ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.206.2015:99
sp. zn. 6 As 206/2015 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: DPÚK a.s.,
IČO 254 97 961, se sídlem Lumiérů 181/41, 152 00 Praha 5, zastoupen JUDr. Ilonou
Vaněčkovou, advokátkou, se sídlem Na Pankráci 404/30a, 140 00 Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, týkající se žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2010, č. j. MV-1723-68/ODK-2008, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) Ústecký kraj, se sídlem Velká hradební 3118/48, Ústí nad Labem,
II) Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, č. j. 6 A 202/2010 - 190,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce uzavřel dne 20. 1. 2003 s osobou zúčastněnou na řízení I) smlouvu o závazku
veřejné služby ve veřejné linkové dopravě podle §19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě
(dále jen „zákon o silniční dopravě“) k zajištění dopravní obslužnosti území Ústeckého kraje.
Na základě této smlouvy (ve znění dodatku č. 1) provozoval žalobce v období od 1. 1. 2003
do 31. 12. 2003 linkovou osobní dopravu na linkách a spojích ve smlouvě blíže specifikovaných.
Součástí smlouvy jako její příloha č. 4 byl žalobcem předložený výpočet předběžného odhadu
prokazatelné ztráty dopravce ve výši 188.323.321 Kč. Osoba zúčastněná na řízení I) uhradila
žalobci plnou výši této ztráty.
[2] Dne 30. 12. 2003 uzavřel žalobce s osobou zúčastněnou na řízení I) smlouvu o závazku
veřejné služby ve veřejné linkové dopravě podle §19 zákona o silniční dopravě k zajištění
dopravní obslužnosti území Ústeckého kraje. Na základě této smlouvy (ve znění dodatků č. 1 – 9)
provozoval žalobce v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2005 linkovou osobní dopravu na linkách
a spojích ve smlouvě a dodatcích blíže specifikovaných. Předběžný odhad prokazatelné ztráty
doložený žalobcem za rok 2004 byl po úpravách příslušnými dodatky smlouvy č. 1, 4 a 5
stanoven ve výši 185.013.391 Kč. Osoba zúčastněná na řízení I) hradila takto odhadnutou
prokazatelnou ztrátu žalobci měsíčními zálohami, jejichž celková výše činila 184.540.355 Kč.
Jelikož vlivem nižšího počtu ujetých kilometrů a vyšších tržeb byla skutečná prokazatelná ztráta
nižší než její předběžný odhad (činila 178.457.353,62 Kč), vrátil žalobce dne 9. 2. 2005 osobě
zúčastněné na řízení I) přeplatek ve výši 6.103.002,04 Kč.
[3] Předběžný odhad prokazatelné ztráty doložený žalobcem za rok 2005 byl po úpravách
příslušnými dodatky č. 3, 6 až 9 smlouvy stanoven ve výši 181.847.168 Kč. Osoba zúčastněná
na řízení I) hradila takto odhadnutou prokazatelnou ztrátu žalobci měsíčními zálohami,
jejichž celková výše činila 181.106.735 Kč. Skutečná prokazatelná ztráta byla i v roce 2005 nižší
než její předběžný odhad, žalobce proto vrátil osobě zúčastněné na řízení I) přeplatek ve výši
740.433,27 Kč.
[4] Dne 26. 7. 2006 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu, jíž se na osobě
zúčastněné na řízení I) domáhal zaplacení částky 274.895.589,32 Kč s příslušenstvím. Měl za to,
že skutečná prokazatelná ztráta za období 1. 1. 2003 – 31. 12. 2005, květen 2006 a červen 2006
mu byla nesprávně uhrazena v nižší než právními předpisy stanovené výši. Ve sporu o pravomoc
v této věci mezi žalovaným, Obvodním soudem pro Prahu 2 a Městským soudem v Praze
rozhodl zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“) usnesením ze dne 1. 10. 2008, č. j. Konf 6/2008
– 66, tak, že příslušným je dle §169 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
(dále jen „správní řád“), žalovaný, jelikož se jedná o spor ze subordinační veřejnoprávní smlouvy
ve smyslu §159 odst. 1 ve spojení s §161 odst. 1 správního řádu. Uplatňovaný nárok žalobce
za období květen 2006 a červen 2006 následně postoupil žalovaný k vyřízení Krajskému úřadu
Ústeckého kraje.
[5] O nároku za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2005 rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne
30. 6. 2010, č. j. MV-1723-68/ODK-2008 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že návrh,
aby osobě zúčastněné na řízení I) a osobě zúčastněné na řízení II) byla uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 227.841.532 Kč s příslušenstvím, zamítl. Uvedl, že nárok dopravce na úhradu
prokazatelné ztráty byl podmíněn uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby dle §19 zákona
o silniční dopravě a z hlediska výše byl omezen dopravcem zpracovaným předběžným odhadem
prokazatelné ztráty, který je součástí smluvních ujednání. Jestliže žalobce předložil předběžný
odhad prokazatelné ztráty v určité výši (jež byla vypočtena v souladu s prováděcími předpisy)
a tento odhad se stal součástí uzavřené smlouvy, vznikl žalobci nárok na úhradu prokazatelné
ztráty pouze do této výše. Osoba zúčastněná na řízení I) poté v letech 2003 – 2005 skutečně
vyplácela peněžní prostředky na základě vyúčtování prokazatelné ztráty, provedeného žalobcem,
do maximální výše předběžného odhadu prokazatelné ztráty. Žalovaný vzal rovněž v úvahu
úpravu provedenou Nařízením Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. června 1969 ve znění Nařízení
Rady (EHS) č.1893/91 ze dne 20. června 1991, o postupu členských států ohledně závazků
vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních
cestách (dále jen „nařízení 1191/69“), které je od 1. 5. 2004 přímo aplikovatelné. Toto nařízení
upravuje dva nástroje aktivního zasahování členského státu ve veřejném zájmu do dopravního
trhu – smlouvu na veřejné služby a závazek veřejné služby. Oba mají za cíl stanovit práva
a povinnosti při poskytování veřejné služby v dopravě, odlišují se však způsobem jejich vzniku.
Smlouva na veřejné služby vzniká dohodou orgánu členského státu a dopravního podniku,
závazek veřejné služby vzniká naopak jednostranným autoritativním rozhodnutím orgánu
členského státu, jelikož má takovou podobu, že jej žádný dopravce dobrovolně nepřevezme.
Nařízení 1191/69 stanoví povinnost příslušného orgánu členského státu hradit dopravci plnou
výši vzniklého finančního břemene pouze v případě závazku veřejné služby. V případě smlouvy
na veřejné služby je dle nařízení 1191/69 třeba, aby ve smlouvě byla stanovena cena služby,
která se buď připojí k tarifním výnosům, nebo zahrnuje příjmy a podrobnosti finančních vztahů
mezi stranami. Bližší podrobnosti však nařízení 1191/69 nestanoví a kompenzace se provede
v souladu s vnitrostátní právní úpravou zákona o silniční dopravě. Není přitom pochyb,
že institut „smlouvy o závazku veřejné služby“ dle zákona o silniční dopravě představuje
ve smyslu nařízení 1191/69 smlouvu o veřejných službách a nikoliv závazek veřejné služby. Jedná
se o výsledek konsensu smluvních stran a nikoliv jednostranné uložení povinnosti správním
orgánem. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí věnoval i uplatněnému nároku na úhradu
doplatku prokazatelné ztráty dle smlouvy ze dne 30. 12. 2003 pro oblast Děčín. Na základě
obdobných úvah dospěl k závěru o neoprávněnosti uplatněného nároku. Současně nicméně
konstatoval, že jde o nárok již promlčený, jelikož úhrada případného nedoplatku měla být
dle smlouvy provedena do 28. 6. 2004 a žalobce nárok uplatnil až podáním ze dne 13. 4. 2010.
[6] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 6 A 202/2010 – 190,
jako nedůvodnou zamítl, přičemž se ztotožnil s právním posouzením věci ze strany žalovaného.
Na vztah mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení I) nelze aplikovat ustanovení nařízení
1191/69 o uložení závazku veřejné služby rozhodnutím příslušného orgánu členského státu
a vyrovnání souvisejících finančních břemen, nýbrž úpravu obsaženou v zákoně o silniční
dopravě, tedy i jeho ustanovení §19b o prokazatelné ztrátě. Soud odkázal na závěry vyslovené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 As 19/2013 – 130,
a v rozsudcích městského soudu ze dne 11. 12. 2012, č. j. 7 Ca 292/2009 – 477, a ze dne
21. 4. 2015, č. j. 5 A 256/2010 – 209, ve kterých je uvedená problematika podrobně rozvedena
a které plně dopadají i na danou věc. Podle §19b odst. 3 zákona o silniční dopravě povinnou
součástí smlouvy o závazku veřejné služby je dopravcem předložený předběžný odborný odhad
prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá. Kraj uhradí
prokazatelnou ztrátu nejvýše ve výši tohoto předběžného odborného odhadu zvýšeného pouze
o nepředvídatelné prokazatelné náklady. I kdyby dopravci v příslušném období,
na které se vztahuje smlouva o závazku veřejné služby, jejíž nedílnou součástí je předběžný
odborný odhad vypracovaný dopravcem, prokazatelně vznikla ztráta vyšší, než je částka uvedená
v předběžném odborném odhadu, kraj mu neuhradí faktickou výši ztráty, ale poskytne mu plnění
pouze do výše předběžného odborného odhadu, jak se stalo i v posuzovaném případě.
[7] Podle zákona o silniční dopravě vymezení prokazatelné ztráty, způsob výpočtu
předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty, způsob výpočtu prokazatelné ztráty,
pravidla na přidělování finančních prostředků z příslušných rozpočtů, doklady, kterými musí být
výpočty prokazatelné ztráty doloženy, a způsob výkonu státního odborného dozoru
nad financováním dopravní obslužnosti stanoví prováděcí předpis. Tímto prováděcím předpisem
byla pro období od 1. 1. 2004 do 20. 9. 2004 vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 50/1998 Sb., o prokazatelné ztrátě ve veřejné linkové osobní dopravě (dále jen „prováděcí vyhláška“),
a od 21. 9. 2004 nařízení vlády č. 493/2004 Sb., kterým se upravuje prokazatelná ztráta ve veřejné
linkové dopravě a kterým se konkretizuje způsob výkonu státního odborného dozoru v silniční
dopravě nad financováním dopravní obslužnosti (dále jen „prováděcí nařízení“). Termín
„prokazatelná ztráta“ byl od 1. 5. 2004 zároveň obsažen v §19b odst. 1 zákona o silniční
dopravě. Definice jsou v zásadě shodné, prokazatelnou ztrátu tvoří rozdíl mezi součtem
ekonomicky oprávněných nákladů dopravce a přiměřeného zisku vztahujícího
se k těmto nákladům a mezi tržbami a výnosy. Přiměřený zisk byl pak definován v §2
odst. 1 prováděcí vyhlášky a v §3 odst. 1 prováděcího nařízení. Přiměřeným ziskem se rozumí
částka po zdanění a po minimálním přídělu do povinných fondů nepřekračující 1/8 ceny
autobusů používaných zpravidla pro veřejnou linkovou dopravu zajišťující dopravní obslužnost
plněním závazku veřejné služby. Městský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že z uvedené
definice vyplývá, že výše přiměřeného zisku může být při výpočtu prokazatelné ztráty nižší
než 1/8 ceny autobusů používaných zpravidla pro veřejnou linkovou dopravu. Předběžný odhad
prokazatelné ztráty uvedený ve smlouvách nelze považovat za protiprávní pouze z toho důvodu,
že při původním výpočtu prokazatelné ztráty vycházel žalobce z tzv. upraveného přiměřeného
zisku, který byl nižší než nejvyšší přípustný přiměřený zisk, a nyní požaduje doplacení
přiměřeného zisku v maximální možné výši. Bylo na žalobci, jakým způsobem uváží ekonomický
dopad provozování předmětných autobusových linek a v jaké výši v rámci zákonných mantinelů
přiměřený zisk v předběžném odborném odhadu prokazatelné ztráty určí.
[8] Pokud se jedná o nároky vyplývající ze smlouvy ze dne 30. 12. 2003 pro oblast Děčín,
městský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že ohledně tohoto nároku byla oprávněně
vznesena námitka promlčení. Žalobce neprokázal, že součástí návrhu podaného dne 26. 7. 2006
u Obvodního soudu pro Prahu 2 je i nárok vyplývající z této smlouvy, kterou vůbec v textu
návrhu na rozdíl od shora uvedených smluv nezmiňuje.
II.
Kasační stížnost
[9] Žalobce / stěžovatel / napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Má za to,
že navzdory ustálené správní a soudní praxi provozoval svou činnost na základě závazku veřejné
služby dle čl. 2 nařízení 1191/69 a nikoliv na základě smlouvy na veřejné služby dle čl. 14 tohoto
nařízení. Odkazuje přitom na Stanovisko generálního advokáta Pedra Cruz Villalóna a navazující
rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 4. 2014 ve spojených věcech C-516/12 až C-518/12,
Compagnia Trasporti Pubblici SpA proti Regione Campania a Provincia di Napoli. Z nich vyplývá,
že skutečnost, že italská právní úprava upravuje smlouvy o poskytování veřejných služeb, nevede
bez dalšího ke kategorickému závěru, že dopravcem poskytované služby nemají, resp. nemohou
mít základ v závazku veřejné služby ve smyslu čl. 2 nařízení 1191/69, a že tedy nelze pro úhradu
prokazatelné ztráty (vyrovnání finančních břemen) vycházet z tohoto nařízení. Není rozhodný
právní důvod závazku, ale obsah závazku (tj. závazek provozu, přepravy a tarifu a rovněž
i skutečnost, že se jedná o závazky, které by dopravce na základě svých obchodních zájmů
nepřevzal vůbec nebo ve stejném rozsahu nebo za stejných podmínek). To vyplývá nejen z výše
citovaného stanoviska a rozsudku Soudního dvora (které městský soud nesprávně zhodnotil tak,
že na věc nedopadají), ale i z důvodové zprávy k zákonu o silniční dopravě: V souladu s principy
právní úpravy Evropských společenství je i právní úprava závazků veřejné služby, kdy dopravce komerčně
nezajímavé dopravy, na jejímž dalším trvání má stát veřejný zájem, má právo na vyrovnání ztráty,
která mu vznikne v důsledku provozování nerentabilní dopravy. Návrh v souladu s nařízením ES definuje
závazky veřejné služby a stanoví podmínky pro jejich realizaci tak, aby při poskytování dopravních služeb byl
zohledněn veřejný zájem a zároveň byla zachována finanční samostatnost a nezávislost provozovatelů dopravy.
Nařízení ES definuje závazky veřejné služby jako závazky při přepravě osob a věcí ve prospěch státu nebo jiného
subjektu, které je podnikatel v silniční dopravě povinen přijmout a které by jinak ve svém obchodním zájmu
nepřijal, nebo by je přijal pouze zčásti. Pro zajištění veřejného zájmu na plynulém a efektivním uspokojování
veřejných přepravních potřeb při respektování komerční samostatnosti a nezávislosti dopravních podniků, stanoví
nařízení ES finanční vyrovnání ztráty, která podnikateli v silniční dopravě v důsledku této služby vznikne.
Závazky vycházejí ze smluvního principu a pouze výjimečně, na omezenou dobu 6 měsíců může vzniknout
závazek i na základě rozhodnutí dopravního úřadu.
[10] Obsah závazku veřejné služby dle zákona o silniční dopravě a dle čl. 2 nařízení 1191/69
je shodný. Stěžovateli vznikl nárok na vyrovnání finančních břemen dle nařízení 1191/69,
které toto vyrovnání nijak nelimituje a ani vnitrostátní úprava tak nemůže činit. Právní posouzení
vztahu mezi stěžovatelem a osobou zúčastněnou na řízení I) ze strany žalovaného i městského
soudu je tudíž nesprávné.
[11] Stěžovatelem uplatněný nárok je však oprávněný bez ohledu na to, zda bude
na posuzovaný případ nařízení 1191/69 aplikováno či nikoliv. Vnitrostátní právní předpisy
vycházely při výpočtu předběžného odhadu prokazatelné ztráty z nákladů vzniklých dopravci,
dosažených tržeb a výnosů a přiměřeného zisku vypočteného dopravcem dle kogentní právní
úpravy. V posuzovaném případě tedy představují předběžný odhad prokazatelné ztráty údaje
přílohy č. 4 předmětných smluv a dodatků, tedy závazně upravený „Výkaz nákladů a tržeb
z přepravní činnosti“ a stěžovatelem v souladu s právními předpisy vypočtený přiměřený zisk
[příloha č. 4/2 bod 2) první až třetí řádek]. Žádné jiné údaje kdekoliv ve smlouvě či jejích
přílohách nebyly předběžným odhadem prokazatelné ztráty a nemohly nárokovanou
prokazatelnou ztrátu jakkoliv dopředu limitovat. Žalovaný však nesprávně vycházel z údajů
uvedených v přílohách č. 4/2 bod 2) řádek 4 a 5 a bodů 3) a 4). Prokazatelná ztráta tudíž nebyla
stěžovateli nikdy uhrazena ani v plné výši, ani do výše předběžného odhadu prokazatelné ztráty,
neboť přiměřený zisk i ekonomicky oprávněné náklady byly smluvně nezákonně sníženy.
Žalovaný ani městský soud se touto argumentací náležitě nezabývaly. Žalovaný měl přitom
přihlížet pouze ke stěžovatelem vypočtenému přiměřenému zisku a nikoliv k upravenému
přiměřenému zisku a ceně dopravního výkonu dle dohody. Není možné přihlížet ani k údajům
v příloze č. 4 pod bodem 4) označeným jako „Prokazatelná ztráta“, jelikož prokazatelnou ztrátu
nebylo možné pevně stanovit již na začátku posuzovaného období.
[12] Výše uvedené je i v souladu s názorem žalovaného i městského soudu, že prokazatelná
ztráta je výsledkem – nikoliv co do výše, ale z hlediska její celkové akceptace – konsenzu smluvních stran
(potud má povahu smluvního ujednání), avšak musí být stanovena ve výši odpovídající metodice podle zákona
o silniční dopravě a prováděcího nařízení, tj. výše ceny služby odpovídá kogentně stanovené prokazatelné ztrátě
a pouze v této výši ji může kraj „sjednat“. Předběžný odhad prokazatelné ztráty tak mohla osoba
zúčastněná na řízení I) akceptovat nebo odmítnout, avšak nikoliv smluvně modifikovat.
[13] Následné úvahy však činí napadené rozhodnutí i napadený rozsudek rozpornými
a nepřezkoumatelnými. Dle městského soudu i žalovaného nelze smluvně odchylně upravit výši
prokazatelné ztráty a ekonomicky oprávněné náklady dopravce. Prováděcí vyhláška umožňuje
pouze určitou modifikaci předběžného odhadu prokazatelné ztráty uzpůsobením tzv. upraveného
přiměřeného zisku, jenž je vymezen jako částka, která po určité úpravě „nepřekračuje“ 1/8 ceny
autobusů. I přesto však byl aprobován postup, kdy došlo ke značnému snížení hodnoty nákladů
na 1 km oproti nákladům uvedeným v souladu s prováděcími předpisy v předběžném odhadu
prokazatelné ztráty. Pokud tak např. v roce 2003 dle předběžného odhadu prokazatelné ztráty
činily náklady dopravce 27,72 Kč/km a upravený přiměřený zisk 6,50 Kč/km, stanovením ceny
dopravního výkonu ve výši 30,80 Kč/km došlo k nezákonnému snížení vlastních nákladů
dopravce na 24,30 Kč/km. Je tomu tak proto, že pokud se od ceny dopravního výkonu odečte
upravený přiměřený zisk ve výši 6,50 Kč/km, výsledkem jsou právě takto nezákonně snížené
náklady dopravce. I kdyby tedy bylo možné snížit přiměřený zisk vypočtený dopravcem
(i když i to stěžovatel odmítá), měl být nárok uznán alespoň do části, která se týká
takto nezákonně snížených nákladů dopravce. V opačném případě by stěžovatel dopravní
obslužnost sám dotoval.
[14] Za nerozhodnou považuje stěžovatel skutečnost, že v letech 2004 a 2005 vrátil osobě
zúčastněné na řízení I) rozdíl mezi uhrazenými zálohami a nezákonným způsobem vypočítanou
prokazatelnou ztrátou. V opačném případě by bylo třeba též zohlednit, že osoba zúčastněná
na řízení I) hradila v období výpovědní doby stěžovateli prokazatelnou ztrátu ve správné výši
na základě ekonomicky oprávněných nákladů dopravce a stěžovatelem vypočteného přiměřeného
zisku.
[15] Nesprávným právním posouzením je také závěr o promlčení nároku ve vztahu k oblasti
Děčín. Z obsahu žaloby podané dne 26. 7. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 2 je zjevné,
že byl uplatněn nárok v celkové výši 274.895.589,32 Kč, z čehož nedoplatek prokazatelné ztráty
za období 2003 – 2005 činil 227.841.532 Kč. Z vyjádření ze dne 13. 4. 2010 je rovněž zřejmé,
že celková výše nároku nebyla nijak měněna a byly pouze doloženy podklady vztahující se
k oblasti Děčín. Nárok ve vztahu k oblasti Děčín tudíž nemohl být promlčen.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
[16] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 2. 10. 2015, v němž však pouze
vyslovil souhlas s napadeným rozsudkem a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění
a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tudíž toto vyjádření stěžovateli
nezasílal.
[17] Osoba zúčastněná na řízení II) nesouhlasí s výkladem stěžovatele ohledně uhrazení ztráty
vzniklé zajišťováním dopravní obslužnosti na základě smluv o závazku veřejné služby v plné výši
dle nařízení 1191/69. Cituje přitom závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 7. 2013, č. j. 1 As 19/2013 – 130, stran povahy smlouvy o závazku veřejné služby dle zákona
o silniční dopravě. Při uzavírání smluv byla dodržena relevantní ustanovení zákona o silniční
dopravě a přílohu smluv a dodatků tvořil předběžný odhad prokazatelné ztráty vypracovaný
stěžovatelem, který osoba zúčastněná na řízení I) respektovala. S ohledem na §19b
odst. 3 zákona o silniční dopravě kraj hradí prokazatelnou ztrátu ve výši doložené dopravcem,
ale horní hranici tvoří vždy výše předběžného odhadu. Městský soud rovněž správně posoudil
promlčení nároku pro oblast Děčín.
[18] Osoba zúčastněná na řízení I) uvedla, že smlouvy o závazku veřejné služby obsahují
předběžné odborné odhady prokazatelné ztráty v přílohách, které tvoří jejich nedílnou součást.
Stěžovatel na ně dobrovolně přistoupil (srov. čl. X odst. 7 příslušných smluv) a v rámci
své podnikatelské činnosti je po celou dobu jejich trvání bez výhrad plnil. Mezi stranami není
sporné (a ani v kasační stížnosti to stěžovatel nepopírá – srov. bod 40), že osoba zúčastněná
na řízení I) stěžovateli jím vyúčtovanou prokazatelnou ztrátu vždy uhradila řádně a včas,
a to v mezích stanovených zmíněnými předběžnými odbornými odhady.
[19] V roce 2006 se stěžovatel začal spekulativně domáhat dodatečného finančního plnění
ve výši podstatně překračující sjednanou a v té době již řádně uhrazenou smluvní cenu plnění,
resp. maximální výši prokazatelné ztráty stanovenou v předběžných odborných odhadech.
Tyto své neexistující nároky opíral o jím účelově vytvořené listiny, jimiž se pokoušel dodatečně,
s odstupem několika let a na základě vymyšlených údajů „přepočítat“ předběžné odborné odhady
ke svému prospěchu. Tyto listiny následně v roce 2010 na základě smyšlených a neprokázaných
údajů opětovně přepracoval a v řízení je vydával za rozhodující podklady pro určení výše ztráty.
Tyto stěžovatelem předložené listiny však nejsou autentické, nejsou součástí smluv, a nelze
tak z nich po právu vyvozovat žádné nároky.
[20] Ustanovení §19b odst. 3 zákona o silniční dopravě stanovilo, že povinnou součástí smlouvy
o závazku veřejné služby je dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období,
na které se závazek veřejné služby uzavírá. Dopravní úřad nebo Ministerstvo dopravy a spojů [pozn. ve znění
platném od 1. 5. 2004 „Kraj“] uhradí prokazatelnou ztrátu nejvýše ve výši tohoto předběžného odborného odhadu
zvýšeného pouze o nepředvídatelné prokazatelné náklady. Předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty
tedy stanovil maximální přípustnou výši úhrady prokazatelné ztráty, kterou mohl kraj dopravci
za vymezené období uhradit. Smyslem institutu prokazatelné ztráty totiž není hradit dopravci
veškeré ztráty z jeho podnikání, ale pouze takovou ztrátu, kterou dopravce v rámci své odborné
úvahy předem vyčíslí a na které se smluvní strany dohodnou. Nyní uplatňovaný nárok
je v rozporu s citovaným zněním zákona a s příslušnými ustanoveními smluv
a je tudíž neoprávněný. Stejný závěr vyplývá z prejudikatury vztahující se k obdobným případům
(zejm. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 As 19/2013 – 130,
a ze dne 18. 4. 2012, č. j. 1 As 26/2012 – 53).
[21] Stěžovatel v žádném případě neplnil závazek veřejné služby ve smyslu čl. 2 nařízení
1191/69. Uzavřené smlouvy měly z právního hlediska povahu tzv. smlouvy o veřejných službách
(public service contract) ve smyslu čl. 14 nařízení 1191/69. Stěžovateli tedy závazek veřejné
služby nebyl vrchnostensky uložen. Ve smlouvách byla v souladu s čl. 14 nařízení 1191/69
zároveň stanovena závazná cena služeb, která se odvíjela od předběžného odborného odhadu
prokazatelné ztráty ve smyslu §19 zákona o silniční dopravě, připojeného coby příloha
a obsahujícího nepřekročitelný strop pro kompenzaci prokazatelné ztráty.
[22] Závěry napadeného rozhodnutí jsou v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího
správního soudu a platnými právními předpisy, dle nichž je třeba důsledně rozlišovat
mezi vrchnostensky uloženými závazky a smluvně převzatými povinnostmi. Stanovisko
generálního advokáta Cruz Villalóna se týká problematiky italského práva, která je pro zdejší
řízení irelevantní. Navíc sám generální advokát v něm přiznává, že z jemu předložených podkladů
nebyl schopen posoudit ani to, zda se v daném případě jednalo o smlouvu, anebo o správní
koncesi (bod 36 stanoviska). Dané stanovisko nebylo v této části převzato do rozhodnutí
Soudního dvora a nemá povahu pramene práva.
[23] Stěžovatel z předběžných odborných odhadů prokazatelné ztráty, jež jsou přílohou smluv,
účelově odstraňuje vybrané části, které se mu nehodí, především tu část, v níž se strany dohodly
na výši přiměřeného zisku, potažmo ceně dopravního výkonu, resp. stropu pro úhradu
prokazatelné ztráty. Smluvní ujednání o upraveném přiměřeném zisku bylo v souladu s právními
předpisy, neboť sjednaná výše zisku nepřevyšovala horní hranici stanovenou prováděcí
vyhláškou, tedy 1/8 ceny autobusů používaných zpravidla pro veřejnou linkovou osobní
dopravu. Hrubě nepravdivé je tvrzení, že stěžovatel byl nucen provozovat veřejnou dopravu
za podnákladové ceny. Ve skutečnosti brojí toliko proti tomu, že mu nebyl uhrazen zisk
na samotné horní hranici připuštěné zákonem, ale pouze ve výši dohodnuté ve smlouvě.
Na tuto výši však dobrovolně přistoupil, dohoda je pro strany závazná a nelze ji dodatečně měnit.
Stěžovatelem původně provedené autentické vyúčtování prokazatelné ztráty za roky 2003 – 2005
odpovídalo předběžným odborným odhadům uvedeným ve smlouvách, a žalobce žádné
nesprávnosti nenamítal.
[24] Městský soud správně posoudil i otázku promlčení údajného nároku ze smlouvy
pro oblast Děčín. Stěžovatel návrhem u Obvodního soudu uplatnil nárok, který po skutkové
stránce vyvozoval pouze z výše uvedených smluv a nikoliv ze smlouvy pro oblast Děčín.
Pro nárok týkající se oblasti Děčín tudíž nesplnil ve zmíněném podání povinnost vymezit
rozhodné skutečnosti týkající se uplatňovaného nároku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 370/2002). V žádném případě nelze tento nárok vyvozovat pouze z žalované
částky, rozhodující je skutkové a věcné vymezení nároku v návrhu, který smlouvu týkající se
oblasti Děčín vůbec nezmiňoval a tento nárok tudíž nebyl v původním podání ze dne 26. 7. 2006
uplatněn.
[25] Stěžovatel podal k naposledy uvedenému vyjádření repliku. Zdůrazňuje, že není možné
smluvně upravit výši předběžného odhadu prokazatelné ztráty. Pokud k takové modifikaci došlo,
je nutné k předmětným ustanovením smluv nepřihlížet. Kraj má toliko kontrolní pravomoc,
která mu umožňuje pouze zkoumat soulad předloženého předběžného odhadu prokazatelné
ztráty s právními předpisy. Na podporu svých tvrzení cituje z rozhodnutí zvláštního senátu
ze dne 1. 10. 2008, č. j. Konf 6/2008 – 66: Stejně tak nevzbuzuje pochyby ani veřejnoprávní povaha
zmíněného finančního plnění. Analogie mezi úhradou prokazatelné ztráty podle §19b zákona o silniční dopravě
a podle zákonů právě citovaných je více než zřejmá. Ve všech označených případech je úhrada prokazatelné ztráty
kompenzací za plnění úkolů veřejného zájmu, kterou stanoví zákon a od níž nepřipouští žádné odchylky;
možnost jakékoli smluvní změny je předem vyloučena. Ostatně i obecnější srovnání vztahů podle citovaných
ustanovení, které jsou založeny rozhodnutím, se vztahem ze smlouvy o závazku veřejné služby podle §19 zákona
o silniční dopravě dává vyniknout jejich vzájemné podobnosti; smlouva tu není úkonem, k němuž by se kraj
svobodně rozhodl, aniž by jej k tomu cokoli nutilo, nýbrž daleko spíše alternativou autoritativního aktu,
který je v podobných případech tradičním a převažujícím způsobem regulace vztahů… Stejně omezený vyjednávací
prostor stran nacházíme i ve vztahu k hlavní povinnosti kraje, jíž je platba dopravci za zajišťování dopravní
obslužnosti. Strany smlouvy si nemohou volně sjednat výši částky, kterou bude kraj poskytovat dopravci,
či její složky – naopak zákon o silniční dopravě ve svém §19b upravuje povinnost kraje hradit dopravci
prokazatelnou ztrátu vzniklou plněním závazků veřejné služby.
[26] Osoba zúčastněná na řízení I) nehradila řádně stěžovateli prokazatelnou ztrátu do výše
předběžných odborných odhadů, ale pouze do výše částek, které vycházely z nezákonné smluvní
modifikace a byly označeny jako „cena dopravního výkonu“, popř. „celková ztráta“. Stěžovatel
se domáhá pouze toho, aby orgány rozhodující v dané věci neaplikovaly ty části smluv,
jež odporují kogentním ustanovením příslušných právních předpisů. Předmětná ustanovení
a na ně navazující ustanovení smlouvy byla doplněna k požadavku osoby zúčastněné na řízení I),
která požadovala doplnění obsahu smlouvy o údaje označené jako „upravený přiměřený zisk“,
„cena dopravního výkonu dle výpočtu“, „cena dopravního výkonu dle dohody“ a další
relevantními právními předpisy neupravené údaje. Možnost smluvní dohody na výši předběžného
odhadu prokazatelné ztráty, či jeho části vylučuje i samotná povaha odborného odhadu. Nelze
připustit názor, že odborný odhad je možno následně smluvně modifikovat, a to tím spíše,
že důsledky nesprávnosti odborného odhadu by měly jít k tíži toliko dopravce.
[27] Skutečnost, že se u různých dopravců mohou lišit výpočty předběžného odhadu
prokazatelné ztráty, nikterak nedopadá na správnost úvah stěžovatele. V dané věci byl jediným
dopravcem, který předkládal osobě zúčastněné na řízení I) předběžné odborné odhady
prokazatelné ztráty, právě stěžovatel a spekulace, že jiní dopravci by spočetli jiné odhady
prokazatelné ztráty, je v ohledu posouzení nároků stěžovatele zcela irelevantní.
[28] Ani odkaz na citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012,
č. j. 1 As 26/2012 – 53, není případný. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí,
že předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty má, jako součást smlouvy o závazku veřejné
služby specifickou smluvní povahu, která údajně nevylučuje (a dokonce připouští), aby kraj
předem deklaroval podmínky, za nichž je připraven uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby,
a to včetně pro něj akceptovatelné výše předběžného odhadu prokazatelné ztráty.
K tomuto předně stěžovatel uvádí, že tento názor je v příkrém rozporu s právními závěry, z nichž
vychází shora uvedené usnesení zvláštního senátu vydané v průběhu řízení v nyní posuzované
věci, které je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu,
účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy.
Současně byl předmětný závěr učiněn Nejvyšším správním soudem za zásadně odlišných
skutkových podmínek, když vycházel z nutnosti umožnit kraji nastavení rovných podmínek
v hospodářské soutěži dopravců účastnících se výběrového řízení na zajištění dopravní
obslužnosti. Skutková situace stěžovatele se zásadně lišila v tom, že nyní posuzované smlouvy
nebyly uzavírány v rámci výběrových řízení a požadavek nastavení rovných podmínek
pro případné uchazeče ve výběrovém řízení zde zjevně absentoval. Názor Nejvyššího správního
soudu se týkal stanovení toliko součásti předběžného odborného odhadu v podobě jednotné výše
odhadovaných tržeb z provozované dopravy pro všechny uchazeče o danou veřejnou zakázku.
V daném případě šlo tedy o nastavení podmínek výběrového řízení, nikoli o možnost smluvní
modifikace dopravcem vypočteného a předloženého předběžného odborného odhadu
prokazatelné ztráty. Citované závěry Nejvyššího správního soudu jsou nadto ve zjevném
a příkrém rozporu s příslušnou právní úpravou.
[29] Stěžovatel polemizuje s tvrzením osoby zúčastněné na řízení I), že mu byly v rámci
úhrady prokazatelné ztráty uhrazeny náklady vynaložené na zajištění dopravní obslužnosti.
Dle stěžovatele je zjevné, že nezákonná smluvní modifikace dopadla nikoliv na výši přiměřeného
zisku, ale na výši odhadovaných prokazatelných nákladů. I pokud by bylo možné přistoupit
na úpravu přiměřeného zisku, stále byl návrh důvodný co do části týkající se úhrady vynaložených
nákladů.
[30] Závěrem stěžovatel uvádí, že osobou zúčastněnou na řízení I) poukazovaná bezrizikovost
jeho činnosti je úzce spjata se samotnou povahou poskytované veřejné služby,
neboť ze své podstaty tímto vztahem pouze stát (kraj) na fyzickou či právnickou osobu přenáší
tu část zákonných povinností, kterou by jinak musel plnit sám (například tím, že sám bude
dopravní obslužnost zajišťovat prostřednictvím například státního, či komunálního podniku).
Obava, že by stěžovatel mohl požadovat úhradu prokazatelné ztráty v neohraničené výši je zcela
lichá, neboť výše úhrady prokazatelné ztráty je upravena kogentními právními předpisy a kraj
disponuje odpovídajícími kontrolními pravomocemi.
IV.
Posouzení kasační stížnosti
[31] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[32] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[33] Jak vyplývá z obsahu kasační stížnosti, namítá stěžovatel zejména nesprávné posouzení
právní otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jeho argumentaci lze přitom při určité míře
zjednodušení shrnout následovně:
• v předmětném období stěžovatel zajišťoval dopravní obslužnost na základě závazku
veřejné služby ve smyslu čl. 2 nařízení 1191/69, a tudíž mu měla být poskytnuta
kompenzace ve výši stanovené tímto nařízením, resp. ve výši stanovené vnitrostátními
předpisy tam, kde nejsou s nařízením v rozporu;
• i kdyby se na posuzovaný případ neaplikovalo nařízení 1191/69 v části týkající se závazku
veřejné služby, zákon o silniční dopravě spolu s prováděcími předpisy stanovil kogentně
způsob výpočtu prokazatelné ztráty, na jejíž úhradu má dopravce právo bez ohledu
na smluvní ujednání. Touto částkou jsou „úplné vlastní náklady“ a „přiměřený zisk“,
jejichž výpočet je uveden v předběžných odhadech prokazatelné ztráty. Pokud je tedy
v předběžném odhadu prokazatelné ztráty operováno s veličinou „upravený přiměřený
zisk“, nelze k ní přihlížet;
• i kdyby bylo možné přistoupit na modifikaci přiměřeného zisku, údaj označený
v předběžném odhadu prokazatelné ztráty jako „prokazatelná ztráta“ byl vypočten
na základě údaje „cena dopravního výkonu“, který je nižší než součet úplných vlastních
nákladů a upraveného přiměřeného zisku. Z toho stěžovatel dovozuje, že mu nebyly
uhrazeny v plné výši ani úplné vlastní náklady.
[34] Nejprve je tedy nutné zabývat se otázkou aplikovatelnosti nařízení 1191/69 a tím,
zda mělo zajišťování dopravní obslužnosti ze strany stěžovatele povahu závazku veřejné služby
dle tohoto nařízení. Stěžovatel sám přitom na str. 3 kasační stížnosti uvádí, že je mu známa
rozhodovací praxe soudů zastávající dlouhodobě názor, že veřejnoprávní smlouva o závazku
veřejné služby dle zákona o silniční dopravě není závazkem veřejné služby ve smyslu
čl. 2 nařízení 1191/69, jelikož se nejedná o závazek uložený jednostranným rozhodnutím
příslušného orgánu členského státu.
[35] Nejvyšší správní soud k věci v již zmíněném rozsudku ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 1 As 19/2013 – 130, uvedl, že Nařízení č. 1191/69, jak už z jeho názvu vyplývá, reguluje pouze výseč
vztahů vznikajících v dopravě, a to konkrétně vztahy vyplývající z tzv. veřejné služby. Nelze mít
přitom pochybnosti o tom, že dopravní obslužnost určitého území není zajišťována výlučně prostřednictvím veřejné
služby, ale i dopravci poskytujícími dopravní služby mimo veřejnou službu (na čistě komerční bázi, jak vyplývá
z čl. 14 odst. 4 nařízení č. 1191/69). Citované nařízení rozeznává dva nástroje, jimiž je veřejná služba
v dopravě zajišťována. Zaprvé jde o „smlouvu na veřejné služby“, jako dvoustranný úkon mezi orgánem členského
státu a příslušným dopravním podnikem (čl. 1 odst. 4 a čl. 14). Zadruhé se jedná o „závazek veřejné služby“,
který je dopravnímu podniku uložen rozhodnutím orgánu členského státu (čl. 1 odst. 5 a oddíl II až IV).
Tyto nástroje přitom nelze směšovat (srov. rozsudek Tribunálu ze dne 16. března 2004 ve věci T-157/04
Danske, Recueil, s. II-00917). Silniční zákon v rozhodném znění reguloval zjevně širší oblast vztahů
než nařízení č. 1191/69, avšak v §19 – 19c se výslovně zabýval otázkou veřejné služby v dopravě (v současné
době je celá tato problematika ze silničního zákona vyňata a zpracována v samostatném zákoně č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů). Silniční zákon přitom upravoval
pouze jeden nástroj zajištění veřejné služby v dopravě, a to „smlouvu o závazku veřejné služby“ jako dvoustranný
právní úkon mezi dopravcem a krajem. Ačkoliv název této smlouvy nasvědčuje smísení obou nástrojů uvedených
v nařízení č. 1191/69, obsahově jí bezpochyby odpovídá pouze „smlouva na veřejné služby“… „Smlouva
o závazku veřejné služby“, jak ji poněkud nešťastně nazývá zákon o silniční dopravě, je smlouvou na veřejné
služby (public service contract) ve smyslu článku 14, nikoli závazkem veřejné služby (public service obligation)
ve smyslu článku 2, vznikajícím na základě jednostranného uložení povinností ze strany veřejné moci. Nástroj
spočívající v jednostranném uložení závazku veřejné služby rozhodnutím dopravního nebo jiného úřadu
tedy silniční zákon v rozhodné době neobsahoval. K jednostrannému uložení závazku veřejné služby tak mohlo
dojít pouze na základě nařízení č. 1191/69, a to autoritativním rozhodnutím orgánu členského státu.
K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud naposledy i v rozsudku ze dne 2. 12. 2015,
č. j. 1 As 97/2015 – 164, a ani nyní není důvodu se od něj odchylovat.
[36] Opačný závěr nelze dovodit ani ze stěžovatelem citovaného Stanoviska generálního
advokáta Pedra Cruz Villalóna a navazujícího rozsudku Soudního dvora ze dne 3. 4. 2014,
ve spojených věcech C-516/12 až C-518/12, Compagnia Trasporti Pubblici SpA proti Regione
Campania a Provincia di Napoli. V tomto případě poskytovala společnost Compagnia Trasporti
Pubblici SpA veřejnou službu místní veřejné dopravy dle italských právních předpisů
a předložená otázka se týkala toho, za jakých okolností je nutné, aby byla před podáním žádosti
o vyrovnání za hospodářské nevýhody způsobené plněním závazku veřejné služby podána žádost
o částečné nebo úplné zrušení daného závazku. Generální advokát ve svém stanovisku výslovně
uvádí, že vyřešení předložené otázky závisí zejména na okolnosti, zda má být sporný právní vztah kvalifikován
jako smlouva na službu nebo jako závazek veřejné služby, přičemž toto rozhodnutí náleží předkládajícímu soudu
(srov. bod 56). Rovněž samotný Soudní dvůr dospěl k závěru, že podle údajů poskytnutých účastníky
řízení na jednání přitom služby místní veřejné dopravy dotčené ve sporech v původním řízení poskytované
společností CTP mohou mít svůj základ buď v závazku veřejné služby ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení
č. 1191/69, nebo ve smlouvě na veřejné služby ve smyslu čl. 14 odst. 1 tohoto nařízení (srov. bod 22). Bližší
skutkovou ani právní argumentaci týkající se kvalifikace vztahu jako závazku veřejné služby
nebo smlouvy na veřejné služby dle nařízení 1191/69 však uvedené stanovisko generálního
advokáta ani navazující rozsudek ve věci neobsahují.
[37] Stěžovatel dále argumentuje tím, že není rozhodující právní důvod vzniku závazku,
ale je vždy třeba posuzovat obsah závazku, jímž je závazek provozu, přepravy a tarifu. Nejvyšší
správní soud musí konstatovat, že obsah závazku, tedy vzájemná práva a povinnosti
se v tomto ohledu u závazku veřejné služby a smlouvy na veřejné služby zásadně neliší. Dopravní
podnik je v obou případech zavázán poskytovat služby dopravní obslužnosti, za což mu náleží
finanční protiplnění. Dělícím kritériem je pouze způsob, jakým vztah vzniká, tj. do jaké míry
je výsledkem autoritativního rozhodnutí orgánu členského státu nebo autonomie stran příslušné
veřejnoprávní smlouvy. Od toho se odvíjí také způsob stanovení úhrady, v případě smlouvy
na veřejné služby je nutné přihlédnout ke znění smlouvy, se závazkem veřejné služby je spojeno
vyrovnání za způsobenou hospodářskou nevýhodu dle nařízení 1191/69 (obdobné úvahy obecně
vyplývají i z již citovaného bodu 56 Stanoviska generálního advokáta Pedra Cruz Villalóna).
[38] Touto optikou je nutné nahlížet též na zmiňovaný čl. 2 odst. 1 nařízení 1191/69.
Dle něj se závazky veřejné služby rozumí závazky, které by daný dopravní podnik na základě
svých vlastních obchodních zájmů nepřevzal vůbec nebo nepřevzal ve stejném rozsahu nebo za stejných podmínek.
Za tyto závazky náleží dopravnímu podniku kompenzace dle příslušných článků a přílohy
nařízení. Již ze samotné definice vyplývá, že takto vymezený závazek veřejné služby by dopravce
dobrovolně nepřevzal a o jeho uložení vždy alespoň do jisté míry rozhoduje jednostranně orgán
členského státu. Pokud tedy stěžovatel uzavřel příslušnou smlouvu dobrovolně a nebyl k jejímu
uzavření nucen (ať již právními předpisy nebo správním rozhodnutím), je pojmově vyloučeno,
aby se jednalo o závazek veřejné služby dle čl. 2 nařízení 1191/69.
[39] Okrajově lze zmínit, že se v oblasti zajištění dopravní obslužnosti prosazuje ústup
od stanovení povinností jednostranným rozhodnutím a naopak příklon k jejímu zajištění
na smluvním základě. Nařízení 1191/69 bylo s účinností od 2. 12. 2009 zrušeno a nahrazeno
Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007, o veřejných
službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69
a č. 1107/70. Nové nařízení akcentuje uzavírání smluv o veřejných službách na základě
transparentního a spravedlivého výběrového řízení. Z preambule dále vyplývá, že aby mohly
členské státy organizovat veřejné služby v přepravě cestujících způsobem nejlépe odpovídajícím
potřebám veřejnosti, musí mít všechny příslušné orgány možnost volně vybrat provozovatele
veřejných služeb, za podmínek stanovených tímto nařízením. K zajištění uplatňování zásady
transparentnosti, zásady rovného zacházení s konkurenčními provozovateli a zásady
proporcionality při poskytování kompenzací je třeba ve smlouvě o veřejných službách
mezi příslušným orgánem a vybraným provozovatelem veřejných služeb vymezit povahu závazků
veřejné služby a dohodnutou odměnu, která nesmí překročit částku určenou výpočtem
dle tohoto nařízení. Forma nebo označení této smlouvy se mohou lišit podle právních systémů
členských států.
[40] Pokud stěžovatel na podporu své argumentace cituje z důvodové zprávy k zákonu
o silniční dopravě, jedná se o závěry, které se vztahují ke znění zákona účinnému do 31. 3. 1998.
Dle §19 odst. 1 zákona o silniční dopravě v tomto znění se závazky veřejné služby rozuměly
závazky v linkové osobní dopravě, které je dopravce ve veřejné linkové dopravě povinen přijmout. Citované části
důvodové zprávy lze tedy vztáhnout na závazky, které byl dopravce povinen přijmout
a u nichž byla jakákoliv smluvní autonomie vyloučena. Argumenty vznesené stěžovatelem
v tomto řízení tudíž nemohou vést k tomu, aby se Nejvyšší správní soud odchýlil od dlouhodobě
zastávaného názoru, že smlouva o závazku veřejné služby dle zákona o silniční dopravě
představuje smlouvu na veřejné služby dle čl. 14 nařízení 1191/69.
[41] Podle čl. 14 odst. 1 a 2 nařízení 1191/69 platilo, že „Smlouvou na veřejné služby“ se rozumí
smlouva uzavřená mezi příslušnými orgány členského státu a dopravním podnikem za účelem zajištění
přiměřených dopravních služeb pro veřejnost. Smlouva na veřejné služby může zahrnovat zejména dopravní služby
splňující stanovené normy plynulosti, pravidelnosti, výkonnosti a kvality; doplňkové dopravní služby; dopravní
služby za zvláštní přepravní sazby a podle zvláštních přepravních podmínek, zejména pro určité kategorie
cestujících nebo určité spoje; úpravu služeb podle skutečných požadavků.
Smlouva na veřejné služby zahrnuje mimo jiné toto:
a) povahu poskytované služby, zejména normy plynulosti, pravidelnosti, výkonnosti a kvality,
b) cenu služeb zahrnutých smlouvou, které se buď připojí k tarifním výnosům, nebo zahrnuje příjmy
a podrobnosti finančních vztahů mezi oběma stranami;
c) pravidla o dodatcích a změnách smlouvy, zejména s ohledem na nepředvídatelné změny;
d) dobu platnosti smlouvy;
e) smluvní pokuty pro případ nedodržení smlouvy.
[42] Podle §19 odst. 1 zákona o silniční dopravě, ve znění do 30. 4. 2004, platilo, že závazkem
veřejné služby v silniční dopravě pro cizí potřeby (dále jen „závazek veřejné služby“) se rozumí závazek,
který dopravce přijal ve veřejném zájmu a který by jinak pro jeho ekonomickou nevýhodnost nepřijal
nebo by jej přijal pouze zčásti. Závazek veřejné služby sjednává s dopravcem stát a hradí dopravci prokazatelnou
ztrátu vzniklou jeho plněním. Podle stejného ustanovení, ve znění od 1. 5. 2004, platilo, že závazek
poskytovat veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné smlouvy, kterou s dopravcem
uzavírá kraj.
[43] Podle §19b odst. 1 zákona o silniční dopravě, ve znění do 30. 4. 2004, platilo,
že prokazatelnou ztrátu vzniklou dopravci v důsledku zajišťování dopravní obslužnosti plněním závazků veřejné
služby jsou povinny nahradit:
a) dopravní úřad z rozpočtu kraje, jedná-li se o zajišťování základní dopravní obslužnosti veřejnou
vnitrostátní linkovou dopravou nebo linkami veřejné městské linkové dopravy, které zabezpečují dopravu
v rámci závazku veřejné služby mimo území města,
b) Ministerstvo dopravy a spojů, jedná-li se o zajišťování základní dopravní obslužnosti mezinárodní
veřejnou linkovou dopravou.
[44] Podle odst. 2 téhož ustanovení povinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby je dopravcem
předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby
uzavírá. Dopravní úřad nebo Ministerstvo dopravy a spojů uhradí prokazatelnou ztrátu nejvýše ve výši
tohoto předběžného odborného odhadu zvýšeného pouze o nepředvídatelné prokazatelné náklady.
[45] Podle odst. 5 téhož ustanovení vymezení prokazatelné ztráty, způsob výpočtu předběžného
odborného odhadu prokazatelné ztráty, způsob výpočtu prokazatelné ztráty, pravidla na přidělování finančních
prostředků z příslušných rozpočtů, doklady, kterými musí být výpočty prokazatelné ztráty doloženy, a způsob
výkonu státního odborného dozoru nad financováním dopravní obslužnosti stanoví prováděcí předpis.
[46] Podle §19b odst. 1 zákona o silniční dopravě, ve znění od 1. 5. 2004, platilo,
že prokazatelnou ztrátu ve veřejné linkové dopravě tvoří rozdíl mezi součtem ekonomicky oprávněných nákladů
vynaložených dopravcem na plnění závazků veřejné služby a přiměřeného zisku vztahujícího se k těmto nákladům
a mezi tržbami a výnosy dosaženými dopravcem při plnění závazků veřejné služby.
[47] Podle odst. 2 téhož ustanovení platilo, že prokazatelnou ztrátu vzniklou dopravci plněním
závazků veřejné služby hradí kraj ze svého rozpočtu, jedná-li se o zajišťování dopravní obslužnosti veřejnou
vnitrostátní linkovou dopravou nebo linkami veřejné městské linkové dopravy, které zabezpečují dopravu v rámci
závazku veřejné služby mimo území města.
[48] Podle odst. 3 téhož ustanovení povinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby je dopravcem
předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby
uzavírá. Kraj uhradí prokazatelnou ztrátu nejvýše ve výši tohoto předběžného odborného odhadu zvýšeného
pouze o nepředvídatelné prokazatelné náklady.
[49] Konečně podle odst. 6 tohoto ustanovení vymezení prokazatelné ztráty, způsob výpočtu
předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty, způsob výpočtu prokazatelné ztráty, pravidla na přidělování
finančních prostředků z rozpočtu kraje, doklady, kterými musí být výpočty prokazatelné ztráty doloženy, a způsob
výkonu státního odborného dozoru nad financováním dopravní obslužnosti stanoví prováděcí předpis.
[50] Prováděcím právním předpisem byla do 20. 9. 2004 prováděcí vyhláška a od 21. 9. 2004
prováděcí nařízení. Podle §1 prováděcí vyhlášky prokazatelnou ztrátu ve veřejné linkové osobní dopravě
(dále jen „prokazatelná ztráta“) tvoří rozdíl mezi součtem ekonomicky oprávněných nákladů a upraveného
přiměřeného zisku a mezi dosaženými tržbami a výnosy.
[51] Dle §2 odst. 1 prováděcí vyhlášky je přiměřeným ziskem částka, která po zdanění
a po minimálním přídělu do povinných fondů nepřekračuje 1/8 ceny autobusů používaných zpravidla pro veřejnou
linkovou osobní dopravu zajišťující dopravní obslužnost plněním závazku veřejné služby, snížená o částku
celkových skutečných účetních odpisů těchto autobusů.
[52] Dle §4 odst. 1 prováděcí vyhlášky dopravce si prokazatelnou ztrátu za předchozí období
sám vypočte a výpočet prokazatelné ztráty doloží příslušnému dopravnímu úřadu propočtem a dokladem „Výkaz
nákladů a tržeb z přepravní činnosti“. Podle §5 odst. 1 prováděcí vyhlášky výpočet předběžného odborného
odhadu prokazatelné ztráty předkládaného dopravcem provede dopravce sám podle vlastních výsledků
z provozování veřejné linkové osobní dopravy v předchozím kalendářním roce.
[53] Podle §3 odst. 1 prováděcího nařízení se přiměřeným ziskem rozumí částka, která se vypočte
jako součet částky, která po zdanění a po minimálním přídělu do povinných fondů nepřekračuje 1/8 ceny
autobusů (odstavec 4) používaných zpravidla pro veřejnou linkovou dopravu zajišťující dopravní obslužnost
plněním závazku veřejné služby (dále jen „veřejná linková doprava“), a částky, která nepřekračuje podíl ceny
investic souvisejících s provozováním veřejné linkové dopravy odpovídající době životnosti dle zvláštního zákona,
pokud s těmito investicemi vyjádřil pro účely jejich zahrnutí do výpočtu prokazatelné ztráty souhlas příslušný
dopravní úřad. Tento součet se sníží o částku celkových účetních odpisů autobusů používaných ve veřejné linkové
dopravě, o částku celkových účetních odpisů investic souvisejících s provozováním veřejné linkové dopravy a o částku
přiznané dotace ze státního rozpočtu na nákup nově vyrobených autobusů a dotace z rozpočtů krajů nebo rozpočtů
obcí na nákup nově vyrobených autobusů. I za účinnosti prováděcího nařízení platilo, že dopravce
sám předkládá výpočet předběžného odhadu prokazatelné ztráty na následující období a výpočet
prokazatelné ztráty za předchozí období.
[54] Výše uvedené lze shrnout tak, že smlouva na veřejné služby musí dle nařízení 1191/69
mimo jiné obsahovat cenu služeb zahrnutých smlouvou, která se buď připojí k tarifním výnosům,
nebo zahrnuje příjmy a podrobnosti finančních vztahů mezi oběma stranami. Tomu korespondují
příslušná ustanovení zákona o silniční dopravě, podle nichž závazek veřejné služby vzniká
na základě písemné smlouvy mezi dopravcem a příslušným orgánem státu, resp. místní
samosprávy. Dopravci vzniká na základě smlouvy právo na úhradu prokazatelné ztráty,
která je po odečtení tržeb a výnosů tvořena ekonomicky oprávněnými náklady a přiměřeným
ziskem. Přiměřený zisk nesmí po zdanění a po minimálním přídělu do povinných fondů překročit
1/8 ceny autobusů oznámenou Ministerstvem dopravy ve Věstníku dopravy pro jednotlivé typy
autobusů, a poté se ještě sníží o odpisy a přiznané dotace. Přiměřený zisk vypočte dopravce
v předběžném odhadu prokazatelné ztráty, který je povinnou součástí smlouvy. Předběžný odhad
prokazatelné ztráty zároveň tvoří horní hranici úhrady ze strany kraje. Nad tuto částku
lze dopravci uhradit již jen nepředvídatelné prokazatelné náklady. Skutečnou prokazatelnou
ztrátu po skončení příslušného období opět vypočte a doloží dopravce.
[55] V posuzovaném případě byla úhrada prokazatelné ztráty upravena v čl. V. příslušných
smluv a dodatků. Předběžný odhad prokazatelné ztráty byl ve smluvní dokumentaci označen
jako „Celková výše prokazatelné ztráty z provozování základní dopravní obslužnosti“
a byl stanoven v konkrétní dohodnuté výši s dodatkem, že výše ztráty bude závislá na skutečně
ujetých kilometrech dle schválených jízdních řádů. Totožná částka byla uvedena také v přílohách
č. 4/2 smluv a dodatků v bodě 4) jako konečný výpočet v rubrice označené „Prokazatelná
ztráta“. Tyto přílohy jsou označeny jako „Výpočet předběžného odhadu prokazatelné ztráty
dopravce“ a byly v souladu se zákonem vypracovány a předloženy stěžovatelem. Mezi stranami
není sporu ani o tom, že stěžovatel každoročně dokládal skutečnou prokazatelnou ztrátu, kterou
vždy vypočítal na základě údajů v přílohách č. 4/2 a obě strany veřejnoprávní smlouvy
se vyrovnaly ve shodě s doloženým výpočtem.
[56] Ve výpočtu předběžného odhadu prokazatelné ztráty dopravce (příloha č. 4/2) byly vždy
vypočteny úplné vlastní náklady na 1 km, přiměřený zisk na 1 km vypočítaný dle vzorce
pro výpočet jeho maximální přípustné výše a upravený přiměřený zisk na 1 km za předpokladu,
že každý z autobusů ujede v daném roce 55 000 km. Dále zde byla uvedena cena dopravního
výkonu dle dohody na 1 km, která byla za všechna období vyšší než úplné vlastní náklady na
1 km (přičemž zisk stěžovatele na 1 km se v jednotlivých letech pohyboval v rozmezí
cca 1 - 3 Kč). Pro výpočet vlastní předběžné výše prokazatelné ztráty (tedy výsledné hodnoty
limitující výši úhrady) stěžovatel použil takto dohodnutou cenu dopravního výkonu.
[57] Stěžovatel má v nynějším řízení za to, že jím vypočtený a doložený předběžný odhad
prokazatelné ztráty [příloha č. 4/2, zejména bod 4)], který byl součástí smluv a byl ve shodě
s čl. V. smluv a dodatků, a podle něhož vždy po skončení příslušného období dokládal skutečnou
prokazatelnou ztrátu, ve skutečnosti není předběžným odhadem prokazatelné ztráty v souladu
s příslušnými právními předpisy a nemělo by se k němu přihlížet. Nejvyšší správní soud
má uvedený názor za neudržitelný a plně se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí
a napadeného rozsudku.
[58] Právní předpisy sice závazně stanovují obsah smlouvy o závazku veřejné služby
a mechanismus výpočtu prokazatelné ztráty, jak správně uvádí i stěžovatel. Nejedná se ovšem
o stanovení fixních částek, ale toliko o způsob výpočtu. U jednotlivých dopravců se tak mohou
lišit nejen vlastní náklady na 1 km (např. v důsledku odlišné skladby vozového parku, odlišných
režijních nákladů nebo úrokových nákladů), ale též dohodnutý přiměřený zisk, u nějž právní
předpisy navíc stanoví pouze jeho maximální výši, která nesmí překročit 1/8 ceny autobusů.
Účelem uvedených ustanovení není garantovat kogentním způsobem dopravci, který uzavře
smlouvu o závazku veřejné služby, přiměřený zisk ve stanovené výši bez ohledu na smluvní cenu,
za kterou se rozhodl závazek veřejné služby přijmout. Účelem je naopak regulovat maximální výši
kompenzace, kterou je možné státem nebo ze státních prostředků poskytnout podnikům,
které mají plnit úkoly veřejné služby tak, aby nedocházelo k plýtvání veřejnými prostředky,
ale zejména, aby tyto poskytnuté prostředky nepředstavovaly zvýhodnění dotčeného dopravního
podniku, a tedy nedovolenou státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování
Evropské unie. Jedním z požadavků, který musí poskytnuté kompenzace splňovat,
aby se nejednalo o nedovolenou veřejnou podporu, je totiž požadavek, aby parametry,
na jejichž základě je vyrovnání vypočteno, byly stanoveny předem, objektivním a transparentním
způsobem [srov. Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans GmbH,
Regierungspräsidium Magdeburg v. Nahverkehrsgesellschaft Altmark GmbH, C-280/00). Potřeba stanovit
parametry kompenzací předem neznamená, že kompenzace musí být vypočtena na základě
určitého vzorce. Jde spíše o to, aby bylo od začátku zřejmé, jakým způsobem se má kompenzace
stanovit (srov. též rozhodnutí Komise ze dne 25. 6. 2014 o státní podpoře SA.20350 –
(C 17/2008) (ex NN 1/2006) poskytnuté Českou republikou několika provozovatelům regionální
autobusové dopravy v Ústeckém kraji]. V naposledy uvedeném rozhodnutí (které je stěžovateli
známo, neboť v řízení aktivně vystupoval) pak Komise při hodnocení české právní úpravy
dospěla ke stejnému závěru jako žalovaný i městský soud, totiž že v souladu s ustanoveními §19b
odst. 3 zákona o silniční dopravě představuje odborný odhad prokazatelné ztráty předem
stanovenou maximální výši kompenzace, kterou příslušný orgán nesmí při hrazení skutečné ztráty
překročit (a nutno dodat, že Komise hodnotila i kompenzace vyplacené stěžovateli v roce 2005).
V případě, že by dopravce požadoval kompenzace za vyšší ztráty po plnění smlouvy, veřejné
orgány nebudou moci tyto ztráty uhradit (bod 108.). Přitom smluvně stanovené průměrné
ziskové rozpětí kolem 3,2 % z konečné ceny dopravního výkonu shledala Komise přiměřeným.
[59] Lze tedy konstatovat, že údaj pod bodem 4) „Prokazatelná ztráta“ v příloze č. 4/2 smluv
a dodatků „Výpočet předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty dopravce“ představuje,
navzdory přesvědčení stěžovatele, předběžný odhad prokazatelné ztráty dle §19b zákona
o silniční dopravě. Tato částka zároveň tvoří strop pro finanční úhradu skutečné prokazatelné
ztráty bez ohledu na to, že právní předpisy v rozhodném období umožňovaly dohodnout
přiměřený zisk vyšší. Pokud stěžovatel následně zpětně požaduje úhradu části prokazatelné ztráty
nad rámec výše uvedeným způsobem stanoveného předběžného odhadu prokazatelné ztráty,
nelze takový nárok považovat za oprávněný.
[60] K ostatním dílčím námitkám lze uvést následující. Není pravdou, že by stěžovatel
v daném období dopravní obslužnost dotoval, cena dopravního výkonu v předběžném odhadu
prokazatelné ztráty vždy převyšovala jeho úplné vlastní náklady. Skutečnost, že by úmyslem stran
bylo zachovat stěžovateli maximální přiměřený zisk a naopak neuhradit část vlastních nákladů,
je pouze nedoloženou spekulací. Je pravdou, že předběžný odhad prokazatelné ztráty předkládá
dopravce a kraj jeho výši buď akceptuje, nebo odmítne. To ovšem zároveň nevylučuje,
aby dal kraj během předchozích jednání najevo, jaká výše předběžného odhadu prokazatelné
ztráty je pro něj přijatelná, a to i s ohledem na finanční prostředky vyčleněné na zajištění dopravní
obslužnosti jeho území.
[61] Stěžovatel dále argumentuje rozhodnutím zvláštního senátu ze dne 1. 10. 2008,
č. j. Konf 6/2008 – 66. Zvláštní senát se v tomto rozhodnutí zabýval otázkou, zda smlouva
o závazku veřejné služby dle zákona o silniční dopravě je veřejnoprávní smlouvou dle správního
řádu nebo zda jde o smlouvu soukromoprávní. Jak je uvedeno již výše, dospěl přitom k závěru,
že se jedná o subordinační veřejnoprávní smlouvu. Vycházel přitom z toho, že povinností,
která ze smlouvy plyne dopravci, je provozování linkové osobní dopravy za podmínek
stanovených licencí a dle jízdních řádů schválených dopravním úřadem. Jak uvedl zvláštní senát
dále, stejně omezený vyjednávací prostor stran nacházíme i ve vztahu k hlavní povinnosti kraje, jíž je platba
dopravci za zajišťování dopravní obslužnosti. Strany smlouvy si nemohou volně sjednat výši částky, kterou bude
kraj poskytovat dopravci, či její složky – naopak zákon o silniční dopravě ve svém §19b upravuje povinnost
kraje hradit dopravci prokazatelnou ztrátu vzniklou plněním závazků veřejné služby. Prokazatelná ztráta
je definována jako rozdíl mezi součtem ekonomicky oprávněných nákladů vynaložených dopravcem na plnění
závazků veřejné služby a přiměřeného zisku vztahujícího se k těmto nákladům na straně jedné, a mezi tržbami
a výnosy dosaženými dopravcem při plnění závazků veřejné služby na straně druhé. Způsob výpočtu prokazatelné
ztráty, včetně pravidel pro kalkulaci přiměřeného zisku, pak stanoví prováděcí předpis. Dále upozorňuje
na analogii s jinými případy, kdy na sebe finanční protiplnění za poskytnutou službu bere podobu
prokazatelné ztráty či prokazatelných nákladů a dochází k závěru, že veřejnoprávní smlouva
dle §19b zákona o silniční dopravě není úkonem, k němuž by se kraj svobodně rozhodl,
aniž by jej k tomu cokoli nutilo, nýbrž daleko spíše alternativou autoritativního aktu,
který je v podobných případech tradičním a převažujícím způsobem regulace vztahů.
[62] Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 1 As 19/2013 - 130, interpretoval závěry zvláštního senátu tak, že sjednávání smlouvy o závazku
veřejné služby dle §19 a následujících silničního zákona je svázáno poměrně přísnou regulací, což je jeden
z důvodů, který zvláštní senát vedl k charakteristice této smlouvy jako veřejnoprávní. Jakkoliv se však ohledně
obsahu této veřejnoprávní smlouvy nelze dohodnout zcela svobodně, v rámci daných zákonných kritérií (případně
kritérií daných podzákonnými právními předpisy) to možné je. Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost,
že výpočet předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty, jak je popsán v §2, 3 a 5 nařízení vlády
č. 493/2004 Sb., obsahuje řadu proměnných, které se budou u jednotlivých dopravců v jednotlivých obdobích lišit.
[63] V posuzovaném případě došlo k výpočtu výše předběžného odhadu prokazatelné ztráty,
která je dle zákona horní hranicí úhrady skutečné prokazatelné ztráty, v souladu se zákonem
a v mezích kogentně stanovených prováděcími právními předpisy. Právní předpisy v daném
období umožňovaly, aby stěžovatel předložil předběžný odhad prokazatelné ztráty ve vyšší
částce, než která byla předložena a stranami odsouhlasena. V takovém případě mohl kraj návrh
přijmout nebo odmítnout a hledat alternativního dopravce, případně uložit závazek
veřejné služby jednostranným rozhodnutím dle přímo použitelného nařízení
1191/69. K tomu však v daném případě nedošlo, jelikož osoba zúčastněná na řízení
I) předložený odborný odhad akceptovala a k uzavření veřejnoprávní smlouvy došlo. Uvedené
posouzení věci není žádným způsobem v rozporu s citovaným rozhodnutím zvláštního senátu.
[64] Konečně, Smlouva ze dne 30. 12. 2003 pro oblast Děčín se vztahovala k vybraným
spojům v dané oblasti a jejich provozování od 1. 1. 2004 do 31. 5. 2004. V původním návrhu
ze dne 26. 7. 2006, který podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2, smlouvu pro oblast
Děčín nezmiňoval a žádné nároky z ní neodvozoval. Uvedenou smlouvu doložil žalovanému
až podáním ze dne 13. 4. 2010. Stěžovatel namítá, že nárok z této smlouvy uplatnil
už v původním podání, jelikož nárokovaná částka zůstala i po doložení nových podkladů stále
stejná. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel od počátku nárokuje doplatek prokazatelné
ztráty ve výši 227.841.532 Kč, nicméně dílčí údaje, ze kterých tuto částku dovozuje, se v podání
ze dne 26. 7. 2006 a podání ze dne 13. 4. 2010 výrazně liší (srov. Souhrnné přehledy doložené
stěžovatelem, které byly k podáním přiloženy a jsou založené ve správním spise). Z původně
doložených podkladů nelze žádným způsobem zjistit, zda a jaká část nároku by se měla k oblasti
Děčín vztahovat. Za těchto okolností je tedy závěr žalovaného i městského soudu o promlčení
části nároku vztahující se k oblasti Děčín správný. Nadto lze dodat, že v napadeném rozhodnutí
(str. 52, kap. VI. 3. 4) žalovaný poukázal na to, že stěžovatelem vyčíslená prokazatelná ztráta
dle této smlouvy ve výši 1.894.257,77Kč byla rovněž v plné výši Ústeckým krajem uhrazena.
V.
Závěr a náklady řízení
[65] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[66] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 a 5 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly; osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem
v řízení nebyla uložena žádná povinnost a nejsou splněny ani podmínky pro přiznání náhrady
nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. července 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu