ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.25.2009:193
sp. zn. 6 As 25/2009 - 193
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce:
NOVERA spol. s r. o., se sídlem Psáry 65, Psáry, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 7. 2007, č. j. O - 423163, za účasti osoby zúčastněné na řízení: GTS NOVERA s. r. o.,
se sídlem Přemyslovská 2845/43, Praha 3, zastoupena JUDr. Petrem Hostašem, advokátem,
se sídlem Na Struze 1740/7, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2009, č. j. 8 Ca 258/2007 - 137,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2009, č. j. 8 Ca 258/2007 - 137,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Řízení před správním orgánem
[1] Žalobce je majitelem kombinované ochranné známky č. sp. 188853, č. záp. 259067,
„NOVERA“ s datem práva přednosti 17. 2. 2003 (dále též „namítaná ochranná známka).
Tato ochranná známka je zapsána pro stavební materiály nekovové spadající do této třídy,
stavební dřevo, stavební plasty, stavební sklo, dřevěná/plastová okna, dveře, parkety,
apod. ve třídě 19; realitní činnost ve třídě 36; stavební činnost - provádění staveb včetně
jejich změn, udržovacích prací na nich a jejich odstraňování, stavebně-montážní služby
ve třídě 37 mezinárodního třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek podle Niceské
dohody ze dne 15. 6. 1957.
[2] Dne 21. 1. 2005 podala osoba zúčastněná na řízení přihlášku ochranné známky
„Novera“ (dále též „napadená ochranná známka“).
[3] Proti zápisu přihlášky napadené ochranné známky podal žalobce dne 18. 8. 2005
námitky podle §7 odst. 1 písm. b), g), h), i), j) a k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů, které žalovaný dne
28. 7. 2006 zamítl. Krátce před tím, dne 21. 7. 2005 podal žalobce u žalovaného připomínky
k zápisu napadené ochranné známky na základě §4 písm. l) a m) a §6 zákona o ochranných
známkách. Dne 13. 8. 2007 obdržel zástupce žalobce prostřednictvím elektronické pošty
vyrozumění o výsledku posouzení připomínek.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2006 podal žalobce rozklad,
který předseda žalovaného správního úřadu zamítl rozhodnutím ze dne 20. 7. 2007, č. j. O -
423163.
[5] Napadená ochranná známka byla tedy zapsána dne 9. 8. 2007 do rejstříku
ochranných známek s datem práva přednosti 8. 2. 2005, a to pro telekomunikační služby,
zejména služby telefonní a datové, pronájem a půjčování zařízení pro telekomunikační služby
a pro přenos informací, pronájem a půjčování přístrojů pro přenos zpráv, zprostředkovatelskou
a poradenskou činnost pro služby v oblasti telekomunikací, informace o telekomunikaci,
směrovací a spojovací služby pro telekomunikace, poskytování telekomunikačních připojení
ke globální počítačové síti, poskytování uživatelského přístupu ke globální počítačové síti,
počítačovou komunikaci ve třídě 38 mezinárodního třídění výrobků a služeb pro účely zápisu
známek.
II.
Řízení před městským soudem
[6] Uvedené rozhodnutí předsedy žalovaného napadl žalobce žalobou k Městskému
soudu v Praze. Tvrdil, že žalovaný v řízení o rozkladu nevzal v úvahu jím předložené důkazy
s odkazem na koncentrační zásadu v řízení o námitkách, přestože se jednalo o materiály
dokládající dobré jméno namítané ochranné známky. Namítal, že v odvolacím řízení koncentrační
zásada neplatí a lze tedy přihlédnout ke všem nově navrženým důkazům. V této souvislosti
žalobce navrhoval ustanovit v řízení před městským soudem znalce a provést důkaz znaleckým
posudkem podle §120 odst. 1 a §127 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.
Dále žalobce namítal zmatečnost řízení o rozkladu z důvodu, že chyběly podmínky řízení
vzhledem k tomu, že správní orgán byl nečinný ve věci vydání vyjádření k připomínkám žalobce
podle §4 písm. l) a m) a §6 zákona o ochranných známkách.
[7] Městský soud žalobu zamítl. Nové důkazy, které provedl, neprokázaly tvrzení
žalobce o tom, že osoba zúčastněná na řízení nebyla v době podání přihlášky napadené ochranné
známky v dobré víře. Městský soud mimo jiné provedl důkaz dokumentem s názvem „Průzkum
dobrého jména společnosti NOVERA, spol. s r. o.“, jež žalobce navrhoval. Ani tento důkaz
však nemohl považovat za důkaz všeobecné známosti ochranné známky žalobce vzhledem
k tomu, že byl proveden výlučně mezi jeho zákazníky. Městský soud dále uvedl, že ve prospěch
osoby zúčastněné na řízení svědčí i krátký časový odstup mezi podanými přihláškami ochranných
známek, jakož i rozdílné třídy členění výrobků a služeb žalobce a osoby zúčastněné na řízení
dle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne
15. 6. 1957.
Ohledně námitky, že žalobci nebylo doručeno rozhodnutí žalovaného o připomínkách
žalobce, městský soud uvedl, že žalovaný žádné zvláštní řízení o připomínkách nevedl
a že o výsledku je ten, kdo podal připomínky, jen vyrozuměn. Žalobce byl přitom o všech
svých námitkách i připomínkách, které byly v zásadě identické s námitkami, vyrozuměn vydanými
rozhodnutími. Městský soud tedy dospěl k závěru, že zákonné předpoklady pro rozhodnutí
na ochranu proti nečinnosti splněny nejsou.
Městský soud rovněž uvedl, že výrobky a služby výpočetní techniky jsou užívány téměř
ve všech odvětvích, a v této souvislosti odkázal na rozhodovací praxi Soudu prvního stupně
ze dne 1. března 2005, Sergio Rossi v. OHIM – Sissi Rossi (SISSI ROSSI) (T - 169/03, Sb.
rozh. s. II - 685), a ze dne 15. března 2006, Eurodrive Services and Distribution v. OHIM - Gómez Frías
(euroMASTER) (T - 31/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí). Dotčené služby nejsou
zaměnitelné, jelikož jsou určeny různým skupinám veřejnosti. Veřejnost, která se zajímá
o telekomunikační služby zřejmě nebude vědět o službách poskytovaných žalobcem. Tyto služby
nevykazují ani komplementární charakter, neboť mezi nimi neexistuje úzký vztah v tom smyslu,
že jeden je nezbytný nebo důležitý pro užití druhého. Pokud by si však někteří zákazníci mohli
klást otázku ohledně obchodního původu výrobků a služeb, budou vždy rozlišovat
mezi specializovaným podnikem poskytujícím výrobky a služby spojené s bydlením a osobou
zúčastněnou na řízení, která poskytuje především telekomunikační služby.
III.
Kasační stížnost
[8] Proti rozhodnutí městského soudu žalobce (stěžovatel) brojí kasační stížností,
v níž namítá, že městský soud měl rozhodnutí žalovaného zrušit z důvodu, že skutková podstata,
z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech [§103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.]. Dále žalovaný tvrdí, že městský soud neměl dostatek důvodů pro své rozhodnutí,
nevyjádřil se ke všem bodům žaloby, odůvodnění rozhodnutí jsou nesrozumitelná a tvrzení
soudu nejsou náležitě odůvodněná, což mohlo mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o věci samé a jeho nepřezkoumatelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[9] Nepřezkoumatelný je rozsudek městského soudu z důvodu, že přestože stěžovatel
v žalobě i námitkách proti zápisu napadené ochranné známky namítal, že zápisem této známky
jsou poškozena jeho práva k předmětnému označení - obchodní firmy - a starší ochranné
známky, která nabyla dobrého jména ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných
známkách, městský soud se k otázce dobrého jména starší ochranné známky vůbec nevyjádřil.
Posuzoval především, zda přihlašovatel napadené ochranné známky byl či nebyl při podání
přihlášky v dobré víře ve smyslu §7 odst. 1 písm. k) tohoto zákona. Stěžovatel však tento důvod
ve své žalobě vůbec neuváděl. Soud sice dále posuzoval všeobecnou známost ochranné známky
žalobce, to je však otázka podstatná spíše pro posouzení důvodnosti námitek podle §7 odst. 1
písm. c) a d) citovaného zákona.
[10] Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu z důvodu,
že ačkoli k prokázání dobrého jména namítané ochranné známky navrhl řadu důkazů, městský
soud provedl dokazování pouze v rozsahu dokumentu s názvem „Průzkum dobrého jména
společnosti NOVERA, spol. s r. o.“, obchodní korespondencí stěžovatele a konstatací rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2008, č. j. 32 Cm 154/2006 - 638. Odmítl provést důkaz
znaleckým posudkem, který stěžovatel navrhoval a vůbec se nezabýval návrhem stěžovatele
provést důkaz stěžovatelem označenou spisovou dokumentací žalovaného, kde se nachází
podstatná část materiálů k prokázání dobrého jména ochranné známky stěžovatele.
V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
podle nichž absence důvodů rozhodnutí vede k jeho nepřezkoumatelnosti (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 1 As 24/2008 - 81).
[11] Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěrem městského soudu, že zmíněný „Průzkum
dobrého jména společnosti NOVERA, spol. s r. o.“ nemůže považovat za důkaz všeobecné
známosti firmy žalobce a jeho ochranné známky, když spotřebitelský průzkum byl proveden
výlučně mezi zákazníky žalobce. Stěžovatel se naopak domnívá, že pouze zákazník,
kterému stěžovatel služby poskytoval, je schopen učinit si vlastní názor o úrovni a kvalitě
jeho služeb. Průměrný spotřebitel, který firmu stěžovatele nemusí znát, není způsobilý hodnotit
fakt, zda společnost žalobce a jí používaná označení získaly dobré jméno.
[12] K otázce vypořádání se žalovaného s připomínkami stěžovatele k zápisu ochranné
známky stěžovatel konstatoval, že oficiální verzi oznámení o výsledku posouzení připomínek
od žalovaného nikdy neobdržel. Nedošlo k tomu ani prostřednictvím vydaných rozhodnutí
žalovaného, jak tvrdí soud. Ten odkazuje na identitu znění podaných námitek a připomínek
a zřejmě tedy podle stěžovatele i na identitu rozhodnutí o námitkách a rozhodnutí
o připomínkách. S tím podle stěžovatele nelze souhlasit.
[13] K závěru soudu, že výrobky a služby přihlašovatele a žalobce nevykazují
konkurenční charakter, stěžovatel uvádí, že v době rozhodování správního orgánu se oba
subjekty zabývaly řadou podobných činností, a to zejména činností realitní kanceláře,
zprostředkovatelskou a poradenskou činností při poskytování služeb. Příjemci služeb osoby
zúčastněné na řízení tak mohli být uvedeni v omyl, že přijímané služby poskytuje žalobce.
Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na rozsudek Soudního dvora ES ze dne
29. 9. 1998, Canon Kabushiki Kaisha (C - 39/97, Recueil, s. I - 5507). Bod 23 tohoto rozhodnutí
uvádí, že „při posuzování podobnosti určitého zboží či služeb je nutné zohlednit všechny podstatné faktory,
které mohou vystihnout vztah mezi zbožím nebo mezi službami. K těmto faktorům patří zejména druh, účel
a způsob užití a skutečnost, zda jde o zboží či služby navzájem si konkurující či se navzájem doplňující.“
Stěžovatel dále cituje bod 17 zmíněného rozsudku: „Při posuzování podobnosti označení může být menší
stupeň podobnosti mezi výrobky a službami vyrovnán vyšším stupněm podobnosti mezi známkami a naopak.“.
Dále stěžovatel jako relevantní považuje bod 22 a 23 rozsudku Soudního dvora ES ze dne
11. 11. 1997, SABEL (C - 251/95, Recueil, s. I - 6191). Soudní dvůr zde konstatoval,
že pravděpodobnost záměny musí být posuzována komplexně a že toto hodnocení závisí
mimo jiné na stupni známosti ochranné známky na trhu a možné asociaci mezi dvěma
označeními. Rovněž dospěl k závěru, že celkové hodnocení podobnosti musí být založeno
na celkovém dojmu z daných označení, přičemž v úvahu musí být vzaty jejich distinktivní
a dominantní prvky. Není proto možné omezit se při rozhodování na pouhé konstatování
nepodobnosti seznamu výrobků a služeb.
[14] Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušit rozsudek městského soudu a
věc mu vrátit k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel skutečnost,
že by jím namítaná ochranná známka byla známkou s dobrým jménem, neprokázal
ani ve správním ani v soudním řízení. Přestože městský soud provedl některé z důkazů,
které stěžovatel navrhoval již v rozkladovém řízení, avšak které s ohledem na zásadu koncentrace
řízení zakotvenou v §25 odst. 2 zákona o ochranných známkách nemohl žalovaný provést,
shledal, že všeobecná známost namítaného označení nebyla prokázána. Dle žalovaného zde došlo
k terminologické nepřesnosti ze strany soudu, která má zřejmě svůj původ v dříve platné právní
úpravě. Dobré jméno ochranné známky, jak je zná recentní právo jako důsledek transpozice
nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství, bylo
podle dříve platné úpravy označováno jako všeobecná známost ochranné známky v tom smyslu,
že shodně jako známka s dobrým jménem poskytuje ochranu nejen pro výrobky a služby,
pro které je zapsána.
Dále žalovaný uvedl, že konstatování soudu, že spotřebitelský průzkum provedený
výhradně mezi spotřebiteli stěžovatele nemůže prokázat nic o dobrém jménu ochranné známky,
je v souladu s všeobecně přijímanými zásadami pro hodnocení této skutečnosti.
Na závěr konstatoval, že je zřejmé, že stěžovatel byl o tom, jak žalovaný připomínky
ze dne 21. 7. 2005 zohlednil, vyrozuměn elektronicky. Přestože je takový způsob vyrozumění
neformální, zejména není-li email opatřen elektronickým podpisem, zákon na toto vyrozumění
žádné formální nároky neklade, a takový postup tak s ním je v souladu.
[16] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení ke kasační stížnosti
[17] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti k námitce
stěžovatele popsané v bodě [10] shora uvedla, že provedení důkazu znaleckým posudkem
stěžovatel v průběhu správního řízení nenavrhoval. K posouzení otázky dobrého jména není
třeba odborných znalostí, nýbrž provedení dokazování na základě důkazů předložených
stěžovatelem.
[18] Dále osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že tvrdí-li stěžovatel, že za účelem
prokázání dobrého jména své ochranné známky, „bylo přímo nutností provést předmětný
průzkum mezi spotřebitelskou veřejností, která od žalobce služby odebírala (…)“ (viz bod [11]
tohoto rozsudku), svědčí to o jeho nepochopení institutu ochranné známky s dobrým jménem.
Základní podmínku, kterou musí ochranná známka splňovat, aby jí bylo přiznáno dobré jméno, je
známost u podstatné části relevantní veřejnosti (srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne
14. 9. 1999, General Motors v. Yplon S.A. (C - 375 - 97, Recueil, s. I - 5421). V souvislosti
s touto kasační námitkou osoba zúčastněná na řízení rovněž upozornila na skutečnost,
že předmětný důkaz ze stejných důvodů zcela odmítl i odvolací senát Úřadu pro harmonizaci
ve věcech vnitřního trhu (OHIM) ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2009 ve sporu
mezi stěžovatelem a maďarskou společností GTS - Datanet Távkőzlési Kft. ve věci přihlášky
ochranné známky Společenství č. 4404539 ve znění NOVERA.
[19] K námitce stěžovatele uvedené v bodě [12] tohoto rozsudku, a sice, že v řízení
před správním orgánem I. stupně nebyly zohledněny připomínky stěžovatele podané proti zápisu
přihlašovaného označení osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žalovaný zaslal sdělení o výsledku
posouzení připomínek jak stěžovateli tak osobě zúčastněné na řízení spolu s rozhodnutím
o námitkách ze stejného dne.
[20] Na závěr se osoba zúčastněná na řízení vyjádřila k posouzení zaměnitelnosti
označení NOVERA a výrobků a služeb stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení (kasační námitka
pod bodem [13] tohoto rozsudku). Uvedla, že podobnost jimi poskytovaných služeb nelze
dovodit ani na základě stěžovatelem citovaných rozsudků Soudního dvora ES, neboť ani shoda
označení NOVERA nemůže založit podobnost odlišných služeb. K závěru o nepodobnosti
stavebních a telekomunikačních služeb dospěl i odvolací senát Úřadu pro harmonizaci vnitřního
trhu ve výše označeném rozhodnutí ze dne 24. 3. 2009.
[21] Z těchto důvodů osoba zúčastněná na řízení navrhla kasační stížnost zamítnout
a potvrdit v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze.
V.
Posouzení kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti.
Dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, která je řádně
zastoupena ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s., a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná.
[23] Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v rozsahu
kasačních důvodů stěžovatelem uplatněných [§103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.] a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[24] Stěžovatel zejména tvrdí, že přestože v žalobě namítal, že užívání napadeného
označení by nepoctivě těžilo z dobrého jména namítané ochranné známky nebo mu bylo na újmu
[§7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách], městský soud především posuzoval,
zda přihláška napadené ochranné známky byla či nebyla podána v dobré víře [§7 odst. 1 písm. k)
citovaného zákona] a zda jde o známku všeobecně známou [§7 odst. 1 písm. c) a d)
tohoto zákona]. Nejvyšší správní soud na základě posouzení obsahu žaloby konstatuje,
že stěžovatel skutečně v řízení před městským soudem nenamítal, že by přihláška napadené
ochranné známky nebyla podána v dobré víře. Postup městského soudu, který tuto otázku
posuzoval, není podle názoru Nejvyššího správního soudu ospravedlněn ani jinými důvody,
například logikou právní úpravy. Nejvyšší správní soud je však postaven především před otázku,
zda se městský soud řádně vypořádal s námitkou související s §7 odst. 1 písm. b) zákona
o ochranných známkách. V této souvislosti konstatuje, že dobré jméno je u ochranné známky
vyjádřením toho, že veřejnost známku spojuje s dobrými vlastnostmi, které od výrobků
nebo služeb takto označených očekává, a věnuje jí svou důvěru. Tento institut byl do českého
právního řádu zaveden účinností zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, který nahradil
zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Za všeobecně známou známku se považuje
známka, která se vžila pro shodné nebo podobné výrobky či služby svého vlastníka
v příslušném okruhu veřejnosti tak, že má rozlišovací způsobilost, a to přesto, že nebyla zapsána
do rejstříku. Přitom všeobecně známá ochranná známka nemusí být nutně známkou s dobrým
jménem, tzn. známkou, která ve veřejnosti vzbuzuje odůvodněné očekávání o vlastnostech
výrobků či služeb jí označených, a ochranná známka s dobrým jménem nemusí být nutně
známkou všeobecně známou. Skutečnost, že se jedná o dva odlišné instituty, vyplývá
i ze systematiky ustanovení §7 odst. 1 zákona o ochranných známkách. To zakládá oprávnění
k podání námitek proti zápisu ochranné známky vlastníku ochranné známky s dobrým jménem
pod písmenem b), vlastníku všeobecně známé ochranné známky pod písmenem c) a vlastníku
všeobecně známé známky, která má v České republice dobré jméno pod písmenem d)
tohoto ustanovení. Z tohoto důvodu nelze podle Nejvyššího správního soudu přisvědčit názoru
žalovaného, že posuzoval-li městský soud všeobecnou známost namítané ochranné známky
a nikoli její dobré jméno, jde o pouhou terminologickou nepřesnost. I kdyby tato nepřesnost
měla původ v dříve platné právní úpravě, jak tvrdí žalovaný, je předmětná nová právní úprava
účinná již déle než pět let (účinnost od 1. 4. 2004). To je podle zdejšího soudu dostatečně dlouhá
doba na to, aby se soudy ve správním soudnictví s terminologickými novy sžily a právní úpravu
aplikovaly způsobem, který zákonodárce předvídal. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší správní
soud tuto námitku důvodnou.
[25] V další kasační námitce stěžovatel napadl postup městského soudu, který jednak
odmítl provést důkaz znaleckým posudkem a jednak se nezabýval návrhem na provedení důkazu
v žalobě označenou spisovou dokumentací žalovaného. V této souvislosti je třeba odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 104 (dostupné
na www.nssoud.cz), z něhož vyplývá, že „možnost soudu doplnit dokazování však nelze bez dalšího
zaměnit za povinnost“. K problematice tzv. opomenutých důkazů opakovaně judikoval i Ústavní
soud: „soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a -
pokud jim nevyhoví - ‚ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy
neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal‘. ‚Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží
své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje
v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se
soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí
nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost‘ (nález
sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).“ (srov. nález Ústavního
soudu ČR ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, publikovaný pod č. 63/2001 Sb. ÚS,
a nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný
pod č. 10/1995 Sb. ÚS). Neprovede-li tedy soud ve správním soudnictví důkazy,
jejichž provedení účastník řízení navrhoval, je třeba tento postup odůvodnit. V souladu
s tím městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že provedení důkazu znaleckým posudkem je
podle jeho názoru nadbytečné a že žalobce jeho provedení ve správním řízení I. ani II. stupně
nenavrhoval. Tuto námitku tedy za důvodnou nelze považovat. Co se týká druhého z uvedených
tvrzení, a sice, že se městský soud návrhem stěžovatele na provedení důkazu spisovou
dokumentací žalovaného vůbec nezabýval, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu
než této námitce přisvědčit. Přestože tento důkaz stěžovatel výslovně a přehledným způsobem
ve své žalobě navrhoval, městský soud jej neprovedl, ani nevyložil důvody, které jej k tomu vedly.
Skutečnost, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, jej však nezbavuje
povinnosti uvést důvody, pro které je neprovedl. Napadené rozhodnutí tak neobstojí ve světle
povinností vyplývajících ze zásady spravedlivého procesu a výše popsaný postup městského
soudu tak zakládá nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí pro nedostatek jeho důvodů.
[26] Vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu Nejvyššímu
správnímu soudu nezbývá než napadený rozsudek zrušit, ať už jsou další kasační námitky
jakékoli. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení však Nejvyšší správní soud považuje
za nezbytné vyjádřit se stručně i k dalším kasačním námitkám.
[27] Městský soud dospěl k závěru, že „Průzkum dobrého jména společnosti NOVERA,
spol. s r. o.“ nemůže považovat za důkaz všeobecné známosti firmy žalobce a jeho ochranné
známky, když byl proveden mezi zákazníky stěžovatele. S tím Nejvyšší správní soud souhlasí,
zejména znamená-li všeobecná známost označení, že se toto označení vžilo v určitém okruhu
veřejnosti tak, že má rozlišovací způsobilost, což průzkumem vedeným pouze mezi zákazníky
stěžovatele není možné zjistit. Otázkou však je, zda tento dokument lze považovat za důkaz
dobrého jména firmy žalobce a jeho ochranné známky, k jehož prokázání jej stěžovatel v řízení
před městským soudem navrhoval. Nejvyšší správní soud konstatuje, že je-li dobré jméno
odrazem jisté důvěry spotřebitele ve vlastnosti výrobku či služby a jeho očekávání, pak je zřejmé,
že spotřebitel, který firmu stěžovatele nezná, není způsobilý hodnotit fakt, zda společnost žalobce
a jí používaná označení získaly dobré jméno. V tom Nejvyšší správní soud dává stěžovateli
zapravdu. Na druhou stranu však nelze učinit ani ten závěr, že tento fakt lze hodnotit pouze na
základě průzkumu vedeného mezi zákazníky stěžovatele. Aby takový průzkum bylo možné
akceptovat jako důkaz toho, že určitá firma či výrobky a služby požívají dobrého jména, je podle
zdejšího soudu nezbytné, aby jeho adresátem byl statisticky relevantní vzorek subjektů, které v
dané oblasti působí a které lze ve své podstatě označit za klienty potenciální.
[28] K otázce vypořádání se s připomínkami stěžovatele k zápisu ochranné známky §24
odst. 2 zákona o ochranných známkách stanoví, že Úřad průmyslového vlastnictví osobu,
která podala připomínky, o výsledku jejich posouzení vyrozumí. Jakým konkrétním způsobem tak
učiní, však již neuvádí. Nejvyšší správní soud má za to, že z tohoto důvodu postačuje pouhé
sdělení, z něhož je stěžovateli zřejmý výsledek posouzení. Toto kritérium předmětný dopis,
který žalovaný stěžovateli zaslal elektronickou poštou bez elektronického podpisu a který je
označen jako „Přihláška ochranné známky - odpověď na připomínky“ ze dne 30. 11. 2005,
splňuje. Ostatně ani sám stěžovatel nepopírá, že předmětnou písemnost obdržel a že by z ní byl
způsob, jakým se žalovaný s připomínkami vypořádal, seznatelný. Zůstává otázkou, zda
zákonodárce formulací „o výsledku jejich posouzení vyrozumí“ zamýšlel, aby toto vyrozumění
bylo opatřeno i odůvodněním. Odpověď na ni by však na posouzení této věci nic nezměnila,
neboť se jedná o vyrozumění poměrně rozsáhlé, z něhož důvody, které žalovaného vedly
ke svým závěrům, vyplývají zcela jasně.
[29] K námitce stěžovatele uvedené v bodě [13] tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud
uvádí, že podle ustálené judikatury představuje nebezpečí záměny nebezpečí, že se veřejnost
může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby pocházejí od stejného podniku, případně
od podniků hospodářsky propojených. Nebezpečí záměny, pokud jde o obchodní původ
výrobků, musí být posouzeno globálně, s ohledem na všechny relevantní faktory
v projednávaném případě, zejména vzájemnou závislost mezi podobností označení a podobností
výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje. Přestože předmětná označení lze
shledat podobnými, stěžovatel již dostatečně nedoložil, že jsou podobné i výrobky a služby,
které on sám a osoba zúčastněná na řízení poskytují. Tato skutečnost vyplývá jak z rozhodnutí
správního orgánu druhého stupně, tak i ze zde napadeného rozhodnutí městského soudu.
Městskému soudu tedy nezbylo než učinit závěr, že se stěžovateli nepodařilo vyvrátit, že výrobky
a služby přihlašovatele napadené ochranné známky a ochranné známky stěžovatele nejsou
zaměnitelné.
[30] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc
k dalšímu řízení, rozhodne městský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu