ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.255.2014:42
sp. zn. 6 As 255/2014 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobců: a) E. B., b) O. K., c) O. H., d) M. Ď., všichni zastoupeni Mgr. Davidem
Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti žalovaným: 1) Krajské
ředitelství policie hl. m. Prahy se sídlem Kongresová 2, 140 21 Praha 4, 2) Policejní
prezidium ČR se sídlem Strojnická 27, 170 89 Praha 7, týkající se žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti výrokům
I a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 9 A 153/2012 - 245,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 9 A 153/2012-245,
se v části, jímž byla zamítnuta žaloba proti žalovanému 1), tj. proti Krajskému ředitelství policie
hl. m. Prahy (výrok I a na něm závislý výrok III o nákladech řízení), ruší a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Dne 30. června 2012 se měl v Praze uskutečnit třetí ročník vzpomínkové akce FOOD
NOT BOMBS-poslední předprázdninové rozdávání, u příležitosti třetího výročí vystěhování
squatu Milada (tzv. vila Milada se nachází v Praze 8, v katastrálním území Libeň, ulici
Na Kindlovce 1088, pozemek parc. č. 493/33, resp. část pozemku parc. č. 493/1). Akce byla
plánována od 16 hod. v prostoru vysokoškolských kolejí Praha-Troja (17. listopadu) v blízkosti
zchátralé vily Milada. Podle žalobců, kteří se této akce společně s dalšími osobami účastnili, bylo
jejím smyslem upozornit na to, že se s domem od jeho násilného vyklizení nic neděje, odpovědné
osoby ho nechávají chátrat a dům je v horším stavu než před jeho vyklizením. Chtěli též poukázat
na „společenský problém dostupnosti bydlení, obzvláště v dnešní době krize, kdy je na jedné straně stále více lidí
bez domova se všemi z toho vyplývajícími důsledky, na druhé straně existuje řada opouštěných domů, které majitelé
úmyslně nechávají chátrat.“ Každý rok se proto ve výročí vyklizení squatu Milada konal v jeho
blízkosti piknik a sportovní turnaj s hudební produkcí a policie tyto aktivity vždy monitorovala.
[2] I o třetím ročníku vzpomínkové akce FOOD NOT BOMBS se policie předem dozvěděla
ze své operativní činnosti. Svolavatel akce nebyl znám, mělo se jednat o akci na akademické půdě
(nemělo tedy dojít k zabrání veřejného prostranství), celkový počet účastníků na místě byl
odhadován do padesáti osob. Akci dozorovaly policejní hlídky z místních oddělení policie
Kobylisy, Jarov a Kyje pod společným velením npor. Bc. Š. B. Cílem bylo zajistit klid a veřejný
pořádek v okolí vily Milada. Policie svůj dohled ukončila okolo 20 hod. s tím, že při akci
k narušení veřejného pořádku nedocházelo. Mezi 21 a 22 hod. se však účastníci akce rozhodli,
že se do opuštěné vily přemístí i s hudební technikou a svými věcmi. Učinili tak podle žalobců
spontánně a pod vlivem „nostalgie po dříve fungující obyvatelné vile, která fungovala nejen jako bydlení,
ale též jako sociální centrum s mnoha kulturními a benefičními aktivitami a která byla svévolně bez jakéhokoliv
soudního rozhodnutí násilně vyklizena a poničena za účasti a podpory policie.“ Do vily vnikli za pomoci
žebříku přes balkon v prvním patře, neboť dveře a spodní okna domu byly zazděné. Poté
pokračovali v koncertu uvnitř vily.
[3] Ve 21:46 hod. oznámil pan M. L. na linku 158, že asi třicet osob nepovoleně vniká do vily
za pomocí žebříků přes balkon. Na místo dorazila řada policejních hlídek pod velením npor. Bc.
Š. B. jako velitele opatření, následně též tým vyjednavačů, zásahová jednotka a dva vyšší policejní
funkcionáři (plukovník H. a plukovník J.). Na místě byl přítomen oznamovatel, M. L., který
uvedl, že vilu Milada i s okolními pozemky má pronajaté od Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy (majitelem objektu a pozemku je Česká republika). Po Policii ČR požadoval, aby
osoby nacházející se v „jeho“ objektu byly vykázány. Někdo z osob nacházejících se uvnitř vily
mezitím ověsil balkon a okna v prvním patře domu vlajkami a transparenty s nápisy „3 roky
a dost“, „we ¦ Milada“ atd. Část účastníků akce zůstala před vilou, bubnovala, komunikovala
s přítomnou policií a předávala informace lidem uvnitř domu.
[4] Okolo 23 hod. započalo vyjednávání týmu policejních vyjednavačů s osobami,
které obsadily objekt vily Milada. Policie požadovala, aby přítomní do půlnoci ukončili hudební
produkci a opustili vilu. Účastníci akce namítli, že mají mnoho věcí a pro jejich odstěhování není
dostatek světla, přičemž odmítli nabídku, že jim policie zapůjčí baterky a pomůže s vyklizením
objektu. Konečné stanovisko slíbili sdělit do půlnoci. Po půlnoci proběhlo další vyjednávání,
kdy policejní vyjednavači znovu vyzvali „squattery“ k opuštění objektu s tím, že to požaduje jeho
nájemce. Dva účastníci akce následně vilu dobrovolně opustili. Policisté je zadrželi, zkontrolovali
jejich totožnost, umístili do policejního vozidla a později je odvezli spolu s ostatními zadrženými
na místní oddělení policie k podání vysvětlení. Ostatní „squatteři“ se mezitím znovu odmítli
podrobit výzvě s tím, že předčasným odchodem by nenaplnili protestní a kulturně politický smysl
akce. Trvali na tom, že vilu opustí až za svítání. Proto policejní vyjednavači užili frázi: „Jménem
zákona opusťte prostor, jestliže tohoto neuposlechnete, bude použito donucovacích prostředků.“ Poté, asi čtyřicet
minut po půlnoci, započal samotný policejní zákrok.
[5] Policisté nejprve ručním beranidlem rozbili zazděný vchod ve spodním podlaží. Zjistili
však, že všichni účastníci akce jsou v prvním patře objektu a že během vyjednávání vytvořili
na schodech vedoucích do přízemí barikádu z dveří, starého nábytku, suti apod. V prostoru byl
také cítit benzín. Policisté se pokusili barikádu odstranit, ale nepodařilo se jim to ani s pomocí
hasičů vybavených motorovou pilou. Policisté nicméně vhodili vzniklým otvorem do prostoru
za barikádou rozbušku. „Squatteři“ v reakci na to použili hasicí přístroj, takže v prostoru bylo
obtížné dýchat, velitel zásahu proto vydal rozkaz k opuštění vily. Později se policistům podařilo
vniknout do vily oknem v prvním patře s pomocí výsuvného žebříku zapůjčeného od hasičů.
„Squatteři“ nekladli odpor, pouze několik z nich uniklo již v průběhu zásahu na střechu vily.
Ostatní přítomné policie zadržela, vyvedla ven z vily, naložila do policejních vozidel a rozvezla
po dvou na jednotlivá místní oddělení policie k podání vysvětlení. Několik osob, které byly
zraněné, bylo předáno k ošetření lékařům.
[6] Policejní vyjednavači pak pokračovali v jednání s osobami nacházejícími se na střeše vily,
mezi nimiž byli i dva ze stěžovatelů (O. H. a E. B.). Ti však odmítli, údajně v obavách z napadení
policisty, střechu opustit. Učinili tak až druhý den za světla poté, co dostali příslib, že budou moci
volně odejít a také odvézt z vily Milada věci, které tam oni a ostatní účastníci akce zanechali. To
také učinili za pomoci dalších účastníků akce, kteří byli mezitím propuštěni ze zadržení poté, co
na jednotlivých místních odděleních policie podali vysvětlení k tomu, že obsadili cizí objekt
a neuposlechli výzev veřejného činitele. Tím prakticky policejní zásah skončil.
[7] Žalobou podanou dne 30. srpna 2012 u Městského soudu v Praze (dále též městský soud)
se žalobci (kterými jsou čtyři účastníci výše popsané vzpomínkové akce) domáhali určení,
že zásah Policie ČR vůči nim ve dnech 30. června a 1. července 2012 při vzpomínkové akci
při bývalém squatu Milada v Praze byl nezákonný. Zásah měl spočívat v neoprávněné výzvě
žalobcům k opuštění objektu bez právního důvodu, v bezdůvodném, nepřiměřeném
a nesprávném použití donucovacích prostředků, v bití, ve způsobení bezdůvodné újmy na zdraví,
v bezdůvodném ničení věcí žalobců, v ponižujícím zacházení, v neoprávněném omezení osobní
svobody, v bránění identifikace policistů a v neoprávněném omezení práva na svobodu projevu.
Městský soud jejich žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť došel k závěru, že policejní zásah byl
zákonný a přiměřený okolnostem.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[8] Žalobci (dále též „stěžovatelé“) podali proti rozsudku městského soudu ve výrocích
I a III, týkajících se zamítnutí žaloby vůči žalovanému 1), kasační stížnost. V ní namítali v prvé
řadě, že městský soud jim neumožnil formulovat petit eventuálně a nutil je k jeho upřesnění,
což je podle nich v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ans 5/2008
a 4 Aps 3/2005. Navíc městský soud nepřipustil v rámci upřesnění změnu petitu tak, že by do něj
stěžovatelé doplnili ochranu práva shromažďovacího. Z toho pak vyplývá i další výtka
stěžovatelů, totiž že se městský soud vůbec nezabýval zásahem do jejich svobody shromažďovací,
ačkoliv ta úzce souvisí s právem na svobodu projevu, jež uplatňovali již v původní žalobě.
Stěžovatelé v této souvislosti připomínají protestní podtón své akce a poukazují na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), podle níž požívá jisté míry ochrany
i neohlášené shromáždění ve formě tzv. sit-in (okupační protestní shromáždění) případně
i ve formě déletrvající okupace budovy (stěžovatelé upozorňují na rozsudky ve věcech Ziliberberg
v. Moldávie, Oya Ataman v. Turecko, Cissé v. Francie, majíc zřejmě na mysli rozhodnutí
Ziliberberg proti Moldávii ze dne 4. května 2004 č. 61821/00, rozsudek Oya Ataman proti Turecku
ze dne 5. prosince 2006 č. 74552/01 a rozsudek Cissé proti Francii ze dne 9. dubna 2002
č. 51346/99).
[9] Žalovaný 1) (dále jen „žalovaný“) ve svém vyjádření k první kasační námitce poukázal
na to, že stěžovatelé uplatnili svůj argument o tom, že jejich akce byla shromážděním, účelově,
s odstupem dvou let po celé události a téměř až v samém závěru soudního řízení poté,
co proběhlo rozsáhlé dokazování. Dále podotýká, že pokud akce tento charakter měla, pak jistě
po celý den, kdy proti ní policie nijak nezasahovala. Následné kroky stěžovatelů a jejich přátel,
zřejmě způsobené davovou pohnutkou, byly však již za hranou zákona.
[10] Druhá kasační námitka směřuje vůči tomu, že městský soud neposoudil přiměřenost
zásahu policie jako celku, ale místo komplexního posouzení hodnotil pouze jeho jednotlivé dílčí
aspekty. Nezabýval se tím, že policie mohla s použitím síly vyčkat až na ráno, pokud by účastníci
akce nesplnili svůj slib a vilu by za svítání neopustili. Přitom měl soud vzít v úvahu fakt,
že stěžovatelé se spolu s dalšími osobami nacházeli v uzavřeném prostoru, mimo veřejné
prostranství, kde jejich přítomností, případně hudbou, nemohlo docházet k ohrožování žádného
veřejného zájmu. Nebyly zaznamenány ani žádné stížnosti ze strany obyvatel žijících v blízkosti
vily. Stěžovatelé žádným způsobem neohrožovali ani neničili cizí majetek; navíc vila byla
v tak zuboženém stavu, že zde prakticky nebylo co zničit. Jedinou škodu na majetku způsobili
sami policisté, když probourali vstupní dveře. Navíc hypotetická ochrana majetku ze strany
policie se zde dostala do kolize se základními ústavně zaručenými právy stěžovatelů na svobodu
projevu a na účast na řešení veřejných záležitostí vyjádřením svých postojů. Stěžovatelé dále
uvedli: „Policie je povinna postupovat přiměřeně, korektně a samozřejmě v souladu se zákonem i v případě
zásahu proti osobám porušujícím zákon. V případě žalobců se jednalo o pouhý přestupek neuposlechnutí výzvy
úřední osoby, který vykonstruovali samotní žalovaní. Policie je ze zákona povinna chránit bezpečnost osob,
majetku a veřejný pořádek. V případě zákroku vůči žalobcům a dalším squatterům však své zákonné povinnosti
zneužila a samotný zákrok, který byl zcela nesmyslný (jak bylo naznačeno výše – o ochraně veřejného zájmu
zde lze len stěží mluvit) vedl právě naopak ke zraněním a škodám na majetku, které vůbec nemusely vzniknout.“
[11] Pokud jde o druhou kasační námitku, žalovaný především zrekapituloval historii vily
Milada ze svého pohledu: „Pokud by policie nezasáhla, nikdo z přítomných nemohl zaručit, že všichni
účastníci vilu dobrovolně opustí následující den. Takové záruky policie dostávala již v minulosti několikrát
a opakovaně nebyly naplňovány. Nájemníci okolních pozemků a studenti přilehlých vysokoškolských kolejí, které
bezprostředně sousedí s vilou, by dozajista v případě jejich předvolání dosvědčili, že v minulosti opakovaně žádali
policii o pomoc, když byla vila squattery obývána. Bylo by potřeba hovořit s poškozenými drobnými krádežemi
v bezprostředním okolí, aby byl dokreslen stav, který vnímala nikoliv policie, ale veřejnost, v době, kdy vila
fungovala jako tzv. kulturní centrum, jak bylo dřívějšími squattery obvykle uváděno. Pokud tak za tímto účelem
vila někdy fungovala, tak potom jen krátce a stav se s vývojem času měnil stále k horšímu.“ To byl podle
žalovaného důvod, proč byly osoby po provedeném zákroku zajištěny, neboť panovala důvodná
obava, že ve svém jednání budou nadále pokračovat. K samotným důvodům zásahu žalovaný
uvedl, že na místě se nacházel nájemce pozemků pod vilou Milada a přilehlých pozemků
s mandátem zastupovat majitele vily (Českou republiku – Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy). O razantní postup policii žádala i místní samospráva zastoupená starostou
příslušné městské části. V době opatření bylo na místě podezření ze spáchání trestných činů
neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a poškození cizí věci
a přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby. Osoby okupující vilu věděly, že na místě
je policie, která je vyzývá jménem zákona k opuštění objektu, v němž neoprávněné setrvávají.
Část osob dokonce výzev policie uposlechla, tedy měly dostatek času se rozhodnout. Policie ale
pro účastníky akce v žádném případě nebyla partnerem pro jednání, stejně jako tomu v jejich
případě bylo i v minulosti. Přítomné osoby by evidentně dobrovolně vilu neopustily. Jejich úcta
k právu i k policistům jako ochráncům práva byla nulová. Zvolená taktika zákroku a použitých
prostředků odpovídala přesně situaci, která byla na místě řešena, a to i s ohledem na zkušenosti
z podobných opatření v minulosti.
[12] Třetí kasační námitka se týká hodnocení důkazů o průběhu policejního zásahu
ve vile Milada. Městský soud podle stěžovatelů nesprávně vyhodnotil předložené lékařské
zprávy – zatímco závěry lékařské zprávy stěžovatele O. H., který se nechal ošetřit ihned
po policejním zásahu, jsou podle soudu založeny pouze na jeho vlastních sděleních, v případě E.
B., která se nechala ošetřit až několik dnů po zásahu, soud naopak zdůrazňuje závěr lékaře, že
vzhledem k časovému dostupu nelze rozpoznat, zda je zranění způsobeno policejní rozbuškou.
Soud podotýká, že stěžovatelé měli možnost oznámit své bití osobám přítomným na místě
a stojícím mimo policii (příslušníkům HZS, zdravotníkům nebo civilním osobám a zástupcům
medií), aniž by vzal v potaz, že právě to učinil stěžovatel O. H., když se obrátil na lékaře jako
osobu kompetentní ošetřit a posoudit jeho zranění. Důkaz lékařskými zprávami dalších účastníků
akce (odlišných od stěžovatelů) pak soud odmítl provést úplně, jakkoliv měly tyto zprávy
prokázat, že při zákroku policie obecně došlo ke zraněním osob squatterů. Jiné důkazy než
lékařské zprávy přitom stěžovatelé těžko mohli předložit. Soud si sice byl vědom obtížnějšího
postavení žalobců při dokazování, přesto však provedené důkazy hodnotil tendenčně a přebral
rétoriku a pohled policie (bez hlubšího odůvodnění např. uvedl, že „neuvěřil tvrzení žalobců, že vilu
opustí až ráno“). Bez povšimnutí ponechal soud obsáhlé poukazy stěžovatelů na rozpory
ve výpovědích policistů i na to, že kamerový záznam předložený žalovaným nebyl úplný a že
s ním bylo manipulováno. Zejména však soud pominul fakt, že žalovaný (který nezpochybňuje
zranění stěžovatelů) nepředložil žádné důkazy o svých tvrzeních, že stěžovatelé si zranění
způsobili patrně sami při útěku (ačkoliv podle svědeckých výpovědí více policistů nikdo nikam
neutíkal a „squatteři“ nekladli při zatýkání odpor). Soud měl podle stěžovatelů na daný případ
analogicky aplikovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. případy Velikova proti
Bulharsku, Kelly a ostatní proti Spojenému království, Salman proti Turecku, Orhan proti
Turecku – stěžovatelé měli zřejmě na mysli rozsudek Velikova proti Bulharsku ze dne 18. května
2000 č. 41488/98, rozsudek Kelly a ostatní proti Spojenému Království ze dne 4. k větna 2001, č.
30054/96, rozsudek Salman proti Turecku ze dne 27. června 2000, č. 21986/93 a rozsudek Orhan
Kur proti Turecku ze dne 3. června 2008, č. 32577/02) týkající se osob ve vazbě. Dojde-li
u takových osob ke zranění, leží na státu důkazní břemeno a stát musí předložit uspokojivé
a přesvědčivé vysvětlení událostí, k nimž došlo, jelikož jeho vědomosti o těchto událostech mají
výlučnou povahu. Obdobně to podle žalobců platí i pro zničení jejich věcí – je vysoce
nepravděpodobné, že by si své věci značné finanční hodnoty zničili sami jejich vlastníci a policie
nepředložila žádný důkaz (např. úplný a nezkrácený videozáznam) dosvědčující, že věci nezničili
úmyslně policisté.
[13] Ke třetí námitce, tedy k hodnocení důkazů o průběhu zákroku ve vile, žalovaný uvedl:
„S ohledem na situaci, která se vyvinula na místě, především na aktivní obranu osob, které se v lehkém letním
oděvu za špatných světelných podmínek v počtu téměř 30 jedinců pohybovaly ve stísněném prostoru vily, odkud
bránily vším, co jím přišlo pod ruce, policii ve vstupu do prostoru, a s ohledem na to, že na místě někdo
ze squatterů v zápalu boje vylil benzín na přístupovou cestu pro policii, se jeví množství ošetřených osob
a charakter jejich újmy spíše mírným. Podotýkáme, že na straně policie, která byla vybavena ochrannými
prostředky, jako jsou přilby, protiúderové komplety, těžká obuv, disponovala svítilnami a je vycvičena k obdobným
zákrokům, došlo rovněž ke zraněním policistů.“ K možnosti, že si zadržené osoby svá zranění
způsobily samy při útěku, poukázal žalovaný na to, že před zákrokem policie se část osob ukryla
na střechu domu, kam musely běžet přes vilu. Upozornil také na velmi aktivní obranu „squatterů“
před průnikem policie do vily oknem v prvním patře, a poukázal na obsah doložených
videozáznamů a na výpovědi nezúčastněných osob (zejména velitele hasičů Hasičského
záchranného sboru Praha a inspektora provozu Rychlé záchranné služby Praha).
[14] Ve čtvrté námitce brojí stěžovatelé proti tomu, jakým způsobem hodnotil městský soud
události po jejich zadržení. Nejprve se věnují tomu, že je policisté číslovali lihovou fixou na ruku
a oslovovali těmito čísly, což označují za ponižující praktiku. Žalovaná zprvu uvedený postup
popírala, teprve po jeho prokázání jej přiznala a označila za „běžný“. Stěžovatelé odmítají
argumentaci soudu, že k označování osob razítky apod. dochází i na koncertech a podobných
akcích, neboť tam se účastníci těmto požadavkům podřizují dobrovolně. Pokud
jde o neposkytnutí vody jednomu ze stěžovatelů (O. K.), uvádějí, že přístup k vodě by měl být v
dnešní době samozřejmostí. Za vadnou označují argumentaci soudu, podle níž má na základě
zákona právo na přístup k vodě pouze osoba umístěná v policejní cele, neboť tento názor
nezohledňuje např. situaci osob zadržených několik hodin na policejní stanici, ani by byly
umístěny do cely. Stěžovatelé také znovu poukazují na to, že policisté neumožnili zajištěným
osobám vymočit se, a proto jeden z účastníků byl nucen vymočit se z auta a druhá účastnice
přímo v autě, což pro ni bylo do značné míry ponižující. Přesto, že uvedené praktiky policistů
nazírány jednotlivě zřejmě nedosahují dostatečné úrovně, aby byly posouzeny jako ponižující
nebo nelidské zacházení, soud je měl hodnotit v jejich souhrnu.
[15] Ke čtvrté námitce týkající se postupu po zadržení stěžovatelů uvedl žalovaný,
že se mu v průběhu soudního řízení podařilo prokázat, že právě policisté zajišťovali ošetření
zraněných osob. Policie také po zákroku zabezpečila objekt vily a následující den umožnila
stěžovatelům a jejich přátelům si věci řádně převzít.
[16] V páté a poslední kasační námitce poukazují stěžovatelé na podjatost soudců městského
soudu, kteří jejich věc posuzovali. Připomínají, že příslušný senát městského osudu je nejprve
nezákonně odmítl osvobodit od soudního poplatku, což napravil až Nejvyšší správní soud. Dále
uvádějí: „Přestože se během soudních jednání zdál přístup soudců korektní, při odůvodnění svého vyhlášeného
rozsudku použila soudkyně Řeháková (poznámka Nejvyššího správního soudu: míněna byla
předsedkyně senátu Ivanka Havlíková, která verdikt ve skutečnosti vynášela, jak plyne z jejího
upozornění ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 6 As 255/2015-26, na omyl stěžovatelů, jež bylo
stěžovatelům zasláno na vědomí) takové výrazy, na jejichž základě bylo nutné pochybovat
jak z objektivního, tak subjektivního hlediska o její nepodjatosti. Bylo zřejmé, že soudkyně zcela rezignovala
na roli nezávislého soudce posuzujícího soulad policejního zákroku se zákonem, ale namísto toho převzala roli
kázajícího rodiče zcela opomíjejícího právní stránku věci.“ Ze stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelé mají
na mysli zejména výroky (ve vztahu k obsazení a setrvání ve vile Milada): „Připomíná mi to jednání
malých dětí,“ příp. „Když jste po výzvě policie neodešli, co jste čekali?“
[17] K této námitce se žalovaný nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že je v některých bodech důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud předně musí dát za pravdu stěžovatelům, pokud jde o kritiku toho,
jak městský soud hodnotil v průběhu řízení petit podané žaloby. Stěžovatelé původně navrhli dva
soudní výroky – domáhali se určení, že „zásah Policie ČR ve dnech 30. června a 1. července 2012
při vzpomínkové akci při bývalém squatu Milada v Praze, který spočíval v neoprávněné výzvě žalobcům
k opuštění objektu bez právního důvodu, v bezdůvodném, nepřiměřeném a nesprávném použití donucovacích
prostředků, v bití, ve způsobení bezdůvodné újmy na zdraví, v bezdůvodném ničení věcí žalobců, v ponižujícím
zacházení, v neoprávněném omezení osobní svobody, v bránění identifikace policistů a v neoprávněném omezení
práva na svobodu projevu byl vůči žalobcům nezákonný“, eventuálně, aby soud určil, že „zásah Policie ČR
ve dnech 30. června a 1. července 2012 při vzpomínkové akci při bývalém squatu Milada v Praze vůči žalobcům
byl vůči žalobcům nezákonný“. V doplnění žaloby ze dne 2. října 2012 (č. l. 26) na výzvu soudu
upřesnili petit tak, že se domáhají prvního uvedeného výroku. Zároveň však upozornili,
že „eventuální“ petit byl jejich právem a že jím chtěli předejít neúspěchu své žaloby z ryze
formalistických důvodů. Z důvodu právní jistoty proto navrhli, aby v případě, že soud nebude
mít některé z tvrzení navrhované v prvním petitu za prokázané, aby k němu nepřihlédl a vydal
rozhodnutí s výrokem o zbytku, který za prokázaný mít bude (čímž v podstatě jen jinak
formulovali svůj původní „eventuální“ petit).
[20] Odhlédneme-li od skutečnosti, že v daném případě ve skutečnosti nešlo o klasický
eventuální petit, nýbrž o petit jeden, toliko s tím rozdílem, že byl předestřen ve dvou variantách
(v podrobnější, vymezením jednotlivých dílčích zásahů, a z opatrnosti též v obecné, týkající
se vyslovení nezákonnosti postupu policie en bloc) nutno předeslat, že soudní řád správní nebrání
ani tomu, aby petit byl formulován jako eventuální. Ustanovení §64 s. ř. s. uvádí, že nestanoví-li
soudní řád správní jinak, použijí se na řízení ve správním soudnictví přiměřené první a třetí část
občanského soudního řádu; ovšem ani občanský soudní řád výslovně neupravuje varianty
petitorního žádání (srov. §79 odst. 1 občanského soudního řádu, který v nejobecnější rovině
stanoví povinnost uvést v návrhu, čeho se navrhovatel domáhá). Přípustnost alternativně
či eventuálně formulovaného petitu se totiž opírá o hmotné právo a vychází z ustálené soudní
praxe ve shodě s procesní teorií. Městský soud v Praze ovšem naznal, že eventuální petit vylučuje
samotný charakter správního soudnictví. Tento svůj závěr opřel o rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 6 Ans 1/2003-101 ze dne 26. října 2004, publ. pod č. 652/2005 Sb. NSS, jehož právní
věta je v bodě V skutečně takto formulována. Nakládat ovšem s právními větami rozsudků jako
s právními normami bez ohledu na kontext konkrétního případu je ošemetné (srov. k tomu
BOBEK, M., KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013,
496 s., str. 185 a násl.). To se ukazuje i v tomto případě, neboť v dané věci šlo o to, že žalobce
spojil do jedné žaloby dva odlišné žalobní typy (žalobu proti nečinnosti správního orgánu
a žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu).
Nejvyšší správní soud tuto možnost nevyloučil, pouze vytkl krajskému soudu, že se nezabýval
druhým návrhem žalobce poté, co vyhověl návrhu prvnímu (tedy že nakládal s petitem jako
s eventuálním), k čemuž uvedl: „Podal-li žalobce fakticky dvě různé žaloby jedním podáním …, nemůže
si soud vybírat, o které rozhodne, a o které nikoliv. Za situace, kdy soud o druhém návrhu doposud nerozhodl,
bude třeba, aby o tomto návrhu bylo též rozhodnuto.“ O to ale v nyní projednávané věci vůbec nejde,
neboť stěžovatelé se svým variantně formulovaným petitem udrželi v rámci jednoho žalobního
typu.
[21] Dále městský soud argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. května 2014, č. j. 1 Afs 60/2014 - 48 s tím, že tento rozsudek podle městského soudu
připouští výhradně jen takový eventuální petit, v němž žalobce v žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu navrhne buď zákazový
výrok (zakazuje se pokračovat v nezákonném zásahu), nebo – pro případ, že by byl zásah
mezitím ukončen – deklaratorní výrok o tom, že provedený zásah byl nezákonný. Tento rozsudek
však ve skutečnosti nikde neuvádí, že by šlo o jedinou přípustnou podobu eventuálního petitu.
Naopak z rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. dubna 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 - 65,
na který poukázali stěžovatelé, jasně vyplývá, že i eventuální petit je ve správním soudnictví
možný, neboť Nejvyšší správní soud zde uložil Městskému soudu v Praze, že by se měl „postupně
zabývat uplatněnými žalobními návrhy ve smyslu a v pořadí uvedeném stěžovatelem v žalobě, popř. v upřesnění
žaloby“. Taktéž v dalším stěžovateli odkazovaném rozsudku ze dne 26. dubna 2010,
č. j. 8 Ans 5/2008 - 121 Nejvyšší správní soud eventuální petit připustil, když uvedl: „Z podané
žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného a je si rovněž vědoma toho,
že jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby je bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti (§79 odst. 1 věta první s. ř. s.). Procesní
nejistotu v tom, zda je třeba se rovněž domáhat uložení povinnosti žalovanému rozhodnout o opatření na ochranu
proti nečinnosti, či zda jde ‚toliko‘ o jednu z nutných podmínek přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti
ve věci samé, se rozhodla řešit uvedením eventuálního petitu. Žalobní návrh proto není neurčitý, lze z něj zjistit,
čeho se stěžovatelka domáhala. Bude na městském soudu, aby v řízení o podané žalobě zaujal stanovisko
k důvodnosti obou v žalobě navržených výroků.“
[22] Postup městského soudu, který vyzval stěžovatele přípisem ze dne 24. září 2012,
č. j. 9 A 153/2012 - 25 k formulaci (pouze jednoho) návrhu výroku rozsudku, lze tudíž označit
za nesprávný. Tato vada řízení však sama o sobě na zákonnost rozsudku městského soudu
neměla vliv, neboť stěžovatelé na výzvu městského soudu svůj petit upravili (podání
ze dne 2. října 2012 na č. l. 26, jakkoli ve skutečnosti šlo opět, jak bylo poznamenáno výše, o petit
„eventuální“, jen v poněkud zastřené podobě). I když šlo o úpravu do jisté míry vynucenou
procesním úkonem městského soudu, nemění to nic na povaze této změny jako projevu práva
stěžovatelů disponovat předmětem řízení. Bez ohledu na to, co úpravě petitu předcházelo, byl
předmět řízení vymezen upraveným petitem, o němž (a nikoli již o tom původním) musel
městský soud rozhodnout. (K úpravě petitu na závěr ústního jednání konaného 25. června 2014
a k usnesení městského soudu o jeho nepřipuštění stěžovatelé žádnou kasační námitku – vyjma
otázky práva shromažďovacího, o níž bude pojednáno dále – nevznášejí). Nelze též odhlédnout
od toho, že městský soud nevzal za prokázané, resp. důvodné žádné z žalobních tvrzení, musel
by tudíž nutně zamítnout i „eventuální“ petit, jak jej žalobci formulovali.
[23] Za opodstatněnou však Nejvyšší správní soud shledává první kasační námitku v té části,
pokud jde o otázku (ne)posouzení zásahu do práva shromažďovacího, jež je na ústavní úrovni
jako základní svoboda garantováno v čl. 19 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“),
resp. v čl. 11 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Městský soud tuto argumentaci stěžovatelů, vznesenou v rámci závěrečného návrh na ústním
jednání konaném 25. června 2014, nepřipustil s tím, že by šlo o „změnu předmětu řízení“, resp.
že by pro „takto nově formulovaný petit neposkytovaly dosavadní výsledky řízení podklady“. Náležitostmi
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu
podle §84 odst. 3 s. ř. s. jsou však pouze: označení zásahu, proti němuž se žalobce ochrany
domáhá, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a návrh výroku rozsudku. Na rozdíl
od žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (srov. §71 odst. 1 s. ř. s.) tak mezi náležitosti
zásahové žaloby nepatří „žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné“. Právní posouzení zákonnosti
zásahu leží tak plně na bedrech soudu (uplatní se zde zásada iura novit curia). Ostatně tento přístup
je i v souladu s povahou řízení o zásahové žalobě, jež má charakter řízení nalézacího, nikoliv
přezkumného. Nadto nelze přehlížet, že již v původní žalobě namítali stěžovatelé zásah do svého
práva na svobodu projevu (čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy), s nímž shromažďovací právo úzce
souvisí – shromažďování za účelem vyjádřením politických či jiných názorů je vlastně jednou
z forem svobody projevu (srov. k tomu WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.;
POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.
2012, s. 931, str. 457 a násl.; viz též rozsudky ESLP Öllinger proti Rakousku ze dne 29. června 2006
č. 76900/01, §38, Sergey Kuznetsov proti Rusku ze dne 23. října 2008 č. 10877/04). I ze skutkových
zjištění městského soudu vyplývá, že osoby okupující vilu Milada při vyjednávání s policií
„poukazovali na důvody vzpomínkové akce s tím, že chtějí naplnit její protestní a kulturně politický smysl“
(str. 20 rozsudku městského soudu). Ze všech těchto důvodů nelze než konstatovat, že městský
soud pochybil tím, že se vůbec nezabýval otázkou, zda žalovaný svým zákrokem nezasáhl
do svobody shromažďovací ve smyslu čl. 19 Listiny, resp. čl. 11 Úmluvy, a zatížil tak svůj
rozsudek nepřezkoumatelností. Nešlo totiž o rozšíření nebo změnu návrhu, nýbrž o další
možnou právní kvalifikaci naříkaného zásahu, resp. o další důvod, o nějž stěžovatelé opírali
své přesvědčení o nezákonnosti zásahu, nezákonnosti, jež samozřejmě zahrnuje též případnou
protiústavnost a rozpor s vyhlášenou mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ve spojení
s čl. 1 odst. 2 Ústavy.
[24] Odpověď na tuto otázku Nejvyšší správní soud nikterak nepředjímá. V dalším řízení
na ni musí odpovědět městský soud, který se jí dosud nezabýval, tj. nejprve posoudí, zda
tvrzeným zásahem došlo k zásahu do shromažďovacího práva stěžovatelů (jinak řečeno, je-li toto
základní právo „ve hře“), a pokud bude jeho odpověď kladná, zda šlo o zásah, jehož cíl byl
legitimní a který byl nezbytný v demokratické společnosti (čl. 19 odst. 2 Listiny, resp. čl. 11 odst.
2 Úmluvy). Při té příležitosti vezme v úvahu, že i shromáždění spontánní, předem neohlášená,
požívají ústavní ochrany, ostatně s takovými shromážděními počítá i platný zákon č. 84/1990 Sb.,
o právu shromažďovacím, v §12 odst. 3; jinak řečeno, shromáždění nepozbývá ochrany
jen proto, že nebylo takto svými účastníky původně zamýšleno a že nebylo v souladu se zákonem
předem příslušným úřadům ohlášeno. Městskému soudu se také otevře příležitost vyrovnat
se s odkazy stěžovatelů na judikaturu ESLP uvedenou v kasační stížnosti a posoudit, jsou-li
na nyní posuzovanou situaci přiléhavé. Např. v rozsudku Oya Ataman proti Turecku ze dne
5. prosince 2006 č. 74552/01 ESLP uvedl, že – jakkoli z důvodu neohlášení shromáždění
šlo o shromáždění nezákonné – tato nezákonnost sama o sobě neospravedlňuje zásah
do shromažďovací svobody. Pokud se demonstranti neuchýlí k násilným aktům, mají orgány
veřejné moci podle ESLP projevit určitou míru tolerance vůči poklidným shromážděním, nemá-li
být shromažďovací svoboda podle čl. 11 Úmluvy zasažena ve své podstatě (body 39 a 42).
V rozsudku Cissé proti Francii ze dne 9. dubna 2002 č. 51346/99, o který stěžovatelé opírají
své přesvědčení, že Úmluva poskytuje ochranu též neohlášenému shromáždění ve formě déle
trvající okupace budovy, pak ESLP ve světle všech skutkových okolností daného případu
dovodil, že k porušení shromažďovacího práva podle čl. 11 policejním vyklizením okupovaného
kostela nedošlo. Nejvyšší správní soud má přitom za to, že k odpovědím na tyto otázky
má městský soud dostatečná skutková zjištění co do okolností a průběhu obsazení vily Milada
a zásahu žalovaného, jakkoli nevylučuje, že se může objevit potřeba doplnit dokazování
k některým aspektům tvrzeného porušení svobody shromažďování.
[25] S první kasační námitkou úzce souvisí i druhá kasační námitka a i zde musel dát Nejvyšší
správní soud stěžovatelům částečně za pravdu, neboť městský soud nezodpověděl ve svém
rozsudku uspokojivě (tedy přezkoumatelným způsobem) otázku, zda byl policejní zákrok
s použitím donucovacích prostředků za daných okolností přiměřený ve smyslu §11 zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, bez jejíhož zodpovězení
nelze učinit závěr, zda šlo o zásah zákonný, resp. souladný s ústavním pořádkem. Nejvyšší
správní soud v zásadě souhlasí s tvrzením žalovaného, že s ohledem na celkové okolnosti zásahu
„se jeví množství ošetřených osob a charakter jejich újmy spíše mírným“. Tím spíše je však třeba se ptát, zda
bylo skutečně třeba vyklízet neužívanou a zchátralou vilu Milada neodkladně ještě v nočních
hodinách, když účastníci akce prohlašovali, že za svítání opustí objekt dobrovolně, zda bylo
skutečně nezbytné trvat na požadavku policie na vyklizení vily do půlnoci a následně nasadit
do akce zásahovou jednotku s vědomím, že dojde ke střetu několika desítek osob ve tmě uvnitř
zchátralého objektu, resp. zda neexistovaly mírnější prostředky k dosažení stejných cílů, příp.
z jakých důvodů je nebylo možno využít. Na tyto klíčové otázky rozsudek městského soudu
uspokojivě neodpovídá.
[26] Městský soud zcela správně vyšel z toho, že účastníci akce vnikli bez právního důvodu
do nemovitosti, k níž neměli žádné vlastnické, ani od něj odvozené užívací právo. Stát jako
vlastník vily Milada navíc jasně zazděním oken a dveří v přízemí nad to, co je samozřejmé,
zdůraznil, že si nepřeje, aby do objektu pronikaly cizí osoby a jakkoliv jej využívaly. Tomu
odpovídalo i ustanovení smlouvy s nájemcem okolních pozemků, kterého stát jako smluvního
partnera zavázal, že nebude budovy na pronajatých pozemcích sám užívat a že neumožní jejich
využívání ani jiným osobám. Nepochybné tedy je, že policie oprávněně vyzvala účastníky akce
k opuštění objektu, neboť se mohla zaštítit ochranou vlastnického práva, tím spíše,
když se ochrany dovolával nájemce okolních pozemků, který vzhledem k obsahu nájemní
smlouvy skutečně mohl v této otázce operativně zastupovat zájmy vlastníka jakožto
pronajímatele.
[27] Městský soud však vůbec nezhodnotil, zda policie následně použila k ochraně
vlastnického práva státu přiměřené prostředky. Jakkoliv má mít právo všech vlastníků stejný
zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny), nelze při rozhodování o použití
donucovacích prostředků odhlédnout od toho, jak vážný právní zájem je ve hře a jak intenzivně
je ohrožen, nadto v situaci, kdy je ve hře výkon jiného základního práva nebo svobody,
jež ke svému legálnímu omezení vyžaduje závěr o nezbytnosti omezujícího opatření
v demokratické společnosti z ústavně aprobovaných důvodů (včetně ochrany práv druhých),
a to in concreto, tj. vzhledem k individuálním okolnostem případu. Aby městský soud mohl dospět
k výroku o zamítnutí žaloby, musel by vyložit, proč shledal nezbytným bezodkladné nasazení
masivní policejní síly k ochraně vlastnického práva státu, když v daném případě šlo o dlouhodobě
neužívaný a neudržovaný objekt, který byl natolik zchátralý, že škody bylo možno napáchat snad
pouze na jeho stavební konstrukci. „Squatteři“ údajně vypáčili mříž u balkonových dveří
a vybourali zazděné okno v prvním patře (nájemce odhadl způsobenou škodu na 8 000 Kč), této
škodě však již policie nemohla svým zásahem zabránit. Lze se proto ptát, zda hrozilo reálně
nějaké další poškození zdevastované a nikým neužívané vily mezi desátou hodinou večerní, kdy
policie vniknutí do vily zjistila, a ranními hodinami, kdy ji údajně chtěli účastníci akce sami
dobrovolně opustit. K tomu nutno připočíst, že při zásahu policie byl vybourán zazděný vchod
do vily (nájemce odhadl způsobenou škodu na 4 000 Kč).
[28] Obecně lze akceptovat argumentaci městského soudu usnesením Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 263/97 ze dne 6. ledna 1998 (U 1/10 SbNU 335): „Občané jsou povinni se podrobit
výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním
bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit
jiným a to zákonným způsobem. Ústava ČR, Listina základních práv a svobod ani žádná jiná právní norma
nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich
pokyn uposlechli nebo neuposlechli.“ V obecné rovině jistě platí, že o pokynech policie se nediskutuje.
Situace, kdy proti policii stojí dav odmítající uposlechnout vydaný pokyn, je však do značné míry
specifická a vyžaduje si kreativní řešení, jak ostatně nasvědčuje v daném případě nasazení
policejních vyjednavačů. Účelem takového kroku je nepochybně nalezení takového řešení, které
umožní dosáhnout cíle bez nutnosti sáhnout k silovému řešení, které je nežádoucí a rizikové
pro všechny zúčastněné.
[29] Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti lze vyčíst, že silným motivem k násilnému
vyklizení objektu byly vedle neuctivého jednání (pokřikování na policisty, zlehčování policejní
výzvy k opuštění objektu) též špatné zkušenosti se squattery z minulosti, nedůvěra k jejich slibům
a obava, že by mohli v obsazeném objektu setrvat delší dobu a pokusit se z něj znovu učinit
trvalý squat. Tento argument však (kromě toho, že tvrzení žalovaného o minulosti squatu Milada
ve vztahu k žalobcům nejsou podložena žádnými důkazy) stále nevysvětluje, proč nebylo možné
vyčkat do rána, kdy by se osoby okupující vilu Milada případně samy usvědčily z těchto svých
údajných nečestných úmyslů, pokud by objekt neopustily, jak slibovaly. A naopak je možno se
v kontextu provedených důkazů ptát, zda policie mohla očekávat, že adresáti jejích výzev
k opuštění objektu budou důvěřovat slibům policie, že když opustí objekt dobrovolně, čeká je
pouze ověření totožnosti a následné propuštění. Přitom jediní dva účastníci, kteří pokynu
bezprostředně uposlechli, byli ihned zadrženi, uzavřeni v policejním vozidle až do konce zákroku
ve vile a následně převezeni na místní oddělení policie k podání vysvětlení stejně jako ostatní
účastníci akce.
[30] Nejvyšší správní soud nijak nevylučuje, že k bezprostřednímu zásahu mohly vést i další
důvody, zejména takticko-strategické povahy. K dispozici jsou kamerové záznamy dokládající,
že se kolem vily shromažďovaly další osoby, a svědecké výpovědi uvádějící, že tyto osoby
společně s osobami, jež vnikly do vily, házely po policistech nejrůznější předměty.
Lze si představit, že k neodkladnému provedení zásahu mohla vést obava z postupné radikalizace
těchto osob a skupinového průniku do vily, příp. z napadení přítomných policistů. Provedení
zásahu v noci mohlo také mít určité taktické výhody (zaskočení osob ve vile, oslnění policejními
svítilnami apod.), které snad mohly vyvážit jeho zřejmé nevýhody (nutnost nasazení dvou
vrtulníků osvětlujících okolní prostor, zmatek a horší přehlednost situace ve tmě uvnitř vily).
Určitou roli by mohly sehrát i obavy o bezpečnost a zdraví samotných osob ve vile,
např. v případě, že by bylo zjištěno závažné narušení statiky objektu (srov. k tomu usnesení
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/98 ze dne 3. srpna 2000, kde se jednalo o zadržení a použití
donucovacích prostředků vůči advokátovi, který neuposlechl výzvy policistů a domáhal se vstupu
do domu, v němž se skrýval nebezpečný podezřelý). Na druhou stranu se v přijatém rozhodnutí
mohly odrážet i potíže ryze praktického a organizačního charakteru. Odložení zásahu do svítání
by si vyžádalo buď odeslat velkou část nasazených policistů zpět domů (přičemž by nejspíš
nebylo možno zabránit případnému pronikání dalších osob do vily), nebo ponechat je na místě
a zásah pak uskutečnit s policisty ve stavu únavy po celonočním vyčkávání.
[31] Otázku, zda by tyto příkladmo uváděné důvody mohly být dostatečným ospravedlněním
pro upřednostnění silového řešení proti účastníkům, kteří dávali najevo ochotu protiprávní
okupaci vily Milada v řádu několika hodin ukončit, si městský soud v podstatě nepoložil, o čemž
svědčí i to, že zamítl návrh stěžovatelů na provedení důkazu znaleckým posudkem odborníka
z oblasti policejní strategie a taktiky. Městský soud zřejmě nepovažoval tuto otázku
za podstatnou, jelikož dostačujícím důvodem pro použití donucovacích prostředků pro něj bylo
protiprávní jednání stěžovatelů a ostatních účastníků akce. Takový náhled na věc však považuje
Nejvyšší správní soud za příliš zjednodušující. Ne každé porušení zákona automaticky opravňuje
policii k bezprostřednímu použití donucovacích prostředků.
[32] Městský soud sice na str. 24 napadeného rozsudku uvádí zákonná ustanovení, z nichž
při posouzení věci vyšel, nevysvětlil však, jakým způsobem je na daný příklad aplikoval. Mezi
úkoly policie nepochybně patří mimo jiné i ochrana bezpečnosti majetku a veřejného pořádku
(§2 zákona o Policii České republiky). Při plnění těchto úkolů má policie povinnost vystupovat
aktivně, jde o tzv. zásadu iniciativy (§10 zákona o Policii České republiky). Uplatnění iniciativy je
však podmíněno existencí věcného důvodu pro policejní zásah a je vyvažováno zásadou
přiměřenosti postupu policie zakotvenou v §11 zákona o Policii České republiky. Při uplatňování
této druhé zásady musí policista zvážit nejen újmu hrozící osobám, jež mají být předmětem
zákroku, ale též újmu hrozící osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena. Zásada přiměřenosti je
dále doplněna principem subsidiarity použitých donucovacích prostředků, podle něhož mají
mírnější prostředky přednost před razantnějšími, samozřejmě za předpokladu, že použitím
mírnějších prostředků lze ještě dosáhnout sledovaného cíle (srov. k tomu VANGELI, B.: Zákon
o Policii České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 483 s., str. 63 a násl.).
Výsledkem vzájemného vyvažování zásady iniciativy a zásady přiměřenosti může být s ohledem
na okolnosti nejen rozhodnutí policisty zasáhnout určitým způsobem, ale též nezasahovat vůbec,
příp. odložit zásah na pozdější dobu. Ani chybné vyhodnocení situace nemusí vést vždy
k označení policejního postupu za nezákonný, jestliže zvolené řešení odpovídalo (nutně
neúplným) informacím známým zasahujícímu policistovi v době zásahu a tomu, jak se situace
musela jevit rozumně uvažujícímu a náležitě vycvičenému policistovi jednajícímu v dobré víře
(srov. FUCHS, J.: Přiměřenost při použití donucovacích prostředků a zbraně policisty a strážníky,
Právní rozhledy 9/2013). Zákonné zmocnění k použití donucovacích prostředků je nicméně
nutno vykládat restriktivně (srov. FUCHS, J.: Použití donucovacích prostředků policisty
a strážníky, Soudní rozhledy 7-8/2014, a tam citovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
soudu).
[33] Aplikací principu přiměřenosti – byť v kontextu jiného základního práva, než jaké bylo
ve hře v tomto případě – se ve věci prohlídky tzv. jiných prostor zabýval Ústavní soud ve svém
nálezu ze dne 27. září 2007 sp. zn. II. ÚS 474/07 (N 151/46 SbNU 505) s následujícím závěrem:
„Princip přiměřenosti je tedy dán tím, že k prohlídce má zásadně dojít pouze v případě, že osoba, jíž se prohlídka
týká, přes předchozí poučení o účelu prohlídky nesouhlasí s vydáním věcí důležitých pro trestní řízení. Jinými slovy,
nelze uplatňovat donucovací instituty státní moci v případech, kdy lze téhož účelu dosáhnout bez donucení.“
Městský soud naproti tomu v napadeném rozsudku, jak už bylo vyloženo výše, opomněl učinit
úvahy o důvodnosti zásahu a přiměřenosti použití donucovacích prostředků s ohledem
na chráněné hodnoty a na situaci na místě, jakož i s přihlédnutím k informacím, jež měl velitel
zásahu k dispozici. Tyto úvahy přitom považuje Nejvyšší správní soud pro posouzení celého
případu za klíčové.
[34] O tom, že městský soud podcenil význam rozhodnutí o použití síly, resp. důvodů,
jež k němu vedly, pro hodnocení zákonnosti a přiměřenosti celého zásahu, svědčí i to,
že neobjasnil, kdo o použití donucovacích prostředků proti „squatterům“ ve vile Milada vlastně
rozhodl, a neprovedl důkaz výslechem této osoby jako svědka. V některých úředních záznamech
je jako velitel zásahu po celou jeho dobu uváděn nadporučík B. (např. úřední záznam Místního
oddělení Kobylisy ze dne 1. července 2012). Podle svědecké výpovědi nadporučíka V. před
městským soudem byl ovšem velitelem zásahu dne 30. června 2012 on, a to až do 24:00 hod.
Následně předal velení nadporučíku N., který po poradě s dalšími důstojníky (výslovně je
jmenován plukovník H.) nařídil použít k vyklizení vily donucovacích prostředků. Nadporučík V.
této poradě již přítomen nebyl. Naproti tomu nadporučík N. ve svém úředním záznamu ze dne 1.
července 2012 uvádí, že zásahu velel od 22:00 hod společně s nadporučíkem V. Žádný z úředních
záznamů pak neuvádí, kdo o zahájení zásahu proti „squatterům“ s využitím donucovacích
prostředků rozhodl (používají se opisy jako „bylo přistoupeno k zákroku“ nebo „pokyn k zákroku
vydal přítomný funkcionář, který byl pověřen velením“). Přes tyto nejasnosti, a přes výslovnou žádost
žalobců o výslech nadporučíka N. a plukovníka H., provedl městský soud výslech pouze jediného
z velících důstojníků, a to nadporučíka V. (u nadporučíka N. odkázal soud pouze na jím
zpracované úřední záznamy). Přitom právě výslech policisty, jenž o použití síly rozhodl, by dával
straně žalující v rámci spravedlivého procesu příležitost zpochybnit policejní verzi událostí a
pokusit se odkrýt motivace, jež vedly k tomuto klíčovému rozhodnutí (srov. k tomu přiměřeně
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kmetty proti Maďarsku ze dne 16. prosince
2003 č. 57967/00).
[35] Nejvyšší správní soud uzavírá, že výše uvedené úvahy nemají nikterak předjímat
rozhodnutí městského soudu v dalším řízení. Mají pouze ozřejmit, s jakými otázkami je nutno
se v daném případě ještě vyrovnat. Úkolem městského soudu bude posoudit celou situaci
vyváženě. Na jednu stranu nelze akceptovat, aby užití donucovacích prostředků představovalo
standardní policejní reakci na jakékoliv porušení zákona. V úvahu je třeba vzít i to, zda ze situace
nevyplývalo, že k porušení zákona dochází v souvislosti s naplňováním politických práv účastníků
akce. Na druhou stranu policie si musí zachovat vysokou míru akceschopnosti při ochraně práv
osob a veřejného pořádku. Nelze proto klást na policejní rozhodování v terénu nadměrné
a nerealistické požadavky, neboť to by mohlo mít do budoucna rdousící dopad na policejní
iniciativu. Velitel zásahu může jen těžko dosáhnout dokonalého vyvážení ochrany veškerých
v úvahu přicházejících práv všech zúčastněných osob. Určitou míru disproporce zásahu
lze akceptovat a přičíst ji na vrub omezené době pro rozhodování a vypjaté situaci. Nelze
podceňovat ani potřebu působit na adresáty zásahu jako autoritativní těleso, což je role, která
policii též k efektivnímu plnění jejích funkcí přísluší, na straně druhé by pro závěr o oprávněnosti
zásahu nestačilo, pokud by byl odůvodněn jen snahou policie neztratit tvář a vynutit splnění
neadekvátního nebo nerozumného ultimáta. Balancovat mezi těmito dvěma extrémy však nelze
bez zvážení veškerých okolností svědčících pro a proti provedení zásahu, jež byly známy v době,
kdy toto zásadní rozhodnutí padlo. A to městský soud učinit opomněl.
[36] Třetí námitka stěžovatelů je taktéž z větší části důvodná. Ačkoliv nelze říci, že městský
soud by se s jednotlivými důkazy nevypořádal, potíž je v tom, že prakticky upustil od hodnocení
důkazní situace jako celku. V případě předem připraveného policejního zásahu s použitím
donucovacích prostředků by klíčovým důkazem o jeho korektním průběhu měl být videozáznam
pořízený policií. Policie sice nemá zákonnou povinnost takový záznam pořídit (srov. k tomu §62
odst. 1 zákona o Policii České republiky, podle něhož policie může, je-li to nezbytné pro plnění
jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu), avšak
za současného stavu techniky nelze než uzavřít, že tam, kde tomu nebrání důležité okolnosti,
by tak policie ve svém zájmu učinit měla. Dojde-li totiž při policejním zásahu, resp. zadržení
či zatýkání osob k jejich zranění, stíhá stát a jeho orgány nejen pozitivní závazek provést účinné
vyšetřování tvrzeného špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, ale má to i důsledek
částečného přesunu důkazního břemene na orgány státu (např. rozsudek ESLP ve věci Ribitsch
proti Rakousku ze dne 4. prosince 1995, č. 18896/91, který se sice týkal zranění, k nimž došlo
v době policejní detence, závěry o pozitivních závazcích státu na poli čl. 3 Úmluvy včetně
rozložení důkazního břemene mezi stěžovatele a orgány státu však ESLP později rozšířil
i na situace při zadržení či zatýkání; srov. rozsudek Rehbock proti Slovinsku ze dne
28. listopadu 2000 č. 29462/95, podobně rozsudek Fyodorov a Fyodorova proti Ukrajině ze dne
7. července 2011 č. 39229/03; viz též KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 405). To sice
platí především v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, v němž stát (resp. jeho vláda)
vystupuje jako strana případu a jsou mu připisována veškerá jednání státních orgánů, zmíněné
rozložení důkazního břemene se však musí uplatnit i v příslušných řízeních před vnitrostátními
orgány veřejné moci, jinak by bylo možno poskytnout efektivní ochranu základnímu právu
až v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, což by se samo o sobě dostalo do rozporu
s právem na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. Má-li být takovým účinným
právním prostředkem nápravy zásahová žaloba podle §82 a násl. s. ř. s., nutno i v tomto řízení
závěry ESLP jako mezinárodního soudu o rozložení důkazního břemene a jeho částečném
přenosu na žalovaný správní orgán, jenž zásah provedl, uplatnit. A tak tvrdí-li žalobce, že při
zásahu nebo donucení ze strany policie (např. při zadržení či zatýkání) došlo k porušení jeho
práva nebýt vystaven špatnému zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny, je na
něm, aby prokázal, že došlo ke špatnému zacházení (zranění), na žalovaném pak, aby prokázal, že
si žalobce zranění způsobil sám anebo k němu došlo jinak či jindy nebo že jde o následek
oprávněného použití donucovacích prostředků. Jinak je odpovědnost za takové zranění
přičitatelná žalovanému.
[37] Videozáznam průběhu zásahu by pak mohl být takovým efektivním důkazním
prostředkem. Kameraman ve spolupráci s velitelem zásahu by měl usilovat o to, aby záznam byl
co nejúplnější, tedy aby zachycoval celý průběh nebo alespoň nejdůležitější fáze celého zákroku,
a zároveň co nejvíce vypovídající, tedy aby kamera snímala podstatné skutkové děje, v daném
případě zejména bezprostřední fyzický kontakt policistů s osobami, proti nimž zákrok směřuje,
a použití donucovacích prostředků. Tyto požadavky policejní videozáznam předložený
žalovaným ani v nejmenším nenaplňuje. Zachycuje poměrně rozsáhle jednání mezi policejními
vyjednavači a osobami okupujícími vilu Milada a dále průnik policistů do spodního patra vily
a pokus o rozebrání barikády vytvořené na schodišti. Nedokumentuje však žádný z klíčových
okamžiků, k nimž mělo v této fázi zákroku dojít dle svědeckých výpovědí – zhmoždění ruky
policisty rozebírajícího barikádu, vhození zásahové výbušky do prostoru za barikádou ani použití
hasicího přístroje ze strany osob nacházejících se uvnitř objektu. Co je však podstatnější, záznam
samotného zákroku prakticky končí přípravou a nástupem policistů k průniku do objektu oknem
v horním patře pomocí hasičského žebříku. Místo zachycení klíčové části celého zásahu, kdy
došlo k fyzickému kontaktu mezi policií a „squattery“ a jejich následnému vyvádění z objektu,
následují již jen záběry vyvedených osob opírajících se o policejní vozidlo.
[38] Městský soud ponechal neúplnost policejního záznamu bez komentáře. Pouze
poznamenal, že z DVD žalovaného (stejně jako z ostatních důkazů) nevyplývá, že by zasahující
policisté překročili zákonné meze při použití donucovacích prostředků. Nejvyšší správní soud
k tomu podotýká, že by byl připraven projevit určité pochopení pro to, že policista pořizující
záznam nemůže být z bezpečnostních důvodů přítomen přímo mezi zasahujícími policisty,
neboť s kamerou má sníženou akceschopnost a vydává se všanc případnému napadení. Mohl
však postupovat za první skupinou zasahujících policistů do míst, kde již byl případný odpor
protistrany úspěšně pacifikován. A nic nemohlo bránit tomu, aby videokamerou zachytil
odvádění jednotlivých osob, čímž by se mohla vyvrátit (či potvrdit) tvrzení stěžovatelů
o vytvoření tzv. bicí uličky. To, že tato část zákroku ve vile Milada se na policejní záznam
nedostala (ať již nebyla vůbec zachycena, nebo byla dodatečně odstraněna), vyvolává
přinejmenším určité pochybnosti o tvrzeních žalovaného. Žalovaný uznal, že některé
ze zadržených osob byly zraněny, avšak zároveň trvá na tom, že celý zásah včetně použití
donucovacích prostředků proběhl naprosto korektně, přiměřeně a v souladu se zákonem.
Zranění „squatterů“ přičítá jejich pohybu uvnitř zdevastované vily, což vzhledem ke stavu,
v jakém se neobývaný objekt nacházel, a vzhledem k okolnostem (tma, stavění barikády, chaos
při policejním zásahu, únik některých „squatterů“ na střechu vily) nelze a priori vyloučit. Žalovaný
však nepředestřel žádné uspokojivé vysvětlení toho, proč videozáznam policejního zásahu není
úplný a zejména proč chybí právě klíčová část celého zákroku. Jediné zachycení toho, jak policisté
vnikají do vily, tak nabízí několikavteřinový záběr TV Prima v pořadu Krimi Plus na DVD, které
předložili stěžovatelé. Policejní videozáznam se tomuto klíčovému okamžiku vyhnul, ba chybí
v něm dokonce vůbec jakékoliv záběry z vnitřního prostoru prvního patra vily, kam se účastníci
akce stáhli po příchodu policie a kde byli také zadrženi. Přitom takovéto záběry by mimo jiné
mohly doložit, jaké věci účastníci akce ve vile skutečně měli a v jakém stavu se jejich věci
nacházely bezprostředně po jejich zadržení.
[39] Nutno přitom poznamenat, že na nedostatečnou vypovídací hodnotu obrazových
a zvukových záznamů pořízených policií v průběhu použití donucovacích prostředků
upozorňoval již v roce 2006 veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl při prošetřování
policejního zásahu proti účastníkům akce CzechTek 2005. Ve svém závěrečném stanovisku
ze dne 25. ledna 2006 sp. zn.: 2875/2005/VOP/DU veřejný ochránce práv vcelku otevřeně
pojmenoval i příčinu tohoto nežádoucího jevu: „Jedno pochybení, které jsem v souvislosti
s videodokumentací policejního opatření zjistil, však nelze odstranit ani lepší záznamovou technikou, výstrojí
či zkušeností a proškolením dokumentaristů. Jde o pochybení spočívající v nezájmu příslušníků Policie ČR
dokumentovat případná překročení zákonnosti a přiměřenosti služebního zákroku nebo úkonu příslušníka
Policie ČR. … Pro jednoho autora záběrů je například typické, že spíše než hodnotné videozáznamy pořizoval
zvukový záznam, když snímá toliko nohy účastníků technoparty a policistů. Jiný autor se zase záměrně
při natáčení odpoledního zákroku dne 30. července 2005 vyhýbá momentům, které naznačují, že v blízkém okolí
‚se něco děje‘ a kamera raději zamíří jinam. … Dále je nezbytné zajistit (vyšší) počet dokumentaristů
odpovídající rozsahu policejního opatření, než jak tomu bylo v daném případě. Nejde o to, aby byl zachycen každý
úkon nebo každá část zákroku, to ani není reálné. Postačí, že policisté mohou předpokládat, že jejich jednání
může být dokumentováno. Samotné vědomí takové možnosti (dokumentace zákroku nebo úkonu) může ovlivnit
jejich jednání, a tedy má dle mého přesvědčení nepochybně preventivní účinek.“ Policie České republiky tedy
nečelí kritice nezávislé státní instituce ve věci ochoty pořídit vypovídající videozáznam svého
zákroku poprvé.
[40] Z tohoto pohledu nutno hodnotit jako vadu, že městský soud vyložil bez hlubšího
odůvodnění veškeré pochybnosti o průběhu skutkového děje v neprospěch žalobců. Přitom
nejméně jeden ze stěžovatelů, O. H., předestřel městskému soudu důkaz o zranění hlavy, jež si již
v den zásahu vyžádalo lékařské ošetření. Městský soud se však tímto zraněním, jeho závažností a
mechanismem jeho vzniku podrobněji nezabýval. Nepoložil si ani otázku, zda by za daných
okolností (ve smyslu výše citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva) nemělo na
žalovaném ležet důkazní břemeno prokázat, že zranění nezpůsobil, resp. že si je stěžovatel
způsobil jinak či sám, resp. zda by pochybnosti o jeho příčině neměly být vykládány v neprospěch
žalovaného. Je to totiž právě žalovaný, kdo předložením neúplného videozáznamu přispěl
k situaci důkazní nouze, v níž se městský soud nacházel, aniž by přitom žalovaný hodnověrně
vysvětlil, proč na videozáznamu chybí právě klíčová část celého policejního úkonu. Výpovědi
svědků obou stran o průběhu zákroku se navzájem popírají, svědci stojící mimo policii
i „squattery“ nebyli přítomni samotnému finálnímu úspěšnému zásahu policistů uvnitř vily
a lékařské zprávy vyznívají nejednoznačně. Nejvyšší správní soud neshledává přesvědčivě
odůvodněným ani postup městského soudu, který nejistotu o skutečném průběhu skutkového
děje dále zvýšil tím, že neprovedl některé navržené důkazy, zejména lékařskými zprávami těch
„squatterů“, kteří se nepřipojili k žalobě; i ty by totiž mohly mít vypovídací potenci ve vztahu
k tvrzením stěžovatelů, že byli skupinově vystaveni nepřiměřenému násilí ze strany zasahujících
policistů.
[41] Naopak odmítnout musí Nejvyšší správní soud námitku stěžovatelů, že se městský soud
v napadaném rozsudku nedostatečně vypořádal s jejich poukazy na rozpory ve výpovědích
jednotlivých svědků (zejména pokud jde o vhazování zásahových výbušek a o to, zda a kdy
byl ve vile cítit benzín). Městský soud sice stručně, avšak přesvědčivě vypořádal tuto námitku
odkazem na časový odstup výslechů od samotné události (který činil téměř dva roky). Stěžovatelé
v kasační stížnosti nezpochybnili tuto úvahu ani v obecné rovině, ani nepoukázali na konkrétní
rozpor, který podle nich tímto způsobem z nějakého důvodu vysvětlit nelze. Nejvyšší správní
soud proto nemohl tuto námitku vyhodnotit jako důvodnou.
[42] Čtvrtá námitka stěžovatelů se týkala toho, jakým způsobem městský soud hodnotil
události po vyvedení účastníků akce z vily Milada. V tomto bodě také neshledal Nejvyšší správní
soud kasační stížnost důvodnou. Incident, kdy policisté údajně neumožnili dvěma zadrženým se
vymočit, se netýkal žádného z žalobců, přičemž platí, že ve správním soudnictví se lze domáhat
pouze ochrany svých vlastních subjektivních práv, nikoliv hájit práva jiných osob či veřejný
zájem. Pokud jde o neposkytnutí vody stěžovateli K. na policejní služebně Zenklova, lze souhlasit
s městským soudem, že toto tvrzení nebylo dostatečně prokázáno. Stěžovatel nic takového
neuvedl do protokolu o výslechu a výtku vůči jednání policistů na služebně uplatnil až později,
což její věrohodnost značně snižuje. Z toho důvodu již nebylo třeba se hlouběji zabývat
argumentací městského soudu, že právo na přístup k vodě má pouze osoba umístěná v policejní
cele; byť nad rámec nutného odůvodnění lze vyjádřit souhlas s názorem stěžovatelů, že takto
zjednodušeně danou otázku hodnotit nelze a bylo by třeba zkoumat skutečnou dobu zadržení
a další okolnosti.
[43] Konečně i v otázce popisování zadržených osob lihovým fixem na kůži se Nejvyšší
správní soud povšechně shoduje s hodnocením městského soudu, že šlo jen o technické opatření
umožňující identifikovat jednotlivé osoby a vrátit jim později jejich osobní věci (uložené ve stejně
očíslovaných obálkách). Jeho cílem nebylo snižovat lidskou důstojnost a i když nelze vyloučit,
že subjektivně mohlo v některých zadržených osobách takové pocity vyvolat, nedosahovalo
podle názoru Nejvyššího správního soudu tento zásah takové intenzity, aby bylo možno hovořit
o ponižujícím zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(srov. k tomu např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Labita
proti Itálii ze dne 6. dubna 2000 č. 26772/95). Bez ohledu na tento závěr o minimální intenzitě
zásahu do základního práva však Nejvyšší správní soud žalovanému doporučuje, aby tento
způsob identifikačního opatření napříště opustil a nahradili jej jiným, nezpochybnitelným,
např. náramkem, resp. páskou na zápěstí s popiskem, jaká se dnes standardně (oproti popisování
kůže fixem) používá na koncertech a jiných kulturních a společenských akcích, a koneckonců
i v porodnicích pro identifikaci novorozence a jeho matky. Stejně tak není žádný rozumný důvod
používat číslo místo jména, byť v daném okamžiku jen deklarovaného a dosud nepotvrzeného
ověřením totožnosti. Nahrazování jména číslem bezpochyby může – krom asociace s praktikami
uplatňovanými v koncentračních táborech, jak tvrdí stěžovatelé – vytvořit podhoubí
pro intenzívnější špatné zacházení, např. pokud by zadržení byli číslem oslovováni anebo s nimi
bylo jako „s čísly“, a nikoli jako se subjekty práva, zacházeno. To se však v daném případě
stěžovatelům prokázat nepodařilo.
[44] Stěžovatelům nemohl dát Nejvyšší správní soud za pravdu ani v poslední námitce.
Především nutno říci, že vznést námitku podjatosti může účastník řízení jen ve stanovené lhůtě.
Z ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s. vyplývá, že zjistí-li účastník řízení důvod podjatosti soudce
při jednání soudu, jako tomu bylo v daném případě, musí námitku uplatnit při tomto jednání.
K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Nutno však podotknout – nad rámec nutného
odůvodnění – že i kdyby stěžovatelé námitku podjatosti uplatnili včas, jen těžko by s ní za daných
okolností mohli být úspěšní. Vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí věci lze podle §8
odst. 1 s. ř. s. pouze tehdy, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům je dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Naopak důvodem k vyloučení soudce
nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci, natož pak při
vyhlašování a odůvodňování rozhodnutí. Tato úprava směřuje k tomu, aby ve věci jednal
a rozhodoval soudce, jehož nestrannost nebude ovlivněna tím, že má sám osobní zájem
na výsledku soudního řízení [srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 67/04
ze dne 4. srpna 2004 (U 42/34 SbNU 413)]. Poměr vyloučené osoby k věci ovšem musí mít zcela
konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem, podmiňujícím
vznik pochybnosti o schopnosti soudce nestranně přistupovat k věci. Jak Ústavní soud v řadě
svých rozhodnutí vyslovil, tzv. subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může
být podnětem k jejímu zkoumání, samo rozhodování o této otázce se však musí
dít výlučně na základě hlediska objektivního [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 722/05
ze dne 7. března 2007 (N 42/44 SbNU 533)].
[45] V daném případě stěžovatelé sami uznávají, že předsedkyně senátu vedla jednotlivá ústní
jednání korektně. Její zaujatost dovozují pouze z toho, jak ve věci rozhodovala – tedy z usnesení,
kterým je neosvobodila od soudních poplatků, a z výroků, které pronesla při ústním vyhlášení
rozsudku. Neuvádějí žádný objektivní důvod, proč by měla mít předsedkyně senátu osobní zájem
na určitém výsledku řízení. Lze samozřejmě uznat, že v určitých případech mohou být výroky
soudce indicií o tom, že je osobně názorově zaujatý proti jedné straně sporu (v tomto případě
proti squatterům a jejich životní filozofii). K takovým výrokům však v daném případě podle
názoru Nejvyššího správního soudu nedošlo. Předsedkyně senátu hodnotila při vyhlášení
rozsudku výhradně jen jednání stěžovatelů a dalších účastníků při samotné akci, která byla
podnětem pro policejní zásah. Na takové hodnocení měla jako soudkyně rozhodující společně
s dalšími členy senátu danou věc plné právo, neboť bez zhodnocení jednání účastníků akce
nebylo dost dobře možné hodnotit ani přiměřenost policejního zákroku. Námitky stěžovatelů tak
zůstávají v rovině pouhého nesouhlasu s tím, že soud odlišným způsobem než oni hodnotil
průběh celé události. To je však pochopitelné, neboť samotnou podstatou soudního rozhodování
je to, že soud jedné ze stran sporu dá za pravdu a druhé nikoliv. To, že soudce takovéto
hodnocení učiní, nemůže být tedy samo o sobě důvodem k pochybnostem o jeho nepodjatosti.
Přecitlivělost není namístě, účastník řízení s procesním neúspěchem i s odsudkem svého jednání
počítat musí; forma, jakou tak soudce učiní, by důvody k takovým pochybnostem mohla zavdávat
jen v případě extrémního vybočení z mezí slušnosti a objektivity, k čemuž ale v daném případě
podle názoru Nejvyššího správního soudu rozhodně nedošlo.
[46] Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti
napadenému rozsudku v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. jako důvodnou
a rozsudek městského soudu v napadeném výroku I a na něm závislého nákladového výroku III
zrušil. Městský soud, vázán vyslovenými právními názory Nejvyššího správního soudu, posoudí
celou věc znovu v souladu se závěry tohoto rozsudku. V prvé řadě městský soud zhodnotí
otázku, zda – s ohledem na informace, jež měl velitel zásahu k dispozici – bylo jeho rozhodnutí
použít vůči účastníkům akce ve vile Milada donucovací prostředky přiměřené okolnostem;
předpokladem je však spolehlivé zjištění, kdo jako velitel o zásahu rozhodl. V této souvislosti
vezme městský soud v úvahu též možný zásah do shromažďovacího práva stěžovatelů. Městský
soud dále objasní důvody neúplnosti policejního videozáznamu zákroku ve vile Milada a podle
výsledku případně vyvodí důsledky vůči žalovanému v rámci hodnocení důkazní situace.
V případě, že stěžovatelé unesou své důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení o zranění, jež
při policejním zásahu utrpěli, městský soud zhodnotí závažnost takových zranění ve smyslu
požadované minimální intenzity zásahu do tělesné integrity vyžadované pro aplikabilitu čl. 3
Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny. Pokud zjistí, že k zásahu do základních práv podle citovaných
ustanovení došlo, resp. že je splněna podmínka jejich aplikovatelnosti, zhodnotí, zda je vzhledem
k důkazní situaci a zásadě rozložení důkazního břemene odpovědnost za tato zranění přičitatelná
žalovanému, a podle toho rozhodne v rámci žalobního petitu o (částečné) důvodnosti či
nedůvodnosti žaloby. V ostatních bodech neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou.
[47] Výrok II rozsudku městského soudu, jímž byla pro nedostatek pasivní legitimace
odmítnuta žaloba vůči žalovanému 2), nebyl stěžovateli napaden, v dalším řízení proto městský
soud bude jednat již jen s žalovaným 1) jakožto jediným žalovaným.
[48] V novém řízení rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu