ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.233.2018:74
sp. zn. 6 As 233/2018 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Viktora Kučery (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: R. P.,
zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Dominikánské nám. 656/2, Brno,
proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, odbor metodiky a řízení pozemkových úprav, se
sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
6. 6. 2016, č. j. SPU 243298/2016, sp. zn.: 2RP12202/2015-202001, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2018,
č. j. 30 A 87/2016 – 78, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 8. 2018, č. j. 30 A 87/2016 –
152,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým bylo rozhodnuto,
že „žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2016, č. j. SPU 24298/2016, sp. zn. 2RP12202/2015-
202001, se zamítá,“ přičemž posléze vydaným opravným usnesením bylo opraveno chybné číslo
jednací napadeného rozhodnutí žalovaného „na správné číslo jednací č. j. SPU 243298/2016.“
[2] Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a současně jím potvrdil
rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Jičín (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, kterým byl schválen návrh
komplexní pozemkové úpravy v kat. území T. ve smyslu §11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb.,
o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pozemkových úpravách“).
[3] Přípisem ze dne 24. 6. 2004 vznesly obce J., R. a T. společný požadavek na provedení
komplexních pozemkových úprav s odůvodněním, že „je potřeba přehledného uspořádání katastrálních
území a vytvoření podmínek pro zpřístupnění všech pozemků pro zemědělskou výrobu bez neúnosného zatěžování
životního prostředí uvedených obcí nebo jejich částí.“ V návaznosti na uvedený požadavek správní orgán I.
stupně zahájil řízení o pozemkových úpravách v obci T., což oznámil veřejnou vyhláškou ze dne
25. 11. 2005, č. j. PÚ/02/99/04/3/Luk. Dne 28. 4. 2006 proběhlo úvodní jednání, účastníci
řízení na něm byli seznámeni s účelem, formou a předpokládaným obvodem pozemkových
úprav, jakož i se způsobem oceňování pozemků a s vlastním průběhem správního řízení. Rovněž
byl zvolen sbor zástupců vlastníků pozemků, který dne 10. 1. 2007 projednal plán společných
zařízení, vč. cestní sítě navržené ke zpřístupnění pozemků; dne 7. 2. 2007 tento plán schválilo
zastupitelstvo obce a posléze ho správní orgán I. stupně předložil dotčeným orgánům státní
správy k vyjádření ve smyslu §9 odst. 10 zákona o pozemkových úpravách. Z obsahu vyjádření
těchto orgánů nevyplynuly žádné výhrady vůči zpracovanému plánu společných zařízení. Naopak
bylo konstatováno, že plán společných zařízení není v rozporu s cíli územního plánování
a zásadami územního rozvoje, že nebude dotčen regionální systém ekologické stability a žádné
připomínky nebyly vzneseny ani z hlediska ochrany přírody a krajiny.
[4] Následně v období březen až září 2007 byl s dotčenými vlastníky projednáván návrh
nového uspořádání pozemků, s nímž vyjádřil opakovaný nesouhlas stěžovatel, jakožto účastník
řízení z titulu svého podílového spoluvlastnictví k pozemkům zapsaným na LV č. X, kat. území
T. (p. č. X, p. č. X a ve zjednodušené evidenci PK č. X, č. X, č. X, č. X, č. X, č. X, č. X, č. X
a č. X). Stěžovatel své nesouhlasné připomínky uplatnil také proti zpracovanému návrhu
komplexních pozemkových úprav, přičemž problematizoval zejména navrhované vybudování
nové polní cesty označené jako C2 v plánu společných zařízení; podle jeho názoru návrh této
cesty nerespektuje plán územního systému ekologické stability a je v tomto ohledu v přímém
rozporu s územním plánem obce T.. Požadoval proto, aby bylo ponecháno původní uspořádání
vybraných pozemků (PK č. X, č. X a č. X) a aby byla vypuštěna cesta C2 z plánu společných
zařízení.
[5] Správní orgán I. stupně neshledal, že by na základě připomínek stěžovatele bylo nutné
provést úpravy návrhu komplexních pozemkových úprav. Svolal proto závěrečné jednání,
které proběhlo dne 14. 1. 2008; na tomto jednání zhodnotil výsledky pozemkových úprav
a účastníky řízení seznámil s návrhem, o jehož schválení rozhodl shora citovaným rozhodnutím
ze dne 24. 1. 2008. Podle výsledné bilance přitom výměra pozemků dotčených komplexními
pozemkovými úpravami činila 342,2 ha a souhlas vyslovili vlastníci 325,9 ha půdy dotčených
pozemků, tj. 95,3 %. Ve vztahu k pozemkům na LV č. X je pak potřeba poznamenat,
že jejich spoluvlastníci, vč. stěžovatele, vstoupili do pozemkové úpravy s 11 pozemky o celkové
výměře 11,06 ha a do jejich spoluvlastnictví přešlo 6 pozemků o celkové výměře 10,98 ha,
přičemž rozdíl limitních ukazatelů je ve výměře 0,62 %, v ceně 0,89 % a ve vzdálenosti 18,11%;
to znamená, že nebyl překročen žádný z limitů stanovených v §10 zákona o pozemkových
úpravách za účelem garance přiměřenosti kvality, výměry a vzdálenosti původních
a navrhovaných pozemků.
I.a. První (zamítavé) rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2008, č. j. 11222/08-13070Ži
[6] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o schválení komplexních pozemkových
úprav podal stěžovatel odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2. 6. 2008,
č. j. 11222/08-13070Ži, zamítl a současně napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil.
[7] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. 9 Ca 287/2008 – 58, tak, že rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; důvodem zrušení napadeného rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 6. 2008 byla absence úvah ohledně jednotlivých odvolacích námitek, tj. vada
řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí pro nedostatek důvodů dle §76
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost proti citovanému rozsudku podána nebyla.
[8] Na tomto místě je nutno doplnit, že po uplynutí lhůty pro podání žaloby se správní orgán
I. stupně dotázal Městského soudu v Praze, zda byla proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 6. 2008 podána žaloba. Městský soud v Praze sdělil, že nedohledal takovou žalobu v databázi
vedené v agendě občansko-právní a obchodní. Na základě této informace správní orgán I. stupně
vydal rozhodnutí ze dne 8. 9. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/60/LUK A-30, kterým rozhodl dle §11
odst. 8 zákona o pozemkových úpravách o výměně nebo přechodu vlastnických práv, zřízení
nebo zrušení věcného břemene a určení výše úhrady a lhůty podle §10 odst. 2 téhož zákona.
Toto rozhodnutí vydané v návaznosti na rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav
bylo doručeno příslušnému katastrálnímu úřadu, jež výsledek komplexních pozemkových úprav
zapsal do katastru nemovitostí dne 22. 9. 2008, č. j. Z-10825/2008-604. Dosavadní katastrální
operát se tak stal neplatným, přičemž nadále se používal a stále používá obnovený katastrální
operát odpovídající výsledkům komplexních pozemkových úprav – byť posléze došlo
ke zrušení shora citovaného rozhodnutí ze dne 8. 9. 2008, a to rozsudkem Kraj ského soudu
v Hradci Králové ze dne 30. 2. 2012, č. j. 30 Ca 179/2008 – 136; kasační stížnost proti tomuto
rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013,
č. j. 8 As 65/2012 – 122, s tím, že správní orgán I. stupně v tomto případě „…nepostupoval správně,
pokud se spokojil s ujištěním městského soudu, že nebyla podána občanskoprávní či obchodněprávní žaloba.
Takovou žalobu totiž zákon o pozemkových úpravách ani nepředpokládá. Bylo třeba ověřit, zda byla podána
správní žaloba podle §65 a násl. s. ř. s.“
I.b. Druhé (zamítavé) rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2012, č. j. 47256/2012-MZE-13311
[9] Žalovaný – po rušení svého rozhodnutí výše uvedeným rozsudkem Městského soudu
v Praze – pokračoval v odvolacím řízení a svým rozhodnutím ze dne 30. 3. 2012,
č. j. 47256/2012-MZE-13311, opět odvolání stěžovatele zamítl a současně napadené rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil.
[10] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel společně s Ing. J. P. žalobu, o které
rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 1. 2015, č. j. 30 A 48/2012 – 126,
tak, že ji zamítl. Nicméně na základě kasační stížnosti stěžovatele a Ing. P. věc posuzoval Nejvyšší
správní soud, který rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015 – 47, zrušil nejen citovaný
rozsudek krajského soudu, ale rovněž rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2012, jemuž věc vrátil
k dalšímu řízení. Důvodem zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí žalovaného, byl
důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. – konkrétně dvě vady řízení spočívající v tom, že:
(i) žalovaný pokračoval v odvolacím řízení dále dle nesprávného procesního předpisu –
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád z roku 1967“) a opomenul postup podle §36 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád
z roku 2004“); tím došlo k významnému zkrácení práv stěžovatele, neboť ho odvolací
orgán neseznámil se znaleckým posudkem RNDr. Leo Bureše z března 2008, na němž
vystavěl významnou část své argumentace vůči odvolacím námitkám;
(ii) žalovaný potažmo krajský soud byl povinen vypořádat námitku stěžovatele a Ing. P., v níž
napadali nerespektování územního systému ekologické stability, neboť tato skutečnost
nepochybně může ovlivnit obsah jejich vlastnického práva. Podle názoru Nejvyššího
správního soud tak bylo nutné posoudit, zda spisový materiál poskytuje odpovědi
na následující otázky: „Zasáhl ve svých důsledcích plán společných zařízení do stěžovateli uváděných
biokoridorů, byť i tím, že je výslovně neuvádí? Pokud ano, bylo vymezení biokoridorů č. 8, 9 a 11 v
posuzované době součástí závazné části územního plánu obce T.? Pokud ano, zasáhl plán společných
zařízení do územního plánu, a to způsobem, který vyžaduje aplikaci §9 odst. 12 zákona o
pozemkových úpravách? A pokud ano, postupovaly správní orgány v souladu s §9 odst. 12 zákona o
pozemkových úpravách?“ V případě kladné odpovědi na všechny předcházející a záporné
odpovědi na poslední uvedenou otázku pak podle Nejvyššího správního soudu bylo
možno mít danou námitku za důvodnou.
I.c. Třetí (zamítavé) rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2016, č. j. SPU 243298/2016
[11] Žalovaný – po zrušení svého rozhodnutí citovaným rozsudkem Nejvyššího správního
soudu – pokračoval v odvolacím řízení; svolal několik jednání, během nichž se snažil najít
východisko z nastalé situace, kdy byl již proveden zápis výsledků komplexních pozemkových
úprav v katastru nemovitostí.
[12] Dne 30. 9. 2015 žalovaný svolal jednání, jehož se zúčastnili mj. zástupci Českého úřadu
zeměměřičského a katastrálního i příslušného katastrálního úřadu, podle nichž bylo v obnoveném
katastrálním operátu provedeno na základě majetkoprávních změn již několik desítek vkladů
nebo záznamů a „v katastru nemovitostí existuje neodvolatelně nový stav“ (konkrétně do září 2015 bylo
provedeno celkem 97 vkladových nebo záznamových řízení). Po diskusi se přítomní shodli,
že jediným možným řešením je potvrzení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne
24. 1. 2008. S tímto závěrem byl stěžovatel seznámen na dalším jednání dne 7. 10. 2015, během
něhož byly rovněž zvažovány varianty dalšího postupu. Jednou z nich bylo i kompromisní řešení
celé věci, k němuž však nedošlo. Na základě toho žalovaný po jednání dne 16. 2. 2016 dokončil
shromažďování podkladů pro rozhodnutí, s nimiž stěžovatele i další účastníky seznámil v souladu
s §36 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel se k podkladům pro rozhodnutí vyjádřil písemně
přípisem ze dne 13. 4. 2016, v němž mj. uvedl, že trvá na svých odvolacích námitkách,
jejichž důvodnost je potvrzena i navrženými důkazy, z nichž vyplývá nutnost užití jiné varianty
plánu společných zařízení, která respektuje územní plán a zajišťuje vyšší úroveň ochrany
životního prostředí.
[13] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 6. 6. 2016 ani napotřetí nevyhověl odvolání
stěžovatele a zamítl ho za současného potvrzení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Vycházel
přitom mj. ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu a jím naznačeného
algoritmu přezkumu ve vztahu ke klíčové námitce týkající toho, zda plán společných zařízení
respektuje územní systém ekologické stability a v důsledku toho je či není v rozporu s územním
plánem. Žalovaný si v tomto kontextu položil všechny čtyři shora uvedené otázky a konstatoval,
že na první tři z nich je odpověď kladná; to znamená, že plán společných zařízení
podle žalovaného zasáhl do územního plánu tím, že nezohlednil biokoridory, které byly součástí
závazné části územního plánu. Byl proto na místě postup podle §9 odst. 12 zákona
o pozemkových úpravách. A tomuto postupu podle žalovaného správní orgán I. stupně dostál,
neboť plán společných zařízení předložil příslušnému orgánu územního plánování – Městskému
úřadu Hořice, odboru výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje, který ve svém
vyjádření ze dne 20. 9. 2007, č. j. SUPRR/36570/2007/Vn, uvedl, že není v rozporu s cíli
územního plánování a zásadami územního rozvoje. Vzhledem k tomu, že i na poslední otázku
existuje podle žalovaného kladná odpověď, měl za prokázané, že předmětná námitka není
důvodná, stejně jako další dílčí námitky týkající se náležitostí plánu společných zařízení,
procesního postupu ve věci či proporcionality zvoleného řešení.
I.d. Rozsudek krajského soudu ze dne 18. 5. 2018, č. j. 30 A 87/2016 – 78,
ve znění opravného usnesení ze dne 27. 8. 2018, č. j. 30 A 87/2016 – 152
[14] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2016 podal stěžovatel žalobu, v níž v podstatě
zopakoval své odvolací námitky, které krajský soud neshledal jako důvodné, a proto žalobu zamítl
rozsudkem ze dne 18. 5. 2018, č. j. 30 A 87/2016 – 78, ve znění opravného usnesení ze dne
27. 8. 2018, č. j. 30 A 87/2016 – 152; v něm námitky stěžovatele strukturoval do 5 základních
žalobních bodů pod písm. a) až e), jejichž podstatu lze stručně shrnout
takto:
(i) [ad a) a b)] vada řízení – spočívající v tom, že žalovaný nepřihlédl ke všem předloženým
důkazům a že odvolací řízení bylo sérií formálních úkonů, když o jeho výsledku bylo
rozhodnuto předem;
(ii) [ad c), d) a e)] nezákonnost – spočívající v nedostatku náležitostí plánu společných
zařízení, který v rozporu s územním plánem nerespektoval prvky územního systému
ekologické stability a vedl k vynucení řešení odporujícího principu proporcionality.
[15] [Ad a) a b)] K námitce ignorování některých důkazů předložených stěžovatelem,
konkrétně stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 9. 7. 2007, zn. 06314/SOPK/07,
a vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007, č. j. 2994/640/07,
71914/ENV/07, krajský soud uvedl, že žalovaný v odvolacím řízení musel postupovat
podle správního řádu z roku 2004. Proto pokud zjistil, že stěžovatel mohl uvedené důkazy
uplatnit již dříve v rámci prvostupňového řízení, správně k nim v souladu s §82 odst. 4
správního řádu z roku 2004 nepřihlédl. Tuto námitku tedy krajský soud odmítl jako nedůvodnou,
stejně jako další procesní námitku týkající se toho, že o výsledku odvolací řízení bylo fakticky
rozhodnuto předem – při jednání dne 30. 9. 2015. Krajský soud vyšel z výjimečnosti situace
dané tím, že výsledek pozemkových úprav již byl zapsán do katastru nemovitostí, což bylo
předmětem právě uvedeného jednání. Současně poznamenal, že na něm nebyly řešeny otázky,
které by se přímo vázaly k řízení o návrhu komplexních pozemkových úprav a které by měly mít
vliv na výsledek odvolacího řízení.
[16] [Ad c), d) a e)] Dle krajského soudu došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele
v souladu se zákonem a proporcionálním způsobem. Konflikt mezi vlastnickým právem
stěžovatele a návrhem komplexních pozemkových úprav existoval od samého počátku,
přičemž přednost dostalo právo, které hájí nejdůležitější hodnotu, tj. společenský zájem
na provedení pozemkových úprav. Požadavky stěžovatele nelze posuzovat izolovaně,
ale v kontextu celého území řešeného komplexní pozemkovou úpravou i území
s ním sousedícího; např. situování polní cesty C2, o které se stěžovateli jedná především,
je podle krajského soudu zcela logické již jen z toho důvodu, že je pokračováním hotové cesty
v kat. území sousední obce R.. Cesta C2 je součástí plánu společných zařízení, který byl schválen
sborem zástupců, a souhlasně se k němu vyjádřily rovněž všechny dotčené orgány státní správy.
To považoval krajský soud za podstatné a souladné s §9 odst. 12 zákona o pozemkových
úpravách.
[17] Krajský soud potvrdil správnost závěrů žalovaného, který postupoval plně v intencích
naznačených zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 38/2015 – 47 a dodal,
že postačovalo plán společných zařízení dohodnout s úřadem územního plánování,
k čemuž došlo – viz výše citované vyjádření Městskému úřadu Hořice, odboru výstavby,
územního plánování a regionálního rozvoje, ze dne 20. 9. 2007, č. j. SUPRR/36570/2007/Vn.
Současně krajský soud připomněl, že otázka vztahu plánu společných zařízení k územnímu plánu
byla v době rozhodování žalovaného upravena v §9 odst. 15 zákona o pozemkových úpravách,
podle něhož nemusel být vždy plán společných zařízení v souladu s platným územním plánem.
Z toho pak dovodil, že byl-li postup správního orgánu I. stupně souladný s §9 odst. 12
zákona o pozemkových úpravách, o to více to musí platit s ohledem na §9 odst. 15
téhož zákona platného a účinného v době vydání žalovaného rozhodnutí. Krajskému
soudu rovněž neušlo, že v době vydání žalovaného rozhodnutí již pozbyl platnosti základní
dokument, s nímž stěžovatel poměřoval zákonnost komplexních pozemkových úprav v T. –
a to samotný územní plán této obce schválený obecně závaznou vyhláškou č. 4/2002; čl. 2 totiž
v odst. 2 této vyhlášky stanovil časový rozsah platnosti schváleného územního plánu
do 31. 12. 2015. Současně krajský soud poukázal na to, že v době zpracování návrhu
komplexních pozemkových úprav bylo dotčení stěžovatelových pozemků zcela nepatrné, možno
říci žádné, neboť prvky územního systému ekologické stability dle územního plánu – konkrétně
s biokoridor BK 8 byl pouze v souběhu na jedné (užší) straně se třemi pozemky stěžovatele
zapsanými na LV č. X, kat. území T. (pozemky PK č. X, X a X); ostatní biokoridory (BK 9 a BK
11) navržené v územním plánu byly v prostoru mimo pozemky stěžovatele.
[18] Ve vztahu k náležitostem plánu společných zařízení pak krajský soud uvedl, že z §9
odst. 8 zákona o pozemkových úpravách výslovně neplyne, že by musel obsahovat všechny
náležitosti v samostatné podobě; za podstatné vzal to, zpracovatel plánu společných zařízení
se zabýval otázkami ochrany životního prostředí a některá „slabá místa“ – např. nedostatky
v technické zprávě – neshledal za tak závažná, aby byla důvodem pro zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí. Závěrem znovu připomněl, že k plánu společných zařízení,
jehož součástí je i cesta C2, se souhlasně vyjádřily všechny dotčené orgány státní správy,
a že stěžovateli nově přidělené pozemky jsou ve stejné lokalitě, pouze s pozměněnou orientací.
Skutečnost, že s touto orientací stěžovatel nesouhlasí, ještě neznamená, že by nebyl dodržen
princip proporcionality. Jeho základ byl a je dán §10 zákona o pozemkových úpravách,
jehož limity byly dodrženy a prostý nesouhlas stěžovatele s věcným uspořádáním nemovitostí
ve schváleném návrhu komplexních pozemkových úprav nemůže vést k závěru o nezákonnosti
tohoto návrhu.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[19] Ve velmi obsáhlé kasační stížnosti podané proti rozsudku krajského soudu stěžovatel
v podstatě zopakoval a dále rozvinul svoji předchozí (žalobní) argumentaci, kterou podřadil
pod důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. jednak nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, jednak vady
řízení spočívající v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí.
[20] Nejprve stěžovatel napadal vady řízení – konkrétně nezákonné označení některých
důkazů za nepřípustné s poukazem na §82 odst. 4 správního řádu z roku 2004. S tímto závěrem
žalovaného, který aproboval rovněž krajský soud, stěžovatel nesouhlasil a argumentoval tím,
že řízení o pozemkových úpravách bylo v daném případě zahájené v prosinci 2005,
tedy ještě před tím, než nabyl účinnosti správní řád z roku 2004; k tomu došlo až 1. 1. 2006.
V souladu s tím bylo řízení na I. stupni, jakož i řízení odvolací až do vydání prvního zrušujícího
rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 287/2008 – 58 vedeno podle správního řádu
z roku 1967. Ten byl přitom založen na principu úplné apelace, což znamená, že připouštěl,
aby i v odvolacím řízení byly uplatněny nové důkazní návrhy, a to v zásadě bez omezení.
Ustanovení, které by bylo obdobou §82 odst. 4 správního řádu z roku 2004, součástí správního
řádu z roku 1967 nebylo. Stěžovatel byl proto dne 2. 3. 2008, kdy doplňoval své odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně oprávněn navrhnout nově k důkazu: (i) stanovisko
Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 9. 7. 2007, zn. 06314/SOPK/07, i (ii) vyjádření
Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007, č. j. 2994/640/07, 71914/ENV/07 – byť
se jednalo o dokumenty vzniklé před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný
byl povinen k těmto dokumentům přihlédnout s tím, že došlo-li později po vydání výše
citovaného zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze k „překlopení“ odvolacího řízení
do režimu upraveného správním řádem z roku 2004, nemůže to mít na posouzení včasnosti
stěžovatelových důkazních návrhů zpětně žádný vliv; důležité je, že se tyto návrhy jevily
jako včasné z pohledu procesního předpisu platného v době, kdy byly učiněny. Na základě
toho stěžovatel dovodil, že ignoroval-li žalovaný oba navržené důkazy jako nepřípustné,
zatížil odvolací řízení vadou, která měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí,
neboť se jednalo o důkazy prokazující nezákonnost pozemkových úprav ve vztahu k územnímu
systému ekologické stability vymezenému v závazné části územního plánu [kasační námitka a)].
[21] Jako další vadu řízení stěžovatel napadal to, že výsledek odvolacího řízení byl předem
určen. Odkázal se přitom na obsah zápisu z jednání dne 30. 9. 2015, který krajský soud
podle jeho názoru značně dezinterpretoval. Dle stěžovatele je z obsahu zápisu zřejmé,
že výsledek celého odvolacího řízení byl předurčen zjevným úmyslem žalovaného vybrat řešení,
které se nijak nedotkne stavu zápisů v katastru nemovitostí, i když k nim došlo na základě
nezákonného rozhodnutí. Současně je ze zápisu zřejmé, že předmětem jednání byl přímý výběr
varianty, kterou bude odvolací řízení skončeno. Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho,
že případné zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jeho následná změna
odpovídající jeho návrhům bude mít důsledky do stavu zápisu v katastru nemovitostí a může
se dotknout práv třetích osob nabytých v dobré víře. To ovšem nemůže být považováno
za rozhodující okolnost, která již sama o sobě vylučuje, aby jeho odvolání bylo vyhověno.
V opačném případě by totiž byla porušena povinnost postupovat v řízení nestranně, jak je
zakotveno do §7 odst. 1 správního řádu z roku 2004. A právě porušení této povinnosti
stěžovatel namítl [kasační námitka b)].
[22] Z hlediska nezákonnosti stěžovatel napadal rozsudek krajského soudu třemi základními
námitkami – viz dále kasační námitky ad c) d) a e). Nejprve poukazoval na nezákonné posouzení
rozporu pozemkových úprav s územním plánem – a to v důsledku nerespektování územního
systému ekologické stability (biokoridorů). Tuto námitku stěžovatel argumentoval – ve vazbě
na nosné důvody napadeného rozsudku – v několika rovinách. Za prvé, napadal jako nesprávný
závěr o skončení platnosti územního plánu obce T. s tím, že tento závěr není souladný s §188
odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“); citované ustanovení stavebního zákona
zavedlo nové časové pravidlo platné pro všechny v něm označené součásti územně plánovací
dokumentace schválené před 1. 1. 2007, vč. územních plánů obcí, které zánik jejich platnosti
posouvá jednotně až na den 31. 12. 2022, nedojde-li do té doby k jejich úpravě, projednání a
novému vydání. Jde přitom o časové pravidlo upravené zákonem, což je předpis, který má vyšší
právní sílu, než má obecně závazná vyhláška, a již z tohoto důvodu má aplikační přednost. Navíc
jde o pravidlo obsažené v předpisu vydaném později, takže i kdyby zde nebylo právně
významného rozdílu v právní síle, uplatnilo by se dle názoru stěžovatele na vztah §188 odst. 1
stavebního zákona a vyhlášky obce T. č. 4/2002 pravidlo o přednosti předpisu pozdějšího před
dřívějším.
[23] Za druhé, stěžovatel rozporoval zákonnost provedení přezkumného algoritmu
formulovaného Nejvyšším správním soudem v předchozím řízení. Podle stěžovatele měla být
poslední otázka algoritmu zodpovězena záporně – tedy tak, že rozhodující správní orgány
nepostupovaly v souladu s §9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách. Právě
tímto ustanovením ve znění do 31. 12. 2012 se totiž mělo předmětné řízení řídit. Krajský soud
sice poukázal na změnu uvedeného ustanovení a jeho přesun s účinností od 1. 1. 2013 do §9
odst. 15 zákona o pozemkových úpravách, avšak opomněl přechodná ustanovení k novele
zákona o pozemkových úpravách provedené zákonem č. 503/2012 Sb., kterým k naznačené
změně a přesunu došlo; z nich je zřejmé, že řízení se mělo dokončit dle dosavadních předpisů,
a proto veškeré úvahy učiněné v návaznosti na §9 odst. 15 zákona o pozemkových
úpravách, nejsou relevantní. Relevantním je §9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách,
podle kterého mělo být postupováno. Stěžovatel je však tohoto názoru, že podle uvedeného
ustanovení postupováno nebylo, neboť nepřipouští, aby byl platně vydán plán společných
zařízení, který odporuje závazné části územního plánu (tím, že nerespektuje stávající
územní systém ekologické stability a předpokládá zrušení biokoridorů BK 8, 9 a 11). Jednoduše
řečeno – územní plán podle stěžovatele není plánovacím nástrojem podřízeným návrhu
komplexních pozemkových úprav; jejich vztah je opačný, a proto postupoval správní orgán I.
stupně nesprávně a v rozporu s §9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách. Nebylo možno
vydat rozhodnutí o schválení komplexní pozemkové úpravy zahrnující i plán společných zařízení
kolidující se závaznou částí územního plánu s předpokladem, že ke vzájemnému sladění dojde
teprve v budoucnu tím, že územní plán bude plánu společných zařízení ex post přizpůsoben.
[24] Za třetí, stěžovatel zpochybnil posouzení otázky dotčení jeho práv ze strany krajského
soudu. Poznamenal, že je účastníkem řízení z titulu svého vlastnického práva k pozemkům
v obvodu pozemkových úprav a je tedy automaticky aktivně legitimován k uplatnění námitek
týkajících se porušení předpisů upravujících institut územního systému ekologické stability.
Ostatně tento závěr zazněl již v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 38/2015 – 47,
kterým bylo zrušeno předchozí (v pořadí druhé) rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2012 s tím,
že součástí vlastnického práva pokojně užívat majetek je i právo na to, aby poměry v území,
v němž se tento majetek nachází, byly změněny pouze v zákonných mezích a zákonným
způsobem. V této souvislosti stěžovatel poukázal mj. též na to, že chápání možnosti dotčení
vlastnického práva a práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny základních práv
a svobod by v případě účastníků řízení o komplexních pozemkových úpravách mělo stejně
široké, jako chápání téže možnosti účastníků řízení o územním plánu; srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010 – 185 [kasační námitka c)].
[25] Jako další důvod nezákonnosti napadeného rozsudku pak stěžovatel napadl závěr
krajského soudu ohledně absence některých náležitostí plánu společných zařízení ve smyslu §9
odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Podle stěžovatele se nejednalo o žádné nevýznamné
či formální pochybení, nýbrž o zásadní nedostatky plánu společných zařízení, v němž byla
protierozní opatření pro ochranu půdního fondu nesprávně sloučena s opatřeními k ochraně
a tvorbě životního prostředí; ve výsledku pak plán společných zařízení neobsahuje vůbec pojmy
jako „územní systém ekologické stability“, „biocentrum“ či „ biokoridor“ a vykazuje i další obsahové
nedostatky. V návaznosti na to vyjádřil stěžovatel pochyby o souladu plánu společných zařízení
s účelem a smyslem pozemkových úprav vyjádřeným v §2 zákona o pozemkových úpravách
[kasační námitka d)].
[26] Konečně, pokud jde o samotnou proporcionalitu přijatého řešení v rámci pozemkových
úprav, poukázal stěžovatel na vynucení věcného řešení odporujícího nejen požadavkům zákona
o pozemkových úpravách, ale i potřebám stěžovatele – a to na úkor jím navrhované varianty.
V tomto ohledu vzpomenul i svůj konkrétní návrh, aby plán společných zařízení byl doplněn
o návrh opatření k ochraně životního prostředí, která budou respektovat územní systém
ekologické stability tvořící součást územního plánu obce T. – to znamená, že zůstanou zachovány
biokoridory BK 8, 9, a 11 a bude ponecháno uspoř ádání pozemků PK č. X, X a X v původním
polohovém určení tak, aby byla cesta C2 vypuštěna z plánu společných zařízení [kasační
námitka e)].
[27] Na základě všech uvedených kasačních námitek stěžovatel v závěru kasační stížnosti
navrhnul, aby Nejvyšší správní soud zrušil nejen napadený rozsudek krajského soudu, ale i jemu
předcházející rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2016 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[28] Žalovaný k předložené kasační stížnosti podal stručné vyjádření, v němž konstatoval,
že při zpracování plánu společných zařízení bylo postupováno podle zákona o pozemkových
úpravách, neboť plán byl předložen dotčeným orgánům státní správy, které s ním souhlasily.
Mezi tyto orgány přitom nepatří ani Agentura ochrany přírody a krajiny, ani Ministerstvo
životního prostředí, jejichž vyjádření či stanoviska nebyla v odvolacím řízení zohledněna.
Podstatná jsou podle žalované souhlasná vyjádření skutečně dotčených orgánů podle zákona
o pozemkových úpravách (§6 odst. 6), na která opakovaně odkázal. Ohledně platnosti
či neplatnosti územního plánu pak žalovaný bez dalšího připomněl §188 stavebního zákona.
Závěrem, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 6. 6. 2016 a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[29] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[30] Kasační stížnost není důvodná.
[31] Jádro sporu spočívá v posouzení postupu žalovaného, jakož i jemu předcházejícího
postupu správního orgánu I. stupně, který již v roce 2008 rozhodl o schválení návrhu
komplexních pozemkových úprav v kat. území T.. Krajský soud dospěl k závěru o zákonnosti
tohoto rozhodnutí, resp. rozhodnutí žalovaného, který v dané věci rozhodoval jako odvolací
orgán již potřetí; závěr krajského soudu stěžovatel rozporoval několika námitkami, které lze
strukturovat následovně.
III.a. Vady řízení [ad kasační námitky: a) a b)]
[32] Vyjde-li Nejvyšší správní soud z posloupnosti celého procesního postupu v dané věci,
je nutno nejprve posoudit závěry krajského soudu ve vztahu k jednání žalovaného
jako odvolacího orgánu, který rozhodoval poté, co jeho dvě předchozí rozhodnutí při soudním
přezkumu neobstála – v podrobnostech viz výše. Ve svém rozhodování byl žalovaný vázán
zejména právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 38/2015 – 47 a již nyní lze poznamenat, že žalovaný obě vady řízení, které mu byly
v tomto rozsudku vytýkány, napravil: (i) v odvolacím řízení pokračoval podle správního řádu
z roku 2004 a řádně aplikoval rovněž jeho §36 odst. 3, (ii) vypořádal námitku týkající
se nerespektování územního systému ekologické stability ve světle přesného návodu (algoritmu)
vycházejícího z odpovědí na několik na sebe navazujících otázek. Stěžovatel přesto namítal,
že se žalovaný dopustil dalších dílčích vad řízení.
? Nepřihlédnutí k návrhu na provedení nových důkazů uvedených v doplnění odvolání
[33] Jak již bylo naznačeno, jedním ze zrušujících důvodů vyslovených v rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 As 38/2015 – 47 bylo to, že žalovaný měl povinnost pokračovat
v odvolacím řízení poté, co bylo jeho první rozhodnutí zrušeno, podle správního řádu
z roku 2004; k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007,
č. j. 7 Ans 1/2007 – 100, publ. pod č. 1683/2008 Sb. NSS, který konstatoval, že: „z výkladu ust.
§179 odst. 1 správního řádu a contrario nevyplývá nic jiného než že po zrušení pravomocného správního
rozhodnutí, k němuž došlo již za účinnosti správního řádu, se v dalším řízení postupuje podle tohoto procesního
předpisu.“
[34] Jednoduše řečeno – poté, co bylo (první) rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2008
zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 287/2008 – 58, byl žalovaný povinen
postupovat dále v souladu se správním řádem z roku 2004; ten přitom pro potřeby odvolacího
řízení posílil koncentrační zásadu a stanovil v §82 odst. 4 větě první následující: „K novým
skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení,
se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.“
[35] Smyslem citovaného ustanovení je, aby se správní řízení pokud možno odehrálo
před správními orgány I. stupně a účastníci řízení již v této fázi řízení uplatnili bez zbytečného
odkladu všechny své důkazní návrhy. To se v nyní souzené věci zjevně nestalo.
Stěžovatel totiž stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 9. 7. 2007,
zn. 06314/SOPK/07, a vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007,
č. j. 2994/640/07, 71914/ENV/07, přiložil až k doplnění svého odvolání ze dne 2. 3. 2008,
ačkoli se jedná o listiny zjevně vzniklé ještě v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně
(a žádné důvody, pro které tyto listiny nemohl uplatnit dříve, netvrdil). Na základě §82 odst. 4
správního řádu z roku 2004 proto žalovaný k těmto nově uplatněným důkazním návrhům
nepřihlédl. Pominul však, že předmětné řízení o pozemkových úpravách bylo zahájeno ještě
za účinnosti správního řádu z roku 1967, podle něhož mělo být postupováno po celou dobu
řízení před správním orgánem I. stupně, jakož i v první fázi odvolacího řízení, která vyústila
v (první) rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2008.
[36] To znamená, že na tehdejší postup stěžovatele je třeba aplikovat procesní pravidla daná
správním řádem z roku 1967, podle nichž nebylo řízení natolik koncentrované a uplatnění
nových důkazních návrhů nebylo vyloučeno, resp. podmíněno podobně, jako je tomu nyní.
Stěžovatel tedy v doplnění odvolání ze dne 2. 3. 2008 mohl uplatnit nové důkazy a nelze
ho zpětně (ex post) na tomto jeho procesním právu krátit tak, jako to učinil žalovaný s odkazem
na §82 odst. 4 správního řádu z roku 2004. Opačný názor krajského soudu není správný
a nemůže obstát, neboť odporuje shora uvedenému náhledu na věc, který respektuje její specifika
– především to, že byla zahájena a v první fázi vedena dle správního řádu z roku 1967.
Na druhou stranu nelze ovšem bez dalšího tvrdit, že v důsledku uvedené vady řízení měl krajský
soud napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Nejen z důvodu
zásady procesní ekonomie řízení, která v tomto případě platí o to více, že rozhodnutí žalovaného
bylo zrušeno již dvakrát, je totiž potřeba položit si otázku, zda zmíněná vada mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného.
[37] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že nepřihlédnutí k návrhům na provedení dalších
důkazů uvedených v doplnění odvolání ze dne 2. 3. 2008 bylo bezpochyby vadou řízení,
avšak vadou takovou, která nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Nelze totiž
přehlédnout obsah obou listin navržených k důkazu, jejichž autoři – tedy Agentura ochrany
přírody a krajiny a Ministerstvo životního prostředí v nich vycházejí z toho, že v plánu
společných zařízení je třeba zapracovat též územní systém ekologické stability, který je součástí
územního plánu obce. Současně však upozorňují na nezastupitelnou roli, kterou při zpracování
návrhu pozemkových úprav, vč. plánu společných zařízení, hraje především příslušný orgán
ochrany přírody jako dotčený orgán státní správy dle §6 odst. 6 zákona o pozemkových
úpravách. Tímto orgánem přitom není ani jedna z uvedených institucí, nýbrž Městský
úřad Hořice, odbor životního prostředí, který ve svém vyjádření ze dne 5. 3. 2007,
č. j. ŽP/8521/2007/Ak, uvedl, že z hlediska ochrany přírody a krajiny nemá k pozemkovým
úpravám připomínek. Rovněž Krajský úřad Královehradeckého kraje, odbor životního prostření
a zemědělství, ve svém vyjádření ze dne 23. 2. 2007, zn.: 3081/ZP2007-BI,Na, uvedl, že nemá
námitek, neboť „v řešeném území nebude dotčen regionální systém ekologické stability.“ Podobně
se k navrženým pozemkovým úpravám, resp. plánu společných zařízení vyjádřili i ostatní dotčené
orgány státní správy, jejichž souhlasná vyjádření či stanoviska nahrazují „opatření (rozhodnutí,
souhlas, povolení výjimky) podle zvláštních právních předpisů“ – viz §9 odst. 10 zákona o pozemkových
úpravách.
[38] Jedná se svou povahou o subsumované správní akty, z nichž byl správní orgán I. stupně
potažmo žalovaný povinen vycházet a v rámci své vlastní rozhodovací činnosti pak reagovat
na výtky předestřené stěžovatelem. To se v dané věci stalo, neboť žalovaný se s předestřenou
otázkou týkající se plánu společných zařízení vypořádal, a to podle přesného návodu (algoritmu)
uvedeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 38/2015 – 47. Skutečnost,
zda toto vypořádání obstojí, je věcí jinou, která bude posouzena níže. V tuto chvíli považuje
Nejvyšší správní soud za zcela klíčové, že Agentura ochrany přírody a krajiny ani Ministerstvo
životného prostředí v dané otázce nepatřily do okruhu dotčených orgánů státní správy dle §6
odst. 6 zákona o pozemkových úpravách, jak správně poznamenal i žalovaný ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti. A dále – a to především – nelze opomenout to, že obsahem vyjádření obou
zmíněných institucí byl názor na určitou otázku, jejíž řešení příslušelo právě dotčeným orgánům
státní správy potažmo žalovanému. V žádném případě se nejednalo o listinné důkazy,
které by svým obsahem potvrzovaly nebo vyvracely nějaké rozhodné skutkové okolnosti věci.
[39] Ve světle všech výše uvedených skutečností lze tedy uzavřít, že ačkoli žalovaný nesprávně
aplikoval §82 odst. 4 správního řádu z roku 2004 a v důsledku toho nepřihlédl ke stěžovatelem
navrženým listinným důkazům, nedopustil se tím takové vady řízení, která by sama o sobě mohla
ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí o odvolání; nebylo proto nutno napadené rozhodnutí
žalovaného rušit a věc mu vracet k dalšímu řízení. Ve výsledném posouzení této námitky
tudíž rozsudek krajského soudu obstojí, jakkoli se opírá se o dílčí nesprávné závěry, které byly
shora vysloveným právním názorem korigovány bez toho, aby byl rozsudek krajského soudu
zrušen. Při opačném řešení by byla popřena zmíněná zásada procesní ekonomie a hospodárnosti
řízení, neboť další postup krajského soudu by spočíval jen v tom, že by vydal nový rozsudek
se shodným výrokem a pouze částečně jiným odůvodněním; shodně srov.
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 – 93, publ.
pod č. 781/2006 Sb. NSS, či ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 – 106.
[40] Kasační námitka ad a) není důvodná.
? Porušení povinnosti postupovat nestranně v důsledku předem daného výsledku odvolacího řízení
[41] Další námitka procesního charakteru směřovala rovněž vůči postupu žalovaného poté,
co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 38/2015 – 47. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 28. 5. 2015. Dne 23. 6. 2015
se pod kuratelou žalovaného uskutečnilo jednání v dané věci, jehož se zúčastnili zástupci
žalovaného Státního pozemkového úřadu z odboru metodiky a řízení pozemkových úprav a dále
zástupci Krajského pozemkového úřadu pro Královehradecký kraj, vč. zástupců z pobočky Jičín.
Předmětem jednání bylo stanovení dalšího postupu ve věci komplexních pozemkových úprav
obce T., které již byly zapsány v katastru nemovitostí, nicméně soudy zrušily jak rozhodnutí o
schválení návrhu pozemkových úprav, tak následně vydané rozhodnutí o výměně nebo přechodu
vlastnických práv. Bylo konstatováno, že v kontextu doby vzniku nevykazuje plán společných
zařízení zásadní nedostatky a že bude postupováno v souladu s právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem.
[42] Dne 30. 9. 2015 se uskutečnilo další jednání iniciované žalovaným, jehož se opět
zúčastnili zástupci žalovaného, jakož i Krajského pozemkového úřadu pro Královehradecký kraj,
vč. zástupců z pobočky Jičín, a dále zástupci Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního
i příslušného katastrálního úřadu (tj. Katastrální úřad pro Královéhradecký kraj, Katastrální
pracoviště Jičín). Ze zápisu z tohoto jednání vyplývá, že přítomní byli vyzváni k projednání
možných variant dalšího postupu ve věci – tedy zrušení nebo naopak potvrzení napadeného
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Přítomní se přiklonili k posléze uvedené variantě,
tj. potvrzení napadeného rozhodnutí s tím, že jde o jedinou možnost, jak vzniklou situaci vyřešit
tak, aby byla minimálně narušena práva ostatních účastníků řízení. Současně je v zápisu uvedeno,
že s výsledkem jednání bude seznámen zástupce odvolatelů na jednání, které bylo svoláno
na 7. 10. 2015.
[43] I z tohoto jednání byl pořízen zápis, z něhož se podává, že stěžovatel i jeho zástupce byl
skutečně seznámen s výsledky předchozího jednání; současně je v zápisu obsaženo, že varianty
následného postupu byly projednávány všemi přítomnými s tím, že zástupci žalovaného
předpokládají přijetí kompromisního řešení; to mělo spočívat v provedení jednoduchých
pozemkových úprav, kterými by došlo ke změně tvaru a situování vybraných pozemků
ve spoluvlastnictví stěžovatele. K následné dohodě stěžovatele se společností A. T., s.r.o.,
jako vlastníkem a uživatelem těchto pozemků, však nedošlo, jak je patrné ze zápisu z dalšího
jednání, které se uskutečnilo dne 16. 2. 2016. K danému dni tedy byla jednání vedená ve snaze
po kompromisním řešení ukončena a následovaly již nezbytné procesní kroky předcházející
vydání rozhodnutí ve věci, vč. výzvy ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu; k vydání rozhodnutí
pak došlo dne 6. 6. 2016.
[44] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze shora rekapitulovaný průběh poslední
fáze odvolací řízení v dané věci interpretovat tak, že by byl výsledek odvolacího řízení předem
určen, jak se snaží sugerovat stěžovatel. Pokud by tomu tak skutečně mělo být, byla
by opakovaná jednání ve věci iniciovaná žalovaným zcela zbytečná; stejně tak zbytečná by byla
snaha nalézt nějaké rozumné smírné řešení nastalé situace, která je zcela specifická tím,
že výsledky pozemkových úpravy se již promítly v katastru nemovitostí, v němž navíc v mezidobí
došlo k dalším mnoha změnám. Postup žalovaného podle názoru Nejvyššího správního soudu
nelze vnímat jako nějakou předpojatost vůči stěžovateli, nýbrž jako snahu přizvat všechny
zainteresované strany s cílem nalézt racionální a nejméně zatěžující řešení věci.
[45] Ostatně svědčí o tom obsah jednání ze dne 30. 9. 2015, jakož i jemu předcházejícího
jednání ze dne 23. 6. 2015, který je patrný z pořízených zápisů, jež vyznívají jednoznačně tak,
že nešlo o ústní jednání dle §49 správního řádu z roku 2004. Svou povahou se jednalo spíše
o jakési interní porady ohledně dalšího postupu. Takové porady nejsou ve správní praxi ničím
výjimečným – zvláště u takto komplikovaných případů. V tomto ohledu je navíc nutno
vyzdvihnout snahu žalovaného po rozumném uspořádání právních vztahů včetně toho,
že s výsledky svého postupu seznámil stěžovatele na jednání dne 7. 10. 2015. Stěžovatel
nadto porušení povinnosti nestranného přístupu podle §7 odst. 1 správního řádu z roku 2004
napadl až po neúspěšném vyjednávání kompromisního řešení věci.
[46] Konkrétní zárukou nestranného přístupu správního orgánu vůči dotčeným osobám
je zejména §14 správního řádu z roku 2014 upravující vyloučení úředních osob pro podjatost.
Námitku podjatosti ovšem stěžovatel vůbec neuplatnil a až ex post v podané žalobě
proti rozhodnutí žalovaného napadal nestranný přístup jeho úředníků k celé věci. Za takových
okolností nelze brát danou námitku jinak, než jako námitku účelovou a ničím nepodloženou.
[47] Kasační námitka ad b) není důvodná.
III.a. Nezákonnost [ad kasační námitky: c), d) a e)]
[48] Z věcného hlediska napadal stěžovatel rozhodnutí žalovaného především proto, že plán
společných zařízení neobsahoval zákonné náležitosti, neboť nijak nezohlednil a nerespektoval
územní systém ekologické stability a v důsledku toho byl v rozporu s platným územním plánem
obce T..
? Plán společných zařízení
[49] Plán společných zařízení je velmi podstatnou a důležitou součástí komplexních
pozemkových úprav, jehož zpracování předchází návrhu nového uspořádání pozemků vlastníků.
Podle §9 odst. 8 písm. a) až d) zákona o pozemkových úpravách jsou společnými zařízeními
zejména:
a) opatření sloužící ke zpřístupnění pozemků jako polní nebo lesní cesty, mostky, propustky,
brody, železniční přejezdy a podobně,
b) protierozní opatření pro ochranu půdního fondu jako protierozní meze, průlehy,
zasakovací pásy, záchytné příkopy, terasy, větrolamy, zatravnění, zalesnění a podobně,
c) vodohospodářská opatření sloužící k neškodnému odvedení povrchových vod a ochraně
území před záplavami jako nádrže, rybníky, úpravy toků, odvodnění, ochranné hráze,
suché poldry a podobně,
d) opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí, zvýšení ekologické stability jako místní
územní systémy ekologické stability, doplnění, popřípadě odstranění zeleně a terénní
úpravy a podobně.
[50] V nyní souzené věci správní orgán I. stupně zákonem naznačené rozčlenění na čtyři části
pod písm. ad a) až d) respektoval pouze formálně, když zpracovaný plán společných zařízení
obsahoval mj. zvlášť subkapitolu 7.3. „Protierozní opatření pro ochranu zemědělského půdního fondu“
a subkapitolu 7.5. „Opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí.“ Materiálně ovšem obě
tyto oddělené části – odpovídající písm. ad b) a d) – spojil v jednu s tím, že jako protierozní
opatření a opatření k tvorbě a ochraně životního prostředí navrhl prvky A – Ch; jednalo se o pásy
keřů, příp. stromů (prvky A, B), pruh trvalých travních porostů chránící „Slínovský hon“
proti vodní erozi (prvek C), protierozní zatravnění (prvek E) atd. Jakkoli je patrné, že zákon
o pozemkových úpravách takové sloučení prvků protierozních opatření a prvků opatření k tvorbě
a ochraně životního prostředí nepředpokládá, je třeba poznamenat, že ho ani nevylučuje.
Podstatné je, zda jsou v plánu společných zařízení zastoupeny prvky vztahující se k oběma
těmto typům opatření – a to bylo v nyní souzené věci splněno. Skutečnost, že nebyly jednotlivé
prvky uvedeny separátně, sama o sobě nevadí, nebyly-li žádné z těchto prvků (pro opatření
protierozní i pro opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí) opomenuty.
[51] Jinými slovy – prostá skutečnost, že správní orgán I. stupně při zpracování plánu
společných zařízení formálně sloučil zařízení pod písm. b) a d) do jednoho celku nemůže být
bez dalšího danému plánu na újmu, stejně jako to, že neobsahuje všechna výše naznačená zařízení
pod písm. d) – konkrétně zařízení ke „zvýšení ekologické stability jako místní územní systémy ekologické
stability.“ V tomto ohledu je nutno uvést, že §9 odst. 8 je uvozen slovem „zejména“,
což legislativně technicky znamená, že jde pouze o příkladmý výčet, který uvádí jen některé typy
společných zařízení. Zpravidla by tedy měl plán společných zařízení zahrnovat právě tyto typy
zařízení. Ovšem pokud tomu tak není, nelze jednoduše říci, že se takový plán společných zařízení
zpronevěřil ústřednímu smyslu a účelu zákona, dle kterého se pozemkovými úpravami zajišťují
mj. podmínky pro zvýšení ekologické stability krajiny, jak stanoví §2 věta třetí zákona
o pozemkových úpravách. V podstatě totéž potvrzuje i tehdy platná a účinná prováděcí vyhláška
č. 545/2002 Sb.; podle bodu 7 písm. a) přílohy této vyhlášky plán společných zařízení musel
zahrnovat technickou zprávu obsahující mj. „opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí (zejména
plán územního systému ekologické stability, návrh opatření k zajištění plné funkce územního systému ekologické
stability).“
[52] V daném případě plán společných zařízení technickou zprávu obsahuje a současně
v ní pracuje i s prvky k ochraně a tvorbě životního prostředí, což je z pohledu Nejvyššího
správního soudu podstatné – byť je nutno korektně přiznat, že s těmito prvky zachází poněkud
zjednodušeně, nahodile až zkratkovitě, když nezohledňuje, resp. nijak blíže nepracuje právě
s plánem územního systému ekologické stability. Tento plán je jedním z důležitých podkladů
při provádění pozemkových úprav a jeho nezohlednění je nutno hodnotit významně kriticky.
Na druhou stranu ovšem není možné pouze na základě toho konstatovat nezákonnost plánu
společných zařízení potažmo pozemkových úprav jako celku; takto triviální daná věc rozhodně
není.
[53] Územní systém ekologické stability je definován v §3 odst. 1 písm. a) zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochraně přírody a krajiny“) jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě
blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu.“ Představuje propojenou síť biocenter
a biokoridorů, jejichž absenci v plánu společných zařízení stěžovatel napadal. Plán společných
zařízení však není oním základním dokumentem, který by měl vymezovat konkrétní
biokoridory či biocentra. Jejich vymezení v rámci místního, regionálního či nadregionálního
systému ekologické stability v praxi provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody –
a to pomocí plánu územního systému ekologické stability, který je pak podkladem pro zpracování
územně plánovací dokumentace i pro provádění pozemkových úprav; viz §4 odst. 1 zákona
o ochraně přírody a krajiny ve spojení §2 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb. K tomu je nutno
dále doplnit, že z hlediska územního plánování představuje vymezení územního systému
ekologické stability jeden z limitů využití území a jako takový je také součástí územního plánu.
A právě tuto skutečnost po celou dobu řízení před správními orgány i správními soudy stěžovatel
akcentoval s tím, že ve výsledku došlo ke schválení plánu společných zařízení potažmo
pozemkových úprav v takové podobě, která je v rozporu s územním plánem obce T. Toto je
v podstatě základní, nosná námitka stěžovatele, k níž se Nejvyšší správní soud
již ve svém předchozím zrušovacím rozsudku č. j. 4 As 38/2015 – 47 částečně vyjádřil a uvedl
přesný návod dalšího postupu; v podrobnostech viz výše odst. 10 odůvodnění tohoto rozsudku.
[54] Tento návod či algoritmus žalovaný dodržel a kladnou odpovědí na první tři otázky
dospěl k závěru, že plán společných zařízení – díky tomu, že dostatečně nezohlednil plán
územního systému ekologické stability, resp. jeho konkrétní biokoridory zanesené v územním
plánu – zasáhl do územního plánu způsobem vyžadujícím aplikaci §9 odst. 12 zákona
o pozemkových úpravách; podle tohoto ustanovení ve znění s účinností do 31. 12. 2012 platilo,
že „plán společných zařízení může pořizovatel regulačního plánu projednat jako regulační plán; plán společných
zařízení může pořizovatel územního plánu projednat jako změnu stávajícího územního plánu v případě, že plán
společných zařízení zasahuje do platného územního plánu obce. V ostatních případech musí být plán společných
zařízení dohodnut s úřadem územního plánování“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním
soudem).
[55] Jedná se o procedurální ustanovení, které nabízelo řešení kolizních situací v případě,
kdy plán společných zařízení „zasahoval“ do platného územního plánu. Zákonem č. 503/2012 Sb.,
o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů bylo toto ustanovení
změněno s tím, že nastíněné řešení kolizní situace bylo přesunuto do §9 odst. 15,
dle kterého s účinností od 1. 1. 2013 platilo, že: „plán společných zařízení musí být v souladu s územně
plánovací dokumentací. Není-li návrh plánu společných zařízení ze závažných důvodů v souladu s územně
plánovací dokumentací, je návrhem na její aktualizaci nebo změnu. V ostatních případech musí být plán
společných zařízení dohodnut s úřadem územního plánování“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším
správním soudem).
[56] Z posledně citovaného ustanovení krajský soud dovodil, že plán společných zařízení
nemusel být vždy a za každých okolností v souladu s územním plánem, což využil dále
ve své argumentaci. Nicméně pominul přechodné ustanovení v zákoně č. 503/2012 Sb.,
konkrétně §22 odst. 8 větu druhou, z níž se podává, že řízení o pozemkových úpravách zahájená
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů
v případě, že je již zpracovaný návrh pozemkových úprav vystaven k veřejnému nahlédnutí.
Právě tak tomu bylo v nyní projednávaném případě, kdy zpracovaný návrh byl vystaven
k nahlédnutí v obci T. od 2. 11. 2007 do 13. 12. 2007, tedy dlouho před účinností zákona č.
503/2012 Sb. Je proto zřejmé, že poukaz krajského soudu na §9 odst. 15 zákona o pozemkových
úpravách, ve znění účinném od 1. 1. 2013, byl nepřípadný, jak správně v kasační stížnosti namítl
stěžovatel.
[57] Nejvyšší správní soud se stěžovatelem souhlasí v tom, že řízení o pozemkových úpravách
v tomto případě bylo nutno vést dále dle dosavadních právních předpisů, tj. rovněž dle §9
odst. 12 zákona o pozemkových úpravách; nemůže však souhlasit s tím, jaké závěry z citovaného
ustanovení stěžovatel dovozuje, tvrdí-li, že nebylo možno rozhodnout o schválení komplexní
pozemkové úpravy zahrnující plán společných zařízení, který „zasahuje“ do platného územního
plánu. Stěžovatel zjevně vychází z premisy, že územní plán je takříkajíc „více“ než plán společných
zařízení zpracovaný v rámci přípravy komplexních pozemkových úprav. Nic takového
ovšem z §9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách ve znění do 31. 12. 2012 nevyplývalo.
Jak již bylo řečeno, citované ustanovení je pouze procedurálním ustanovením, z něhož nelze
dovozovat, že by měl mít platný územní plán přednost před plánem společných zařízení. Jediné,
co lze z tohoto ustanovení důvodně dovozovat, je potřeba pro futuro vzájemně sladit územní plán
s plánem společných zařízení; proto také nabízelo jako možnost (nikoli jako povinnost!)
projednat plán společných zařízení jako změnu stávajícího územního plánu.
[58] Plán společných zařízení a územní plán, jakož i plán územního systému ekologické
stability zpracovaný v územním plánu, představují strategické dokumenty, které nelze vnímat
vertikálně, ale horizontálně – tedy jako dokumenty, které mezi sebou nejsou nadřazené.
Jde o dokumenty prospektivního charakteru, které vznikají a mění se v běhu času
podle aktuálních potřeb v daném území, přičemž jejich obsah by měl být ve vzájemném souladu.
Není-li tomu tak, je třeba tento soulad zajistit, a právě proto zákon umožňoval projednat plán
společných zařízení jako změnu územního plánu. Ostatně tato změna byla také iniciována
v tom smyslu, že územní plán obce T. bude respektovat vymezení prvků územního systému
ekologické stability zpracované v plánu společných zařízení, vč. navržené nové polní cesty C2,
která měla zajistit nejen lepší přístup k nově navrženému uspořádání pozemků, ale také naplnit
veřejný zájem na omezení zemědělské dopravy v dané obci a na silnici třetí třídy. Současně
se cestou C2 navazující na dosavadní polní cestu měla řešit i návaznost na sousední kat. území
obce R.. Skutečnost, že iniciovaná změna územního plánu nakonec nebyla dotažena do konce,
neboť práce na jejím pořízení byly pozastaveny z důvodu nefunkčního zastupitelstva obce T., je
již věcí jinou – nikoli však nepodstatnou, jak bude patrné dále.
[59] Správní řízení ve věci předmětných pozemkových úprav trvá neúměrně dlouho
dobu; řízení bylo zahájeno v roce 2005, přičemž žalovaný jako odvolací orgán rozhodoval
již třikrát – v roce 2008, v roce 2012 a naposledy v roce 2016. Řízení v I. stupni a odvolací řízení
tvoří jeden celek (zásada jednoty správního řízení), přičemž pro žalovaného jako odvolací orgán
byl rozhodující právní stav a skutkové okolnosti v době vydání jeho posledního rozhodnutí
ze dne 6. 6. 2016. V důsledku běhu času se přitom výchozí skutkové okolnosti ve vztahu
k ústřední námitce nesouladu plánu společných zařízení s platným územním plánem obce T.
zásadním způsobem změnily. Závazné části územního plánu obce T. (mezi které patřilo též
vymezení územního systému ekologické stability) vyhlášené vyhláškou č. 4/2002 totiž v době
vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného již pozbyly platnosti; v čl. 2 odst. 2
citované vyhlášky je jednoznačně omezena její platnost do 31. 12. 2015. To znamená,
že po tomto datu – tj. od 1. 1. 2016 neměla jmenovaná obec územní plán, resp. jeho závaznou
část a logicky tak nebylo možno, aby s ní byl plán společných zařízení v jakémkoli rozporu. Nelze
důvodně namítat rozpor s územním plánem, který již pozbyl platnosti, na což správně upozornil
krajský soud a Nejvyšší správní soud s ním v tomto směru souhlasí. Nic na tom nemění ani §188
odst. 1 stavebního zákona, na který upozornil stěžovatel.
[60] Uvedené ustanovení stavebního zákona je jedním z přechodných ustanovení,
které reagovalo na to, že stavební zákon s účinností od 1. 1. 2007 nově upravil obsah územních
plánů a formu jejich vydávání; proto v §188 odst. 1 stanovil možnost dosavadní druhy územně
plánovací dokumentace schválené před tímto datem upravit, v rozsahu provedené úpravy
projednat a vydat do určitého data; toto datum se postupně měnilo a bylo stanoveno:
- do 31. 12. 2015 dle §188 odst. 1 stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2012,
- do 31. 12. 2020 dle §188 odst. 1 stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2017 a
- do 31. 12. 2022 dle §188 odst. 1 stavebního zákona v aktuálním znění.
[61] Jednoduše vyjádřeno – zákonodárce dal obcím možnost upravit jejich územní plány
schválené před 1. 1. 2007 tak, aby odpovídaly nové právní úpravě ve stavebním zákoně s tím,
že v opačném případě pozbývají platnosti; k tomu stanovil lhůtu, kterou opakovaně prodloužil
patrně veden snahou dát obcím dostatečný prostor přizpůsobit se a zabránit situacím,
kdy nebudou mít platný územní plán. V případě, že sama obec T. omezila platnost územního
plánu do 31. 12. 2015, však nelze na základě znění §188 odst. 1 stavebního zákona popřít, že
k tomuto omezení nedošlo – a to ani proto, že stavební zákon je právní předpis vyšší právní síly,
ani proto, že jde právní předpis vydaný později.
[62] Obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část územního plánu obce, je
potřeba považovat za opatření obecné povahy, jak stanoví §188 odst. 4 stavebního zákona
v aktuálním znění, které v podstatě fixuje to, co již dříve dovodila judikatura; viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 – 74, publ. pod č. 968/2006 Sb.
NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, publ. pod č. 198/51
SbNU 409). To znamená, že i na vyhlášku obce T. č 4/2002 je nutno nazírat jako na opatření
obecné povahy – tedy smíšený správní akt, který není rozhodnutím ani právním předpisem;
stěžovatelem naznačená pravidla, která řeší konflikt mezi jednotlivými právními předpisy, se zde
tudíž nepoužijí. Citovaná vyhláška byla opatřením obecné povahy vydaným obcí T., jenž sama
omezila jeho platnost, resp. účinnost, která nijak neodporuje přechodnému ustanovení v §188
odst. 1 stavebního zákona; naopak odpovídá datu uvedenému v tomto ustanovení ve znění do
31. 12. 2012, jak je uvedeno výše. To považuje Nejvyšší správní soud za zcela zásadní a určující
skutečnost, v důsledku níž nemůže obstát argumentace stěžovatele zpochybňující soulad plánu
společných zařízení s územním plánem obce T.
[63] Pouze na okraj (a na vysvětlenou toho, že z hlediska územního plánování nepředstavuje
kat. území obce T. tzv. „bílé místo na mapě“) považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
připomenout, že v mezidobí zastupitelstvo obce T. na svém zasedání dne 1. 4. 2019 schválilo a
následně vydalo nový územní plán – v podrobnostech viz archiv elektronické úřední desky obce
T.
[64] Konečně k namítanému dotčení práv stěžovatele, které krajský soud zpochybnil,
konstatuje Nejvyšší správní soud následující. Zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 38/2015 – 47 sice připustil, že stěžovatel může namítat zásah do územního systému
ekologické stability, neboť tento zásah může mít negativní vliv na obsah jeho vlastnického práva.
V čem konkrétně měl tento negativní vliv spočívat, však stěžovatel v dalším řízení
nijak nekonkretizoval. Za této situace lze tedy těžko krajskému soud vytýkat, že poukázal na zcela
nepatrné, resp. žádné dotčení na právech stěžovatele s tím, že prvky územního systému
ekologické stability dle původního územního plánu – konkrétně pouze s biokoridor BK 8 byl
toliko v souběhu na jedné (užší) straně s některými jeho pozemky (PK č. X, X a X). Stěžovatel
skutečně po celou dobu řízení neuvedl nic, čím by v důsledku zrušení uvedeného biokoridoru
mělo dojít k ohrožení konkrétních živočichů, rostlin a dalších žijících organizmů a tím pádem
k takovému narušení přírodní rovnováhy v bezprostředním okolí, které by reálně mělo mít
negativní vliv na obsah jeho vlastnického práva (např. v důsledku zásahu do složení a kvality
půdy na jeho pozemcích).
[65] Stěžovatel své dotčení dovozoval na základě toho, že poměry v území, v němž se jeho
pozemky nachází, mohou být změněny pouze v zákonných mezích a zákonným způsobem,
což se v daném případě stalo, jak je popsáno shora. A poukazuje-li stěžovatel na to, že dotčení
na jeho právech by mělo být chápáno stejně široce jako dotčení na právech v případě účastníků
řízení o územním plánu, nezbývá než poukázat na to, že v daném případě nebyl předmětem
přímého přezkumu územní plán vydávaný jako opatření obecné povahy, nýbrž rozhodnutí
o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav. Jednalo se tedy o zcela jinou formu
správního aktu, u něhož je tvrzení o konkrétním dotčení vlastních subjektivních (hmotných) práv
stěžovatele velmi podstatné proto, aby se mohl úspěšně dovolávat porušení právních předpisů,
jejichž primárním účelem je ochrana veřejného zájmu.
[66] Jinak řečeno – jakkoli namítaný rozpor plánu společných zařízení s plánem územního
systému ekologické aktivity potažmo územním plánem mohl mít spojitost s vlastnickým právem
stěžovatele, tuto spojitost stěžovatel nijak konkrétně nespecifikoval; setrvale se odkazoval pouze
na porušení zákonnosti rozhodnutí žalovaného v důsledku uvedeného rozporu, což nelze
akceptovat. Ostatně obdobně se ve vztahu k aktivní žalobní legitimaci vyjádřil již rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, publ.
Pod č. 1764/2009 Sb. NSS, podle něhož: „soudní řád správní je svojí povahou „obrannou“ normou. Není
normou „kontrolní“, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním
soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech,
kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní
legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré
pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta,
kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“
[67] Ve světle všech výše uvedených skutečností lze tedy shrnout, že námitky stěžovatele
zpochybňující závěry krajského soudu ohledně zákonnosti zpracování plánu společných zařízení
nemohou ve výsledku obstát.
[68] Kasační námitky ad c) a d) nejsou důvodné.
? Přiměřenost (proporcionalita navrženého řešení)
[69] Ve vztahu k poslední námitce týkající se proporcionality navrženého řešení – tedy nového
uspořádání dotčených pozemků stěžovatele (PK č. X, č. X a č. X) pak lze navázat na posledně
uvedené. Stěžovatel nesouhlasil s navržením nového uspořádání pozemků a požadoval jejich
ponechání v původní pozici s tím, že přes ně nepovede nově navržená polní cesta označená jako
C2; její navržení bylo přitom podloženo relevantními důvody – především propojením se
sousední obcí R. a odlehčením obci T. od zemědělské dopravy v důsledku snazšího přístupu
k obhospodařovaným pozemkům. Tyto důvody stěžovatel nijak blíže nezpochybnil, naznačil
pouze to, že vyhovují zájmům zde hospodařící společnosti A. T. s. r. o. Jako hlavní důvod svého
nesouhlasu s cestou C2 zanesenou v plánu společných zařízení pak označil její nesoulad
s územním plánem, resp. územním systémem ekologické stability, jehož vymezení i ochrana je
však především úkolem státu – konkrétně orgánů územního plánování a ochrany přírody, které
k plánu společných zařízení neměly připomínek.
[70] Připomínky a námitky měl pouze stěžovatel, jakožto třetinový spoluvlastník předmětných
pozemků; ostatní spoluvlastníci (s výjimkou Ing. P. vlastnící jednu devítinu těchto pozemků)
námitky či připomínky proti novému uspořádání rovněž neměli. Své připomínky, resp. nesouhlas
přitom stěžovatel nestavěl na konkrétně specifikovaném negativním zásahu do svého
vlastnického práva – viz výše.
[71] Na základě toho nelze jinak, než uzavřít, že stěžovatel, stejně jako každý jiný vlastník
nemovitostí vstupujících do komplexních pozemkových úprav, musel akceptovat nově nastolený
stav, neboť byl dosažen správným procesním postupem za současného dodržení podmínek,
omezení a regulativů v §10 zákona o pozemkových úpravách. O jejich dodržení není pochyb,
neboť jak již bylo uvedeno – souhlas s návrhem pozemkových úprav vyslovilo 95,3 % všech
dotčených vlastníků půdy, přičemž rozdíl limitních ukazatelů je ve výměře 0,62 %, v ceně 0,89 %
a ve vzdálenosti 18,11%.
[72] Rozhodně tedy nelze hovořit o vynucení takového věcného řešení, které by bylo
nepřiměřené a odporovalo požadavkům zákona o pozemkových úpravách. A skutečnost,
že toto řešení nevyhovuje stěžovateli, který s ním nesouhlasí, nemůže vést k závěru
o nezákonnosti rozhodnutí o schválení tohoto řešení – tedy rozhodnutí o schválení návrhu
komplexních pozemkových úpravy, pokud se neopírá o tvrzení o porušení shora uvedených
požadavků podle §10 zákona o pozemkových úpravách (přiměřenost kvality, výměry
a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků); k tomu shodně srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 12. 2011, č. j. 1 As 96/2011 – 141, publ. pod č. 2578/2012 Sb. NSS,
nebo ze dne 13. 2. 2009, č. j. 7 As 26/2007 – 278.
[73] Kasační námitka ad e) není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[74] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[75] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu