovatel rozvádí otázky zjišťování skutkového stavu věci před Národním
bezpečnostním úřadem, a rovněž i před žalovaným, jedná se o námitky, kterými se krajský
soud nezabýval, neboť žalobu odmítl - v řízení o kasační stížnosti napadající rozhodnutí
o odmítnutí žaloby tedy nelze takovou námitku podřaditelnou obecně pod §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. účinně uplatnit.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti dovodil, že kolegium bylo zřízeno
jako nezávislý tribunál v pojetí čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech
(č. 209/1992 Sb.), přičemž rekapituluje vývoj právní úpravy na tomto úseku po vydání nálezu
Ústavního soudu publikovaného pod č. 322/2001 Sb., a dovozuje, že platné právo účinné
dnem 1. 1. 2003 umožňovalo přezkoumání rozhodnutí o nevydání osvědčení souběžně (nikoli
však následně) jednak na základě opravného prostředku kolegiem a jednak na základě žaloby
soudem, neboť ze vzájemného vztahu §77k odst. 6 a §73 odst. 2 citovaného zákona
č. 148/1998 Sb., plyne, že soudnímu přezkumu nepodléhají rozhodnutí kolegia a dále i jiná
rozhodnutí a opatření podle citovaného zákona s výjimkou rozhodnutí o nevydání osvědčení.
Žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, pokud nebude
shledáno, že kasační stížnost je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť se opírá jen
o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud především dospěl k závěru, že není dán důvod k odmítnutí
kasační stížnosti, jak (in eventum) navrhoval žalovaný. Napadené rozhodnutí je usnesením
o odmítnutí žaloby, a pokud lze z hlediska obsahového námitky stěžovatele podřadit
pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž stěžovatel jasně uvádí, proč má za to, že důvod
k rozhodnutí podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl dán, pak Nejvyšší správní soud
je povinen přistoupit k posouzení důvodnosti kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
Krajský soud v Brně napadené usnesení opírá o §77k odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb.
Toto ustanovení však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (publikován pod č. 220/2005 Sb.), s účinností od 6. 6. 2005. Ústavní soud
především konstatoval, že zákaz soudního přezkumu stanovený §77k odst. 6 citovaného
zákona je v rozporu s ústavním pořádkem, protože odporuje ústavně garantovanému právu
na soudní ochranu, jakož i principům právní jistoty a předvídatelnosti práva vyplývajících
z konceptu právního státu. I když k prohlášení protiústavnosti a ke zrušení citovaného
ustanovení §77k odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb. došlo následně až poté, kdy bylo vydáno
usnesení napadené kasační stížností, je zjevné, že citované ustanovení vykazovalo znaky
protiústavnosti už v době odmítnutí žaloby. Stěžovateli nelze odmítnout právo na spravedlivý
proces v případě, kdy rozhodnutí žalovaného bylo v době jeho vydání vyloučeno z přezkumu
nezávislým soudem, jestliže Ústavní soud ustanovení bránící přezkoumání soudem následně
pro neústavnost zrušil. Nejvyšší správní soud, jenž jinak posuzuje věc (kasační stížnost
podanou proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě mířící na rozhodnutí správního orgánu
podle §65 a násl. s. ř. s.) podle právních norem účinných v době vydání napadeného
správního aktu, tedy podle stejného právního stavu, jakým byl vázán krajský soud podle §75
odst. 1 s. ř. s., nemohl v posuzované věci takto postupovat a ignorovat tak derogační nález
Ústavního soudu, přestože byl vydán až po vydání napadeného usnesení krajského soudu.
Kasační stížnost by v tomto případě při rigidním přístupu Nejvyššího správního soudu
nesplnila svou funkci ochrany veřejných subjektivních práv stěžovatele. Totožný přístup
Nejvyšší správní soud zvolil například i ve věci sp. zn. 5 As 40/2004 a 2 As 39/2004.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je tento soud vázán názorem zdejšího soudu
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud je si vědom, že právní úprava upravující postavení a zřízení
žalovaného (§7a zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství), o jehož procesní
způsobilosti nebylo pochyb, neboť tou je nadán i správní orgán (srov. §33 odst. 2 s. ř. s.),
jenž rozhodoval o opravných prostředcích podle zákona č. 148/1998 Sb., pozbude účinnosti
od 1. 3. 2006 (čl. XXII bod. 1 a 3, čl. LXVII zákona č. 413/2005 Sb.). V době rozhodování
zdejšího soudu však žalovaný jako správní orgán nepochybně existuje a je účastníkem tohoto
řízení (§69, §105 odst. 1 s. ř. s.). Vyřešení otázky účastenství na straně žalovaného
po 28. 2. 2006 však bude věcí krajského soudu v dalším řízení, Nejvyšší správní soud v tomto
ohledu nemůže zaujímat závazný právní názor; vedoucí direktivou pro další postup krajského
soudu však nepochybně bude poskytnutí korektní soudní ochrany i za situace, kdy právní
předpisy na úseku ochrany utajovaných skutečností účinné od 1. 1. 2006 opět trpí některými
deficity v organizačně-procesních aspektech.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu