ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.260.2019:43
sp. zn. 6 As 260/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové
v právní věci žalobkyně: B. B., zastoupená JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, sídlem Polská
61/4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, sídlem Závodní
353/88, Karlovy Vary, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. T. T., zastoupený
Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. září 2015 č. j. 533/SÚ/15-4, v řízení o kasační
stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
28. srpna 2019 č. j. 30 A 170/2015 - 405,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2019 č. j. 30 A 170/2015 - 405 se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Osoba zúčastněná na řízení (dále též „stavebník“) vlastní pozemky p. č. st. X a p. č. X
v k. ú. D. (dále je vždy míněno toto katastrální území). Na nich stála v minulosti rekreační chata,
kterou stavebník bez potřebného povolení zboural a nahradil novou, větší stavbou téhož účelu
(rekreační chata ev. č. X, D.). Městský úřad Nová Role (dále též „stavební úřad“) vydal dne 11.
května 2015 na tuto novou chatu dodatečné povolení. Učinil tak navzdory řadě námitek ze strany
žalobkyně, která vlastní sousední pozemky p. č. X a p. č. st. X (se stávající rekreační chatou) a cítí
se být zvětšením stavby dotčena na svých právech. Žalobkyně se proti dodatečnému stavebnímu
povolání neúspěšně bránila odvoláním, proto se obrátila na Krajský soud v Plzni (dále též
„krajský soud“).
[2] Žalobkyně především namítala, že v důsledku rozšíření půdorysu se východní stěna
stavby přiblížila až na vzdálenost 30 cm k hranici jejího pozemku, takže její budoucí opravy
a údržba budou vyžadovat vstup na její pozemek, že krovy a požárně nebezpečný prostor stavby
dokonce zasahují až na její pozemek, že ve východní stěně je navíc okno záchodu, které ji bude
obtěžovat hlukem a zápachem, neboť míří k jejímu zahradnímu posezení, a tento stavební otvor
jí zkomplikuje případnou budoucí výstavbu na jejím pozemku, a dále že stavba na její pozemek
vrhá stín a působí jeho podmáčení. Vedle toho žalobkyně namítala, že správní orgány neměly
povolit stavebníkovi výjimku ze zákonných odstupů od její chaty a od hranice jejího pozemku
a neměly připustit ani překročení koeficientu zastavěnosti 20 % stanoveného platným územním
plánem, přičemž tak učinily, aniž by o tom stavební úřad vydal samostatné rozhodnutí
a aniž by do zastavěné plochy započítal terasu, která k nepovolené chatě přiléhá na její jižní
straně. Konečně žalobkyně též upozornila, že žalovaný se nijak nevyrovnal s faktem, že stavební
úřad naměřil při místním šetření jiné rozměry stavebníkovy nepovolené chaty, než jaké jsou
uvedeny v projektové dokumentaci, a že jí neumožnil se osobně místního šetření na stavebníkově
pozemku účastnit. Řešením celé situace by z pohledu žalobkyně bylo ubourání výklenku
ve východní stěně stavebníkovy chaty za účelem zvětšení odstupu obou staveb a přemístění okna
záchodu na její severní stěnu.
[3] Krajský soud se touto věcí již v minulosti zabýval. Poprvé když rozsudkem ze dne
13. prosince 2011 č. j. 30 A 8/2010 - 114 (dále též „první rozsudek krajského soudu“) zrušil
pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný stav věci rozhodnutí, jímž stavební úřad udělil
stavebníkovi výjimku ze vzájemných odstupů staveb pro individuální rekreaci. Podruhé
pak v tomto řízení, kde nejprve rozsudkem ze dne 31. 8. 2017 č. j. 30 A 170/2015 - 320
(dále též „druhý rozsudek krajského soudu“) zrušil dodatečné stavební povolení proto,
že nedostatečně odůvodnily soulad dodatečně povolované stavby s veřejným zájmem.
Tento rozsudek však Nejvyšší správní soud zrušil svým rozhodnutím ze dne 13. prosince 2018
č. j. 4 As 410/2017 - 29, v němž vyložil, že souladem s veřejným zájmem se míní soulad stavby
s požadavky stavebních předpisů. Krajský soud vydal ve věci nový rozsudek s totožným výrokem,
jenž je nyní napaden kasační stížností a je označen v záhlaví tohoto rozhodnutí. Tentokrát krajský
soud zrušil obě správní rozhodnutí proto, že správní orgány neodůvodnily přesvědčivě
svůj závěr, že do zastavěné plochy stavby se nemá započítávat přilehlá terasa (bez ní zabírá
zastavěná plocha stavebníkovy chaty 52 m
2
a překračuje koeficient zastavěnosti jen o 2 %,
zatímco s ní by se jednalo o 69 m
2
a překročení ve výši 9 %). K ostatním žalobním námitkám
soud obsáhle citoval z odůvodnění odvolacího rozhodnutí a zcela se ztotožnil se závěry
žalovaného, jenž je zamítl jako nedůvodné.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[4] Stavebník jakožto osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku
krajského soudu kasační stížnost. V ní uplatnil dvě námitky. Za prvé, vytkl krajskému soudu,
že se problematikou započítávání terasy do zastavěné plochy stavby nezabýval v žádném
ze svých dvou předchozích rozsudků, ačkoliv byla součástí řízení od počátku. Stěžovatel
je přesvědčen, že krajský soud takovým jednáním prodlužuje soudní řízení (již tak trvající
v součtu téměř šest let) a nachází zcela nové důvody pro zrušení správních rozhodnutí,
když ty původní nemohou obstát.
[5] Za druhé, krajský soud se podle stěžovatele ve skutečnosti sám dopustil chyb,
které vytýká správním orgánům. Především zcela ignoroval stavební dokumentaci založenou
ve správním spisu, z níž jasně vyplývá, že základy má pouze samotná stavba chaty, u terasy
žádné základy popsány nejsou. Z hlediska skutkového jsou tedy vývody krajského soudu ryze
spekulativní, neboť neprovedl žádné důkazy ohledně toho, že by snad terasa základy mít měla.
Zcela nepřezkoumatelné je pak jeho rozhodnutí v otázce, zda se má terasa do zastavěné plochy
stavby započítávat, či nikoliv. Žalovaný založil v odvolacím rozhodnutí svůj výklad pojmu
„zastavěná plocha“ na definici obsažené ve vyhlášce o oceňování majetku, v kombinaci s definicí
pojmu „podlaží“ v ČSN 73 401 Obytné budovy. Poukázal též na to, že terasa není umístěna
na stavebním pozemku s chatou. Údajný rozpor v úvahách, který krajský soud žalovanému
vytýká, je způsoben pouze neporozuměním a vytrháváním vět z kontextu. Krajský soud nebyl
schopen postavit proti žalovanému žádnou relevantní právně podloženou argumentaci
zdůvodňující možnost odlišné interpretace. Sám dokonce přiznal (přinejmenším ústy předsedy
senátu při ústním vyhlášení rozsudku), že je možné, že správní orgány posoudily tuto otázku
správně. Přesto obě správní rozhodnutí zrušil a bezdůvodně nutí stavební úřad a žalovaného,
aby své závěry důkladněji obhájili, což je v rozporu se stěžovatelovým právem na spravedlivý
proces.
[6] Krajský soud také dostatečně nezohlednil fakt, že koeficient zastavěnosti území
v územním plánu není nastaven jako nepřekročitelné kritérium. Jeho smyslem je, aby výměra
rekreačních chat byla přiměřená rekreačnímu určení dané lokality, tj. aby na velkých pozemcích
nevznikaly nepřiměřeně velké chaty. Naopak na malých pozemcích ve stísněných poměrech,
mezi něž patří i ten stěžovatelův, může stavební úřad připustit překročení stanoveného
koeficientu. Stěžovatel poukázal na to, že z okolních 22 rekreačních chat má 15 větší zastavěnou
plochu než ta jeho, některé i více než dvojnásobně. I při započítání terasy by mělo větší
zastavěnou plochu 8 okolních rekreačních chat. Nadto je stěžovatel přesvědčen, že u žádné
z ostatních chat nezapočítával stavební úřad do zastavěné plochy žádnou terasu, stejně
jako to nečinil u jeho předchozí (odstraněné) stavby.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti připojil ke stěžovatelovu návrhu na zrušení
napadeného rozsudku a odkázal na odůvodnění svého odvolacího rozhodnutí. Jelikož vyjádření
žalovaného nepřineslo žádné nové skutečnosti ani argumenty, nezasílal je Nejvyšší správní soud
na vědomí stěžovateli ani žalobkyni k případné replice.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[9] U první kasační námitky Nejvyšší správní soud stěžovateli za pravdu nedal.
Ve svém prvním rozsudku se krajský soud otázkou započítávání terasy do zastavěné plochy
stavby zabývat nemohl, neboť předmět řízení byl jiný, šlo o přezkum rozhodnutí o výjimce
ze vzájemných odstupů staveb. Soudní řízení správní je ovládáno zásadou dispoziční (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2008 č. j. 7 Afs 216/2006 - 63). Proto soud,
ačkoliv se otázkou koeficientu zastavěnosti na základě některých vznesených námitek zabýval,
nemohl vybočit z mezí žalobních bodů a přezkoumávat zákonnost rozhodnutí z hledisek,
jež žalobkyně nepožadovala. Vůči druhému rozsudku krajského soudu by sice tato výhrada
z hlediska ekonomie řízení důvodná být mohla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. února 2008 č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS),
tento rozsudek však Nejvyšší správní soud zrušil. Opomenutí krajského soudu vypořádat se
v zájmu hospodárnosti se všemi žalobními námitkami, jež by v dalším kole správního řízení
mohly případně opět vést k vydání nezákonného rozhodnutí, se tak stěžovatele na jeho právech
nijak dotknout nemohlo.
[10] Důvodný je však stěžovatelův poukaz na nedostatečné odůvodnění napadeného
rozsudku. Krajský soud správně identifikoval podstatnou otázku překročení koeficientu
zastavěnosti v souvislosti s vybudovanou terasou. Krajský soud však neprávem vytkl žalovanému,
že si v odůvodnění napadeného rozhodnutí protiřečí. Kdyby tomu tak bylo, jistě by bylo namístě
rozhodnutí o odvolání jako nepřezkoumatelné zrušit. Úvahy žalovaného jsou však koherentní,
a i když snad svůj náhled vyložil ze stylistického hlediska poněkud neobratně, při pozorném čtení
lze linii jeho úvah bez větších potíží sledovat.
[11] Na str. 23 napadeného rozhodnutí žalovaný ocitoval své dřívější odvolací rozhodnutí,
v němž přiznává, že neexistuje jednotná definice zastavěné plochy pro účely stavebního zákona
[jelikož řízení bylo zahájeno již dne 19. září 2005, musely správní orgány aplikovat dnes
již zrušený zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů]. Protože ale danou otázku stavební úřad posoudit musel, opřel se
o (také již zrušenou) vyhlášku Ministerstva financí č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů
(zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů (dále též „oceňovací vyhláška“),
jež vymezovala zastavěnou plochu stavby pomocí svislých konstrukcí nadzemních a podzemních
podlaží. Terasa v podobě pouhé zpevněné plochy pochopitelně podlažími nedisponuje,
což žalovaný – poněkud nadbytečně – demonstroval definicí pojmu „podlaží“ obsaženou v ČSN
73 4301 Obytné budovy. Proto dospěl k závěru, že se do zastavěné plochy nezapočítává.
Vyjádření „jedná se o zastavěnou plochu stavby objektu, nikoliv o terasu,“ přičemž „terasa není součástí
stavebního pozemku“, jež krajský soud shledal vnitřně rozpornými, mělo pouze zdůraznit,
že podle použité definice z oceňovací vyhlášky se zastavěná plocha vymezuje pouze u staveb
ve formě budov (objektů se svislými konstrukcemi), nikoliv u zpevněných ploch. Svou úvahu
žalovaný dále podpořil poukazem na to, že terasa je provedena bez základů, že stejně
jako jiné zpevněné plochy se podle katastrálních předpisů neeviduje jako stavba v katastru
nemovitostí a že v tomto konkrétním případě ani není součástí stavebního pozemku p. č. st. X
(leží na druhém stavebníkově pozemku p. č. X). Na str. 42 - 43 napadeného rozhodnutí pak už
žalovaný pouze zopakoval jinými slovy tutéž argumentaci, kterou Nejvyšší správní soud hodnotí
jako srozumitelnou a bezrozpornou.
[12] Protože krajský soud úvahu žalovaného v tomto bodě nepřezkoumal, neoprávněně
(přinejmenším předčasně) vytkl žalovanému, že nezjistil v potřebném rozsahu skutkový stav,
protože neprovedl žádné důkazy ohledně toho, zda terasa má či nemá základy. Tuto skutečnost
totiž žalovaný evidentně použil pouze jako podpůrný argument. Jestliže vymezil zastavěnou
plochu stavby tak, že ji lze stanovit pouze u budov disponujících podlažími, pak zpevněnou
plochu terasy logicky nemohl do zastavěné plochy započítat, ať už by měla základy či nikoliv.
Dokazování v této otázce by tak bylo nadbytečné, jelikož by na výsledku posouzení sporné
otázky nemohlo nic změnit. Pokud by býval chtěl krajský soud vrátit věc žalovanému k novému
projednání za účelem doplnění dokazování, musel by nejprve vyjevit jednoznačný a závazný
právní názor, že právě existence základů je z právního hlediska rozhodující pro to, zda lze u určité
stavby vymezit zastavěnou plochu. Nic takového však krajský soud v rozsudku neučinil –
ke stěžejní otázce stanovení zastavěné plochy se fakticky vůbec nevyjádřil a nechal ji pro další
řízení otevřenou. Takový přístup je však v rozporu se zásadou ekonomie soudního řízení
správního (viz výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Afs 212/2006 - 74), obzvlášť
s přihlédnutím k dosavadní délce soudních a správních řízení a v kombinaci s faktem, že krajský
soud zrušil správní rozhodnutí obou stupňů, ačkoliv doplnění dokazování a případnou precizaci
odůvodnění mohl zajistit žalovaný v odvolacím řízení. Již z tohoto důvodu nezbylo,
než napadený rozsudek zrušit.
[13] Nejvyšší správní soud má za to, že za stávající procesní situace je povinností krajského
soudu, aby v případě zrušení napadeného rozhodnutí zavázal žalovaného, jak má po právní
stránce otázku započítání zpevněné plochy terasy do zastavěné plochy stavby posoudit. Žalovaný
svůj právní názor vyjevil a podložil jej odkazy na právní přepisy, byť nikoliv z oblasti stavebního
práva. Dospěl k závěru, že zastavěnou plochu lze stanovit jen u budov s podlažími. Krajský
se buď může s tímto názorem ztotožnit, nebo proti němu musí postavit vlastní argumentaci,
z níž vyplyne buď to, že se do zastavěné plochy mají zahrnout i veškeré zpevněné plochy,
nebo že se alespoň mají započítat ty, které mají vybudované základy. Ve druhém případě by měl
krajský soud zvážit, zda bude důkladnější zjištění skutkového stavu požadovat po žalovaném,
nebo zda dokazování doplní sám (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2008
č. j. 1 As 45/2008 - 56). Problém přitom vskutku není triviální, jak bude zřejmé z dalšího výkladu.
[14] V zájmu ekonomie řízení Nejvyšší správní soud shrnuje několik skutečností, jež by měl
krajský soud vzít při novém posouzení věci v úvahu. Především je třeba říci, že otázka,
zda zpevněné plochy započítávat do zastavěné plochy pozemku či nikoliv, je v praxi dlouhodobě
sporná a její řešení se patrně liší úřad od úřadu (viz například diskuse v konzultačním středisku
ke stavebnímu právu se zaměřením na problematiku územního plánování na internetových
stránkách Ústavu územního rozvoje či jiné veřejně dostupné zdroje):
https://www.uur.cz/konzultacni-stredisko/diskuse/?ID=2499&tema=2454;
https://www.ckait.cz/content/pocitaji-se-zpevnene-plochy-do-celkove-zastavene-plochy-stavby;
https://www.master-design.cz/blog/odborne/zastavena-plocha-zastavenost-a-problemy-ktere-
vytvareji).
[15] Za účinnosti stavebního zákona z roku 1976, jejž musí krajský soud aplikovat v nynější
kauze, bylo možno vycházet buďto z předpisů katastrálních a oceňovacích (jako to učinil
žalovaný), které počítaly se zastavěnou plochou pouze u staveb ve formě budov, nebo z předpisů
daňových, jež pro účely daně z nemovitostí započítávaly do zastavěné plochy pozemku veškeré
stavby, včetně zpevněných ploch (srov. Mareček, J., Doležal, J., Sedláčková, V., Sklenář, T.,
Tunka, M., Vobrátilová, Z. Komentář ke stavebnímu zákonu a předpisy související. Plzeň: Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. 838 s., str. 34).
[16] Ani nyní účinný zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů (který by jinak bylo možno použít pro výklad alespoň
podpůrně), nedal na spornou otázku jednoznačnou odpověď, ačkoliv obsahuje v §2 odst. 7
následující definici: „Zastavěná plocha pozemku je součtem všech zastavěných ploch jednotlivých staveb.
Zastavěnou plochou stavby se rozumí plocha ohraničená pravoúhlými průměty vnějšího líce obvodových konstrukcí
všech nadzemních i podzemních podlaží do vodorovné roviny. Plochy lodžií a arkýřů se započítávají. U objektů
poloodkrytých (bez některých obvodových stěn) je zastavěná plocha vymezena obalovými čarami vedenými vnějšími
líci svislých konstrukcí do vodorovné roviny. U zastřešených staveb nebo jejich částí bez obvodových svislých
konstrukcí je zastavěná plocha vymezena pravoúhlým průmětem střešní konstrukce do vodorovné roviny.“
[17] Z citované definice se věc jeví tak, jako by se zastavěná plocha stavby určovala
pouze u budov (neboť odvozuje tuto plochu od průmětů obvodových či svislých konstrukcí,
popř. střech) a jako by zastavěná plocha pozemku byla prostým součtem takto určených
zastavěných ploch budov. V tomto smyslu vyznívá i (nedatovaná) pracovní výkladová pomůcka,
zveřejněná na internetových stránkách Ministerstva pro místní rozvoj v sekci Stavební právo /
Stanoviska a metodiky / Územní rozhodování a stavební řád, jež se o zpevněných plochách
vůbec nezmiňuje:
https://www.mmr.cz/cs/ministerstvo/stavebni-pravo/stanoviska-a-metodiky/uzemni-
rozhodovani-a-stavebni-rad/pracovni-pomucka-k-%c2%a7-2-odst-7-stavebniho-zakona
[18] Takto věc chápe zřejmě i část stavební praxe (viz například na adrese:
https://www.estav.cz/cz/7058.zastavenost-pozemku-reguluje-jakou-rozlohu-muze-mit-rodinny-
dum-i-zpevnene-plochy).
[19] V komentářové literatuře se lze nicméně setkat s opačným názorem, tedy že zpevněné
plochy se do zastavěné plochy pozemku započítávat mají (srov. Machačková, J. a kol. Stavební
zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C H. Beck, 2018, 1216 s., str. 22). Tento náhled není
podrobněji odůvodněn, nicméně zjevně vychází z předpokladu, že stavební zákon má v první
větě výše citované definice na mysli všechny stavby ve smyslu svého §2 odst. 3, a v následujících
větách se již věnuje určení zastavěné plochy pouze u těch staveb, u nichž může docházet
k nejasnostem. Jakkoliv by byl zákon v takovém případě napsán z hlediska legislativně
technického dosti nešťastně, uvedený výklad není zcela nemožný a jiná část stavební praxe
se k němu zřejmě přiklání (viz např. https://stavba.tzb-info.cz/normy-a-pravni-predpisy-hruba-
stavba/9928-zastavena-plocha-stavby-dle-stavebniho-zakona-a-komplikovanost-jejiho-stanoveni).
[20] Pro další řízení v nyní projednávané kauze z toho plynou dva závěry. Za prvé,
nikde se ve výše představené diskuzi neobjevil názor, že by snad zahrnutí zpevněných
ploch do zastavěné plochy pozemku mělo záviset na tom, zda jsou provedeny se základy
či bez nich. Polemika se vede o tom, zda se mají započítávat veškeré zpevněné plochy,
či zda to u nich naopak z povahy věci vůbec nepřipadá v úvahu. Pokud by tedy chtěl krajský soud
dále vést úvahy tím směrem, že existence základů stavebníkovy terasy je klíčovou skutkovou
okolností, jež musí být v řízení objasněna, musel by svůj náhled důkladně právně odůvodnit.
Mohl by tak učinit například s poukazem na to, že konkrétní provedení terasy svou hloubkou
základů, popřípadě výškou terasy nad úrovní terénu umožňuje o terase uvažovat
v kategorii svislých konstrukcí (o svislých konstrukcích má samozřejmě význam hovořit,
pokud krajský soud jako pomůcku pro výklad stavebního zákona z roku 1976 použije
buď úpravu v tehdejších předpisech katastrálních a oceňovacích, jako to učinil žalovaný,
nebo úzce chápaný §2 odst. 7 nynějšího stavebního zákona s tím, že toto ustanovení
jen usměrnilo dosavadní výklad).
[21] Za druhé, jestliže se krajský soud nakonec přikloní k právnímu názoru, že zpevněné
plochy se do zastavěné plochy pozemku započítávat zásadně mají, resp. měly, a to bez ohledu
na existenci základů (vezme přitom v úvahu smysl a účel regulace indexem či koeficientem
zastavěnosti, např. zachování funkce vsakování srážkových vod, kvality životního prostředí,
podílu zeleně atd. – srov. část třetí vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území), zaměří svou pozornost na to, jaká byla dosavadní praxe stavebního úřadu
v jeho správním obvodu, zejména pokud jde o okolní stavby rekreačních chat. To proto,
že vzhledem k celorepublikové roztříštěnosti právních názorů na tuto otázku a s ohledem na to,
že se jedná o dodržení požadavku územního plánu konkrétní obce, může dosavadní správní
praxe v daném místě a čase a legitimní očekávání, jež mohla v adresátech státní správy vyvolat,
hrát při zaujetí konečného stanoviska v tomto konkrétním případě též významnou úlohu.
Již z tohoto důvodu nemůže právní názor na řešení nastolené otázky, pro správní praxi palčivé,
zaujmout nyní Nejvyšší správní soud. Nadto by na danou otázku odpovídal jako první,
čímž by v této věci tzv. „sebral instanci“ některému z účastníků řízení, tj. právo na přezkoumání
právního závěru krajského soudu v řízení o kasační stížnosti.
[22] Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti
rozsudku krajského soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
jako důvodnou, pročež jej z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů) zrušil. Krajský soud v Plzni, vázán vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, posoudí žalobu znovu v souladu se závěry tohoto rozsudku.
IV. Náklady řízení
[23] V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu