ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.261.2016:20
sp. zn. 6 As 261/2016 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobkyně: Bobrava, spol. s r.o., IČ: 469 03 089, se sídlem Modřice, Brněnská 536,
zastoupená Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem v Brně, Panská 397/2,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. června 2014, č. j. 355/560/14 12502/ENV/14,
sp. zn. OV 6/14, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. září 2016, č. j. 3 A 123/2014 - 75,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V dubnu 2012 provedla Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Brno
(dále jen „ČIŽP“) dvě neohlášené kontroly na čistírně odpadních vod Bobrava (dále jen ČOV“),
kterou provozuje žalobkyně. Tato čistírna slouží k čištění odpadních vod z motelu Bobrava
(kapacita 100 lůžek) a z několika bytových domů (176 obyvatel). ČIŽP dospěla v průběhu řízení
k závěru, že žalobkyně porušila v průběhu roku 2011 některé podmínky povolení k vypouštění
odpadních vod do významného vodního toku Bobrava, které bylo součástí stavebního povolení
na stavbu ČOV ze dne 5. června 2002, č. j. ŽP 2263/2002-Hd (dále jen „povolení ČOV“).
Konkrétně měla žalobkyně překročit hodnoty „p“ a „m“ u některých ukazatelů znečištění (BSK
5
,
NL a N-NH
4
+
) a měla odebrat dva ze čtyř vzorků z roku 2011 ve větším časovém rozpětí
než 3 měsíce, jak stanovuje povolení ČOV. Na základě toho ČIŽP uložila žalobkyni rozhodnutím
ze dne 30. října 2012 pokutu ve výši 40.000 Kč (dále jen „první rozhodnutí ČIŽP“). Žalobkyně
se proti tomuto rozhodnutí úspěšně bránila odvoláním. Ministerstvo životního prostředí
(nyní žalovaný) první rozhodnutí ČIŽP zrušilo. Stalo se tak proto, že přípustné hodnoty
ukazatelů znečištění „p“ nebylo možno v daném případě aplikovat z důvodu změny způsobu
odběru vzorků (směsné vzorky byly pozdějším rozhodnutím změněny na vzorky prosté),
u ukazatelů „m“ nezohlednila ČIŽP míru nejistoty měření, a dále ČIŽP pokutovala žalobkyni
za provedení dvou kontrolních odběrů vypouštěných odpadních vod v roce 2011 v rozpětí
delším než tři měsíce (jak stanovuje povolení ČOV), aniž by dala žalobkyni možnost se k tomuto
konkrétnímu porušení zákona v průběhu řízení vyjádřit.
[2] Na základě toho oznámila ČIŽP žalobkyni dopisem ze dne 17. října 2013,
že bude pokračovat v řízení, přičemž v něm již nebude dále řešit překročení hodnoty „p“
u odebraných vzorků. Dále ČIŽP sdělila, že si obstarala nové podklady k otázce míry
nejistoty měření, s nimiž v příloze dopisu žalobkyni seznámila. Konečně ČIŽP zaujala názor,
že již v oznámení o zahájení řízení ze dne 23. července 2012 žalobkyni sdělila, že předmětem
řízení je též skutek spočívající v tom, že žalobkyně neprováděla kontrolní odběry odpadní vody
vypouštěné z ČOV tak, jak je stanoveno v povolení. ČIŽP nicméně ve svém oznámení sdělila
žalobkyni, že mění právní kvalifikaci tohoto skutku – nejedná se o porušení §125c odst. 1 písm.
c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění
pozdějších předpisů, (tj. neprovádění měření, resp. nepředání výsledků vodoprávnímu úřadu),
nýbrž o porušení §125c odst. 1 písm. a) vodního zákona (tj. nakládání s povrchovými vodami
v rozporu s povolením). Zároveň dala ČIŽP žalobkyni lhůtu 10 dnů k vyjádření k podkladům
rozhodnutí, jejichž seznam v oznámení uvedla. Poté vydala ČIŽP dne 30. prosince 2013 nové
rozhodnutí ve věci (dále též „druhé rozhodnutí ČIŽP“). V něm udělila žalobkyni pokutu ve výši
20 000 Kč za překročení hodnoty „m“ u ukazatele znečištění N-NH
4
+
a dále za to, že odebrala
dva ze čtyř vzorků z roku 2011 ve větším časovém rozpětí než tři měsíce. S odvoláním
proti tomuto rozhodnutí již žalobkyně nebyla u žalovaného úspěšná a za pravdu jí na základě
podané žaloby nedal ani Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) v napadeném rozsudku
označeném v záhlaví, jímž žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost. V ní v zásadě zopakovala své žalobní námitky
s tím, že městský soud se s nimi uspokojivě nevypořádal. V prvé řadě zpochybnila věrohodnost
důkazu o překročení hodnoty „m“ u ukazatele znečištění N-NH
4
+
. Již před městským soudem
v Praze namítala, že při odběru vzorku, u něhož bylo překročení limitu zjištěno,
tj. dne 8. září 2011 ve 12:00 hodin, nevypouštěla ve skutečnosti odpadní vody do vod
povrchových, pouze manuálně uvolnila několik litrů vody pro účely odběru vzorku. K vypuštění
odpadních vod z ČOV automaticky dochází až ve 3:00 hodiny ráno. Městský soud se pouze
odvolal na fakt, že odběr prováděla akreditovaná laboratoř, což však podle stěžovatelky
na její námitku neodpovídá.
[4] Pokud jde o odběr dvou vzorků ve větším časovém rozpětí než tři měsíce, stěžovatelka
namítá, že nebyla zachována totožnost skutku při zahájení řízení a při rozhodnutí ve věci.
Nesouhlasí s hodnocením městského soudu, že v podstatných rysech se vymezení tohoto skutku
v oznámení o zahájení řízení shoduje s jeho popisem v rozhodnutí žalovaného.
Podle stěžovatelky podstatou skutku v oznámení o zahájení řízení bylo to, že v roce 2011
stěžovatelka vůbec neprováděla kontrolní odběry odpadní vody a tímto směrem také stěžovatelka
napřela svou obranu. Teprve v průběhu řízení ČIŽP definovala nový skutek, jehož podstatným
rysem byla doba mezi jednotlivými odběry. V této souvislosti pak stěžovatelka namítá, že v době,
kdy o tomto skutku ČIŽP skutečně zahájila řízení (tj. až doručením oznámení o pokračování
v řízení ze dne 17. října 2013), již došlo k prekluzi možného stíhání za tento skutek podle §125l
odst. 4 vodního zákona. To měly správní orgány zjistit z úřední povinnosti. Ani věcně
pak stěžovatelka s potrestáním za daný skutek nesouhlasí, neboť „četnost je v matematické statistice
veličina, která udává, kolik hodnot daného znaku se vyskytuje ve statistickém souboru. Statistickým souborem
jsou v tomto případě tři měsíce a sledovanou hodnotou je jeden odběr. Povolením stanovenou četnost odběrů vzorků
je proto třeba vykládat tak, že každé tři měsíce má být proveden jeden odběr vzorku. Četnost přitom neurčuje,
kdy přesně v rámci statistického souboru (tří měsíců) má být odběr učiněn. Žalobce provedl v roce 2011 odběr
vzorku dne 31. 3. 2011 (tzn. 1x za tři měsíce leden, únor a březen), dne 21. 4. 2011 (tzn. 1x za tři měsíce
duben, květen a červen), dne 8.9.2011 (tzn. 1x za tři měsíce červenec, srpen a září) a dne 13.10.2011
(tzn. 1x za tři měsíce říjen, listopad a prosinec) a splnil tak řádně podmínku pravidelných odběrů 1x za 3 měsíce,
když pravidelně každé 3 měsíce byl vzorek odebrán.“ Pro případ, že by Nejvyšší správní soud shledal
přípustným i výklad zastávaný městským soudem, dovolává se stěžovatelka zásady in dubio pro reo,
tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného.
[5] Konečně poslední část argumentace stěžovatelky míří do výše pokuty. Stěžovatelka
poukazuje především na to, že v prvním rozhodnutí jí ČIŽP uložila za 9 skutků pokutu ve výši
40.000 Kč, v napadeném rozhodnutí žalovaného byla potrestána za pouhé dva skutky pokutou
ve výši 20.000 Kč. Kromě snížení počtu prokázaných skutků navíc překročení hodnoty „m“
v jediném prokázaném případě kleslo z 58% na 27%. Pokuta 20.000 Kč je tak podle stěžovatelky
zcela neadekvátní ve srovnání s pokutou původní a nesplňuje její legitimní očekávání.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti v podstatě pouze rozvíjel argumenty obsažené
již v jeho odvolacím rozhodnutí, proto Nejvyšší správní soud nepovažuje za potřebné
je zde rekapitulovat.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[8] První námitku stěžovatelky nelze označit jinak než jako mimoběžnou. Rozbor vzorku
odpadních vod z ČOV ze dne 8. září 2011, který prokázal překročení hodnoty „m“ u ukazatele
znečištění N-NH
4
+
, nechala provést sama stěžovatelka jako provozovatel předmětné ČOV
a sama jej také ve správním řízení předložila. Nyní se věrohodnost tohoto rozboru pokouší
zpochybnit argumentací, která však vůbec na věrohodnost důkazu nemíří. Ve skutečnosti
stěžovatelka nijak nevyvrátila úvahu krajského soudu, že důkaz je věrohodný, jelikož odběr
byl proveden akreditovanou laboratoří. Stěžovatelka se totiž nepokouší otřást věrohodností,
ale vypovídací hodnotou tohoto důkazu vzhledem k předmětu řízení. Tvrdí totiž, že v okamžiku
provedení důkazu (tj. 8. září 2011 ve 12:00 hodin) odpadní vody, jež podle výsledků rozboru
nesplňovaly požadované limity, do povrchových vod formálně vzato nevypouštěla (a nenaplnila
tak podmínky pro uložení vyšší pokuty podle §125c odst. 4 vodního zákona). Stalo se tak
až o několik hodin později ve 3:00 hodin ráno, kdy dochází k automatickému vypuštění ČOV.
Stěžovatelka ovšem nepodává v kasační stížnosti žádné věrohodné vysvětlení, na jehož základě
by bylo možno předpokládat, že v době pravidelného vypouštění by již odpadní vody z ČOV
dané limity splňovaly. I kdyby však takové vysvětlení nabídla, musela by nepochybně zdůvodnit,
proč k uvolnění vzorku pro potřeby jí objednané analýzy svolila, jestliže se jí odběr jevil
jakýmkoliv způsobem nestandardní nebo jestliže kvalita odpadních vod v ČOV neodpovídala
z důvodu mimořádných okolností běžným podmínkám. Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že stěžovatelčina tvrzení nebyla způsobilá otřást zjištěným skutkovým stavem, a proto krajský
soud správně vyhodnotil příslušný žalobní bod jako nedůvodný.
[9] Druhá skupina kasačních námitek se týká četnosti odběru vzorků. Jejím základem
je úvaha, že stěžovatelka byla napadeným rozhodnutím postižena za jiný skutek,
než pro který bylo zahájeno sankční řízení. K otázce totožnosti skutku v oblasti trestního práva
se obsáhle vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. července 2002
(U 21/27 SbNU 261). Z něj vyplývá, že vymezení pojmu skutku v trestním zákoně nalézt nelze
a je tudíž ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Přitom „teorie a praxe
nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu
(ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi,
přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání
věci. ... Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí
o ní bude zachována ..., je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku
při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně,
za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti
charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. ... Totožnost
skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení,
které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby,
to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku
se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato
okolnost nebude prokázána.“ Ústavní soud také zdůraznil, že skutkem v trestním řízení je souhrn
skutkových okolností popsaných v obžalobě a v rozsudku, nikoliv jejich právní posouzení; změna
právního posouzení se totožnosti skutku netýká.
[10] Obdobný náhled na danou otázku nabízí i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. října 2012, č. j. 9 As 83/2012 - 62, podle něhož „mezi skutkem, pro který je ‘sdělováno obvinění‘
a skutkem, za který je pak adresát sankčního rozhodnutí trestán, nemusí existovat po stránce skutkové naprostý
soulad, neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti takto vyplynout najevo, čímž může dojít
ke korektuře původních skutkových předpokladů. Mezi takto vymezeným sdělením předmětu sankčního řízení,
(jímž se, z logiky věci, každé sankční řízení více či méně formálním způsobem zahajuje) a popisem skutku
v meritorním rozhodnutí ve věci pak musí existovat alespoň v podstatných rysech soulad. Není pochyb o tom,
že skutkové vymezení jednání, které soud či správní orgán považují za deliktní, je esenciální podmínkou práva
na obhajobu stíhaného. To však neznamená, že by v průběhu řízení nemohla být připuštěna určitá zúžení,
či upřesnění skutkového jednání.“
[11] Nahlédne-li Nejvyšší správní soud popsanou optikou na předkládaný případ, je zřejmé,
že právo stěžovatelky na obhajobu nemohlo být postupem ČIŽP a žalovaného nikterak dotčeno.
Z oznámení o zahájení řízení ze dne 23. července 2012 vskutku vyplývá, že stěžovatelka
předložila ČIŽP za rok 2011 pouze tři výsledky rozborů odebraných vzorků odpadních vod.
ČIŽP proto zahájila řízení pro skutek spočívající v tom, že stěžovatelka v roce 2011 neprováděla
kontrolní odběry odpadní vody vypouštěné z ČOV Bobrava tak, jak je stanoveno v povolení
ČOV. Právně toto jednání kvalifikovala jako porušení §125c odst. 1 písm. c) vodního zákona,
tj. neprovádění měření, resp. nepředání výsledků vodoprávnímu úřadu. V textu oznámení
o zahájení řízení je nicméně uvedeno, že „nebyla dodržena četnost odběru vzorků daná
rozhodnutím vodoprávního úřadu, a to pravidelně 1x za 3 měsíce“. Poté, co stěžovatelka dodala
ještě čtvrtý provedený rozbor, přikročila ČIŽP (na základě právního názoru žalovaného jako
odvolacího orgánu) k úpravě popisu skutku podle nově zjištěného skutkového stavu a k jeho
nové právní kvalifikaci. V oznámení o pokračování v řízení ze dne 17. října 2013 sdělila
stěžovatelce, že se veškerá jednání kladená jí v daném řízení za vinu lze zařadit pod §125c
odst. 1 písm. a) vodního zákona tj. jde o nakládání s povrchovými vodami v rozporu s povolením
ČOV. Upřesnila pak, že nedodržení podmínky četnosti odběru vzorků spočívá v tom,
že mezi odběrem druhého a třetího vzorku uběhly čtyři a půl měsíce.
[12] Nejvyšší správní soud má ve shodě s městským soudem za to, že totožnost skutku
byla v daném případě zachována. Došlo pouze ke změně jeho právní kvalifikace na základě
skutečností, které v průběhu řízení vyšly najevo. Dodání dalšího vzorku nepředstavuje natolik
zásadní změnu skutkového stavu, že by bylo nutno kvůli tomu zahajovat nové řízení o správním
deliktu, o prekluzi tu proto vůbec nelze uvažovat (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. října 2011, č. j. 1 As 110/2011 - 74). Stěžovatelka pouze dodatečně předloženým
vzorkem prokázala, že četnost odběru vzorků byla vyšší, než se původně ČIŽP domnívala.
Stále však nebyla podle názoru ČIŽP dostatečná tak, jak požadovalo vydané povolení,
proto ČIŽP reagovala změnou právní kvalifikace, která je dle výše citované judikatury přípustná.
ČIŽP pochybila pouze v tom, že se změnou právní kvalifikace neseznámila stěžovatelku
před vydáním svého rozhodnutí. Toto pochybení napravil žalovaný tím, že první rozhodnutí
ČIŽP zrušil a zavázal ČIŽP právním názorem, podle něhož má dát stěžovatelce možnost
se ke změně právní kvalifikace skutku před vydáním nového rozhodnutí ve věci vyjádřit,
což ČIŽP učinila. Tím bylo pochybení napraveno a stěžovatelka měla možnost v rámci
pokračujícího řízení uplatnit své právo hájit se před obviněním v celé šíři.
[13] Pokud jde o hmotněprávní posouzení skutku, jediná argumentace, kterou žalobkyně
ve svůj prospěch nabídla, je matematické chápání pojmu „četnost“. Nejvyšší správní soud
neshledává výklad podmínek povolení ČOV předestřený stěžovatelkou přesvědčivým. Četnosti
odběru a analýzy vzorků, resp. volbě „statistického souboru“, jak je pojímá stěžovatelka,
by odpovídal výraz „1x za kalendářní čtvrtletí“. Kalendářní čtvrtletí je totiž sled tří měsíců
bezprostředně po sobě jdoucích, který začíná buď prvním, čtvrtým, sedmým, nebo desátým
měsícem v kalendářním roce. Tento výraz však v textu povolení ČOV užit nebyl, byl užit výraz
„1x za tři měsíce“. V modelu nastíněném stěžovatelkou by nutně musel nastat problém, které tři
měsíce jsou těmi, v nichž má odběr proběhnout – zda se má počátek první „trojice“ měsíců
odvíjet ode dne nabytí právní moci povolení ČOV (či od počátku nejbližšího následujícího
měsíce), od faktického zahájení provozu ČOV, od prvního uskutečněného odběru, od nabytí
právní moci pozdějšího rozhodnutí, jímž byl změně způsob odběru vzorků na vzorky prosté,
od začátku kalendářního roku ve smyslu kalendářního čtvrtletí (jako to bez jakéhokoliv
odůvodnění činí stěžovatelka), od začátku kalendářního měsíce, v němž byl daný odběr proveden
poprvé (či po x-té) nebo od jiné relevantní skutečnosti. Není například žádná opora
pro interpretaci podmínky 1x za tři měsíce jako 1x za kalendářní čtvrtletí; pokud bychom
pro změnu vzali v úvahu kalendářní měsíc, v němž byl první odběr proveden, tak i při zachování
výkladové metody stěžovatelky by první odběr 31. března 2011 připadal na měsíce březen, duben
a květen, ve stejném období by zde byl i druhý odběr 21. dubna 2011 (což vyloučeno není,
povolení ČOV stanovuje toliko minimální četnost odběrů), v dalším období červen, červenec
a srpen však již žádný odběr proveden nebyl, neboť třetí v pořadí (počítáno od odběru
březnového) byl uskutečněn až 8. září 2011.
[14] Výklad pojmu „četnost“ nabízený stěžovatelkou v kombinaci se skutečně použitou
formulací v podmínkách povolení ČOV by proto zakládal pro adresáta vodoprávního rozhodnutí
naopak značnou nejistotu. Nejvyšší správní soud proto musí takový výklad odmítnout
jako nepřípustný. Není zde ani prostor pro uplatnění pravidla hodnocení důkazů „in dubio pro reo“,
to se totiž týká otázek skutkových – a ty jsou v daném případě mezi stranami nesporné
(kdy a jaké odběry byly provedeny) – nikoli výkladu právních pravidel. Podmínku četnosti odběru
vzorků, jak byla obsažena v povolení ČOV, je proto nutno interpretovat podle běžného významu
slov, tedy že mezi každými dvěma odběry vzorků musí uběhnout (nanejvýš) doba tří měsíců.
Krom toho, i příloha č. 4 nařízení vlády, jíž se dovolává stěžovatelka na podporu svého výkladu,
hovoří o tom, že „odběry vzorků musí být rovnoměrně rozloženy v průběhu roku“, což neodpovídá
výrazně nepravidelným odběrům, jak je stěžovatelka uskutečňovala v posuzovaném roce 2011.
Stejně tak povolení ČOV se neomezuje jen na stanovení podmínky 1 x za tři měsíce,
nýbrž obsahuje i podmínku pravidelnosti odběrů, což stěžovatelka přehlíží.
[15] Konečně pokud jde o výši uložené sankce, ani zde nemůže Nejvyšší správní soud
dát stěžovatelce za pravdu. Nejde ani tak o to, že stěžovatelka se přepočítala, neboť v prvním
rozhodnutí ČIŽP byla trestána jen za osm, nikoliv za devět skutků. Především nelze z principu
aprobovat stěžovatelčin „matematický“ pohled na věc. Všechny skutky kladené stěžovatelce
za vinu spolu úzce věcně souvisely (čemuž nasvědčuje i to, že nakonec byly všechny zařazeny
pod stejnou právní kvalifikaci). Všechny se týkaly kvality odpadních vod vypouštěných z ČOV
provozované stěžovatelkou, případně kontroly této kvality. Chráněným zájmem zde tedy
nepochybně byla čistota povrchových vod a zákaz jejich znečišťování nad míru stanovenou
ve vodoprávním povolení. Základem úvahy o výši uložené sankce ve správním trestání je právě
závažnost chráněného veřejného zájmu a míra jeho porušení či ohrožení. Mezi počtem zjištěných
překročení maximálních hodnot znečištění ani mezi konkrétními hodnotami a výší uložené
sankce nemusí být přímá úměra, neboť již jediné překročení stanovených hodnot vede k porušení
chráněného zájmu a tvoří tedy základ úvahy o výši sankce. Další překročení již pouze zvyšují
míru porušení či ohrožení a promítají se do dílčího zvýšení uložené sankce. Jejich odpadnutí
v daném případě tak mohlo vést taktéž pouze k dílčímu snížení sankce uložené v původním
rozhodnutí. Oproti ČIŽP, která ve svém druhém rozhodnutí setrvala na pokutě ve výši
35.000 Kč, dal žalovaný stěžovatelce za pravdu a pokutu snížil na 20.000 Kč. Tím pokuta klesla
na výši pouhých 0,4 % maximální možné výše, která činí 5.000.000 Kč (§125c odst. 4 vodního
zákona).
[16] Lze přičinit i argument formálněprávní: o původně vyměřenou pokutu 40.000 Kč se nelze
opírat jako o jakési závazné východisko pro stanovení konečné pokuty, neboť první rozhodnutí
ČIŽP bylo žalovaným na základě odvolání stěžovatelky pro vadu řízení a rozpor s právními
předpisy zrušeno v celém rozsahu. Nemůže proto ani teoreticky na straně stěžovatelky zakládat
jakékoliv legitimní očekávání, že by snad bylo možné z takového nezákonného rozhodnutí
v dalším řízení vycházet.
[17] Nejvyšší správní soud dále uvážil, že ČIŽP v rozhodnutí, které žalovaný potvrdil, poctivě
provedla úvahy, které ji ke stanovení výše sankce vedly, když konstatovala, že Bobrava
je významným vodním tokem a že míru překročení podmínek vydaného povolení hodnotí jako
střední. Zmínila, že stěžovatelka přispěla ke vzniklému stavu tím, že nevěnovala provozu ČOV
dostatečnou péči, neboť nesledovala obsah kalu v aktivaci po deseti minutách, jak jí ukládal
provozní řád ČOV, ale zhodnotila i polehčující okolnosti. Nelze konečně pominout fakt, že příliš
nízká sankce by nemusela splnit svou preventivní funkci a odradit pachatele od dalšího páchání
deliktů. Zejména v situaci, kdy si dodržování právních předpisů vyžádá určité přímé či nepřímé
náklady (zde například častější odběr vzorků, častější kontrola aktivního kalu), hrozí,
že si pachatel učiní pragmatickou ekonomickou úvahu a nazná, že se mu nevyplatí své chování
přizpůsobit požadavkům státní správy a je pro něj výhodnější ponechat vše při starém,
neboť riziko případné další pokuty je pro něj ekonomicky přijatelné. S ohledem na všechny výše
uvedené skutečnosti nevybočuje podle názoru Nejvyššího správního soudu uložená sankce
ze zákonných mezí správního uvážení.
[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Městský soud v Praze zhodnotil věc správně.
Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku
městského soudu v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu