ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.208.2016:37
sp. zn. 6 As 208/2016 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci v právní věci žalobkyně: Scootland s.r.o., IČ 27759750, se sídlem Sladovnická 510,
Brno, zastoupená Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. července 2014, č. j. KUZL-34194/2014,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
27. července 2016, č. j. 31 A 61/2014 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku za řízení o kasační stížnosti
ve výši 5.000 Kč. Uvedená částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Dne 1. listopadu 2013 v 11:05 hod zjistil strážník městské policie Luhačovice, že vozidlo
Opel, RZ 8B4 3193, jehož provozovatelkou byla v předmětné době žalobkyně, je zaparkováno
na ulici Holubyho v Luhačovicích naproti penzionu Loreta tak, že nebyl ponechán alespoň jeden
jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy (provoz je zde obousměrný a vozovka
je široká 5,7 m) a zároveň vozidlo stálo ve vzdálenosti méně než 5 m od hranice křižovatky.
Jako údajného řidiče vozidla v době spáchání přestupku označila žalobkyně na výzvu Městského
úřadu Luhačovice (dále též „městský úřad“) pana K. H. B. Tuto osobu městský úřad obeslal
výzvou k podání vysvětlení. Výzvu se panu B. nepodařilo doručit, přičemž z poznámky na
mezinárodní doručence vyplývá, že se jmenovaný z uvedené adresy odstěhoval. Městský úřad
proto věc odložil a zahájil se žalobkyní jakožto provozovatelkou vozidla řízení, v němž rozhodl
dne 14. května 2014 pod sp. zn. 19284/2013/262/457 tak, že se žalobkyně dopustila správního
deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o
změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a to tím,
že jako provozovatelka motorového vozidla v rozporu s §10 nezajistila, aby při užití vozidla na
pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích. Za to městský úřad uložil žalobkyni pokutu ve výši 2.500 Kč.
[2] Žalobkyně se proti rozhodnutí městského úřadu odvolala. Žalovaný Krajský úřad
Zlínského kraje upřesnil v některých detailech výrok rozhodnutí městského úřadu, odvolání
žalobkyně však jako nedůvodné zamítl rozhodnutím označeným v návětí. Odvolací rozhodnutí
napadla žalobkyně správní žalobou, Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) ji však zamítl
rozsudkem označeným v návětí.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost. V ní v zásadě zopakovala své žalobní námitky
a namítala, že jejich hodnocení krajským soudem bylo chybné. První námitka se týkala toho,
že žalovaný ve svém rozhodnutí neoznačil ustanovení právního předpisu, které měla stěžovatelka
svým jednáním porušit. Krajský soud podle stěžovatelky pominul judikaturu Nejvyššího
správního soudu, která takovou vadu označuje za důvod ke zrušení správního rozhodnutí,
konkrétně rozsudky č. j. 9 As 290/2014 - 53 a č. j. 2 As 85/2016 - 33. Druhá námitka směřovala
k tomu, správní orgány nezjistily dostatečně skutkový stav, neboť strážník městské policie
vzdálenost vozidla provozovaného stěžovatelkou od hranice křižovatky nezměřil, ale pouze
odhadl. Krajský soud dovodil, že porušení dopravních předpisů je dostatečně zřejmé z fotografií
pořízených strážníkem na místě, avšak podle stěžovatelky fotografie pouze ukazují, že se v místě
zaparkování vozidla zakřivuje vozovka, nikoliv že by zde byla křižovatka. Navíc závěr krajského
soudu, že vozidlo bylo zaparkováno „v samé hranici křižovatky“ (tj. v křižovatce) je odlišný
od závěru správních orgánů, že vozidlo bylo zaparkováno méně než 5 m od hranice křižovatky.
Konečně ve třetí námitce stěžovatelka opakuje žalobní bod, podle nějž ji měly správní orgány
oslovit jako provozovatele vozidla znovu poté, co se jim nepodařilo doručit výzvu k podání
vysvětlení osobě, kterou označila jako přestupce. Stěžovatelka se mohla pokusit zjistit novou
adresu uvedené osoby nebo mohla správnímu orgánu dodat v rámci podání vysvětlení důkazy
proti této osobě postačující pro zahájení řízení. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud přijal obecný závěr, že součástí „nezbytných úkonů ke zjištění pachatele přestupku“
je vždy předvolání provozovatele k podání vysvětlení, neboť toto samo o sobě může vést
ke shromáždění dostatečného množství podkladů k tomu, aby bylo proti tvrzenému řidiči
zahájeno správní řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti v zásadě odkázal na svá dosavadní vyjádření
a argumentaci napadeného rozsudku. Připomněl, že kromě parkování kousek od hranice
křižovatky prokazují pořízené fotografie beze všech pochybností též to, že řidič vozidla
neponechal volné jízdní pruhy v šíři 3 m. Ohledně pokusu potrestat za přestupek řidiče
vozidla označeného stěžovatelkou odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 33/2016 - 53 citovaný krajským soudem. Připomněl také, že se nejedná o první případ,
kdy společnost FLEET Control, s. r. o., zastupující stěžovatelku ve správním řízení, zneužila
veřejně dostupné osobní údaje cizinců či zemřelých osob, aby je označila za pachatele přestupků
spáchaných s vozidly jejích klientů.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[6] K první námitce Nejvyšší správní soud poznamenává, že uvedení právních ustanovení,
podle nichž správní orgán ve věci rozhodoval, je nepochybně jednou z náležitostí výrokové části
správního rozhodnutí podle §68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. července 2015, č. j. 8 As 141/2012 - 57, č. 3268/2015 Sb. NSS). V oblasti správního trestání
má uvedení právního ustanovení mimo jiné i ten význam, že pomáhá konkretizovat skutek,
za který správní orgán trest ukládá. V daném případě nicméně žalovaný ve výroku napadeného
rozhodnutí skutek podrobně popsal, a to takovým způsobem, že nemůže být zaměnitelný s jiným
stěžovatelčiným jednáním. Také ustanovení právních předpisů, podle nichž správní orgány
stěžovatelku potrestaly, jsou zde náležitě citována. Na prvním místě jde o §125f odst. 1 zákona
o silničním provozu, ve kterém je vymezena skutková podstata správního deliktu spočívající
v tom, že „provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci
byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“
Citovanou skutkovou podstatu žalovaný přejal do odůvodnění, včetně odkazu na §10 zákona
o silničním provozu. Je pravda, že v §10 zákona o silničním provozu je vymezena celá řada
povinností provozovatele vozidla (přičemž povinnost zajistit, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích,
je konkrétně stanovena v odstavci třetím). Nicméně Nejvyšší správní soud má za to, že s ohledem
na podrobné vymezení skutku i s ohledem na znění skutkové podstaty doslovně citované
ve výroku rozhodnutí žalovaného, nemohla mít stěžovatelka žádnou pochybnost o právní
kvalifikaci skutku, který je jí kladen za vinu, ani nemohlo v otázce porušení právních předpisů
dojít k záměně s dalšími povinnostmi provozovatele vozidla vymezenými v §10 zákona
o silničním provozu.
[7] Ve výroku napadeného rozhodnutí jsou dále citována i ta ustanovení právních předpisů,
jejichž porušení se měl dopustit řidič vozidla při jeho zaparkování a spáchat tím přestupek,
o němž bylo řízení zastaveno [konkrétně §25 odst. 3 a §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním
provozu]. Nejvyšší správní soud tak má za to, že právní ustanovení byla ve výroku rozhodnutí
žalovaného citována v dostatečné míře pro potřeby vymezení skutku i pro naplnění
stěžovatelčina práva na obhajobu, tudíž zde nelze shledat žádnou vadu či porušení zákona,
a to ani tu, již jako určitý deficit napadeného rozhodnutí označil krajský soud z důvodu,
že výslovně neodkazuje na odstavec třetí v ustanovení §10 zákona o silničním provozu. Ostatně
i krajský soud nakonec uzavřel své hodnocení tak, že by bylo naprosto formalistické zrušit
napadené správní rozhodnutí jen proto, aby do jejich výroku byl doplněn odkaz na §10
odst. 3 zákona o silničním provozu.
[8] Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatelkou odkazované rozsudky
Nejvyššího správního soudu na danou věc nedopadají a stěžovatelka je v kasační stížnosti výrazně
dezinterpretovala. Jak rozsudek ze dne 25. června 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53, tak i rozsudek
ze dne 24. srpna 2016, č. j. 2 As 85/2016 - 33, se týkají výhradně jen slovního popisu skutku
ve výroku rozhodnutí a jeho určitosti (k tomu srov. zejména rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73). Otázkou uvedení
zákonných ustanovení ve výrokové části správního rozhodnutí se v nich Nejvyšší správní soud
vůbec nezabýval. Nejvyšší správní soud dále zvažoval, zda pro daný případ může mít
význam budoucí rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 1 As 72/2016, a zda by tedy měl přerušit řízení a vyčkat na rozhodnutí rozšířeného senátu.
Dospěl však k názoru, že nikoliv. Rozšířený senát se bude vyjadřovat k otázce, zda je nezbytné,
aby výrok rozhodnutí o správním deliktu obsahoval spolu s přesným popisem skutku znění všech
ustanovení právního předpisu, kterých bylo použito pro posouzení viny a uložení sankce,
včetně znění ustanovení zvláštních právních předpisů, na která odkazuje některé z použitých
ustanovení obecné právní úpravy a jejichž porušení zakládá odpovědnost za tento delikt.
V nyní posuzované věci by však napadené rozhodnutí žalovaného obstálo, i kdyby odpověď
na uvedenou otázku byla kladná.
[9] Ani druhá stěžovatelčina námitka není důvodná. Krajský soud jednoznačně dospěl
k následujícímu skutkovému závěru: „Z přiložené fotodokumentace je jasně patrné zakřivení vozovky
vedle zaparkovaného vozidla, stejně jako zakřivení protilehlého okraje vozovky. Zároveň je z fotodokumentace
patrné, že se jedná o křižovatku ve tvaru T.“ Nejvyšší správní soud považuje tyto závěry
za přesvědčivé. Z fotografií založených ve správním spise je skutečně patrné nejen zakřivení
vozovky v místě stání stěžovatelčina vozidla, ale též zakřivení protější strany vozovky, což svědčí
o existenci křižovatky ve tvaru T v daném místě. Ta dále vyplývá též z výpovědi svědka –
strážníka městské policie, který přestupek zjistil. S ohledem na jím udanou vzdálenost vozidla
od hranice křižovatky (1 až 2 metry), kterou potvrzují i pořízené fotografie, by přesné změření
vzdálenosti měřidlem představovalo zcela nadbytečný úkon, jelikož o tom, že jde o vzdálenost
kratší než 5 metrů, nemohly za daných skutkových okolností vzniknout žádné pochybnosti.
Ani stěžovatelčiny spekulace stran rozdílu mezi stáním vozidla ve vzdálenosti do 5 m od hranice
křižovatky a stáním na samé hranici křižovatky Nejvyšší správní soud nepovažuje za nikterak
smysluplné. Shromážděné důkazy, tj. svědecká výpověď strážníka, který přestupek zjistil,
v kombinaci s pořízenými fotografiemi bez pochybností prokazují, že osoba, která v předmětné
době řídila stěžovatelčino vozidlo, je zaparkovala takovým způsobem, že spáchala oba přestupky,
o nichž hovoří výrok napadeného správního rozhodnutí (tedy stála v nedostatečné
vzdálenosti od hranice křižovatky, a zároveň neponechala v každém směru jízdy jízdní pruh
alespoň 3 m široký).
[10] Důvodná není ani třetí stěžovatelčina námitka, podle níž správní orgány neučinily
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jelikož stěžovatelku znovu neoslovily poté,
co se jim nepodařilo doručit předvolání k podání vysvětlení na jí udanou adresu řidiče. Nejvyšší
správní soud především uvádí, že je dalek toho, aby v tomto rozsudku vymezoval jakákoliv
obecná pravidla pro posouzení otázky, zda správní orgán naplnil dikci §125f odst. 4 zákona
o silničním provozu. Rozhodnutí o tom, zda kroky vyvinuté správním orgánem ke zjištění
pachatele přestupku byly dostatečné, či nikoliv, zůstane vždy předmětem individuálního
hodnocení, které je a musí být závislé na konkrétních skutkových okolnostech dané kauzy.
Z toho důvodu musí ostatně Nejvyšší správní soud odmítnout přímý odkaz žalovaného
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2016, č. j. 2 As 33/2016 - 53
(který krajský soud využil ve své argumentaci pouze podpůrně, zejména pokud jde o vyjádření
záměru zákonodárce při zakotvení skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla,
jenž nebyl jeho řidičem). V citovaném rozsudku se totiž jednalo o odlišnou skutkovou situaci.
Závěr o tom, že nebylo nutné znovu kontaktovat provozovatele vozidla, byl založen zejména
na tom, že tento provozovatel ani na výzvu správního orgánu žádnou osobu jako řidiče vozidla
neoznačil.
[11] V nyní posuzovaném případě stěžovatelka naopak určitou osobu jako možného přestupce
označila. Krajský soud však dovodil z řady individuálních skutkových okolností, že toto označení
bylo nevěrohodné a účelové a jeho cílem bylo zejména činit obstrukce v daném přestupkovém
řízení. Především označené osobě (polskému občanovi panu B.) se nepodařilo na adresu udanou
stěžovatelkou doručit výzvu, aby se dostavil ke správnímu orgánu k podání vysvětlení. Dále
krajský soud uvedl (a Nejvyšší správní soud se s jeho závěrem plně zotožňuje): „Z úřední činnosti je
zdejšímu soudu známo, že osoba pana B. se jako tvrzený řidič vyskytuje i v dalších případech, které jsou spojené s
činností uvedené společnosti [Fleet Control s.r.o. zastupující stěžovatelku ve správní řízení] (např. věc
řešená u zdejšího soudu pod sp.zn. 31A 52/2014) a opakovaně na ni upozorňují i správní orgány. ... Tvrzení
žalobce o tom, že vozidlo bylo zapůjčeno panu B. jako kamarádu přítelkyně jednatele žalobce, nebylo před soudem
nikterak doloženo a soud ho proto nepovažuje za relevantní. ... Soud pouze na okraj konstatuje, že ho o
skutečnosti, že by byl žalobce v kontaktu s tvrzeným pachatelem přestupku, nepřesvědčily ani detailní informace o
jméně a příjmení tvrzeného pachatele, jeho datu narození a žalobcem uváděné adrese, neboť tyto údaje jsou o osobě
jménem K. H. B. volně dostupné na internetu (např.
http://rejstrik.penize.cz/24136301-business-trade-group-s-r-o, příp. na stránkách hledaných osob http:x).
Pro závěr o tom, že žalobce sděloval správnímu orgánu prvního stupně právě údaje dostupné z internetu, svědčí to,
že udal právě adresu pana B. před přestěhováním.“
[12] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Brně v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[13] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
[14] Stěžovatelka na soudních poplatcích za řízení o kasační stížnosti zaplatila dvakrát
5.000 Kč, přestože soudní poplatek činí jen 5.000 Kč (položka 19 sazebníku poplatků v příloze
k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Podle §10
odst. 1 zákona o soudních poplatcích soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten,
kdo k tomu nebyl povinen, a bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost,
vrátí soud přeplatek. Proto přeplatek ve výši 5.000 Kč Nejvyšší správní soud vrací. Lhůta
pro vrácení přeplatku na soudním poplatku je stanovena v §10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu