ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.297.2016:45
sp. zn. 6 As 297/2016 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše
Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobkyně: Real Globe Petrol s.r.o., IČ: 24766135, se sídlem
Orlovská 791/40, Ostrava – Heřmanice, zastoupená JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se
sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. září 2014,
č. j. 23425-2/2014-9000000-304.5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2016 č. j. 22 Af 117/2014 – 75,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Celní úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „celní úřad“) vydal dne 26. března 2013
rozhodnutí o zajištění daně pro oprávněného příjemce č. j. 321-13/2013-570000-11,
jímž žalobkyni jakožto držitelce povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiného
členského státu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně z minerálních olejů
(dále jen „povolení oprávněného příjemce“) stanovil zajištění daně pro opakované přijímání
vybraných výrobků z jiného členského státu v režimu podmíněného osvobození od spotřební
daně z minerálních olejů (dále jen „spotřební daň) ve výši 399.595.920 Kč (dále jako „rozhodnutí
o zajištění“). K vydání rozhodnutí vedla celní úřad žádost žalobkyně o navýšení objemu
pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských států Evropské unie v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně. K tomu celní úřad konstatoval, že k vydání
povolení je nutné, aby žalobkyně daň zajistila.
[2] Dne 22. dubna 2013 celní úřad rozhodnutím č. j. 321-23/2013-570000-11 odňal
žalobkyni povolení oprávněného příjemce, neboť žalobkyně ve stanovené lhůtě nedoplnila
zajištění daně. K odvolání žalobkyně – poté, co byl zavázán odlišným právním názorem
žalovaného – celní úřad rozhodnutím ze dne 13. června 2013, č. j. 52978-4/2013-570000-11,
své předcházející rozhodnutí zrušil, neboť žalobkyně požádala o prodloužení lhůty k doplnění
zajištění. Celní úřad zároveň řízení o odnětí povolení oprávněného příjemce zastavil.
[3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. července 2013, č. j. 24138-8/2013-900000-302, změnil
rozhodnutí o zajištění tak, že zajištění navýšil na 402.464.999 Kč (dále jako „rozhodnutí
o zajištění II“). V rámci řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě (dále jen
„krajský soud“) usnesením ze dne 2. října 2013, č. j. 22 Af 76/2013 - 52, které nabylo právní moci
dne 17. října 2013, vyhověl návrhu žalobkyně a přiznal žalobě odkladný účinek.
[4] Ještě předtím, dne 1. července 2013, podala žalobkyně žádost o rozšíření povolení
oprávněného příjemce o minerální olej MEŘO (kód nomenklatury 3824 90 99) v objemu
360 000 litrů. Dne 30. října 2013 svoji žádost zopakovala, tentokrát žádala o rozšíření povolení
o 1 874 456 litrů minerálního oleje MEŘO. Obě žádosti žalobkyně zdůvodňovala snahou dostát
v plné míře zákonné povinnosti vyplývající z §19 odst. 1 a 2 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně
ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož celní úřad ani na jednu z žádostí nereagoval,
podala žalobkyně dne 5. listopadu 2013 žádost o vyřízení žádosti o rozšíření povolení
oprávněného příjemce ze dne 30. října 2013. V posledně uvedeném podání žalobkyně uvedla,
že ačkoli přijala motorovou naftu bez zákonem stanoveného množství biopaliva
již v březnu 2013 (na základě povolení oprávněného příjemce), žádost o rozšíření povolení
oprávněného příjemce mohla podat až poté, co krajský soud přiznal žalobě proti rozhodnutí
o zajištění II odkladný účinek, v důsledku čehož není žalobkyně povinna spotřební daň zajistit
a naopak se znovu stala oprávněnou přijímat vybrané výrobky z jiných členských zemí EU.
Jelikož žalobkyně musí splnit povinnosti vyplývající jí z §19 zákona o ochraně ovzduší do konce
roku 2013, žádá o rozšíření povolení oprávněného příjemce v takového rozsahu,
aby této povinnosti mohla pokud možno dostát.
[5] Celní úřad požádal žalovaného o prodloužení lhůty k rozhodnutí o žádosti žalobkyně
o rozšíření povolení oprávněného příjemce tak, aby skončila 60 dnů po nabytí právní moci
rozhodnutí krajského soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění II. Žalovaný této
žádosti vyhověl. Celní úřad přípisem ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 103716-2/2013-570000-11,
žalobkyni informoval, že jelikož doposud spotřební daň ve stanovené výši nezajistila,
nemůže jí vydat nové povolení oprávněného příjemce. Odkladný účinek byl žalobě
proti rozhodnutí o zajištění II přiznán „jen ve věci zákonem presumovaného odejmutí povolení pro absenci
zajištění daně.“ Odkladný účinek žaloby tedy podle názoru celního úřadu pouze odkládá zahájení
řízení o odnětí povolení oprávněného příjemce pro absenci poskytnutí zajištění.
[6] Žalobkyně podala dne 25. listopadu 2013 žádost o sdělení k výkladu obsahu rozhodnutí
krajského soudu o přiznání odkladného účinku žaloby učiněného ze strany celního úřadu
ve vztahu k oprávnění oprávněného příjemce přijímat vybrané výrobky z jiných členských zemí
EU v režimu podmíněného osvobození od daně spojenou se žádostí o stanovení zajištění
spotřební daně k rozšíření povolení oprávněného příjemce pro minerální olej MEŘO. K žádosti
o sdělení žalobkyně uvedla, že dle jejího názoru je – poté, co bylo rozhodnutí o odnětí povolení
ze strany celního úřadu zrušeno – držitelem platného povolení oprávněného příjemce a zároveň
v důsledku přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí II není její povinnost zajistit
spotřební daň částkou uvedenou v tomto rozhodnutí až do rozhodnutí krajského soudu ve věci
samé účinná.
[7] Celní úřad sdělením ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 60136-5/2013-570000-11, informoval
žalobkyni o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí o žádosti o rozšíření povolení oprávněného
příjemce. Zároveň ji seznámil s názorem, že „jelikož rozhodnutí o žádosti o změnu stávajícího povolení
podle §22 odst. 7 zákona o spotřebních daních spočívá také v odejmutí stávajícího povolení opakovaného
oprávněného příjemce, je třeba, aby správce daně před vydáním takového rozhodnutí stanovil výši zajištění daně.
Správce daně však přes přiznaný odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí GŘC o stanovení zajištění daně
č. j. 24138-8/2013-9000000-302 ze dne 31. 7. 2013 nemůže nově rozhodnout o navrhované změně povolení.“
Ve sdělení ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 103716-4//2013-570000-11, celní úřad zopakoval,
že odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí o zajištění II pouze odkládá zahájení řízení o odnětí
povolení oprávněného příjemce pro nedoplnění zajištění a že, jelikož nebyla doposud splněna
podmínka pro udělení povolení oprávněného příjemce podle §22 odst. 9 zákona o spotřebních
daních, nemohl celní úřad o žádosti o rozšíření povolení rozhodnout; zároveň, protože nebylo
zajištění daně poskytnuto, nelze užívat ani stávající povolení. Celní úřad rovněž konstatoval,
že minerální olej MEŘO je za podmínek dle §45 odst. 3 písm. k) zákona o spotřebních daních
od daně osvobozen, pročež se v takovém případě nevyžaduje zajištění daně. Požádala-li by tedy
žalobkyně o vydání nového povolení oprávněného příjemce (tedy nikoli žádost o rozšíření
stávajícího), mohl by o něm celní úřad rozhodnout. Posledně uvedené stanovisko zopakoval celní
úřad na ústním jednání konaném dne 3. března 2014.
[8] Dne 25. února 2014 vydal celní úřad rozhodnutí č. j. 20964/2014-570000-31,
kterým žalobkyni uložil pokutu z nedodaného objemu biopaliv podle zákona o ochraně ovzduší
za období kalendářního roku 2013 ve výši 74.567.279 Kč (dále jako „rozhodnutí o pokutě“).
V odůvodnění konstatoval, že žalobkyně, jakožto držitelka povolení oprávněného příjemce
ze dne 21. prosince 2012, č. j. 6329-2/2012-140100-23, a tedy osoba uvádějící do volného
daňového oběhu na daňovém území České republiky motorové benzíny nebo motorovou naftu,
byla povinna zajistit minimální obsah biopaliv (4,1 % z celkového množství motorových benzínů,
resp. 6 % z celkového množství motorové nafty). Z hlášení žalobkyně o splnění povinnosti
uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely
ze dne 31. ledna 2014 vyplynulo, že neuvedla do oběhu biopaliva v celkovém množství
1 864 181,96 litrů.
[9] Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl a rozhodnutí
o pokutě potvrdil (dále jako „rozhodnutí o odvolání“). V odůvodnění označil námitku, že celní
úřad žalobkyni nezákonně znemožnil využívat povolení oprávněného příjemce, za lichou. Rovněž
zopakoval, že žalobkyně mohla požádat o nové povolení oprávněného příjemce pro minerální
olej MEŘO za podmínek, za nichž by byl osvobozen od spotřební daně, a tudíž nepodléhal
zajištění. Povinnost vyplývající z §19 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší mohla žalobkyně
v souladu s odstavcem 2 citovaného ustanovení splnit i uvedením čistého biopaliva nebo
směsného paliva do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní
účely nebo dodáním čistého biopaliva nebo směsného paliva, které bylo uvedeno do volného
daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, na daňové území České republiky
pro dopravní účely. Žalobkyně tak mohla svoji povinnost splnit bez ohledu na výsledek sporu
o výši zajištění. Za situace, kdy žalobkyně sama ve svém hlášení nesplnění povinnosti deklarovala,
neměl celní úřad jinou možnost než jí uložit pokutu – v opačném případě by jednal v rozporu
se zákonem. Žalovaný rovněž zopakoval, že odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí o zajištění
II pouze odkládá zahájení řízení o odnětí povolení oprávněného příjemce.
[10] Rozhodnutí o odvolání napadla žalobkyně žalobou ke krajskému soudu, který ji v záhlaví
citovaným rozsudkem zamítl. V odůvodnění konstatoval, že delikt podle §19 odst. 10 zákona
o ochraně ovzduší stojí zcela mimo kategorii ostatních správních deliktů dle tohoto zákona
a jeho obecná ustanovení o správním trestání se v tomto případě neuplatní. Byla-li žalobkyně
v roce 2013 nositelkou povinnosti vyplývající z §19 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší, neměl
celní úřad v případě jejího nesplnění jinou možnost, než pokutu uložit. Odkladný účinek
byl žalobě proti rozhodnutí o zajištění II přiznán proto, aby mohla žalobkyně do doby
pravomocného rozhodnutí soudu dále podnikat, což vyplývá i z odůvodnění předmětného
usnesení. Přiznáním odkladného účinku nastala situace, jako by rozhodnutí o zajištění II vůbec
nebylo vydáno, v důsledku čehož nemohlo dojít k odnětí stávajícího povolení oprávněného
příjemce a neexistoval žádný důvod, pro který by žalobkyně stávající povolení nemohla užívat.
V podnikání žalobkyni nemohl bránit ani nesprávný právní názor orgánů celní správy o dopadu
odkladného účinku na stávající povolení oprávněného příjemce, neboť celní orgány nemají
pravomoc negovat soudní rozhodnutí. Žalobní tvrzení, že celní úřad bránil žalobkyni ve splnění
povinnosti podle §19 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší tím, že nerozhodl o její žádosti
o rozšíření povolení oprávněného příjemce ze dne 30. listopadu 2013, krajský soud nemohl
přezkoumat, neboť v této věci celní úřad doposud nevydal rozhodnutí a žalobkyně nevyužila
ochrany proti nečinnosti.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[11] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, v níž v podstatě zopakovala žalobní námitky, že kdyby jí nebylo nezákonně odňato
povolení oprávněného příjemce, bylo by vyhověno její žádosti o rozšíření povolení, a kdyby celní
úřad nedospěl k nesprávnému závěru, že není oprávněna stávající povolení bez zajištění daně
užívat, mohla by svoji podnikatelskou činnost vykonávat a povinnost uvést do volného daňového
oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely požadované množství biopaliv
by splnila. Stěžovatelka nemohla využít možnosti přijímání minerálních olejů osvobozených
od daně, neboť taková možnost je omezena pouze na jejich přijímání za účelem nikoli jejich
dalšího prodeje, což neodpovídá podnikatelským aktivitám stěžovatelky, která by tak potřebovala
zvláštní povolení podle §13 zákona o spotřebních daních.
[12] Stěžovatelka dále nesouhlasí s krajským soudem, že nelze celním orgánům přičíst k tíži,
že stávající povolení oprávněného příjemce nevyužívala. Výkon podnikatelské činnosti
stěžovatelky byl zcela závislý na postupu celních orgánů, neboť využívání povolení oprávněného
příjemce je závislé na součinnosti s celními orgány. Kdyby jejich názoru ohledně možnosti
povolení využívat nedbala, zasáhl by celní úřad pravděpodobně jiným způsobem, aby jí podnikání
znemožnil. Navíc, jelikož bylo usnesení o odkladném účinku žaloby proti rozhodnutí o zajištění
II vydáno až v říjnu roku 2013, bylo prakticky nemožné do konce roku uvést do volného oběhu
požadované množství biopaliv. Obdobnou argumentaci lze vztáhnout i na postoj celního úřadu
k žádosti stěžovatelky o rozšíření stávajícího povolení oprávněného příjemce.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti převážně odkázal na své rozhodnutí a vyjádření
k žalobě. Neztotožnil se však s názorem krajského soudu ohledně důsledků odkladného účinku
žaloby proti rozhodnutí o zajištění II. Obligatorní podmínkou pro vydání povolení oprávněného
příjemce je podle jeho názoru poskytnutí zajištění, které se vztahuje na celou dobu trvání
povolení a nelze je od něj oddělit. Odkladný účinek žaloby pouze zabránil odnětí povolení
oprávněného příjemce. V řízení týkajícím se zajištění byla sporná jeho výše, nikoli samotná
povinnost stěžovatelky zajištění poskytnout. Výklad krajského soudu by vedl k situaci,
kdy by stěžovatelka od přiznání odkladného účinku žalobě až do meritorního rozhodnutí
krajského soudu mohla využívat povolení, aniž by však byla splněna podmínka spočívající
v existenci zajištění, což by popřelo smysl zákona o spotřebních daních – zájem státu na kontrole
pohybu minerálních olejů a vybrání spotřební daně. Uvedené však nic nemění na skutečnosti,
že stěžovatelka v roce 2013 nesplnila povinnost uvést do volného daňového oběhu požadované
množství biopaliv a pokuta jí tak byla uložena v souladu se zákonem.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[15] Mezi účastníky řízení nikdy nebylo sporné, že stěžovatelka v roce 2013 uvedla do volného
oběhu motorový benzin (4 694 258 litrů, s celkovým obsahem 230 019 litrů biopaliva)
i motorovou naftu (31 866 816 litrů, bez biosložky). Stěžovatelka si dále z roku 2012 převedla
nadměrné množství biopaliva pro motorovou naftu o objemu 47 827 litrů. Celní úřad na základě
celkového uvedeného množství pohonných hmot dospěl k názoru (shodnému s hlášením
stěžovatelky o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv podle §19 odst. 9
zákona o ochraně ovzduší), že stěžovatelka uvedla do volného oběhu o 1 864 181,96 litrů
biopaliv méně, než byla podle §19 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší povinna, v důsledku čehož
jí uložil pokutu.
[16] Kasační stížnost obsahuje v podstatě jedinou námitku, a sice že stěžovatelka
nebyla objektivně schopna povinnosti uvést do volného daňového oběhu příslušné množství
biopaliv dostát, neboť jí v tom bránil celní úřad tím, že odmítal rozhodnout o její žádosti
o rozšíření povolení oprávněného příjemce. Zde je třeba podotknout, že krajský soud
podle všeho dospěl na základě systematiky zákona o ochraně ovzduší k závěru, že odpovědnost
za splnění povinnosti podle §19 odst. 1 tohoto zákona má absolutní povahu a že nepřichází
v úvahu žádné liberační důvody. Jelikož však krajský soud následně posuzoval otázku,
zda stěžovatelka svoji povinnost objektivně splnit mohla, nemohl svým obecným právním
názorem (i kdyby jej Nejvyšší správní soud shledal chybným) negativně zasáhnout do práv
stěžovatelky.
[17] Nejvyšší správní soud (shodně s žalovaným i krajským soudem) nesdílí názor
stěžovatelky, že by objektivně nebyla schopna potřebný objem biopaliv do volného daňového
oběhu uvést. Je pravda, že celní úřad nerozhodl o její žádosti o rozšíření povolení oprávněného
příjemce ze dne 30. října 2013 s poukazem na dosud nedoplněné zajištění a probíhající řízení
před krajským soudem o žalobě proti rozhodnutí o zajištění II. Nejvyšší správní soud nicméně
postup celního úřadu považuje za správný, neboť znění §22 odst. 9 zákona o spotřebních daních
(ve znění účinném do 30. listopadu 2013) mu v tomto ohledu nedává žádný prostor pro případné
uvážení, neboť stanoví, že správce daně stanoví výši zajištění daně a vydá povolení opakovaně přijímat
vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně, zajistí-li navrhovatel daň. Poskytnutí zajištění
je tedy jednou z nutných podmínek pro vydání povolení oprávněného příjemce. To platí
i pro jeho rozšíření, neboť v takovém případě dochází ke zrušení stávajícího povolení a vydání
nového (§22 odst. 17 zákona o spotřebních daních). Názor celního úřadu, že probíhající soudní
řízení o přezkumu výše zajištění brání ze své povahy dalšímu rozšiřování povolení oprávněného
příjemce, je proto správný. Naopak nelze přijmout stanovisko, které v řízení před orgány celní
správy zastávala stěžovatelka a které se částečně odrazilo i v rozsudku krajského soudu,
totiž že stěžovatelka by do rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění II
nebyla vůbec povinna zajištění spotřební daně poskytnout – sporná totiž nebyla povinnost
stěžovatelky poskytnout zajištění jako taková, ale pouze jeho výše.
[18] Na této úvaze nic nemění ani okolnost, že v daném případě krajský soud přiznal žalobě
proti rozhodnutí o zajištění II odkladný účinek. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud
za potřebné právní názor vyslovený krajským soudem k odkladnému účinku poněkud korigovat.
Podle §73 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky
napadeného rozhodnutí. Smyslem přiznání odkladného účinku je tedy odložit vykonatelnost žalobou
napadeného správního rozhodnutí a fixovat stávající stav věcí, jako by toto rozhodnutí vůbec
nebylo vydáno (POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges,
2014. s. 660). V daném případě tedy odkladný účinek vytvořil situaci, jako by výše zajištění (ještě)
nebyla závazně určena a žádost stěžovatelky o rozšíření stávajícího povolení (dosud) nebyla
vyřízena, tudíž na stěžovatelku nebylo možné hledět jako na osobu, která neuhradila závazně
stanovenou částku určenou k zajištění daně. Krajský soud (a ostatně i žalovaný) v tomto směru
správně dovodil, že za této situace nebylo možné rozhodnout o odnětí povolení oprávněného
příjemce podle §22 odst. 19 písm. e) zákona o spotřebních daních v rozhodném znění (správce
daně odejme povolení oprávněnému příjemci, jestliže oprávněný příjemce ve stanovené lhůtě nedoplní zajištění daně).
U přiznání odkladného účinku šlo tedy pouze o to, aby stěžovatelka nepozbyla již nabytých práv
a mohla dále využívat oprávnění vyplývající jí z platného povolení oprávněného příjemce. Žádný
další reálný důsledek pro stěžovatelku však již odkladný účinek přinést nemohl. Ze správního
spisu vyplývá, že stávající povolení oprávněného příjemce nezahrnovalo minerální oleje splňující
definici biopaliv podle zákona o ochraně ovzduší, potažmo §2 písm. c) vyhlášky č. 133/2010 Sb.,
o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu sledování a monitorování složení a jakosti
pohonných hmot a o jejich evidenci (vyhláška o jakosti a evidenci pohonných hmot), ve znění
pozdějších předpisů. Toto povolení tak stěžovatelce ke splnění povinnosti podle zákona
o ochraně ovzduší (bez ohledu na to, zda je s ohledem na odkladný účinek žaloby
mohla využívat) dopomoci nemohlo. Jeho rozšíření pak bránila skutečnost, že doposud
nebylo doplněno zajištění, jelikož nelze dovozovat, že by se snad stěžovatelce usnesením
krajského soudu o odkladném účinku otevřela cesta k tomu, aby se domáhala práv zcela nových,
konkrétně rozšíření rozsahu stávajícího povolení bez poskytnutí jakéhokoliv zajištění.
[19] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s názorem krajského soudu, že stěžovatelka
mohla povinnost podle zákona o ochraně ovzduší splnit s využitím stávajícího povolení
oprávněného příjemce. Přiklání se však k závěru žalovaného, že stěžovatelka mohla využít jiných
institutů v režimu zákona o spotřebních daních, než rozšíření povolení oprávněného příjemce
na minerální olej MEŘO, a požadované množství biopaliva do volného daňového oběhu uvést.
[20] Nejvyšší správní soud vzal především v úvahu, že již ve sdělení ze dne 29. listopadu 2013
upozornil celní úřad stěžovatelku na další dvě možnosti, jak může svou povinnost splnit.
Bylo to za prvé využití režimu úplného osvobození od spotřební daně pro minerální olej MEŘO
s kódem nomenklatury 3824 90 99 podle §49 odst. 13 zákona o spotřebních daních,
kdy je možné jeho uvedení do oběhu bez zvláštního povolení celního úřadu. Je pravda,
že tato možnost je podle §53 odst. 4 zákona o spotřebních daních vyhrazena pro přijímání
vybraných výrobků za jiným účelem, než je jejich další prodej, což pro stěžovatelku, vzhledem
k charakteru její podnikatelské činnosti, nemělo smysl. Celní úřad však zmínil (a nevyloučil)
druhou možnost, která se stěžovatelce nabízela, totiž požádat o zvláštní povolení na přijímání
a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně podle §13 zákona o spotřebních daních.
Nejvyšší správní soud nevidí důvod, pro který by stěžovatelka o toto povolení nemohla požádat.
[21] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud upozorňuje (s poukazem
na zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, tím spíše jde-li v případě profesionála v oboru
obchodování s minerálními oleji o zvláštní zákon, který předmět jeho podnikání přímo reguluje),
ještě na další možnost řešení, která se stěžovatelce nabízela. Povolení oprávněného příjemce
podle §22 zákona o spotřebních daních bezesporu poskytuje svému držiteli určité výhody oproti
ostatním subjektům, hlavně v tom směru, že „ nemusí při nakoupení vybraných výrobků platit spotřební
daň a může tak nakládat s nezdaněnými vybranými výrobky“ (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
24. února 2015, č. j. 8 Af 6/2011 - 30). Na druhou stranu, „nevydání předmětného povolení nebrání
v podnikání v oblasti distribuce pohonných hmot. […] žalobce může v oblasti přepravy minerálních olejů podnikat
i bez předmětného povolení, a to na základě jednorázového povolení podle §23 zákona o spotřebních daních“
[rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 9 Af 1/2010 - 92, (č. 2926/2013
Sb. NSS)]. Ačkoli tedy stěžovatelka skutečně nemohla dosáhnout rozšíření svého stávajícího
povolení oprávněného příjemce, stále mohla využít institutu povolení pro jednorázové přijetí
vybraných výrobků podle §23 zákona o spotřebních daních.
[22] Nejvyšší správní soud tedy nesdílí názor stěžovatelky, že povinnost podle §19 odst. 1
zákona o ochraně ovzduší nemohla v roce 2013 z důvodů ležících na straně celního úřadu
za žádných okolností splnit. Jen na okraj k tomu uvádí, že možnost vyvinění se z jinak objektivní
odpovědnosti právnických osob za správní delikty je většinou spojena s vynaložením veškerého
úsilí, které bylo za daných okolností spravedlivé požadovat (PRÁŠKOVÁ, H. Základy odpovědnosti
za správní delikty. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 321 a násl.). Pouhá ekonomická náročnost
určitého postupu však sama o sobě k liberaci vést nemůže [srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. září 2014, č. j. 4 As 123/2014 - 33, (č. 3139/2015 Sb. NSS)].
Ačkoli tedy z pohledu stěžovatelky mohlo být ekonomicky racionálnější pouze rozšířit stávající
povolení oprávněného příjemce, nešlo o jediný způsob, jak uvést do volného daňového oběhu
potřebné množství biopaliv, a stěžovatelce se proto z odpovědnosti za nesplnění své povinnosti
vyvinit nepodařilo.
[23] Nejvyšší správní soud nadto považuje postup stěžovatelky za poměrně riskantní.
Ze spisového materiálu předloženého žalovaným totiž vyplývá, že stěžovatelka v březnu roku
2013 nárazově uvedla do volného daňového oběhu větší množství pohonných hmot
bez biosložky, přičemž až následně začala vyvíjet kroky k naplnění své povinnosti podle zákona
o ochraně ovzduší. Ačkoli je obecně věcí každého podnikatele, jakou strategii při své činnosti
zvolí, nelze pominout zjevný fakt, že stěžovatelka nemohla oprávněně očekávat a neměla tudíž
jistotu, že jí bude povolení oprávněného příjemce za všech okolností rozšířeno tak,
aby své povinnosti mohla splnit ještě v roce 2013. Ačkoli zákon o spotřebních daních obsahuje
lhůty, v nichž musí celní úřad o žádosti o povolení rozhodnout, tyto lhůty je možné
v odůvodněných případech prodloužit (což se také v projednávané věci stalo). Na povolení
oprávněného příjemce navíc není právní nárok (viz výše citované rozsudky Městského soudu
v Praze č. j. 9 Af 1/2010 - 92 a 8 Af 6/2011 - 30).
[24] Z uvedeného je tak zřejmé, že námitka stěžovatelky, že povinnost uvést do volného
daňového oběhu požadované množství biopaliv nebyla objektivně schopna splnit, není důvodná.
[25] Ve vztahu k dalším tvrzením uváděným v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
v podstatě ztotožňuje s názorem krajského soudu, že otázka, zda celní úřad tím, že nerozhodl
o její žádosti o rozšíření povolení oprávněného příjemce, bránil stěžovatelce ve výkonu
podnikatelské činnosti a splnění povinnosti uvést požadované množství biopaliv, leží mimo
předmět tohoto řízení. Stěžovatelka totiž skutečně nevyužila žádný z nástrojů ochrany
proti nečinnosti, jež jí správní řád i soudní řád správní nabízejí, v rámci nichž by bylo možné
zákonnost postupu celního úřadu posoudit. Argument stěžovatelky, že ochrana proti nečinnosti
by v jejím případě k efektivní nápravě vést nemohla, neboť by pravděpodobně nepřišla
dostatečně včas, aby stěžovatelka ještě před koncem roku 2013 stihla uvést do daňového oběhu
požadované množství biopaliv, je pouze hypotetický a nelze jím zhojit nedostatek procesní
aktivity stěžovatelky v tomto směru. Navíc, jak Nejvyšší správní soud výše dovodil, celní úřad
odmítal rozhodnout o žádosti o rozšíření povolení oprávněného příjemce v souladu se zákonem,
přičemž nešlo o absolutní překážku uvedení potřebného množství biopaliva do volného
daňového oběhu.
[26] Nejvyšší správní soud se nyní nachází v procesní situaci, kdy sice považuje rozhodnutí
žalovaného za zákonné a ztotožňuje se tedy s výrokem rozsudku krajského soudu, nesouhlasí
však s určitou částí jeho odůvodnění. Takovou situací se již Nejvyšší správní soud zabýval
v rozsudku ze dne 14. prosince 2009, č. j. 5 Afs 104/2008 - 66 (č. 1865/2009 Sb. NSS),
v němž dospěl k závěru, že „v případě zamítavého rozsudku krajského soudu založeného zcela nebo zčásti
na nesprávných důvodech je podle názoru Nejvyšší správního soudu rozhodující, zda je tento rozsudek
přezkoumatelný, zda řízení před krajským soudem netrpělo žádnou procesní vadou, jež mohla mít vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a zda současně může Nejvyšší správní soud postavit na jisto,
že je výrok rozsudku krajského soudu v souladu se zákonem, aniž by přitom překročil rámec věci, jak byla
definována nejen řízením o kasační stížnosti, ale i předcházejícím řízením žalobním a řízením před správními
orgány. […] Nejvyšší správní soud tak byl oprávněn korigovat argumentaci, na jejímž základě zamítl krajský
soud žalobu stěžovatelky, svou vlastní úvahou, které by vedla v daném případě také k zamítnutí žaloby. Přitom je
podstatné, že Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v jeho konečném závěru o tom, že správní
orgány nepochybily“. Je tedy přípustné, aby Nejvyšší správní soud „potvrdil“ zamítavý rozsudek
krajského soudu, i když ke svému závěru dospěl na základě jiných důvodů než krajský soud.
„Limitem pro uvedenou úvahu vždy musí být legitimní očekávání účastníků řízení a s ním spojený zákaz
překvapivých rozhodnutí“ [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. dubna 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, (č. 1865/2009 Sb. NSS); srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. října 2016, č. j. 6 As 196/2016 - 24].
[27] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že řízení před krajským soudem nebylo
zatíženo žádnou vadou způsobilou ovlivnit zákonnost jeho rozsudku a že toto rozhodnutí
je přezkoumatelné. Současně je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se zabýval v podstatě stejnými
otázkami jako krajský soud – stěžovatelka svoji argumentaci stavěla výhradně na tvrzení,
že nebyla objektivně schopna povinnost uvést do daňového oběhu biopaliva splnit,
a to v důsledku (nezákonného) postupu celního úřadu. Tuto námitku shledal jak krajský soud,
tak Nejvyšší správní soud nedůvodnou. Závěr, že stěžovatelka povinnost uvést do volného
daňového oběhu požadované množství biopaliv nesplnila, ač jí právní řád poskytoval nástroje,
aby tak učinit mohla, se jako červená nit vine od rozhodnutí žalovaného až k nynějšímu
rozsudku. Stěžovatelka ostatně také ve své kasační stížnosti polemizovala spíše s argumentací
žalovaného než s odůvodněním rozsudku krajského soudu. Nebyla tedy postupem Nejvyššího
správního soudu v kasačním řízení zbavena možnosti vznášet argumenty ve prospěch
svého právního názoru ani nelze tvrdit, že by pro ni rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
bylo z hlediska obsahu odůvodnění překvapivé. Nejvyšší správní soud oproti krajskému soudu
pouze mírně posunul těžiště argumentace, pokud jde o možné způsoby, kterými stěžovatelka
mohla splnit svou zákonnou povinnost. Shoduje se s ním však v tom, že příčiny nesplnění
povinnosti ze strany stěžovatelky neměly objektivní charakter a že tyto příčiny rozhodně
nepramenily z jednání celního úřadu, nýbrž z opomenutí stěžovatelky samotné.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu
poslední věty §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady
nad rámec obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu